Nutná obhajoba právnické osoby – ano, či ne? – 1. část

autor: JUDr. Alena Tibitanzlová
publikováno: 23.07.2018

Jako inspirace pro téma tohoto příspěvku posloužilo v článku analyzované opatření o ustanovení obhájce právnické osobě pro domnělou existenci důvodu nutné obhajoby. To mě podnítilo zamyslet se nad tím, proč upravuje institut nutné obhajoby zákon o trestní odpovědnosti právnických osob tak, jak jej upravuje, a zda je taková právní úprava namístě. Na tyto otázky se pokusím nalézt odpověď, anebo k této problematice alespoň vyvolat diskusi. Příspěvek je rozdělen do dvou částí (druhá část vyjde v BA č. 7-8/2018), přičemž první z nich je úvodem do problematiky trestní odpovědnosti právnických osob, problematiky nutné obhajoby a již částečnou analýzou zkoumaného.

Zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále také jen jako „ZTOPO“), je účinný již sedmým rokem. Pokud jde o příspěvky v této oblasti do dnešního dne publikované, pak tyto jednotlivé odborné výstupy se věnují především rozsahu kriminalizace jednání právnických osob (§ 7 ZTOPO) anebo přičitatelnosti jednání fyzické osoby osobě právnické (§ 8 ZTOPO).[1] Pokud jde o problematiku trestního řízení vedeného proti právnickým osobám, tedy o procesněprávní část zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, pak této problematice je, zdá se, věnováno už méně prostoru, a to zejména, jde-li o obhajobu právnické osoby v trestním řízení.[2]

Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob představuje výzvu nejen pro samotné právnické osoby, ale také pro orgány činné v trestním řízení a obhájce. V této souvislosti, jako inspirace pro téma, které jsem pro svůj příspěvek zvolila, posloužilo dále podrobně rozebrané opatření o ustanovení obhájce právnické osobě pro domnělou existenci důvodu nutné obhajoby. To mne podnítilo v tom smyslu, abych se zamyslela nad tím, proč zákon o trestní odpovědnosti právnických osob upravuje institut nutné obhajoby tak, jak jej upravuje, a zda je taková právní úprava namístě. Na tyto otázky se v průběhu tohoto příspěvku pokusím nalézt odpověď, anebo alespoň vyvolat diskusi. 

Existují důvody, proč by neměl být institut nutné obhajoby v trestním řízení proti právnickým osobám vyloučen? 

Příspěvek započnu samotným jádrem problematiky. Níže uvádím celkem osmnáct, ať už více či méně zásadních důvodů, kdy každý z nich podporuje kladnou odpověď na otázku, kterou si kladu v názvu příspěvku.[3] 

Ust. § 36b tr. řádu jako ustanovení protiústavní 

Ústavní soud České republiky v minulosti vyjádřil svůj postoj ke smyslu a rozsahu (nutné) obhajoby, když konstatoval, že „institut nutné obhajoby je jedním z prostředků, jímž je zajištěno ústavně zaručené právo na obhajobu“,[4] a že „skutečná realizace práva na obhajobu ústavně zakotvená v čl. 40 odst. 3 LZPS je jednou z klíčových podmínek spravedlivosti trestního řízení; tomuto právu musí být dán průchod ve všech fázích trestního řízení bez ohledu na to, zda je uplatňuje osoba prvotrestaná či recidivista, a bez ohledu na to, zda svědčí osobě s intelektuálními a dalšími duševními schopnostmi průměrnými či nadprůměrnými, nebo naopak osobě, u níž jsou tyto schopnosti sníženy“.[5] Jelínek se pak v tomto směru vyjádřil tak, že „bez plného uplatnění práva na obhajobu ve všech jeho projevech a v plném zákonném vyjádření nelze bez výhrad hovořit o dosažení spravedlnosti“.[6]

Zakotvení ust. § 36b do trestního řádu, jež ve svých důsledcích omezilo nutnou obhajobu obviněných fyzických osob, sklidilo v minulosti ze strany odborné veřejnosti nemalou kritiku. Např. Jelínek označil tento krok zákonodárce za „ostud­né omezení práva obviněného na obhajobu“,[7] další nekompromisní názor na tuto problematiku pak vyjádřil Vantuch, který svou úvahu nad touto novelou trestního řádu zakončil tím, že „o nutnou obhajobu jde tehdy, když je obhajoba obhájcem považována zákonodárcem za natolik důležitou, že rozhodnutí o ní nelze ponechat na úvaze obviněného a předmětnou novelou zavedená možnost obviněného vzdát se obhájce podle § 36b tr. řádu je v rozporu s čl. 40 odst. 3 LZPS“,[8] de lege ferenda pak rovnou navrhl zrušení tohoto ustanovení jakožto ustanovení protiústavního.

