oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Odměna advokáta – dobré mravy

publikováno: 25.01.2017

Snížení odměny podle § 5 vyhl. č. 177/1996 Sb. nevylučuje uplatnění korektivu dobrých mravů podle § 3 odst. 1 o. z.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1590/2016

Odůvodnění:

Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 17. 4. 2015, č. j. 8 C 131/2014-128, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 400 000 Kč se specifikovanými úroky z prodlení, žalobu co do 476 998,16 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o nákladech řízení.

Rozsudkem ze dne 15. 10. 2015, č. j. 27 Co 337/2015-168, Krajský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně v obou výrocích o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uzavřel, že přiznání odměny za právní služby ve sjednané výši (876 998,16 Kč) by bylo nepřiměřené, protože „právní pomoc musela být při daném způsobu sjednání odměny jako podílové v době uzavření smlouvy … nepochybně očekávána ve větším rozsahu, než ve skutečnosti nakonec poskytnuta byla“. Vzhledem k okolnostem zjištěným v řízení před soudem prvního stupně má tedy žalobkyně nárok jen na část smluvní odměny (400 000 Kč) a – pokud jde o částku 476 998,16 Kč – nedovoluje její přisouzení ust. § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen  „o. z.“); výkon jejího práva vyplývajícího z platné smlouvy o poskytování právní pomoci je totiž v rozporu s dobrými mravy.

Žalobkyně v dovolání, jímž podle obsahu podání napadla rozsudek ve výroku, kterým odvolací soud potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, namítla, že skutkové okolnosti, z nichž odvolací soud vycházel, vylučují aplikaci § 3 odst. 1 o. z. Vzájemnou provázanost § 5 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen  „vyhl. č. 177/1996 Sb.“, a § 3 odst. 1 o. z. vysvětluje tak, že není-li důvod pro snížení odměny podle § 5 vyhl. č. 177/1996 Sb., neměl by být („vyjma zcela excesivních případů“) prostor pro uplatnění korektivu dobrých mravů. Vnitřně rozpornou shledává argumentaci, podle níž právní pomoc poskytla v intencích toho, co bylo sjednáno („ve zcela očekávatelném rozsahu“),  se závěrem odvolacího soudu o očekávaném „větším rozsahu“ právních služeb. Upozorňuje, že právní služby žalovanému poskytla v rozsahu, který odpovídal tomu, co bylo sjednáno, a že žalovaný žádné další požadavky ve smyslu čl. 1.3 smlouvy nevznesl.

Žalovaný v dovolání – podle svého obsahu jen proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil žalobě vyhovující rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé – v první řadě polemizuje se skutkovým stavem, z něhož odvolací soud vycházel při právním posouzení žalobou uplatněného nároku, a své právní závěry následně formuloval na základě jiného než odvolacím soudem zjištěného skutku (že žalobkyně neposkytla za celou dobu trvání právního vztahu s žalovaným žádné právní služby a nevykonala pro něho žádnou činnost).

Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zák. č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zák. č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“).

Dovolání žalovaného není přípustné.

Podle ust. § 237 o. s. ř. je dovolání – není-li stanoveno jinak – přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.).

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).

Dovolání žalovaného je založeno na námitkách týkajících se skutkového stavu zjištěného v řízení před soudem prvního stupně a převzatého odvolacím soudem. Platí však, že uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 a 2 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. I když žalovaný odkázal na dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu, od nichž se měl odvolací soud při řešení otázky použití § 3 odst. 1 o. z. odchýlit (rozsudky ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 33 Odo 506/2001, ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2126/2009), zpochybňoval v jejich kontextu pouze skutkové závěry týkající se obsahu a rozsahu poskytnutých právních služeb; žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by byla s to založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., nepředložil.

Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání žalobkyně je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu; předpoklady použitelnosti § 3 odst. 1 o. z. na výkon práva na odměnu vyplývajícího z platné smlouvy o poskytování právních služeb posoudil v rozporu s tím, co je uvedeno níže.

Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. je smluvní odměna ujednáním mezi advokátem a klientem o částce, za niž bude právní služba poskytnuta, anebo o způsobu jejího určení. Neposkytuje-li advokát právní služby ve sjednaném rozsahu, přísluší mu poměrná část smluvní odměny, není-li dohodnuto jinak (§ 5 vyhl. č. 177/1996 Sb.).

