Poctivý záměr v oddlužení
autor: Mgr. Rostislav Krhut publikováno: 23.09.2012
Sledování poctivého záměru dlužníkem, který žádá o povolení oddlužení, je společně se subjektivní přípustností oddlužení (tj. podmínkou, že dlužník není podnikatelem, resp. nemá dluhy z podnikání) a ekonomickou přípustností oddlužení (tj. podmínkou, že lze rozumně očekávat, že věřitelé obdrží nejméně 30 % svých pohledávek) třetí úhelnou podmínkou, za jejíž splnění lze povolit dlužníkovi oddlužení. Cílem toho článku je popsat způsob, jakým soudní praxe poctivý záměr dlužníka testuje, a to jak věcně, tak časově.
Věcný rozsah testování poctivého záměru dlužníka
Požadavek na poctivost záměru dlužníka podávajícího návrh na povolení oddlužení je obsažen v ust. § 395 odst. 1 písm. a) IZ, přičemž odstavec třetí téhož ustanovení definuje, kdy má být na nepoctivý záměr usuzováno. Rozhodovací praxe je jednotná v názoru, potvrzeném rozhodnutím Nejvyššího soudu č. j. KSPH 55 INS 316/2008, 29 NSČR 14/2009-B-65 ze dne 28. 7. 2011, zveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 14/2012, že zákonodárce zde zvolil konstrukci generální klauzule, tedy obecného požadavku na poctivost záměru dlužníka, doplněnou demonstrativním výčtem případů, kdy má být na nepoctivý záměr usuzováno. Samotná generální klauzule je normou s relativně neurčitou hypotézou, tedy normou, kdy zákonodárce žádná kritéria do textu zákona nenapsal a ponechal na rozhodovací praxi insolvenčních soudů, aby v konkrétních případech posoudily, zda jde o nepoctivý záměr, a tak vlastně kritéria posuzování poctivosti záměru postupně definovaly judikatorně. Soudní praxe tak byla konfrontována se situacemi, kdy dlužník již se nacházející v úpadkové situaci a často i v relativně krátké době před podáním návrhu na povolení oddlužení převádí svůj, obvykle nemovitý majetek, na třetí osobu, nejčastěji příbuzného. Rozhodovací praxe je jednotná v tom, že došlo-li tímto převodem ke zkrácení možnosti věřitelů být uspokojeni v insolvenčním řízení, případně ke zvýhodnění některého z věřitelů, jde o nepoctivý záměr. Ke zkrácení věřitelů ale kupříkladu nedojde, obdrží-li věřitelé ve splátkovém kalendáři 100 % svých pohledávek. Vždy je však nutno posuzovat konkrétní situaci a na zásadní důležitosti zde nabývá nutnost osobní účasti dlužníka na schůzi věřitelů a možnost soudu i věřitelů se jej dotazovat a bezprostředně hodnotit jeho výpověď. Další situací, kdy byla aplikována generální klauzule, bylo posuzování případů, kdy dlužník nemá buď žádný či jen zcela nedostatečný příjem a podstatná část finančních prostředků pro oddlužení má být poskytovaná sponzorující třetí osobou. Existuje ojedinělé rozhodnutí odvolacího soudu, které v takovéto situaci spatřuje nepoctivý záměr. Převládající náhled je však takový, že usiluje-li dlužník o získání příjmu, tj. plní-li povinnosti uchazeče o práci, o nepoctivý záměr se nejedná. Koneckonců, pro sanační způsoby řešení úpadku je naprosto typické, že bývají ekonomicky založeny na nových peněžních zdrojích poskytnutých třetími osobami. První ze dvou demonstrativně vyčtených případů, kdy má soud usuzovat na nepoctivost záměru dlužníka žádajícího o oddlužení, jsou případy opakovaných úpadkových řízení, a to „v závislosti na výsledku takovéhoto řízení“, přičemž rozhodným časovým obdobím je zde doba předcházejících pěti let. Toto ustanovení ještě nebylo příliš často aplikováno, zejména proto, že moderní historie aplikační praxe úpadkových předpisů zahrnuje 20 let a zřejmě neexistuje větší množství fyzických osob, které by se do úpadku stihly dostat dvakrát. Zatím lze tedy spíše jen promýšlet případy, kdy o oddlužení budou žádat i takoví dlužníci, kteří již dříve oddlužením