oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o zadávání veřejných zakázek - komentář
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte novelu zákona o advokacii účinnou od 1. 9. 2017?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Odměna advokáta a bagatelní pohledávky

autor: JUDr. Daniela Kovářová
publikováno: 04.09.2017

Klienty a jejich případy si běžný advokát nevybírá. Bagatelní pohledávky byly v době nepříliš dávné nejen předmětem častých diskusí a soudních přezkumů, ale i posuzování Ústavním soudem a následně objektem legislativních změn. Tyto kroky patrně pozměnily obchod s bagatelními pohledávkami, samotné pohledávky však stále existují a bývají předmětem poskytování právní pomoci. Podívejme se tedy, jak se stanoví advokátova odměna v takových případech, popř. zda je nějak omezena advokátova (a potažmo i klientova) smluvní volnost při vyjednávání o odměně.

Vývoj právní úpravy  

Do roku 2000 byly pohledávky částek nižších než 10 000 Kč běžným druhem pohledávky a právní řád, advokáti i soudy s nimi zacházely stejně jako s jinými druhy pohledávek. Pokud se staly předmětem soudního řízení, uplatňovala se v něm zásada úspěchu ve věci, známá z tzv. josefínského obecného soudního řádu z 1. května 1781, vydaného pod č. 13 Sb. z. s. Advokátní odměna se pro účely výpočtu nákladů řízení řídila advokátním tarifem (vyhláškou č. 177/1996 Sb., vždy v příslušném znění). Pak však přišel rok 2000 a novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 30/2000 Sb. Tento zákon i kroky, které následovaly, měly zjednodušit systém výpočtu odměny a motivovat účastníky k rychlejšímu postupu v řízení. Advokátova odměna měla být nadále stanovena jako paušální podle předmětu věci a konkrétního stupně řízení. Navzdory negativnímu stanovisku ČAK vydalo Ministerstvo spravedlnosti tzv. paušální vyhlášku č. 484/2000 Sb.[1], která nejenže žádná očekávání svých autorů nesplnila, ale reálně umožnila obchod se skupováním nominálně nízkých pohledávek. 

Následovalo emocionálně vypjaté období, v němž byla problematika bagatelních pohledávek zpolitizována a mediálně zveličována. Opakovaně se k ní vyjadřovaly soudy všech stupňů a zejména Ústavní soud (sp. zn. I. ÚS 3923/11, sp. zn. I. ÚS 988/12, sp. zn. I. ÚS 2929/07, sp. zn. IV. ÚS 2513/09, sp. zn. IV. ÚS 3243/09 a sp. zn. III. ÚS 1180/10).

Komentované ustanovení je nejnovějším ustanovení advokátního tarifu, bylo do něj doplněno vyhláškou č. 120/2014 Sb., účinnou od 1. července 2014. Důvodem, proč se Ministerstvo spravedlnosti rozhodlo přes důrazný, leč zbytečný odpor České advokátní komory řešit odměnu advokáta v bagatelních sporech uvedeným způsobem, byl dopad nálezu Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, kterým byla zrušena vyhláška č. 484/2000 Sb., jíž se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená vyhláška č. 484/2000 Sb. je v rozporu s ústavním pořádkem a se zákonem, a to mj. z následujících důvodů: „Dle důvodové zprávy k zákonu č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, mělo být smyslem vyhlášky č. 484/2000 Sb. zjednodušení výpočtu odměny za zastupování v občanském soudním řízení a odstranění průtahů způsobených účastníky řízení vedenými úmyslem dosáhnout vyšší odměny za právní zastupování v důsledku více poskytnutých úkonů právní služby. Ve skutečnosti však tato přísudková vyhláška způsobila závažné negativní důsledky, porušující základní práva a způsobující disfunkce justičního systému.…Napadená vyhláška č. 484/2000 Sb., na rozdíl od advokátního tarifu (vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), který výši odměny a výši nákladů právního zastoupení odvíjí od počtu úkonů právní služby poskytnutých ve věci, zavedla stanovení nákladů právního zastoupení na základě principu paušalizace sazeb výše odměn za zastupování v řízení. Přísudková vyhláška stanoví paušální sazby výše odměny, čímž neumožňuje rozlišit složitost věci, časovou náročnost, počet provedených úkonů právní služby, stejně tak jako způsob, jakým řízení před soudem skončilo (elektronický platební rozkaz, rozsudek pro uznání, rozsudek pro zmeškání). Paušalizace tedy zcela pomíjí věcnou a časovou náročnost sporu či účelnost vymáhání práva nebo bránění nároku.

Napadená vyhláška motivuje účastníky občanskoprávních vztahů - věřitele k vedení soudních sporů i v případech, v nichž předmětem sporu je věc nepatrné hodnoty. Děje se tak s vidinou výdělku, neboť žalobce očekává, že výše náhrady nákladů řízení bude soudem přiznána podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., přičemž výše přiznané náhrady nákladů řízení bude vyšší než skutečně vynaložené náklady a tento rozdíl bude pro vítěznou stranu přinášet obchodní zisk. Přiznávané náklady jsou natolik vysoké, že je z principu výhodné se soudit i o předměty plnění nepatrné hodnoty.

Počet takto vedených sporů, motivovaných vidinou snadného zisku, je v posledních letech enormně vysoký, tvoří značný podíl občanskoprávní agendy soudů. Tím dochází k nadměrnému kapacitnímu zatěžování soudního systému a k růstu výdajů vynakládaných ze státního rozpočtu na chod justice. Vyřizování tohoto druhu agendy může snadno přivodit průtahy v řízení v jiných věcech, jejichž předmětem jsou podstatně významnější záležitosti. Podle článku 90 Ústavy České republiky „soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům“. Vedení soudních sporů tohoto typu, pojaté primárně nikoliv jako dovolávání se ochrany práv, nýbrž jako obchodní a podnikatelská činnost produkující zisk, se ocitá na samé hraně institutu zneužití práva. Zákaz zneužití práva je uznáván jako jeden ze základních principů fungování práva a plyne z ústavně zakotveného pojmu právního státu (srov. preambuli Ústavy). Navíc lze konstatovat, že takto fungující, relativně autonomní systém vymáhání pohledávek vyvolává sociálně nežádoucí následky - vede k ožebračování značné části obyvatelstva. Statisticky významná část populace s nízkými příjmy není s to uhradit soudem uložené náklady sporu, a následnou exekucí, spojenou s dalšími náklady, se ocitá ve vážných existenčních potížích.

