oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Některé problémy změny zakladatelského právního jednání kapitálové obchodní společnosti

autor: doc. JUDr. Ivana Štenglová
publikováno: 18.10.2016

Zakladatelské právní jednání provází každou kapitálovou společnost od jejího vzniku do jejího zániku. Je logické, že v průběhu existence společnosti nastávají situace, které vyvolávají potřebu zakladatelské právní jednání změnit. V tomto příspěvku se budu zabývat některými problémy souvisejícími s takovými změnami. Protože právní úprava změn zakladatelského právního jednání bezprostředně souvisí s úpravou jeho formy, je nezbytné se zabývat i formou zakladatelského právního jednání a důsledky jejího nedodržení.

I. Forma zakladatelského právního jednání a důsledky jejího nedodržení 

Ust. § 6 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále jen „zákon o obchodních korporacích“ nebo „z. o. k.“), vyžaduje pro právní jednání týkající se založení, vzniku, změny, zrušení nebo zániku obchodní korporace písemnou formu s úředně ověřenými podpisy. Ust. § 8 odst. 1 a 2 z. o. k. vyžaduje pro společenskou smlouvu, stanovy či zakladatelskou listinu kapitálové obchodní společnosti formu veřejné listiny. Zatímco § 6 odst. 1 z. o. k. sankcionuje nedostatek písemné formy s ověřenými podpisy absolutní neplatností, § 8 tohoto zákona žádnou úpravu v tom směru nemá. Je proto třeba si především položit otázku, zda je i zakladatelské právní jednání kapitálové obchodní společnosti, které nemá formu veřejné listiny, absolutně neplatné.

Havel[1] k tomu uvádí: „Zákon nereguluje možné případy jednání ve formě notářského zápisu (veřejné listiny), nicméně pro ně podle našeho názoru platí stejné pravidlo – nejsou-li provedena v této zpřísněné formě, jsou neplatná podle § 6 (a fortiori – a minori ad maius). Pomocnou ruku podává i pravidlo pro zachování formy při změnách určitého právního jednání podle § 564 NObčZ.“ Dále pak: „Není-li společenská smlouva přijata v zákonem požadované formě nebo není-li vůbec, aplikuje se § 6, resp. nedošlo k založení a obchodní korporace nemůže být zapsána do obchodního rejstříku.“

Lasák[2] se vyjadřuje jen k důsledkům nedodržení formy podle § 6 z. o. k., v komentáři k § 8 pouze konstatuje, že zakladatelské právní jednání kapitálové obchodní společnosti „musí mít formu veřejné listiny, jak požaduje čl. 11 První směrnice“. K důsledkům nedodržení formy notářského zápisu se nevyjadřuje ani Rozehnal.[3]

Dlužno říci, že řešení uvedeného problému není jednoduché. Ust. § 6 odst. 1 i. f. z. o. k. zakládající absolutní neplatnost je sice formulováno zcela obecně, tj. ve vztahu k jakémukoli právnímu jednání týkajícímu se založení, vzniku, změny, zrušení nebo zániku obchodní korporace,[4] navazuje však bezprostředně na požadavek písemné formy s úředně ověřenými podpisy, nikoli na požadavek formy notářského zápisu. Gramatickým a systematickým výkladem (ust. § 8 je ve vztahu k ust. § 6 z. o. k. ustanovením speciálním) lze dovozovat, že upravuje-li zákon o obchodních korporacích v § 6 výslovně důsledky nedodržení formy „ve prospěch“ – jinak spíše výjimečné – absolutní neplatnosti a v § 8 tak nečiní, není důsledkem nedodržení v § 8 předepsané formy absolutní neplatnost, a bude proto třeba zkoumat, jaké jiné důsledky nedodržení formy má.

Uplatníme-li však jiné formy výkladu, situace se výrazně změní. Tak především lze aplikovat (jak to činí Havel) argumentaci a minori ad maius – postihuje-li zákon sankcí absolutní neplatnosti méně přísnou formu, tím spíše by měla být touto sankcí stižena forma přísnější.