Podle § 3 odst. 1 o. z. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Odvolací soud vyšel z toho, že smlouvou o poskytování právní pomoci z 15. 7. 2010 se žalobkyně zavázala poskytovat žalovanému právní služby ve věci vedené u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky pod sp. zn. Rsp 353/09 proti ATLANTIK finan­ční trhy, a. s., a žalovaný se zavázal zaplatit žalobkyni odměnu. Odměnu za právní služby sjednali účastníci jako podílovou [z vymožené (nebo zachráněné) částky (jistiny bez příslušenství) ve třech pásmech, a to z částky do 70 000 000 Kč 3 % + DPH, z částky převyšující 70 000 000 Kč do 100 000 000 Kč 6 % + DPH a z částky nad 100 000 000 Kč 10 % + DPH]. V odměně byly zahrnuty hotové výdaje (vnitrostátní poštovné, telekomunikační a faxové poplatky, místní přepravné na území hl. m. Prahy a cestovné na území České republiky). Rozsah právních služeb byl dohodnut tak, že agenda zahrnuje zejména a) telefonické konzultace při řešení právních problémů nesporné a sporné agendy zadané klientem, sepsání doporučení a návrhů na řešení kauzy, účast na dohodnutém jednání v souvisejících záležitostech, b) sepsání právních rozborů, smluv a příprava dokumentů a další právní služby na požádání klienta, účast na ostatních dohodnutých jednáních neuvedených v písmenu a), c) příprava a sepisování podání souvisejících s kauzou, jednání se státními a jinými orgány, zastupování při jednáních před státními a jinými orgány a další právní služby na požádání klienta (čl. 1.2). Podle čl. 1.3 věty první měla žalobkyně právní službu poskytovat „na základě požadavků a instrukcí klienta ve formě předepsané právními předpisy“. Žalobkyně na základě uvedené smlouvy poskytla žalovanému právní služby spočívající v převzetí věci a přípravě zastoupení, v účasti na jednání v rozsahu 30 až 60 minut a ve třech až čtyřech telefonických konzultacích. Dále bylo zjištěno, že v době před uzavřením smlouvy s žalovaným poskytovala žalobkyně žalovanému právní pomoc v dané věci prostřednictvím smlouvy o poskytování právní pomoci, již – s vědomím a souhlasem žalovaného – uzavřela 30. 10. 2009 s Profidebt, s. r. o., která spor žalovaného s ATLANTIK finanční trhy, a. s., financovala. Po ukončení spolupráce žalovaného s Profidebt, s. r. o., dohodou z 22. 4. 2010, poskytovala právní služby žalovanému, jehož tehdy zastupovala na základě smlouvy z 1. 9. 2007 advokátní kancelář Hartmann, Jelínek, Fráňa a partneři, s. r. o., žalobkyně podle smlouvy z 15. 7. 2010. Právní služby poskytované žalobkyní měly „převážně“ konzultační charakter, žalobkyně byla ke spolupráci přibrána jako expertka na rozhodčí řízení, přímo žádné listiny nepřipravovala, ale podílela se na výběru rozhodce a konzultovala zásadní dokumenty.

Ust. § 3 odst. 1 o. z. dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, umožňuje mu odepřít ochranu výkonu práva, které sice je v mezích zákona, avšak v konkrétní situaci může jeho realizace znamenat nepřiměřenou tvrdost. Pod pojmem dobré mravy je třeba rozumět souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, ze dne 29. 7. 2002, sp. zn. 33 Odo 115/2001, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005, ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 722/2005, ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1406/2007, a ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 4398/2007).

Nejvyšší soud již v mnoha svých rozhodnutích (srov. např. rozsudky ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 754/2007) vyložil, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití § 3 odst. 1 o. z., je třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj. jak okolnosti, které uplatňuje ten, kdo se uvedeného ustanovení dožaduje (v projednávaném případě žalovaný), tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá (v projednávaném případě žalobkyně). Odpovídající úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy.

