Osobní bankrot v soudní praxi
autor: JUDr. Oldřich Řeháček, Ph.D. publikováno: 14.10.2013
Oddlužení (tzv. osobní bankrot) je v insolvenčním zákoně (dále také „IZ“)[1] koncipováno jako způsob řešení (hrozícího) úpadku (§ 3 IZ) nepodnikajících fyzických a právnických osob (§ 389 odst. 1 IZ), které tímto způsobem usilují o poctivé a svědomité vypořádání svých závazků, resp. jejich částí (srov. § 395 IZ).
Úvod
Ten, kdo nezná soudní praxi, by se mohl domnívat, že proces oddlužení je přístupný jen relativně úzké skupině čestných a pilných zaměstnanců[2] s dostatečnými příjmy z jejich výdělečné činnosti. Ve skutečnosti je však „judikaturní brána“ do oddlužení prostorná a vede k ní široká cesta.
Subjektivní přípustnost oddlužení
Ustanovení § 389 IZ opravňuje k podání návrhu na povolení oddlužení pouze dlužníka – nepodnikatele. Dlužníkem, který není podnikatelem (subjektem, u něhož je oddlužení subjektivně přípustné), se ve smyslu ustanovení § 389 odst. 1 IZ rozumí nejen taková fyzická nebo právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele, ale zároveň taková, která nemá závazky (dluhy) vzešlé z jejího podnikání.[3]
Sanační způsob řešení úpadku podnikatelů (vypořádání závazků z podnikání)[4] je upraven (pouze) v pasážích věnovaných reorganizaci (§ 316 – § 364 IZ). Judikatura nicméně hranici mezi sanací upadnuvších podnikatelů a nepodnikatelů poněkud rozmlžila.
Podnikatel a jeho dluhy v oddlužení
Je možno souhlasit s tím, že při zkoumání subjektivní podmínky přípustnosti oddlužení je třeba diferencovat mezi osobami podnikatelsky činnými a nečinnými. Lze proto přitakat dovození subjektivní přípustnosti oddlužení pro držitele (živnostenského) oprávnění nebo povolení k výkonu podnikatelské činnosti, kteří však (již) nepodnikají.[5] Jako poněkud více diskusní se může jevit – jakkoliv z právněteoretického hlediska logická – možnost povolit oddlužení též dlužníkovi, který (osobně) podnikatelem není, je však (jediným) statutárním orgánem podnikatelsky aktivní obchodní společnosti (tedy subjektu obligatorně zapisovaného do obchodního rejstříku) a též jejím (jediným) společníkem.[6],[7] Nicméně Vrchní soud v Praze šel ještě dále, když dle jeho náhledu nelze bez dalšího z oddlužení vyloučit ani osobu, která se podnikatelské činnosti (nadále) aktivně věnuje „sama za sebe“, tedy podnikatele ve smyslu § 2 odst. 2 obchodního zákoníku.[8]
Soudní praxe pak umožňuje nejen oddlužení bývalých či stávajících podnikatelů, ale též dovoluje, aby v rámci oddlužení byly řešeny i závazky z podnikatelské činnosti.[9] Bylo totiž dovozeno, že z hlediska subjektivní přípustnosti oddlužení nejsou tyto závazky na závadu například tehdy, jestliže výše dluhů z podnikání je v porovnání s celkovou výší všech dluhů marginální anebo tehdy, jestliže věřitel, o jehož pohledávku z dlužníkova podnikání jde, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení.[10],[11] Dále bylo konstatováno, že v případě dlužníka, který je hodnověrným způsobem schopen nabídnout svým nezajištěným věřitelům uspokojení jejich zjištěných pohledávek v celém rozsahu,[12] je oddlužení přípustné i tehdy, jestliže převážnou většinu závazků dlužníka, jež mají být v rámci insolvenčního řízení uspokojovány, představují (právě) dluhy vzešlé z dlužníkova podnikání.[13] V takovém případě pak nemá relevanci ani to, že věřitel, jenž přihlásil pohledávku přesahující 50 % celkové výše zjištěných pohledávek, vyslovil s řešením úpadku oddlužením nesouhlas.[14]
