oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Odvolání daru čili Kdy si může dárce rozmyslet darování?

autor: Richard W. Fetter
publikováno: 20.02.2018

Nynější občanský zákoník upravuje místo vracení daru pro závadné chování obdarovaného k dárci a jeho rodině v rozporu s dobrými mravy, které znal zrušený občanský zákoník, odvolání daru pro nevděk k dárci, k tomu nová právní úprava přidala i odvolání daru pro nouzi dárce.

Předmětem darování nemusejí být jen maličkosti, ale i věci vysoké hodnoty. Jenže nevděk světem vládne. O tom už se přesvědčil mnohý člověk, který jiného obdaroval. Darovací smlouva je tradičním právním institutem, a proto její právní úprava obsažená v občanském zákoníku reflektuje realitu vztahů mezi lidmi, které nejsou vždy zrovna idylické… Jedním z právních následků darování je také možnost - právo dárce odvolat dar (dříve požadovat vrácení daru). A není to žádná novinka nynějšího občanského zákoníku, jak už bylo naznačeno, podobnou úpravu vracení daru obsahoval i zrušený občanský zákoník, ta současná je jen širší, podrobnější. Lze říci, že nyní má obdarovaný více možností si darování rozmyslet. Namísto vracení daru přinesl nový občanský zákoník odvolání daru, a to nejen pro nevděk obdarovaného, ale i pro nouzi dárce. Nově dárce nepožaduje vrácení daru, nýbrž odvolává dar, přičemž k odvolání může přistoupit pro nevděk (obdarovaného), tedy obdobně jako dříve, jestliže se obdarovaný choval k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušoval dobré mravy; nebo nyní dále (nově) pro (svoji) nouzi. Nový občanský zákoník tedy oproti starému zrušenému občanskému zákoníku rozšířil možnosti odvolání daru, přičemž obou těchto možností – zažitějšího odvolání pro nevděk a nového pro nouzi mohou využít (jsou-li pro to splněny zákonné podmínky) pouze fyzické osoby (lidé, občané), kdežto právnické osoby mohou odvolat dar pouze pro nevděk, neboť stav nouze ve smyslu ust. § 2068 nového občanského zákoníku (o. z.) nelze zaměňovat s hrozbou úpadku právnické osoby.[1] [2]

Příspěvek popisující aktuální právní úpravu, která je zajisté advokátům dobře známa, by jim mohl pomoci v praxi třeba přehledem judikatury, té nejnovější, i starší, avšak stále použitelné; užitečný by měl být tentokrát i běžné neprávnické veřejnosti, neboť i čtenáři bez právnického vzdělání čím dál tím častěji čtou Bulletin advokacie v jeho internetové podobě, a proto bude snaha, aby i jim byl článek přístupný a srozumitelný.

Co je to darování z právního hlediska

Darovací smlouva je dvoustranný právní úkon (nově právní jednání), jímž dárce bezplatně přenechává nebo se zavazuje přenechat obdarovanému určitý majetkový prospěch, aniž by k tomu měl právní povinnost, a obdarovaný tento dar, případně slib, přijímá. Jedna smluvní strana (účastník smlouvy) převádí na druhou smluvní stranu (účastníka smlouvy) bezúplatně vlastnické právo k určité věci. K pojmovým znakům darování patří vedle způsobilého předmětu daru dobrovolnost[3] a bezúplatnost. Hovoří se o právním vztahu, který je ekonomicky nerovný, neboť dárce zásadně neobdrží za své plnění žádné protiplnění. Z tohoto důvodu je také darování jako právní institut typický spíše pro rodinné vztahy a vztahy obdobně blízké osobní povahy, i když darování nelze vyloučit ani v rámci obchodních (podnikatelských) vztahů, v těchto případech však zpravidla nestojí samo o sobě a přistupuje v souhrnu dalších vzájemných právních vztahů.[4] Možnost odvolání daru pak do určité míry vyrovnává tuto ekonomickou nerovnost, když dává dárci možnost účinky darování zrušit, právo dar odvolat, jehož se nelze mezi živými podle ust. § 2076 o. z. vzdát.

