oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Odměna advokáta jako zmocněnce poškozeného v trestním řízení

autor: JUDr. Simona Heranová, Ph.D.
publikováno: 31.07.2017

Odměna advokáta – zmocněnce poškozeného v trestním řízení je v současnosti nastavena tak, že může v nikoliv výjimečných případech převyšovat přiznanou náhradu újmy i odměnu přiznanou obhájci v témže trestním řízení. Tento stav, který lze považovat za nevhodný vedlejší efekt posilování postavení poškozeného v trestním řízení nedůsledně připravenými legislativními kroky, je výsledkem řady dílčích změn právní úpravy i navazující judikatury.
Vzhledem k aktuálnosti těch nejzávažnějších změn (výrazné rozšíření okruhu poškozených s právem žádat ustanoveného zmocněnce, rozšíření účasti zmocněnce v přípravném řízení, obojí s účinností od 1. 8. 2013, a v říjnu loňského roku i Nejvyšším soudem vyslovenou povinností ukládat za stanovených podmínek odsouzenému povinnost nahradit náklady na zmocněnce poškozenému i tehdy, pokud je dosud fakticky nezaplatil) lze výhledově předpokládat výrazný nárůst finančních prostředků, které budou na odměny zmocněnců v trestním řízení vynakládány.

Posilování postavení poškozeného v trestním řízení je jedním z nejvýraznějších trendů, které v poslední době ovlivňují podobu i právní úpravu českého trestního procesu. S tím souvisí i rozšiřování práva poškozeného na právní pomoc v konkrétní podobě jeho práva na zastupování zmocněncem. Mění se tak i rozsah oprávnění přiznávaných trestním řádem zmocněnci. Právní služby však něco stojí a k tomu, aby poškozený toto své právo reálně mohl náležitým způsobem využívat, je třeba řešit i otázku jejich financování. Historicky, v návaznosti na vedlejší charakter adhezního řízení, resp. celkově na postavení poškozeného v trestním řízení, je v rámci snah o dosažení restorativní justice zřetelný posun směřující k tomu, aby poškozený nebyl využitím svých práv finančně poškozen.  

V současné situaci je však právní stav takový, že náklady zmocněnce mohou převyšovat a často také převyšují přiznaný nárok na náhradu újmy způsobené poškozenému i náklady obhajoby v témže trestním řízení, a to i v případech, kdy je počet úkonů právní služby obhajoby výrazně vyšší než počet úkonů provedených zmocněncem. Tento výsledek vyplývá z řady dílčích změn a nedostatečného zohlednění jejich dopadů při jejich legislativním přijímání. Nejedná se přitom o stav, který by zákonodárce předvídal (ač by tak odpovědně činit měl). Součástí schvalovacího procesu by mělo být i adekvátní a důsledné zhodnocení, jaké náklady s sebou ta která změna přinese, a to nejen z hlediska, zda případné náklady jsou odpovídající protiváhou přínosům zaváděných změn, ale také z hlediska, zda je na jejich uplatnění v odpovídajících rozpočtových kapitolách dostatek prostředků. 

Výše odměny za jeden úkon právní služby 

Poškozený, jak bylo řečeno, má právo dát se v trestním řízení zastupovat zmocněncem (§ 50 odst. 1 tr. řádu). Tím sice, na rozdíl od obhájce v trestním řízení, nemusí být advokát (srov. § 50 odst. 1 a § 35 odst. 1 tr. řádu), z logiky věci (odbornost, dostupnost právních služeb i omezení možnosti poskytování právních služeb za úplatu) jím bude téměř vždy právě advokát. Pokud si poškozený zvolí jako zmocněnce advokáta, nelze považovat takové náklady za neúčelné, s tím, že si mohl zvolit „méně nákladnou“ formu právní pomoci. V případě ustanoveného zmocněnce (jeho náklady hradí stát) musí jít o advokáta vždy (§ 51a odst. 3 tr. řádu).

Způsob určení výše odměny zmocněnce – advokáta vychází z vyhl. Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AT“). Tento předpis nebrání smluvní svobodě poškozeného, který si může se zmocněncem sjednat odměnu v jiné výši, ale slouží jako základní pravidlo, dle nějž se určuje výše odměny zmocněnce, jehož náklady hradí stát (§ 151 odst. 6 tr. řádu). Zároveň lze vycházet z toho, že částku převyšující odměnu stanovenou podle tohoto právního předpisu je třeba zpravidla považovat za náklady neúčelně vynaložené (poškozený by tedy neměl na jejich náhradu nárok).

