oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

(Ne)zrušit § 127a o. s. ř.?

autor: JUDr. Jiří Grygar, Ph.D.
publikováno: 05.08.2016

Návrh nového zákona o znalcích usiluje mimo jiné i o novelu občanského soudního řádu, jmenovitě o vypuštění ustanovení § 127a o. s. ř., tedy možnost stran předkládat v soudním řízení znalecké posudky zpracované soudním znalcem na základě jejich zadání a nikoli soudu. Ustanovení § 127a o. s. ř. přitom bylo do o. s. ř. vloženo před pouhými pěti lety (zákonem č. 218/2011 Sb. s účinností od 1. 9. 2011).

Důvodová zpráva tehdy uváděla, že:

Zavedení shodné úpravy jako v trestním řádu (tj. § 110 t. ř. – pozn. aut.) má za cíl umožnit předložit účastníkům znalecký posudek, který za předpokladu, že bude vyhotoven znalcem zapsaným v seznamu znalců a jeho součástí bude prohlášení znalce o vědomosti trestních následků nepravdivého posudku, bude mít pro účely soudního řízení důkazní hodnotu znaleckého posudku, nikoli pouze listinného důkazu. Dnešní praxe, kdy znalecký posudek předložený stranou může být pouhou námitkou pravosti a správnosti (pravdivosti) proti stranou zpochybněn a soudu nezbývá, než ustanovit si svého znalce, je pro řízení zatěžující a neekonomická.“.

Nyní důvodová zpráva uvádí, že:

Toto ustanovení bylo do občanského soudního řádu zavedeno novelou z roku 2011. Jeho účelem bylo zefektivnit a zrychlit řízení a snížit náklady. Po uplynutí čtyř let lze bohužel konstatovat, že toto ustanovení způsobuje v praxi mnohé problémy. Pokud je pro dané řízení účelné předložit znalecký posudek, strany této možnosti velice často využívají. Nezřídka své vlastní znalecké posudky předkládají obě strany sporu, přičemž takovéto posudky pak bývají často protichůdné. Zůstává tak opět na soudci, aby tyto dva znalecké posudky zvážil a pokud není na jejich základě možno učinit jednoznačný závěr nebo má-li soudce pochybnost o jejich správnosti, bývá zpravidla ustanoven další znalec, který zpracuje revizní posudek. Následně má soudce často k dispozici tři různé posudky se třemi odlišnými závěry. Dá se tedy shrnout, že zakotvení ustanovení § 127a nevedlo ke snížení nákladů řízení, a zcela určitě ani k jeho zjednodušení či zrychlení. Zároveň tendenčně psanými znaleckými posudky „na míru“ jedné konkrétní straně soudního řízení velice trpí vážnost této profese a důvěra v ni. Prakticky toto ustanovení do značné míry komplikuje i samotnou práci soudu. Toto ustanovení s sebou přineslo rozsáhlé nezamýšlené dopady do všech možných oblastí znalecké činnosti, včetně odměňování, což lze považovat za velice problematické. Navrhuje se tedy navrátit se ke stavu před novelou č. 218/2011 Sb. Jestliže tedy znalec podá posudek mimo řízení na základě žádosti účastníka, nebude se jednat o provedení důkazu znaleckým posudkem ve smyslu § 127 občanského soudního řádu, nýbrž o důkaz listinou podle § 129 občanského soudního řádu. I v tomto případě může dojít k nesouladu těchto dvou důkazů, nebude se však již jednat o nesoulad dvou znaleckých posudků, ale znaleckého posudku a listiny. Vypracování revizního znaleckého posudku pak bude přicházet do úvahy zejména tam, kde by soud měl závažné pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku. Předpokládá se snížení nákladů řízení, ve kterém je možno či dokonce nutno využít znaleckých posudků. S ohledem na zrušení ustanovení § 127a občanského soudního řádu již nebudou moci strany předkládat znalecké posudky jako důkaz podle ustanovení § 127, ale pouze jako důkaz listinný. Zároveň pak lze předpokládat, že v důsledku nově zavedených opatření budou znalecké posudky kvalitnější a nebude již tolik případů, kdy si soudce bude muset nechávat zpracovat revizní znalecký posudek. Právě v souvislosti se zrušením § 127a občanského soudního řádu, tak nebude muset činit ani v případě, kdy by obě strany řízení předložily své vlastní znalecké posudky, které by byly kontradiktorní. Dopad na celkovou cenu řízení má zajisté i jeho délka. Lze předpokládat, že pokud již nadále nebudou znalci moci bezdůvodně odmítat zpracovat znalecký posudek pro orgán veřejné moci a bude se dodržování této povinnosti striktně hlídat a zároveň nebude možno (kromě zcela výjimečných případů) opakovaně prodlužovat lhůtu pro zpracování znaleckého posudku, celková délka řízení se zkrátí. Lze se domnívat, že v důsledku zvýšení znalečného by mohl být o výkon znalecké činnosti pro orgány veřejné moci větší zájem a znalci by tak mohli
být ve své činnosti flexibilnější. Tento návrh zákona rovněž stanoví najisto, že výkon znalecké činnosti je podnikáním, v souladu s právem Evropské unie a její judikaturou. Společně s výrazným navýšením znalečného by pak měla tato skutečnost vést k zvýšenému výběru daní na základě zákona o daních z příjmů, resp. v případě plátců daně z přidané hodnoty i zvýšený výběr této daně podle příslušného zákona. V návaznosti na zvýšení znalečného lze rovněž očekávat, že dojde k následné směně finančních prostředků za jiné produkty.