To však, podle mého názoru, není jediná možná argumentace ve prospěch absolutní neplatnosti. Budeme-li aplikovat obecnou úpravu důsledků nedodržení zákonem stanovené formy právního jednání (za situace, kdy § 8 na rozdíl od § 6 z. o. k. výslovnou úpravu důsledků nedodržení formy neřeší), dospějeme rovněž k tomu, že důsledkem nedodržení formy bude absolutní neplatnost. Podle § 582 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), platí, že není-li právní jednání učiněno ve formě stanovené zákonem, je neplatné, ledaže strany vadu dodatečně zhojí. Podle § 588 o. z. pak platí, že soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

Při posuzování, zda na porušení ust. § 8 z. o. k. co do formy zakladatelského právního jednání lze § 588 o. z. použít, je třeba vycházet z toho, že ust. § 8 z. o. k. je transpozicí směrnice 2009/101/ES o koordinaci ochranných opatření, která jsou na ochranu zájmů společníků a třetích osob vyžadována v členských státech od společností ve smyslu čl. 48 druhého pododstavce Smlouvy, za účelem dosažení rovnocennosti těchto opatření (dále jen „směrnice“). Směrnice ve svém čl. 11 ukládá: „Ve všech členských státech, jejichž právní předpisy nestanoví předběžnou správní nebo soudní kontrolu při zakládání společnosti, musí být akt, kterým se společnost zakládá, a stanovy, jakož i jejich změny úředně ověřeny.“ Nedodržení předepsané formy notářského zápisu tedy porušuje nejen zákon, ale i směrnici, kterou je Česká republika vázána a je povinna ji transponovat do českého právního řádu a zajistit její dodržování; tuto transpozici provedla Česká republika právě v § 8 z. o. k. Z uvedeného plyne, že porušení § 8 z. o. k. představuje zjevné narušení veřejného pořádku a zakladatelské právní jednání, které nemá předepsanou formu, je absolutně neplatné. 

II. Změna společenské smlouvy/stanov dohodou 

Podle ust. § 147 odst. 1 z. o. k. platí, že společenská smlouva společnosti s ručením omezeným může být měněna dohodou všech společníků. Zákon výslovně stanoví, že pro dohodu o změně společenské smlouvy se vyžaduje veřejná listina. Rozhodnutím valné hromady může být společenská smlouva měněna, jen jestliže to sama stanoví. Návazně pak stanoví § 190 odst. 2 písm. a) z. o. k., že rozhodování o změně obsahu společenské smlouvy patří do působnosti valné hromady pouze tehdy, určí-li tak společenská smlouva nebo zákon.

Obdobně stanoví § 421 odst. 2 písm. a) z. o. k., že do působnosti valné hromady akciové společnosti náleží rozhodování o změně stanov, jen určí-li tak stanovy nebo zákon. Komu náleží rozhodování o změně stanov, nesvěří-li je stanovy valné hromadě, zákon nestanoví, z povahy stanov a z úpravy vymezení působnosti valné hromady akciové společnosti však nepochybně plyne, že změnu mohou provést jen všichni akcionáři ve vzájemné dohodě[5] – jiná alternativa vlastně ani není k dispozici.

Dlužno poznamenat, že změna společenské smlouvy či stanov dohodou společníků bude u společností s větším počtem společníků značně náročným počinem, a bude proto praktické takovou změnu většinovému rozhodování valné hromady svěřit. Přijímá-li rozhodnutí o změně společenské smlouvy či stanov valná hromada, předepisuje zákon kvalifikovanou většinu hlasů (popř. ještě souhlas společníků, do jejichž práv a povinností změna zasahuje) a osvědčení rozhodnutí valné hromady veřejnou listinou.[6]

Pokud jde o formu změny stanov akciové společnosti, vyvolává nedostatek výslovné úpravy otázku, zda se pro ni, bude-li přijímána dohodou akcionářů, uplatní ust. § 6 z. o. k., podle kterého vyžadují právní jednání týkající se založení, vzniku, změny, zrušení nebo zániku obchodní korporace písemnou formu s úředně ověřenými podpisy, anebo právní úprava § 564 o. z., která stanoví, že vyžaduje-li zákon pro právní jednání určitou formu, lze obsah právního jednání změnit projevem vůle v téže nebo přísnější formě. V tom směru praxi poněkud znejistilo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3919/2014, ve kterém Nejvyšší soud dovodil, že plná moc udělená k založení kapitálové obchodní společnosti v písemné formě s úředně ověřenými podpisy není neplatná pro nedostatek formy vyžadované zákonem, s odkazem na to, že taková plná moc „je právním jednáním týkajícím se založení obchodní korporace. Pro tato právní jednání je přitom upravena forma v § 6 odst. 1 z. o. k., a to včetně sankce stíhající její nedodržení (neplatnost, k níž soud přihlédne i bez návrhu).“