Nicméně ani tyto závěry nelze pokládat za konečné vymezení mantinelů subjektivně přípustného oddlužení. V judikatuře již totiž bylo připuštěno oddlužení i v případě, že podstatnou část zjištěných nezajištěných pohledávek (37 %) tvoří závazek dlužníka z podnikání (vůči správci daně) a předpokládaná míra uspokojení věřitelů v příštích pěti letech činí jen cca 39 % jejich pohledávek. Vrchní soud v Praze k uvedenému konstatoval: „V posuzovaném případě však odvolací soud s ohledem na stáří závazku z podnikání …, vzhledem k tomu, že značnou část tohoto závazku tvoří nikoli jistina, ale penále … a vzhledem k absenci významnějšího zpeněžitelného majetku dlužníka dospěl k závěru, že oddlužení plněním splátkového kalendáře povede k výraznějšímu uspokojení věřitelů než při řešení úpadku konkursem, protože dlužník má příjem ze zaměstnání a lze předpokládat, že uspokojení věřitelů v rámci měsíčních splátek z příjmu dlužníka bude vyšší než uspokojení z výtěžku prodeje majetkové podstaty … Za této situace je odvolací soud toho názoru, že řešit úpadek dlužníka již nyní konkursem by též odporovalo zásadám insolvenčního řízení, jež musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů (§ 5 písm. a) IZ). Nelze totiž přehlédnout, že řešení úpadku splátkovým kalendářem je reálné …“[15]
Naplnění věcných podmínek oddlužení dle § 395 IZ
V případě, že soud (trvající) podnikání dlužníka ani jeho zjištěné podnikatelské závazky překážkou vstupu do oddlužení neshledá, následně zkoumá naplnění věcných podmínek oddlužení dle § 395 IZ. Jinými slovy, jestliže insolvenční soud dojde k závěru, že dlužník je k podání návrhu na oddlužení oprávněn, zjišťuje, zda zde nejsou zákonné důvody pro zamítnutí podaného návrhu na povolení oddlužení.
Insolvenční soud při zkoumání podmínek, za nichž lze oddlužení povolit, sleduje především poctivost záměru dlužníka a míru navrženého uspokojení věřitelů.[16] Podmínka poctivého záměru dlužníka je však v judikatuře vnímána velice relativně a závěr o jejím naplnění či nenaplnění vychází (pouze) ze subjektivního hodnocení soudem.[17]
Z toho pak rezultují závěry, že u dlužníka usilujícího o povolení oddlužení není možno bez dalšího konstatovat nepoctivý záměr ani tehdy, když byl v posledních pěti letech před zahájením insolvenčního řízení pravomocně odsouzen za krádeže aut páchané v organizované skupině,[18] shledán vinným ze spáchání trestného činu podvodu[19] anebo úvěrového podvodu.[20]
Podmínka (ekonomické) dosažitelnosti oddlužení je potom dle soudní praxe splněna (a zároveň nejde o nepoctivý záměr dlužníka) i v případě, že kromě starobního důchodu jsou jediným příjmem dlužníka toliko plnění poskytovaná třetí osobou na základě smlouvy o důchodu[21],[22] anebo dokonce jen a pouze tato plnění.[23],[24] Dodat je možno to, že v praxi se lze pohříchu zcela pravidelně setkat s účelovým kalkulem stran plnit ze smlouvy o důchodu (darovací smlouvy) jen tolik, kolik zhruba zajistí minimální zákonnou míru uspokojení nezajištěných závazků dlužníka [srov. § 395 odst. 1 písm. b) IZ]. Prokázání existence takovéto kalkulace je však v podstatě nemožné.
Závěr
Ve světle rozebraných judikaturních závěrů nelze než konstatovat, že vstoupit do oddlužení se může pokusit téměř každá upadnuvší osoba s tím, že tento pokus (snad s výjimkou podnikajících právnických osob) není předem odsouzen k nezdaru. V rámci vytyčeném soudní praxí totiž není zcela nepředstavitelný ani oddlužující se podnikatel, který své značné závazky z podnikání ponejprve řešil trestnou činností, následně prohlédl, ale vzhledem k tomu, že mu podnikatelská činnost nepřináší žádný zisk, představují jeho příjmy pouze pravidelné dary od příbuzných.[25]
Zbývá podotknout, že proti rozhodnutí o povolení oddlužení není odvolání přípustné (§ 397 odst. 1 IZ). Věřitelé nicméně mohou zamezit schválení povoleného oddlužení,[26] a to námitkami předpokládanými v ust. § 403 odst. 2 IZ, resp. odvoláním proti rozhodnutí insolvenčního soudu o schválení oddlužení. Tyto námitky, resp. toto odvolání však mohou podat pouze ti věřitelé, kteří aktivně hlasovali[27] o způsobu řešení povoleného oddlužení dlužníka. To se však v praxi – i vzhledem k vysokému a zároveň stále narůstajícímu množství oddlužení – stává jen ve zcela mizivém počtu případů.