V této souvislosti je třeba rozlišovat poškozené, kteří řádně uplatňují nárok na peněžitou náhradu újmy způsobené jim trestným činem ve smyslu § 43 odst. 3 tr. řádu (náhradu škody, příp. nemajetkové újmy či vydání bezdůvodného obohacení), a poškozené podle § 43 odst. 1 tr. řádu, kterým takový nárok nesvědčí, příp. jej neuplatňují.

Výše odměny za úkon právní služby zmocněnce poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu újmy způsobené mu trestným činem, vyplývá z ust. § 10 odst. 5 AT: při zastupování poškozeného v trestním řízení ve věci náhrady újmy, jež byla poškozenému způsobena trestným činem, se považuje za tarifní hodnotu částka 10 000 Kč; pokud byla poškozenému přisouzena jako náhrada újmy peněžní částka převyšující 10 000 Kč, považuje se za tarifní hodnotu tato peněžní částka.[1] Odměna za úkon právní služby se tak v závislosti na výši přiznaného nároku na náhradu škody pohybuje od minimálních 1 500 Kč u zvoleného a 1 200 Kč[2] u ustanoveného zmocněnce za úkon (je-li přiznána náhrada újmy nepřevyšující 10 000 Kč), do maximálních 5 000 Kč za jeden úkon právní služby.

Stanovená horní hranice odměny za úkon se vztahuje pouze na zmocněnce ustanovené a byla zakotvena až novelou AT č. 486/2012 Sb. účinnou od 1. 1. 2013. Je-li v trestním řízení přiznán nárok na náhradu újmy ve výši 127 000 Kč a více, bude tak za jeden úkon právní služby příslušet ustanovenému zmocněnci odměna 5 000 Kč. V této souvislosti je třeba uvést, že standardní výše odměny ustanoveného obhájce v trestním řízení vedeném pro nejzávažnější trestné činy činí maximálně 2 480 Kč za jeden úkon právní služby.[3] Nerovnost mezi nastavením vyšší maximální odměny za úkon právní služby zmocněnce, vyplývajícím z § 10 odst. 5 AT, oproti nižší odměně obhájce, jehož pozice je z podstaty trestního řízení významnější, vyhodnotil Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 12. 2. 2013, sp. zn. IV. ÚS 4913/12, tak, že otázka nastavení výše odměn za právní zastoupení je věcí normotvůrce, který tak transparentně učinil právě § 10 odst. 5 AT, a Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší jeho řešení hodnotit. Z hlediska ústavní konformity pak žádné vady neshledal.

Ze znění § 10 odst. 5 AT zároveň vyplývá výše odměny zmocněnce poškozeného, který uplatnil řádně nárok na náhradu újmy v trestním řízení, ale soud mu tento nárok nepřiznal (typicky pokud byl se svým nárokem podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních). Vychází se z tarifní hodnoty 10 000 Kč, a bude tedy činit 1 500 Kč u zvoleného a 1 200 Kč u ustanoveného zmocněnce za jeden úkon právní služby. Tento způsob výpočtu se podle mého názoru uplatní i v případech, kdy o řádně uplatněném nároku nebylo rozhodnuto z důvodu, že trestní stíhání skončilo některým z odklonů, který vynesení konkrétního výroku o náhradě újmy neumožňuje (např. při podmíněném zastavení trestního stíhání či v případě narovnání), v těchto případech ale nelze poškozenému v trestním řízení přiznat právo na náhradu nákladů vůči obviněnému.

Takto jednoznačná situace však nenastává v otázce výše odměny za úkon právní služby zmocněnce poškozeného, který neuplatnil nárok na náhradu újmy způsobené mu trestným činem. Postavení poškozeného v trestním řízení totiž přísluší i dalším osobám, které nemají nárok na peněžitou náhradu újmy (§ 43 odst. 1 tr. řádu), popř. takový nárok sice mají, ale rozhodnou se jej neuplatňovat. I takoví poškození mají právo dát se zastupovat zmocněncem. Otázka způsobu stanovení výše odměny za právní služby poskytované zmocněncem těchto poškozených není v právních předpisech (a v podstatě ani v praxi) doposud jednoznačně vyřešena. Fakticky se totiž jedná o problematiku do značné míry novou, která nevznikla na základě jediné koncepční změny, ale postupně v důsledku řady dílčích změn trestního řádu i vývoje judikatury.

