oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Pacta sunt servanda, výklad obsahu závazkového vztahu

publikováno: 29.10.2013

Co není zakázáno, je dovoleno, proto je nutno v soukromo­právní sféře ustanovení o neplatnosti právních úkonů pro rozpor se zákonem vykládat restriktivně, nikoli extenzivně. Určitost právního úkonu v soukromoprávní sféře je třeba po­suzovat vždy ve vztahu ke konkrétním okolnostem daného přípa­du, přičemž pro interpretaci obsahu závazkového vztahu je roz­hodující skutečná vůle smluvních stran v době uzavření smlouvy. Závěr, že určitý právní úkon je neplatný pro neurčitost jeho předmětu, se musí opírat o rozumný výklad dotčeného zákonné­ho ustanovení. Nelze vystačit pouze s gramatickým výkladem. Významnou roli zde hraje především výklad teleologický. Je pro­to nutné se vždy ptát po účelu zákonného příkazu či zákazu. Smlouvy se musí dodržovat - a to i v případech, kdy je to pro některou ze smluvních stran nevýhodné. Smluvní strana si musí být vědoma své odpovědnosti ve smluvních vztazích a ne­může smlouvy uzavírat a později namítat jejich neplatnost dle své vlastní vůle.

Nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. III. ÚS 3900/2012

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. října 2012, se stěžovatelka domáhala zrušení roz­sudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. února 2011, č. j. 10 C 124/2010-80, rozsudku Městského soudu v Pra­ze ze dne 9. listopadu 2011, č. j. 54 Co 243/2011-109, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2012, č. j. 26 Cdo 1333/2012-131, a to pro porušení čl. 90 a čl. 96 Ústa­vy České republiky (dále jen „Ústava“), čl. 4 odst. 4, čl. 26, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svo­bod (dále jen „Listina“), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochra­ně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).

Dále se stěžovatelka domáhala toho, aby Ústavní soud roz­hodl, že stěžovatelce se přiznává právo na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.

V ústavní stížnosti stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.

Ústavní soud návrhu na odklad vykonatelnosti podle ust. § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyhověl a usnesením ze dne 15. ledna 2013, sp. zn. III. ÚS 3900/12, vykonatelnost napadených rozhodnutí do rozhodnutí Ústavního soudu o po­dané ústavní stížnosti odložil.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její po­dání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“).

II.

Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústav­ní soud vyžádal spis, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 124/2010. Dále si Ústavní soud vyžádal vy­jádření Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze, Obvod­ního soudu pro Prahu 5 jako účastníků řízení a dále Městské části Praha 5 jako vedlejší účastnice řízení.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsud­kem Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2011, č. j. 54 Co 243/2011-109 byl potvrzen rozsudek Obvodního sou­du pro Prahu 5 ze dne 21. února 2011, č. j. 10 C 124/2010-80, kterým soud uložil žalované (v řízení před Ústavním soudem „stěžovatelka“) povinnost vyklidit nemovitosti, specifikované v rozhodnutí, na adrese Pod Žvahovem 463, 152 00 Praha 5, jejichž správa byla žalobkyni (v řízení před Ústavním soudem „vedlejší účastnice“) svěřena Hlavním městem Praha; odvo­lací soud změnil pouze lhůtu k vyklizení tak, že lhůtu k vykli­zení stanovil k 15. červenci 2012. Usnesením Nejvyššího sou­du ze dne 12. července 2012, č. j. 26 Cdo 1333/2012-131 bylo odmítnuto dovolání žalované jako nepřípustné.

III.

