oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Ochrana osobnosti a stanovení přiměřeného zadostiučinění

autor: Mgr. Jana Führerová
publikováno: 16.04.2018

Ochranou osobnosti se rozumí ochrana přirozených práv člověka, která patří mezi základní lidská práva, zakotvená Listinou základních práv a svobod. Jde o absolutní práva, jejichž obecná úprava je obsažena v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) a zvláštní úprava je obsažena v předpisech práva duševního vlastnictví.

Ustanovení § 81 odst. 1 o. z. lze považovat za generální klauzuli ochrany osobnosti. Podle této generální klauzule je chráněna osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv, a každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého. Odst. 2 téhož ustanovení poté demonstrativně uvádí, co je předmětem ochrany osobnosti. Jak už bylo zmíněno výše, předmětem ochrany osobnosti mohou být i práva duševního vlastnictví, a to z důvodů jejich navázání na lidskou individualitu. Například jedinečnost autorského díla vychází z procesu činnosti, který je díky osobní účasti autora obohacen o určité individualizační rysy. Stejně tak v oblasti průmyslových práv autor přispívá k výsledku právě svojí osobností. 

Podle § 82 odst. 2 platí, že člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek. 

Pro vznik osobnostně-právní odpovědnosti je důležité splnění následujících podmínek:

-          existence zásahu, který je objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu,

-          protiprávnost zásahu,

-          příčinná souvislost.[1] 

Zásah, který je objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu, je způsoben porušením obecné (ve smyslu ustanovení § 81 a násl. o. z.) nebo zvláštní úpravy ochrany osobnosti (ve smyslu generální klauzule a zvláštních předpisů). Objektivita způsobilosti vylučuje, aby toto kritérium bylo hodnoceno podle psychického stavu člověka, kterému bylo zasaženo do jeho práv na ochranu osobnosti. Zásah může být způsobený konáním i nekonáním a může nabývat víceméně jakékoliv formy. Protiprávnost zásahu je posuzována tím, zda je zásah v rozporu s právním řádem. Zavinění tedy není rozhodné, nicméně může být rozhodným zejména při posuzování soudu, jakou formu přiměřeného zadostiučinění zvolit, případně jak vypočítat výši peněžního zadostiučinění. Příčinná souvislost mezi existencí zásahu a jeho protiprávností je posledním kritériem osobnostně právní odpovědnosti. 

Pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění je důležité posoudit především jeho charakter, který není judikaturou zcela ustálen. Soud bude při svém výpočtu zohledňovat, zda jde pouze o satisfakci, anebo má přiměřené zadostiučinění plnit i určitou represivní funkci. V takovém případě by měla být částka vyšší. 

Nejvyšší soud ve svém rozsudku[2] uvedl, že smyslem je výhradně zmírnění následků vzniklé nemajetkové újmy na osobnosti fyzické osoby. Naproti tomu Ústavní soud později ve svém nálezu[3] uvedl, že primární charakter přiměřeného zadostiučinění je satisfakční, ale v určitých situacích může plnit i funkci preventivně-sankční. Povinnost poskytnout přiměřené zadostiučinění může tedy fungovat jako civilněprávní sankce s cílem odradit potenciální rušitele. Ústavní soud ale zároveň uvedl, že přiměřené zadostiučinění nemůže být pro poškozeného obohacující. Lze tedy shrnout, že přiměřené zadostiučinění je chápáno jako nástroj odstranění újmy nemajetkového charakteru a zároveň prostředek satisfakce, přičemž není vyloučena ani jeho sankční povaha.[4] I Nejvyšší soud se nakonec ve svých pozdějších rozhodnutích ztotožnil s tím, že přiměřené zadostiučinění může plnit funkce individuální a generální prevence, kdy jeho smysl tkví v odrazování od zasahování do ochrany osobnosti a tím dává na vědomí, že deliktní jednání se nevyplácí. [5] 

