oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Odpovědnost a ručení advokáta za jednání klienta

autor: prof. Dr. Friedrich Graf Von Westphalen
publikováno: 11.11.2014

Při tématu odpovědnosti a ručení advokáta za jednání klienta se zjevně pohybujeme v trestněprávní a občanskoprávní oblasti. První oblast je dotčena vždy, když advokát udělí klientovi radu nebo doporučení, které má přímo nebo nepřímo za následek trestní jednání klienta. Ve druhé zde pojednávané (občanskoprávní) oblasti se na první pohled zdá být vše o něco jednodušší: zde je totiž odpovědnost ve smyslu ručení advokáta vůči klientovi vyžadována vždy, když byla rada udělená klientovi nedostatečná, nevhodná, v rozporu s advokátovou povinností. Pak vzniká klientovi nárok na náhradu vzniklé škody, kterou advokát bude muset uhradit.

1. Trestněprávní rámec  

Východisko 

Zde vyvstávají otázky týkající se navádění, napomáhání nebo také spolupachatelství advokáta. Ten se de facto stává komplicem svého klienta. Podle německého práva není pak již příslušný advokát „spolupracovníkem justice“.[1],[2] Tak to viděl i Spolkový soudní dvůr (BGH) v usnesení, ve kterém šlo o vyloučení obhájce v trestní věci, pozdějšího spolkového ministra Otta Schilyho, který byl v 60. letech spoluobviněným v procesu vedeném proti teroristům.[3] Soud měl tehdy za to, navazujíce právě na podstatný znak[4] advokáta jako „spolupracovníka justice“, že advokát jakožto „spoluobviněný“ již nemůže být „činný ve smyslu tohoto zákonem stanoveného profesního profilu“.[5]

Mezitím se však mnoho – především na úrovni ústavního práva – vyjasnilo. Na výkon povolání advokáta (a obhájce v trestních věcech především) je nyní pohlíženo tak, že výkon advokátní profese, který je osvobozen od jakékoliv státní kontroly a dohledu, slouží především k zastupování zájmů klienta.[6] Princip právního státu totiž ve smyslu rovnosti zbraní a příležitostí vyžaduje, aby byl práva znalý advokát občanovi nápomocen.[7] Mezi obhájcem a klientem je tedy vyžadován vztah důvěry..[8]

Případy, v nichž advokát se svým klientem koná – z hlediska trestního práva – společně, je zpravidla potřeba jasně trestněprávně určit. To však nemá být předmětem tohoto pojednání.

Domnívám se, že nastolené téma vyžaduje, aby bylo zmíněno pár základních skutečností pro jasnější pochopení oblasti, v níž advokát za své jednání nebo zanedbání povinnosti svého klienta odpovědný není, protože je mu naopak ponechána ochrana jeho právního postavení svobodného a nezávislého advokáta:

Paragraf 3 Spolkového advokátního řádu (dále jen „BRAO“) vychází z toho, že advokát je ve svobodném, demokratickém státě činný jako povolaný poradce a zástupce klienta tím, že vedle státního zástupce a vedle soudce přebírá v „boji za právo“ samostatnou funkci (Jehring). Proto je nutné zdůraznit, že funkce advokáta se těší a musí těšit dalekosáhlé ochraně před státními zásahy, pokud advokát chce a má svoji funkci vykonávat svobodně.

Pokud tedy existuje podezření, že se advokát podílel na trestném jednání svého klienta, pak není právně přípustné, aby mu soud z tohoto důvodu odebral oprávnění k obhajobě. Pak se jedná o nezákonný zásah do ústavou chráněného práva advokáta na svobodný výkon povolání dle článku 12 Základního zákona (dále také jen „GG“).[9]

