oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
NEJČTENĚJŠÍ
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Pavel Molek: Právo na spravedlivý proces

autor: prof. JUDr. Petr Hajn, DrSc.
publikováno: 28.05.2013

Wolters Kluwer ČR, Praha 2012, 536 stran, 923 Kč.

Mnohé beletristické práce poskytnou čtenáři i odborné poučení; estetické uspokojení přinášejí – byť méně často – některá odborná díla. Patří k nim i kniha, o níž zde bude řeč. Její osobitost vyplývá z tvůrčího naturelu a mnohostranné osobnosti autorovy. JUDr. Pavel Molek, Ph.D. a LL.M., dával o sobě vědět již za studijních let svými výkony ve výuce i múzickými sklony. Působil například ve smyčcovém kvartetu brněnské právnické fakulty a šel tak ve stopách některých významných profesorů této fakulty z let předválečných. Dnes na brněnských právech učí, zároveň je asistentem soudce na Nejvyšším správním soudu a hostujícím pedagogem na Katolické univerzitě v Lisabonu. Hojně také publikuje právnické práce odborné i esejistické.

Jeho nejnovější knihu lze označit za dílo vědecké, které zároveň hodlá sloužit potřebám právní praxe a již proto se snaží být „čtenářsky vlídným“. Jde o první svazek rozsáhlejší ediční řady, v níž by se mělo uceleně pojednávat o lidských právech. Klade se pak otázka, proč takový vydavatelský záměr začíná pojednáním o právu na spravedlivý proces. Jedna z možných odpovědí by zřejmě poukázala na Molkovu autorskou pohotovost. Objektivnější vysvětlení by vycházelo z toho, že jsou sice důležitá práva stanovená v zákonech, ještě významnější však bývá možnost se těchto práv dobrat.[1] O druhém z obou těchto stavů pak ve sporných záležitostech rozhoduje proces, který by měl vyhovovat požadavkům spravedlnosti a jako spravedlivý by měl být také stranami sporu i veřejností vnímán.

Téma a způsob zpracování recenzovaného díla se dá chápat i jako „návnada“ pro další části edičního záměru. Autor to sám nepřímo naznačuje, když v úvodu knihy píše: „Lidská práva mají navíc tu výhodu, že ze své povahy jsou „žita“ jako příběhy, a to mnohdy příběhy dramatické, zachycené následně do podoby soudních rozhodnutí, která v lepším případě slouží i jako jejich happy end. Budeme se proto – i pro lepší stravitelnost výsledného textu – snažit co nejvíce textu věnovat právě těmto „příběhům“.

Takový slib kniha plní. Obsahuje rozsáhlé množství kauz řešených soudy na národní i mezinárodní úrovni, zejména Evropským soudem pro lidská práva (dále jen „ESLP“). O velké řadě těchto rozhodnutí i jejich důvodech referuje autor důkladně. Činí to buď rozsáhlými výňatky z rozsudků, nebo jejich stručnějším „převyprávěním“, jež vystihuje skutkovou i právní podstatu sporné věci. Autor se neomezuje na pouhé citace „právních vět“, jejichž vypovídací hodnota může být omezená a někdy i zavádějící. Soudní rozhodnutí doplňuje bystrými komentáři (nikoliv výjimečně i kritickými) a odkazy na početné odborné literární prameny tuzemské i zahraniční a rovněž na další judikáty, jež souvisejí s danou problematikou. To vše nabízí zásobárnu poznatků, podnětů i argumentů užitečných v konkrétních záležitostech. Čtenář se v tomto myšlenkovém bohatství snáze orientuje pomocí rejstříků i detailní struktury díla, jež je členěno do následujících základních tematických celků: úrovně ochrany práva na spravedlivý proces; právo na přístup k soudu; požadavky na soud a soudce; požadavky na řízení; přiměřená délka řízení; zvláštnosti trestního řízení; žádný zločin a žádný trest bez zákona; právo na náhradu škody za nesprávný postup státu a odškodnění za nezákonné odsouzení.