prošli a bylo jim přiznáno osvobození od placení zbytku dluhů. Text zákona zde naznačuje, že opakované oddlužení bude zřejmě vyloučeno dříve než po pěti letech od skončení řízení prvního, na druhé straně, po uplynutí této lhůty dojde k jakémusi „zahlazení“ prvního oddlužení (což se projeví též znepřístupněním informací o prvním řízení v insolvenčním rejstříku dle § 425 odst. 1 IZ) a opakované oddlužení možné bude, byť lze očekávat přísnější posuzování podmínek přípustnosti soudy. V souvislosti s tímto ustanovením je nutno zmínit dvě situace. Jednak je jasné, že dané ustanovení míří jen na případy, kdy v prvním řízení bylo věcně rozhodnuto o úpadku (resp. dříve o konkursu podle ZKV), nikoliv na případy, kdy byl dřívější návrh procesně odklizen odmítnutím návrhu či zastavením řízení. Případy takovýchto opakovaných návrhů, kdy opakovaný návrh (tj. insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení) je vlastně jen odstraněním vad vytknutých v usnesení o odmítnutí prvního návrhu, jsou v praxi četné a ust. § 395 odst. 3 písm. a) aplikováno vůbec není. Rovněž ust. § 395 odst. 2 písm. a) míří jen na spíše hypotetické případy podání opakovaného návrhu na povolení oddlužení v rámci jednoho a téhož insolvenčního řízení. Velkou otázkou, kterou bylo nutno v souvislosti s následnými řízeními zodpovědět, byla situace podnikajících fyzických osob, které prošly konkursem (případně i podle ZKV) a žádajících o oddlužení s argumentací, že neuhrazené zbytky dluhů po konkursu již nelze považovat za dluhy z podnikání a že tedy oddlužení je subjektivně přípustné. Jakkoliv si lze představit přijetí tohoto řešení, pokračujícího v trendu rozšiřování přípustnosti oddlužení, zatím zvoleno nebylo. Je ale možné, že v naznačeném duchu bude navrhována změna IZ v rámci připravované komplexní novely. Druhým demonstrativně vyčteným případem nepoctivého záměru je dle ust. § 395 odst. 3 písm. b) IZ případ nezahlazeného odsouzení dlužníka za trestný čin majetkové či hospodářské povahy; rozhodnou dobou je zde opět předchozích pět let. Toto ustanovení aplikují insolvenční soudy relativně často, neboť dlužníci – místo aby řešili svůj úpadek postupem dle insolvenčního zákona – spirálovitě řetězí své úvěry a novými úvěry splácí své dřívější závazky. Při sjednávání nových úvěrových smluv nezřídka uvádí nepravdivé údaje o své ekonomické situaci a dopouštějí se tak podvodů. Následkem je obvykle podmíněné odsouzení, kdy nejcitelnější sankcí je právě nepřípustnost oddlužení. Jednou z možností je vyčkat uplynutí zkušební doby a co nejdříve dosáhnout rozhodnutí o osvědčení (§ 83 TZ). Soudní praxe se sjednotila v názoru, že každé odsouzení za trestný čin majetkové či hospodářské povahy nevede automaticky k závěru, že jde o nepoctivý záměr dlužníka, ale že dlužník může tvrdit a dokládat skutečnosti, které tento závěr vyvrátí. Za trestný čin majetkové či hospodářské povahy bude nutno zřejmě dle systematiky TZ nutno považovat trestné činy podle hlavy V. a VI. zvláštní části TZ; i jiné trestné činy však mohou vést k závěru o nepoctivosti záměru dlužníka dle generální klauzule. V souvislosti s tímto ustanovením je dále třeba zmínit ust. § 416 odst. 1 IZ, které z účinku osvobození přiznávaného dlužníkovi na konci oddlužení vyjímá jednak peněžité tresty uložené za úmyslné trestné činy, což vede k poněkud překvapivému, ale asi správnému závěru, že by se přiznání osvobození vztahovala na peněžitý trest za nedbalostní trestný čin, a též pohledávky na náhradu škody způsobenou úmyslně, což potom vede k závěru, že spáchal-li dlužník při uzavírání smlouvy trestný čin, nebude se na závazek z této smlouvy vztahovat osvobození, neboť půjde též o škodu v trestněprávním smyslu.