Náklady právního zastoupení vypočtené na základě přísudkové vyhlášky nepřiměřeně zatěžují neúspěšnou stranu řízení zejména v situacích, kdy hodnota předmětu sporu se pohybuje v nižších pásmech, zejména v pásmu bagatelnosti. Přiznaná náhrada nákladů je zjevně nepřiměřená povaze a obsahu sporu. Vynucení plnění občanskoprávních závazků v takových případech je přitom z hlediska obecné spravedlnosti marginální záležitostí, do popředí se dostává zájem věřitele na dosažení výnosu z vedení samotného sporu.

K popsanému jevu dochází zejména v těchto typech občanskoprávních sporů: řízení, v nichž proti rozsudku nalézacího soudu není odvolání přípustné (řízení v tzv. bagatelních sporech), spory zahajované tzv. formulářovou žalobou (jednotlivé žaloby se v zásadě liší jen údaji o žalovaných a žalované částce), pohledávky ze smluv, kde jednou ze stran byl spotřebitel, smluvní vztahy, při nichž je spotřebitel fakticky vyloučen z možnosti sjednat si občanskoprávní smlouvu s jiným obsahem (typicky půjde zejména o smlouvy o přepravě, dodávce tepla nebo energií, spotřebitelském úvěru, běžném účtu, o poskytování informačních služeb, o poskytování služeb elektronických komunikací, o pojistné smlouvy, o regulační poplatek podle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů; k tomu viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11).

V reálném společenském prostředí vznikl nový druh podnikatelské činnosti spočívající v obchodování především s bagatelními pohledávkami. Pohledávky jsou postupovány a skupovány specializovanými firmami, které se zabývají vymáháním pohledávek, s pohledávkami se obchoduje. Právo na peněžní plnění vymáhá jiný než původní věřitel; žalobce přitom očekává, že výše náhrady nákladů řízení bude soudem přiznána právě podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. Zisk takového podnikatele tedy není dán jen rozdíly cen při vlastním obchodování s pohledávkami, ale je znásoben paušálně stanovenými náhradami nákladů soudního řízení, spočívajícími především v nepřiměřené odměně advokáta za zastupování úspěšného žalobce. Přiznané náklady v těchto případech významně převyšují skutečně vynaložené náklady, potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Vytvořil se svébytný systém vymáhání pohledávek, záměrně produkující neúměrně vysoké náklady soudního řízení. Tento systém poškozuje či likviduje ve sporu neúspěšné dlužníky, a naopak zajišťuje významný prospěch osobám, které se podílejí na uplatňování a vymáhání především bagatelních pohledávek a vymáhání s nimi souvisejících nákladů řízení.

Zvláště nežádoucí situace nastává v oblasti veřejných služeb, financovaných z veřejných rozpočtů (zdravotnictví, veřejná doprava, školství apod.). Pohledávky vymáhají subjekty veřejného práva (stát, obce, městské části, kraje), které si k tomuto účelu často rovněž najímají advokáty. Důsledky neúspěchu jsou pak pro dlužníky daleko tíživější než v případě, kdy pohledávku vymáhá přímo stát nebo obec prostřednictvím svých zaměstnanců, protože náklady řízení narůstají o palmáre advokáta.

Paušalizace stanovení odměn advokátů zcela pomíjí věcnou náročnost sporu, počet provedených úkonů ve věci, časovou náročnost a účelnost vymáhání práva nebo bránění nároku. Napadená vyhláška nebere zřetel ani na způsob skončení věci. Lze zmínit i takovou nežádoucí variantu, kdy paušálně přiznaná sazba odměny je naopak nepřiměřeně nízká, protože povaha konkrétního sporu vyžadovala nadstandardně vysoký počet náročných úkonů.

Přiznané náklady se pravidelně dostávají do hrubého nepoměru k žalované hodnotě sporu. Tímto způsobem dochází k sankcionování neúspěšné strany řízení, přičemž výše uložených nákladů je v rozporu s principem proporcionality sankcí. Dochází tak de facto k ukládání sankce bez zákona. Přísudková vyhláška se tak dostává do rozporu s článkem 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), který stanoví, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Přiznané náklady by neměly být nepřiměřené povaze a hodnotě sporu. …Přísudková vyhláška se příčí zákonu - občanskému soudnímu řádu, podle něhož se přiznávají náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).“ 

Otázkou bagatelní věci a nákladů takového řízení se Ústavní soud zabýval opakovaně. 

Jak ovšem uvádějí Jaromír Jirsa a Kryštof Janek v soudcovském komentáři Občanské soudní řízení. Kniha II. (vydalo nakladatelství Havlíček Brain Team v Praze v roce 2014), „na otázku účelnosti vynaložených nákladů je však třeba se dívat i z jiného pohledu: Nelze paušalizovat a konstatovat, že v žádné bagatelní věci nejsou náklady na zastoupení advokátem vynaloženy účelně; jinak by se soud dopouštěl nepřípustné libovůle. Soud o náhradě rozhoduje vždy ad hoc, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každé věci.“

Rok po zrušení paušální vyhlášky nálezem Ústavního soudu vydala ministryně spravedlnosti prof. Válková zmíněnou poslední vyhlášku č. 120/2014 Sb., která nabyla účinnosti 1. července 2014. Kriticky přitom připomeňme, že legisvakanční lhůta této vyhlášky byla nepochopitelně krátká – pouhé čtyři dny. Je otázkou, zda skutečně bylo zapotřebí řešit situaci, existující bez právní úpravy již více než rok, normou přijatou tak narychlo. Přechodné ustanovení této vyhlášky totiž mělo vražedný dopad na podnikání, založeném na obchodování s bagatelními pohledávkami, umožněném zrušenou paušální vyhláškou. Podívejme se na jeho přesné znění: V řízeních zahájených přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky se o náhradě nákladů řízení rozhodne podle dosavadních právních předpisů. Novelizovaný advokátní tarif, konkrétně komentované ustanovení § 14b, tedy dopadá na všechna řízení, zahájená 1. červencem 2014 a později. Ať už si o společnostech, zejména advokátních, které dřívějšímu systému náhrad nákladů řízení podřídily své podnikání, myslíme cokoliv, k jistotě právního státu tato zbrklá právní úprava dozajista nepřispěla. Novelizace citelně zasáhla také subjekty, pro něž se ujal nový termín inkasní agentury. Po přijetí komentované právní úpravy není vyloučeno, že se jim obchod s bagatelními pohledávkami přestane vyplácet.

