oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

NOZ v praxi: Správa svěřenského fondu

autor: JUDr. Lucie Josková Ph.D., LL.M.
publikováno: 30.09.2014

§ 1453 (Způsobilost být svěřenským správcem) (1) Svěřenským správcem může být každý svéprávný člověk. (2) Právnická osoba může být svěřenským správcem, stanoví-li to zákon.

Z důvodové zprávy (k § 1453 až 1456):

Úkolem správce svěřenského fondu je vykonávat plnou správu spravovaného majetku, tedy měnit jeho podstatu, rozmnožovat ji a investovat. 

I. Význam právní úpravy pododdílu 2

Označení ustanovení § 1453 až 1456 rubrikou „Správa svěřenského fondu“ je zavádějící. Vyvolává totiž dojem, že se jedná o zakotvení pravidel správy svěřenského fondu, hlavní důraz je však kladen na osobu svěřenského správce, konkrétně pak na způsobilost být svěřenským správcem (§ 1453), totožnost správce a zakladatele / obmyšleného (§ 1454) a vznik a zánik funkce svěřenského správce (§ 1455). Pravidla správy svěřenského fondu jsou obsažena pouze v první větě § 1456 („Svěřenskému správci náleží plná správa majetku ve svěřenském fondu“), přičemž pro konkretizaci plné správy je třeba použít ustanovení o plné správě cizího majetku (§ 1409 až 1410). Pro povinnosti svěřenského správce při správě se navíc subsidiárně použije úprava povinností správce cizího majetku (§ 1411 a násl.), zejména pak povinnost postupovat s péčí řádného hospodáře.

II. Účel a působnost

Účelem komentovaného ustanovení je vymezit okruh osob, z nichž může být ustanoven svěřenský správce. Úprava se použije pouze pro případy svěřenského fondu; v ostatních případech správy cizího majetku se omezení (zejména limitovaná možnost jmenovat správcem právnickou osobu) neužijí. K požadavkům kladeným na správce cizího majetku viz komentář k § 1400.

III. Způsobilost být svěřenským správcem

Svěřenským správcem může být fyzická či (stanoví-li tak zákon) právnická osoba.

Člověk (fyzická osoba) může být svěřenským správcem, pokud je plně svéprávný. Plně svéprávným se člověk zásadně stává dovršením 18 let; před dovršením 18 let se plně svéprávným stává jen přiznáním svéprávnosti nebo uzavřením manželství (§ 30). Další předpoklady pro výkon funkce svěřenského správce nejsou stanoveny. To představuje zásadní nesoulad ve vztahu k úpravě způsobilosti právnických osob, neboť tam způsobilost k výkonu takové funkce musí výslovně zakotvit zvláštní zákon (který tak činí jen pro právnické osoby se zvláštní kvalifikací).

Právnická osoba se může stát svěřenským správcem pouze v případě, že tak výslovně stanoví zákon. V současné době je takovým zákonem pouze zákon č. 240/2013 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, který umožňuje, aby se svěřenským správcem stala za určitých okolností investiční společnost (§ 11 zák. č. 240/2013 Sb.). S právnickou osobou jako svěřenským správcem počítal rovněž § 7 návrhu zákona o statusu veřejné prospěšnosti (sněmovní tisk č. 989, 6. volební období), který nakonec nebyl přijat (s jehož přijetím lze nicméně v budoucnu počítat). Podle něj mohla být svěřenským správcem nadace se statusem veřejné prospěšnosti, pokud účel svěřenského fondu souvisel s hlavní činností nadace.

Zákon explicitně neupravuje situaci, kdy bude svěřenským správcem jmenována osoba, která k tomu není způsobilá (např. je omezeně svéprávná či se jedná o právnickou osobu, které zvláštní zákon výkon funkce svěřenského správce neumožňuje). Lze soudit, že v tomto případě bude třeba postupovat analogicky podle § 155, jenž upravuje důsledky povolání nezpůsobilé osoby za člena orgánu právnické osoby (stejně lit. č. 1, s. 1199). Pokud byla jmenována svěřenským správcem nezpůsobilá osoba, nastupuje fikce, že k takovému jmenování nedošlo. Pokud nicméně nezpůsobilá osoba působila jako svěřenský správce ve vztahu ke třetím osobám, nedotýká se to jejich práv nabytých v dobré víře (§ 155 odst. 2 analogicky). Dojde-li k omezení svéprávnosti později, funkce správce zanikne (§ 1438).