Předně je nutné konstatovat, že jako důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci a že jednotlivé důkazní prostředky jsou zákonem vypočteny jen příkladmo (§ 125 o. s. ř.) a zákon nestanoví ani jejich pořadí, ani jejich závažnost, když soud má důkazy hodnotit podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a přitom pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo za řízení najevo (§ 132 o. s. ř.). Jednotlivé důkazy tedy nemají předem stanovenou důkazní sílu, tj. ani tzv. soukromé listiny nemohou mít nižší váhu než znalecký posudek, zpracovaný na základě zadání soudu.

Pokud tedy důvodová zpráva uvádí, že při zrušení § 127a o. s. ř. již nepůjde o nesoulad dvou znaleckých posudků, ale „jen“ znaleckého posudku a listiny, pak procesní důsledky musí ale být zásadně stejné jako u rozporu mezi dvěma znaleckými posudky, resp. při rozporu mezi jakýmikoli dvěma (či více) obsahově protichůdnými důkazy.

Soudu tak jako tak nezbyde, než aby se s takovou situací vypořádal, a to:

- buď v rámci hodnocení důkazů, pokud lze na základě pravidel formální logiky některé závěry vyplývající z určitého důkazu vyvrátit,

- anebo doplněním dokazování (primárně konfrontací znalců a až následně případně revizním znaleckým posudkem od subjektu s vyšší odborností než dosavadní znalci).

Tvrzení důvodové zprávy že nebude muset být zpracován revizní znalecký posudek v případě, kdy by obě strany řízení předložily své vlastní znalecké posudky, které by byly kontradiktorní, tedy není správné.

Důvodová zpráva zmiňuje jen případy soudních sporů, kdy každá ze stran předložila znalecký posudek, a že jejich obsah nebyl souladný. Nehovoří však vůbec o tom, jaká je četnost takových případů a vůbec nehovoří o tom, v kolika jiných řízeních byl znalecký posudek předložen jen jednou stranou a soud na jeho základě rozhodl ve věci. Právě taková statistická data by byla relevantním údajem o (ne)účelnosti § 127a o. s. ř. v praxi.

