Odměna advokáta (vyhláška č. 177/1996 Sb., advokátní tarif) - komentář, 2. vydání

publikováno: 12.02.2019

§ 13

Náhrada hotových výdajů

(1) Advokátu náleží náhrada hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s poskytnutím právní služby, zejména na soudní a jiné poplatky, cestovní výdaje, poštovné, telekomunikační poplatky, znalecké posudky a odborná vyjádření, překlady, opisy a fotokopie.

(2) Při poskytování právní porady podle § 18a a 18b zákona o advokacii náleží advokátu náhrada cestovních výdajů pouze v odůvodněných případech. Náhrada jiných hotových výdajů mu nenáleží.

(3) Advokát se může s klientem dohodnout na přiměřené paušální částce jako náhradě veškerých nebo některých hotových výdajů, jejichž vynaložení se předpokládá v souvislosti s poskytnutím právní služby. Klient pak při vyúčtování nemůže požadovat specifikaci těchto hotových výdajů a advokát nemůže požadovat náhradu těch hotových výdajů, o něž byla dohodnutá paušální částka překročena.

(4) Nedohodl-li se advokát s klientem na jiné paušální částce jako náhradě výdajů na vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné, činí tato částka 300 Kč na jeden úkon právní služby.

(5) Není-li o výši náhrady cestovních výdajů dohodnuto jinak, řídí se výše této náhrady právními předpisy o cestovních náhradách.

Ustanovení § 13, 14 upravují náhradu, která advokátu náleží v souvislosti s poskytnutými službami, a to náhradu hotových výdajů (§ 13) a náhradu za promeškaný čas, který strávil v souvislosti s poskytnutou službou (ale nikoliv přímo při ní). Obě ustanovení přitom navazují na vymezení nároku advokáta podle § 2 odst. 1 a. t. I zde platí, že nárok je dán jen tam, kde jde o náklady účelně vynaložené, tj. jen ty, které musel advokát (jde-li o náhradu nákladů řízení před soudem, pak procesní strana) nezbytně vynaložit na zajištění poskytované právní služby nebo v přímé souvislosti s ní. Jiný limit těchto nákladů dán není. Komentované ustanovení bylo zásadně dotčeno novelou z roku 2018, která nově doplnila odstavec druhý a naopak přečíslovala odstavce 3, 4 a 5.

Nárok na náhradu hotových výdajů souvisejících s poskytnutím právní služby je zakotven v ustanovení § 13 a. t. Jde o generální vymezení nároku, jenž je dále rozveden pouze příkladmo. Naopak, novelou advokátního tarifu provedenou vyhláškou č. 121/2018 Sb. v souvislosti s novou úpravou státem zajištěné právní pomoci, jež se promítla do § 18-18c zákona o advokacii, bylo ustanovení obsahově i systematicky poněkud nešťastně doplněno o výslovné vymezení, kdy naopak náhrada hotových výdajů, jakkoliv vynaložených v souvislosti s poskytováním právní služby, advokátu nenáleží.

Komentované ustanovení se ovšem analogicky použije i v případě určování náhrady hotových výdajů nezastoupených účastníků v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13, který vztáhl tuto část advokátního tarifu i na účastníky soudního řízení bez právního zastoupení (podstatná část odůvodnění viz úvodní kapitola Odměna advokáta za zastupování v soudním řízení, zejména podkapitola nazvaná Náklady řízení v další judikatuře Ústavního soudu, a dále viz komentář k § 14b). Na základě tohoto nálezu vydalo Ministerstvo spravedlnosti vyhlášku č. 254/2015 Sb., účinnou od 6. října 2015, která upravuje výši paušální náhrady účastníka nezastoupeného v řízení a takového, který nedoložil výši hotových výdajů sebe či svého zástupce.