Institut nutné obhajoby je koncipován jako neoddělitelná součást práva na obhajobu. I právnická osoba má přitom právo na obhajobu a jako taková je subjektem práva na spravedlivý proces.[9] Pokud se lze v odborné literatuře setkat s názorem, že i „pouhé“ faktické zúžení důvodů nutné obhajoby ust. § 36b tr. řádu je v rozporu s Listinou základních práv a svobod, pak tím spíše lze, a to i s přihlédnutím k výše uvedeným závěrům Ústavního soudu, uvažovat nad tím, zda není v důsledku absolutního vyloučení nutné obhajoby právnických osob zasahováno do jejich ústavně zaručených práv. 

Pohled do zahraničí 

Ve francouzském trestním řádu[10] neexistuje žádné obecné ustanovení, které by, obdobně jako náš trestní řád, souborně vypočítávalo jednotlivé důvody nutné obhajoby. Tento zákon upravuje nutnou obhajobu speciálně, ad hoc, u toho kterého svého ustanovení. S nutnou obhajobou tak počítá kupř. v případě, kdy se obviněný nachází ve vazbě, výkonu trestu odnětí svobody, jedná se o řízení proti mladistvému, anebo jde o případ sjednávání dohody o vině a trestu. V části zákona týkající se trestního řízení proti právnickým osobám nenalezneme žádné ustanovení, které by nutnou obhajobu právnických osob vylučovalo, její faktické vyloučení je ve většině případů dáno spíše charakterem důvodů nutné obhajoby. Na tomto místě tak nelze souhlasit s tvrzením uvedeným v důvodové zprávě k zákonu o trestní odpovědnosti právnických osob z roku 2011,[11] že nutná obhajoba právnických osob byla vyloučena po vzoru zahraničních úprav.

Důvody, kdy musí mít obviněný, fyzická osoba, obhájce podle rakouského trestního řádu,[12] nalezneme v jeho ust. § 61. Samotný rakouský zákon o odpovědnosti sdružení za trestné činy[13] však spojuje nutnou obhajobu právnických osob pouze s případem nemožnosti doručovat trestně stíhané právnické osobě úřední dokumenty. Z toho plyne, že inspirací pro českého zákonodárce, i když nepřímou, rakouský zákon o odpovědnosti sdružení za trestné činy na rozdíl od francouzského trestního řádu být mohl, neboť obsahuje vlastní speciální ustanovení o nutné obhajobě právnické osoby, pročež se obecná úprava rakouského trestního řádu neužije.

Právní úprava trestní odpovědnosti právnických osob v Německu je v mnoha ohledech specifická. Na tomto místě jsem si tak vybrala pouze dva důvody nutné obhajoby fyzické osoby podle německého trestního řádu,[14] které mne zaujaly. Prvně bych poukázala na důvod nutné obhajoby spočívající v tom, že trestní řízení může vést k zákazu výkonu povolání. Co je zde potřeba, je to, aby existovala alespoň určitá míra pravděpodobnosti, že trestní řízení může k tomuto zákazu vést. Ta je přitom dána např. tehdy, byl-li obviněnému uložen předběžný zákaz výkonu povolání (k tomuto srov. § 33 odst. 1 ZTOPO). Toto ustanovení v našem trestním řádu chybí, pokud jde však o nutnou obhajobu právnických osob, bylo by namístě jeho zavedení zvážit, avšak s modifikací, že by se jednalo o zákaz činnosti, resp. zákaz výkonu předmětu činnosti právnické osoby, neboť právnická osoba povolání vykonávat nemůže, a to proto, že takový zákaz představuje významný zásah do poměrů obviněného, nadto pak, jde-li o právnickou osobu. Úpravu nutné obhajoby v německém trestním řádu bych pak zmínila ještě v tom směru, že se zde, a to na rozdíl od pouhého mechanického zaměření na výši hrozícího trestu, berou do úvahy také jiné případné závažné zásahy do života obviněného spojené s potenciálním trestem. Soud tak může obviněnému ustanovit obhájce, pokud se účast obhájce v trestním řízení jeví jako nezbytná z důvodu závažnosti činu, kdy se posuzuje zejména výše trestu, který obviněnému hrozí, anebo jiné závažné zásahy do života obviněného. Jedná se přitom např. o případy, kdy je prováděno zdlouhavé a složité dokazování, existují zde pochybnosti o trestní odpovědnosti obžalovaného, mezi státním zastupitelstvím a soudem je právní stav věci posuzován rozdílně, soud nemůže skutkový stav věci posoudit sám, aniž by přibral znalce, anebo nemá obviněný vůbec žádné právní znalosti. Existenci těchto důvodů je přitom nutné zkoumat v každém řízení zvlášť, a to nikoli z pohledu soudce, nýbrž z pohledu obviněného. Tento důvod nutné obhajoby by byl, zdá se, v řízení proti právnickým osobám uplatnitelný a jistě i vhodný (k tomuto dále srov. též výklad k důvodu nutné obhajoby uvedený v § 36 odst. 2 tr. řádu).