Uzavřít pak lze konstatováním, že v otázce přípustnosti oddlužení soudní praxe nejen výrazně překračuje zákonný text, ale jde i nad rámec připravované novely insolvenčního zákona.[28]
Autor, advokát v Praze, je insolvenční správce se zvláštním povolením.
[1] Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).
[2] Event. právnických osob – nepodnikatelů.
[3] Viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. KSPH 39 INS 4221/2008, 29 NSČR 3/2009, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2009.
[4] V obecné rovině lze konstatovat, že podnikatelem je osoba, která splňuje dva základní předpoklady. Za prvé je držitelem příslušného oprávnění nebo povolení k výkonu podnikatelské činnosti. A za druhé tuto podnikatelskou činnost také skutečně vykonává. Alespoň tak lze vykládat definici podnikatele obsaženou v § 2 odst. 2 písm. b), c) a d) obchodního zákoníku, v němž tento předpis výslovně požaduje, aby osoba mající příslušné oprávnění či povolení vždy též činnost v rozsahu a na základě tohoto oprávnění či povolení provozovala. Jedinou výjimkou z uvedené obecné charakteristiky podnikatelů jsou osoby zapsané do obchodního rejstříku. Ty jsou ve smyslu § 2 odst. 2 písm. a) obchodního zákoníku podnikateli na základě jejich zápisu do tohoto rejstříku, aniž by musely reálně podnikatelskou činnost vykonávat (srov. Pelikánová, I.: Komentář k obchodnímu zákoníku, 1. díl, 4. vydání, Aspi, Praha 2004, str. 33).
[5] Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. KSBR 37 INS 740/2009, 2 VSOL 117/2009.
[6] Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. KSOS 39 INS 7565/2011, 3 VSOL 367/2011.
[7] V logice uvedeného pak nepřekvapí, že dle judikatury je oddlužení otevřeno i pro toho dlužníka, který svým majetkem (pouze) zajistil dluhy vzešlé z podnikání obchodní společnosti, a to i té, ve které je on sám (jediným) statutárním orgánem a (jediným) společníkem; uvedené platí bez zřetele k tomu, zda šlo o zajištění z titulu obecného ručení ve smyslu § 303 a násl. obchodního zákoníku nebo o zajištění pohledávky zástavním právem, anebo o zajištění pohledávky zajišťovací směnkou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. KSUL 70 INS 3940/2008, 29 NSČR 9/2009).
[8] Pokud si dlužník jako OSVČ opatřuje pravidelný výdělek prostřednictvím podnikatelské činnosti, která je vzhledem k okolnostem věci nejvýhodnějším nebo pro něj reálně jediným možným zdrojem příjmů, jež hodlá použít ke splácení svých dluhů v rámci navrženého splátkového kalendáře, a pokud bude zjištěno, že tento dlužník žádné dluhy z podnikání nemá nebo jen takové, které ve smyslu R 79/2009 překážku oddlužení nepředstavují, není důvodu pro takové podnikání pokládat jeho oddlužení ve smyslu § 389 odst. 1 IZ za nepřípustné (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. MSPH 88 INS 18044/2011, 3 VSPH 1378/2011 anebo sp. zn. MSPH 88 INS 18045/2011, 3 VSPH 1379/2011). Soud je tedy povinen zkoumat, zda je výdělečná (podnikatelská) činnost dlužníka z hlediska subjektivní přípustnosti oddlužení akceptovatelná (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. dubna 2013, sp. zn. KSPH 41 INS 13811/2012, 3 VSPH 308/2013). Opačně však usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. KSBR 26 INS 7439/2012, 3 VSOL 343/2012, dle kterého dlužnici brání v řešení úpadku oddlužením sama o osobě skutečnost, že je podnikatelkou a fakticky podnikatelskou činnost vykonává.