Právě v této citlivé oblasti trestního práva Ústavní soud vytyčil jasné hranice, které zásahy státní moci do jím nekontrolované oblasti výkonu advokátního povolání jsou podmíněny přísnými předpoklady,[10] zejména pak které navazují na princip přiměřenosti.[11] Prohledání kancelářských prostor advokáta tak není oprávněné a je tudíž nezákonné, jedná-li se o např. o jednoduchý dopravní přestupek, který je advokátovi kladen k tíži.[12] V pozadí stojí požadavek, aby právě trestní obhajoba nebyla založena jen na zvláštním vztahu důvěry mezi klientem a advokátem, nýbrž aby solidní trestní obhajoba byla přímo vyžadována na základě principu právního státu obsaženého v ústavě.[13] Advokátovi tak smí například za čin praní špinavých peněz hrozit trest pouze tehdy, pokud dle § 261 odst. 2 č. 1 trestního zákona (dále také je „StGB“) v době přijetí honoráře „s jistotou věděl“, jak se lze v zákoně podrobně dočíst z výčtu nejdůležitějších skutkových podstat, že tento honorář pochází z „protiprávního činu“, a pokud jej následně „tají nebo zastírá jeho původ“. Významný je však druhý hlavní princip tohoto ústavního rozhodnutí: „Orgány činné v trestním řízení a soudy jsou při aplikaci trestních předpisů o praní špinavých peněz povinny brát přiměřený ohled na zvláštní postavení obhájce již od přípravného řízení.“[14]

Obdobná omezení jsou naznačena v případech, v nichž jde o monitoring telefonního kontaktu mezi advokátem a klientem ze strany orgánů v přípravném řízení. Něco takového sice a priori  není v rozporu s Ústavou,[15] avšak například při podezření z loupeže – a předání lupu advokátovi za účelem úhrady jeho honoráře – je takové kontrolní opatření z hlediska Ústavy zakázáno, protože je „v neřešitelném rozporu s právní zárukou nekontrolovaného ústního styku mezi obhájcem a klientem.“ 

Obstarávání záležitostí 

Ať už je odpověď na otázku profesní nezávislosti advokáta – a zrovna tak i na otázku obhájce vůči jeho klientovi – jakákoliv, nesmíme přehlédnout otázku jinou, která je pro naše téma rozhodující: je advokátovi v trestním řízení dovoleno se aktivně podílet na lži klienta, aby pro něho tímto způsobem dosáhl příznivějšího výsledku?

Dříve, než přistoupíme k odpovědi na tuto otázku, měla by být zodpovězena otázka, zda je vůbec obhájce oprávněn opřít svou obhajobu ve prospěch odsouzeného klienta o to, že protokol z jednání obsahuje procesní pochybení, i když ví, že to není pravda.[16] Spolkový soudní dvůr v této souvislosti již před několika lety podal výstižnou odpověď a konstatoval, že se obhájce dopouští zneužívání práva, když vědomě využije chyby v protokolu ku prospěchu svého klienta.[17] Navzdory jednomu názoru zastávanému v literatuře[18] nesmí tedy obhájce ani v tomto bodě lhát.

Jak je to však v případě, kdy klient svoji „obhajobu“ postaví vědomě na lži a „informuje“ tak i svého advokáta? Zde je nutné odpověď hledat ve všeobecném konstatování, že advokátovi udělený mandát je vždy nutné posuzovat jako obstarávání záležitosti dle § 675 a § 611 a násl. německého občanského zákoníku (BGB).[19] Taková smlouva má zásadně služebně-smluvní charakter; jen pokud se jedná např. o vypracování právního posudku, jde o smlouvu o dílo, jejímž účelem je úspěch.[20] Z toho ale také plyne, že kdykoliv klient v rámci existující smlouvy udělí advokátovi pokyn dle § 665 BGB, je advokát při právním obstarávání záležitostí zásadně povinen se tímto pokynem řídit. Platí to ale i v případě, když advokát pozná, že klient chce v řízení uspět za pomoci a na základě lži?