Obvodní soud pro Prahu 5 ve svém vyjádření Ústavnímu soudu, doručeném dne 5. února 2013, zcela odkázal na svůj rozsudek vydaný v předmětné věci. Obvodní soud uvedl, že soudy řádně zdůvodnily svůj právní názor i procesní postup, včetně toho, proč některé důkazy neprovedly, a jejich rozho­dování nebylo nijak překvapivé. Lidská práva stěžovatelky nebyla porušena. Tzv. vyšší zájem stěžovatelky lze stěží shle­dat v tom, že chce užívat předmětné nebytové prostory, ne­boť svoji činnost může provozovat i v jiných nebytových pro­storách, kterých je v Praze dostatek.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření Ústavnímu soudu, doručeném dne 8. února 2013, odkázal rovněž na odůvodnění svého rozhodnutí, aniž by shledal relevantní důvody pro další rozvádění či doplňování tam uvedených zjištění a právního hod­nocení. Městský soud v Praze vyjádřil přesvědčení, že svým roz­hodnutím ani postupem v řízení neporušil ústavní práva stěžo­vatelky a že nejsou dány důvody pro vyhovění ústavní stížnosti.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 20. 2. 2013 setrval na odůvodnění svého rozhodnutí.

Městská část Praha 5 se ve stanovené lhůtě k podané ústav­ní stížnosti nevyjádřila.

Protože zaslaná vyjádření neobsahovala žádné nové, pro po­souzení věci významné skutečnosti, nezasílal Ústavní soud ta­to vyjádření účastníkům a vedlejší účastnici řízení k replice.

IV.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy její věc nesprávně právně posoudily; stěžovatelka především nesouhlasí s tím, jak obecné soudy posoudily otázku platnos­ti nájemní smlouvy. Stěžovatelka namítá, že v řízení nebyly provedeny jí navrhované důkazy výslechem svědků a listinné důkazy, na základě jejichž provedení by podle stěžovatelky musely soudy dospět k opačnému závěru. Podle názoru stě- žovatelky se soudy nezabývaly otázkou, zda ze strany účast­níků nešlo o ústně uzavřenou nájemní smlouvu. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že odmítl její dovolání s odůvod­něním, že nebylo navrženo řešení právní otázky, která má zá­sadní právní význam; stěžovatelka je přesvědčena, že takové otázky v jejím dovolání formulovány byly.

V.

Ústavní soud, jak vyplývá z článku 83 Ústavy, je orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud není součástí obecné soud­ní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla -li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústav­ně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

V souzené věci soud prvního stupně i odvolací soud dospě­ly ke shodnému závěru, že nájemní smlouva ze dne 11. října 2006, uzavřená mezi žalobkyní, Městskou částí pro Prahu 5, a stěžovatelkou jako žalovanou, je ve smyslu ust. § 37 odst. 1 obč. zákoníku absolutně neplatná, neboť její předmět nebyl vy­mezen dostatečně určitě. Nárok žalobkyně na vyklizení před­mětných nemovitostí proto obecné soudy shledaly důvodným.

Tento závěr obecných soudů, dovozující absolutní neplat­nost sjednané nájemní smlouvy z faktu, že v ní nebyl předmět nájmu přesně označen, pokládá Ústavní soud v dané konkrét­ní skutkové situaci za extrémně formalistický.

Závěr, že určitý právní úkon je neplatný pro neurčitost jeho předmětu, se musí opírat o rozumný výklad dotčeného zákon­ného ustanovení. Nelze vystačit pouze s gramatickým výkladem. Významnou roli zde hraje především výklad teleologický. Je pro­to nutné se vždy ptát po účelu zákonného příkazu či zákazu.

V  této souvislosti je třeba poukázat na to, že žalobkyně, Měst­ská část Praha 5, jako pronajímatel nájemní smlouvu sama při­pravovala, přičemž tato disponuje širokým aparátem včetně osob s právnickým vzděláním. Tato smluvní strana je proto také stranou silnější, na rozdíl od žalované, Tanečního centra Praha - konzervatoře, jako obecně prospěšné společnosti, kte­rá se zabývá vzdělávací a uměleckou činností, a která se v ob­lasti práva nepochybně natolik dobře neorientuje a smlouvu uzavírala v dobré víře a přesvědčení o její správnosti. Je také rovněž třeba připomenout, že touto smlouvou se obě strany dlouhá léta (prakticky od roku 2005) řídily a respektovaly ji. Přestože předmět nájmu nebyl ve smlouvě zcela přesně vyme­zen, o rozsahu užívání předmětné nemovitosti nebylo sporu, oběma stranám bylo známo, co je předmětem nájmu. Navíc obě strany každoročně určovaly rozsah oprav na jednotlivých částech nemovitosti, přičemž žalovaná do oprav nemovitosti sa­ma investovala nemalé finanční prostředky. Městská část Praha 5 přijímala po celou dobu trvání nájmu od žalované nájemné.

