oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Nepřímý úmysl u trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku

autor: JUDr. Lukáš Svrček
publikováno: 14.11.2014

„Ztracené platební kartě se obloukem vyhni?!“ Předkládaný článek se zabývá institutem nepřímého (eventuálního) úmyslu, který představuje jednu z forem zavinění, jež je vymezena v § 15 odst. 1 písm. b) a odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále též „tr. zák.“) a jeho posuzování a hodnocení u trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 tr. zák. v kontextu aktuální judikatury. Z pohledu společenské škodlivosti prezentované délkou trestu odnětí svobody v jeho základní skutkové podstatě se sice nejedná o nikterak zásadní trestný čin, z aktuální judikatury Ústavního soudu České republiky (dále též „Ústavní soud“), Nejvyššího soudu České republiky (dále též „Nejvyšší soud“) a stejně tak z pohledu aktuální trestněprávní legislativy je patrný nebezpečný trend zeslabování subjektivní stránky trestného činu, v tomto případě právě ve formě nepřímého úmyslu. Cílem tohoto příspěvku je představit právě shora uvedená rozhodnutí zabývající se úvahou o naplnění nepřímého úmyslu u tohoto trestného činu.


Úvodem je zapotřebí krátce vymezit podstatu nepřímého úmyslu (tzv. dolus eventualis) a základ skutkové podstaty trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku. Podle doslovného znění uvedeného ustanovení je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a pro případ, že k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem dojde, s tím by srozuměn. Srozuměním se pak rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Tuto legální definici je možné ještě doplnit, tak, že srozumění je variantou vůle, rozdílnou od chtění.[1] Neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku se osoba dopustí, jestliže sobě nebo jinému bez souhlasu oprávněného držitele opatří, zpřístupní, přijme nebo přechovává platební prostředek jiného, zejména nepřenosnou platební kartu identifikovatelnou podle jména nebo čísla, elektronické peníze, příkaz k zúčtování, cestovní šek nebo záruční šekovou kartu.   

I. Vývoj judikatury

Judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího soudu k této problematice není nikterak obsáhlá, kdy čítá všeho všudy pět relevantních rozhodnutí. I z těchto rozhodnutí je ovšem patrný vzájemný nesoulad názorů obecných soudů a Nejvyššího soudu s právním názorem Ústavního soudu. 

Prvním takovým relevantním rozhodnutím byl nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03, ve kterém Ústavní soud vyslovil názor, že: „Závěr o eventuálním úmyslu, tj. o tom, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 4 odst. b) trestního zákona.], musí být opřen o konkrétně zjištěné skutečnosti. Tvrzení obsažené v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, že totiž obžalovaní „museli předpokládat, že poškozený může mít platební karty ve svých osobních věcech“, postrádá jakékoli zdůvodnění a svou povahou se blíží konstatování údajné notoriety. Při dokazování v trestním řízení je takovýto způsob argumentace nepřijatelný“. Toto rozhodnutí nečinilo po dlouhé roky (2004 až 2011) aplikační problémy a dá se konstatovat, že bylo v praxi nejvyšších soudních instancí dodržováno. 

Jistý zlom nastal v roce 2011, kdy se k této problematice prvně nesouladně vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 25. 8. 2011, sp. zn. 4 Tdo 884/2011, který vyslovil tento právní názor: „V současné době je u každého dospělého jedince běžné každodenní používání platebních karet, které jsou obvyklým platebním prostředkem. V případě odcizení příruční kabelky nebo peněženky lze předpokládat, že s nimi bude odcizena i platební karta či platební karty v nich vložené. Není tedy pochyb o tom, že v případě projednávané věci obviněný mohl důvodně předpokládat, resp. musel být minimálně srozuměn s tím, že v odcizené příruční tašce poškozeného se mohou kromě peněz a dalších dokladů nacházet také platební karty, proto ve vztahu k opatření si nepřenosné platební karty poškozeného jednal v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.“ Obdobně se pak Nejvyšší soud vyjádřil i v rozhodnutí ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1419/2011, když judikoval: „Tzv. bezhotovostní platební styk realizovaný (mimo jiné) prostřednictvím platebních karet, které právě jako jeden z možných a často používaných platebních prostředků se běžně v peněženkách dospělých osob vyskytují, přičemž peněženky se zase zcela obvykle nacházejí v taškách, kabelkách, batozích či jiných příručních zavazadlech. Pokud tedy obvinění (tudíž i dovolatel) odcizili batoh z neuzamčeného vozidla, mohli (i jako mladiství pachatelé) naprosto důvodně předpokládat, že v něm bude uložena (kromě dalších věcí) také peněženka a v ní pak nejrůznější platební prostředky (bankovky, mince, platební karty, šeky či např. stravenky). Slovy zákona [srov. § 15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku] tedy museli být s touto skutečností minimálně srozuměni. V tomto druhém citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud svou argumentaci rozšířil natolik extenzivně, že je v dnešní době nejen nutné předpokládat, že každý (slovy Nejvyššího soudu) dospělý jedinec běžně každodenně používá platební kartu a s ohledem na to je potřebné předpokládat, že když pachatel odcizí peněženku, bude v ní uložena platební karta, a tím dojde k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku ve formě nepřímého úmyslu, ale argumentací ad absurdum rozšířil tento výklad i na zavazadla, která by snad mohla obsahovat peněženku a ta by snad mohla obsahovat platební kartu. Takovou argumentaci v trestním právu považuji za zcela absurdní. 