Zde se názory v trestněprávní literatuře velmi různí.[21] Spolkový soudní dvůr před několika lety rozhodl[22] tak, že hranice řádné dovolené obhajoby v trestních věcech jsou překročeny zásadně tehdy, když například obhájce opatří svému klientovi „informace o vlastnostech, účincích a dávkování ve skutečnosti neužívaných léků, aby tak, při porušení své povinnosti uvádět pravdu, vědomě umožnil klientovi nepravdivě argumentovat“. To může, dodává varovně soud, naplnit skutkovou podstatu „maření uložení trestu“. Proto nemá obhájce ani právo na lež (které ostatně obžalovaný má), ani právo radit klientovi při lži.[23] Jeho nejdůležitější právo, totiž procesně přípustnými prostředky působit na zproštění obžaloby, tím však zůstává nedotčeno.[24]

Tím jsou současně dány základní meze smlouvy o právním obstarávání záležitosti mezi obhájcem a jeho klientem v občanskoprávní oblasti. Ty jsou vymezeny zákazem lži. 

Shrnutí trestněprávních úvah 

V rámci stručné trestněprávní úvahy můžeme postavit najisto, že odpověď na otázku daného tématu zní: Advokát není odpovědný za samostatné autonomní jednání svého klienta v oblasti trestní obhajoby. Ústavní právo poskytuje advokátovi širokou oblast činnosti na vlastní odpovědnost, v níž může jako „spolupracovník justice“ vykonávat úlohu obhájce, která mu v právním státě přísluší. Dělící linie, kterou musí advokát ze své pozice trestního obhájce respektovat, se odvíjí od zákazu lži, kterou nesmí klientovi ani radit, ani lež klienta procesně podporovat. Respektuje-li advokát tyto hranice, které jsou ostatně trestněprávně zajištěny i „zákazem maření uložení trestu“ dle § 258 StGB, pak není žádný důvod se obávat, že by advokát mohl být volán k odpovědnosti za jednání svého klienta nebo za ně ručit. 

2. Občanskoprávní rámec 

Jak již bylo krátce řečeno: Smlouva mezi klientem a jeho advokátem je v německém právu koncipována dle § 675 BGB jako právní obstarávání záležitostí. Podmínky tohoto ustanovení platí ve všech případech,[25] v nichž advokát pro klienta spravuje určitou záležitost a přitom zastupuje jeho majetkové zájmy.[26] 

Seznam povinností 

Seznam povinností, jímž se smlouva klienta s advokátem vyznačuje, začíná precizním vymezením právně posuzovaného skutkového stavu.[27] Přitom se musí advokát klienta podrobně dotazovat, aby měl pro právní posouzení přehled o celém skutkovém stavu.[28] Při následné právní konzultaci musí znát advokát nejen zákony, nýbrž i příslušnou nejnovější judikaturu nejvyšších soudních instancí.[29] Na jejich judikaturu se advokát v zásadě může a smí spoléhat.[30] Navíc judikatura advokáta zavazuje k tomu, aby bral v úvahu i judikaturu prvoinstančních soudů a také literaturu, pokud se jedná o právní oblast, která se nachází ve vývoji a v blízké době lze očekávat rozhodnutí nejvyšších soudních instancí.[31] Přitom se samozřejmě v praxi stále naskýtá otázka, za jak dlouho je pak advokát povinen si takové speciální vědomosti opatřit. Dosavadní judikatura vychází z toho, že poskytuje advokátovi „realistický toleranční rámec“.[32] Mohlo by se však nabízet i rozlišení podle toho, zda klient o radu „odborného advokáta“ požádal anebo se spokojil jen s tím, že vyhledal advokáta, který speciálními znalostmi v určité právní oblasti zjevně nedisponuje. Je zřejmé, že veřejnost očekává od „odborného advokáta“ vyšší speciální kompetence a tedy i hlubší znalost literatury a judikatury prvoinstančních soudů.