Odvolání pro nevděk je podobné vracení daru pro porušování dobrých mravů

Odvolání pro nevděk je upraveno v ust. § 2072 a násl. o. z. a značně připomíná, i když s určitými novinkami, vrácení daru pro hrubé porušování dobrých mravů podle dřívější úpravy: Ublížil-li obdarovaný dárci úmyslně nebo z hrubé nedbalosti tak, že zjevně porušil dobré mravy, může dárce, neprominul-li to obdarovanému, od darovací smlouvy pro jeho nevděk odstoupit.[5] Porušení dobrých mravů vůči osobám obdarovanému blízkým se za nevděk považuje jen v případě, že to odůvodňují okolnosti. Podle zrušeného starého občanského zákoníku a jeho ust. § 630 se mohl dárce domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný choval k němu nebo ke členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušoval dobré mravy. Nová úprava je tak na dárce přísnější. Odvolat dar pro nevděk z důvodu závadného chování vůči členům rodiny nebo osobám blízkým dárci bude moci dárce zřejmě jen tehdy, pokud prokáže, že se takové jednání obdarovaného jeho samotného dotklo natolik, že je lze považovat za nevděk vůči dárci samotnému.[6]

Sankcionováno je chování obdarovaného k dárci a  event. za určitých okolností členům jeho rodiny, nikoliv chování členů rodiny obdarovaného k dárci nebo členům jeho rodiny, jak potvrdila dřívější a dosud použitelná judikatura: "V daném případě bylo pro právní posouzení věci, tj. pro závěr, zda se žalovaná chovala k dárci, popř. členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušila dobré mravy, podstatné zjištění, zda žalovaná neposkytla žalobci potřebnou pomoc, kterou požadoval, a zda jej, popř. jeho syna fyzicky a slovně napadala a chovala se k němu urážlivě. Skutečnost, že se případně tímto způsobem k žalobci či jeho synovi chovali příslušníci její rodiny, je pro závěr o naplnění předpokladů pro vrácení daru irelevantní; právně významné je totiž pouze chování obdarovaného k dárci, popř. členům jeho rodiny." (Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 33 Cdo 4375/2007, ze dne 27. 10. 2009)

Co se vrací

Byl-li dar již odevzdán, má dárce právo požadovat vydání celého daru, a není-li to možné, zaplacení jeho obvyklé ceny. Na rozdíl od dřívější právní úpravy je tedy výslovně zakotveno, že v případě nemožnosti vydání daru bude zaplacena jeho obvyklá cena. Nevděk činí obdarovaného nepoctivým držitelem. Dříve byl obdarovaný v dobré víře, dokud nebyl dárcem k vrácení daru vyzván. Nyní je obdarovaný nepoctivým držitelem již od okamžiku, kdy došlo k nevděku.

Právo odvolat dar přechází na dárcova dědice, zabránil-li obdarovaný dárci v odvolání daru nebo zabránila-li v tom dárci vyšší moc.  Dárce může dar pro nevděk odvolat do jednoho roku ode dne, co obdarovaný dárci ublížil, ale dozví-li se o tom dárce později, do jednoho roku ode dne, kdy získal vědomost o důvodu pro odvolání daru. Dědic dárce může dar odvolat nejpozději do jednoho roku od smrti dárce. Oproti dřívější úpravě ve zrušeném občanském zákoníku je stanovena lhůta, do kdy lze odvolání daru pro nevděk realizovat. Dříve se právo na vrácení daru promlčovalo v obecné tříleté promlčecí lhůtě. Na první pohled sice došlo ke zkrácení lhůty, kdy je možné dar odvolat, nicméně nyní není stanovena žádná nejzazší časová hranice, nemělo by se proto stát, jak dovozuje advokátka Sylvie Menšíková,[7] že lhůta k odvolání daru uplyne dříve, než se dárce o důvodu odvolání daru vůbec dozví. Tato změna se proto jeví jako spravedlivá. 

