oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Neplatnost smlouvy

publikováno: 12.06.2013

U dvoustranného právního úkonu je právní úkon neplatný pro rozpor s dobrými mravy pouze v případě, že v rozporu s dobrými mravy jednají obě smluvní strany, nikoliv pouze jedna z nich.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2677/2011

Odůvodnění:

Okresní soud v Liberci (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. května 2010, č. j. 54 C 42/2008-73, určil, že V. R., (původní žalobce a právní předchůdce nynějších žalobců, který zemřel dne 19. září 2011), je vlastníkem označených pozemků, a že žalovaná je mu povinna nahradit stanovené náklady řízení. Po provedeném řízení dospěl totiž k závěru, že žalobce neměl v úmyslu předmětné pozemky prodat žalované, která rovněž „neměla v úmyslu vlastnit žádné žalobcovy pozemky a na žádost L. P. se nechala napsat do kupní smlouvy jako strana kupující s tím, že on bude skutečným vlastníkem. Její písemný projev vůle na kupní smlouvě je tak v rozporu (s) vnitřní vůlí. Neexistuje tedy shoda vnitřních vůli (vůlí) žalobce a žalované vzájemně se obdarovat, ale vnější projev vůle k prodeji, který je v rozporu s vůlí vnitřní... Žalovaná se nepovažovala od počátku za vlastnici pozemků, nezaplatila kupní cenu, nezaplatila daň z převodu nemovitostí, nerozhodovala o jejich dalším prodeji a nepřijala kupní cenu. Tím je dána absence vůle žalované stát se vlastnicí, uzavírala smlouvu ,na oko' za účelem ochránit své příbuzné před odebráním sociálních dávek a na radu Ing. Pirožky zaplatit co nejmenší poplatky. Na straně žalobce je prokázán rozpor mezi vůlí projevenou a vůlí vnitřní, neboť navenek žalobce podepsal prodej nemovitostí, projevil tedy navenek vůli prodat své nemovitosti za sjednanou kupní cenu, vnitřně však zamýšlel nemovitosti darovat do rodiny pana P. Jeho vůle se nesetkala se stejnou vůlí žalované. Nejedná se tedy o úkon simulovaný, kterým by byl zastírán jiný právní úkon (darovací smlouva), ale je (jde) o úkon absolutně neplatný pro absenci vůle být obdarován na straně žalované. Takový právní úkon je ze zákona absolutně neplatný.“ Protože převodní smlouva je absolutně neplatná, soud podané určovací žalobě zcela vyhověl.

K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále již „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 12. ledna 2004 představuje platný právní úkon, který byl učiněn svobodně, vážně, určitě a srozumitelně, a není proto v rozporu s § 37 odst. 1 obč. zák. Rovněž žalovaná svým jednáním projevila vůli stát se vlastnicí předmětných nemovitostí. V průběhu řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná nechtěla svým projevem vůle způsobit právní následky, které s takovým projevem vůle normy občanského práva spojují; ani v jejím jednání nebyl shledán rozpor s § 37 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud však shledal předmětnou kupní smlouvu neplatnou ve smyslu § 39 obč. zák., když „hodnotil skutečnost, že sama žalobkyně v průběhu řízení opakovaně uváděla... že se stala vlastníkem předmětných nemovitostí z důvodu, aby její příbuzní – dcera V. P. a zeť L. P. – nepřišli o sociální dávky... Žalovaná uzavírala kupní smlouvu s vědomím, že sice jako vlastník nemovitostí bude v katastru nemovitostí zapsána žalovaná, ale předmětné nemovitosti budou fakticky užívat a brát z nich užitky její příbuzní...s tím, že ti budou i nadále pobírat sociální dávky. Žalovaná tedy kupní smlouvu uzavřela s úmyslem zastřít skutečné majetkové poměry svých příbuzných, aby tito nadále neztratili nárok na sociální podporu státu. Sociální systém slouží k ochraně osob ve společensky uznaných sociálních situacích, kdy stát skrze jejich vyplácení vyjadřuje spoluodpovědnost za vzniklou sociální situaci. Úmysl žalované umožnit svým příbuzným zneužití sociálního systému je ale podle názoru soudu v rozporu se zásadami mravního řádu demokratické společnosti. V tom, že žalovaná učinila právní úkon (uzavření kupní smlouvy) v úmyslu umožnit zneužití sociálního systému státu, spatřuje odvolací soud rozpor s dobrými mravy, způsobující absolutní neplatnost právního úkonu – uzavření kupní smlouvy dne 12. 1. 2004. Na základě absolutně neplatné kupní smlouvy nemohlo přejít vlastnické právo k předmětným pozemkům na žalovanou, proto byl žalobce úspěšný s návrhem na určení vlastnického práva k takovým nemovitostem. V tomto směru se soud odvolací se soudem prvního stupně ztotožnil a rozsudek okresního soudu dle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.“