Možnost vůbec přiznat těmto poškozeným nárok na náhradu nákladů zmocněnce vůči odsouzenému vyplynula až následným vývojem soudní praxe s ohledem na novelu tr. řádu účinnou od 1. 7. 2004 (zákonem č. 283/2004 Sb.). Do té doby bylo možné přiznat poškozenému náhradu nákladů zmocněnce vůči odsouzenému jen tehdy, byl-li mu přiznán nárok na náhradu škody.[4] Tato novela do stávajícího § 154 tr. řádu doplnila odst. 2 tohoto znění: Soud může podle povahy věci a okolností případu rozhodnout na návrh poškozeného o tom, že se odsouzenému ukládá povinnost uhradit poškozenému zcela nebo zčásti náklady související s účastí poškozeného v trestním řízení, a to i v případě, že poškozenému nebyl přiznán nárok na náhradu škody ani zčásti. Dle důvodové zprávy bylo účelem tohoto ustanovení rozšířit práva poškozeného na náhradu související s jeho účastí v trestním řízení bez ohledu na to, že mu nebyl přiznán nárok na náhradu škody. Důvodem byla snaha dosáhnout stavu, aby se poškozenému jako oběti trestného činu dostalo pokud možno plného odškodnění či satisfakce ještě v průběhu probíhajícího trestního řízení. Toto ustanovení reagovalo na Rámcové rozhodnutí Rady z 15. 3. 2001 o postavení oběti v trestním řízení (2001/220/JVV). V prvních letech účinnosti této změny to bylo často vykládáno tak, že se vztahuje i nadále pouze na ty poškozené, kterým svědčí nárok na náhradu škody (resp. později nemajetkové újmy či na vydání bezdůvodného obohacení) a kteří tento nárok uplatnili, ale bez jejich zavinění jim nebyl přiznán. Ještě v letech 2012 i 2015 v reakci na užití takového výkladu § 154 odst. 2 tr. řádu v konkrétních případech judikoval Ústavní soud jeho protiústavnost s tím, že:

I. Zvláštní postavení poškozeného odůvodňuje zakotvení zásady oprávněnosti náhrady jím vynaložených nákladů (§ 154 odst. 2 tr. řádu), která může ustoupit do pozadí jen z důvodu existence výjimečných skutkových okolností. Z ústavněprávního hlediska jde o přímé naplnění ústavního imperativu ochrany majetku, resp. legitimního očekávání v jeho ochranu či náhradu, což je spjato stejně jako výsada iuris punendi s povahou moci moderního státu, který na jedné straně ve veřejném zájmu rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda a jaký trestný čin byl spáchán (čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), na druhé straně proto zakazuje brát obětem trestné činnosti právo do svých rukou a zaručuje soudní ochranu jejich práv.

II. Rozhodování podle § 154 odst. 2 tr. řádu se proto nemůže s ohledem na restorativní funkci trestního řízení a trestního práva poměřovat ryze podle zásad nalézání o sporných soukromoprávních nárocích v civilním procesu.

III. K rozhodnutí o postupu podle § 43 tr. řádu mají trestní soudy velmi širokou diskreční pravomoc, neboť hodnocení užitečnosti a efektivnosti dalšího dokazování ve vztahu k nárokům poškozených je jejich výhradní pravomocí; to však již neplatí pro odůvodnění v oblasti náhrady nákladů řízení, neboť tuto otázku řeší s konečnou platností, čemuž musí odpovídat i důkladnost odůvodnění jejich rozhodnutí o této otázce.[5]

Až do 31. 7. 2013 pak žádný z této kategorie poškozených neměl nárok na ustanoveného zmocněnce, jehož náklady by za něj platil stát. Změna tr. řádu v souvislosti s přijetím zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, výrazným způsobem rozšířila okruh poškozených, kteří mají nárok na ustanoveného (státem placeného) zmocněnce, přičemž výčet osob uvedený v § 51a tr. řádu byl s účinností od 1. 4. 2017 opětovně rozšířen novelou provedenou zákonem č. 56/2017 Sb. Vzhledem k reakční době praxe na legislativní změny takového charakteru je otázka výše odměny zmocněnců těchto poškozených v soudní praxi v podstatě výjimečná, tím spíše, že rozhodování o výši nákladů probíhá pravidelně až po samotném skončení trestního stíhání.

Při stanovení výše odměny za právní úkon zmocněnce v těchto případech tak nadále připadá v úvahu otázka, zda je vhodnější analogická aplikace § 10 odst. 5 AT, který výslovně upravuje odměnu zmocněnce při zastupování poškozeného v trestním řízení ve věci náhrady újmy, jež byla poškozenému způsobena trestným činem. V takovém případě by tedy zmocněnci bez ohledu na konkrétní trestný čin příslušela za jeden úkon právní služby odměna ve výši 1 500 Kč, byl-li zvolen, nebo 1 200 Kč, pokud byl ustanoven.

Druhou variantou je vrátit se k argumentům, které vedly v době před přijetím ust. § 10 odst. 5 AT praxi i teorii k závěru, že je namístě analogicky vycházet ze způsobu stanovení odměny obhájce v trestním řízení, tedy v závislosti na závažnosti spáchaného trestného činu (tj. odměna v rozmezí 1 000 Kč, resp. 800 až 3 100 Kč, resp. 2 480 Kč za jeden úkon právní služby).