Nově také odvolání pro nouzi 

Odvolání pro nouzi je upraveno v ust. § 2068 až 2071 o. z. Jak už bylo uvedeno, je to oproti dřívějšku novinka, neboť vracení daru dle ust. § 630 zrušeného starého občanského zákoníku mělo znaky spíše dnešního odvolání daru pro nevděk. Předpokladem možnosti odvolání je skutečnost, že dárce poté, co došlo k darování, upadne do takové nouze, že nemá prostředky ani na nutnou výživu vlastní nebo nutnou výživu osoby, k jejíž výživě je povinen. Pak může dar odvolat. Základní podmínkou pro odvolání daru pro nouzi je tedy nouze dárce, a to taková, jež znamená neschopnost zajištění nutné výživy, tedy uspokojování základních životních potřeb – zajištění základních potravin, ale i bydlení či ošacení, nikoliv však uspokojování těchto životních potřeb v nadstandardní kvalitě či kvantitě, jakož i nouze, která nastala až po darování, tedy v situaci, kdy již obdarovaný darovanou věc nabyl do svého vlastnictví. Pro případ, že dar ještě obdarovanému nebyl odevzdán (nedošlo zatím k převedení vlastnictví k daru na obdarovaného), upravuje o. z. v ust. § 2059 jiný, speciální postup, který může dárce snadněji využít (neboť k tomu, aby jej mohl uplatnit, stačí, aby byla vážně ohrožena výživa jeho samého nebo plnění jeho vyživovací povinnosti k jiné osobě, aniž by bylo nezbytné, aby se již reálně ve stavu nouze, kdy již není schopen vyživovat sebe nebo osoby, který je výživou povinen, nacházel), a to odstoupení od darovací smlouvy: Zavázal-li se dárce odevzdat dar po uzavření smlouvy, může od smlouvy odstoupit a odevzdání daru odepřít, změní-li se po uzavření smlouvy okolnosti do té míry, že by plnění podle smlouvy vážně ohrozilo dárcovu výživu nebo plnění dárcovy vyživovací povinnosti. Odevzdal-li již dárce část daru, může od smlouvy odstoupit jen ohledně toho, co dosud nesplnil.

Co se vrací nebo kompenzuje

Dárce může při odvolání daru požadovat vrácení příslušné věci, jejíž vlastnictví na obdarovaného převedl (daru), nebo aby mu obdarovaný zaplatil jeho obvyklou cenu. Odvolání daru pro nouzi však lze učinit jen v tom rozsahu, v jakém se dárci nedostává prostředků k výživě (jeho samého nebo osob, které je povinen vyživovat), přičemž obdarovaný se může zprostit povinnosti vydat dar zpět poskytováním toho, co je k této výživě třeba. (Poskytnutím nutné výživy fakticky odpadnou důvody pro odvolání daru.) Dále nemá obdarovaný povinnost vydat dar, pokud sám je v obdobné nouzi jako dárce nebo pokud si dárce stav nouze přivodil úmyslně nebo z hrubé nedbalosti. Co bude možné v praxi podřadit pod přivození si stavu nouze úmyslně nebo z hrubé nedbalosti bude nutné posuzovat případ od případu – návodem může být i definice trvalého vedení nezřízeného života, kterou před časem přinesl Nejvyšší soud ČR – zvláště půjde o závislost na alkoholu, drogách, hazardních hrách aj.: Za vedení nezřízeného života … lze označit takové chování, které evidentně vybočuje z rámce obecné představy o chování v souladu s dobrými mravy. O trvalé vedení nezřízeného života pak půjde v takových případech, kdy chování vyděděného bude vykazovat známky kontinuálnosti (tedy nikoli jen nahodilosti či ojedinělosti) a dlouhodobosti, kdy již zpravidla nebude možné očekávat návrat k běžnému způsobu života tak, jak je vnímán většinovou společností. Vedením nezřízeného života je proto na místě rozumět, v souladu s právní teorií, zejména závislost na alkoholu, drogách nebo hazardních hrách, zanedbání povinné výživy, zadlužování bez zjevné možnosti dluhy splácet, opatřování prostředků k životu nekalým způsobem, trvalé vyhýbání se práci či promrhávání rodinného majetku apod.“ (Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 21 Cdo 190/2010, ze dne 24. 11. 2011)

Bylo-li obdarováno více osob, je ta, která byla obdarována dříve, povinna podle ust. § 2069 současného občanského zákoníku, plnit jen v tom rozsahu, v jakém k výživě nestačí příspěvek později obdarovaného.  Právo odvolat dar nepřechází na dárcovy dědice. Leč neuplatní-li dárce své právo, má podle ust. § 2070 nového občanského zákoníku ten, komu je dárce podle zákona povinen výživou, právo požadovat za stejných podmínek, aby mu obdarovaný doplnil to, čeho mu dárce nemůže poskytnout.

Advokátka Sylvie Menšíková dovozuje, že možnost odvolání daru pro nouzi bude využívána jen zřídka, neboť stav nouze by obdarovaný měl primárně řešit jinak, a to prostřednictvím uplatnění nároku na sociální dávky vyplácené státem nebo nároků vyplývajících ze vzájemné vyživovací povinnosti rodičů a dětí, případně dalších osob – příbuzných.[8] Ostatně, jak bylo uvedeno, zajištěním nutné výživy pro dárce nebo ty, které je dárce povinen vyživovat, se může obdarovaný zprostit povinnosti vrátit dar nebo poskytnout jeho peněžitou náhradu.