Česká advokátní komora na zveřejněný návrh vyhlášky zpracovala vyjádření, z něhož se sluší ocitovat pár výňatků: „Návrh trpí těmito nedostatky: Samo rozlišení na spory, u nichž platí princip úhrady nákladů úspěšné straně sporu a u nichž je tento princip návrhem potlačen, nemá žádné logické, právní a tím méně ústavněprávní odůvodnění, naopak je s principy ústavního práva v přímém rozporu. Je v rozporu i s principy evropského práva, neboť popírá posuzování nákladů řízení a jejich úhradu ta, jak je zakotvena v nařízení ES č. 861/2007 (evropské řízení o drobných nárocích). Reaguje na negativní postup několika silných společností „obchodníků s pohledávkami“ a na místo jejich oslabení oslabuje jejich oběti, činí tak v situaci, kdy téhož efektu lze dosáhnout lépe využitím stávajícího mechanismu stanovení výše mimosmluvní náhrady právního zastoupení úpravou existující vyhlášky [vyhláška ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů) nebo přijetím nové, lépe postavené tzv. paušální vyhlášky (namísto Ústavním soudem zrušené vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení)]. Zvýhodňuje dlužníky, kteří nehradí své závazky, přičemž znevýhodňuje jejich věřitele. Je třeba si uvědomit, že zde nejde o pouhé příplatky k neuhrazenému jízdnému, nýbrž o celou řadu nároků běžných osob oproti obchodním společnostem nebo mezi sebou navzájem, nároky z pracovněprávních poměrů, z nájemních a souvisejících vztahů, z drobných obchodů na internetu, z pojistných smluv, z náhrad drobné škody.“

Dodejme, že vedle odměny specifikované (snížené) v komentovaných ustanoveních má advokát účtující náklady řízení také právo na náhradu hotových výdajů podle § 13, náhradu za promeškaný čas podle § 14 a daň z přidané hodnoty podle § 14a, je-li advokát jejím plátcem (srov. komentář k těmto ustanovením). Na výpočet odměny také dopadá ustanovení § 12 AT o možnosti zvýšit odměnu u úkonů mimořádně obtížných a při spojení věci nebo snížit odměnu v případech společného zastupování. U ustanoveného advokáta pak připadá v úvahu snížení odměny podle § 12a (srov. komentář k § 12 a 12a).

Zmíněné ustanovení je ovšem také projevem evropského trendu, který se snaží chránit údajnou slabší stranu. Jak je zřejmé z řady jiných právních předpisů (antidiskriminační zákon, předpisy na ochranu spotřebitele, pracovněprávní normy atd.), letité rovnoprávné postavení účastníků soukromoprávních vztahů postupně bere za své a rovnováha se naklání ve směru podpory slabší strany. Namísto odpovědného přístupu jednotlivce, který by si měl být vědom významu smlouvy a zásady pacta sunt servanda, je obecné povědomí nakloněno ulehčovat situaci nezodpovědným jedincům. Dlužníci jsou tak chráněni mnohem více než věřitelé a lehkomyslné osoby více než samostatní a odpovědní. Obecná tendence posledních let bezdůvodně chránit ty, kteří přijaté závazky nedodržují, byla završena přijetím právě komentovaného ustanovení.

Ve směnečném řízení ustanovení § 14b advokátního tarifu nelze aplikovat. Viz usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 4 Cmo 322/2014: „Vzhledem k charakteru směnečného řízení je třeba konstatovat, že advokát již při převzetí a přípravě zastoupení žalobce (úkon právní služby dle § 11 odst. 1 písm. a/ advokátního tarifu) se musí seznámit nejen s textem směnečné listiny, ale od žalobce též zjistit případnou „kauzu“ směnky, neboť při podání návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu musí mít informace i jiné, než vyplývají ze směnečné listiny, a to zejména v případě, kdy směnka plní funkci zajišťovací, a musí být jako zástupce žalobce připraven na možně námitky ze strany žalovaného, respektive žalovaných, ať už jde o výstavce nebo avalisty.“

Dodejme ještě přechodné ustanovení k vyhlášce č. 120/2014 Sb.: podle článku II, platí, že se v řízeních zahájených přede dnem nabytí účinnosti vyhlášky o náhradě nákladů rozhodne podle dosavadních předpisů. Pouze pro řízení, která byla zahájena nejdříve 1. července 2014, platí, že se odměna stanoví podle novelizovaného znění.

V textu vztahujícím se k jednotlivým odstavcům tohoto ustanovení nabízí tento komentář řadu výhrad vůči novému ustanovení. Tyto výhrady nemají jen autoři tohoto komentáře, ale i mnozí advokáti, kteří podali k Ústavnímu soudu několik desítek ústavních stížností. Uvidíme tedy, jaký názor bude Ústavní soud na ústavnost komentovaných ustanovení mít. 

Komentář k § 14b 

K odst. 1

Komentované ustanovení zavedlo snížené sazby za první úkony právní služby (resp. všechny do prvního jednání – vysvětlení níže) za splnění několika podmínek. Předně musí jít o bagatelní spor, tedy spor o peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč. Druhou podmínkou je podání návrhu na zahájení řízení na ustáleném vzoru. Sám pojem ustálený vzor není příliš jednoznačný a v našem právním řádu podrobněji upravený, a tak není vyloučeno, že vyvolá rozporuplné výklady. Například v ustanovení § 172a odst. 1 o. s. ř. se hovoří o elektronickém platebním rozkazu, podávaném na formuláři umožňujícím dálkový přístup. Zdá se tedy, že autor vyhlášky pominul legislativní pravidla vlády (usnesení vlády ze dne 19. 3. 1998, č. 188) o používání pojmů.