Setkala jsem se s názorem, že dohoda o změně stanov akciové společnosti je právním jednáním týkajícím se změny obchodní korporace ve smyslu § 6 odst. 1 z. o. k., a k takové změně tedy postačí písemná forma s úředně ověřeným podpisem. Nemyslím si, že by byl tento závěr správný. V cit. rozhodnutí Nejvyšší soud dovodil, že ust. § 6 z. o. k. je ve vztahu k § 441 odst. 2 in fine o. z. ustanovením speciálním. Platí ale totéž pro vzájemný vztah ust. § 6 z. o. k. a § 564 o. z.?

Zamyslíme-li se nad formou dohody o změně stanov, je třeba nejprve zkoumat, zda lze takovou dohodu označit za právní jednání týkající se změny obchodní korporace. Nepochybuji o tom, že o takové právní jednání jde. Jak jinak než změnou stanov obchodní korporaci měnit? Jistě, změnou obchodní korporace je i její přeměna, ke které nepostačuje změna stanov – pro přeměny má ale zákon speciální úpravu. Jinak se změny společnosti realizují právě změnou jejích stanov, které obsahují nejen základní strukturu společnosti, ale i všechny její charakteristické rysy a vymezení jejích právních poměrů. Dohodu akcionářů o změně stanov tedy nepochybně pod ust. § 6 odst. 1 z. o. k. podřadit lze, a je proto třeba zkoumat, zda ji – pokud jde o formu – z jeho režimu nevyjímá jiné ustanovení zákona.

Vyjdeme-li ze shora uvedeného čl. 11 směrnice, který předepisuje tam, kde právní řád členského státu neukládá správní nebo soudní kontrolu při zakládání společnosti (což je případ České republiky), pro změny stanov „úřední ověření“, jeví se aplikace § 6 odst. 1 z. o. k. pro formu dohody o změně stanov nepřijatelná. V pochybnostech je totiž třeba vždy při výkladu českého práva dát přednost výkladu eurokonformnímu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 66/04). Stejný závěr je třeba učinit na základě interpretace a minori ad maius. Je-li forma notářského zápisu předepsána pro dohodu o změně společenské smlouvy společnosti s ručením omezeným (která bývá teorií označována jako smíšená společnost, s prvky osobní společnosti), bude třeba ji dovodit tím spíše pro akciovou společnost, která je ryzí kapitálovou společností. A konečně, předepisuje-li zákon pro rozhodnutí valné hromady o změně stanov akciové společnosti osvědčení veřejnou listinou (§ 416 z. o. k.), bylo by zcela nelogické dovozovat, že pro dohodu akcionářů o takové změně postačuje písemná forma s úředně ověřenými podpisy. Z uvedených důvodů podle mého názoru pro určení formy dohody akcionářů o změně stanov ust. § 6 odst. 1 z. o. k. použít nelze. Nedostatek formy notářského zápisu pak povede k absolutní neplatnosti dohody o změně stanov z obdobných důvodů jako její nedostatek u zakladatelského právního jednání. 

III. Změna společenské smlouvy/stanov rozhodnutím valné hromady 

Pro změnu obsahu společenské smlouvy společnosti s ručením omezeným rozhodnutím valné hromady předepisuje zákon kvalifikovanou (dvoutřetinovou) většinu hlasů všech společníků, popř., jde-li o změnu, kterou se zasahuje do práv nebo povinností pouze některých společníků, i jejich souhlas; zasahuje-li se změnou společenské smlouvy do práv a povinností všech společníků, vyžaduje se souhlas všech. Rozhodnutí musí být osvědčeno notářským zápisem podle § 80a a násl. zákona č. 358/1992 Sb. (dále jen „notářský řád“).

Určitý výkladový problém vyvstává, přijímá-li se rozhodnutí valné hromady per rollam. Podle ust. § 175 odst. 3 z. o. k. postačuje tam, kde zákon jinak vyžaduje, aby rozhodnutí valné hromady bylo osvědčeno veřejnou listinou, úřední ověření podpisu na vyjádření společníka; nepožaduje se tedy forma notářského zápisu. Závěry teorie o tom, jak toto ustanovení vykládat, jsou zcela protichůdné.