Může dárce odvolat dar, jenž nedal jen tak, ale třeba z lásky nebo jako odměnu za pomoc?

Zajímavou a praktickou otázku pak autoritativně vyřešil a zodpověděl relativně nedávno Nejvyšší soud ČR sice již za platnosti a účinnosti nového občanského zákoníku, ale při rozhodování sporného případu, který musel ještě posoudit podle dřívější právní úpravy, ovšem výklad NS ČR lze aplikovat i na současnou právní úpravu. K darování totiž mnohdy nedochází "jen tak", bez dalších souvislostí, třeba protiplnění.

Dárkyně darovala dárci, příbuznému, velmi hodnotný dar - nemovitosti zhruba v hodnotě 6 milionů korun. To už tak někdy v rodině bývá, jenže nevděk vládne světem. Obdarovaný se k ní pak nechoval hezky, jeho chování vyhodnotila po poradě s právníky jako jednání v rozporu s dobrými mravy, stejně na to nahlížely i soudy, když se domáhala vrácení soudní cestou, jelikož jí obdarovaný odmítl dar vrátit dobrovolně.

Soud prvního stupně jejímu požadavku vyhověl a určil, že vlastnicí nemovitostí, které byly přepsány, převedeny na obdarovaného, je znovu ona. Odvolací soud to potvrdil, a to i když vyšlo najevo, že dar nebyl tak úplně z lásky či jiné přízně, ale šlo spíše o záchranu nemovitostí pro rodinu. Obdarovaný totiž za dárkyni uhradil 2 418 700 Kč, které dlužila někomu jinému, aby nemovitosti nepropadly v exekuci, a všechno kolem zastavení exekuce vyřídil s příslušnými institucemi. Soud stále vyhodnotil právní vztah mezi účastníky řízení jako darovací smlouvu, protože práva a povinnosti jeho účastníků (obsah závazku) nesměřovaly k vzájemné výměně plnění („něco za něco“) – jako u smlouvy kupní či směnné –  nýbrž „k záchraně nemovitostí pro rodinu z peněz žalovaného“ a k následné odměně za tuto pomoc. Obdarovaný bojoval za své vlastnictví dál a dovolal se k Nejvyššímu soudu ČR. Ten ve svém rozsudku spis. zn. 33 Cdo 645/2016, ze dne 30. 11. 2016, připomenul, jak bylo citováno i v úvodu tohoto příspěvku, že k pojmovým znakům darování patří vedle způsobilého předmětu daru dobrovolnost a bezúplatnost. Platí, že poskytnutí majetkové hodnoty na základě právní povinnosti není darováním. Přenechá-li dárce předmět darování jako odměnu za něco, co není povinen odměnit, je dobrovolnost zachována. Bezúplatnost znamená, že za dar (slib daru) nemá dárce obdržet nic, co by mělo majetkovou hodnotu. Jinak řečeno, při darování dárce poskytuje obdarovanému určitý majetkový prospěch, aniž by za to obdržel přiměřený majetkový ekvivalent. Závazek obdarovaného k protislužbě, která sama o sobě nemá majetkovou hodnotu (např. osobní závazek pečovat o dárce), splňuje předpoklad bezúplatnosti. Soudní praxí je také zastáván názor, podle něhož jde o platnou darovací smlouvu, jestliže dar nebo slib daru je spojen se závazkem obdarovaného spočívajícím v omezení výkonu jeho vlastnického práva po uskutečněném darování, a to jak bezplatným (smlouva o zřízení věcného břemene nebo o osobním závazku umožnit převádějící osobě /dárci/ užívání předmětu daru), tak úplatným (užívání na základě budoucí nájemní smlouvy). Není rovněž vyloučeno, aby darování bylo vázáno na odkládací či rozvazovací podmínku. Pro rozlišení, zda jde o smlouvu úplatnou (např. kupní) či nikoliv (darovací), je – se zřetelem na konkrétní okolnosti – rozhodující projev vůle smluvních stran v době, kdy byla smlouva uzavřena (už dříve se k tomu vyjádřil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 12. 1993, spis. zn. 7 Cdo 75/92, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 2009, spis. zn. 29 Cdo 4023/2007).[9]

To, že „odměna“ za určitý výkon nebo jiné plnění může mít povahu daru, vyplývá z usnesení NS ČR ze dne 6. 5. 2013, spis. zn. 33 Cdo 2731/2011; Nejvyšší soud v této věci souhlasil se závěrem soudů nižších stupňů, že ozřejmění motivace poskytnutí daru (obdarovaná „před podpisem této smlouvy zajistila změnu územního plánu …“ a „dárce touto smlouvou slibuje poskytnout obdarované jako odměnu za zajištění změny územního plánu … finanční dar …“), nečiní darovací smlouvu neplatnou pro porušení principu bezúplatnosti, byla-li smlouva uzavřena až po pořízení územního plánu a nabytí právní moci územního rozhodnutí (pohnutka dárce je přitom právně nevýznamná).