Původně jsem byl v pokušení z Molkova spisu hojně citovat; okamžitě jsem však narazil na překážku, kterou Francouzi nazývají „embarras de choix“ (obtíž pramenící z možnosti výběru). Zmíním proto jen několik málo případů, které by mohly být zajímavé pro advokáty. Ten první mi zároveň poskytne příležitost, abych plnil přirozenou recenzentovu snahu a v něčem nesouhlasil s posuzovaným spisem. V něm se autor na str. 131 zabývá i povinností být zastoupen advokátem v některých typech řízení před vrcholnými českými soudy. Pavel Molek pochybuje o vhodnosti takové úpravy, pokud je vztahována i na osoby s právnickým vzděláním. Charakterizuje takovou povinnost – s odkazem na mínění Šimíčkovo – jako nemístný paternalismus. Nemyslím si to. Zastávám totiž názor, že nikdo by neměl být advokátem ve vlastní záležitosti, stejně jako by v ní neměl být soudcem. Na vlastní záležitosti je totiž různým způsoby zainteresován, mimo jiné emocionálně, což mu může bránit v realistickém úsudku. Navíc jedinec s právnickým vzděláním se nemusí dobře orientovat v problematice řešené např. Ústavním soudem a jeho podání pak jsou spíš zdrojem komplikací.

Advokáty bude jistě zajímat i případ, který Molek uvádí na str. 172 pod označením Drzý advokát a soudcovská „psaníčka“, a píše: „To byla situace řešená v případu Kyprianou proti Kypru, týkajícím se kyperského advokáta, který soudcům vyčítal, že si vyměňují „psaníčka“ („ravasakia“, což v řečtině znamená buď milostná psaníčka, nebo vzkazy s urážlivým obsahem), zatímco on vyslýchá svědka v procesu o vraždě. Soudci se touto jeho námitkou cítili natolik dotčeni, že nejprve vyjádřili své rozhořčení a dotčení, pak jej vyzvali, ať své tvrzení odvolá, a když je neodvolal, odsoudili jej k pěti dnům vězení za pohrdání soudem. Takové rozhodnutí ESLP nemohl vnímat, a ani nevnímal jako „nestranné“, když soudci byli v řízení vedoucím k odnětí svobody …. zároveň dotčenými (tedy uraženými) i rozhodujícími. ESLP pak dospěl k následujícímu závěru: …Soudci byli přímým objektem stěžovatelovy kritiky kvůli způsobu, jakým vedli řízení. Ti stejní soudci poté přijali rozhodnutí o stíhání stěžovatele, posuzovali jeho chování, rozhodli o jeho vině a uložili mu trest, v tomto případě trest odnětí svobody. V takové situaci může záměna role stěžovatele, svědka, prokurátora a soudce evidentně způsobit oprávněné obavy, zda bude řízení probíhat v souladu s léty osvědčenou zásadou, že nikdo nemůže být soudcem ve své vlastní věci, a tudíž i zásadou nestrannosti soudu.[2] K tomu Molek dodává, že napadené rozhodnutí porušovalo svobodu projevu, neboť čl. 10 Evropské úmluvy sice umožňuje omezit svobodu projevu v zájmu „zachování autority a nestrannosti soudní moci, zde ale kyperští soudci podle ESLP nevyváženě podpořili svou autoritu na úkor stěžovatelovy svobody projevu.“

