Osiřelá díla v autorském zákoně

autor: JUDr. Michaela Mackovičová
publikováno: 18.04.2016

Úvod

Za účelem transpozice směrnice o osiřelých dílech byla v roce 2014 přijata do českého právního řádu novela autorského zákona,[1] účinná od 7. listopadu 2014.[2] Novela do autorského zákona zavádí úpravu, jež je vyústěním dlouhodobého vývoje snah o řešení problému osiřelých děl,[3] a to na úrovni České republiky i Evropské unie. Problém spočívající v právní nemožnosti užití děl, jejichž autor nebo jiný nositel práv nemůže být určen či vyhledán,[4] má přitom částečně odstranit nová výjimka z práv, kterou měly povinnost zavést všechny členské státy Evropské unie.[5] Nutno říci, že výjimka je konstruo­vána úzce a dovoluje pouze omezenému okruhu beneficientů striktně vymezené způsoby užití. Ty jsou navíc limitovány účelem naplňování cílů veřejného zájmu. Z hlediska věcné působnosti přitom výjimka směřuje na osiřelá díla a osiřelé zvukové záznamy a dále na díla a jiné předměty ochrany do těchto osiřelých děl a zvukových záznamů vložené či začleněné nebo tvořící jejich nedílnou součást. Úpravu zavedenou do českého autorského zákona, jež vcelku věrně kopíruje úpravu směrnice, najdeme v nových ust. § 27a, 27b a 37a.

Osiřelé dílo – definice a rozdvojení, ukončení a vzájemné uznávání statusu

Nově zavedené ust. § 27a AZ jako součást nového oddílu 7[6] upravuje definici osiřelého díla, rozdvojení statusu díla, pravidla pro ukončení statusu osiřelosti a princip jeho vzájemného uznávání.

Definice osiřelého díla v odstavci prvním, víceméně převzatá z čl. 2 odst. 1 směrnice, říká, že dílo se považuje za osiřelé, není-li určen jeho autor, nebo i když je určen, není nalezen ani po provedení důsledného vyhledávání podle § 27b, zaznamenaného způsobem stanoveným autorským zákonem. Lze tvrdit, že formulace definice není úplně ideální, protože její interpretace by mohla vést k závěru, že důsledné vyhledávání se provádí pouze k nalezení autora. Vyhledávání by ovšem mělo sloužit také k určení autora, pokud jeho identita není známa, což vyplývá i z dalších zaváděných ustanovení. Ve srovnání se směrnicí obsahuje § 27a AZ navíc vyvratitelnou domněnku, dle které se za osiřelá považují všechna díla (a jiné předměty ochrany) určeného autora, jehož dílo bylo identifikováno jako osiřelé, není-li prokázán opak.

V případě, že by nastala situace, kdy existuje k jednomu předmětu ochrany více nositelů práv, z nichž někteří jsou určeni a nalezeni, zatímco jiní ne, dochází k tzv. rozdvojení statusu. To znamená, že dílo je částečně osiřelé a částečně nikoli. Ve vztahu k dohledatelným nositelům práv se pak vyžaduje získání licence k jejich užití, zatímco na „osiřelou část“ lze apli­kovat již zmiňovanou výjimku (§ 27a odst. 2 AZ).

Velmi důležitým momentem celé úpravy je v čl. 4 směrnice vyžadovaný princip vzájemného uznávání statusu (§ 27a odst. 5 AZ). Jakmile je dílo uznáno za osiřelé v jednom členském státě Evropské unie (nebo v některém ze států tvořících Evropský hospodářský prostor), je automaticky považováno za osiřelé na území celé EU i EHP. Výslovně zakotveným praktickým dopadem je možnost uživatele zpřístupnit dílo přeshraničně, do všech zmiňovaných států (text díla zobrazovaný v rámci virtuální knihovny by mohl být přístupný uživatelům ve všech těchto státech), ale také možnost dalších uživatelů užít dílo na území těchto jiných států bez nutnosti opakovaného důsledného vyhledávání.

Nezbytným předpokladem fungování modelu vzájemného uznávání je lehce dostupná a spolehlivá unijní on-line databáze osiřelých děl. Směrnice s ní počítá a jejím zřízením a správou pověřuje Úřad pro harmonizaci na vnitřním trhu[7] (čl. 3 odst. 6). Postup, kterým se mají získávat do databáze jednotlivé informace, je přitom založen na aktivitě členských států. Ty mají zajistit, aby instituce vymezené směrnicí (benefi­cienti výjimky) poskytovaly vnitrostátním orgánům stanovené informace, které jsou pak státy povinny bezodkladně předat úřadu. Tato konstrukce je promítnuta do ust. § 37a odst. 8 a 9 AZ, dle kterých jsou beneficienti výjimky užívající dílo povin­ni poskytnout Ministerstvu kultury (i) výsledky důsledného vyhledávání, na jehož základě dospěli k závěru o osiřelosti, (ii) informace o užití díla, (iii) informace o jakékoli změně statusu díla a (iv) své kontaktní údaje. Ministerstvo je povinno obdržené informace předat bez zbytečného odkladu Úřadu pro harmonizaci na vnitřním trhu.