Posouzení sporu mezi příbuznými

Jenže v tomto nově projednávaném případě, poznamenal Nejvyšší soud ČR, když oba případy porovnával, nelze přehlédnout, že přenechání nemovitostí předcházela dohoda o budoucí smlouvě darovací, jíž se žalobkyně zavázala nemovitosti „darovat“, pokud žalovaný, který převzal peněžní závazky žalobkyně vůči jejímu věřiteli, uhradí její dluhy tak, aby byly zastaveny exekuce nařízené na její majetek. Na splnění uvedené podmínky tedy záviselo, zda účinky smlouvy o smlouvě budoucí nastanou. Předpoklad dobrovolnosti takovým ujednáním nebyl porušen, neboť žalobkyně právní povinnost uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí neměla. Jenže jestliže u darování pojmově absentuje úplata v jakékoliv formě, nemůže jít o platnou darovací smlouvu, měla-li oprávněná smluvní strana vykonat něco, co má majetkový význam, popřípadě poskytnout nějaký majetkový prospěch druhé smluvní straně nebo v jejím zájmu třetí osobě (k tomu už dospěl rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 1994, spis. zn. 3 Cdo 355/93).

A proto není správné posouzení smlouvy jako darovací (v rozsahu rozdílu mezi hodnotami vzájemných plnění, tj. cenou nemovitostí a výší peněžitého závazku, který dohodou s žalobkyní žalovaný převzal a věřiteli uhradil); „odměna“ za „záchranu nemovitostí“, které byly předmětem nařízené exekuce, nebyla poskytnuta „následně“, tj. po úhradě dluhu žalovaným, ale – naopak – představovala pro budoucí převod nemovitostí podmínku, která měla povahu peněžitého protiplnění. NS ČR proto zrušil rozhodnutí nižších stupňů a uložil jim věc rozhodnout podle svého závazného právního názoru.

Rozhoduje, kdy protiplnění bylo dohodnuto

Není tedy vyloučeno, aby darování bylo za nějaké protiplnění. „Odměna“ za určitý výkon (pomoc) nebo jiné plnění může mít povahu daru, byla-li darovací smlouva uzavřena až po provedení předmětného výkonu, pak tedy jde o darovací smlouvu. Za určitých okolností, jak jsme si je shora popsali, lze pak požadovat vrácení daru, a to pro nouzi dárce nebo nevděk obdarovaného. Nemůže však jít o platnou darovací smlouvu, má-li oprávněná smluvní strana teprve vykonat něco, co má majetkový význam, popřípadě poskytnout nějaký majetkový prospěch druhé smluvní straně nebo v jejím zájmu třetí osobě. Pak se neuplatní právo na vrácení daru, ani pro nouzi "dárce", ani pro nevděk "obdarovaného". Pokud je tedy předem dohodnuto, že za "dar" bude poskytnuto protiplnění (dar je předem dohodnutou odměnou za něco), nejde o darovací smlouvu a nelze se domáhat vrácení "daru". Pokud je dar poskytován jako odměna následně, jako odměna za něco, jde o dar a darovací smlouvu a lze se domáhat vrácení daru.

Ještě před závěrem: S darováním opravdu raději opatrně

Laskaví čtenáři – právníci – mi protentokrát snad prominou značně zjednodušující podání dalšího sporného případu, kdy zcela pominu procesní důvody žalobního neúspěchu žalobce, a některé závěry NS pro praxi ohledně hmotně-právní úpravy darování uvedu jen v poznámkovém aparátu,[10] a seznámím především s předmětem a výsledkem sporu. Nebudu si vymýšlet žádný varovný fiktivní příklad, když lze poukázat na soudně řešený případ, kdy nemocný senior rezignoval na život, rozdal majetek, pak si to rozmyslel, ale zpátky získal toliko minimum, a ještě jen pro formální nedopatření. Nerozdávejte tedy majetek ani v depresi, ani v nemoci, až budete fit, nezískáte ho zpět – ať si vaši blízcí počkají na dědictví po vaší smrti. I v těch nejhorších chvílích může přijít něco nečekaně hezkého, můžete získat nový smysl života, lásku, koníček, objevit své poslání.