Oproti tvrzení důvodové zprávy lze naopak konstatovat teoretickou slabinu § 127a o. s. ř. v tom, že znalecký posudek je finančně nákladnou záležitostí a že naopak není procesně uspokojivě řešena situace, kdy znalecký posudek je předložen jen jednou stranou a druhá na zadání zpracování znaleckého posudku nemá prostředky. Nicméně i v takových případech platí totéž, co by platilo, pokud by byl znalecký posudek zpracován znalcem na popud soudu a některá ze stran nesouhlasila s jeho obsahem. Bylo by její věcí, aby svými argumenty obsah posudku zpochybnila. Tedy ani taková slabina není ve skutečnosti dána.

Je-li tvrzeno, že znalecké posudky budou po zrušení § 127a o. s. ř. kvalitnější, pak nelze říci na základě čeho se tak zákonodárce domnívá, když naopak možnost kontradiktornosti znaleckých posudků může být vnímána jako prostředek ke zjištění znalců podávajících obsahově nesprávné posudky. Jde o rozdíl v nahlížení na § 127a o. s. ř. buď jako na institut zaplevelující nebo naopak umožňující očištění, když bez střetů protichůdných názorů nelze existenci střetu vůbec odhalit.

Hlavní problém v souvislosti se znaleckými posudky je, že právní úprava se ztrácí v účelu znaleckého posudku a v jeho definování.

Znalecký posudek je jedním z druhů důkazních prostředků. Jeho účelem je podat výklad odborného problému, tj. v podstatě nahrazení nedostatku odborných znalostí soudce (ve vztahu k hodnocení důkazů), potažmo všech účastníků řízení (obecně). Forma podání znaleckého posudku by měla být nerozhodná – ať již písemná (listinná či elektronická) nebo ústní a následně by měly mít strany možnost znalce konfrontovat.

V souvislosti s § 127a o. s. ř. nebo se stavem v době před jeho přijetím bývá používán k označení stranami předkládaných znaleckých posudků pojem „soukromá expertíza“. Domnívám se, že jde o pojem zavádějící v případě, kdy je určitý výsledek odborné činnosti prezentován subjektem, jíž stát dal k takové činnosti licenci a ze zákona ji zavázal k tomu, aby takovou činnost vykonávala nestranně. Pak ale nemůže být rozhodné, na základě čí žádosti (státu, soudu, fyzické osoby atd.) své vyjádření v oblasti své odbornosti podala. Pojem soukromé expertízy tedy nemůže dopadat na posudky podané státem aprobovanými znalci a může se týkat jen všech ostatních subjektů, které podávají odborné vyjádření (tj. tvrdí svou odbornost), ale chybí jim ona státní licence a netíží je zákonná povinnost nestrannosti.

Jediným skutečným problémem v souvislosti se stranami předkládanými znaleckými posudky tak může být jen otázka zadání znaleckého úkolu. Tj. že soud v případě, že shledá, že stranou předložený znalecký posudek nedává odpověď na otázky, které potřebuje mít pro účely svého rozhodnutí zodpovězeny, k němu nemůže přihlížet. To ale nepředstavuje vadu takového posudku, ale pouze je výsledkem toho, že zadavatel posudku chtěl odpověď na pro sebe relevantní otázky, které však jsou bohužel jiné, než jaké jsou relevantní ve věci z pohledu soudu.