Novela autorského zákona celou úpravu doplňuje o povinnost tuzemských kolektivních správců vést rejstříky osiřelých děl nebo jiných předmětů ochrany dle svého zaměření [§ 100 odst. 1 písm. f) AZ]. Rejstříky jsou zároveň uvedeny v příloze č. 2 autorského zákona v seznamu zdrojů, které musejí být při důsledném vyhledávání prověřeny.

V souladu se směrnicí pamatuje ust. § 27a AZ ve svém  odst. 4 také na situaci, kdy se dříve neznámý nebo nenalezený nositel práv objeví. K ukončení statusu osiřelosti může dojít nalezením nositele práv třetí osobou nebo písemným oznámením nositele práv adresovaným příslušnému kolektivnímu správci či, dojde-li k užití, uživateli. Od tohoto okamžiku již uživatel není oprávněn z výjimky a v užívání smí pokračovat jen se svolením nositele práv. Ukončení statusu doplňuje právo na spravedlivou odměnu za užití, kterou je povinna zaplatit za již realizované užití konkrétní instituce coby uživatel.

Institut důsledného vyhledávání

Důsledné vyhledávání upravuje § 27b, který vložila do autorského zákona novela. Ustanovení v odst. 1 říká, že důsledné vyhledávání za účelem zjištění statusu osiřelosti se musí provést před užitím předmětného díla, a to nahlédnutím do informačních zdrojů příslušných pro daný druh díla, příp. jiného předmětu ochrany (např. katalogy knihoven, rejstříky ISBN, ISAN, ISRC, databáze vedené kolektivními správci nebo sdruženími umělců). Jak vyplývá ze směrnice, bodu 13 recitálu, důsledné vyhledávání musí být provedeno ve vztahu ke každému chráněnému statku zvlášť, tedy ke každému předmětu ochrany, který je do předmětného díla vložen či začleněn. O prováděném vyhledávání se vedou záznamy, které je povinna uchovávat instituce zamýšlející dílo (nebo jiný předmět ochrany) užít (§ 37a odst. 6 AZ).

Ust. § 27b AZ doprovází nová příloha č. 2 zákona obsahující seznam informačních zdrojů, do nichž musí být při důsledném vyhledávání nahlédnuto. Sestavit daný seznam po konzultaci s dotčenými subjekty bylo povinností členských států, přičemž seznam měl zahrnovat přinejmenším zdroje, jež směrnice uvádí v příloze. Seznam v autorském zákoně obsahuje jak zdroje vyplývající z přílohy směrnice, tak zdroje specifické pro Českou republiku, a až na výjimky se jedná o obecně vymezené druhy. Předpokládalo se totiž, že příklady konkrétních zdrojů budou uveřejňovány a průběžně aktualizovány na internetových stránkách Ministerstva kultury.[8]

Aby se zabránilo duplicitnímu vyhledávání, ust. § 27b odst. 1 AZ v souladu s čl. 3 odst. 3 směrnice určuje členský stát EU nebo stát EHP, ve kterém se má důsledné vyhledávání provádět. Je jím stát prvního vydání, nebo nedošlo-li k vydání, prvního odvysílání díla, a u kinematografických a audiovizuálních děl stát sídla nebo obvyklého bydliště výrobce, nachází-li se v členském státě EU nebo státě EHP. V případě děl, která byla zpřístupněna veřejnosti jinak než vydáním nebo vysíláním, např. soukromé listy nebo rukopisy, se má důsledné vyhledávání provádět ve státě, v němž je usazena instituce, která dílo se souhlasem autora zpřístupnila. Informační zdroje i z jiných zemí se mají využít tehdy, když existují důkazy naznačující, že významné informace by mohly být nalezeny i v těchto jiných zemích (§ 27b odst. 2 AZ, na základě čl. 3 odst. 4 směrnice).

Důsledné vyhledávání vykonává zejména instituce, která zamýšlí dílo užít, ovšem směrnice v bodě 13 recitálu členským státům poskytla možnost stanovit, že vyhledávání smí provést i jiný subjekt, s oprávněním za tuto službu účtovat poplatky. Novelou zavedená úprava neobsahuje v tomto ohledu výslovnou zmínku, lze však předpokládat, že beneficienti výjimky smějí vyhledáváním autora pověřit i třetí subjekt. Závěr lze dovodit z výkladu § 37a odst. 6 AZ, když osoba zamýšlející dílo užít má povinnost důsledné vyhledávání pouze „zajistit“.