Když byl návrh vyhlášky č. 120/2014 Sb. rozeslán do připomínkového řízení, namísto pojmu ustálený vzor se v něm objevil jiný termín: formulářová žaloba. Ani tento pojem však nebyl jasný, proto se po připomínkách z řady míst Ministerstvo spravedlnosti rozhodlo zvolit jiný pojem, byť také podobně zavádějící. Ustáleným vzorem ovšem nebude podání posouzeno jen proto, že navrhovatel podal návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, ani podání, které bylo uskutečněno elektronicky.

Další podmínkou pro postup podle § 14b je skutečnost, že tentýž žalobce uplatnil opakovaně tentýž návrh ve skutkově i právně obdobných věcech. Dopad tohoto ustanovení jednoznačně míří na drobné pohledávky velkých poskytovatelů nebo výběrčích, například na poplatky za rozhlasové a televizní vysílání, registrační poplatky či pokuty za černé jízdy v městské hromadné dopravě.

Další podmínkou je i to, že v bagatelní věci se podává žaloba na ustáleném vzoru ve skutkově i právně obdobných věcech. Právě tuto podmínku lze považovat za jednu z nejdůležitějších. Pokud žalobce uvádí do textu žaloby podrobný individualizovaný skutkový popis s označením důkazů, použitelných právě pro jediné soudní řízení, nebude komentované ustanovení pro výpočet odměny a nákladů řízení vůbec použitelné.

Poslední podmínkou je úspěch žalobce ve sporu s následným rozhodnutím o přiznání nákladů řízení.

Všechny podmínky stanovené komentovaným ustanovením musejí být splněny kumulativně. Přehledně je znázorňuje následující tabulka. 

Název: Tabulka podmínek aplikace § 14b 

Žalobce

Žaloba či návrh

Předmět sporu

Výsledek sporu

Odměna za úkony

Stejný

Na ustáleném vzoru

Peněžité plnění

Žalobce plně uspěl

Převzetí a příprava

Opakovaně

Skutkově obdobné věci

Do výše 50.000 Kč včetně

Žalovaný je povinen hradit náklady řízení

Návrh na zahájení řízení

 

Právně obdobné věci

 

 

Jednání s protistranou

 

 

 

 

Předžalobní upomínka

 

 

 

 

Výzva k plnění

 

Dodejme, že se toto ustanovení ani hranice výše odměněny a omezení z něho vyplývající nepoužijí v případě, v němž bude chybět některá z podmínek, například návrh nebude podán na ustáleném vzoru nebo jednotlivé věci budou skutkově odlišné. Ačkoliv se po přijetí vyhlášky objevila řada kritiků, kteří se obávali poklesu agendy advokátů i toho, že se bagatelní pohledávky v důsledku přijetí vyhlášky nebudou vymáhat, a dojde tak ke zkrácení práv účastníků a občanů, podobné obavy patrně neměly své opodstatnění a ani téměř rok po nabytí účinnosti vyhlášky se tento negativní dopad v soudní praxi ani mezi drobnými věřiteli neobjevil. Vyhláška tak spíše zásadně ovlivnila obchod s bagatelními pohledávkami jako obchodovatelnou komoditou, a patrně rozbila vytvořený trh s inkasními agenturami a prodávanými balíky bagatelních pohledávek. Na oprávněné požadavky věřitelů neměla pražádný vliv.

K pochybnostem a nejasnostem výše naznačeným se ovšem přidají další (jiné) námitky. Například pojem opakovaně při restriktivním výkladu znamená minimálně dvakrát. Při první návrhu, jinak splňujícím všechny předpoklady a podmínky, se ještě ustanovení § 14a nepoužije, teprve při prvním opakování, tedy při podání skutkově a právně obdobné věci podruhé.

Třetí námitkou je termín skutkově a právně obdobná věc. Výše citované nálezy kritizovaly výši odměny u žalob a návrhů, které vytvářely do vysoké míry automatizované činnosti nebo počítačové programy. Takové návrhy (formuláře, dotazníky) se jeden druhému podobaly, nicméně v jistém smyslu se sobě navzájem podobají i všechny návrhy, které má každý advokát v počítači. Naopak navrhovateli bude stačit, když (opět například automatizovaně) pozmění ve formuláři informaci, sdělení či tvrzení, a jedna z podmínek nebude odpovídat, čímž vyloučí aplikaci celého ustanovení.

Komentované ustanovení zavádí fixní tarifní hodnotu s upravenou (nižší) odměnou za všechny úkony právní služby do podání návrhu včetně. Z porovnání s ustanovením § 11 AT lze vyčíst, že půjde (může jít) o tyto plné (celé) úkony: převzetí a příprava zastoupení (§ 11 odst. 1 písm. a), další poradu s klientem přesahující jednu hodinu (§ 11 odst. 1 písm. c), návrh na zahájení řízení či výzvu k plnění s právním rozborem (§ 11 odst. 1 písm. d) a případně jednání s protistranou (§ 11 odst. 1 písm. a). Dále by mohlo jít úkon hrazený jednou polovinou podle § 11 odst. 2 písm. h) – jednoduchou výzvu k plnění. Odměna u ostatních úkonů po podání návrhu se vypočte, jako kdyby komentované ustanovení neexistovalo, tedy podle § 7 (srov. komentář k tomuto ustanovení).

Nyní se podívejme na druhou část § 14b odst. 1, tedy na tarifní hodnotu bagatelního sporu (k pojmu tarifní hodnota srov. komentář k § 6 a § 7). Při splnění výše uvedených podmínek stanoví nové ustanovení advokátního tarifu zvláštní fixní tarifní hodnotu i odměnu za každý úkon. Dodejme ovšem, že v části věty činí pro účely stanovení náhrady nákladů řízení sazba za každý úkon právní služby chybí za předmětem sazba slovo odměny. Není tedy příliš jasné, co je míněno onou sazbou, nicméně jde o chybu spíše formální a lze předpokládat, že právníci budou schopni smysl ustanovení pochopit a správně přečíst.