Judikatura Nejvyššího soudu se ovšem posunula ještě o kousek dále, a to rozhodnutím ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 678/2013. V rozhodnutí Nejvyšší soud totiž dodává, že závěr o tom, že výše uvedený nález Ústavního soudu je překonán[2], je již běžně zastáván konstantní judikaturou Nejvyššího soudu. Konkrétně pak uvádí: „Stran změn ve společnosti ve vztahu k používání platebních karet Nejvyšší soud setrvává na závěrech vyslovených v usnesení ze dne 25. 8. 2011, sp. zn. 4 Tdo 884/2011, i usnesení ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1419/2011. Tyto závěry platí tím spíše, že používání platebních karet je v současnosti stále na vzestupu…Pokud obviněný argumentuje nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03, bylo by třeba porovnávat nejen nárůst počtu vydaných platebních karet mezi roky 2001 a 2012…, ale především nárůst počtu plateb u obchodníků provedených prostřednictvím platebních karet v uvedeném období. Teprve tento údaj totiž lépe odráží skutečné nakládání s platebními kartami, tedy zda v současnosti občané skutečně častěji než dříve nosí platební karty při sobě (zpravidla v peněženkách)… Nejen proto tedy vyslovený obecný závěr, že v současné době je již obvyklé každodenní používání platebních karet, které jsou běžným platebním prostředkem, a že v případě odcizení příruční kabelky nebo peněženky lze předpokládat, že s nimi bude odcizena i platební karta či platební karty v nich uložené, je zcela namístě. 

Shrnuto, ze shora uvedeného vyplývá, že Nejvyšší soud nejen uvedl, že citovaný nález Ústavního soudu je s ohledem na vývoj společnosti a používání platebních karet překonán nejen ve vztahu k předpokladu, že v každé peněžence musí být platební karta, ale tato musí být také v každé příruční tašce a batohu. Argumentační logikou Nejvyššího soudu dojdeme k závěru, že každé příruční zavazadlo má svého vlastníka, neboli osobu, která je právě využívá, a protože se předpokládá, že každá osoba používá platební kartu, je v každém takovém zavazadle platební karta. Opět je nutné uvést, že takto extenzivní výklad nepřímého úmyslu je v trestním právu nepřípustný a zasahuje příliš daleko. 

II. Překonáno ovšem není

Poslední judikovaný názor Ústavního soudu, konkrétně se jedná o nález Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 3255/13, ovšem jednoznačně konstatuje, že k překonání právního názoru Ústavního soudu v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 37/03 nedošlo. Principy v tomto dřívějším nálezu vyslovené tak stále platí, když většina senátu Ústavního soudu neshledala důvod pro kasační nález, popř. pro předložení věci plénu Ústavního soudu k zaujetí stanoviska, kterým by byl případně právní názor ve věci sp. zn. IV. ÚS 37/03 překonán. 

Právní věta zmíněného nálezu nicméně uvádí, že nejen judikatura obecných soudů, nýbrž i judikatura Ústavního soudu nemůže zůstat bez vývoje. Musí se přizpůsobovat sociální realitě a změnám náhledu společnosti na určité normy chování, takže obžalovaný se nemůže spoléhat na to, že soud setrvá na vývojem překonaném, byť pro něj příznivějším právním názoru (žádné legitimní očekávání), je však třeba pečlivě posoudit, zda v konkrétním případě je nutné právní názor Ústavního soudu přehodnotit, neposkytuje-li k tomu projednávaná věc dostatečný a spolehlivý podklad. 

Nelze tak z pouhého konstatování obecných závěrů v otázce společenského posunu při nakládání s platebními kartami rezignovat na stejně důkladné dokazování a zjišťování subjektivní stránky trestného činu. Názor dříve vyslovený je tak i nadále závazný pro všechny orgány činné v trestním řízení, tedy soudy, státní zástupce i policejní orgány. 

III. Nepřímý úmysl a jeho další vývoj

Za samostatnou zmínku stojí odlišné stanovisko[3] soudce Ústavního soudu Jana Musila a jeho vyjádření. Ve svém disentu, který je níže stručně citován, vyslovuje názor o extrémně vadné právní kvalifikaci trestného činu a extrémně vadném posouzení nepřímého úmyslu. Krátce se zamýšlí nad dalším vývojem trestního práva z pohledu negativního dopadu trendu kriminalizace přípravných jednání a také negativního dopadu „vyprazdňování“ subjektivního zavinění. 

Ve shodě s aktuálním vnímáním trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 tr. zák., si lze představit, že by pod takto popsanou skutkovou podstatu bylo možno subsumovat např. jednání spočívající v tom, že občan nalezne na ulici ztracenou cizí platební kartu, strčí si ji bezmyšlenkovitě do kapsy kabátu a ponechá si ji tam do druhého dne - již to by mohl někdo považovat za „opatření si“ nebo „přechovávání“. Taková vágnost v definicích trestných činů je krajně nežádoucí - odporuje obecnému požadavku určitosti právní normy. 

Závěrem profesor Musil vyjadřuje obavu, aby další vývoj trestního práva nenabral směr - od staletími osvědčené koncepce individuální odpovědnosti za zavinění - k objektivní odpovědnosti. Pokládal bych však za chybné, kdyby k podpoře tohoto trendu začal být používán i extenzivní výklad nepřímého úmyslu.

           

Autor je advokátem a doktorandem na PF UP v Olomouci. 



[1] Jelínek, J. a kol.: Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 3. vydání, Leges, Praha 2012, str. 33.

[2] Explicitně o překonání citovaného nálezu hovoří obecné soudy v posuzovaném případě.

[3] Nutno dodat, že ústavní stížnost byla nálezem zamítnuta, kdy k němu zaujal odlišné stanovisko právě Jan Musil.