[9] Srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. KSPH 39 INS 4221/2008, 29 NSČR 3/2009: „To, zda existuje rozumný důvod nepokládat při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení nebo při rozhodování o tom, zda se oddlužení schvaluje, za překážku bránící uplatnění institutu oddlužení neuhrazený dluh z dlužníkova dřívějšího podnikání, insolvenční soud uváží vždy především s přihlédnutím k: 1/ době vzniku konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání, 2/ době ukončení dlužníkova podnikání, 3/ četnosti neuhrazených dlužníkových závazků (dluhů) z podnikání, 4/ výši konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků, 5/ tomu, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení.“
[10] Srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009 a též např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. KSUL 45 INS 7931/2012, 2 VSPH 755/2012.
[11] Případně jde o situaci, kdy dlužník sice má závazek vzešlý z podnikání (který řádně uvedl v seznamu svých závazků), nicméně věřitel tomuto dluhu odpovídající pohledávku do insolvenčního řízení nepřihlásil (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 29 NSČR 20/2009).
[12] A to i např. tak, že k uspokojení 100 % zjištěných pohledávek věřitelů dojde řešením úpadku dlužníka splátkovým kalendářem v kombinaci se zpeněžením jeho majetkové podstaty a s příp. zpeněžením bytové jednotky jeho syna [srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. MSPH 94 INS 10452/2011 (MSPH 94 INS 10453/2011), 1 VSPH 100/2012 (1 VSPH 101/2012)].
[13] Srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 29 NSČR 20/2009.
[14] Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. KSPL 56 INS 14865/2012, 1 VSPH 1449/2012.
[15] Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 2012, sp. zn. KSPH 39 INS 19345/2011, 1 VSPH 425/2012.
[16] Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 2. 2009, sp. zn. KSUL 46 INS 124/2009, 1 VSPH 53/2009.
[17] Vrchní soud v Praze ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že posuzování podmínky poctivého záměru dlužníka je kategorií ryze subjektivní, a že zjištění okolností stanovených v § 395 odst. 3 IZ zakládá pouze domněnku nepoctivého záměru, jež nemusí nutně vyústit v závěr, že dlužníkův návrh na povolení oddlužení je provázen nepoctivým záměrem, jenž řešení jeho úpadku oddlužením vylučuje. Insolvenční soud má při zkoumání zákonné podmínky poctivého záměru vždy nejen právo, ale i povinnost úvahy a posouzení všech významných okolností. I osoba odsouzená za trestný čin majetkové povahy může proto dojít oddlužení, jestliže její trest byl např. zahlazen, jestliže svým dalším chováním zřetelně projevuje poctivý záměr napravit následky činem způsobené, jestliže veškerých svých schopností a možností využívá k úhradě závazků, a lze proto očekávat, že i pro věřitele bude oddlužení výhodnějším uspořádáním majetkových vztahů k dlužníku (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. KSHK 40 INS 15195/2010, 3 VSPH 1190/2012).
[18] Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. KSUL 70 INS 3836/2009, 1 VSPH 524/2009.
[19] Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. KSPA 56 INS 4902/2011, 3 VSPH 1352/2011.
[20] Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 2. 2009, sp. zn. KSUL 46 INS 124/2009, 1 VSPH 53/2009.
[21] Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. KSHK 41 INS 6096/2012, 1 VSPH 1695/2012.