Třetím a z hlediska právní úpravy nejvíce odpovídajícím se jeví závěr, že v takovém případě nebude namístě používat analogický výklad, ale podle § 9 odst. 1 AT vycházet z tarifní hodnoty 10 000 Kč, neboť se jedná o právo, jehož hodnota není vyjádřena v penězích. Výsledná odměna tak bude stejná u zmocněnců poškozených, kterým byla přiznána náhrada újmy nepřevyšující 10 000 Kč, a poškozených, kteří nárok neuplatnili, případně uplatnili, ale nebyl jim přiznán. 

Počet úkonů 

Shora bylo rozebráno, jakým způsobem se určuje odměna zmocněnce poškozeného v trestním řízení za jeden úkon právní služby. Z hlediska představy o celkových nákladech zmocněnce poškozeného je přirozeně podstatný počet takových úkonů. Ten je logicky závislý na každém konkrétním trestním řízení. Doposud této otázce nebyla v praxi věnována přílišná pozornost, což lze přisuzovat tomu, že donedávna byl možný počet těchto úkonů výrazně nižší. Do 31. 7. 2013 byla totiž účast zmocněnce v trestním řízení značně omezená. Zmocněnec poškozeného měl právo podávat za poškozeného návrhy a žádosti[6] a opravné prostředky, nahlížet do spisů (§ 65),[7] zúčastnit se sjednávání dohody o vině a trestu, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání nebo o schválení dohody o vině a trestu a před skončením řízení se k věci vyjádřit.[8]

Novela tr. řádu č. 45/2013 Sb. rozšířila s účinností od 1. 8. 2013 oprávnění zmocněnce poškozeného v tom směru, že je již od zahájení trestního stíhání oprávněn být přítomen při vyšetřovacích úkonech, jimiž se mají objasnit skutečnosti důležité pro uplatnění práv osob, které zastupuje, a jejichž výsledek může být použit jako důkaz v řízení před soudem. Doplněním nových odstavců 2 až 4 do § 51 tr. řádu došlo k úpravě oprávnění zmocněnce poškozeného (i zúčastněné osoby) obdobným způsobem, jako je tomu u obhájce obviněného (srov. s § 165 odst. 2 a 3 tr. řádu).[9] Na počtu úkonů právní služby se z hlediska této změny významným způsobem projeví zejména právo účasti na výsleších prováděných v přípravném řízení [každé dvě hodiny jsou jedním úkonem právní služby, za který podle § 11 odst. 1 písm. e) AT přísluší odměna]. K tomu, aby za takovou účast příslušela odměna, musí pochopitelně jít o účast na výslechu svědka, jehož výpověď se týká trestného činu, pro který má klient zmocněnce postavení poškozeného. Posledně uvedené se zdá být jasné, nicméně je třeba si z hlediska praktického běhu věcí, kdy je vedení společného řízení zcela běžné (např. o pokračujícím trestném činu, kdy se konkrétního poškozeného týká jen jeden z dílčích útoků), uvědomit, že zmocněnec poškozeného se často z vyrozumění o úkonu nedozví, k čemu bude který předvolaný svědek vypovídat, resp. to dopředu vůbec nemusí být jasné. Zmocněnec, který je advokátem, je vázán mj. § 16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, a v rámci řádného výkonu své činnosti lze jeho účast, minimálně na počátku takového úkonu, považovat zpravidla za oprávněnou (odměna přísluší za každé dvě započaté hodiny účasti na takovém úkonu). 

Hrazení nákladů 

Vzhledem ke kritice zákonodárce za nezohlednění dopadů na státní rozpočet je třeba se zaobírat tím, kdo tuto odměnu jako součást nákladů na zmocněnce hradí. Zde je třeba doplnit, že k odměně za úkon právní služby přísluší další náhrady, mj. tzv. režijní paušál, resp. náhrada výdajů na vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 AT), náhrada dalších hotových výdajů (§ 13 odst. 1 AT), cestovného (§ 13 odst. 4 AT) i promeškaného času (§ 14 AT). 

Úhrada nákladů zvoleného zmocněnce 

V případě, že poškozeného zastupuje zmocněnec, kterého si poškozený zvolil, resp. kterému udělil plnou moc ke svému zastupování v trestním řízení, platí tyto náklady poškozený. Pro určení jejich výše je rozhodující především smlouva mezi těmito dvěma smluvními stranami.

V případě, že dojde k odsouzení pachatele, může mu být uložena povinnost nahradit poškozenému náklady, které mu přibráním zmocněnce vznikly. Takové rozhodnutí vydává předseda senátu soudu prvního stupně po právní moci odsuzujícího rozsudku (§ 155 odst. 4 tr. řádu).