Časový rozsah testování poctivého záměru dlužníka
Klíčovým rozhodnutím je rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. KSOS 31 INS 12026/2010, 29 NSČR 32/2011-B-37 ze dne 28. 3. 2012. Skutkový a procesní průběh lze shrnout takto: Dlužnice, již nesporně v platební neschopnosti, darovala těsně (tj. jeden měsíc) před podáním návrhu na povolení oddlužení svou nemovitost své dceři. Oddlužení bylo soudem povoleno (logicky, neboť soud v tomto rozhodnutí vychází jen z údajů poskytnutých dlužníkem), v mezidobí od povolení oddlužení do konání schůze věřitelů však vyšly okolnosti převodu najevo a soud prvého stupně oddlužení neschválil, dospěv k závěru, že daným převodem svého majetku dlužnice sledovala nepoctivý záměr. Po vydání tohoto rozhodnutí dcera dlužnice darovala předmětnou nemovitost zpět dlužnici. Odvolací soud neschválení oddlužení potvrdil, Nejvyšší soud však toto rozhodnutí zrušil. V odůvodnění svého rozhodnutí formuloval Nejvyšší soud klíčové závěry k otázce, jak má být poctivý záměr dlužníka testován v čase. Nejvyšší soud zde předně konstatuje, že předmětem hodnocení jsou zde skutečnosti, které nastaly zpravidla před zahájením insolvenčního řízení. To je naprosto logické, počínání dlužníka po podání návrhu na povolení oddlužení (spojeného obvykle se samotným insolvenčním návrhem) je totiž nutno posuzovat podle zvláštních pravidel insolvenčního zákona, a to konkrétně dle ust. § 111 IZ, které omezuje dlužníka jednak v nakládání s majetkem toliko na běžnou správu, jednak zapovídá dlužníkovi selektivně uspokojovat jen některé své závazky. Na toto ustanovení potom navazuje ust. § 395 odst. 2 písm. b) IZ, které jako důvod pro nepovolení oddlužení uvádí lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení. Konečně po schválení oddlužení splátkovým kalendářem jsou povinnosti dlužníka vymezeny v ust. § 412 odst. 1 IZ a sankcí za jejich porušení je přeměna oddlužení na konkurs dle ust. § 418 IZ. Nejvyšší soud dále konstatuje, že vedle dlužníků, kteří se do úpadku dostali objektivně (jako typový případ lze uvést dlužníky, u nichž došlo k propadu příjmu v důsledku nemoci či úrazu), je oddlužení určeno i pro dlužníky, kteří si svou úpadkovou situaci sami přivodili svou lehkomyslností, marnotratností, gamblerstvím či jinou formou nezodpovědného hospodaření. I tento závěr Nejvyššího soudu zcela odpovídá znění i koncepci insolvenčního zákona, který jednak chápe úpadek jako objektivní stav nezávislý na příčinách jeho vzniku, jednak nikde nestanoví, že by oddlužení bylo určeno jen pro úpadky, které nastaly z určitých příčin – na rozdíl od situace, kdy by dlužník požadoval ponechání vyšší než nepostižitelné částky. Tady ust. § 398 odst. 4 IZ jako jedno z kritérií, kterým má být žádost dlužníka poměřována, určuje posouzení důvodů, které k úpadku dlužníka vedly. U osob, které si svůj úpadek přivodily samy svým nezodpovědným hospodařením, je ale podmínkou přípustnosti oddlužení z pohledu poctivého záměru, aby svůj přístup ke svému hospodaření změnily, upustily od těch aktivit, které k úpadku vedly, a svou úpadkovou situaci řešily zákonem předvídanou smysluplnou cestou oddlužení. K této změně přitom logicky dochází krátce před podáním insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení. Současně se vyžaduje, aby tato změna v chování dlužníka byla opravdová a aby dlužník, je-li to možné, poctivost svého záměru projít procesem oddlužení projevil i tím, že získá zpět ušlý majetek. Tak tomu bylo i ve výše označené věci, kdy sice dlužnice ukryla svůj majetek před věřiteli darováním své dceři, následně jej ale získala zpět. K této nápravě došlo až v průběhu odvolacího řízení po vydání rozhodnutí o neschválení oddlužení a odvolací soud měl, jak vysvětlil Nejvyšší soud, k této skutečnosti přihlédnout. Dalším případem nápravy, se kterým se ve své soudcovské praxi setkávám, jsou potom případy, kdy sice dlužník svůj majetek převedl na třetí osobu, současně si ale zajistil dodatečný příjem (ve formě smlouvy o poskytování plnění po dobu trvání oddlužení splátkovým kalendářem) v takové výši, že oddlužení splátkovým kalendářem povede ke stejné míře uspokojení věřitelů jako případné oddlužení zpeněžením majetkové podstaty; nenaplnění této ekvivalence by potom zřejmě vedlo k nepřiznání osvobození. Lze tedy zobecnit a shrnout, že test poctivosti záměru dlužníka žádajícího o oddlužení se nevztahuje na příčiny úpadku dlužníka – které mohou být a ve skutečnosti obvykle jsou subjektivně přičitatelné dlužníkovi a spočívají v jeho nedbalém hospodaření –, ale spíše na kratší období před podáním insolvenčního návrhu a zahrnuje zejména posouzení toho, zda dlužník způsob svého hospodaření změnil, zda od chování, které jej do úpadku přivedlo, upustil a zda majetkovou újmu způsobenou věřitelům v mezích možností napravil. K této nápravě může dojít i v průběhu insolvenčního řízení.
Autor je místopředsedou Krajského soudu v Ostravě a insolvenčním soudcem téhož soudu.