Staršímu pánovi zemřela manželka, ztratil zájem o okolní svět, souhlasil, aby ho rodina umístila do domova pro seniory. Začal rozdávat svůj majetek, obdarovával vnuky a jejich matku. Částku 215 000 Kč předal vnukům osobně. Částku v celkové výši 59 000 Kč vnuk postupně vybral z účtu dědečka, k němuž měl přístup prostřednictvím internetového bankovnictví. Dále pak dědeček udělil vnukovi generální plnou moc ke správě majetku. Na základě této plné moci vnuk zrušil penzijní připojištění dědečka, požádal o jeho vyplacení a vyinkasoval 40 420 Kč. Částku 10 000 Kč vyzvedl z depozita nemocnice, kde se dědeček předtím léčil, a 89 000 Kč utržil za prodej dědova vozidla. Jenže senior se probral z životní deprese a rezignace a chtěl peníze zpět, začal se jich domáhat soudní cestou. Neuspěl ani u soudu prvního stupně, ani u soudu odvolacího, když soudy obou stupňů shodně uzavřely, že žalobce předmětné částky žalovanému vnukovi (a dalším členům své rodiny) daroval na základě ústních darovacích smluv. Soudy odmítly poměřovat případ korektivem dobrých mravů. Vyšly z toho, že senior vnuka nevyzval k vrácení peněz z důvodu hrubého porušení mravů, tedy závadného chování vůči němu. Není tedy důvod k vrácení daru podle dřívějšího občanského zákoníku (nyní odvolání daru pro nevděk nebo nouzi). K ničemu bylo i seniorovo tvrzení, že vnuk šířil nepravdivou zprávy o jeho úmrtí s cílem poškodit jej a zamezit mu ve styku s jeho přáteli. Neuspěl ani pokus o zneplatnění darování výtěžku z prodeje seniorova vozidla. Senior požadoval vrátit celkem rozdaných 428 420 Kč, uspěl jenom v celkovém kontextu s relativně malou částkou 59 000 Kč, které vybral vnuk z jeho účtu, protože soud takové darování neuznal, ale jen z formálních důvodů, za platné.[11] Seniorovi se tedy podařilo na základě podaného dovolání k Nejvyššímu soudu zpochybnit jen část rozsudku odvolacího soudu, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně zamítající žalobu co do částky 59 000 Kč, proto byly rozsudky, ale jen v této části, tedy právě jen ohledně částky 59 000 Kč zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k opětovnému řízení. Ovšem dovolání směřující proti té části rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, zamítající žalobu co do částek 230 000 Kč, 89 000 Kč, 40 420 Kč a 10 000 Kč, Nejvyšší soud odmítl.

Závěr

Nejvyšší soud ČR určil v rozsudku spis. zn. 33 Cdo 4375/2007, ze dne 27. 10. 2009, že není vyloučeno, aby výzva dárce k vrácení daru (nyní jde o odvolání daru) coby jednostranný právní úkon adresovaný obdarovanému, splňuje-li předepsané náležitosti hmotného práva, byla obsažena v žalobě, konkrétně v té její části, která obsahuje vylíčení rozhodujících skutečností (žalobní návrh rozsudečného výroku je procesněprávním úkonem adresovaným soudu, který v sobě bez dalšího výzvu k vrácení daru obsahovat nemůže). Doručením stejnopisu takové žaloby obdarovanému je pak splněna hmotněprávní podmínka zániku právního vztahu z darovacího smlouvy v případě naplnění dalšího zákonného předpokladu.

Rozdíl mezi odvoláním daru pro nouzi a odvoláním daru pro nevděk spočívá nejen v důvodech pro odvolání daru, ale rovněž v tom, co a v jakém rozsahu je obdarovaný povinen vydat. V případě odvolání daru pro nouzi závisí rozsah toho, co je obdarovaný povinen vydat, především na potřebě dárce (nebo osob, které je povinen vyživovat). V případě, že obdarovaný již nemá ani dar ani jeho plnou hodnotu, je povinen vydat to, co z obohacení ještě zbývá; to neplatí, zbavil-li se daru, aby jeho vydání zmařil. V případě odvolání daru pro nevděk je obdarovaný povinen vydat předmět daru a není-li to možné, pak je povinen uhradit cenu obvyklou v době darování. [12]

Autor je právníkem specializujícím se na pracovní a občanské právo.



