Nový občanský zákoník z pohledu emeritního notáře
autor: JUDr. Karel Wawerka publikováno: 04.02.2015
Jestliže mám příležitost vyjádřit se o novém občanském zákoníku a jeho současných osudech, nemohu začít jinak než občanským zákoníkem dosavadním, který byl účinný bez pouhé jedné čtvrtiny roku celé půlstoletí. Přede mnou leží červeně vázaná brožurka z roku 1964 a současně poslední znění tohoto zákoníku, dva texty, které by mohly navzájem vést dialog, neboť jsou natolik rozdílné, že mají daleko více odlišného než společného. Zobrazují začátek i konec divokého historického vývoje celé mé právnické generace.
V novodobé dvousetleté historii českého národa platily na území dnešní České republiky pouze čtyři občanské zákoníky. Jedná se o pozoruhodnou stabilitu, v níž vynikal zejména rakouský obecný občanský zákoník z roku 1811, který na našem území platil plných 140 let a který v samotném Rakousku platí dodnes a překonal tak již dvousetletou hranici. Druhou příčku v této pomyslné historické soutěži stability však již zaujal dosavadní občanský zákoník s těsně nedosaženou metou celého půlstoletí. Přál bych alespoň totéž novému občanskému zákoníku na jeho pouti časem.
Jestliže se jen lehce zamyslíme nad dosavadním občanským zákoníkem, je možno říci, že jeho právní život byl plný paradoxů. Byl přijat v době, kdy první komunistický zákoník z roku 1950 platil teprve necelých čtrnáct let; byl přijat (spolu s ostatními kodexy) jen proto, aby předvedl, jak mají vypadat majetkové vztahy v socialismu „vybudovaném“ v roce 1960. Doba určená k jeho přípravě byla doslova šibeniční, což se projevilo v autoritativním postavení tehdy ještě československého Ministerstva spravedlnosti, které tehdy zcela nedostatečně spolupracovalo s akademickou sférou. Vzpomínám si na to, jak jsem se brzy po začátku právnického studia v roce 1966 setkal s krajně odmítavým a kritickým postojem např. akademika Viktora Knappa k tehdy ještě novému zákoníku.
Doba byla prosycena „smělými plány“, takže se občanský zákoník vyznačoval snad celosvětovou originalitou, spočívající zejména v dosud nevídaných pojmech, jako bylo označení závazků pojmem „služby“, nájem byl nazván osobním užíváním bytu či pozemku. Nic nesmělo připomínat „buržoasní“ právní pojmy jako závazek, nájem, věcná břemena apod. Ironií osudu zákoník nebyl snad vůbec poznamenán atmosférou „tání ledů“ charakteristickou pro šedesátá léta. Zejména velká novela z roku 1991 ovšem ze zákoníku vytvořila něco podstatně odlišného a zákoník svým obsahem nebránil v prosazení základních zásad obnovené demokratické společnosti.
Přesto však bylo zcela absurdní, že prakticky celé čtvrtstoletí po listopadu 1989 byl na území dnešní České republiky účinný občanský zákoník, vytvořený prakticky v počáteční fázi celé totalitní éry. A to přesto, že z původní podoby zákoníku platilo pouhé torzo, ale i toto torzo – jak správně konstatoval prof. Eliáš – bylo poznamenáno dobou svého vzniku, neboť byly zachovány zejména obecné pojmy.
Pozoruhodné bylo, že porevoluční velká novela se minimálně dotýkala dědického práva. Jako člověk, který se celoživotně dědickým právem zabývá prakticky i teoreticky, mohu konstatovat, že se tak nedělo náhodou. Už v době svého vzniku bylo dědické právo na okraji zájmu tvůrců zákoníku, o čemž svědčí i umístění až v jeho závěrečné sedmé části. Toto právo zajímalo pouze „podivné“ bytosti, k nimž náležely zbytky prvorepublikových notářů, kteří přežili všemožné čistky padesátých let a kteří živořili na okraji zájmu justičních orgánů jako přílepek okresních soudů. Přesto však notáři pokoutními cestami získali vliv při tvorbě tehdy nového notářského řádu z roku 1963, který chatrné postavení státních notářství posílil (např. vytvořením agendy o registraci nemovitostních smluv či v dědickém právu, které bylo nově procesně upraveno právě v notářském řádu).