Splněno však musí být několik dalších podmínek. První je pochopitelně vydání odsuzujícího rozsudku. Další je, že šlo o náklady účelně vynaložené. V případech, kdy šlo o poškozeného, kterému byl přiznán nárok na náhradu újmy způsobené mu trestným činem, bude uložení povinnosti odsouzenému uhradit náklady zmocněnce pravidlem (§ 154 odst. 1 tr. řádu). V ostatních případech jde o rozhodnutí fakultativní, poškozenému tedy právo náhrady nákladů od odsouzeného přiznáno být nemusí, nicméně ve světle výše nastíněného vývoje legislativy i soudní praxe bude k němu docházet pravidelně a poškozený může mít v tomto směru do určité míry právně chráněné legitimní očekávání vrácení takto vynaložených nákladů.

Trend posilování pozice poškozeného v trestním řízení a funkce restorativní justice se projevil aktuálně i ve změně aplikační praxe. Do nedávné doby většina soudů trvala téměř bezvýhradně na podmínce, že poškozenému může být přiznána náhrada jen těch nákladů, které „vynaložil“, tedy již zaplatil. Za dostatečnou nebyla tedy považována ani faktura předložená jeho zmocněncem – advokátem, pakliže nebylo doloženo, že ji poškozený uhradil. Stanoviskem ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. Tpjn 300/2016, však Nejvyšší soud judikoval: „Za splnění podmínek § 154 odst. 1 tr. řádu lze odsouzenému uložit povinnost nahradit poškozenému náklady vzniklé přibráním zmocněnce v podobě odměny za poskytnuté úkony právní pomoci a vynaložené hotové výdaje, i když je poškozený ještě neuhradil svému zmocněnci.“ 

Úhrada nákladů ustanoveného zmocněnce 

Pro určitou skupinu poškozených je zákonem přiznána možnost nechat se zastupovat zmocněncem pro případ, že o něj stojí, ale sami si jej nezvolí. Tradičně se jedná především o ty poškozené, kteří osvědčí, že nemají dostatek prostředků, aby si náklady zmocněnce hradili. Do 31. 7. 2013 z ust. § 51a tr. řádu vyplývalo právo nemajetného poškozeného na finančně dostupné právní zastoupení korespondující do určité míry s právem nemajetného obviněného na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Poškozený, který v souladu se zákonem uplatnil nárok na náhradu újmy a ve svém návrhu osvědčil, že nemá dostatek prostředků na úhradu nákladů zmocněncem, měl právo na přiznání nároku na zastupování zmocněncem bezplatně nebo za sníženou odměnu. V případě, že poškozený uvedené podmínky splnil, byl mu zmocněnec ustanoven. Náklady ustanoveného zmocněnce pak hradil stát za podmínek přiměřených situaci ustanoveného obhájce (§ 151 odst. 6 tr. řádu). Toto právo příslušelo pouze poškozeným uvedeným v § 43 odst. 3 tr. řádu, kteří svůj nárok řádně uplatnili.

Změnami tr. řádu provedenými zákony č. 45/2013 Sb. a č. 56/2017 Sb. byl významným způsobem rozšířen okruh poškozených, kteří mají nárok na ustanoveného zmocněnce. Na ustanoveného zmocněnce tak mají nyní nárok ještě ti nemajetní poškození, kterým byla způsobena úmyslným trestným činem těžká újma na zdraví, nebo jsou pozůstalým po oběti, které byla trestným činem způsobena smrt (§ 51a odst. 1 tr  řádu). Bez ohledu na majetkovou situaci pak mají nárok na ustanoveného zmocněnce (nejde-li o trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 196 tr. zák.) všichni poškození mladší 18 let, a ti poškození, kteří jsou zvlášť zranitelnou obětí podle zákona o obětech trestných činů (§ 51a odst. 2 tr. řádu).

Jak bylo uvedeno, v případě ustanoveného zmocněnce hradí jeho náklady stát (§ 151 odst. 4 in fine tr. řádu). Tyto náklady nese definitivně a v plné výši ve všech případech, kdy nedojde k pravomocnému odsouzení pachatele. Pokud dojde k pravomocnému odsouzení pachatele, nese tyto náklady tzv. dočasně, resp. má právo regresu vůči odsouzenému (§ 155 odst. 5 tr. řádu). Definitivně je v tomto případě nese v části, ve které je od odsouzeného nevymůže. 