Tak Šuk[7] k tomu uvádí: „Původní návrh zákona o obchodních korporacích počítal s tím, že v případě rozhodování o usnesení, jež musí být osvědčeno notářským zápisem, bude muset mít formu notářského zápisu vyjádření společníka, jako tomu bylo v režimu obchodního zákoníku (§ 130 odst. 2 ObchZ) a jako je tomu v případě rozhodování per rollam u akciové společnosti (§ 419 odst. 2). Tomu také odpovídá důvodová zpráva k návrhu zákona o obchodních korporacích. Nicméně v důsledku poslaneckých pozměňovacích návrhů doznal § 175 odst. 3 změny a pro vyjádření společníka již není požadována forma veřejné listiny (notářského zápisu). Jde jistě o změnu, která společníkům zjednodušuje výkon hlasovacího práva a snižuje jejich náklady. V jejím důsledku však zákon upravuje – jde-li o osvědčování usnesení valné hromady veřejnou listinou – dvojí režim. Přijímá-li valná hromada usnesení, pro něž zákon vyžaduje osvědčení veřejnou listinou, na jednání, musí být její usnesení osvědčeno, přijímá-li jej postupem podle § 175 a násl., požadavek osvědčení veřejnou listinou se neuplatní.“ Shodně Pokorná:[8] „Pokud je mimo valnou hromadu rozhodováno o záležitostech, k nimž jinak zákon vyžaduje pořízení notářského zápisu o rozhodnutí valné hromady, nemusí společníci svoje vyjádření předložit též ve formě notářského zápisu, nýbrž je dostačující, když vlastnoručním ověřeným podpisem opatří svoje vyjádření, v němž je výslovně uveden i obsah návrhu, k němuž se vyjadřují.“

Opačný závěr ale učinil Čech,[9] který ve vazbě na úpravu v § 175 odst. 3 z. o. k. uzavřel, že: „Zdánlivě tedy není nutno, aby každé vyjádření hlasujícího společníka mělo formu notářského zápisu s přiloženým textem rozhodnutí, pro něž společník hlasuje. Zdálo by se tak, že ohledně všech usnesení, která se na zasedání valné hromady přijímají ve formě notářského zápisu, je možné v režimu per rollam utéci před požadavkem notářského zápisu a spokojit se s úředně ověřeným podpisem z pošty či matriky. … Domnívám se, že společenská smlouva společnosti s ručením omezeným má formu upravenu speciálně v ustanovení § 8 odst. 1 zákona o obchodních korporacích, které pro ni vyžaduje notářský zápis. Na to navazuje § 564 občanského zákoníku. Z něj se podává, že ke změně v obsahu právního jednání, pro něž zákon předepisuje určitou formu, je nezbytná forma stejná nebo přísnější. Můžeme se tedy ptát, které pravidlo upřednostnit. Ustanovení § 175 odst. 3 zákona o obchodních korporacích, tedy že cokoliv, o čem by se na valné hromadě pořizoval notářský zápis, v režimu per rollam tento zápis nevyžaduje? Anebo je třeba mít za speciální § 8 odst. 1 zákona o obchodních korporacích ve spojení s § 564 občanského zákoníku, vyžadující pro společenskou smlouvu společnosti s ručením omezeným a její změny vždy formu notářského zápisu? Při řešení této kolize nemůžeme pominout naše závazky plynoucí z unijního práva. Ty hovoří jednoznačně. Směrnice 2009/101 (bývalá první) klade na členské státy v článku 11 jasný požadavek, aby v těch státech, jejichž právní předpisy nestanoví předběžnou správní nebo soudní kontrolu při zakládání společnosti, byl akt, kterým se společnost zakládá, jakož i jeho změny, úředně sepsán. U nás nemáme předběžnou kontrolu, rejstříkové soudy ji neprovádějí. Jsme tedy povinni zabezpečit, aby byl notářský zápis pořízen o každé společenské smlouvě společnosti s ručením omezeným i její změně. V této situaci se obávám, že se budeme muset přiklonit na stranu speciality § 8 odst. 1 zákona o obchodních korporacích ve spojení s § 564 občanského zákoníku … k témuž výkladu se postupně přiklonili i další kolegové, např. dr. Šuk.“

