Nová vybraná rozhodnutí ESLP
publikováno: 12.12.2014
Článek 5 Úmluvy (právo na svobodu a osobní bezpečnost)
CHANYEV proti Ukrajině (č. 46193/13)
Rozsudek z 9. října 2014
Vazba bez nařízení soudem. Nepřijetí nové legislativy týkající se vazebních opatření tak, aby odpovídala požadavkům článku 5 Úmluvy.
Stěžovatel byl zatčen 30. listopadu 2012 pro podezření ze spáchání trestného činu vraždy. Krajský soud ho vzal do vazby na dobu dvou měsíců. Vyšetřovací soudce prodlužoval vazbu stěžovatele postupně až do 27. února 2013. Den předtím byl stěžovatel obžalován a spis byl předán příslušnému soudu. O dva dny později právní zástupce stěžovatele požádal o jeho propuštění z vazby na svobodu, neboť doba, na kterou byla vazba uvalena, uplynula. Ředitel vazební věznice odpověděl, že jakmile byl spis předán soudu, je na něm, aby o další vazbě rozhodl. Další žádosti o propuštění z vazby byly zamítány s odkazem na § 331 odst. 3 trestního řádu, podle něhož měl soud o žádosti o propuštění z vazby rozhodnout ve lhůtě dvou měsíců. Stěžovatelova vazba byla prodloužena do 15. dubna 2013. Později byl shledán vinným a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 11 let.
Před ESLP stěžovatel namítal, že jeho vazba od 2. února do 15. dubna 2013 byla nezákonná, a tedy v rozporu s ustanovením článku 5 odst. 1 c) Úmluvy.
ESLP se v minulosti zabýval řadou pochybení týkající se vazby obviněných na Ukrajině, včetně praxe jejich držení bez soudního rozhodnutí v době od ukončení vyšetřování a začátku hlavního líčení. Tato praxe přitom vyplývala z mezer v zákoně. Trestní věc stěžovatele byla vedena podle nového trestního řádu, který nabyl účinnosti v roce 2012, a který měl tyto mezery vykrýt. Ten však neobsahoval jasná a přesná ustanovení k vazbě od ukončení vyšetřovaní a začátkem hlavního líčení. Například, ustanovení § 331 odst. 3 umožňovalo soudu, aby o další vazbě rozhodl ve lhůtě dvou měsíců, i když období, po které byla vazba nařízena vyšetřovacím soudcem, uplynula. Tím nezabránil, aby obžalovaní byli drženi ve vazbě bez řádného rozhodnutí. Na základě tohoto zákonného ustanovení byl stěžovatel držen nezákonně po dobu jednoho a půl měsíce. ESLP tak konstatoval porušení článku 5 odst. 1 Úmluvy.
Článek 8 Úmluvy (právo na respektování soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence)
KONOVALOVA proti Rusku (č. 37873/04)
Rozsudek z 9. října 2014
Přítomnost mediků u porodu bez stěžovatelčina souhlasu.
Stěžovatelka byla přijata do státní nemocnice krátce před porodem svého dítěte. Při příjmu obdržela brožuru, která upozorňovala, že pacienti mohou být zahrnuti do učebního programu vedeného v rámci kliniky. Stěžovatelčino těhotenství doprovázely komplikace a musela být dvakrát uspána, neboť byla příliš unavená. Předtím, než jí byl podán uspávací prostředek, byla informována, že její porod bude veden druhý den a zúčastní se jej i medici. Porod proběhl podle plánu v přítomnosti lékařů a mediků, kteří byli informováni o zdravotním stavu stěžovatelky a lékařském postupu. Stěžovatelka podle svého tvrzení nesouhlasila s tím, aby se porodu zúčastnili medici. Její občanskoprávní žaloba byla zamítnuta s tím, že podle zákona nebylo nutné pořizovat písemný souhlas pacienta s přítomností mediků při porodu. Stěžovatelka dostala informační brožuru, která ji výslovně na možnou asistenci mediků upozorňovala a stěžovatelka nepředložila žádný důkaz o tom, že se proti tomu ohradila.
Před ESLP stěžovatelka namítala, že přítomnost mediků u porodu bez jejího souhlasu, a s tím související přístup k důvěrným informacím týkajících se jejího zdravotního stavu porušilo její právo na respektování jejího soukromého života zaručeného článkem 8 Úmluvy.
ESLP judikoval, že daná situace byla dostatečně citlivá, aby představovala zásah do stěžovatelčina soukromého života. Šlo o zásah zákonný, který se opíral o ustanovení § 54 zákona o zdravotní péči, podle kterého medici se specializací mohli sledovat poskytovanou lékařskou péči v rámci jejich studijního programu a pod dohledem lékařského personálu, který za ně byl odpovědný. Avšak toto ustanovení mělo obecnou povahu, jejímž cílem bylo zejména umožnit medikům účastnit se léčení. Zákonná ustanovení však neobsahovala žádná ochranná opatření k ochraně soukromého života pacientů. Toto vážné pochybení bylo ještě prohloubeno způsobem, jakým nemocnice a vnitrostátní soudy v dané věci reagovaly. ESLP poukázal zejména na brožuru vydanou nemocnicí, která se jen vágně zmiňovala o účasti mediků na „studijním procesu“, aniž by blíže specifikovala rozsah a stupeň takové účasti. Navíc z brožury vyplývalo, že jejich přítomnost byla povinná a že stěžovatelka neměla v tomto směru na výběr. ESLP též zmínil skutečnost, že když vnitrostátní soudy zamítly stěžovatelčinu žalobu, nevzaly v potaz řadu závažných okolností: nedostatečnost poskytované informace, zranitelnost v okamžiku, kdy se dozvěděla o možnosti účasti v učebním programu a dostupnost alternativních opatření v případě, že stěžovatelka nebude souhlasit s přítomností studentů během porodu. Konečně, vzhledem k absenci procesní ochrany proti svévolnému zásahu do jejích osobnostních práv, která by byla zakotvena ve vnitrostátní legislativě, podle názoru ESLP přítomnost mediků během porodu nebyla v souladu se zákonem. Došlo tak k porušení článku 8 Úmluvy.