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Podle dovolatelky napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť řeší právní otázku, která v rozhodnutí dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a je soudy rozhodována rozdílně, resp. rozhodnutí řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolatelka předně namítá, že vzhledem k postupu odvolacího soudu, který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, avšak z odlišných důvodů, byla narušena dvouinstančnost soudního řízení; řízení je tak postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dále uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu se zásadou „pacta sunt servanda“ a zásadou právní jistoty. Pouze kvalifikovaná míra intenzity rozporu právního úkonu s dobrými mravy může být důvodem k vyslovení neplatnosti právního úkonu. V daném případě ovšem odvolací soud vzal v potaz skutečnost, jejíž intenzita neumožňuje konstatovat rozpor právního úkonu s dobrými mravy. Dovolatelka nabyla na základě kupní smlouvy předmětné nemovitosti a stala se jejich skutečnou vlastnicí. Je teoreticky možné, že o nabytí nemovitosti měli zájem taktéž příbuzní dovolatelky, nicméně vzhledem k čerpání sociálních dávek nechtěly tyto osoby vlastnické právo nabýt; uvedená okolnost ovšem není v žádném případě v rozporu s dobrými mravy. Vedle uvedených zásad napadené rozhodnutí zásadním způsobem ingeruje do zásady autonomie vůle smluvních stran. Kromě toho odvolací soud ke svému závěru o neplatnosti smlouvy dospěl na základě vyjádření dovolatelky, nicméně není žádným způsobem prokázáno, zda dovolatelka a její příbuzní nějaké sociální dávky vůbec pobírají. Není zjištěna výše těchto dávek a není ani zjištěna skutečnost, zda by nabytím jakýchkoliv nemovitostí mohli příbuzní dovolatelky ztratit nárok na tyto dávky. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Protože v průběhu dovolacího řízení, dne 19. září 2011, žalobce V. R. zemřel, rozhodl Nejvyšší soud (s ohledem na výsledky dědického řízení) usnesením ze dne 3. července 2012, č. j. 30 Cdo 2677/2011-145, že v dovolacím řízení bude pokračováno jako s účastníky řízení na straně žalující s nynějšími žalobci.

Žalobci se k podanému dovolání dovolatelky písemně nevyjádřili.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem a obsahuje zákonem stanovené náležitosti. Dovolání není sice přípustné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., je však přípustné podle písm. c) téhož zákonného ustanovení, neboť odvolací soud otázku neplatnosti kupní smlouvy ze dne 12. ledna 2004 z důvodu, že tento právní úkon je ve smyslu § 39 obč. zák. absolutně neplatný, neboť se příčí dobrým mravům, posoudil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Přípustnost tohoto dovolání proti uvedenému rozsudku tak byla ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. založena. Dovolání je důvodné.

Ve stručnosti lze shrnout gros právně kvalifikačního závěru shora popsaného skutku odvolacím soudem tak, že je podle § 39 obč. zák. absolutně neplatný právní úkon (kupní smlouva), uzavřený mezi účastníky A a B z důvodu, že jednání účastníka smlouvy B se příčí dobrým mravům (zde jako jednání, které umožňuje osobám C „... zneužití sociálního systému“, resp. „s úmyslem zastřít skutečné majetkové poměry svých příbuzných, aby tito neztratili nárok na sociální podporu státu...“). Odvolací soud, který se jinak správně z moci úřední zabýval otázkou platnosti uvedené smlouvy, však při této své úvaze zcela opomenul, že jde-li o právní úkon dvoustranný (jímž uvedená kupní smlouva je), je právní úkon neplatný (jen) v případě, že v rozporu s dobrými mravy je jednání obou stran, nikoliv pouze jedné strany (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2000, sp. zn. 22 Cdo 871/2000, který je veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). V tomto případě – jak již na schématu výše bylo zdůrazněno – je jednání, jež se má příčit dobrým mravům, přičítáno pouze dovolatelce. Za této situace proto nelze vůbec zakládat úvahy o neplatnosti uvedené kupní smlouvy z důvodu, že se právní úkon příčí dobrým mravům. Kromě toho úvaha odvolacího soudu o jednání dovolatelky contra bonos mores je již v samém základu defektní. Je totiž založena, resp. odvíjí se od předpokladu či spíše spekulace, že příbuzní dovolatelky (dcera V. P. a zeť L. P.) se nestali vlastníky těchto nemovitostí jen z důvodu, aby „nepřišli o sociální dávky“. Sama tato pohnutka, stimul jednání dovolatelky, resp. nejednání uvedených příbuzných ovšem ještě nezakládá rozpor s dobrými mravy, resp. nezakládá podklad pro závěr o neplatnosti právního úkonu (kupní smlouvy) z důvodu, že se příčí dobrým mravům, neboť je věcí každého ze subjektů soukromého práva, zda svým právně relevantním jednáním vstoupí či nikoli do příslušného soukromoprávního vztahu, resp. zda svým jednáním bude aktivovat vznik, změnu či zánik příslušného soukromoprávního vztahu. Od toho je pak třeba zase odlišovat (zde ve smyslu úvahy odvolacího soudu) situaci, pokud by příbuzní dovolatelky fakticky předmětné nemovitosti – pozemky užívali, resp. měli z nich výnosy atd., aniž by takovou skutečnost (coby aktiva projevující se v jejich majetkových poměrech) oznámili (z titulu příjemců přísl. státních sociálních dávek) přísl. orgánu sociálního zabezpečení; případný právní důsledek by zde ovšem neměl soukromoprávní charakter, nýbrž (primárně) charakter správně-právní, resp. veřejnoprávní; nic by to ovšem neměnilo na platnosti předmětné kupní smlouvy, uzavřené mezi účastníky tohoto sporu, byť by dovolatelce mělo být známo, že její příbuzní (příjemci přísl. sociálních dávek) zamýšlejí (pro případ, že dovolatelka tyto nemovitosti bude vlastnit) uvedené pozemky užívat.

Z vyloženého je zřejmé, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud jej proto podle § 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř. zrušil a podle odst. 3 věty první téhož zákonného ustanovení věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

 

Právní věta redakce.