[22] Oproti tomu Vrchní soud v Olomouci ve svém usnesení ze dne 25. 11. 2011, sp. zn. KSOS 8 INS 10998/2011, 1 VSOL 657/2011 uvedl následující: „Insolvenční zákon připouští, aby se na plnění oddlužení vedle dlužníka podílely i osoby odlišné od dlužníka, což vyplývá nejen z ust. § 412 odst. 1 písm. b) IZ (které ostatně počítá spíše s nahodilými příjmy), ale i z ust. § 392 odst. 3 věty prvé IZ, dle kterého osoby ochotné se zavázat jako spoludlužníci nebo ručitelé návrh na povolení oddlužení musí spolupodepsat. Hlavní aktivitu v oddlužení musí ovšem vyvíjet sám dlužník. Povinností dlužníka po dobu schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře je zejména vykonávat přiměřenou výdělečnou činnost, případně o získání příjmů usilovat (§ 412 odst. 1 písm. a/ IZ). Celé insolvenční řízení (nejen oddlužení) je založeno na tom, že k vypořádání dlužníka s věřiteli bude použito majetku dlužníka (srov. též vymezení rozsahu majetkové podstaty v ust. § 206 IZ). Institut oddlužení představuje pro dlužníka dobrodiní, kdy za splnění určitých podmínek mu bude prominuta část jeho závazků (§ 414 IZ). Lze proto od dlužníka vyžadovat, aby k tomuto cíli vyvinul maximální možné úsilí a dosáhl jej zejména vlastní aktivitou. Jiný přístup by byl v rozporu s jednou ze základních zásad insolvenčního řízení, která spočívá v tom, že žádný z účastníků nesmí být nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn (§ 5 písm. a/ IZ). V přezkoumávané věci soud prvního stupně zcela správně uvedl, že příjem ze smlouvy o důchodu má toliko doplňovat vlastní příjem dlužnice a nemá jít o jediný zdroj v oddlužení plněním splátkového kalendáře. Přestože by dlužnice byla schopna s pomocí důchodu, což je ve své podstatě příspěvek jejího přítele na společnou domácnost, dosáhnout dostatečného plnění pro nezajištěné věřitele (za předpokladu, že by smlouva o důchodu byla skutečně plněna), lze v tom, že by za dlužnici plnila oddlužení výhradně třetí osoba, spatřovat nepoctivý záměr, a tedy důvod pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení podle ust. § 395 odst. 1 písm. a) IZ. Navíc v případě, že by přítel dlužnice přestal dle smlouvy o důchodu přispívat na společnou domácnost částku, k níž se zavázal, příjmy dlužnice by nepostačovaly ani k úhradě nákladů insolvenčního řízení a lze předpokládat, že by v takovém případě dlužnicí byly použity i prostředky představující i nepostižitelnou částku určenou pro vyživovací osoby, což nelze připustit.“ Obdobně též např. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. KSOL 16 INS 22329/2011, 2 VSOL 807/2012 anebo ze dne 24. 5. 2012, sp. zn. KSBR 26 INS 5867/2012, 2 VSOL 321/2012.
[23] Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2012, sp. zn. KSPA 59 INS 10282/2011, 2 VSPH 918/2012.
[24] Je však třeba též upozornit na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 8. 2012, sp. zn. KSHK 45 INS 12804/2011, 3 VSPH 848/2012, ve kterém bylo uvedeno: „Je samozřejmé, a potud lze se soudem prvního stupně souhlasit, že domáhá-li se dlužník dobrodiní oddlužení, při úvaze o jeho proveditelnosti splátkovým kalendářem není s předpokladem poctivosti dlužníkova záměru slučitelné, pokud zjevně neusiluje o přiměřenou výdělečnou činnost. Jinak řečeno, poctivě se vůči svým věřitelům nechová dlužník, který pro splátkový kalendář nabízí jen příjmy ze sjednané finanční pomoci třetí osoby, aniž by se sám jakkoli snažil – ač mu v tom objektivně nic nebrání – tyto příjmy ve prospěch maximálního možného uspokojení věřitelů navýšit vlastní výdělečnou činností. Takové okolnosti by ostatně byly důvodem i pro zrušení schváleného oddlužení splátkovým kalendářem dle § 418 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 412 odst. 1 písm. a) IZ. Jestliže však o takový případ nejde, není důvodu, proč by při nedostatečnosti příjmů dlužníka nemohl být splátkový kalendář založen na sjednaných příjmech z důchodu (či daru) od třetí osoby, pokud tyto příjmy k dosažení potřebné zákonné míry uspokojení nezajištěných věřitelů postačují.“
[25] Takovéto užití insolvenčního zákona by však samozřejmě muselo být řádně zdůvodněno a nesmělo by vykazovat znaky svévole (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. dubna 2009, sp. zn. KSPH 39 INS 4221/2008, 29 NSČR 3/2009).
[26] Oddlužení lze schválit, resp. provést ve formě zpeněžení majetkové podstaty nebo formou plnění splátkového kalendáře, příp. jejich kombinací (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. KSHK 45 INS 22049/2011, 1 VSPH 1533/2012).
[27] Srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 10. 2010, sp. zn. KSOS 13 INS 2847/2010, 2 VSOL 366/2010, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62/2011.
[28] Viz vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, sněmovní tisk 929.