Konstrukce výjimky

Novou, povinně zavedenou výjimku v podobě zákonné licence najdeme v autorském zákoně v ust. § 37a. Předmětné ustanovení dovoluje vymezeným institucím užít osiřelé dílo výhradně k dosažení cílů souvisejících s jejich posláním ve veřejném zájmu, jimiž se ve smyslu čl. 6 odst. 2 směrnice rozumí uchovávání, obnova a zpřístupňování zdrojů. Užití osiřelých děl přitom nesmí být jiné než nekomerční povahy a příjmy lze vytvářet výlučně za účelem pokrytí nákladů souvisejících s digitalizací a zpřístupňováním osiřelých děl (§ 37a odst. 5 AZ).

Co se týče beneficientů výjimky, jsou jimi ty samé instituce, které jsou oprávněny z knihovní licence, tedy veřejně přístupné knihovny, muzea, galerie, školská a vzdělávací zařízení, archivy a dále veřejnoprávní vysílatelé (směrnice uvádí navíc instituce pečující o filmové nebo zvukové dědictví). Předmětné subjekty musejí být dle čl. 1 odst. 1 směrnice usazené v jednom z členských států EU nebo států EHP.

Vymezené instituce jsou oprávněné osiřelé dílo užít pouze stanovenými způsoby, a to (i) rozmnožováním pro účely digitalizace, zpřístupnění způsobem dle bodu (ii), indexace, katalogizace, uchovávání nebo obnovy a (ii) sdělováním veřejnosti on-line prostřednictvím počítačových sítí. Při každém užití osiřelého díla přitom musejí uvádět jméno autora, byl-li určen (§ 37a odst. 7 AZ). V čl. 6 odst. 4 směrnice se výslovně uvádí, že není dotčena smluvní volnost institucí, a proto by dané veřejnoprávní subjekty ve světle eurokonformního výkladu měly mít možnost uzavírat dohody o spolupráci se soukromými obchodními partnery. Rozumí se tím např. dohoda za účelem společného provádění digitalizace, kdy soukromý partner přispěje know-how, technologií digitalizace, pracovní sílou či finančně.

Oprávnění osiřelé dílo užít doprovází povinnost instituce coby uživatele zaplatit odměnu za užití. Splatnost odměny je však spojena až s momentem ukončení statusu osiřelosti (§ 37a odst. 10 AZ), který nastává objevením autora či jiného nositele práv. Směrnice totiž ponechala úpravu výše odměny a podmínek jejího uhrazení členským státům[9] a Ministerstvo kultury rozhodlo, že odměna se bude vyplácet zpětně po tom, co se přihlásí nositel práv. Ministerstvo sice uvažovalo i nad variantou předem placené paušální částky, ale nakonec se vzhledem ke skutkovým předpokladům rozhodlo pro druhou alternativu.[10] Ve vztahu k výši odměny cit. ustanovení AZ rámcově označuje kritéria pro její určení, a to účel a okolnosti užití díla a rozsah újmy způsobené autorovi užitím.

Věcná působnost výjimky z hlediska předmětů ochrany zahrnuje v souladu s čl. 1 odst. 2 směrnice díla v podobě knih, novin, časopisů a jiných písemností a kinematografická nebo jiná audiovizuální díla, která jsou obsažena ve sbírkách či archivech vymezených institucí. Ve vztahu k veřejnoprávním vysílatelům je působnost koncipována o něco úžeji a týká se kinematografických nebo jiných audiovizuálních děl, která jsou obsažena v jejich archivech a zároveň byla jimi nebo z jejich podnětu[11] vyrobena před 31. prosincem 2002 včetně. Rozhodné datum bylo stanoveno s ohledem na zvláštní postavení vysílatelů jako výrobců jako opatření, které by mělo do budoucna omezit výskyt osiřelých děl v jejich archivech.

Z důvodu mezinárodní zdvořilosti ust. § 37a odst. 3 AZ (na základě čl. 1 odst. 2 a 3 směrnice) stanoví, že výjimka se vztahuje pouze na díla, která byla poprvé vydána nebo odvysílána na území jednoho z členských států EU nebo států EHP. Pokud díla nikdy vydána ani vysílána nebyla, lze je užít, byla-li některým z beneficientů výjimky se souhlasem nositelů práv zpřístupněna veřejnosti jinak a lze-li rozumně předpokládat, že by se dotčení nositelé práv proti daným způsobům užití nepostavili.

V souladu se směrnicí výjimka na základě § 37a odst. 4 AZ zahrnuje rovněž díla do osiřelých děl vložená nebo začleněná či díla tvořící jejich nedílnou součást, což je např. případ souborných nebo zpracovaných děl.