Advokát je však v každém případě povinen svého klienta uchránit před škodou, pokud je předvídatelná.[33] To vede k tomu, aby Spolkový soudní dvůr vytyčil požadavek, aby byl advokát v rámci co možná nejkomplexnější a úplné poradenské činnosti povinen ukázat svému klientovi „nejjistější“ cestu k jeho vytyčenému cíli.[34] V rozhodující míře jde totiž o to, aby byl klient po komplexní a úplné konzultaci se svým advokátem schopen, s vědomím všech případných rizik, učinit vlastní řádné rozhodnutí.[35] O výhodách a nevýhodách svého rozhodnutí, které hodlá učinit, musí být však klient advokátem dostatečně vhodně a komplexně poučen.[36]

V otázce odpovědnosti advokáta za případné jednání jeho klienta je nutné vědět, že také v oblasti občanského práva je advokát povinen se zásadně řídit pokyny svého klienta (§ 665 BGB).[37] Jen pokud advokát po přezkoumání obsahu a dopadů jemu udělených pokynů zjistí, že jsou pro klienta nevýhodné, je povinen klienta výslovně – pokud možno písemně – varovat.[38] Splnil-li advokát tuto povinnost řádně a také včas, pak už není za následky takového jednání klienta odpovědný. To platí i tehdy, když advokát přes řádné varování před zřejmými riziky tyto pro klienta nevýhodné pokyny provede.[39] Ale i zde je hranice, kterou je nutné respektovat, poněvadž je advokátovi zakázáno, aby se řídil protiprávními pokyny klienta. V takových případech je proto advokát oprávněn a v pochybnostech též povinen složit mandát, pokud klient na dodržení svých pokynů trvá.[40] 

Právní následky 

Odpovědnost advokáta za jednání klienta vyplývá v německém právu výlučně z náhrady škody podle § 280 odst. 1 BGB. Předpokladem v takovém případě je, že klient advokátovi prokáže, že advokát objektivně porušil povinnost plynoucí mu z mandátní smlouvy.[41] Ohledně této skutkové podstaty nese klient „břemeno vysvětlení“ a břemeno důkazní.[42] Advokát se však nesmí v procesu o náhradě škody, který byl proti němu zahájen kvůli nesprávné nebo neuskutečněné konzultaci, spokojit s tím, že vylíčení skutkového stavu klienta, týkající se porušení jeho povinnosti, prostě jen popře; naopak je povinen přesně a podrobně vykreslit průběh poradenské činnosti a uvést i podrobnosti a konkrétní skutečnosti.[43]

Odůvodnění příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a nastalou škodou, opírající se o porušení povinnosti advokáta jako dalšího prvku skutkové podstaty v rámci nároku na náhradu škody, musí rovněž klient doložit a dle všeobecných pravidel § 286 německého občanského soudního řádu (ZPO) také prokázat.[44] To konkrétně znamená, že podání poškozeného klienta, jako žalobce, musí obsahovat i to, že konkrétní škoda u něho nastala jako následek porušení advokátovy povinnosti. Tato škoda se vypočítává dle všeobecných pravidel § 249 a násl. BGB.[45] Konkrétní výpočet škody, kterou je advokát povinen nahradit, se stanoví na základě rozdílu majetku klienta před a po poskytnutí nesprávné poradenské konzultace.[46]

Je však nutné zdůraznit, že nárok na náhradu škody nesměřuje ani při porušení povinností ze smlouvy advokátem k tomu, aby byl advokát odpovědný také za všechna a jakákoliv jednání klienta dle § 249 a násl. BGB, která škodu navyšují. Ani hledisko příčinné souvislosti,[47] ani hledisko adekvátnosti samo o sobě ke smysluplnému omezení škody nestačí.[48] Judikatura v posledních letech stále více uplatňuje myšlenku,[49] že pro takové normativní vymezení nahrazované škody musí být aplikován hodnotící způsob výkladu.[50] Tento koncept není snadné podrobně objasnit. V každém případě však stanoví, že ve výsledku se hradí jen taková škoda, která spadá do oblasti ochrany porušené normy.