Zákon neklade na svěřenského správce žádné požadavky stran vzdělání či praxe ani neomezuje okruh možných svěřenských správců. Svěřenský správce je nicméně při výkonu své funkce povinen postupovat s péčí řádného hospodáře (§ 1411), tj. s nezbytnou loajalitou a s potřebnými znalostmi a pečlivostí. Porušením povinnosti péče řádného hospodáře by proto bylo i přijetí funkce, ačkoliv daná osoba nemá pro její výkon dostatečné znalosti, nezajistí-li výkon takové činnosti odborníkem (srov. § 159 odst. 1). Povinnost postupovat s péčí řádného hospodáře tak bude také přirozeným omezením při výběru správce pro konkrétní svěřenský fond, kdy bude třeba zohlednit vhodnost osoby s ohledem na druh fondu, jeho povahu a velikost, popřípadě i další okolnosti. Nejsou stanovena ani žádná omezení stran maximálního počtu svěřenských fondů, v nichž určitá osoba může být jako správce činná. Limitem tak zde zůstává pouze povinnost postupovat s péčí řádného hospodáře (§ 1411), která fakticky znemožňuje řádný výkon funkce ve větším počtu svěřenských fondů.

Svěřenským správcem přitom může být i zakladatel nebo obmyšlený; v takovém případě však musí mít svěřenský fond dalšího správce – třetí osobu a správci musí jednat společně (§ 1454).

IV. Společná správa

Svěřenský správce může být jeden nebo jich může být více. Více správců zákon obligatorně požaduje v případě, že svěřenský správce je zároveň zakladatelem či obmyšleným (§ 1454). S ohledem na skutečnost, že počet svěřenských správců není povinnou náležitostí statutu (§ 1452 odst. 2), lze soudit, že počet svěřenských správců se může v průběhu trvání svěřenského fondu měnit podle vůle osoby oprávněné jmenovat svěřenského správce (zakladatel, případně soud – § 1455). Pokud nicméně statut určí, že svěřenský fond má určitý počet svěřenských správců, je tento počet třeba dodržovat. Neodpovídá-li počet svěřenských správců vůli zakladatele vyjádřené ve statutu, potom je na soudu, aby potřebné svěřenské správce na návrh jmenoval (§ 1455 odst. 2).

Má-li svěřenský fond více správců, je nutno se zabývat otázkou jejich jednání na účet svěřenského fondu, tedy otázkou, zda na účet svěřenského fondu může právně jednat (např. uzavřít kupní smlouvu) každý ze správců anebo musí právně jednat společně. K této problematice podrobně viz komentář k § 1454 (sub III).

Související ustanovení:

§ 30, 147, 1411, 1438, 1454, 1455, 1466

Související předpisy:

§ 11 zák. č. 240/2013 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, – § 136 odst. 1 insolvenčního zákona

Z literatury:

Pihera in Spáčil a kol.: Občanský zákoník. Komentář, sv. III, 2013, s. 1199. Dále viz literatura k § 1448.

§ 1454

(Totožnost správce a zakladatele či obmyšleného)

Za podmínek uvedených v § 1453 může být svěřenským správcem i zakladatel svěřenského fondu nebo osoba, které má být ze svěřenského fondu plněno. V takovém případě však musí mít svěřenský fond dalšího svěřenského správce, kterým je osoba třetí, a správci musí právně jednat společně.