Nelze souhlasit s názorem žalobkyně, že pokud není důvod pro snížení odměny podle § 5 vyhl. č. 177/1996 Sb., neměl by být – vyjma zcela excesivních případů – prostor ani pro uplatnění korektivu dobrých mravů podle § 3 odst. 1 o. z. Dobré mravy jsou institutem, který prolíná více či méně celý právní řád a korekce výkonu subjektivních práv jejich prostřednictvím může být použita (odůvodňují-li to okolnosti dané věci) primárně kdykoliv, tedy bez ohledu na další možné zákonem dovolené korektivy, jak to předpokládá např. § 5 vyhl. č. 177/1996 Sb. Soulad obsahu právního úkonu – stejně jako soulad výkonu subjektivního práva s dobrými mravy – musí být posuzován vždy, bez ohledu na to, že právní úkon byl výsledkem svobodného ujednání mezi účastníky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000).

Není pochyb o tom (a ani účastníci tento závěr nenapadli), že obecná možnost sjednání smluvní odměny advokáta jako podílové je dovolena (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2126/2009). V projednávané věci je – jak správně dovodil odvolací soud – podílová odměna v rozpětí 3 % až 10 % podle výše vymožené částky přiměřená charakteru sjednané právní služby (konzultace ve vztahu k rozhodčímu řízení), okolnosti zastoupení žalovaného další advokátní kanceláří (z níž plyne „objektivně omezený možný rozsah uvažované právní pomoci při sjednání smlouvy mezi účastníky“), uzavření smlouvy s žalobkyní v závěrečné fázi rozhodčího řízení, tomu, že žalovaný žádné další právní služby podle čl. 1.3 věty první smlouvy nevyžadoval, hodnotě a složitosti kauzy (ve sporu o pohledávku ve výši přesahující 146 000 000 Kč bylo žalovanému přiznáno 24 361 072 Kč) a okolnosti, že odměna byla závislá na výsledku, tj. výši peněžitého plnění vymoženého pro žalovaného, nikoliv na počtu poskytnutých úkonů právní služby či počtu hodin nebo jiných časových jednotek. Závěr odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), že částečné nepřiznání sjednané odměny odůvodňuje ust. § 3 odst. 1 o. z., není správný. S ohledem na výše uvedenou konstantní judikaturu dovolacího soudu není možné uvažovat o snížení podílové odměny za použití institutu dobrých mravů. Jestliže soudy obou stupňů po skutkové stránce zjistily, že některé úkony právní služby, jejichž rozsah byl demonstrativním způsobem vymezen v čl. 1.2.1 smlouvy, byly žalobkyní poskytnuty, nelze pro rozpor s dobrými mravy sjednanou odměnu snížit (a zčásti nepřiznat) s ohledem na rozsah poskytnutých služeb; ten lze brát v potaz jen při hodnocení přiměřenosti odměny ve smyslu § 5 vyhl. č. 177/1996 Sb. Princip dobrých mravů je natolik specifickým institutem, že jeho případné použití je možné v pouze odůvodněných případech tak, aby nedocházelo k nedůvodnému narušování právní jistoty při plnění povinností z platných smluv. Soukromé právo obecně je založeno na stěžejní zásadě autonomie vůle a na zásadě „pacta sunt servanda“. To, že smlouvy mají být dodržovány, bývá považováno za nejvyšší zásadu právní, resp. za nejvyšší přirozenoprávní normu, od které je odvozeno veškeré objektivní právo (blíže např. V. Knapp: Teorie práva, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 1995, str. 84). Není-li proto zákonný důvod omezovat zásady autonomie vůle a „pacta sunt servanda“, pak je třeba primárně vykládat zákonná ustanovení ve prospěch těchto zásad; opačný výklad by byl v rozporu s čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. II. ÚS 3292/09).

Jelikož rozhodnutí je v řešení dovoláním otevřené otázky v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn důvodně, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu (včetně akcesorických nákladových výroků) podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil; zrušeno bylo i rozhodnutí soudu prvního stupně v části, jíž byla žaloba zamítnuta, neboť kasační důvody se vztahují i na něj (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V dalším řízení soudy zváží, zda rozsah právních služeb skutečně na základě předmětné smlouvy poskytnutých odůvodňuje poměrné snížení sjednané smluvní odměny.

O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

 

Rozhodnutí zaslal a právní větou opatřil Mgr. VLADIMÍR JANOŠEK, advokát v Brně.