Z výkladu o. z. je patrné, že přiměřené zadostiučinění může nabývat dvou forem, a to peněžité nebo nepeněžité, přičemž obě formy lze kumulovat. Podle ustanovení § 2951 odst. 2 o. z. platí, že zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy. Z dikce o. z. je tedy patrné, že preferenční forma je nepeněžitá (například veřejná omluva, osobní omluva, …). Výkladové problémy a dle mého názoru i jistou rozpornost s preferenční formou přiměřeného zadostiučinění dle o. z.  lze spatřovat v pojmech skutečně a dostatečně. Skutečným odčiněním újmy by mělo být navrácení v původní stav, tedy ve stav, který existoval před porušením práva na ochranu osobnosti. V mnoha případech může být tedy skutečné odčinění újmy velmi těžko uskutečnitelné. U ochrany osobnosti by záleželo na dalších faktorech, především na formě, v jaké byl zásah proveden a v počtu lidí, mezi které byl zásah rozšířen. I tak se domnívám, že skutečné odčinění újmy vzniklé zásahem do ochrany osobnosti je spíše nemožné. Pokud dojde k zásahu do práva na ochranu osobnosti například formou hromadných sdělovacích prostředků, měla by se uplatnit dle dikce o. z. peněžitá forma zadostiučinění, protože navrácení v původní stav je nemožné. 

Podle ust. § 2956 o. z. se jako nemajetková újma odčiní i způsobené duševní útrapy. Zde by měl vzít soud při stanovení přiměřeného zadostiučinění v potaz zejména délku a intenzitu psychického utrpení, která by mohla překročit intenzitu přiměřenosti. 

Výpočet přiměřeného zadostiučinění a metoda výpočtu je ponechána zcela na diskreci soudu. Soud při úvaze o přiměřenosti požadované satisfakce musí především vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu (musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři vzniklé nemajetkové újmy apod.).[6] Určité vodítko k výpočtu poskytuje ustanovení § 2957 o. z., podle kterého by měl soud přihlédnout k případnému úmyslu, použití lsti, pohrůžky, zneužití závislosti poškozeného na škůdci, násobení účinků zásahu jeho uváděním ve veřejnou známost, diskriminaci poškozeného se zřetelem na jeho pohlaví, zdravotní stav, etnický původ, víru nebo k jiným obdobně závažným důvodům. V úvahu by se rovněž měla vzít obava poškozeného ze ztráty života nebo vážného poškození zdraví, pokud takovou obavu hrozba nebo jiná příčina vyvolala. Soud by měl přihlédnout k individualitě každého případu podle jednotlivých skutkových zjištění a v souladu s přiměřeností přiznat přiměřené zadostiučinění, byť v praxi to může být velmi složité. Právě kvůli individualitě každého případu je vyloučena zákonem stanovená obecná sazba nebo metodika výpočtu, kdy by mohlo dojít k podcenění skutečnosti, která je v daném případě rozhodná pro stanovení přiměřeného zadostiučinění (byť v jiném případě být rozhodná nemusí) a přiměřené zadostiučinění by se poté minulo svým účelem. 

Dosavadní stav judikatury je nekonzistentní, a to především v přiznávaných částkách peněžitého zadostiučinění, jelikož neexistují právní předpisy, které by soudům podaly alespoň nějaké vodítko, podle čeho tyto částky stanovit. Soudy si tedy leckdy musí poradit s velmi komplexními případy a posoudit důležitost každé okolnosti samostatně i v souvislosti s ostatními. 

 

Autorka je advokátní koncipientkou.

 


[1] LAVICKÝ, Petr. Občanský zákoník. I, Obecná část (§ 1-654) : komentář. Praha: C. H. Beck, 2014. ISBN 978-80-7400-529-9. s. 468.

[2] Srovnání rozsudek NS sp. zn. 30 Cdo 535/2007.

[3] Srovnání nález I ÚS 1586/09.

[4] Srovnání rozsudek NS sp. zn. 29 Odo 652/2001.

[5] Srovnání rozsudek NS sp. zn. 23 Cdo 3704/2011.

[6] Srovnání rozsudek NS sp. zn. 30 Cdo 860/2010 a rozsudek NS sp. zn. 30 Cdo 2206/2006.