Diskuse mezi advokáty někdy vzbuzují náklady požadované v souvislosti s účtováním substituce. K této problematice je třeba doporučit oběma stranám (advokátovi i substituentovi), aby se na úhradě hotových nákladů substituce jednoznačně dohodli. Kriticky je tak třeba hodnotit následující situaci, na kterou si jeden z advokátů stěžoval u Sekce pro advokátní tarif: Advokát svěřil svému kolegovi případ do substituce. Substitut požádal substituenta o doplňující informaci o případu, substituent mu zaslal podrobnou zprávu, k níž připojil ofocené doklady ze spisu, a kolegovi naúčtoval 900 Kč za přípravu zprávy a kopii podkladů.

Nyní se krátce zastavme u problematiky separace nákladů, jež je upravena v § 147 o. s. ř. Podle něj soud může uložit účastníku nebo jeho zástupci (podle druhého odstavce i dalším osobám), aby nahradili náklady řízení, které by jinak nevznikly, jestliže je způsobili zaviněním nebo náhodou, která se jim přihodila. Pojem „separace nákladů“ není nikde v zákoně uveden. Způsobuje dva důsledky:

• i když na konci sporu strana, která prohraje, platí náklady straně, která vyhraje, vítězná strana může zaplatit prohravší straně jednorázové náklady za úkon, který zmařila (například za jednání, ke kterému se nedostavila);
• soud přizná náklady za zmařený úkon i v řízení, v němž se obvykle náklady nepřiznávají.

O těchto (separovaných, tedy oddělených) nákladech soud rozhoduje i v průběhu řízení, nikoliv tedy až na konci.

Advokátům lze doporučit, aby separované náklady co nejdříve uplatnili, dokud má soud v živé paměti, že jeden z účastníků zavinil zvýšení nákladů. Obvykle se postupuje tak, že advokát vyúčtuje soudu odměnu plus další příplatky (režijní paušál, DPH, hotové výdaje apod.) za úkon, který byl v důsledku jednání protistrany zmařen. Z judikatury na problematiku separace nákladů dopadá např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 3064/07, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. II. ÚS 2451/08.

Dodejme ještě odkaz na jeden judikát – nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. II. ÚS 736/2012: „Prostředky vynaložené účastníkem na přesun advokáta přes celou republiku v situaci, kdy v sídle procesního soudu působí větší počet advokátů, které mohl oslovit, a nejde o věc mimořádně náročnou a komplikovanou, nelze považovat za prostředky potřebné k účelnému bránění jeho práva ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. Tento náklad má proto nést ze svého.“

K odst. 1:

Advokátu náleží nárok na náhradu hotových výdajů vynaložených v souvislosti s poskytováním právní služby. Za právní službu přitom nelze považovat vše, co advokát obstarává pro klienta, hotové výdaje mu musejí vzniknout v souvislosti s právní službou tak, jak tuto právní službu vymezuje ustanovení § 1 odst. 2 z. a. Poskytuje-li advokát klientovi služby nepodřaditelné pod toto ustanovení (tj. služby nikoliv „právní“ povahy), náhrada hotových výdajů mu náleží pouze tehdy, pokud si ji s klientem výslovně sjedná.

Vynaložil-li tedy advokát „ze svého“ výdaj souvisící s poskytovanou právní službou, má nárok na to, aby mu jej klient (nebo třetí osoba, která hradí jeho služby), nahradil, a to v penězích. Protože škála právních služeb advokáta je velmi široká, nehledě na to, že tyto výdaje do prostředků zajišťujících právní službu se s postupem času a vývojem techniky rovněž mění, odst. 1 vyjmenovává jen nejčastější náklady, aniž by jejich výčet stanovil jako taxativní.

Ustanovení tak do velké míry podléhá evolutivnímu výkladu, reagujícímu na změny ve skutečných výdajích, které advokát na zajištění právní služby vynakládá. Výdaje vyjmenované v tomto ustanovení jsou však stále těmi nejčastějšími.