Řešení uvedeného problému není jednoduché. Na jedné straně nelze pochybovat o tom, že z požadavku směrnice – jak shora argumentováno – plyne povinnost České republiky zajistit pro rozhodování o změně společenské smlouvy formu notářského zápisu a formě notářského zápisu nasvědčuje i výklad systematický, logický a teleologický. Na druhé straně je výslovné ustanovení zákona; to by ale zřejmě šlo překlenout za použití úpravy § 2 odst. 2 o. z.[10] Co je ale třeba rovněž vzít v úvahu, je zcela jasně vyjádřená vůle zákonodárce odchýlit se při vyjádření společníka v rámci hlasování per rollam od jinak obecně stanoveného požadavku notářské kontroly – viz závěry P. Šuka shora. Je otázkou, zda si byli iniciátoři uvedené změny v parlamentu vědomi, že se odchylují od požadavku směrnice (spíše se domnívám, že nikoli, že byli vedeni jen snahou usnadnit společníkům rozhodování per rollam), ať tomu ale bylo jakkoli, o jejich vůli lze stěží pochybovat; tato vůle však mohla vycházet z omylu, resp. z nedostatku vědomosti o tom, že zvolené řešení není v souladu se směrnicí. V úvahu je ale třeba vzít ještě jedno hledisko, a to hledisko „dobrověrného uživatele“ zákona. Jak – aniž by to bylo v rozporu s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 o. z.) – sdělit dobrověrnému uživateli (zejména neprávníkovi), že to, co text zákona říká na první (i druhý) pohled zcela jasně a jednoznačně, neplatí? Že zákon sice nepožaduje pro vyjádření společníka formu veřejné listiny a ukládá pouze ověření podpisu, přesto ale je notářský zápis nutný. I když se zcela ztotožňuji s eurokonformním výkladem posuzovaného ustanovení, do tohoto počinu bych se příliš nehrnula – ten, kdo bude muset hozenou rukavici zvednout, bude nepochybně Nejvyšší, popř. Ústavní soud.

Právní úprava akciové společnosti je naštěstí méně rozporná. Podle § 416 z. o. k. se k rozhodnutí valné hromady o změně stanov vyžaduje souhlas alespoň dvoutřetinové většiny hlasů přítomných akcionářů a rozhodnutí se osvědčuje veřejnou listinou, jejímž obsahem je i schválený text změny stanov. Na rozdíl od úpravy společnosti s ručením omezeným vyžaduje zákon, aby v případech, kdy je pro rozhodnutí valné hromady předepsáno osvědčení veřejnou listinou, mělo rozhodnutí akcionáře formu veřejné listiny, ve které se uvede i obsah návrhu rozhodnutí valné hromady, kterého se vyjádření týká (§ 419 odst. 2 z. o. k.). 

IV. Změna společenské smlouvy/stanov v důsledku rozhodnutí valné hromady 

Dalším způsobem změny společenské smlouvy/stanov je změna, kterou valná hromada výslovně nepřijala, ale ke které došlo proto, že přijala rozhodnutí, které takovou změnu vyvolává. Takové rozhodnutí zákon označuje jako rozhodnutí, v jehož důsledku se mění společenská smlouva/stanovy a vyžaduje pro ně souhlas alespoň dvoutřetinové většiny hlasů všech/přítomných společníků a osvědčení veřejnou listinou.[11]

Určité problémy způsobuje praxi vymezení, která rozhodnutí pod pojem „rozhodnutí, v jehož důsledku se mění společenská smlouva/stanovy“ podřadit. Typicky půjde o rozhodování o změně výše základního kapitálu – i když i v tom směru vznikají určité pochybnosti – viz níže. Velmi diskutovaná je, zejména u společnosti s ručením omezeným, otázka, zda sem patří např. rozhodování o vyloučení společníka, rozhodování o souhlasu s převodem podílu a řada dalších. Pro praxi je to důležité zejména proto, že zákon o obchodních korporacích nepřevzal úpravu začleněnou do ust. § 141 odst. 1 obchodního zákoníku, podle které se rozhodování valné hromady „podle § 125 odst. 1 písm. f), g) a i), jde-li o jmenování, odvolání a odměňování likvidátora, § 113, 115, 117 a 121“ nepovažovalo za rozhodování o změně společenské smlouvy, ale o rozhodnutích podle § 113, 115, 117 a 121 musel být pořízen notářský zápis.