Konečně, i kdyby snad byla pravda, jak tvrdí zákonodárce, že nutná obhajoba byla v případě právnických osob vyloučena po vzoru zahraničních úprav, domnívám se, že by její zakotvení nebylo žádným problémem, neboť příslušné ustanovení by ve srovnání s ostatními zeměmi zaručovalo právnickým osobám vyšší standard jejich ochrany, tedy něco více, nikoli méně. 

Právní nebo skutková složitost věci 

V důvodové zprávě k zákonu o trestní odpovědnosti právnických osob z roku 2011 se uvádí, že „návrh zákona výslovně vylučuje použití ustanovení trestního řádu o nutné obhajobě, protože ta je vymezena výlučně ve vztahu k právům fyzické osoby. Zahraniční právní úpravy si počínají obdobně a v zásadě vylučují použití ustanovení o nutné obhajobě u právnických osob.“[15] Pokud jde ovšem o případ nutné obhajoby daný tím, že soud nebo v přípravném řízení státní zástupce považují pro obviněného za nutné mít obhájce zejména proto, že vzhledem k tělesným nebo duševním vadám obviněného mají pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit (§ 36 odst. 2 tr. řádu), minimálně podle názoru Vantucha[16] či Šámala[17] lze pod tento důvod nutné obhajoby podřadit i právní nebo skutkovou složitost věci, anebo okolnost, že obviněný nemá obhájce, ač spoluobviněný, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy prvního obviněného, má dva specializované obhájce. V případě trestních řízení vedených proti právnickým osobám lze přitom očekávat, že se bude jednat často o kauzy složité, kupř. související s nemálo komplikovanou hospodářskou kriminalitou,[18] a tedy by bylo jistě možné aplikovat tento důvod nutné obhajoby i na právnické osoby. 

Samostatná otázka dohody o vině a trestu 

Podle důvodové zprávy k zákonu č. 193/2012 Sb. „v případě, kdy se v přípravném řízení sjednává dohoda o vině a trestu, se ze strany obviněného předpokládá podávání kvalifikovaného návrhu trestu, případně ochranného opatření a návrhu na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení, což předpokládá dostatečné právní znalosti v oblasti trestního práva, a zejména s ohledem na skutečnost, že obsah sjednané dohody je klíčový z hlediska konečného rozhodnutí soudu ve věci, je zapotřebí, aby obviněný měl při sjednávání dohody o vině a trestu vždy obhájce, který by účinně hájil jeho práva a poskytoval mu potřebnou právní pomoc…“[19] Takové povinné zastoupení obviněného obhájcem při sjednávání dohody o vině a trestu se mi osobně jeví jako více než nezbytné; jsem toho názoru, že v případě, kdy by trestní řád neobsahoval předmětné ust. § 36 odst. 1 písm. d), byla by ústavně zaručená práva obviněného na spravedlivý proces značnou měrou ohrožena a obsah sjednané dohody by byl mnohdy poznamenán právní neznalostí a nezkušeností obviněného.