Z důvodové zprávy (k § 1453 až 1456):

Nelze vyloučit, aby se správcem svěřenského fondu stal jeho zakladatel nebo obmyšlený; pro ten případ je však nezbytné předem zabránit vzniku rizik, k nimž taková situace může případně vést. Z toho důvodu se volí konstrukce, že tehdy, je-li svěřenským správcem zakladatel nebo obmyšlený, musí mít svěřenský fond ještě dalšího spolusprávce, který nebude ani zakladatelem, ani obmyšleným, přičemž oba spolusprávci musí za takové situace jednat společně.

I. Účel a působnost

Účelem tohoto ustanovení je odstranit pochybnosti, zda je možná totožnost svěřenského správce a zakladatele či beneficienta. Zároveň má být řešen konflikt zájmů, ke kterému v takovém případě nutně dochází. Ustanovení se uplatní pouze pro svěřenské fondy. V případě správy cizího majetku není možná totožnost vlastníka a správce, neboť potom by se z podstaty věci nejednalo o správu cizíhomajetku.

II. Totožnost správce a zakladatele/obmyšleného

Zákon připouští, aby zakladatel či obmyšlený byl zároveň svěřenským správcem. Lze soudit, že vyloučen není ani případ, kdy zakladatel, svěřenský správce a obmyšlený je tatáž osoba (stejně Pihera, lit. č. 1, s. 1199). Taková osoba ovšem musí splňovat podmínky kladené na svěřenského správce v § 1453, tj. musí se jednat o plně svéprávnou fyzickou osobu či právnickou osobu, které výkon funkce svěřenského správce umožňuje zákon.

Důvodem požadavku „nezávislého“ svěřenského správce je zabránit možnému konfliktu zájmů. Správa fondu je vykonávána za stanoveným účelem (v zájmu obmyšleného či obmyšlených), který se nemusí krýt se zájmem zakladatele; taktéž se mohou lišit zájmy obmyšlených, je-li jich více. Navíc je třeba připomenout, že podstatou svěřenského fondu není jen majetek, ale jeho součástí se (postupně) stávají i dluhy s majetkem související. Správa fondu tak nutně vyžaduje i zohlednění zájmu věřitelů, což by zejména správce, který je zároveň obmyšleným, mohl spíše opomenout.

Třetí osobou se rozumí osoba způsobilá být svěřenským správcem (§ 1453), která není ani zakladatelem, ani obmyšleným. Pokud by se takový „nezávislý“ svěřenský správce později stal obmyšleným (a tím pádem „zainteresovaným“ svěřenským správcem), neztrácí způsobilost být svěřenským správcem, ale oprávněná osoba musí zajistit výkon správy dalším „nezávislým“ svěřenským správcem, aby byla zajištěna způsobilost správců právně jednat.

Přestože zákon i důvodová zpráva vychází z toho, že v takovém případě budou svěřenští správci dva, lze soudit, že to je jen minimální počet, a není tak vyloučeno, aby svěřenských správců bylo více.

III. Společné jednání

Pokud je svěřenských správců více, zákon stanoví, že správci musí právně jednat společně. Přitom je nutno rozlišovat mezi tvorbou vůle a jejím projevem; projev vůle je dále označen jako způsob jednání. Toto rozlišení lze ilustrovat na příkladu koupě nemovitosti. Správci se dohodnou, že koupí určitou nemovitost (tvorba vůle), a jeden z nich potom uzavře kupní smlouvu (projev vůle). Krom toho budou správci řešit i otázky, které v právní jednání nevyústí (např. rozdělení kompetencí při správě fondu v případě, že tak nečiní statut apod.).

S ohledem na skutečnost, že zákonná ustanovení věnovaná svěřenskému fondu (s výjimkou poslední věty § 1454) tuto problematiku neřeší, subsidiárně se zde použije úprava správy cizího majetku (§ 1428 až 1431).

Podle § 1428 několik správců pověřených společnou správou „rozhoduje a jedná většinou hlasů“. Důvodová zpráva k tomuto ustanovení uvádí, že „spolusprávci o záležitostech správy rozhodují a v těchto záležitostech jednají na základě stanoviska většiny z nich, přičemž každý z nich má jeden hlas“. Zdá se tedy, že citované ustanovení upravuje pouze tvorbu vůle a případně i rozhodování o otázkách správy (zde svěřenského fondu), které v právní jednání neústí, a nikoliv i způsob jednání (tedy vlastní projev vůle). Tomu nasvědčuje i jednoznačná formulace § 1454 („… správci musí právně jednat společně“), která směřuje (také) na způsob jednání. Je zřejmé, že tam, kde zákonodárce chtěl upravit způsob jednání na účet svěřenského fondu, učinil tak výslovně. Na druhou stranu Pihera dané ustanovení chápe nejen jako regulaci způsobu tvorby vůle, ale i jako úpravu způsobu jednání („Správou může být pověřeno též několik správců. V takovém případě předpokládá zákon, že správci rozhodují o otázkách správy prostou většinou, kdy každý z nich má jeden hlas. Takto jsou správci oprávněni též jednat na účet beneficienta, příp. spravovaného majetku.“ Viz lit. č. 1, s. 1173). Takovému chápání ostatně napovídá i vzorová québecká úprava (čl. 1332 zní: „Where several administrators are charged with the administration, a majority of them may act unless the act or the law requires them to act jointly or in a determinate proportion“, tedy „Pokud je správou pověřeno několik správců, je oprávněna jednat jejich většina, pokud stanovy nebo zákon nevyžadují společné jednání nebo určitý poměr jejich počtu“).

S ohledem na formulaci § 1428 a § 1454 se lze domnívat, že § 1428 upravuje pouze pravidla pro tvorbu vůle (a rozhodování o otázkách správy, které v právní jednání neústí) a neurčuje způsob jednání na účet svěřenského fondu. Má-li tedy svěřenský fond více svěřenských správců, vůle (resp. stanovisko k záležitostem, které neústí v právní jednání) je tvořena na základě jejich společného rozhodnutí. Dostačující je prostá většina hlasů, přičemž každý správce má jeden hlas. Zákon přitom nepožaduje formalizaci tvorby vůle spočívající například ve vyhotovování zápisů; souhlas je možno vyjádřit i konkludentně. Odlišná pravidla (jak stran potřebné většiny – např. jednomyslnost či kvalifikovaná většina, tak stran počtu hlasů připadajících na jednotlivé správce) může určit statut. V tomto směru ovšem bude limitem § 1454 upravující případy, kdy je svěřenský správce zároveň zakladatelem či obmyšleným. Ze smyslu tohoto ustanovení je třeba dovodit, že poměr sil při rozhodování o otázkách svěřenského fondu nemůže být nastaven tak, aby „zainteresovaný“ svěřenský správce mohl vahou svých hlasů fakticky rozhodovat sám.

Ohledně způsobu jednání na účet svěřenského fondu lze vycházet z toho, že i v případě plurality správců každý ze správců jedná na účet fondu samostatně. Statut sice může zakotvit společné jednání správců, ovšem s ohledem na absenci evidence svěřenských fondů (jejich statutů) bude pro třetí osobu obtížné si relevantní způsob jednání na účet svěřenského fondu zjistit. S ohledem na uvedené by společný způsob jednání měl být chápán spíše jako vnitřní omezení, jehož porušení nemá vliv na závaznost učiněných právních jednání.  

Společné jednání ovšem zákon stanoví obligatorně pro případ, že svěřenský správce je zároveň zakladatelem či obmyšleným (§ 1454). Komentované ustanovení zřejmě směřuje na právní jednání jako celek a je tak relevantní pro obě jeho složky (tvorbu i projev vůle).

Výklad tohoto ustanovení nepřináší problémy v případě, že svěřenští správci jsou dva, a je tak jasné, že právně jednat (tvořit vůli i činit její vlastní projev) musí vždy „zainteresovaný“ svěřenský správce (zakladatel či obmyšlený) a “nezávislý“ svěřenský správce (třetí osoba). Pokud je svěřenských správců více, nelze zákonný požadavek společného jednání s ohledem na smysl komentovaného ustanovení vykládat tak, že společně musí jednat všichni svěřenští správci, ale tak, že „zainteresovaný“ svěřenský správce musí vždy právně jednat společně s (alespoň jedním) „nezávislým“ svěřenským správcem.

Společné jednání „zainteresovaného“ a “nezávislého“ správce bude zřejmě s ohledem na jednoznačné znění poslední věty komentovaného ustanovení třeba vykládat jako závazný způsob jednání (a nikoliv jako vnitřní omezení), byť je takový požadavek vysoce problematický z hlediska ochrany třetích osob (viz výše).

Otázkou je, nakolik požadavek společného jednání modifikuje pravidla pro rozhodování o otázkách svěřenského fondu, které v právní jednání neústí, stanovená v § 1428. Z daného ustanovení vyplývá, že má-li svěřenský fond více svěřenských správců, rozhodují prostou většinou hlasů; každý správce má jeden hlas. Odlišná pravidla (jak stran potřebné většiny – např. jednomyslnost či kvalifikovaná většina, tak stran počtu hlasů připadajících na jednotlivé správce) podle našeho názoru může určit statut. V případě, kdy je jedním ze správců „zainteresovaný“ subjekt, je ovšem třeba zajistit, aby poměr sil při rozhodování o otázkách svěřenského fondu nebyl takový, aby „zainteresovaný“ svěřenský správce mohl vahou svých hlasů fakticky rozhodovat sám.

Související ustanovení:      

§ 1428, 1453

Z literatury:

Pihera in Spáčil a kol.: Občanský zákoník. Komentář, sv. III, 2013, s. 1163, 1199. – 2. Pihera: Nejpodivnější zvíře v lese – poznámky ke svěřenskému fondu. OR, 2012, č. 10. Dále viz literatura u § 1400.

§ 1455

(Jmenování a odvolání svěřenského správce)

(1) Svěřenského správce jmenuje a odvolává zakladatel. Zakladatel může ve statutu určit jiný způsob jmenování nebo odvolání svěřenského správce.

(2) Na návrh osoby, která na tom má právní zájem, jmenuje svěřenského správce soud, nejmenuje-li jej k tomu oprávněná osoba v přiměřené době nebo nelze-li jej ustavit podle odstavce 1.

Z důvodové zprávy (k § 1453 až 1456):

Svěřenského správce ustavuje zakladatel, nestanoví-li statut jiná pravidla, případně jej jmenuje soud; táž pravidla platí i pro odvolání správce (§ 1455).

I. Obecně k subjektům oprávněným jmenovat správce

Pokud svěřenský fond vznikl za života zakladatele a neurčí-li statut jinak, svěřenského správce jmenuje a odvolává zakladatel. Statut může určit i jinou osobu, která svěřenského správce jmenuje a odvolává (např. některého z obmyšlených či třetí osobu). Ve statutu je možné (a zároveň vhodné) zakotvit, že za života zakladatele náleží oprávnění jmenovat a odvolávat správce jemu, po jeho smrti se potom uplatní způsob jmenování a odvolání určený ve statutu. Pro případ, že svěřenského správce není možné určit podle výše uvedeného klíče (např. oprávněná osoba již nežije nebo oprávněnou osobou určený svěřenský správce nepřijal pověření ke správě svěřenského fondu) nebo není jmenován v přiměřené době, jmenuje svěřenského správce na návrh osoby, která na tom má právní zájem, soud (§ 1455 odst. 2).

Pokud je svěřenský fond zřizován pro případ smrti, je vhodné, aby statut určil způsob jmenování a odvolání svěřenského správce; neurčí-li jej, jmenuje svěřenského správce na návrh osoby, která na tom má právní zájem, soud (§ 1455 odst. 2).

Oprávnění soudu jmenovat ale i odvolávat svěřenského správce zakládá též § 1466 odst. 1.

II. Jmenování a odvolání správce zakladatelem

Primárním subjektem oprávněným ke jmenování a odvolání správce je podle zákona zakladatel, který tak získává ve vztahu ke svěřenskému správci mimořádně silné postavení.

Zákon nestanoví žádná pravidla pro jmenování správce. Uplatní se tak obecné požadavky týkající se právního jednání. Písemná forma není nutná, ledaže tak stanoví statut (§ 559). Výběr správce je věcí zakladatele, musí se však jednat o osobu způsobilou být svěřenským správcem (§ 1453). Souhlasíme s Piherou (lit. č. 1, s. 1201), že je možné určit „funkční období“ svěřenského správce, po jehož uplynutí funkce správce zaniká a je nutné ho opětovně jmenovat.

Zakladatel správce odvolává podepsaným písemným prohlášením (§ 1441; k zachování písemné formy při použití technických prostředků viz § 562 odst. 1). Pro odvolání správce přitom nejsou stanovena žádná omezení. Zakladatel tedy může správce odvolat z jakéhokoliv důvodu nebo bez udání důvodu. To ovšem vede k výrazně větší závislosti správce na zakladateli (což není obvyklé a je cizí i vzorové québecké úpravě – podle čl. 1276 CCQ platí, že zakladatel může určit pouze způsob odvolání správce: „The settlor may appoint one or several trustees or provide the mode of their appointment or replacement“, tedy „Zakladatel může jmenovat jednoho nebo několik svěřenských správců nebo určit způsob jejich jmenování nebo nahrazení“).

Zákon neřeší otázku, zda v případě smrti (je-li zakladatelem člověk) či zániku (je-li zakladatelem právnická osoba) zakladatele přechází právo jmenovat a odvolávat správce na jeho právního nástupce. Proti takovému závěru svědčí skutečnost, že zákon upravuje postup pro případ, že správce nemůže jmenovat zakladatel (tehdy jmenuje správce soud na návrh osoby, která na tom má právní zájem – § 1455 odst. 2). Obdobně je upraven mechanismus pro odvolání správce (správce odvolává soud na návrh obmyšleného nebo jiné osoby, která na tom má právní zájem – § 1466 odst. 1). Navíc bude u svěřenských fondů zřízených k soukromému účelu obvyklé, že právním nástupcem správce bude obmyšlený jako jeho dědic. Přestože zákon totožnost svěřenského správce s obmyšleným výslovně připouští (viz § 1454), je zřejmé, že tento stav považuje za rizikový (viz komentář k citovanému ustanovení). Zákon navíc neupravuje situaci pro případ, že dědiců bude několik. Ze všech výše uvedených důvodů proto lze dovodit, že oprávnění zakladatele jmenovat a odvolávat svěřenského správce nepřechází na jeho právní nástupce. Z hlediska právní jistoty tak je vhodné upravit způsob jmenování a odvolání správce ve statutu. Nebude-li tam způsob jmenování/odvolávání zakotven, bude správce jmenovat a odvolávat soud.

III. Určení jiného způsobu jmenování nebo odvolávání

Statut může určit jiný způsob jmenování nebo odvolávání (případně jmenování i odvolávání) svěřenského správce. Pokud statut určí jen pravidla pro jmenování správce, subjektem oprávněným správce odvolat zůstává zakladatel. Ustanovení § 1441 týkající se správy cizího majetku, které zakládá oprávnění odvolat správce osobě, jež ho jmenovala, se neužije, neboť přednost má speciální ustanovení § 1455 odst. 1 první věta. Pokud statut určí pouze způsob odvolání správce, je v takovém případě subjektem oprávněným jmenovat správce zakladatel. Způsobem jmenování (odvolání) se rozumí například určení třetí osoby, která je oprávněna svěřenského správce jmenovat (odvolat). Ve statutu je možné zakotvit další požadavky, které je nutné při jmenování či odvolání svěřenského správce dodržet – např. potřebné vzdělání či praxe osoby, která má být jmenována správcem, vymezení důvodů opravňujících k odvolání správce apod.

IV. Jmenování správce soudem

Není-li správce (včas) jmenován, zakládá zákon pravomoc soudu. Účelem ustanovení je zamezit situacím, kdy pro absenci správce (potřebného počtu správců) není možné na účet fondu právně jednat (k důsledkům porušení požadovaného způsobu jednání viz ovšem výše) a činit rozhodnutí ve věcech svěřenského fondu.

Svěřenského správce je oprávněn jmenovat zakladatel nebo jiná osoba, které zakladatel takové oprávnění svěřil (pravidla ustavení uvedená v odst. 1); jedině tyto osoby mohou být oprávněnými osobami ve smyslu odst. 2. Není proto jasné, proč zákon právo soudu jmenovat správce zakládá v případě, že není splněna jedna z alternativ, když se prakticky jedná o stejné situace. Spojení „nejmenuje-li jej k tomu oprávněná osoba“ je tedy nadbytečné.

Osobou mající právní zájem budou především obmyšlení, zakladatel a jiné osoby s kontrolním oprávněním (§ 1463 odst. 1). Není-li pro absenci správce možné na účet fondu právně jednat, budou oprávněnými osobami pravidelně i osoby, které jsou touto skutečností dotčeny (například věřitel požadující splnění splatné pohledávky apod.).

Svěřenský správce není jmenován v přiměřené době, pokud jeho absence fakticky brání činnosti svěřenského fondu (například proto, že není možné právně jednat na účet fondu).

Zákon výslovně zakládá jen oprávnění soudu jmenovat nového správce. Právo soudu odvolat svěřenského správce, kterého soud jmenoval, vyplývá z § 1441.

 V. Vztah k § 1466

Právo soudu jmenovat a odvolávat správce na návrh zakladatele, obmyšleného či jiné osoby, která na tom projeví právní zájem, vyplývá také z § 1466 odst. 1. Ze znění daného ustanovení je zřejmé, že se jedná o “sankční“ ingerenci soudu pro případ, že správce řádně neplní své povinnosti. Právo odvolat svěřenského správce podle tohoto ustanovení přitom náleží soudu bez ohledu na to, kdo svěřenského správce jmenoval.

Související ustanovení:

§ 561, 562, 1441, 1453, 1463, 1466

Z literatury:

Pihera in Spáčil a kol.: Občanský zákoník. Komentář, sv. III, 2013, s. 1201.

§ 1456

(Oprávnění svěřenského správce)

Svěřenskému správci náleží plná správa majetku ve svěřenském fondu. Do veřejného seznamu nebo do jiné evidence se svěřenský správce zapíše jako vlastník majetku ve svěřenském fondu s poznámkou „svěřenský správce“.

Z důvodové zprávy (k § 1453 až 1456):

Přestože svěřenský fond představuje oddělené vlastnictví se zřetelem k účelu, jemuž má sloužit, musí být přece někdo zapsán nebo evidován jako jeho vlastník (např. ve veřejném seznamu u nemovitých věcí, v obchodním nebo patentovém rejstříku, případně v jiných evidencích). Tím se však – vzhledem k § 1448 – majetek ve svěřenském fondu nestává vlastnictvím svěřenského správce, neboť ten pouze vykonává vlastnická práva – navíc, jak uvedeno výše, jen v rozsahu omezeném účelem správy.

I. Plná správa

Základním úkolem svěřenského správce je spravovat majetek vyčleněný do svěřenského fondu. Náleží mu přitom tzv. plná správa. Svěřenský správce je tak povinen dbát o rozmnožení a uplatnění majetku v zájmu obmyšleného (§ 1409), tj. nemůže se spokojit s uchováním (hodnoty) majetku, ale musí usilovat o jeho růst. Se spravovaným majetkem přitom může činit vše, co je (podle názoru správce) nutné a užitečné (§ 1410). Ze zákona je zřejmé, že správce může například změnit účel spravovaného majetku (§ 1406 a contrario; nelze zaměňovat se změnou účelu svěřenského fondu), bez omezení úplatně zcizovat majetek (§ 1408 a contrario; pro bezúplatné zcizení majetku jsou naopak stanovena omezení – § 1416), zatěžovat majetek (§ 1408 a contrario) či majetek investovat. Při všech krocích je svěřenský správce povinen zachovávat standard péče řádného hospodáře (§ 1411).

V souvislosti s právem investovat majetek je třeba vyřešit otázku, nakolik se na správce svěřenského fondu vztahují ustanovení o obezřetných investicích (§ 1432 až 1435). Povinnost vynakládat peněžité prostředky obezřetně je totiž stanovena pouze pro prostou správu majetku (§ 1407). Z absence obdobného ustanovení u plné správy majetku by tak bylo možno dovodit, že pro svěřenského správce pravidla obezřetné investice neplatí. Ze systematického uspořádání úpravy, kdy jsou v oddíle 2 upravena pravidla správy platná jak pro prostou, tak i pro plnou správu majetku, je nicméně zřejmé, že ustanovení o obezřetných investicích představují limity i pro svěřenského správce. Pokud tedy bude správce vkládat majetek (zpravidla peněžité prostředky) do jiných aktiv či ho poskytovat jinému subjektu za účelem jeho zhodnocení, je třeba ustanovení § 1432 až 1434 dodržet.

Otázkou je, zda statut může omezit rozsah plné správy. Především se může jednat o povinnost nechat určitá jednání schválit zakladatelem. Lze soudit, že taková úprava je možná, neboť kontrolní oprávnění lze kvalifikovat jako preventivní způsob dohledu, ke kterému je zakladatel ze zákona oprávněn (§ 1463 odst. 1). Navíc pokud zákon připouští, aby se zakladatel stal správcem a i nadále spolurozhodoval o osudu vyčleněného majetku (§ 1454), tím spíše mu je třeba přiznat možnost ponechat si alespoň částečný vliv na rozhodování o majetku. Také v québecké literatuře převažuje názor, že proti takovému ujednání nelze nic namítat (lit. č. 1, s. 201). Dále přichází v úvahu zejména omezení zcizování určitého druhu majetku (typicky nemovitostí) či stanovení míry rizika, které je správce oprávněn podstoupit (například oprávnění neřídit se pravidly obezřetné investice a podstupovat i rizikovější jednání). Ve všech uvedených případech nicméně půjde pouze o vnitřní omezení, která nikterak neovlivňují oprávnění správce právně jednat na účet svěřenského fondu a jejichž porušení nebude mít vliv na platnost učiněných právních jednání. Obmyšlený a věřitelé jsou dostatečně chráněni ustanovením § 1466 odst. 1, podle kterého se může obmyšlený nebo jiná osoba mající na tom právní zájem dovolat neplatnosti právního jednání správce, kterým správce poškozuje svěřenský fond nebo právo obmyšleného.

II. Evidence majetku

Majetek vyčleněný do svěřenského fondu je často předmětem evidence (např. nemovitá věc je evidována v katastru nemovitostí). Úpravou způsobu zápisu vyčleněného majetku do těchto evidencí zákon reaguje na podstatu svěřenského fondu, a to že se jedná o majetek bez pána. Snaha vyhovět požadavkům ostatních předpisů na zápis údaje o vlastníkovi majetku vede k tomu, že jako vlastník bude zapisován svěřenský správce s údajem o své funkci (např. Jan Novák, svěřenský správce). Je-li svěřenských správců více, zapisují se do evidence údaje o všech správcích. Dojde-li k výměně správce, je třeba tuto skutečnost reflektovat i ve veřejných evidencích. Z takového zápisu tak bude zřejmé, že evidovaný majetek náleží do svěřenského fondu; o jaký svěřenský fond se jedná, nicméně seznatelné nebude (to bude platit tím spíše, bude-li svěřenský správce zastávat stejnou funkci ve vztahu k více svěřenským fondům).

Související ustanovení:

§ 1406, § 1408 až 1411, § 1432 až 1435, § 1463

Literatura:

Becker: Die fiducie von Quebec und der Trust, 2007, s. 201. 

Autorka je odbornou asistentkou na katedře obchodního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy, spolupracuje s advokátní kanceláří v Praze.

 

Z komentáře Občanský zákoník. Komentář. Svazek III. Koupit lze ZDE.