Než se budeme zabývat jejich jednotlivými druhy, je třeba si uvědomit několik zásad:

1. Advokát může takový výdaj učinit pouze tehdy, pokud má k tomu od klienta pokyn, anebo výdaj je natolik pevně spojen s konkrétním jeho úkonem nebo činností, že je možné jej považovat za natolik automatický, že je zjevné, že pokyn klienta ke konkrétní službě zahrnuje i akceptaci tohoto výdaje.

2. Pokud má advokát s klientem smluvní odměnu, není nárok na úhradu nákladů automatický, i v této části je třeba (v zásadě preventivně) s ohledem na povahu poskytovaných služeb náhradu výdajů, jejich dokumentaci a specifikaci vymezit. Advokát ji může rovněž zahrnout do své odměny.

3. Vynakládá-li advokát ze svého nějaké prostředky za klienta na zajištění věci souvisící s jeho právní službou (typicky objednání znaleckého posudku, překladu apod.), je samozřejmé, že si na tyto výdaje může vyžádat přiměřenou zálohu ve smyslu § 22 odst. 1 z. a.

4. Obdobně jako ostatní úkony je advokát povinen výdaje dokladovat, a to i klientovi, analogicky jako své vlastní úkony. Advokát se může s klientem dohodnout na formě, v níž klientovi výdaj dokládá, pokud však činí úkony na základě ustanovení soudem, musí soudu předložit doklad prokazující výdaj splňující požadavky zákona o účetnictví (daňový doklad, potvrzení o jeho úhradě, v některých případech obojí.

Jakkoliv musí učiněný výdaj souviset s poskytovanou právní službou, ani ze systematiky advokátního tarifu nelze dovodit, že musí souviset s konkrétními úkony právní služby účtovatelnými podle § 11 a. t. Může jít i o úkon, který takto účtovatelný není, protože z nějakého důvodu nesplňuje tam vymezené parametry (např. nahlédnutí do spisu v případech, kdy jej účtovat klientovi nebo soudu nelze), nicméně je zřejmé, že byl proveden, že jde o právní službu a že jde o existenční výdaj učiněný v souvislosti s tímto úkonem právní služby. Obecné soudy, a zejména tam, kde jde o odměnu a náklady advokáta ustanoveného soudem, tento právní názor slyší nerady a snaží se obsah ustanovení § 13 vykládat restriktivně, nicméně lze v tomto ohledu vyjít z nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. IV. ÚS 15/99: „Podle ustanovení § 13 odst. 1 citované vyhlášky náleží advokátu náhrada hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s poskytnutím právní služby, zejména na soudní a jiné poplatky, cestovní výdaje a další. O tom, že v projednávané věci o takovou náhradu souvisící s poskytnutím právní služby jde, nelze mít pochyb, neboť stěžovatel navštívil obviněného dne 3. 9. 1998 ve věznici ve Valdicích a měl s ním poradu jako jeho ustanovený obhájce. To, že nejde o úkon právní služby ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) citované vyhlášky, má svůj dopad pouze v tom, že stěžovateli za tento úkon nenáleží odměna, nemůže však nic měnit na oprávněnosti stěžovatelova nároku na náhradu hotových výdajů účelně vynaložených na uskutečnění již konstatované cesty. O tom, že v projednávané věci jde o účelně vynaložené výdaje, nikoliv tedy o výdaje vyplývající z „bezbřehosti“ požadavků, může být v projednávané věci stěží pochyb, neboť stěžovatel navštívil obviněného ve vazební věznici celkem ve třech případech, z toho v jednom případě v souvislosti s jeho výslechem. Jinými slovy, poskytnutí právní služby mimo rámec vymezený ustanovením § 11 citované vyhlášky nezakládá sice nárok na odměnu, je však důvodem pro poskytnutí náhrady hotových výdajů ve smyslu již citovaného ustanovení § 13 odst. 1 vyhlášky. Uváží-li se navíc povinnosti plynoucí advokátu z ustanovení § 16 odst. 1, 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, lze stěží nesouhlasit s názorem stěžovatele, že obviněný má právo kdykoliv se poradit se svým obhájcem, což nesmí být omezeno ani ekonomickými vlivy. Jakkoliv tedy věc, pokud jde o výši částky, jíž se týká, by mohla být považována za bagatelní, posunuje ji do ústavně právní roviny mimo jiné i ta okolnost, že takové nesprávné posouzení právního předpisu obecným soudy by ve svých důsledcích mohlo ohrozit i právo obviněného na obhajobu ve smyslu ustanovení § 40 odst. 3 Listiny. Tím, že krajský soud náhradu cestovních nákladů v uvedené výši stěžovateli nepřiznal, odepřel mu tím právo zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny.“

