Odměna advokáta za dobu před podáním návrhu na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu

publikováno: 28.12.2016

Obhájci, kterého si obviněný zvolil ještě před přiznáním nároku na bezplatnou obhajobu, náleží v případě, že je takový nárok obviněnému přiznán, odměna a náhrada hotových výdajů zpravidla ode dne podání důvodného návrhu na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu (ust. § 33 odst. 2 tr. řádu). Je-li však nutné, aby v zájmu zachování práva obviněného na právní pomoc a obhajobu činil obhájce určité úkony ještě před podáním takového návrhu, náleží mu odměna a náhrada hotových výdajů i za tyto úkony, pokud byly učiněny v téže věci jako následné podání důvodného návrhu na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu a v časové souvislosti s ním.

Nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 848/16

Odůvodnění:

Na Ústavní soud se obrátila stěžovatelka, která se domáhala zrušení výroku II. usnesení okresního soudu a také usnesení krajského soudu, a namítala, že vydáním napadených rozhodnutí bylo porušeno právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a dále čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), a to ve smyslu práva nemajetné osoby na bezplatnou obhajobu. Stěžovatelka dále namítala, že bylo porušeno její právo na naplnění legitimního očekávání garantované čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, právo vlastnit majetek garantované čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny a právo podnikat a získávat prostředky pro své životní potřeby prací zaručené čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny.

V předmětné věci stěžovatelka přijala dne 3. 3. 2015 od obviněného plnou moc k jeho obhajobě v trestním řízení. Obviněný dopisem doručeným dne 9. 3. 2015 požádal okresní soud, aby rozhodl, že má nárok na bezplatnou obhajobu dle § 33 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. řád“). Této žádosti okresní soud dne 2. 6. 2015 vyhověl, avšak nespecifikoval, od jaké doby má obviněný na bezplatnou obhajobu nárok.

Po pravomocném skončení trestního řízení stěžovatelka požádala okresní soud o náhradu nákladů obhajoby. Okresní soud jí však výrokem II. usnesení nepřiznal náhradu nákladů vynaložených v období od 3. do 9. 3. 2015, tj. v době mezi převzetím obhajoby a podáním žádosti obviněného o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu. Své rozhodnutí okresní soud odůvodnil tím, že stát hradí odměnu a hotové výdaje obhájce až za období po podání návrhu na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu. Proti tomuto výroku podala stěžovatelka stížnost ke krajskému soudu, který ji zamítl.V odůvodnění usnesení krajský soud mj. uvedl, že z komentářové literatury i z ustálené praxe vyplývá, že okamžikem, od kdy stát hradí náklady obhajoby, je až právní moc rozhodnutí o přiznání bezplatné obhajoby.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud konstatoval, že advokát je nepostradatelným aktérem při řádném výkonu spravedlnosti, významnou roli plní zejména v rámci systému ochrany základních práv a svobod. Vzhledem ke klíčové roli advokátů při ochraně základních práv a svobod je podle Ústavního soudu třeba vzít v úvahu rovněž otázky s výkonem advokacie spojené, tedy i problematiku odměňování advokátů. Nastavením pravidel pro odměňování advokátů nebo způsobem jejich aplikace jsou totiž ovlivněny nejen finanční zájmy advokáta jako podnikatele, ale i naplnění role advokáta jako ochránce základních práv a jeho pozice v systému řádného výkonu spravedlnosti. Uvedené platí rovněž pro advokáty, kteří vystupují v rámci trestního řízení jako obhájci obviněných. Také oni jsou především ochránci základních práv a svobod, zejména práva obviněného na obhajobu a na spravedlivý proces.

