Nepřípustnost odposlechů získaných podle trestního řádu v občanském soudním řízení a příslušnost soudu pro přípravné řízení trestní
publikováno: 08.11.2016
1. Odposlech získaný podle trestního řádu je přípustným důkazem v civilním řízení pouze tehdy, pokud bylo proti odposlouchávanému vedeno trestní řízení.
2. Zákonná pravidla pro určení příslušnosti soudu pro přípravné řízení trestní platila i před vydáním nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 4/2014 o zákonnosti vyhlášky – jednacího řádu státního zastupitelství, a jako taková musí být respektována. Úvaha Ústavního soudu o časových účincích nálezu se vztahuje k posuzované vyhlášce, a ne k jiným zákonným předpisům, když příslušnost soudu je stanovena trestním řádem, a ne jednacím řádem státního zastupitelství. K případné nepříslušnosti jako k vadě řízení lze přihlédnout v rámci přípustných opravných prostředků, popř. při hodnocení přípustnosti provedení důkazu, jenž by byl nařízen nepříslušným soudem.
Usnesení Vrchního soudu v Praze z 30. 8. 2016, 3VSPH 835/2016-B-315
Úvod – okolnosti případu:
Judikát přijal Vrchní soud v Praze v insolvenčním řízení. K trestní věci se dostal tak, že státní zastupitelství vstoupilo do insolvenčního řízení úpadce Via Chem Group, a. s., vedeného Krajským soudem v Českých Budějovicích (KS ČB) pod sp. zn. 28 INS 1350/2014, a podalo námitku podjatosti proti insolvenčnímu soudci M. V. (soudce). Námitku státní zastupitelství opřelo o odposlechy pořízené v rámci trestního řízení podle trestního řádu, ve kterém nevystupoval soudce jako obviněný. O námitce rozhodoval nadřízený Vrchní soud v Praze. Dlužník, který s vyloučením soudce nesouhlasil, uvedl tři důvody pro nevyhovění návrhu státního zastupitelství – bylo podáno opožděně až po uplynutí 15denní lhůty po zjištění údajné podjatosti, odposlechy pořízené podle tr. řádu lze užít jen pro trestní, a ne jiná řízení a nařídil je nepříslušný Okresní soud v Pardubicích, když údajný tr. čin se stal jinde. Vrchní soud všem těmto námitkám dlužníka přisvědčil a námitku státního zastupitelství (SZ) odmítl.
Z odůvodnění:
K nepřípustnosti užití odposlechů získaných podle trestního řádu v civilním řízení:
Přestože nadřízený soud shledal, že námitka podjatosti soudce byla podána opožděně, považuje za nezbytné pro účely dalšího řízení vyslovit se k zásadním otázkám podané námitky nastoleným SZ, resp. k důkazům, jež byly provedeny v přípravném řízení v trestní věci týkající se nikoliv soudce, nýbrž obviněného, a též k obsahu dlužníkova vyjádření k uplatněné námitce podjatosti.
Východiskem pro posouzení těchto otázek je ust. § 135 o. s. ř., podle něhož soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu. Toto ustanovení vychází ze zásady suverenity soudu rozhodujícího v civilním soudním řízení s výše uvedenými výjimkami, tj. jeho vázanosti tím, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, avšak jinými zjištěními učiněnými v trestním řízení vázán není a je pouze na jeho posouzení, zda bude v civilním řízení z nich vycházet. Uvedené se z povahy věci uplatní při rozhodování nadřízeného soudu podle § 16 o. s. ř. a též v insolvenčním řízení.
SZ prokazuje podjatost soudce zejména záznamy odposlechu, a nastoluje tak otázku, zda lze v řízení civilním, resp. v insolvenčním, provést důkaz těmito záznamy, nařízenými v přípravném řízení trestním vůbec a v trestním řízení vedeném proti osobě třetí zvlášť.
Nadřízený soud vycházeje z výše uvedených zásad dovozuje, že důkaz obsahem odposlechu by byl přípustný, jen byl-li v přípravném řízení trestním nařízen v souladu s právní úpravou tr. řádu, avšak jen v trestním řízení vedeném proti soudci, jehož vztah k věci, účastníkům či jejich zástupcům posuzuje. Za rozhodné přitom nadřízený soud považuje především podmínky stanovené v § 88 odst. 6 tr. řádu, totiž, že v jiné trestní věci, než je ta, v níž byl odposlech proveden, lze jako důkaz záznam odposlechu užít tehdy, pokud je v této jiné trestní věci vedeno trestní stíhání pro trestný čin uvedený v § 88 odst. 1 tr. řádu.
Jestliže platí, že uvedený důkaz lze použít jen v trestním řízení, v němž je vedeno trestní stíhání pro kvalitativně stejně závažné trestné činy, pak v civilním řízení (v rámci posouzení námitky podjatosti) takový důkaz provést nelze, měl-li by být proveden a využit proti osobě soudce, proti němž žádné trestní stíhání vedeno není. Soudce je zákonným soudcem v předmětném insolvenčním řízení určeným podle rozvrhu práce KS ČB a odejmout účastníkům tohoto zákonného soudce cestou jeho vyloučení pro vztah k věci z důvodu uplatněných SZ by bylo možné jedině za předpokladu, že důkaz záznamem odposlechu by byl použitelný ve vztahu k němu z hlediska podmínek stanovených trestním řádem. Tyto podmínky tu zjevně naplněny nejsou. Argumentace předpisy soukromého práva, již uplatňuje SZ, je tedy právně nevýznamná.