Ačkoli tedy předmětná nájemní smlouva podle zjištění sou­dů neměla dostatečně přesně vymezený předmět nájmu, tedy nebyly přesně specifikovány nemovitosti, se kterými je žalova­ná oprávněna nakládat, obě strany však neměly pochybnosti o tom, co je předmětem nájmu, neboť ten byl dán rozsahem faktického užívání předmětných nemovitostí. Lze tedy před­pokládat přinejmenším konkludentní konsens obou smluv­ních stran ohledně předmětu nájmu. V této souvislosti je třeba pro úplnost uvést, že režim této smlouvy se řídí ustanovením § 663 a násl. obč. zákoníku a pro platnost smlouvy se nevy­žaduje písemná forma.

Ústavní soud zdůrazňuje, že v soukromoprávní sféře je tře­ba určitost právního úkonu posuzovat vždy ve vztahu ke kon­krétním okolnostem daného případu, přičemž pro interpre­taci obsahu závazkového vztahu je rozhodující skutečná vůle obou smluvních stran v době uzavření smlouvy.

V   této souvislosti Ústavní soud připomíná, že v soukro­mém právu se aplikuje zásada pacta sunt servanda (smlouvy se musí dodržovat) - a to i v případech, kdy je to pro někte­rou ze smluvních stran nevýhodné. Vedlejší účastnice si mu­sí být vědoma své odpovědnosti ve smluvních vztazích a ne­může smlouvy uzavírat a později namítat jejich neplatnost dle své vlastní vůle.

V  soukromoprávní sféře platí zásada, že co není zakázáno, je dovoleno. Proto každý zákonný zásah do této sféry je tře­ba vnímat jako omezení lidské svobody, a proto je nutno vy­kládat ustanovení o neplatnosti právních úkonů pro rozpor se zákonem restriktivně, a nikoli extenzivně. Opačný výklad by byl v rozporu s článkem 4 odst. 4 Listiny, podle něhož při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod (v tomto případě smluvní volnosti stran) musí být šetřeno je­jich podstaty a smyslu a taková omezení nesmějí být zneuží­vána k jiným účelům, než pro které byla stanovena (viz ob­dobně nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 87/04, dostupný na http://nalus.usoud.cz/).

Ústavní soud připomíná, že výše uvedené závěry vycházejí z posouzení konkrétních okolností daného případu, a je pro­to nutno je aplikovat vždy v závislosti na konkrétních okol­nostech řešeného případu.

Na základě výše uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem ve věci jednajících soudů došlo k porušení prá­va stěžovatelky na soudní ochranu, zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny.

S ohledem na výše uvedené závěry se Ústavní soud neza­býval dalšími námitkami stěžovatelky, obsaženými v ústav­ní stížnosti.

V   ústavní stížnosti stěžovatelka dále navrhla, aby jí Ústav­ní soud přiznal náklady řízení před Ústavním soudem. Podle ust. § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. V dané věci neshledal Ústav­ní soud důvod pro jejich přiznání, neboť takto postupuje jen ve výjimečných případech, přičemž v tomto konkrétním přípa­dě existence takových výjimečných okolností shledána nebyla.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud podle ust. § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnos­ti vyhověl a podle ust. § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústav­ním soudu napadená rozhodnutí - rozsudek Obvodního sou­du pro Prahu 5 ze dne 21 února 2011, č. j. 10 C 124/2010-80, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2011, č. j. 54 Co 243/2011-109 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2012, č. j. 26 Cdo 1333/2012-131 zrušil. Návrh stěžovatelky, aby jí Ústavní soud přiznal náklady řízení před Ústavním soudem, Ústavní soud podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Právní věta redakce.