Konečně třetí případ, který advokátům i soudcům může připomenout leccos z jejich praxe a týkal se švýcarského onkologa Medenici.[3] Ten byl (viz Molkův text na str. 226) „ve Švýcarsku obviněn ze zpronevěry, ovšem byl z vazby propuštěn na kauci. Toho využil k odjezdu do USA, kde si zřídil novou onkologickou praxi. Když se pak měl dostavit k hlavnímu líčení ve Švýcarsku, přišel tento stěžovatel s originální omluvou. Jeden z jeho amerických onkologických pacientů totiž požádal americký soud, aby stěžovateli soudním příkazem zakázal opustit americké území, neboť by tím bylo ohroženo pacientovo zdraví. Stěžovatel tedy byl souzen a odsouzen v nepřítomnosti v řízení, v němž jej zastupovali dva právníci. Následnou žádost o obnovu řízení švýcarské soudy zamítly, neboť jeho omluvu neshledaly dostatečně závažnou, už proto, že stěžovatele mohl v péči o pacienta zastoupit někdo z jeho kolegů.“ ESLP shledal, že postup švýcarských soudů byl v souladu s právem na spravedlivý proces. V podtextu případu stále zněl mimo jiné podtón – jak Molek zdůrazňuje -, že žádost amerického pacienta o soudní příkaz nebyla tak docela z jeho hlavy.

Uvedené příklady naznačují, že recenzovaná kniha vedle odborného užitku může přinést i v úvodu zmíněný čtenářský požitek. Platí to již proto, že v onom druhu pedagogiky označovaném jako edutainment (vzdělání prostřednictví zábavy) se významně uplatňují informace spíš zajímavé než jen směšné.

Estetické uspokojení přináší posuzované dílo i pomocí citací z krásné literatury, jimiž jsou uvozovány rozsáhlejší partie díla. Tak kapitole 8.5 Právo na obhajobu a styk s obhájcem, str. 371,předchází následující úryvek z Dürrenmattovy povídky, opět jistě zajímavý pro advokáty:

Obhájce si čistil skřipec.

,Mladý příteli, zapište si za uši, vinen, nebo nevinen, všechno záleží na taktice! To je trestuhodná lehkomyslnost – mírně vyjádřeno – hrát si před našimi soudci na nevinného; naopak nejchytřejší je, hned zkraje se obvinit z nějakého zločinu, pro obchodní cestující je například výhodou přiznat podvod. Při výslechu se pak vždycky může ukázat, že obžalovaný přehání, že se vlastně nejedná o podvod, nýbrž třeba jen o pouhé zastírání skutečnosti z reklamních důvodů, jak se to ostatně v obchodě dost často dělává. Cesta od viny k nevině je sice obtížná, nikoliv však vyloučená, naproti tomu je přímo beznadějné trvat na nevině, výsledek je pak zničující. Prohrajete, kde jste mohl vyhrát, a navíc vám nedovolí, abyste si sám vybral vinu, nýbrž vám ji vnutí.“[4]

Mnoho by mohlo být citací mott k jednotlivým oddílům díla. Potvrzovaly by nejen Molkovu sečtělost značně různorodou, ale i shora zmíněné zjištění, že krásná literatura přináší podněty pro odbornou činnost. Zvolme proto jen jednu další kratší ukázku z pátého oddílu knihy, který pojednává o požadavcích na soud a soudce a je předznamenán výňatkem ze Schillerova dramatu:

Já pohnána jsem

před soud těch, jež nikdy

za sobě rovné neuznám, soud mužů,

jimž důvěru mé srdce odpírá.“[5]

Literární úroveň mají i označení jednotlivých soudních kauz, jež občas připomínají názvy soudniček Františka Němce. Opět jen příkladmo: Po operaci vstanu a opařím se čajem; Poslanecké flagelantství (jde o záležitost, v níž poslanec nebyl vydán parlamentem k trestnímu stíhání a podal proti tomu stížnost, neboť chtěl očistit dobré jméno a dobrou pověst před tváří veřejnosti – viz str. 85); Životy těch druhých po česku; Ubi societas democratica. ibi dissensiones aneb dlouhé čekání jednookého řidiče; Nedáte si koláčky aneb marihuana, nebo maniok?; Mluviti stříbro, mlčeti kriminál; Když to nejde po dobrém aneb malá zvracející drogová ryba.