Zastupuje-li advokát více klientů, resp. více účastníků řízení, náleží mu hotové výdaje ve skutečně vynaložené výši pouze jednou a je nepřípustné, aby účtoval jednou vynaložený výdaj více klientům. Otázka rozdělení náhrady mezi jednotlivé klienty je věcí dohody mezi advokátem a jeho klienty, nicméně jde-li o výdaj učiněný v jejich společném zastoupení, jsou povinni ho uhradit společně (a nerozdílně).

Judikatura však zároveň požaduje, aby šlo o účelně vynaložené náklady (obecně k této otázce srov. text Odměna advokáta za zastupování v soudním řízení zařazený v první části této publikace) související s poskytnutou právní službou. Hledisko účelnosti je zároveň měřítkem posouzení nadbytečnosti nákladu (v zásadě nikoliv právní služby) anebo jeho nadměrnosti ve vztahu k poskytované službě. Vyhláška zde vyzývá k jisté uměřenosti ve využívání prostředků, judikatura se však vyjadřuje pouze k té části, v níž jsou tyto náklady posuzovány podle příslušných ustanovení o náhradě nákladů soudního řízení, ev. při určování odměny ustanoveného obhájce, opatrovníka nebo zástupce.

Činí tak dvojím způsobem – jednak může vynaložený výdaj hodnotit jako nepřiměřeně vysoký (náklady na cestovné jiným než obvyklým způsobem, náklady na ubytování před jednáním zjevně nepřiměřené poměrům stran nebo věci apod.), anebo jej posoudí jako výdaj, jenž je zahrnut v tzv. režijním paušálu podle odst. 3 a 4, a nelze jej žádat zvlášť (typicky výdaje na místní přepravné, přestože jde o taxislužbu, jejíž cena přesáhla výši paušálu, výdaje na parkování). Proti samotné úvaze o tom, že parkovné by měl pokrýt režijní paušál, bylo možné stěží něco namítat v době vzniku vyhlášky a ještě dlouho po dobu její platnosti, v dnešních poměrech by však stálo za úvahu, zejména ve městech, kde je parkování zpoplatněno nemalými částkami a nejsou zde adekvátní (velikostí, vzdáleností) záchytná parkoviště, jež by umožnila tento výdaj eliminovat na míru únosnou, tyto závěry přehodnotit a v odůvodněných případech hotové výdaje v podobě parkovného advokátu (anebo straně v řízení) přiznat, a to tam, kde tento výdaj v podstatě z objektivních důvodů (čas úkonu, dostupnost jeho místa, jež nutí advokáta využít osobního motorového vozidla, jeho délka, neexistence možnosti zaparkovat adekvátně) uskutečněn být musel. Kritérium účelnosti by mělo bránit excesům v účtování hotových výdajů, nikoliv úhradě těch, o jejichž účelnosti není sporu, byť jsou oproti ještě nedávné minulosti nové nebo vyšší.

Toto kritérium slouží především k tomu, aby pod záminkou výdaje na právní služby nebyly náklady právní služby (nejen soudního sporu, nicméně judikatura vychází především z těchto situací) uměle navyšovány pro klienta (což by mohlo být vnímáno i jako porušení povinnosti advokáta dle čl. 10 etického kodexu), případně takto nebyly uměle navyšovány náklady soudního sporu.