Na tomto místě stojí za zmínku, že výše uvedená úprava výjimky platí na základě odkazovacích ustanovení (§ 74, 78, 82, 86 a 94 AZ) obdobně i pro další, autorským zákonem chráněné statky, jako jsou umělecké výkony, zvukové a zvukově obrazové záznamy nebo vysílání. Směrnice se však přímo vztahuje pouze na specifikované druhy děl a zvukové záznamy (čl. 1 odst. 2) a dalších druhů děl nebo jiných předmětů ochrany se dotýká pouze nepřímo coby statků vložených nebo začleněných do vymezených děl a zvukových záznamů. Je proto možné, že v České republice šířeji pojatá výjimka nebude mít odraz v právních řádech jiných členských států nebo států EHP, a výhody unijní úrovně úpravy budou omezeny na předměty ochrany v působnosti směrnice. Nicméně Komise je do budoucna pověřena sledováním vývoje informačních zdrojů a následným předkládáním zpráv ohledně zahrnutí dalších předmětů ochrany do působnosti směrnice; není tedy vyloučeno, že působnost směrnice bude v budoucnosti rozšířena.

Závěr

Autorka se domnívá, že přijaté transpozici směrnice o osiřelých dílech v podobě novely autorského zákona nelze vytknout žádný podstatný nedostatek, ačkoli příliš nerozvíjí body úpravy, jež byly ponechány k uvážení členským státům (např. subjekt provádějící důsledné vyhledávání a výše odměny za užití[12]). Přijatá úprava se nicméně od úpravy směrnice neodchyluje, a lze proto říct, že je v souladu s účelem sledovaným směrnicí. Kdybychom se však na celou problematiku podívali komplexněji, již směrnicí přijaté řešení nelze zhodnotit jako dostačující.

Je samozřejmě pozitivním krokem, že problém osiřelých děl začal být řešen, a ještě pozitivnějším, že se tak událo na úrovni Evropské unie. Hodnota zdrojů se zvyšuje, protože mohou být sdělovány on-line na mnohem větším území, a je učiněno zadost také volnému pohybu služeb i znalostí a inovací a právu rovnocenného přístupu občanů ke zdrojům. Jako vhodně zvolenou lze hodnotit také alternativu výjimky z autorských práv. Nicméně řešení jako takové je pouze částečné a problém osiřelosti řeší pouze ve vztahu k úzce zaměřené iniciativě EU s názvem Digitální knihovny. Řešení opomíná jakékoli komerční užití osiřelých děl, byť i beneficienty výjimky, ale také užití osiřelých děl soukromými subjekty, jako jsou vydavatelé či produkční společnosti. I když úzká profilace byla záměrem, je na škodu věci, že unijní orgány nevyužily prostor pro celostnější přístup.[13]

Slabinu skýtá také absence úpravy transakčních nákladů jako nákladů vynaložených za účelem vypořádání autorských a souvisejících práv (náklady důsledného vyhledávání), např. v podobě mechanismu zajišťujícího jejich přiměřenou výši ve vztahu ke stáří díla.[14] Vysoké transakční náklady totiž mohou způsobit, že beneficienti výjimky nebudou využívat výjimku v očekávaném rozsahu.[15] Díky vzájemnému uznávání statusu a existenci unijní databáze je rovněž možné, že subjekty budou vyčkávat, až důsledné vyhledávání provede jiná instituce.

Limitace mechanismu zvoleného směrnicí a jeho přínosu pro hromadnou digitalizaci a on-line zpřístupňování vnímá také vláda České republiky. Výjimka se vztahuje pouze na určité druhy děl, konkrétně literární a audiovizuální díla, a je využitelná jen institucemi „s posláním ve veřejném zájmu“, v jejichž sbírkách nebo archivech se osiřelá díla nacházejí. Výjimka se navíc vztahuje pouze na digitalizaci a následné zpřístupnění těchto děl veřejnosti prostřednictvím internetu. Vláda proto při další novelizaci AZ počítá se zavedením dalších právních nástrojů,[16] přičemž jako základ by měla posloužit již transponovaná úprava (definice osiřelého díla, pravidla důsledného vyhledávání i pravidla pro ukončení statusu osiřelosti). Dle již dříve uvažovaných alternativ,[17] a také proto, že směrnicí nejsou dotčeny ani budoucí vnitrostátní úpravy správy práv,[18] lze předpokládat, že národní nástroje budou zahrnovat kolektivní správu.[19] Lze proto doufat, že i když se řešení problému osiřelých děl nepohne na úrovni Evropské unie, stane se tak aspoň na úrovni národní.

Autorka je advokátní koncipientkou v Praze.