Požadavek obligatorní přítomnosti obhájce je kromě § 36 odst. 1 písm. d) stanoven výslovně i v ust. § 175a odst. 3 tr. řádu, jež uvádí, že dohodu o vině a trestu sjednává státní zástupce s obviněným za přítomnosti obhájce. Je tedy otázkou, zda nebude přítomnost obhájce vyžadována i tehdy, pokud je dohoda o vině a trestu uzavírána s právnickou osobou. Domnívám se však, že úmysl zákonodárce směřoval k vyloučení nutné obhajoby právnických osob v absolutně všech případech, které připadají v úvahu (§ 35 odst. 2 ZTOPO), a to i budeme-li uvažovat o tom, že s ohledem na krátký časový odstup přijímání zákona, jenž zavedl do českého trestního práva institut dohody o vině a trestu, a zákona zavádějícího trestní odpovědnost právnických osob, zákonodárce s institutem dohody o vině a trestu v řízení proti právnickým osobám prostě jen nepočítal. Tento závěr pak podporuje i rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. 5 T 67/2015, kterým byla obviněná právnická osoba uznána vinnou pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, a na základě dohody o vině a trestu sjednané jejím jednatelem a státním zástupcem byla odsouzena k trestu zrušení právnické osoby podle § 16 odst. 1 ZTOPO. Otázku trestu ponechám na tomto místě stranou, pro nás je zde důležité to, že právnická osoba v daném případě obhájcem zastoupena nebyla, a to ani v průběhu sjednávání dohody o vině a trestu, ani během veřejného zasedání v řízení před soudem.

Jestliže zákonodárce stanovil v řízení o dohodě o vině a trestu povinnost obviněného být zastoupen obhájcem, není podle mě důvodu, aby to omezoval pouze na trestní řízení vedená proti fyzickým osobám. Tento důvod nutné obhajoby přitom považuji z hlediska nutné obhajoby právnických osob za důvod snad nejpotřebnější a současně též, řekněme, prakticky nejreálnější.[20] 

Řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let 

Další ze situací, ve kterých musí mít obviněná fyzická osoba obhájce, je případ, kdy se koná řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. Nebylo by možné i tento důvod nutné obhajoby aplikovat jaksi analogicky též na případy obviněných právnických osob? I přesto, že právnickým osobám nelze uložit trest odnětí svobody, takto stanovená výše horní hranice trestní sazby je podle mého názoru jakýmsi signálem toho, že právnické osobě nemusí být uložen zrovna mírný trest, nehledě na to, že při takto stanovené výši horní hranice trestní sazby již nemá právnická osoba možnost dosáhnout kupř. pro ni výhodného podmíněného zastavení trestního stíhání. Proč tedy postupovat natolik svázaně a rovnou uzavřít, že proto, že nemůže být právnické osobě uložen trest odnětí svobody, nebylo by možné aplikovat v trestních řízeních vedených proti právnickým osobám ani tento důvod nutné obhajoby?

Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob nemá žádnou zvláštní část, ve které bychom obdobně jako v trestním zákoníku nalezli trestné činy, jichž se může právnická osoba dopustit, a to společně se stanovením druhu trestu, který by bylo možné právnické osobě za ten který trestný čin uložit. I přesto, podobné důsledky jako trest odnětí svobody mohou mít i tresty, jež lze právnickým osobám v trestních řízeních proti nim vedených ukládat. Samozřejmě, že kvůli dříve uvedenému těžko soudit, jak by orgány činné v trestním řízení posuzovaly, jaký trest v tom kterém případě právnické osobě hrozí, resp. jak by posuzovaly to, zda v tom kterém případě právnické osobě obhájce ustanovit. Z tohoto důvodu by tak bylo namístě buď a) vytvoření samostatného důvodu nutné obhajoby právnické osoby v trestním řízení, a to přímo v zákoně o trestní odpovědnosti právnických osob se svým vzorem v tomto důvodu nutné obhajoby fyzické osoby, anebo b) neuvažovat natolik upjatě a nutnou obhajobu právnické osoby s tímto důvodem propojit formálně, tj. tak, že důvod nutné obhajoby právnické osoby je dán v případě, kdy se vede trestní řízení proti právnické osobě pro trestný čin, jehož horní hranice převyšuje podle zvláštní části trestního zákoníku pět let. 

Nemožnost vzdát se obhájce, jde-li o trestný čin, za který lze uložit výjimečný trest 

Nebudeme-li blíže hodnotit samotnou existenci možnosti vzdát se obhájce v případech stanovených trestním řádem, pokud jde o omezení možnosti vzdát se obhájce, které se vztahuje na trestné činy, za které hrozí výjimečný trest, domnívám se, že alespoň toto rozhodnutí zákonodárce bylo koncep­čně správné. V těchto případech se totiž zpravidla vždy jedná o trestní řízení natolik obsáhlá, skutkově i právně náročná, že obhajoba vykonávaná obhájcem je pro účely zajištění zásady práva na obhajobu skutečně nezbytná.