Nový občanský zákoník
Přijetí nového občanského zákoníku v roce 2012 tedy považuji za jednu z nejvýznamnějších vnitropolitických událostí v dějinách samostatné České republiky. Jedná se o monumentální dílo připravované dvanáct let za vlády mnoha různě ideově orientovaných českých vlád. Při posuzování tohoto díla v praxi v následujících desetiletích bude však nejpodstatnější odpověď na otázku, jak se zákoníku daří svým zněním sloužit skutečným praktickým životním problémům lidí tak, aby byli schopni je řešit co nejjednodušším způsobem při splnění požadavku kladeného na jistoty v majetkových vztazích, do nichž každodenně vstupují.
Základní členění zákona na pouhé čtyři základní části přineslo přehlednost celého díla. Záslužná je rovněž skutečnost, že se v oblasti občanského práva hmotného snížila partikulárnost dosavadní úpravy a občanský zákoník převzal úpravu dosavadního obchodního zákoníku a zákona o rodině. Zákoník přihlédl k naší historické tradici a k současným novým legislativním trendům v nových kodifikacích občanského práva ve vyspělé cizině. Za velkou přednost považuji návrat k zásadě „superficies solo cedit“, která se bude sice v praxi prosazovat dlouhodobě, ale postupně bude dosaženo jednoty vlastnictví k pozemku a ke stavbě na pozemku stojící.
Velké dílo přináší mnoho různých názorů. Dovolím si zmínit se i o základních skutečnostech, které se podle mého názoru v novém občanském zákoníku nezdařily.
Zatímco dosavadní občanský zákoník často svou až neuvěřitelnou lakoničností představoval extrém co do rozsahu tak významné úpravy, nový zákoník svým rozsahem (3080 paragrafů) přesahuje co do počtu zákonných ustanovení dokonce více než dvojnásobně i rakouský občanský zákoník (1502 paragrafů). Domnívám se, že samotný rozsah činí úpravu jednotlivých institutů nepřehlednou a ve svých souvislostech těžko pochopitelnou a mám dojem, že kvantita textu poškozuje jeho kvalitu.
Mnohdy se vyskytuje tendence detailně upravovat situace, které se v praxi objeví jen zřídkakdy (např. úlevy při pořizování závěti v § 1542 a násl.), zatímco ve vymezení podstatných pojmů je na vymezení často skoupý a vysvětlení podstaty příslušného druhu právního institutu je často možno nalézt až ke konci příslušné úpravy (např. pojem „právní skutečnost“ v záhlaví hlavy V části první jako jeden z nejvýznamnějších právních pojmů není vysvětlen vůbec a jeho obsah lze dovozovat pouze z obsahu celé této hlavy).
V zákoníku jsem nalezl odkazy na text nacházející se až za odkazem např. v § 733, § 734, § 825, § 1004, § 1490, § 1676, § 1885, § 1964 apod., zatímco ve své relativně krátké legislativní praxi jsem byl veden k tomu, že odkazy na jiná zákonná ustanovení mají směřovat pouze zpětně k dosavadnímu textu. Respektuje se tak právo čtenáře zákoníku, aby se s jeho obsahem mohl seznamovat postupně.
Konečně bych po formální stránce rád upozornil na sklon zákoníku vracet se ke staročeským právním pojmům, které z naší právní mluvy již dávno vymizely. Rovněž způsob formulace lze občas považovat až za příliš archaický a neodpovídající současnému stavu českého jazyka. Na druhé straně je ovšem pravda, že to textu dodává jistou poetičnost a nezaměnitelnost.
Z hlediska obsahového nepovažuji za šťastné, že nedošlo k návratu úpravy platné až do roku 1950, která umožňovala oddělené, samostatné vlastnictví jednotlivých manželů. Jsem přesvědčen, že institut společného jmění manželů, dříve bezpodílového spoluvlastnictví manželů, se historicky neosvědčil, klade neúměrné nároky na zjišťování rozsahu společného majetku manželů a na jeho dělení jak po rozvodu, tak i v řízení o pozůstalosti. Zejména však v současné době psychologicky brání mladým lidem vstupovat do manželství, neboť ti mají obavu z neúměrných potíží, které provázejí rozvod manželství a dělení majetku a nemají ani chuť uzavírat tzv. předsvatební smlouvu.
Dědické právo
Zásadní změna v novém pojetí dědického práva správně spočívá ve snaze posílit autonomii vůle zůstavitele při pořízení o jeho majetku po smrti, která byla v předchozích úpravách omezena. Znovu se objevily právní instituty jako je odkaz, odkazovník, zřeknutí se dědictví, dědická smlouva, dovětek, podmínky v posledním pořízení, svěřenské nástupnictví apod. Zejména je všeobecně vítán nový institut dědické smlouvy, jehož možnosti jsou oproti rakouské úpravě značně rozšířené. Je si však nutno současně uvědomit, že zůstavitel se tak může ve velkém rozsahu jediným úkonem definitivně vzdát velké části své testovací svobody.