Podívejme se na jednotlivé tarifní hodnoty i odměnu za úkony. V následující tabulce lze najít i srovnání s výší odměny podle § 7, a tedy za úkony po podání návrhu. 

Název: Tabulka srovnání tarifních hodnot a odměn u bagatelních sporů 

Předmět sporu

AT

Tarifní hodnota za úkony do podání návrhu (§ 14b odst. 1)

Odměna za jeden úkon

Tarifní hodnota za další úkony (§ 7)

Odměna za další úkony

Maximální výše celé odměny

(podle hodnoty sporu)

Do 10.000 Kč

§ 14b odst. 1 bod 1.

0 až 10.000

200 Kč

Podle předmětu sporu

300 – 500 – 1000 – 1500 Kč podle § 7 bod 1. až 4.

Podle předmětu sporu, do 10.000 Kč

Přes 10.000 do 30.000 Kč

§ 14b odst. 1 bod 2.

Nad 10.000 a do 30.000 Kč včetně

 

300 Kč

Podle předmětu sporu

1500 až 2300 Kč (viz § 7 bod. 5)

Přes 10.000 do 30.000 Kč

Přes 30.000 do 50.000 Kč

§ 14b odst. 1 bod 3.

Nad 30.000 a do 50.000 včetně

 

500 Kč

Podle předmětu sporu

2300 až 3100 Kč (viz § 7 bod. 5)

Přes 30.000 do 50.000 Kč

 

Advokát, uplatňující za svého klienta náklady soudního řízení, nebo soud, rozhodující o výši nákladů řízení u účastníka, který měl v řízení úspěch, musí dávat pozor, aby stanovené hranice maximální odměny nepřekročili. Jak budou postupovat, si ukážeme na následujícím příkladu: 

Příklad:

Dopravní podnik ve větším městě vymáhá prostřednictvím návrhu na vydání platebního rozkazu od černých pasažérů nezaplacené jízdné ve výši 20 Kč a pokutu ve výši 1000 Kč. Žaloby podává opakovaně na ustáleném vzoru, přičemž skutkový i právní popis je stejný a liší se jen datum, kdy žalovaný cestoval bez platné jízdenky, popř. namísto 20 Kč se vymáhá 16, resp. 8 Kč v případě, že cestující byl student, resp. dítě. Takové žaloby odpovídají ustanovení § 14b, proto se pro výpočet odměny nepoužijí obecná ustanovení AT, ale § 14b.

Dopravní podnik, zastoupený advokátní kanceláří, účtuje odměnu za 3 úkony (převzetí a příprava, předžalobní upomínka s právním rozborem a návrh na vydání platebního rozkazu). Odměna za každý z těchto tří úkonů z tarifní hodnoty 1020 Kč podle § 14b odst. 1 bod 1. činí 200 Kč, celková odměna se vypočte takto: 

3 x 200 Kč odměna za úkony = 1500 Kč 

Ke každému úkonu dále náleží náhrada hotových výdajů (režijní paušál), na který dopadá ustanovení § 14b odst. 5 písm. a) (tedy ve výši 100 Kč). Pokud žalovaný podá odpor a ve věci bude nařízeno ústní jednání, odměna za každý další úkon v této věci bude podle § 7 bod 3. AT činit 1000 Kč plus režijní paušál podle § 13 odst. 3 AT (300 Kč) a daň z přidané hodnoty. Dodejme ještě, že k nákladům řízení bude podle § 13 odst. 1 AT patřit také zaplacený soudní poplatek. 

Pro jednoznačnost je třeba uvést, že spor může ovšem před soudem dopadnout i tak, že žalobce nebude se svým návrhem úspěšný. V takovém případě – bude-li návrh zamítnut a žalovaný bude zastoupen právním zástupcem, mu přizná soud náhradu nákladů řízení ve smyslu § 151 a násl. o. s. ř. podle obecných ustanovení advokátního tarifu, tedy odměna dle § 7 a náhrada dle § 13. Uplatňovaná výše náhrady každé ze stran sporu bude odlišná, a to i za předpokladu, že budou obě strany zastoupeny samostatným českým advokátem. Je samozřejmě otázkou, zda je tento důsledek v souladu se zásadou rovného postavení účastníků, vyplývající z Listiny základních práv a svobod a ustanovení § 18 odst. 1 o. s. ř. 

K odst. 2

Ustanovení § 14b odst. 2 doplňuje první odstavce, dopadá na výpočet odměny v případě, že nalézací řízení skončilo, dlužník dobrovolně nesplnil soudní rozhodnutí a věřitel přikročí k vymáhání dluhu. Bez ohledu na to, že v tomto případě je právo jednoznačně na straně oprávněného, novela ve shodě s naznačenou filozofií upravuje (snižuje) odměnu ještě markantněji i pro vykonávací řízení.

Výše odměny v nalézacím i vykonávacím řízení vyvstane ještě výrazněji, srovnáme-li bagatelní spor, na který dopadne § 14b (třeba výše zmíněný příklad vymáhaného jízdného a pokuty v MHD) s bagatelním sporem, na který komentované ustanovení nedopadne (například nezaplacená útrata v restauraci ve stejné výši 1020 Kč): 

Název: Srovnání odměny podle AT a odměny snížené podle § 14b 

Srovnávané případy

Výše žalované částky

Tarifní hodnota

Odměna za úkon v meritorním řízení

AT

Odměna za úkon ve vykonávacím řízení

AT

Nezaplacená útrata v restauraci

 

1020

 

1020

 

1000

 

§ 7 bod. 3

 

500

§ 7 bod 3., § 11 odst. 2 písm. e)

Nezaplacené jízdné a pokuta v MHD

 

1020

 

1020

 

200

§ 14b odst. 1 bod 1.