Takto využil kritérium účelnosti vynaložených nákladů i Ústavní soud, když v nálezu ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. II. ÚS 736/2012, při interpretaci ustanovení § 142 o. s. ř. uvedl, že „prostředky vynaložené účastníkem na přesun advokáta přes celou republiku v situaci, kdy v sídle procesního soudu účastníci bydlí a působí v něm řada advokátů, které mohl oslovit, a nejde o věc komplikovanou ani náročnou, nelze považovat za prostředky potřebné k účelnému bránění jeho práva. Tento náklad má nést účastník ze svého.“

Lze na tomto místě podotknout, že pojem účelnosti je vykládán právě ve vztahu k ustanovení § 142 o. s. ř. a z tohoto pohledu jsou hotové výdaje pojímány jako akcesorické. Mnohem častěji jsou pro neúčelnost vylučovány z náhrady nákladů účastníků sporu samotné náklady právního zastoupení. V některých případech pak Ústavní soud konstatoval, že jde o zneužití tohoto kritéria (srov. jeho nálezy sp. zn. I. ÚS 3819/13, sp. zn. IV. ÚS 1674/14 nebo sp. zn.. ÚS 1500/13).

Ustanovení odst. 1 příkladmo vymezuje nejčastější výdaje spojené s poskytnutím právní služby – soudní a jiné poplatky, cestovní výdaje, poštovné, telekomunikační poplatky, znalecké posudky a odborná vyjádření, překlady, opisy a fotokopie. Tento výčet je poněkud neaktuální, jakkoliv některé hotové výdaje zůstaly (soudní a jiné poplatky, úhrada nákladů znalce a tlumočníka, cestovní výdaje) a jiné se již samostatně neúčtují anebo jen ve výjimečných případech (zejména telekomunikační poplatky, opisy nebo fotokopie, nejsou-li samostatně zpoplatněny). Tím nelze říci, že by neexistovaly, a občas, při výdaji, který je nepoměrný k běžným nákladům advokátní kanceláře, je třeba přistoupit i k jejich vyúčtování (např. poplatky za mezistátní hovory, úhrada klientem požadované administrativy, kterou by jinak kancelář nenesla apod.). Naproti tomu se objevují jiné výdaje, které jsou klientům účtovány v souvislosti s poskytováním právních služeb a v ustanovení zmíněny nejsou ani náznakem – nejčastějším takovým výdajem bude pravděpodobně dopojištění advokáta u právní služby s punktem přesahujícím zákonný limit ve smyslu čl. 9 odst. 3 etického kodexu.

Oproti tomu je již velmi obtížné při rozšířeném využívání paušálního účtování telekomunikačních služeb a existenci kopírek a kvalitních fotoaparátů v každém mobilu, aby byly klientovi účtovány náklady na telefon, na pořízení kopie (například ze soudního spisu) nebo povětšinou (při existenci datových schránek) na poštovné. Dlužno dodat, že vyúčtování těchto nákladů nepožadují při rozhodování o náhradě nákladů soudního sporu ani soudy, anebo tak činí výjimečně.

Pak je na místě postupovat podle ustanovení odst. 3 a volit pro tyto účely účtování těchto nákladů tzv. režijním paušálem.

V této souvislosti je třeba se zastavit u pojmu účelně vynaložené náklady, k němuž se opakovaně vyjadřovaly Nejvyšší soud i Ústavní soud. Lze podrobněji zmínit například již výše jen letmo zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 3819/13: „Pojem účelnosti je podle názoru Ústavního soudu nutno chápat spíše jako určitou pojistku před hrazením nákladů nesouvisejících s řízením, případně před náklady nadbytečnými či nadměrnými. Vzhledem k ústavně zaručenému právu na právní pomoc však nelze jeho prostřednictvím vymezovat kategorii osob, která by z hlediska právního zastoupení měla odlišné postavení, a tak jí de facto její právo upírat a vůči ostatním ji diskriminovat. Pokud proto odvolací soud nepřiznal v řízení úspěšnému účastníkovi část nákladů odpovídající výši odměny advokáta s odůvodněním, že se tento účastník mohl díky svým právním znalostem bránit sám, ocitlo se tímto napadené rozhodnutí mimo meze ústavnosti. Namísto takového paušálního přístupu Ústavní soud vyzdvihl povinnost obecných soudů důsledně zkoumat, zda je právní zastoupení advokátem využitím ústavně zaručeného práva na právní pomoc, či zda se již jedná spíše o jeho zneužití na úkor protistrany. Takovým zneužitím pak může být např. zvolení právního zástupce »z opačného konce republiky«, prodlužování řízení žádostmi o odročování, zastoupení ve zcela banální věci, zcela zřejmá snaha zvýšit náklady řízení protistraně apod.“ (viz také judikatura soudů k obecnému pojmu účelně vynaložených nákladů, například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3404/2010).