V dědickém právu sice bylo přistoupeno k návratu řady institutů známých z rakouského občanského práva, byla však na straně druhé ponechána dosavadní zásada, že dědictví se nabývá ke dni úmrtí zůstavitele. Nebyla tedy obnovena tzv. ležící pozůstalost (hereditas iacens), dědická přihláška apod., ale ponechán institut odmítání či neodmítání dědictví ze strany jednotlivých dědiců. Došlo tak k poněkud nesourodému naroubování obnovených starých institutů na nové pojetí nabývání majetku zavedené s účinností od roku 1951.
Nejsem si jist, zda návrat k institutu odkazů se stal pro nabývání majetku smrtí zůstavitele přínosným, osobně se domnívám, že jak sepisování pořízení pro případ smrti, tak i řízení o pozůstalosti činí spíše zbytečně složitějším, aniž by bylo jasné, jaký prospěch znovuzavedení odkazu v dědickém právu a v řízení o pozůstalosti vlastně přineslo. Odkazovník ztrácí konečnou jistotu o nabytém majetku, neboť je závislý na dědicích, zda odkaz skutečně přemění v realitu.
Pochybnosti mám i o tom, zda bylo potřebné obnovovat dovětek jako formu pořízení pro případ smrti. Nevím rovněž, zda bylo šťastné obnovení institutu darování pro případ smrti v § 2063, které se stalo jistou konkurencí nabývání majetku v řízení o pozůstalosti. Rovněž široká škála vedlejších doložek v závěti, zejména podmínek a příkazů, nepřispívá k přehlednosti a právní jistotě tzv. předních a zadních dědiců po skončení řízení o pozůstalosti. Konečně zvýšená míra výskytu procesní úpravy, jež se projevuje zejména v díle věnovaném přechodu pozůstalosti na dědice, do hmotného občanského práva nenáleží.
Všechny uvedené výhrady zejména v dědickém právu jsou ovšem spíše takového charakteru, že jejich náprava by se musela dít od samé podstaty a vyžadovala by často zásadní změnu dosavadního znění. Vedle toho se ovšem vyskytují nedostatky ryze technického rázu, jejichž náprava by se však podle mého názoru mohla odehrát i výkladovým způsobem.
Závěr
Jako emeritní notář disponuji již jen zprostředkovanými znalostmi o dopadu nové právní úpravy na notářskou praxi. Uplynulé tři čtvrtiny roku od nabytí účinnosti občanského zákoníku zatím přinesly jen omezené zkušenosti. Je to dáno tím, že zejména v dědickém právu se teprve postupně rozbíhají řízení o pozůstalosti podle nové úpravy, tedy pouze v dědických případech napadlých po počátku roku 2014, na něž se již vztahuje nová právní úprava.
Notářská komora ČR organizovala od přijetí nového zákoníku v roce 2012 nespočet vzdělávacích akcí pro notáře jak na centrální úrovni, tak i na úrovni jednotlivých regionů. Nová úprava se setkávala s četnými, někdy až bouřlivými diskusemi, ale v tom zásadním jsou notáři připraveni dobře, a agendu (jak v tzv. listinné činnosti, tak i v řízení o pozůstalosti) zvládají. Zkušenosti s řešením složitějších, zejména konfliktních dědických věcí se objeví až později.
Jak jsem již předeslal, za jednu z nejvyšších hodnot v právu považuji dlouhodobou stabilitu právního řádu, která všem občanům a zejména celé právnické obci přináší kýžený klid a dlouhodobou jistotu. Tápání v právním řádu jsme za poslední čtvrtstoletí zažili dost a dost.
Jsem přesvědčen, že zkušenosti z aplikace zákoníku lze správně vědecky zhodnotit až po mnohaleté praxi a po vzniku příslušné soudní judikatury. Je ovšem současně pravda, že odstranění některých nedostatků technického rázu nejspíše bohužel nesnese odkladu.
Jestliže se náš relativně malý český stát po dlouhých letech dožil historicky první vlastní české demokratické právní úpravy v tak významné oblasti, jakou tvoří soukromé právo, neměli bychom ji podle mého názoru zpochybňovat dalšími a dalšími novelami. Dopřejme konečně lidem, kteří složitě vstřebávají novou úpravu ve všech oblastech svého života, trochu klidu, kterou si jistě zaslouží.
Kdesi jsem slyšel, že k první a pouze technické novele rakouského občanského zákoníku došlo až deset let po počátku jeho účinnosti. Zda je tato krásná informace pravdivá, bohužel nevím. Ale přál bych si, aby nám všem bylo dopřáno něco podobného.
Autor působil jako notář v Praze.