Pavel Molek i jinak dovede své výklady demonstrovat nečekaným přirovnáním. Potvrzuje tak poznatek, že ve společenských vědách je metafora nejen osvěžením, ale někdy i nástrojem nahrazujícím pokusy ve vědách přírodních. Pod označením Ranní ptáče dál doskáče aneb nonstop, chci soudit nonstop se v knize poukazuje na jeden z mnoha způsobů, jakými státní moc omezila právo na přiměřené možnosti k obhajobě v trestním řízení. V rozsudku Makhfi proti Francii[6] označil ESLP za porušení takového práva skutečnost, že v řízení před soudem pro departement Maine et Loire byly všem zúčastněným poskytnuty zcela nedostatečné přestávky na odpočinek. ESLP spočítal, kolik hodin strávil obviněný i obhájce v hlavním líčení, a shledal, že po 17 a čtvrt hodině líčení už musel být jak obhájce i obviněný, tak i porota „unavení, fyzicky i morálně, i s přihlédnutím k tomu, co bylo pro obviněného v sázce. Obhajoba v takovém stavu naprostého vyčerpání nemohla plně vykonávat svá práva a je sporné, jestli porotci byli schopni věnovat plnou pozornost hlavnímu líčení.“ Molek k tomu dodává: „Program hlavního líčení se stěžovatelem obviněným ze znásilnění a krádeže připomínal opravdu víc než cokoli jiného program jednání české Poslanecké sněmovny v době podzimních obstrukcí roku 2011.“

Molkův autorský styl ani jeho názory se nemusí zamlouvat ve všem všudy každému. V jiskřivém úvodu k jeho knize to ostatně uvádí veřejný ochránce práv Pavel Varvařovský. V zřejmé nadsázce pak doporučuje, co dělat v takové situaci: „Zavřít, odložit, roztrhat či spálit (nemyslím autora, ale knihu).“ Nebyl bych tak radikální. Dovedu si představit několik kategorií těch, jimž by kniha mohla přinést užitek, popřípadě čtenářský požitek, byť jim spojení různých stylových prvků připomíná snahu být současně ženichem na dvou veselkách. Odborné části textu jistě zaujmou specialisty, kteří se ve vědě nebo v praxi zabývají lidskými právy vůbec a právem na spravedlivý proces zvlášť. Právní a literární labužníci a také přemýšliví i múzicky založení studenti práv mohou Molkův spis přečíst buď v „zátahu“, nebo z něj výběrově ochutnávat a čas od času se k němu vracet. Rozsáhlý by mohl být okruh právníků z praxe (advokátů zejména), kteří budou mít knihu k dispozici a sáhnou po ní tehdy, když budou potřebovat poznatkovou a argumentační výbavu pro některou z těch skutkových a právních situací, o nichž se v knize pojednává. Pomohou jim pak již zmíněné rejstříky i důmyslně a podrobně strukturovaný obsah knihy.

 

prof. JUDr. Petr Hajn, DrSc., emeritní profesor Právnické fakulty MU v Brně

 

Můžete objednat z d e.


[1] V německé právní terminologii se rozlišuje „Recht haben“ a „Recht bekommen“.

[2] Rozsudek velkého senátu ESLP Kyprianou proti Kypru ze dne 15. 12. 2007, stížnost č. 73797/01.

[3] Rozsudek ESLP Medenica proti Švýcarsku ze  dne 14. 6. 2001, stížnost 20491/92.

[4] Dürrenmatt, F. Malér. In Labyrint. Praha: Hynelk, 1998, str. 108-109.

[5] Schiller, F. Marie Stuartovna. První dějství, druhý výstup, vlastní překlad Pavla Molka.

[6] Rozsudek ESLP Makhfi proti Francii ze dne 19. 10. 2004. Stížnost č. 59335/00.