 

100

 

§ 14b odst. 2

 

Toto ustanovení vzbuzuje ovšem řadu otázek. Z jeho textu totiž nevyplývá, že by se vztahovalo pouze na řízení, zahájené na ustáleném vzoru opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech. V návětí ustanovení § 14b odst. 2 je totiž pouze uvedeno: ve věcech výkonu rozhodnutí, je-li vymáháno peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje… Chybí jakýkoliv vztah k odstavci prvnímu či návaznost na novou právní úpravu. Dopad tohoto ustanovení je tedy jednoznačný – vztahuje se na všechny věci výkonu rozhodnutí, je-li vymáháno peněžité plnění do částky 50.000 Kč bez výjimky. Bez ohledu na výši vymáhané částky platí, že za první dva úkony (převzetí zastoupení a sepis návrhu na výkon rozhodnutí) činí odměna za úkony pouze 100 Kč. V řízení vykonávacím provádí advokát či jím zastoupený účastník další úkony jen naprosto výjimečně. Lze tedy zevšeobecnit, že odměna ve vykonávacím řízení bude propříště činit jen 2 x 100 Kč plus 2 x režijní paušál po 100 Kč plus případná daň z přidané hodnoty.

V průběhu posledního roku se na předkladatele novely advokátního tarifu (Ministerstvo spravedlnosti) obrátila řada soudních exekutorů s dotazem na výklad zmíněného ustanovení. Ze stanoviska ministerstva vyjímáme následující: „Ustanovení § 14b odst. 2 se použije pro úkony v souvislosti s řízením o výkonu rozhodnutí nebo řízením exekučním, ve kterém je vymáháno plnění do 50.000 Kč. To, zda nalézací (nebo případně vykonávací) řízení bylo zahájeno „formulářovým“ návrhem, není v této souvislosti relevantní.“ Lze si jen povzdechnout nad tím, že v průběhu legislativního procesu byla původní hranice bagatelních pohledávek (10.000 Kč) zvýšena až na dnešních 50.000 Kč.

Ještě zbývá zodpovědět, od kdy se tímto způsobem odměna vypočítává. Podíváme-li se na přechodné ustanovení vyhlášky č. 120/2014 Sb., vyplývá z ní, že se v řízeních zahájených přede dnem nabytí účinnosti vyhlášky o náhradě nákladů rozhodne podle dosavadních předpisů. Protože v přechodném ustanovení není specifikováno, o jaké stadium řízní se jedná, pak je třeba dovodit, že i jen řízení vykonávací, které bylo zahájeno návrhem podaným nejdříve 1. července 2014, je třeba podřadit pod režim § 14b odst. 2. Může se tedy stát, že odměna v meritorním řízení se vypočte podle obecných ustanovení AT, zatímco ve stádiu výkonu rozhodnutí (nebo exekuce) činí odměna za úkony již jen 100 Kč.

S ohledem na jednoznačnou formulaci vyhlášky (pro účely stanovení náhrady nákladů řízení činí sazba odměny …100 Kč za každý z těchto úkonů) nepřipadá v úvahu další zvýšení této odměny podle § 12 odst. 1. K odměně lze přičíst pouze hotové výdaje a režijní paušál podle § 13 (event. § 14b odst. 5) a případně daň z přidané hodnoty, je-li advokát její plátce (srov. komentář k § 13 a § 14a). Náhrada za promeškaný čas podle § 14 patrně ve fázi výkonu rozhodnutí nepřipadá v úvahu.

Jakkoliv se lze domnívat, že autor vyhlášky původně zamýšlel pojmout dopad doplněného ustanovení § 14b pouze na formulářové žaloby a podání na ustáleném vzoru pro totožné žalobce a stejné skutkové i právní argumenty, čemuž by přisvědčovala veřejně prezentovaná prohlášení zástupců Ministerstva spravedlnosti, bohužel příslušné pasáže jednotlivých odstavců tomuto úmyslu neodpovídají. Samo Ministerstvo spravedlnosti se ve svých vyjádřeních od tohoto ustanovení distancuje s odůvodněním, že bylo do vyhlášky doplněno v připomínkovém řízení. Jistě se lze nadít všelijaké aplikační praxe soudců, zejména v prvních letech účinnosti této novely, nicméně de lege ferenda by stálo za úvahu se opětovně zamyslet nad zvolenou koncepcí odměny v řízeních o bagatelních pohledávkách.

Dodejme ještě, že většina ústavních stížností, které byly v posledním roce podány ve vztahu k bagatelním pohledávkám, napadá nejasnost právě tohoto ustanovení advokátního tarifu. Připusťme také, že existuje řada soudců, kteří chápou toto ustanovení jako speciální k ustanovení § 14b odst. 1 AT a aplikují je jen na výkon rozhodnutí následující po řízení, které splňuje podmínky § 14b odst. 1. Pro definitivní rozhodnutí nezbývá než vyčkat na nález Ústavního soudu. 

K odst. 3

Další úkony připadají v úvahu zejména v případě, kdy žalovaný podá odpor proti platebnímu rozkazu a ve věci proběhne ústní jednání. První úkony (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní upomínka a návrh na vydání platebního rozkazu) se tedy účtují podle § 14b, zatímco další úkony (zastupování u jednání, jednání s protistranou, podání ve věci samé, odvolání atd.) se účtují podle obecných ustanovení AT, zejména § 7 (srov. komentář k § 7 a k § 11, věnovanému úkonům právním služby).

Příklad vývoje a změn sazeb za úkony v průběhu projednávání jediné věci lze srovnat z následujících příkladů: 

Název: Srovnání několika příkladů bagatelních pohledávek 

Předmět řízení

Odměna za první úkony do podání návrhu

AT

Odměna za další úkony v meritorním řízení

AT

Odměna za úkon ve fázi výkonu rozhodnutí

AT

Běžná odměna za úkon ve výkonu rozhodnutí

 

200 Kč

 

200 Kč

§ 14b odst. 1 bod 1.

 

300

 

§ 7 bod. 1.

 

100

 

§ 14b odst. 2

 

150

 

2000

 

200

§ 14b odst. 1 bod 1.