Pokud trestní řád nepřipouští vzdání se obhájce v případě, kdy fyzické osobě hrozí výjimečný trest,[21] a v případě právnické osoby nutnou obhajobu ani nezakotvuje, je namístě zamyslet se nad tím, zda není něco špatně, o to více pak s ohledem na závěry uvedené v předchozím bodě. I obviněným právnickým osobám by se mělo dostat kvalifikované právní pomoci, a to tím spíše, pokud jde o řízení pro trestné činy, za které lze uložit obviněným fyzickým osobám výjimečný trest, resp. v řízení o zvlášť závažných zločinech, jichž se podle § 7 ZTOPO může dopustit i právnická osoba.

Je třeba doplnit snad jen to, že slovenský trestní řád[22] obsahuje ust. § 37 odst. 4, podle něhož se obviněný v řízení o zvlášť závažném zločinu může vzdát obhájce. V souvislosti s absolutní neexistencí nutné obhajoby právnických osob v těchto případech možnost vzdání se obhájce podle slovenské právní úpravy kritizoval v minulosti Kolesár, který uvedl, že „taková možnost, pro kterou neshledávám rozumný důvod, představuje nežádoucí zúžení nutné obhajoby, které oslabuje postavení obviněného v kontradiktorním řízení ve vztahu k obhajobě. Pokud by obžalovaný v kontradiktorním řízení o zvlášť závažném zločinu neměl obhájce, bude znevýhodněn oproti vzdělanému a zkušenému prokurátorovi. Takový obžalovaný ani nemá reálnou možnost adekvátního vedení výslechu, kladení otázek a celé činnosti, která se o od něho v hlavním líčení vyžaduje.“[23] 

Důsledky odsouzení právnické osoby 

Uložení trestu a jeho následný výkon představuje závažný zásah do způsobu života obviněného, který jeho, ale i další osoby ve významné míře poznamená. I proto se stát snaží poskytnout obviněným prostřednictvím institutu nutné obhajoby maximální možnou pomoc.

Pokud zákon o trestní odpovědnosti právnických osob vylučuje nutnou obhajobu právnických osob, zákonodárce tím vlastně, v návaznosti na výše uvedené, říká, že z hlediska ochrany práv klade poněkud nižší úroveň na práva korporátní než na osobnostní práva fyzické osoby. To lze sice na jedné straně pochopit, na straně druhé však musím poznamenat a připomenout, že právnickým osobám mohou hrozit tak závažné tresty, jako je trest zrušení právnické osoby, propadnutí majetku, zákaz činnosti v délce trvání až dvacet let anebo peněžitý trest ve výši až 1 460 000 000 Kč.[24] Následky odsouzení právnické osoby pak mohou být velmi vážné, objektivně snad dokonce daleko závažnější než v případě odsouzení osoby fyzické, a to dokonce druhotně i pro ty subjekty, které se na protiprávním jednání právnické osoby vůbec nepodílely; uvažovat lze na tomto místě např. o stovkách zaměstnanců velké právnické osoby a hrozbě ztráty jejich zaměstnání anebo o obchodních partnerech právnické osoby a nebezpečí ztráty významných zakázek. Konečně, opomenout nelze ani skutečnost, že údaje v Rejstříku trestů právnických osob[25] jsou veřejné.

Je tedy přinejmenším zamyšlení hodné, že zákon o trestní odpovědnosti právnických osob akcentuje ochranu třetích osob např. v ustanoveních dotýkajících se sankcionování právnických osob, avšak pokud jde o otázku nutné obhajoby, toto hledisko zákonodárce, zdá se, jaksi opomenul. 

Zajišťovací opatření ukládaná právnickým osobám 

V návaznosti na předchozí bod, likvidační může být pro právnickou osobu nikoli jen její odsouzení. Takové důsledky může mít již samotné zahájení trestního stíhání.

Zajišťovací opatření aplikovatelná v trestním řízení proti právnickým osobám jsou upravena v § 33 ZTOPO. Toto ustanovení stanoví, že hrozí-li důvodná obava, že obviněná právnická osoba bude postupovat způsobem uvedeným v § 67 písm. c) tr. řádu, může již v přípravném řízení soudce na návrh státního zástupce a v řízení před soudem předseda senátu obviněné právnické osobě dočasně pozastavit výkon jednoho nebo více předmětů činnosti nebo uložit omezení nakládání s majetkem této právnické osoby; přitom přihlédne i k důsledkům, které může mít uložení zajišťovacího opatření na třetí osoby (§ 33 odst. 1 ZTOPO). Nad rámec § 33 ZTOPO se pak v trestním řízení vedeném proti právnické osobě mohou při splnění zákonných podmínek uplatnit i zajišťovací opatření uvedená v trestním řádu.