Příklad 

V úvodu bylo konstatováno, že současný stav může vést a často také v případech nikoliv výjimečných povede k nežádoucím důsledkům v podobě neadekvátní výše nákladů za zastoupení zmocněncem. Pro konkrétnější představu lze uvážit následující příklad (inspirovaný případem skutečným, pro zjednodušení však nepočítající s dalšími individuálními položkami, které se podle AT přiznávají, jako jsou cestovné či ztráta promeškaného času):

Proběhlo trestní stíhání pachatele pro trestný čin kvalifikovaný jako zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Trestní stíhání trvalo od zahájení do pravomocného skončení zamítnutím odvolání 1,5 roku, kdy trestní spis čítal 1 200 listů. Pachatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let a k náhradě nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč pro každého ze dvou mladistvých poškozených. Oba poškození (resp. jejich zákonní zástupci) využili svého práva a požádali o ustanovení zmocněnce. Každému z poškozených tak byl pro řízení ustanoven zmocněnec v souladu s § 51a odst. 2, 4 tr. řádu.

V přípravném řízení každý zmocněnec provedl a účtoval následující úkony právní služby: převzetí zastupování (1 úkon), účast při výsleších obviněného (3 úkony právní služby), účast při výsleších svědků – poškozených, sousedů, manželky obviněného, učitelů poškozených apod. (20 úkonů právní služby) a seznámení se spisem při skončení vyšetřování (1 úkon právní služby), celkem 25 úkonů právní služby, a následně v řízení před soudem za účast na hlavním líčení 14 úkonů právní služby a poslední úkon právní služby za účast při veřejném zasedání o odvolání obviněného – tedy dohromady dalších 15 úkonů. Z předchozího výkladu vyplývá, že vzhledem k výši přiznané náhrady nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč činila odměna za jeden úkon právní služby zmocněnce 5 000 Kč. Ke každému takovému úkonu navíc patří podle § 13 odst. 3 AT dalších 300 Kč. Každému zmocněnci tak byla stanovena a uhrazena odměna ve výši 40 x (5 000 + 300), tj. 212 000 Kč + 21 % DPH (zmocněnci byli plátci DPH), celkem tedy 256 520 Kč pro každého zmocněnce.

Pro představu, ustanovený obhájce obviněného v téže trestní věci vykonal o 30 úkonů právní služby více (jednalo se převážně o porady s klientem, podané opravné prostředky a další úkony související s vazebním stíháním obviněného). Celková odměna tedy s přihlédnutím k trestní sazbě v § 185 odst. 3 tr. zákoníku (2 480 Kč odměna za jeden úkon právní služby) činila 70 x (2 480 + 300) = 194 600 Kč + 21 % DPH, celkem tedy 235 466 Kč.

Stát tedy na nákladech zmocněnců uhradil 513 040 Kč, na nákladech za ustanoveného obhájce částku 235 466 Kč. Celková částka 748 506 Kč byla odsouzenému uložena k náhradě (fakticky je pohledávka státu vždy vyšší o další paušální náklady trestního řízení a příp. náklady vazby a výkonu trestu) usneseními podle § 155 odst. 1 a 5 tr. řádu. Nicméně vzhledem k majetkové situaci tohoto odsouzeného (která se nijak nevymyká obvyklé situaci odsouzených k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody) je jisté, že k dobrovolnému plnění jeho dluhů nedojde, přičemž pravděpodobně nebude možné vymoci ani přednostní pohledávku ve výši 400 000 Kč, která byla jako náhrada nemajetkové újmy přiznána oběma poškozeným, natož dalších 748 506 Kč, které za něj stát uhradil. 

Závěr 

Příčiny takto neadekvátně nastaveného způsobu odměňování zmocněnce lze spatřovat zejména ve dvou zásadních bodech: jednak jsou důsledkem řetězce změn, jejichž návaznost nebyla z hlediska celkového dopadu reálně řešena, a jednak jsou případná čísla závislá na řadě okolností, které jsou ve velké míře dány individuálními okolnostmi konkrétního případu, a těžko se tak zobecňují. Zároveň nejsou vzhledem k těmto proměnným vedeny jednotně odpovídající statistické údaje (náklady jsou navíc hrazeny z rozpočtu toho orgánu činného v trestním řízení, který vedl řízení v době, kdy trestní stíhání skončilo – jedná se tedy o rozpočtové kapitoly jak Ministerstva vnitra, tak Ministerstva spravedlnosti).

Kritika zákonodárce za přijímání nedostatečně promyšlených změn navazuje především na důvodovou zprávu předloženou při schvalování zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů. V té nejsou v souvislosti se změnami v postavení zmocněnce předvídány žádné zvýšené finanční nároky na státní rozpočet.