V situaci, kdy o výši odměny obhájce nerozhoduje na základě dohody s advokátem sám obviněný, ale stát, např. proto, že obviněný je nemajetný, a stát je tudíž povinen obviněnému uhrazením odměny obhájce napomoci k realizaci ústavně zaručeného práva na právní pomoc, je nutné dbát, aby způsob určení odměny obhájce neměl nepříznivý vliv na základní práva a svobody obviněného, tedy zejména aby v důsledku neporušoval jeho právo na obhajobu. K takové situaci by mohlo dojít např. tehdy, pokud by v důsledku nevhodného nastavení odměňování byli obhájci postaveni před volbu, zda dostojí své roli ochránce základních práv a svobod i za cenu porušení svého ústavně zaručeného práva získávat prostředky pro své životní potřeby prací (nemajetnou osobu budou obhajovat i za cenu finanční ztráty), nebo zda naopak upřednostní zachování svých vlastních práv a svou roli advokáta jako podnikatele a obhajování nemajetných osob budou odmítat, v důsledku čehož nebude ústavně zaručené právo na právní pomoc a obhajobu pro tyto osoby dostatečně zajištěno. Takové nastavení odměňování obhájců, které by obhájce nutilo vybrat si ze dvou alternativ, které by však obě vedly k porušení ústavně zaručených práv, by podle Ústavního soudu nebylo možné označit za ústavně konformní.

Z výše uvedeného Ústavní soud dovodil, že v projednávané věci se jedná nejen o ústavně zaručená práva stěžovatelky, ale především o právo jejího klienta na obhajobu. Právo na obhajobu je jedním z nejdůležitějších základních práv osob, proti nimž se vede trestní řízení, a směřuje k dosažení spravedlivého rozhodnutí, jehož vydání je nejen v zájmu trestně stíhané osoby, ale nepochybně také v zájmu demokratického právního státu založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Prostřednictvím práva na obhajobu se má dosáhnout toho, aby nevinný byl ospravedlněn a pachatel byl odsouzen jen za trestný čin, který spáchal, postupem, který respektuje jeho procesní práva, a za tento trestný čin mu byl uložen spravedlivý trest. Z tohoto důvodu a dále vzhledem k nutnosti zajistit základní práva a svobody všem osobám bez rozdílu majetku (srov. čl. 3 odst. 1 Listiny) musí být právo na obhajobu zajištěno všem, tedy stejně osobám majetným i nemajetným. Proto, může-li si majetný obviněný smluvně zajistit a zaplatit obhájce, a realizovat tak své právo na obhajobu, musí být zajištěno, aby možnost efektivního výkonu práva na obhajobu měl i nemajetný obviněný. Uvedené přitom musí platit nejen v případech tzv. nutné obhajoby, ale obecně v rámci celého trestního řízení; tedy v jakékoliv situaci, kdy by majetný obviněný mohl díky svému majetku profitovat z pomoci obhájce (obhájce si zaplatit), musí i nemajetný obviněný mít možnost, a to rychlou a účinnou (s ohledem na požadovanou rychlost úkonů v trestním řízení), zvolit si obhájce a radit se s ním. Náklady na realizaci práva nemajetného obviněného na obhajobu pak nemůže nést toliko obhájce, který s převzetím jeho obhajoby z dobré vůle souhlasil, neboť by tím byla ohrožena konkurenceschopnost tohoto obhájce v rámci volného trhu s právními službami (byl by znevýhodněn vůči jiným advokátům) a rovněž by bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací.

Proto je podle Ústavního soudu nutné přijmout taková opatření, aby obhájce, který z dobré vůle převezme obhajobu nemajetné osoby, nebyl oproti ostatním znevýhodněn. Nejsou-li zde taková opatření, je právo nemajetných obviněných na efektivní obhajobu skrze obhájce nepřípustně ohroženo, neboť jej lze uplatnit pouze v situacích, kdy se nemajetnému obviněnému podaří najít advokáta, který je ochoten převzít jeho obhajobu bez nároku na přiměřenou odměnu, a tedy na svůj vlastní úkor. Z těchto důvodů nelze podle Ústavního soudu v projednávané věci rezignovat na ochranu práva na obhajobu, ačkoliv to zde nenáleží přímo stěžovatelce, nýbrž jejímu klientovi. Při rozhodování o odměně stěžovatelky totiž obecné soudy fakticky zasahovaly právě do práv jejího klienta, nemajetného obviněného.