 

1000

 

§ 7 bod. 3.

 

100

 

§ 14b odst. 2

 

500

 

20.000

 

300

§ 14b odst. 1 bod 2.

 

1900

 

§ 7 bod. 5.

 

100

 

§ 14b odst. 2

 

950

 

45.000

 

500

§ 14b odst. 1 bod 3.

 

2900

 

§ 7 bod. 5.

 

100

 

§ 14b odst. 2

 

1450

 

50.000

 

500

§ 14b odst. 1 bod 3.

 

3100

 

§ 7 bod. 5.

 

100

 

§ 14b odst. 2

 

1550

 

Je-li takto nízko nastavená mimosmluvní odměna ve výkonu rozhodnutí, je zřejmé, že nepokrývá nejen odměnu ani toho nejlevnějšího advokáta, ale ani jeho náklady na vedení spisu. Sepis návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí sice může advokát vepisovat do vzoru, který si kdysi dávno ve svém počítači připravil, nicméně každý případ je trochu jiný a v každé situaci a ke každému klientovi se advokát musí chovat s vysokou mírou profesionality. Ustanovení § 16 odst. 2 zákona o advokacii ukládá každému advokátovi, aby při výkonu advokacie se choval a jednal čestně a svědomitě, proto je povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné. Za odměnu ve výši 100 Kč (za podání návrhu a převzetí zastoupení) to však není možné. Jediný logický důsledek přijetí zmíněné vyhlášky č. 120/2014 Sb. je tedy ten, že advokáti si budou s klientem domlouvat smluvní odměnu, která bude zcela jistě vyšší než odměna mimosmluvní. Rozdíl mezi výši přisouzené náhrady a skutečné odměny (skutečných nákladů na vymáhání bagatelních pohledávek) představuje nepochopitelné finanční zatížení věřitelů. Autor vyhlášky patrně nepochopil, že věřiteli ve fázi výkonu rozhodnutí nejsou jen velké polostátní společnosti, například Česká televize nebo Všeobecná zdravotní pojišťovna, ale zejména jednotlivci, pro které částka, kterou jim někdo dluží, nemusí být bagatelní. Vůbec označení bagatelní pohledávka je v této souvislosti výrazem pýchy a odtržení od reality, neboť řada občanů, jimž dlužníci odmítají uhradit převzaté závazky, ba dokonce pohledávky přiznané soudním rozhodnutím, se tak možná vzdá soudního vymáhání s ohledem na přílišnou finanční náročnost a vidinu, že vložené prostředky se jim ani při úspěšném vedení výkonu rozhodnutí nevrátí.

Konečně toto ustanovení je nadbytečné, neboť i při jeho neexistenci by z advokátního tarifu s ohledem na formulaci § 14b odst. 1 nevyplývalo nic jiného. 

K odst. 4

Nad koncepcí komentovaného článku je možno jen se smutkem povzdechnout. Autor vyhlášky totiž nepochopitelně přeskakuje z meritorního řízení do řízení vykonávacího a zaměňuje úzkou výseč případů, na kterou dopadá režim § 14b odst. 1, s širokou paletou možností, na kterou je třeba po 1. červenci 2014 aplikovat ustanovení § 14b odst. 2.

Ustanovení § 14b odst. 4 se opět vrací k úzce vymezenému okruhu bagatelních pohledávek podaných na ustáleném vzoru stejným žalobcem a s totožnými skutkovými a právními tvrzeními. Celkovou výši odměny zástupce v meritorním řízení pak omezuje výší tarifní hodnoty.

Formulace tohoto odstavce však vzbuzuje jisté nejasnosti, proto je třeba se u něj zastavit a dovodit, se vše se skrývá pod termínem celková výše odměny. Podívejme se na toto ustanovení ještě jednou: Celková výše odměny pro účely stanovení náhrady nákladů v řízení podle odstavce 1 je ome­zena výší tarifní hodnoty. Termín celková výše odměny pro účely stanovení náhrady nákladů řízení by svádělo k jednoduchému závěru, podle něhož je-li vymáhána částka 500 Kč, činí náklady řízení (celková odměna advokáta) bez ohledu na počet úkonů maximálně 500 Kč. V době přijetí vyhlášky č. 120/2014 Sb. také bylo možno tato prohlášení zaznamenat v médiích. Tento závěr je však nesprávný z několika důvodů: předně je třeba vyložit celková výše odměny. Podle § 6 odst. 1 AT se výše mimosmluvní odměny stanoví podle sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby a podle počtu úkonů právní služby, které advokát ve věci vykonal. Pokud advokátní tarif hovoří o odměně, má na mysli odměnu za jednotlivé úkony. K odměně se však ještě připočítávají náhrady podle § 13 a 14. Podobnou konstrukci najdeme v obecné právní úpravě dopadající na náklady řízení (§ 140 a násl., zejména § 151 o. s. ř., srov. např. znění § 140 odst. 2 o. s. ř.: …platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování…) Pokud novela č. 120/2014 Sb. zamýšlela omezit náhradu nákladů řízení (tedy odměny i náhrad) předmětem řízení, pak měla formulovat toto ustanovení jinak.

Oporou pro tento závěr je i další část komentovaného ustanovení, a to slova: v řízení podle odstavce 1. To, že omezení výší odměny dopadá na řízení o bagatelních pohledávkách, je jednoznačné. Ustanovení § 14b odst. 1 však nedopadá na celé řízení, ale pouze na první úkony v těchto řízení, které spočívají v převzetí věci a krocích do podání návrhu (tedy vedle převzetí a přípravy zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a) ještě na výzvu k plnění podle § odst. 1 písm. d), jednání s protistranou dle písm. i) a podání návrhu podle písmene d). Ostatní případné úkony, například zastupování u ústního jednání, podání odvolání, další návrhy a podání ve věci samé atd., jsou úkony, na které již režim komentovaného ustanovení nedopadá.

Z výše uvedeného lze uzavřít, že omezení celkové odměny, založené § 14a odst. 4, dopadá jen na odměnu za tyto první úkony, nikoliv na úkony další a nikoliv na náhrady (režijní paušál).