K příslušnosti soudu pro přípravné řízení trestní:
K dlužníkově námitce místní nepříslušnosti soudu, který v přípravném řízení v trestní věci nařídil odposlech obviněného, nadřízený soud zdůrazňuje, že jsou mu známy závěry Ústavního soudu (ÚS) publikované v ústavním nálezu z 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/2014 (nález). Jakkoli nálezem byl zamítnut návrh na zrušení příslušných ustanovení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb., Ústavní soud se v něm v části VII. a VIII. vyslovil ke správné aplikaci zákonné úpravy pravidel místní příslušnosti soudu v přípravném řízení. V bodu 117. nálezu formuloval ústavně konformní výklad § 26 tr. řádu, souladný s čl. 38 odst. 1 Listiny, tak, že pokud příslušný návrh podává státní zástupce krajského nebo vrchního státního zastupitelství, je třeba aplikovat rovněž obecnou úpravu místní příslušnosti soudů v trestním řádu a místní příslušnost okresního soudu určit podle kritérií stanovených v § 18 tr. řádu. Z množiny okresních soudů, v jejichž obvodech krajské nebo vrchní státní zastupitelství působí – uvádí ÚS v nálezu –, je třeba zvolit ten, jehož místní příslušnost těmto kritériím odpovídá. Současně ÚS dovodil, že ust. § 15 odst. 3 věty druhé a odst. 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli, ve znění pozdějších předpisů, tedy napadenými ustanoveními, není (a nemůže být) dotčena věcná a místní příslušnost soudů podle trestního řádu; návrhy státních zástupců krajských státních zastupitelství a vrchních státních zastupitelství v přípravném řízení musí v souladu s čl. 38 odst. 1 Listiny směřovat vůči okresnímu soudu příslušnému podle § 18 tr. řádu.
V bodu 120. nálezu se ÚS vyslovil tak, že jím provedený ústavně konformní výklad napadených ustanovení předmětné vyhlášky nemá bez dalšího dopad na následné hodnocení trestních řízení, v nichž byla napadená ustanovení aplikována.
Tím ovšem není nastolena otázka o účinnosti (o intertemporálních účincích) nálezu. Úvaha o účincích do minula či do budoucna má své místo tam, kde Ústavní soud příslušné ustanovení zákona zrušil, jelikož je shledal protiústavním. V dané souvislosti se uplatní jen prostá zásada, vyjádřená v čl. 89 odst. 2 Ústavy; závěry přijaté Ústavním soudem v citovaném nálezu jsou závazné pro všechny orgány a osoby. Ostatně slovy „bez dalšího“ ÚS zjevně mínil vyloučit představu, že s jeho ústavně konformním výkladem je přímo, tedy bez dalšího, spojena zmatečnost dotčených rozhodnutí pro nedostatek podmínky řízení (místní příslušnosti). Je však zcela logické a procesnímu právu odpovídající, že přihlédnout k takové vadnosti řízení a rozhodnutí lze jen v rámci přípustných opravných prostředků, popř. – jako je tomu v dané věci – při hodnocení přípustnosti provedení důkazu, jenž by byl nařízen nepříslušným soudem.
Nelze též přehlédnout, že Ústavní soud výslovně vztahuje poznámku vyjádřenou v bodu 120. nálezu jen k výkladu napadených ustanovení příslušné vyhlášky. O to ovšem v dané věci, v níž nadřízený soud v civilním řízení, suverénně, pro účely rozhodování podle § 16 o. s. ř. posuzuje zákonnost nařízení odposlechu, nejde. Jde jen a právě jen o posouzení souladu se zákonem. V tomto ohledu je nález vodítkem potud, že tu byl a je jediný správný a zákonný výklad pravidel místní příslušnosti soudu v přípravném řízení. K takovému výkladu mohl a měl dojít každý soud, jenž v souladu se svou funkční příslušností (a u civilního soudu pravomocí) tuto podmínku řízení zkoumal, i kdyby tu žádného nálezu ÚS k této otázce nebylo. Soudce je vázán zákonem, nikoli vyhláškou; souladnost jiného právního předpisu se zákonem je oprávněn posoudit sám (čl. 95 odst. 1 Ústavy). Tolerovat ústavně nekonformní výklad pravidel místní příslušnosti v přípravném řízení znamená tolerovat porušení ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci.
Ústavním soudem podaný výklad v nálezu (výklad ústavně konformní) je proto osvědčením jiného výkladu coby protiústavního.
Avšak i tak může mít – coby podpůrný – své místo argument judikaturou Nejvyššího soudu k intertemporálním účinkům nálezů ÚS v aplikační praxi obecných soudů. Přehledně byla tato východiska shrnuta v R 113/2012. Vrchní soud zde zdůrazňuje zejména závěr, že Nejvyšší soud je povinen v dovolacím řízení přihlédnout k tomu, že ustanovení zákona, které při řešení věci použil odvolací soud, shledal ÚS později protiústavním. Tamtéž dodal, že to, zda takové ustanovení bylo Ústavním soudem zrušeno s účinky do budoucna, není rozhodné. Princip vázanosti obecných soudů zákonem, vyjádřený v čl. 95 odst. 1 Ústavy, se – jak zdůraznil Nejvyšší soud – nemůže při rozhodování těchto soudů prosadit na úkor závěru Ústavního soudu o protiústavnosti aplikované právní normy jen proto, že (podle právního stavu v době rozhodné pro dovolací přezkum) ještě nevstoupil v účinnost výrok nálezu, jímž Ústavní soud dotčenou právní normu současně zrušil (její odklizení z právního řádu České republiky posunul k pozdějšímu okamžiku).
Rozhodnutí právní větou a úvodem opatřil doc. JUDr. ZDENĚK KOUDELKA, Ph.D., advokát v Brně.