Ústavní soud uvedl, že ústavně zaručeným právem, které v projednávané věci svědčí přímo stěžovatelce, je právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací, zaručené čl. 26 odst. 3 Listiny. V nálezu ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. III. ÚS 363/06 (N 204/51 SbNU 557) a v nálezu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 13/14 (297/2015 Sb.), Ústavní soud dovodil, že o zásahu do tohoto práva lze uvažovat rovněž v kontextu rozhodování soudů o výši odměny osob, jež jsou pro výkon spravedlnosti klíčové; v uvedených věcech šlo o exekutory a soudní znalce. K porušení tohoto práva pak dochází, pokud je výše přiznané odměny extrémně nepřiměřená.

Ústavní soud poukázal na to, že právní normou, která je relevantní pro určení výše odměny advokáta, který v trestním řízení na základě smlouvy o zastoupení obhajoval osobu, jíž byl přiznán nárok na bezplatnou obhajobu, je ust. § 33 odst. 2 tr. řádu. Ústavně konformní interpretace tohoto ustanovení musí chránit jak právo obhájce, tak i (především) základní práva jeho nemajetného klienta na právní pomoc a obhajobu, zakotvená v čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy.

Obhájce je totiž v řízení podle § 151 odst. 3 a 6 tr. řádu, v rámci kterého uplatňuje nárok na zaplacení odměny a náhrady hotových výdajů za zastupování osoby, jíž byl přiznán nárok na bezplatnou obhajobu, reprezentantem nemajetného obviněného, tedy nositele uvedených práv. Uplatňováním vlastního základního práva na přiměřenou odměnu za přispění k výkonu spravedlnosti, vyplývajícího z čl. 26 odst. 3 Listiny, tedy obhájce zástupně uplatňuje i základní práva svého klienta na právní pomoc a obhajobu podle čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy, protože obojí je v takovém případě dotčeno současně [srov. bod 12 nálezu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. III. ÚS 2801/11 (N 213/71 SbNU 501), bod 18 nálezu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 889/10 (N 237/59 SbNU 405) a podobně též nález ze dne 28. 8. 2009, sp. zn. II. ÚS 2894/08 (N 191/54 SbNU 361)]. Ochranou finančních zájmů advokáta jsou v tomto případě implicitně chráněna rovněž ústavně zaručená práva jeho klienta. Není-li totiž zvolenému obhájci přiznán nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů za zastupování obviněného, jemuž byl přiznán nárok na bezplatnou obhajobu v plném rozsahu, pak musí zbývající část, nedohodnou-li se advokát a obviněný jinak, hradit obviněný. A právě tento aspekt, uvedl Ústavní soud, je důvodem, proč musí být v situaci, kdy se jedná o odměnu a náhradu hotových výdajů obhájce, kterého si zvolil nemajetný obviněný, finančním zájmům advokáta poskytnuta ústavněprávní ochrana.

Ústavní soud konstatoval, že právo na právní pomoc a na obhajobu obviněnému náleží již od počátku trestního řízení a vztahuje se na všechny jeho fáze, což je zřejmé z dikce ust. čl. 37 odst. 2 Listiny, ve kterém se uvádí, že každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení, a potvrzuje to i konstantní judikatura Ústavního soudu [viz např. nález ze dne 3. 12. 2001, sp. zn. IV. ÚS 561/01 (N 190/24 SbNU 411)]. Ústavní soud v minulosti dospěl rovněž k závěru, že vzhledem k autoritativnímu postavení orgánů činných v trestním řízení náleží právo na právní pomoc již podezřelému, resp. obecně osobě předvolané za účelem podání vysvětlení, tj. vztahuje se již na prověřovací fázi přípravného řízení [nález ze dne 5. 6. 1996, sp. zn. II. ÚS 98/95 (N 42/5 SbNU 359), nyní již viz § 158 odst. 5 tr. řádu]. Stejný závěr učinil i Evropský soud pro lidská práva, když konstatoval, že čl. 6 Úmluvy zpravidla vyžaduje, aby bylo obviněnému umožněno využít právní pomoc již v počátečních fázích policejního vyšetřování (viz rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Salduz proti Turecku ze dne 27. 11. 2008, č. 36391/02, § 52).