K tomu je vhodné na závěr shrnout řetězec událostí, které k současné situaci vedly. Jejich pochopení pak spolu s tím, nakolik je tato otázka odvislá od konkrétních okolností každého případu, objasní, proč výsledný stav, který lze asi veskrze v obecně přijatelném konsensu považovat za nevhodný, bude s velkou pravděpodobností překvapením pro každého, kdo se touto agendou přímo nezabývá.

Stav před 1. 7. 2004 byl takový, že poškozený měl právo dát se zastupovat zmocněncem. Nárok na náhradu nákladů takového zmocněnce ovšem měl v podobě práva regresu vůči odsouzenému pouze tehdy, když mu byla pravomocným rozsudkem přiznána náhrada škody. Nárok na právní pomoc poskytovanou zmocněncem bezplatně nebo za sníženou odměnu (tj. že by náklady nesl stát) měl jen ten poškozený, který uplatnil v souladu se zákonem nárok na náhradu škody, a ve svém návrhu na přiznání tohoto svého práva osvědčil, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady vzniklé s přibráním zmocněnce. Takovému poškozenému pak byl ustanoven zmocněncem advokát a jeho náklady nesl stát, který je v případě pravomocného odsouzení následně měl právo požadovat po odsouzeném. Zmocněnec neměl právo účastnit se vyšetřovacích úkonů přípravného řízení. Výše odměny zmocněnce za jeden úkon právní služby nebyla v AT řešena, praxe vycházela z toho, že jde o uplatnění nároku na peněžité plnění a odměna se vypočítává v závislosti na výši přiznaného nároku, obdobně jako je tomu v civilním řízení o peněžitou pohledávku.

Od 1. 7. 2004 (účinnost zákona č. 283/2004 Sb.) byla v novém odst. 2 § 154 tr. řádu zakotvena fakultativní možnost soudu přiznat právo poškozeného na náhradu nákladů vzniklých mu přibráním zmocněnce i v případě, že mu nebyl přiznán nárok na náhradu škody. Praxe se přiklonila k názoru, že výše odměny zmocněnce poškozeného by měla být stanovena stejně, jako je tomu u obhájce v trestním řízení.

Od 1. 9. 2006 (účinnost vyhl. č. 276/2006 Sb.) je v § 10 odst. 5 AT stanovena výše odměny zmocněnce poškozeného v trestním řízení, která je odvislá od výše přiznaného nároku na náhradu škody.

Od 1. 7. 2011 (účinnost zákona č. 181/2011 Sb.) byl rozšířen okruh poškozených, kteří mohli uplatňovat nárok na náhradu škody, o poškozené, kteří mohou uplatňovat nárok na náhradu nemajetkové újmy a vydání bezdůvodného obohacení. Tedy okruh poškozených, kterým lze přiznat právo regresu za náklady zmocněnce vůči odsouzenému a kterým může svědčit právo na právní pomoc poskytovanou zmocněncem bezplatně nebo za sníženou odměnu a kterým je možné zmocněnce ustanovit. V judikatuře postupně začíná být kladen akcent i na přiznávání práva na náhradu nákladů zmocněnce poškozeného vůči odsouzenému v případech, kdy poškozený neměl nárok na náhradu újmy nebo takový nárok neuplatnil.

Od 1. 1. 2013 (účinnost vyhl. č. 486/2012 Sb.) byla novým § 12a odst. 2 AT stanovena maximální horní hranice výše odměny za jeden úkon právní služby u ustanoveného zmocněnce (i obhájce) v trestním řízení na částku 5 000 Kč.

Od 1. 8. 2013 (účinnost zákona č. 45/2013 Sb.) byl výrazně rozšířen okruh poškozených, kterým může svědčit právo na právní pomoc poskytovanou zmocněncem bezplatně nebo za sníženou odměnu a lze jim zmocněnce ustanovit. Současně bylo zakotveno oprávnění zmocněnce účastnit se i vyšetřovacích úkonů v přípravném řízení.

Stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016 došlo ke změně do té doby obvyklé praxe, že přiznání náhrady nákladů zvoleného zmocněnce poškozenému vůči odsouzenému bylo podmíněno jejich předchozím zaplacením poškozeným.

Z pohledu rozebírané otázky výše nákladů zmocněnce lze za nejzásadnější považovat novelu tr. řádu č. 45/2013 Sb. Na jejím základě totiž bude docházet jednak k výraznému navýšení počtu úkonů právní služby zmocněnce poškozeného (srov. příklad výše) a také obecně k podstatnému nárůstu účasti zmocněnců poškozených v trestním řízení, vzhledem k rozšíření okruhu poškozených, kterým bude zmocněnce platit stát.