Pokud jde o kontradiktorní znalecké posudky, je třeba odlišovat i míru, v níž se navzájem liší, když nikoli ve všech oborech lze na určité otázky podat přesně kvantifikovanou odpověď. Naopak je věcí soudu, aby se případné rozpory mezi znaleckými posudky (bez ohledu na to, kdo je zadal a předložil) pokusil odstranit. Úprava o. s. ř. nebrání tomu, aby soud takové znalce předvolal k jednání (předem jim zaslal ostatní posudky) a na jednání je vzájemně konfrontoval. Zejména v případě, že se na řešení určité problematiky podílelo více znalců, je takový postup velmi vhodný. Je třeba si uvědomit, že dva znalci z téhož oboru mají formálně stejnou úroveň. Pokud zákon nebude definovat jasně skupinu znalců, jejichž kvalifikace je považována za vyšší než u znalců ostatních, pak ani tzv. revizní posudek nic nepřináší, neboť je pouze názorem třetího znalce se stejnou kvalifikační a odbornou úrovní. Výjimkou jsou pouze specializovaná odborná pracoviště, která např. mají k dispozici takové technické vybavení, kterým znalci v daném oboru běžně nedisponují. Ale ani v takovém případě technicky vzato nejde nutně o vyšší odbornost ale o přístup k “lepším“ prostředkům pro splnění znaleckého úkolu. Znalecké ústavy zpravidla podávají svůj posudek jako výsledek projednání v kolegiu znalců, kteří jsou v daném znaleckém ústavu sdruženi. Akceptování takového závěru coby revizního znaleckého posudku pak představuje pouze přijetí za své pořekadla „víc hlav víc ví“. V podstatě téhož výsledku pak ale lze dosáhnout výše zmiňovanou konfrontací znalců, případně tím, že je soud vyzve, že je považuje za znalecké kolegium a že jsou zde následující otázky, na něž chce znát jednomyslnou nebo alespoň většinovou odpověď a vyslechne si případně odůvodnění většinového i minoritního stanoviska a toto si následně vyhodnotí.

Nelze akceptovat dogmatický přístup, že znalec v řízení může být jen jeden, jediný s absolutní pravdou, a to ten ustanovený soudem. Právě v tomto směru by mělo dojít k redefinování znalce, resp. znaleckých posudků ve vztahu k civilnímu řízení tak, aby znalecké posudky mohly být předkládány každou ze stran a aby bylo věcí soudu stejně jako u jakýchkoli jiných obsahově protichůdných důkazů, aby se s takovým stavem vypořádal.

Pokud jde o finanční zainteresovanost znalce, zmiňovanou v souvislosti s podáváním znaleckých posudků stranami, pak zde lze jen odkázat na to, že základní premisou by měla být zákonná povinnost znalce podávat nestranné, objektivní znalecké posudky, spojená s dohledem státu a stíháním těch znalců, kteří tak nečiní.

Je naopak zřetelná snaha státu ušetřit na nákladech státu v soudních řízeních, když zavedl v § 127 o. s. ř. přednostní pravidlo pro odborné vyjádření před znaleckým posudkem. Bohužel ale i zde platí, že kvalita zpravidla není levná a že je třeba velmi vážit mezi potřebou šetřit, když na druhé straně stojí zájem na řádném zjištění stavu posuzované věci.

Je třeba zmínit i otázku formy znaleckých posudků. Podle § 127 odst. 1 o. s. ř. platí, že: „Soud znalce vyslechne; znalci může také uložit, aby posudek vypracoval písemně. Je-li ustanoveno několik znalců, mohou podat společný posudek. Místo výslechu znalce může se soud v odůvodněných případech spokojit s písemným posudkem znalce.“ Odstavec 2 cit. ust. pak stanoví, že:

Je-li pochybnost o správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný, je nutno požádat znalce o vysvětlení. Kdyby to nevedlo k výsledku, soud nechá znalecký posudek přezkoumat jiným znalcem.

Zákonodárce sice jakoby preferoval ústní formu před písemnou, přestože z praxe je jasné, že odborné otázky a zpracování posudku musí být podloženo kvalitní přípravou a podání celého posudku ústně do protokolu hraničí téměř se sci-fi. Zatímco u podání posudku zákon o formě hovoří, u vysvětlení podle § 127 odst. 2 o. s. ř. již nikoli.

Tento příspěvek si neklade za cíl provést komplexní rozbor dané problematiky, ale pouze poukázat na některé obecné, nesystémové prvky v souvislosti se znaleckými posudky v civilním soudním řízení. Takové, které jsou zjevné ze samého common sense, a přesto nejsou dlouhodobě uspokojivě řešeny. V souvislosti s případným přijetím nového zákona o znalcích by proto mělo dojít ani ne tak ke zrušení § 127a o. s. ř., ale spíše k celkové revizi § 127 a 127a o. s. ř.

Autor je soudcem Krajského soudu v Praze.