Problémem v těchto, na druhém místě jmenovaných případech, je však to, že jejich právní úprava obsažená v trestním řádu neupravuje povinnost orgánů činných v trestním řízení při jejich využívání přihlédnout i k důsledkům, které může mít konkrétní zajišťovací opatření na třetí osoby, jako je tomu v ust. § 33 odst. 1 ZTOPO. Jako příklad konkrétní situace, která může v této souvislosti nastat, je případ, kdy dojde k zajištění peněžních prostředků na účtu u banky. Rozhodnutím o omezení nakládání s majetkem, pokud se vztahuje i na peněžní prostředky na účtu u banky, se zasahuje podstatným způsobem do práv třetích osob; obviněná právnická osoba není schopna vyplatit mzdy svým zaměstnancům, sekundární efekt pak spočívá v tom, že v důsledku nezaplacení mezd může být paralyzována činnost obviněné právnické osoby, neboť zaměstnanci v důsledku nevyplacených mezd mohou ukončit pracovní poměr.[26]

Prvně, otázkou je, jak moc budou soudy v praxi reálně „přihlížet k důsledkům, které může mít uložení zajišťovacího opatření na třetí osoby“. Dále pak, proto, že uložení zajišťovacího opatření může mít pro právnickou osobu již v samotném průběhu trestního řízení, resp. trestního stíhání, velmi neblahé důsledky, jak bylo shora demonstrováno, v případě jeho aplikace nebude toto zpravidla po vůli právnické osoby, a ta se bude chtít příslušným způsobem bránit. I v tomto okamžiku je vhodné mít po ruce odbornou osobu obhájce, která bude s to odůvodnit případnou stížnost kvalifikovaným způsobem. Konečně pak, pokud by se chtěli zajišťovacímu opatření bránit např. zaměstnanci, pak jim k tomuto ani zákon o trestní odpovědnosti právnických osob, ani trestní řád nedávají žádnou příležitost. Bude tak čistě na právnické osobě, aby dosáhla zrušení uložení takového zajišťovacího opatření a s ním spojených důsledků.[27]

Abychom nezůstali pouze u zajišťovacích prostředků, mimo výše uvedený příklad, pro právnickou osobu může být značně nevýhodné již samotné zahájení trestního stíhání dále např. i proto, že u mnohých zakázek bývá často podmínkou, že uchazeč není trestně stíhán.[28] 

Důvody neexistence nutné obhajoby ve správním řízení 

Pokud na chvíli nahlédneme do řízení o správních deliktech, pak v těch institut nutné obhajoby neexistuje. Samotnou příčinu lze, mimo pochybností nad uplatněním převážné většiny důvodů nutné obhajoby podle trestního řádu ve správním řízení, nacházet především v typově menší závažnosti a právní složitosti věci, menší závažnosti hrozících trestů, anebo v menší složitosti správního řízení. Dále pak, protože správní řízení vedou často osoby, které nemají právnické vzdělání, není tolik pociťována převaha správního orgánu nad osobou obviněného.[29]

Z výše uvedeného stručného vymezení toho, proč ve správním řízení neexistuje institut nutné obhajoby, můžeme opět, a contrario, dovozovat, že v případě trestního řízení, nehledě na to, zda se jedná o osobu fyzickou anebo právnickou, by o důvodech pro nutnou obhajobu právnické osoby, alespoň teoreticky, uvažováno jistě být mohlo.

Zvýšení rozsahu kriminalizace jednání právnických osob 

Novela provedená zákonem č. 183/2016 Sb. zvýšila s účinností od 1. 12. 2016 rozsah kriminalizace jednání právnických osob (§ 7 ZTOPO). Již v původním znění § 7 ZTOPO jsme se mohli setkat s případy trestných činů, u nichž by byla nutná obhajoba právnických osob jistě více než účelná. K závěru o potřebnosti nutné obhajoby právnických osob v některých případech lze tím spíše dospět nyní, když dříve uvedená novela zavedla v podstatě generální odpovědnost právnických osob,[30] tedy se právnická osoba může dopustit, a to s výjimkou malého počtu trestných činů vyjmenovaných v zákoně, všech trestných činů jako osoba fyzická; tím se postavení fyzické a právnické osoby v trestním řízení fakticky ještě více přiblížilo.[31]

Pokračování v příštím čísle.