Aktuální stav je třeba považovat z hlediska nastavení odměňování zmocněnce poškozeného za nevhodný a zpravidla s sebou ponese náklady, jejichž výše bude ve srovnání s výší přiznané újmy poškozenému či ve srovnání s náklady obhajoby v téže věci zjevně nepřiměřená. Omezení těchto nákladů vyplývající z § 12a odst. 2 AT, který stanovil maximální možnou výši odměny ustanoveného zmocněnce poškozeného za jeden úkon právní služby, se nejeví jako dostatečné. Jde zřejmě především o nevhodnost nastavení výše odměny vycházející z úpravy civilního řízení (výše odměny odvislá od výše peněžitého plnění), pro které je však typický výrazně menší počet úkonů (není přípravné řízení a i samotné řízení před soudem bývá obvykle výrazně kratší), spolu se zdůrazněním důležitosti právního zastoupení stran s ohledem na význam zásady vigilantibus iura (byť i tato zásada se v adhezním řízení do určité míry uplatňuje).

Na úplný závěr je třeba zdůraznit, že předmětem článku není kritika v zásadě žádoucího posilování postavení poškozeného v trestním řízení a jeho práva na právní pomoc v trestním řízení, ani kritika zvláštních práv přiznaných některým obětem trestného činu. Cílem byla především snaha upozornit na důsledek, který takový vývoj má z hlediska praktické stránky finančních souvislostí, a to zejména s ohledem na to, že z důvodové zprávy k zákonu č. 45/2013 Sb. vyplývá, že jde o výsledek nepředvídaný (byť pro osobu znalou problematiky nikoliv nepředvídatelný).



[1] Ust. § 10 odst. 5 AT bylo zakotveno vyhl. č. 276/06 Sb., která ukončila dřívější rozpory, zda při určení výše odměny vycházet z výše uplatněného, resp. přiznaného nároku na náhradu škody jako uplatněného nároku na peněžité plnění podle § 8 odst. 1 AT (R 77/1998), nebo výši určovat přiměřeně jako pro obhájce, tedy v závislosti na příslušné trestní sazbě. Před uvedenou novelou dospěla praxe i teorie k závěru o vhodnosti posledně uvedeného výkladu (R 2/2006, T. Gřivna, J. Gřivnová: Určení výše odměny advokáta jako zmocněnce poškozeného v trestním řízení, Bulletin advokacie č. 11-12/2005, str. 46 a násl.).

[2] Nižší částky v případech ustanovených zástupců (obhájců i zmocněnců) vyplývají aktuálně z 20% snížení stanoveného v § 12a odst. 1 AT účinného od 1. 1. 2013. I toto zvláštní snížení, zakotvené původně s dopředu omezenou časovou účinností v trestním řízení jen ve vztahu k obhájcům a ve výši 30 % v nyní již zrušeném § 12b AT, bylo původně přijato jako dočasné úsporné rozpočtové opatření.

[3] Pro úplnost je třeba dodat, že za výjimečných okolností, jde-li o úkon mimořádně obtížný, může obhájce za určitých podmínek požadovat vyšší odměnu (maximálně trojnásobek standardní odměny), je-li ustanoven, pak pouze do výše 5 000 Kč (blíže srov. § 12 odst. 1 a § 12a odst. 2 AT).

[4] § 154 tr. řádu ve znění účinném do 30. 6. 2004: Byl-li poškozenému alespoň zčásti přiznán nárok na náhradu škody, je odsouzený, jemuž byla povinnost k náhradě škody uložena, povinen nahradit mu náklady potřebné k účelnému uplatnění jeho nároku na náhradu škody v trestním řízení, včetně nákladů vzniklých přibráním zmocněnce.

[5] Z usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 1397/14, obdobně např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. II. ÚS 289/12.

[6] Ne každý návrh či žádost jsou však úkonem právní služby, za který přísluší podle § 11 AT odměna. Např. návrhy na doplnění dokazování často nejsou považovány za úkon právní služby ve smyslu § 11 AT.

[7] Což se za úkon právní služby, za který přísluší odměna podle AT, považuje zásadně jen v případě seznámení se spisem při skončení vyšetřování podle § 166 tr. řádu, a to tak, že každé dvě hodiny jsou jedním úkonem právní služby – § 11 odst. 1 písm. f) AT.

[8] V těchto případech jsou podle § 11 odst. 1 písm. e) nebo g) AT právním úkonem každé dvě hodiny účasti zmocněnce jedním úkonem právní služby.

[9] Jen na okraj lze poznamenat, že poškozený nadále, na rozdíl od obviněného, nemá právo žádat, aby byl připuštěn k příslušným vyšetřovacím úkonům (srov. § 165 odst. 1 tr. řádu). Ve své podstatě to zdůrazňuje význam zastoupení poškozeného v trestním řízení, když sám nemá právo se důležitých úkonů zúčastnit, může tam však vyslat svého zástupce – zmocněnce.