Jak teprve nedávno prohlásil Spolkový soudní dvůr, musí se tedy jednat o takové následky škody, které vnitřně souvisí s nebezpečnou situací způsobenou škůdcem, protože čistě náhodná souvislost mezi škodou a porušením povinnosti při normativním posouzení nestačí.[51] Účel porušené normy nesměřuje k náhradě takových škod. Co je tedy míněno termínem „ochranný účel normy jako omezení odpovědnosti za náhradu škody“ dle § 249 a násl. BGB, lze skutečně relevantně zjistit jen v konkrétním jednotlivém případě.[52] Upozorňuji na to, že tato zásada se v německém právu pevně etablovala a umožňuje spravedlivé omezení odpovědnosti za náhradu škody, včetně odpovědnosti advokáta. Advokát odpovídá dle německého práva za většinu jemu kauzálně přičítaných a také nastalých následků odpovědnosti, nikoliv ale za ty, k nimž dojde prakticky jen „náhodou“.[53] I když je dle judikatury Spolkového soudního dvora úmyslné pochybení třetí osoby ponecháno zpravidla v oblasti ochrany porušené normy, není však čistě „náhodné“[54] a vypadává tím z oblasti ochrany.

Závěr 

Otázku, týkající se odpovědnosti advokáta za jednání jeho klienta, lze tedy v tomto smyslu zodpovědět tak, že jak v trestním právu, tak v právu občanském má klient v rámci uzavřené smlouvy právo dávat pokyny. Těmi se advokát musí řídit (§ 665 BGB).

Hranice je však v trestním právu stanovena tak, že advokát nesmí při jednání ke svému vlastnímu prospěchu použít jako prostředek „lež“ domluvenou s klientem; v občanském právu je nutné respektovat hranici protiprávnosti pokynu coby nepřekročitelnou překážku. Advokát má jako „spolupracovník justice“ pro existenci právního státu nepostradatelné postavení, aby tak vůči státu a procesnímu odpůrci zajišťoval princip rovnosti zbraní a šancí ve prospěch zájmů svého klienta.

Poruší-li advokát v rámci občanského práva (ale také ve zbylých právních oblastech, vyjma trestního práva) své povinnosti plynoucí ze smlouvy uzavřené s klientem, pak je do té míry odpovědný za jednání svého klienta, do jaké má klient vůči němu nárok na náhradu škody, způsobené porušením povinnosti dle § 249 a násl. BGB.

Ani tato škoda však nepodléhá jen omezení dle zásad adekvátní kauzality,[55] nýbrž také dle zásad vyvinutých judikaturou, které uznávají omezení odpovědnosti na základě hodnotícího posouzení, zaměřeného na ochranný účel příslušné porušené normy. Odpovědnost za čistě náhodně nastalé škody tak, stručně řečeno, zásadně nepřichází v úvahu.

Advokát tedy odpovídá za jednání svého klienta, pokud je jeho jednání výsledkem nevhodných a neúplných rad, kterými se klient řídil.

 

Autor je advokátem v Kolíně nad Rýnem. 

Příspěvek byl přednesen v rámci XXII. Karlovarských právnických dnů v červnu 2014.

 

 



[1] Stěžejní Jaeger NJW2004, 1 ff.

[2] Vossebürger v: Feuerichovi/Weylandovi, Spolkový advokátní řád, 8. vydání, Mnichov 2012, § 1 okr. č. 3.

[3] Spolkový soudní dvůr (BGH) NJW 1972, 2140; zrušen Spolkovým ústavním soudem (BVerfG) 34, 293, 299.

[4] K tomuto Salditt, v: Widmaierovi, Mnichovská příručka advokáta, trestní obhajoba, Mnichov 2006, § 1 okr. č. 4.

[5] BGH na uvedeném místě.

[6] BVerfG NJW 1983, 1535, 1536.

[7] Salditt, na uvedeném místě, § 1 okr. č. 15 a násl.