Formulace komentovaného ustanovení advokátu náleží však neznamená, že by advokát tyto vynaložené výdaje musel nezbytně klientovi účtovat, resp. je po něm požadovat. Pokud si advokát s klientem dojedná smluvní odměnu, mohou tyto náklady být kryty zcela nebo zčásti dohodnutou odměnou.

Příklad: Advokát pro klienta zpracovává smlouvu o převodu nemovitých věcí s návrhem na vklad. Mají dohodnutou smluvní odměnu ve výši 30 000 Kč, jež zahrnuje všechny náklady včetně soudních či správních poplatků. Advokát tedy uhradí správní poplatek z návrhu na vklad ve výši 1000 Kč, ale po klientovi tuto částku nebude žádat.

K otázce smluvní odměny srov. komentář k § 1 a zejména k § 3–5.

Pojem účelně vynaložených nákladů se poměrně často vyskytuje v judikatuře i v literatuře. Jak například zmiňují Jaromír Jirsa a Kryštof Janek v soudcovském komentáři Občanské soudní řízení. Kniha II. (Havlíček Brain Team, Praha, 2014) na str. 404, „těžko by například mohly být jako účelné přiznány náklady na dopravu účastníka k jednání z Prahy do Brna prostřednictvím taxislužby.“

Dodejme zajímavý nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. II. ÚS 736/2012, uveřejněný v Bulletinu advokacie č. 1–2/2014 na str. 47: „Prostředky vynaložené účastníkem na přesun advokáta přes celou republiku v situaci, kdy v sídle procesního soudu účastníci bydlí a působí v něm řada advokátů, které mohl oslovit, a nejde o věc komplikovanou ani náročnou, nelze považovat za prostředky potřebné k účelnému bránění jeho práva. Tento náklad má proto účastník nést ze svého.“

K účelně vynaloženým nákladům srov. z řady judikátů např. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3190/2014: „O účelně vynaložené náklady právního zastoupení ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. nejde tehdy, jestliže zastoupení nesleduje svůj hlavní účel, tj. poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým subjektivním právům a právem chráněným zájmům, ale je zneužito ve snaze o zvětšení obohacení zastoupeného účastníka.“ Podobná argumentace může však být velmi nebezpečná s ohledem na termíny „zneužito“ a „obohacení“.

V praxi soudů se s neúčelnými náklady nejčastěji lze setkat v podobě zbytečných písemných podání k soudu, kdy advokát písemně po každém jednání komentuje průběh tohoto jednání, vyjádření protistrany a provedené důkazy. Soudy taková podání hodnotí obvykle jako neúčelná, motivovaná navýšením odměny, a účastníkovi za ně nepřiznávají náklady řízení. Obdobně viz např. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2011, čj. Nt 451/2011 29: „Za účelně vynaložené cestovní výdaje ve smyslu § 13 odst. 1 vyhlášky 177/1996 Sb. v platném znění nelze považovat výdaje za využití taxislužby, existuje li s přihlédnutím k místu a času úkonu právní služby jiný přiměřený a dostupný způsob dopravy, zejména doprava veřejná.“

K pojmu účelně vynaložených nákladů srov. také komentář k § 14b.