[1] Srovnej Menšíková, S.: Odvolání daru, epravo.cz, 17. 10. 2017.

[2] Pokud jde o předchozí právní úpravu ve zrušeném občanském zákoníku, jak bude v příspěvku rovněž zmiňována, tak Nejvyšší soud ČR v rozsudku spis. zn. 33 Cdo 4049/2009, ze dne 11. 8. 2011, zhodnotil, že právo dárce na vrácení daru není omezeno jen na hrubé porušení dobrých mravů ze strany obdarovaného v rámci občanskoprávních vztahů, takže není vyloučen vznik tohoto práva v případě, kdy jednání obdarovaného hrubě porušující dobré mravy vzešlo z obchodněprávního vztahu. Tento závěr je jistě přiměřeně použitelný i nadále.

[3] Srovnej v judikatuře:

I. Pro darovací smlouvu je typické, že dárce bezplatně poskytuje nebo se zavazuje poskytnout obdarovanému určitý majetkový prospěch, aniž by k tomu měl právní povinnost, a obdarovaný tento dar nebo slib přijímá. Darovací smlouva je dvoustranný právní úkon, k jehož pojmovým znakům náleží předmět daru, bezplatnost a dobrovolnost. Jinak řečeno, dárce přenechává obdarovanému dar bezplatně, tzn. bez jakékoli protislužby, a obdarovaný obvykle také není vázán, jak má s poskytnutým darem naložit.

V posuzovaném případě se účastníci od těchto pravidel darovací smlouvy odchýlili, neboť žalobce se za poskytnutí finančního příspěvku (daru) zavázal k určitému konání (vybudování, resp. dobudování infrastruktury obsluhující lokalitu, v níž žalovaný měl své pozemky) a poskytnutý dar byl účelově vázán právě na realizaci tohoto závazku žalobce. Tím účastníci uzavřeli smlouvu, která není v občanském zákoníku výslovně upravena, a závěr odvolacího soudu, že tento dvoustranný právní úkon spočívající ve vzájemném plnění lze mít za smlouvu inominátní (nepojmenovanou) je správný.

II. Přisvědčit nelze ani dovolací námitce, že uzavřená smlouva se příčí dobrým mravům. Rozpor s dobrými mravy nelze spatřovat v pouhé skutečnosti, že žalobce (obec) měl v rámci správního řízení k dispozici jiné nástroje, jimiž mohl žalovaného přimět k vybudování infrastruktury. Žalobce zvolil po dohodě se žalovaným jiný postup a lze přisvědčit odvolacímu soudu, že v řízení zjištěné skutečnosti nevedou k závěru, že předmětná smlouva je neplatná, neboť se příčí dobrým mravům.

(Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 1209/2006, ze dne 26. 11. 2008)

[4] Viz poznámku č. 1.

[5] Kupř. přestupek nebo trestný čin může založit důvod pro odvolání daru, ale nemusí. Na druhou stranu jednání nezakládající správní či trestní odpovědnost a postižitelnost hrubě narušovat dobré mravy může. Nedbalostní ublížení dárci na zdraví při autohavárii přivede pachatele (obdarovaného) před trestní soud, zřejmě však neumožňuje poškozenému (dárci) odvolat dar. Naproti tomu soustavné neslušné chování a slovní napadání patrně nepřivodí trestní odpovědnost, ale zakládá důvod pro odvolání daru. Dárce se ale jako důvodu k odvolání daru nemůže dovolávat skutečností, jež nastaly či existovaly již v době před darováním a o nichž obě strany při uzavírání darovací smlouvy věděly.

[6] Viz poznámku č. 1.

[7] Viz poznámku č. 1.

[8] Viz poznámku č. 1.

[9] K pojmovým znakům darovací smlouvy náleží (kromě určení předmětu daru a dobrovolnosti plnění) též její bezúplatnost. Při darování se dárci za dar (popř. darovací slib) nemá dostat nic, co by mělo majetkovou hodnotu. Jinak řečeno, při darování dárce poskytuje obdarovanému určitý majetkový prospěch, aniž by za to obdržel přiměřený majetkový ekvivalent. Není ovšem vyloučeno (a požadavku na bezúplatnost darování se nijak nepříčí), aby s darováním byl spojen závazek obdarovaného k protislužbě, která sama o sobě majetkovou povahu nemá, popř. aby darování bylo vázáno na odkládací či rozvazovací podmínku. Pro rozlišení, zda jde o smlouvu úplatnou či nikoliv, je přitom rozhodující projev vůle smluvních stran v době, kdy byla smlouva uzavřena.