[8] Salditt, na uvedeném místě, § 1 okr. č. 19.

[9] BGH NJW 1973, 696.

[10] BVerfG NJW 2004, 3411,3412.

[11] Vossebürger, na uvedeném místě, § 1 okr. č. 4.

[12] BVerfG NJW 2004, 3411.

[13] BVerfG NJW 2004, 1305.

[14] BVerfG NJW 2004, 1305.

[15] BVerfG NJW 2004, 1183.

[16] K tomuto Hannich, Karlsružský komentář k trestnímu řádu, 7. vydání, Mnichov 2013, předběžná poznámka, okr. č. 13.

[17] BGH NJW 2006, 3579; souhlasně Satzger/Hanft NStZ 2007, 185 a násl.

[18] Schneidewin MDR 1951, 193.

[19] Místo všech Palandt/Sprau, Občanský zákoník, 73. vydání, Mnichov 2014, § 675 okr. č. 23.

[20] BGH NJW 1996, 661, 662.

[21] Hassemer, v Hammovi/Leipoldovi, Formuláře pro trestního obhájce, 5. vydání, Mnichov 2010, C 1.

[22] BGH obhájce v trestním řízení 1999, 153, 154.

[23] BGH na uvedeném místě.

[24] BGH NJW 2004, 2433, 2434.

[25] Z: Stein, v Daunerovi-Liebovi/Langenovi, Občanský zákoník, 2. vydání, Baden-Baden 2012, příloha k § 611 a násl., okr. č. 24 a násl.

[26] BGH NJW-RR 2004, 989.

[27] BGH 1981, 2724.

[28] BGH - NJW- RR 2006, 923, 924 a násl.

[29] BGH NJW 2009, 987.

[30] BGH NJW 1993, 3323, 3324; Fischer, v Bambergerovi/Rothovi, Občanský zákoník, 1. 5. 2014, § 675 okr. č. 18.

[31] BGH NJW 2009, 1593,1994; BGH WM 1993, 2129, 2131.

[32] BGH NJW 2009, 1593,1594.

[33] BGH NJW 2007, 2485, 2486.

[34] BGH NJW 2009, 2949, 2950 – daňový model; BGH NJW 1993, 1139,1140 – Založení společnosti; BGH NJW 1994, 1472 – Klauzule knihovní hodnoty; podrobně také Hamm v Beckově příručce advokáta, 10. vydání, Mnichov 2011, § 50 okr. č. 23.

[35] BGH NJW 2012, 1351,1353 s dalšími důkazy.

[36] BGH NJW 2007, 2485, 2486.

[37] BGH NJW 1997, 2168 a násl.

[38] BGH NJW 1995, 2842.

[39] Z: Stein na uvedeném místě, okr. č. 41.

[40] Z: Stein na uvedeném místě, okr. č. 42.

[41] BGH WM 2008, 1563, 1565.

[42] BGH na uvedeném místě.

[43] BGH NJW 2007, 2485,2486.

[44] BGH NJW 1993, 3073, 3076.

[45] Fischer, v Bambergerovi/Rothovi na uvedeném místě, okr. č. 25.

[46] BGH NJW 2006, 927,929.

[47] BGH NJW 2005, 1420, 1421.

[48] K tomu místo všeho od Palandt/Grüneberg na uvedeném místě před § 249 okr. č. 24 a násl.

[49] BGH NJW 2008, 440, 442.

[50] Palandt/Grüneberg na uvedeném místě před § 249 okr. č. 30.

[51] BGH NJW 2012, 2024, 2025.

[52] Názorné příklady u Palandt/Grüneberg na uvedeném místě před § 249 okr. č. 31.

[53] BGH na uvedeném místě; BGH NJW-RR 2012, 567, 569.

[54] BGH NJW-RR 2012, 567, 669; srov. také BGH NJW 1989, 2127, 2129.

[55] BGH NJW 2005, 1421.