Doplňme také, že musí jít o výdaje vynaložené v souvislosti s poskytnutím konkrétní právní služby. Není možné, aby advokát s poukazem na komentované ustanovení rozúčtovával klientovi náklady a na energii, zaměstnance kanceláře, pojištění apod. Samozřejmě není vyloučeno, aby se advokát dohodl s klientem jinak. Jedním z nejčastějších je zde ujednání o přeúčtování nákladů advokáta na dopojištění odpovědnosti, jde li o úkon týkající se věci s vyšší tarifní hodnotou ve smyslu čl. 9 odst. 3 e. k.

Příklad: Klient požaduje, aby advokát, který ho zastupuje ve značně rozsáhlé věci, zaměstnal praktikantku, která by seděla v recepci advokátovy kanceláře a odpovídala na telefonické dotazy. Advokát se s klientem dohodne, že náklady na praktikantku a telefonní linku přefakturuje klientovi.

Jiným problémem však je, že mnohé účelně vynaložené výdaje, které advokát skutečně v souvislosti s poskytovanou právní službou pro klienta vynakládá, není schopen účetně oddělit od režie své kanceláře a už vůbec ne podložit je účetními doklady. Tak tomu například bude u advokáta, který má paušální smlouvu s telefonním operátorem na neomezený počet protelefonovaných minut nebo dvacet mobilních čísel za cenu zvláštního balíčku. V takovém případě připadá v úvahu pouze smluvní odměna nebo postup podle § 13 odst. 4, 5.

Ještě připojme několik vět k rozhodování soudu o nákladech řízení. Hotové výdaje advokáta, který zastupuje účastníka, v řízení žádajícího úhradu nákladů řízení, musí advokát soudu doložit. Jinak je tomu u nezastoupeného účastníka. Převládající judikatura civilních soudů ukazuje, že hotové výdaje ve smyslu § 137 odst. 1 o. s. ř. musí nezastoupený účastník řízení prokazovat, chce li se podle § 142 o. s. ř. domoci jejich náhrady. Příkladem může posloužit i usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 18 Co 229/2013, jímž bylo v řízení, z něhož vzešel nyní posuzovaný návrh, zrušeno původní usnesení navrhovatele, kterým chtěl nezastoupené žalované přiznat paušální náhradu hotových výdajů. Krajský soud zde konkrétně uvedl: „Je zřejmé, aniž by to bylo v rozporu se zásadou rovnosti účastníků, že hotové výdaje žalované v souvislosti s tímto řízením nelze ztotožnit s výdaji, jaké by byla žalovaná povinna zaplatit svému advokátovi za poskytování právních služeb, pokud by byla zastoupena.“

Pokud účastník nezastoupený advokátem takové hotové výdaje neprokáže, tenduje nejnovější judikatura k přiznání náhrady v paušální výši – viz dále komentář k odst. 2.

K odst. 2:

Ustanovení odst. 2 původně obsahovalo právě uvedený tzv. režijní paušál, doznalo však změny v důsledku přijetí nové úpravy státem zajištěné právní pomoci, resp. s modifikací systému právní pomoci poskytované Českou advokátní komorou podle § 18 a násl. z. a. s účinností od 1. 7. 2018. Do struktury ustanovení 13 tak byla vložena vsuvka limitující náklady účtované služby hrazené státem podle § 18a až 18c z. a. v návaznosti na úpravu § 23 zákona o advokacii.

Stát zde byl zjevně veden snahou omezit co nejvíce svou povinnost k úhradě právní služby poté, co zjistil v této části svých ústavních povinností k zajištění práva na právní pomoc ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod mezeru. Toto zjištění vedlo k tomu, že se uvolil alespoň k částečné úhradě právní služby, tzv. právní pomoci chudých tam, kde dosud takový mechanismus neexistoval, a to ve správních řízeních (konkrétně v řízení o subjektivních veřejných právech fyzických osob) a při poskytování drobných právních porad, což je služba, již dosud neformálně, dlouhodobě a bezplatně zajišťovala Komora prostřednictvím svých členů.