Ústavní soud dovodil, že rovněž nemajetnému obviněnému tedy náleží právo na obhajobu, přičemž meze tohoto jeho práva, resp. pozitivních závazků státu z tohoto jeho práva plynoucích (zaplatit namísto obviněného odměnu obhájci a náhradu jeho hotových výdajů), stanoví zákon, a to ust. § 33 odst. 2 tr. řádu. Toto ustanovení je s ohledem na větu první čl. 4 odst. 4 Listiny, podle kterého při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu, nutno vykládat v kontextu obecnějšího práva na právní pomoc, které bez pochyby náleží i nemajetným (srov. čl. 3 odst. 1 Listiny, podle kterého se základní práva zaručují všem bez rozdílu majetku), a tedy při respektování výše naznačených principů.

Přitom je podle Ústavního soudu nutno mít na paměti, že právo nemajetných osob na právní pomoc není na podústavní úrovni dosud uspokojivě provedeno (srov. bod 29 nálezu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, dostupného na http://nalus.usoud.cz, nebo E. Wagnerová, V. Šimíček, T. Langášek, I. Pospíšil a kol.: Listina základních práv a svobod, Komentář, Wolters Kluwer ČR, a. s., Praha 2012, str. 775), což platí i v oblasti trestního práva. Nemajetná osoba má totiž možnost navrhnout, aby jí byl přiznán nárok na bezplatnou obhajobu, avšak lhůtu pro projednání návrhu již trestní řád ani jiný předpis nestanoví (určité vodítko poskytuje pouze komentářová literatura, podle které má být rozhodnuto „bez zbytečného odkladu“, viz P. Šámal a kol.: Trestní řád, Komentář, C. H. Beck, Praha 2013, str. 414), podání návrhu ani nebrání dalšímu postupu orgánů činných v samotném trestním řízení a přiznání nároku na bezplatnou obhajobu také nezakládá povinnost zopakovat již provedené úkony.

Ze stejných důvodů nelze za uspokojivé provedení práva nemajetných osob na právní pomoc považovat ani ust. § 18 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů. Zejména v případě, že je nemajetný obviněný zadržen a vyslýchán, neexistuje efektivní prostředek, jímž by se mohl domoci včasného naplnění svých ústavně zaručených práv na právní pomoc a obhajobu, totiž získání garance státu, že náklady obhajoby za něj uhradí stát. Dostatečnou ochranu nemajetnému obviněnému neposkytuje ani institut nutné obhajoby (§ 36 a násl. tr. řádu), neboť, nejsou-li dány jiné zvláštní podmínky (omezení svéprávnosti obviněného, hrozící trest převyšující hranici pěti let aj.), tento institut nezajistí ustanovení obhájce obviněnému v tak klíčových případech, jakými jsou omezení obviněného na svobodě, je-li realizováno jinou formou než vazbou (tj. je-li obviněný zadržen), či jeho první výslech.

Ústavní soud dále uvedl, že z těchto důvodů v praxi nemajetnému obviněnému, který hodlá využít své ústavně zaručené právo na právní pomoc a obhajobu, v situaci, kdy vzhledem k efektivitě trestního řízení nelze s úkony činěnými v jeho rámci posečkat na rozhodnutí o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, nezbývá nic jiného než si advokáta zvolit (tj. uzavřít s ním smlouvu o zastoupení) současně s podáním návrhu na přiznání garance zaplacení jeho odměny a náhrady hotových výdajů ze strany státu. Vzhledem k tomu, že shromažďování důkazů osvědčujících nemajetnost obviněného může být časově náročné, může nastat i situace, kdy je úplný (perfektní) návrh na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu podán až poté, co je nemajetný obviněný vzhledem k probíhajícím úkonům v rámci trestního řízení (zadržení, výslech) nucen, chce-li uplatnit svá ústavně zaručená práva na právní pomoc a obhajobu, si obhájce zvolit. I k těmto skutečnostem je třeba přihlédnout, má-li být ust. § 33 odst. 2 tr. řádu, podle kterého se nemajetnému obviněnému přiznává nárok na to, aby náklady jeho obhajoby (zcela nebo zčásti) hradil stát, aniž by se zároveň stanovila jakákoliv časová hranice tohoto nároku, vyloženo tak, aby nebylo porušeno právo nemajetné osoby na právní pomoc a aby bylo šetřeno podstaty a smyslu jejího práva na obhajobu.