Protože jde o komplikovanou úvahu, lze si ji následujícím způsobem zjednodušit: rozhodování v řízení o bagatelních pohledávkách před soudem prvního stupně se děje ve dvou okamžicích: nejprve žalobce podá žalobu s návrhem na vydání platebního rozkazu, v něm obvykle konkretizuje své náklady řízení. Pokud podání splňuje náležitosti § 172, resp. § 172a o. s. ř., vydá soud platební rozkaz a poprvé rozhoduje o nákladech řízení. V tomto okamžiku použije komentované ustanovení. Pokud je platební rozkaz zrušen, soud pokračuje v řízení a poté rozhoduje o nákladech řízení znovu. V případě, že by byl žalobce úspěšný, soud použije § 14a pouze pro rozhodování o odměně za úkony do podání návrhu včetně.

Jedním z obecných požadavků na právo je zásada předvídatelnosti, což shodně platí i o soudním rozhodování (srov. § 6 o. s. ř.). Dalším obecným požadavkem je požadavek právní jistoty. Obě zmíněné podmínky jsou aplikací § 14b vážně narušeny, zejména vezmeme-li v úvahu ustanovení § 14b odst. 6, umožňující použít také mimořádné zvýšení odměny podle § 12 odst. 1. I za situace, že předmět řízení zůstane po celou dobu meritorního i vykonávacího řízení nezměněn, zcela v rozporu se zásadou předvídatelnosti a právní jistoty se odměna za úkony bude měnit podle nepromyšleného autora vyhlášky č. 120/2014 Sb., nemluvě o nejasnostech, které tato vyhláška vyvolala a i do budoucna bude vyvolávat na straně soudců. Podstata elektronického platebního rozkazu a koneckonců i obyčejného platebního rozkazu tkvěla v jeho jednoduchosti, čemuž odpovídala i konstrukce soudních poplatků. Naopak vyhláška č. 120/2014 Sb. uložila soudcům a vyšším soudním úředníkům břemeno úvah a rozhodování mnohem spletitější, než sama věc zaslouží.

K tomu, co je vlastně kvalifikovanou předžalobní upomínkou (výzvou k plnění), srov. také usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 2 Cmo 415/2013-45: „Ze směnky, coby dlužnického dokonalého cenného papíru, vzniká přímý, bezpodmínečný, nesporný a abstraktní závazek, který je zcela samostatný a oddělený od případného závazku, který byl důvodem jeho vzniku. Pokud tedy předžalobní upomínka obsahuje výzvu k plnění závazku žalovaného, který měl vzniknout z nepovoleného debetu na běžném účtu, nelze mít za osvědčené, že by žalovaný byl žalobcem vyzván k plnění ze směnky, z níž bylo právo proti němu v soudním řízení uplatněno, a úspěšnému žalobci tak nenáleží náhrada nákladů řízení.“ Z uvedeného vyplývá, že může být rozdíl mezi vznikem nároku advokáta na úhradu odměny za tento úkon (event. za poloviční úkon ve smyslu § 11 odst. 2 písm. h) a vznikem nárokem na přiznání náhrady nákladů řízení podle o. s. ř. K otázce nákladů řízení srov. také komentář k § 2 AT. 

K odst. 5

Obecná úprava paušální částky představující náhradu hotových výdajů je obsažena v ustanovení § 13 odst. 3 (srov. komentář k tomuto ustanovení) a činí 300 Kč za (na) jeden úkon první služby. Vyhláška č. 120/2012 Sb. omezuje výši této částky, obecně známější pod označením režijní paušál, na 100 Kč za úkony za úkony do podání návrhu včetně, na které dopadá režim § 14b odst. 1. Poněkud nadbytečně znovu opakuje, že u ostatních úkonů, které advokát případně vykoná po podání návrhu, činí režijní paušál 300 Kč, což by ovšem stejně vyplývalo z ustanovení § 14b odst. 3 a § 12 odst. 3.

Pro úplnost zopakujme, že snížení režijního paušálu dopadá na řízení (meritorní či vykonávací) zahájená nejdříve 1. 7. 2014. 

K odst. 6

Odkaz na analogické použití ustanovení § 6, § 8 a § 12 je poněkud nadbytečný, neboť ustanovení § 6 a § 8 tvoří základní osu konstrukce mimosmluvní odměny. Naopak je otázkou, z jakého důvodu autor vyhlášky novelizující advokátní tarif ponechal možnost použití § 12. Pokud se totiž na toto ustanovení podíváme pozorněji, zjistíme, že druhý odstavec tohoto ustanovení o snížení odměny se v stejně v praxi nepoužívá a vzhledem k již tak nevýhodnému snížení sazeb odměny je vyloučeno, že by k němu advokát přistoupil. Odstavec 3 o spojení věcí, jakkoliv jinak logický a pochopitelný, u peněžitého plnění je ustanovením nadbytečným, protože jeho efekt (součet tarifních hodnot spojených věcí) již plyne z ustanovení § 8 odst. 1. Podobně se pro bagatelní pohledávky nepoužije odstavec 5 použitelný jen při obhajobě. Zbývá tedy odstavec 4. Není však pravděpodobné, že by právě ve věcech bagatelních pohledávek advokát zastupoval dva navrhovatele, takové ustanovení v tomto typu řízení není opět pravděpodobné. Zbývá tedy jediné ustanovení § 12, a to odstavec 1 umožňující zvýšit odměnu až na trojnásobek, jde o úkony právní služby mimořádně obtížné nebo časově náročné. Zvýšení odměny jde však přímo proti duchu vyhlášky č. 120/2014 Sb., jejímž cílem bylo snížení odměny v opakujících se věcech téhož navrhovatele s předmětem do výše 50 000 Kč. Z tohoto důvodu je zařazení odstavec 6 poněkud nepochopitelné. 

Autorka je advokátka a předsedkyně redakční rady Rodinných listů. Spolu s dalšími kolegy zpracovala komentář Odměna advokáta, který vyšel v únoru 2016 ve vydavatelství Wolters Kluwer. 



[1] Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (tzv. paušální vyhláška).