Součástí legislativních změn se stala i novela advokátního tarifu provedená vyhláškou č. 121/2018 Sb., jež pro tyto účely stanoví, že v případě poskytnutí právní služby podle § 18a a § 18b z. a. advokát zásadně nárok na náhradu hotových výdajů, které v souvislosti s poskytnutím právní služby vynaložil, nemá, a to s výjimkou cestovného, jež však může být účtováno pouze ve výjimečných případech.

V obou případech se jedná o poskytnutí právní porady (pro žadatele je tato porada limitována rozsahem 120 min. ročně), podle § 18a z. a. porady žadateli, podle § 18b z. a. osobám v azylovém nebo detenčním zařízení pro cizince, kdy se může jednat najednou o více osob (a časový limit dán není, čemuž odpovídá i odlišné nastavení úhrady těchto porad).

Vyhláška výslovně stanoví, že případné náklady, ač by mohly být vynaloženy, nelze státu účtovat, resp. že na jejich úhradu advokát nemá nárok. Pokud jde o účtování porady podle § 18a z. a., úprava vychází z toho, že k poradě se žadatel poté, co je advokátem kontaktován, dostaví k němu do kanceláře; jde o „orientační právní poradu“, při níž má být žadatel poučen o přednesené právní situaci a možnostech jejího řešení, a tedy hotové výdaje advokáta zde budou minimální či žádné. Na ty minimální je pamatováno prostřednictvím tzv. režijního paušálu, který advokátu při provedení tohoto zvláštního úkonu právní služby náleží, byť formulace právní normy umožňuje i opačný výklad. Výjimečně bude porada (z důvodů na straně žadatele) provedena jinde, např. proto, že žadatel o právní poradu je osobou s omezenou pohyblivostí a nemůže se do kanceláře advokáta dostavit. I tak je advokát povinen poradu poskytnout, a tedy se musí za žadatelem vydat. Pak je cestovné nezbytným výdajem, který státem bude uhrazen.

Jiná a nepochybně diskutabilní situace je v případě právních porad osobám umístěných v zařízení pro zajištění cizinců podle zákona upravujícího pobyt cizinců na území České republiky nebo přijímacího střediska podle zákona o azylu. Advokát má jednoznačně nárok na úhradu cestovného, neboť tyto osoby zřídkakdy mohou zařízení opustit, a porada tak musí být poskytnuta na místě. Nárok na úhradu hotového výdaje v podobě cestovného je i zde plně akceptován. Nicméně není akceptován žádný jiný hotový výdaj, přestože se zde advokát nemůže spolehnout na administrativní technické a personální zázemí vlastní kanceláře. Druhým problémem je pak zjevně úmyslné vyloučení nákladů na zajištění tlumočníka, pokud je potřeba. S ohledem na skladbu osob, které do těchto zařízení přicházejí, jich jen poměrně malá část hovoří některým ze světových jazyků natolik dobře, aby byla s to v něm pochopit poskytovanou právní radu. Pokud je tak služba poskytována v jazyce, který tato osoba neovládá, nebo jej neovládá dostatečně, nemá činnost advokáta smysl. Doposud je tento nedostatek suplován zdroji z Ministerstva vnitra nebo z evropských fondů; strach resortního ministerstva, že v konečném důsledku bude úhrada vyšší, než předpokládalo (protože tato část úpravy vznikla v připomínkovém řízení na základě požadavků Ministerstva vnitra), by však neměl být překážkou v účinném prosazení práva na právní pomoc státem ostatně garantovanou v rovině ústavní.

K samotnému účtování této formy právních služeb viz komentář k § 12b.

Ukázka z knihy Odměna advokáta (vyhláška č. 177/1996 Sb., advokátní tarif) - komentář, 2. vydání, kterou lze zakoupit v nakladatelství Wolters Kluwer ČR, a. s.