Vzhledem k výše uvedenému, zejména vzhledem k neexistenci lhůt pro rozhodnutí o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu (a příp. o následném ustanovení obhájce za předpokladu, že si o něj obviněný požádá), absenci nutné obhajoby u zadržených či vyslýchaných obviněných a stále nenaplněnému příslibu zákonodárce na přijetí komplexní úpravy bezplatné právní pomoci, je podle názoru Ústavního soudu nutno ust. § 33 odst. 2 tr. řádu interpretovat tak, že obhájci, kterého si obviněný zvolil ještě před přiznáním nároku na bezplatnou obhajobu, náleží v případě, že je takový nárok obviněnému přiznán, odměna a náhrada hotových výdajů zpravidla ode dne podání důvodného návrhu na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu (ostatně k tomuto dni se nemajetnost obviněného také osvědčuje). Je-li však nutné, aby v zájmu zachování práva obviněného na právní pomoc a obhajobu činil obhájce určité úkony ještě před podáním takového návrhu, náleží mu odměna a náhrada hotových výdajů i za tyto úkony, pokud byly učiněny v téže věci jako následné podání důvodného návrhu na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu a v časové souvislosti s ním. Naopak nelze podle Ústavního soudu přijmout takovou interpretaci předmětného ustanovení, která jde k tíži obhájce, jenž na sebe z dobré vůle převzal finanční riziko spojené se zastupováním nemajetného obviněného a který tak nejen v zájmu obviněného, ale i v zájmu spravedlnosti jako takové de facto plní roli absentujícího kvalitního systému právní pomoci nemajetným.

Ústavní soud dovodil, že v souzené věci obecné soudy ust. § 33 odst. 2 tr. řádu ústavně konformním způsobem nevyložily. Stěžovatelce sice byla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů za dobu od data podání perfektního návrhu na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, avšak nikoliv již za dobu, jež podání tohoto návrhu těsně předcházela, ačkoliv v ní stěžovatelka činila úkony, které do kompletace podkladů osvědčujících nemajetnost obviněného, a tedy do podání perfektního návrhu na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nemohly posečkat (účast u výslechu obviněného, podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, účast u vazebního zasedání). Tím, že okresní soud a krajský soud stěžovatelce nepřiznaly odměnu a náhradu hotových výdajů za uvedené úkony, povinnost jejich úhrady de facto přenesly na nemajetného obviněného, a tím porušily jeho právo na obhajobu a právní pomoc. Stěžovatelku pak dostaly do situace, kdy by měla u nemajetného obviněného nárokovat splnění svých finančních nároků, ačkoliv jeho obhajobu přebírala z dobré vůle s vědomím, že se jedná o osobu nemajetnou, a právě s ohledem na tuto skutečnost neprodleně pro obviněného zpracovala perfektní návrh na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu. Rozhodováním o výši odměny stěžovatelky na základě přijetí interpretace ust. § 33 odst. 2 tr. řádu, která takový postup umožnila, tak okresní soud a krajský soud porušily ústavně zaručené právo stěžovatelky získávat prostředky pro své životní potřeby prací, resp. z něj vyplývající právo na přiměřenou odměnu za přispění k výkonu spravedlnosti. Jelikož usnesením krajského soudu a výrokem II. usnesení okresního soudu došlo k porušení práva stěžovatelky zaručeného čl. 26 odst. 3 Listiny, Ústavní soud podané ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil.

Rozhodnutí zaslala JUDr. RENATA RÁZKOVÁ, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu.