NOZ v praxi: K oprávnění statutárního orgánu vystavovat za korporaci plnou moc

autor: JUDr. Zdeněk Rosický
publikováno: 13.10.2014

V souvislosti s přizpůsobováním korporačních dokumentů nové právní úpravě jsem se opakovaně setkal s právním názorem, zejména u některých notářů, že v příslušných korporačních dokumentech je třeba výslovně upravit oprávnění statutárního orgánu korporace vystavovat za korporaci plné moci, přičemž pokud k výslovné úpravě nedojde, pak statutární orgán nemůže žádnou plnou moc za korporaci vystavit.

Názor vychází ze skutečnosti, že statutární orgán podle nové úpravy nejedná jménem korporace, ale jedná za korporaci a je tedy jejím zástupcem. Názor se opírá o aplikaci ustanovení § 438 nového občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), v kterém se uvádí, že zástupce může pověřit dalšího zástupce pouze tehdy, když je to se zastoupeným výslovně ujednáno nebo vyžaduje-li to nutná potřeba. Na základě takového názoru pak někteří notáři v korporačních dokumentech v rámci působnosti statutárního orgánu z opatrnosti specificky upravují oprávnění statutárního orgánu vystavovat plné moci. Základní otázkou tedy je, zda se § 478 o. z. na danou situaci aplikuje či nikoliv.  

Opatrnost některých notářů je podpořena určitou pochybností, která se objevila v komentáři k občanskému zákoníku, vydaném nakladatelstvím C. H. Beck, který sice výše uvedený názor odmítá, ale současně připouští, že pro jistotu lze doporučit, aby oprávnění k udělování plných mocí bylo v příslušných korporačních dokumentech upraveno.[1] Komentář vydaný nakladatelstvím Wolters Kluwer aplikaci ustanovení § 438 o. z. rovněž odmítá, ale pochybnost také sdílí.[2]

Účelem tohoto článku je stručně analyzovat úpravu působnosti statutárního orgánu a zamyslet se nad případnými praktickými dopady názoru, podle kterého by se § 438 o. z. na působnost statutárního orgánu aplikoval. 

Úprava v o. z. 

Obecně jsou statutární orgány upraveny v o. z., v části upravující orgány právnické osoby. Na obecnou úpravu pak navazuje úprava v zákoně o obchodních korporacích (dále jen „z. o. k“), a to nejdříve v obecných ustanoveních a pak specificky u jednotlivých typů korporací.

V další části tohoto článku se zaměřuji na společnost s ručením omezeným a akciovou společnost, tedy v praxi dvě nejfrekventovanější kapitálové společnosti.

V § 163 o. z. se výslovně uvádí, že „…Statutárnímu orgánu náleží veškerá působnost[3], kterou zakladatelské právní jednání, zákon nebo rozhodnutí orgánu veřejné moci nesvěří jinému orgánu právnické osoby …“ Již z tohoto obecného ustanovení vyplývá, že pokud např. zakladatelská listina společnosti s ručením omezeným nebo stanovy akciové společnosti neobsahují žádnou zmínku o oprávnění jednatele (představenstva, statutárního ředitele) vystavovat plné moci za společnost, pak takové oprávnění mají, protože ani zákon ani zakladatelské právní jednání nesvěřují takové oprávnění žádné jiné osobě. (Necháváme stranou případné rozhodnutí soudu, který by v konkrétním případě z nějakého důvodu do oprávnění statutárního orgánu vystavovat plné moci zasáhl.) Vzhledem k tomu, že existuje specifická úprava působnosti statutárního orgánu, neaplikuje se ustanovení § 438 o. z.

Na § 163 o. z. navazuje § 164 o. z., v kterém se v odstavci prvním uvádí, že „…člen statutárního orgánu může zastupovat právnickou osobu ve všech záležitostech…“ Z tohoto ustanovení lze vyvozovat, že žádná záležitost není vyloučena, tedy není důvod se domnívat, že by mělo být vyloučeno vystavování plných mocí. 

Úprava v z. o. k. 

Na výše uvedená ustanovení § 163 a §164 o. z. navazuje § 47 z. o. k., který uvádí: „…Omezení jednatelského oprávnění orgánu obchodní korporace společenskou smlouvou nebo jiným ujednáním nebo rozhodnutím orgánu obchodní korporace nejsou vůči třetím osobám účinná, i když byla zveřejněna…“ Účelem předmětného ustanovení je zajistit unifikaci působnosti statutárních orgánů navenek společností, a tedy právní jistotu a stabilitu v právních vztazích mezi společnostmi a třetími osobami. Jakékoliv omezování působnosti statutárních orgánů navenek je neúčinné vůči třetím osobám a je nežádoucí. Z předmětného ustanovení lze nepřímo vyvozovat, že z výše uvedených důvodů je vůči třetím osobám neúčinné a nežádoucí vylučovat z působnosti statutárních orgánů i oprávnění vystavovat za společnost plné moci, byť by se k takovému vylučování mělo dospět na základě interpretace zákona. 

Důsledky nesprávné interpretace 

Závěr, že navenek společnosti nelze vylučovat oprávnění statutárního orgánu vystavovat za společnost plné moci vyplývá i z povahy věci. Pouze pro ilustraci doveďme napadený názor do důsledků. Pokud by statutární orgán společnosti s ručením omezeným nebo akciové společnosti nemohl vystavit plnou moc, jednalo by se o skutečnost tak zásadní, že by takové omezení mělo být uvedeno ve výpisu z obchodního rejstříku. Aby se taková skutečnost zapisovala do obchodního rejstříku, měla by být upravena v příslušném korporátním dokumentu povinně, tedy mělo by se jednat o obligatorní náležitost příslušných korporačních dokumentů. Taková skutečnost se však do obchodního rejstříku nezapisuje a není obligatorní náležitostí korporačních dokumentů (blíže viz § 146 a § 250 z. o. k.).

Pokud bychom za současné právní úpravy přijali interpretaci, že na základě obecného pravidla je vydávání plných mocí statutárním orgánem vyloučeno a statutární orgány mohou vystavovat plné moci pouze tehdy, když je k tomu zmocňuje příslušný korporační dokument, pak by to v praxi zřejmě muselo vypadat následovně: statutární orgán by s sebou musel neustále nosit společenskou smlouvu/zakladatelskou listinu/stanovy, aby při podepisování jakékoliv plné moci za společnost mohlo být zkontrolováno, zda takové oprávnění má nebo nemá, a předmětný korporační dokument by musel být připojen ke každé plné moci, aby kontrolu mohl provést nejen zmocněnec, ale i jakákoliv třetí osoba, vůči které by směřovalo právní jednání společnosti, případně jakákoliv jiná třetí osoba, které by se předmětné jednání nějakým způsobem dotýkalo. V plné moci by mělo být uvedeno čestné prohlášení, že se jedná o poslední a platné znění předmětného korporačního dokumentu, přičemž pravdivost takového čestně prohlášení by nebylo možné vždy důsledně zkontrolovat. Pro dokonalost by korporační dokument měl být patrně pevně a neoddělitelně připojen k plné moci, což znamená, že by podpis na plné moci musel být ověřen, ale vzhledem k tomu, že se při ověřování podpisu k dokumentu přílohy nepřipojují, musel by být korporační dokument vložen do textu plné moci.

Důsledky napadaného názoru jsou absurdní a zcela mimo představitelnou praxi. Do značné míry by ztratil význam výpis z obchodního rejstříku. Každodenní obchodí styk společností by byl výrazně zkomplikován. Běžná praxe spočívající ve vydávání plných mocí korporacemi by byla paralyzována. Vznikla by právní nejistota, zda korporační dokument, kterým by se statutární orgán prokazoval, je skutečně aktuální a zda tedy může plnou moc vystavit, protože z nejrůznějších důvodů nejsou často v obchodním rejstříku aktuální verze korporačních dokumentů založeny a často z časového důvodu ani být založeny nemohou.

Dalším argumentem z praktické roviny je odpovědnost statutárního orgánu za obchodní vedení společnosti s ručením omezeným a akciové společnosti. Obchodní vedení provádí statutární orgán sám a v otázkách, v kterých řádné obchodní vedení není schopen uskutečňovat sám, je povinen jej zajistit prostřednictvím jiných osob, včetně osob externích. Zejména externí spolupracovníci společnosti potřebují pro svou činnost plné moci, a to jak vůči orgánům státní správy, soudům, ale i vůči třetím osobám (mezi externí služby nejčastěji patří například zajišťování účetních služeb, daňového poradenství, právního poradenství, zastupování společnosti před soudy apod.). Pokud by společnost neměla v příslušné korporačním dokumentu výslovné oprávnění k vydávání plných mocí (a takové oprávnění nepatří mezi obligatorní náležitosti), pak by žádnou plnou moc vystavit nemohla a obchodní vedení společnosti by nemohlo být řádně zajištěno. Přitom rozhodování o obsahu korporačních dokumentů náleží valné hromadě, nikoliv statutárnímu orgánu. Splnění byť minimálních zákonných požadavků na obsah korporačních dokumentů nemůže v žádném případě rezultovat v omezení statutárního orgánu v obchodním vedení společnosti.

Záměrem zákonodárce jistě nebylo zbytečně komplikovat (resp. paralyzovat) běžný obchodní styk a vydělovat z generální působnosti statutárního orgánu jednu dílčí věc, navíc zcela běžnou – vydávání plných mocí, a to za situace, kdy na to žádným způsobem nenavazuje v oblasti úpravy obsahu korporačních dokumentů a zápisů do obchodního rejstříku. 

Závěr 

Názor, že statutární orgán není oprávněn vystavovat za korporaci plné moci, resp. pochybnosti o tom, je třeba zcela odmítnout. Názor nebere v úvahu skutečnost, že statutární orgány jsou detailně specificky upraveným právním institutem. Statutární orgán (člen statutárního orgánu) vystupuje jako zástupce korporace sui generis (nejedná se o smluvní ani o zákonné zastoupení).^[4] Právní úprava jednání statutárních orgánů za společnost existuje a ohledně oprávnění vystavovat plné moci v ní není žádná mezera. Proto není třeba podpůrně aplikovat ustanovení § 438 o. z. Navíc zákonodárce evidentně neměl aplikaci § 438 o. z. na mysli, protože kdyby tomu tak bylo, pak by s největší pravděpodobností provedl příslušnou úpravu ohledně obligatorních náležitostí korporačních dokumentů a ohledně zápisu do obchodního rejstříku.

Výklad působnosti statutárních orgánů by, stejně jako výklad jiných právních institutů, měl směřovat k rozumnému uspořádání věcí. Pokud vezmeme v úvahu důsledky přijetí tímto článkem napadeného názoru, pak o rozumném uspořádání věcí nemůže být vůbec řeč.

Samozřejmě, vyjdeme-li z toho, že napadený názor je nesprávný, ale přesto je v korporačním dokumentu oprávnění statutárního orgánu vystavovat plné moci výslovně upraveno, nezpůsobuje to žádné praktické problémy. Taková úprava je však nadbytečná a pro právní laiky může být matoucí.

Autor je advokátem v Praze.