Darovací smlouva tak není neplatná jen proto, že se v ní obdarovaný (vedle přijetí daru) zavázal uzavřít s dárcem (dárci) budoucí nájemní smlouvu, na jejímž základě přenechá za úplatu dárci (dárcům) předmět daru k dočasnému užívání.

(Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 29 Cdo 4023/2007, ze dne 30. 9. 2009) 

[10] Např. že není nutno darovat movitou věc, ale je možno darovat výtěžek z jejího prodeje: Z konkrétních okolností, za nichž k darování došlo (šlo o vztahy v rámci nejbližší rodiny, kdy zvolený postup darování byl z důvodu zdravotního stavu dárce mezi účastníky běžný), lze dovodit, že dárce daroval výtěžek z prodeje svého automobilu platně; ústní forma darovací smlouvy postačovala a předání předmětu daru bylo splněno. Požadavek písemné formy darovací smlouvy by byl v daném případě přehnaným formalismem. (Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 33 Cdo 5578/2016, ze dne 23. 8. 2017)

[11] Závazkový právní vztah mezi vkladatelem a peněžním ústavem (vkladový vztah) - smlouva o vedení běžného účtu - vzniká na základě (reálné) smlouvy o vkladu. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 27. 6. 2011, spis. zn. 33 Cdo 702/2010, přijal a odůvodnil závěr, že peněžní prostředky, jež převzal peněžní ústav (vklad), nelze darovat tím způsobem, že vkladatel prohlásí, že poskytuje peněžní prostředky (vklad) třetí osobě jako dar. Uvedené vyplývá z charakteru vkladu a vkladového vztahu. Vkladem se rozumí svěřené peněžní prostředky, které představují závazek peněžního ústavu vůči vkladateli na jejich výplatu při splnění zákonných podmínek; jinak řečeno, vklad je pohledávka vkladatele vůči peněžnímu ústavu. Složením vkladatelem a převzetím peněžním ústavem opouštějí finanční prostředky majetkovou sféru vkladatele a stávají se majetkem peněžního ústavu. Převzetím vkladu vzniká vkladateli pohledávka za peněžním ústavem a peněžnímu ústavu závazek ve výši vloženého vkladu. Základním právem vkladatele je nakládat se vkladem, tj. se složenými peněžními prostředky a peněžními prostředky, na něž vkladateli vznikl nárok na základě úroků nebo jiných majetkových výhod. Právo nakládat se vkladem není výrazem vlastnického práva vkladatele k těmto prostředkům, neboť tyto jsou vlastnictvím peněžního ústavu. Nakládání se vkladem zahrnuje i změnu v osobě věřitele ve vkladovém vztahu. Vkladatel (věřitel) může svou pohledávku (včetně jejího příslušenství a všech práv s ní spojených) postoupit jinému pouze písemnou smlouvou; ta může být úplatná nebo bezúplatná. Bezúplatnou (písemnou) smlouvu o postoupení pohledávky lze ztotožnit s darováním "práva nebo jiné majetkové hodnoty". Z uvedeného vyplývá, že peněžní prostředky, jež převzal peněžní ústav (vklad), nelze darovat tím způsobem, že vkladatel s úmyslem obdarovat předá vkladní knížku (na jméno) třetí osobě, případně prohlásí, že jí peněžní prostředky (vklad) poskytuje jako dar. Závěr odvolacího soudu, že žalobce platně daroval finanční částky (a to navíc současné i budoucí) na svém běžném účtu žalovanému vnukovi již tím, že ústně vyjádřil vůli předmětné peněžní prostředky žalovanému darovat (poskytnout volně k dispozici), kdy žalovaný měl k dispozici přístup do internetového bankovnictví žalobce a jeho prostřednictvím s finančními prostředky žalobce nakládal, proto ve světle shora uvedených závěrů dovolacího soudu neobstojí, uvedl Nejvyšší soud ČR v odůvodnění rozsudku spis. zn. 33 Cdo 5578/2016, ze dne 23. 8. 2017. 

[12] Vedle explicitně uvedeného pramenu v poznámce č. 1 bylo při zpracování příspěvku využito rovněž práce: Zeman, M.: Vrácení daru v nové úpravě aneb odvolání pro nouzi a nevděk, epravo.cz, 13. 6. 2013