Komentářová literatura se k platné právní úpravě vyjadřuje dosti nesourodě. Tak B. Havel a shodně P. Šuk počítají mezi případy, kdy rozhodnutí valné hromady mění společenskou smlouvu, změnu základního kapitálu a změnu osoby společníka při jeho vyloučení valnou hromadou. P. Šuk k tomu ještě přidává vymezení případů, kdy rozhodnutím valné hromady ke změně společenské smlouvy nedochází, byť se rozhodnutí týkalo údajů uvedených ve společenské smlouvě. Dovozuje, že: „Odvoláním stávajících jednatelů, popřípadě členů dozorčí rady, a volbou nových nedochází ke změně společenské smlouvy; jednatelé, popřípadě členové dalších orgánů, kteří byli určeni zakladateli, se nemění (pouze jim v důsledku odvolání nebo jiných právních skutečností zanikla funkce).“ [12]

J. Pokorná[13] v komentáři k § 147 z. o. k. uvádí: „Pravidlo uvedené ve druhém odstavci výslovně odpovídá na pochybnosti, které byly až dosud spojovány s těmi případy, kdy ke změně společenské smlouvy docházelo na základě určité právní skutečnosti, k níž valná hromada vyjadřovala svůj souhlas, ale bez tohoto souhlasu by daná skutečnost nevzbudila právní účinky (např. souhlas k převodu podílu, souhlas s rozdělením podílu), nebo kdy změna byla způsobena takovým rozhodnutím valné hromady, které sice není rozhodnutím přímo o změně společenské smlouvy, ale změna je jeho důsledkem (např. rozhodnutí o vyloučení společníka pro prodlení s plněním vkladové povinnosti). Tato rozhodnutí jsou pro změnu společenské smlouvy dostatečným titulem, není nutno, aby valná hromada přijímala další zvláštní rozhodnutí o tom, že se ve smyslu prvního rozhodnutí současně mění společenská smlouva, rozhodnutí je však nutno osvědčit veřejnou listinou.“

A dále pak: „Odlišnost situací zachycovaných v § 171 odst. 1 písm. a) a b) reaguje rovněž na dlouholeté problémy spojené s tím, že zejména praxe rejstříkových soudů nerozlišovala dostatečně přesně případy, kdy valná hromada rozhodovala o změně společenské smlouvy samotné, od případů, kdy se rozhodnutí valné hromady týkalo jiné záležitosti, jež se ovšem též promítla do obsahu společenské smlouvy. Ustanovení § 171 odst. 1 písm. a) proto pokrývá všechny případy, kdy na základě ustanovení zákona nebo ujednání o způsobu změny společenské smlouvy v této smlouvě samotné mění obsah společenské smlouvy svým rozhodnutím valná hromada (např. změny firmy, sídla, předmětu podnikání, ale též výše základního kapitálu, druhů podílů a práv a povinností s nimi spojených). Ustanovení § 171 odst. 1 písm. b) se potom týká rozhodování o jiných otázkách, které ale současně mění obsah společenské smlouvy (např. poskytnutí souhlasu k převodu podílu, rozhodnutí o vyloučení společníka pro prodlení s plněním vkladové nebo příplatkové povinnosti, vypořádání uvolněného podílu).“

A. Rozehnal[14] pak uvádí: „Ke změně společenské smlouvy může dojít i na základě jiných rozhodnutí než rozhodnutí valné hromady o změně obsahu společenské smlouvy, a to například vyslovením souhlasu s převodem obchodního podílu, s převodem uvolněného podílu, rozhodnutí o přechodu uvolněného podílu, rozhodnutí o vyloučení společníka.“

Jak patrno z uvedeného, škála názorů je velice pestrá.

Přikláním se k názoru, že rozhodnutím, v jehož důsledku se mění společenská smlouva, je, při nedostatku výslovné úpravy, takové rozhodnutí, kde valná hromada rozhoduje o změně, jež se následně bez dalšího promítne do společenské smlouvy – např. rozhodnutí o vyloučení společníka. Je-li ale rozhodnutí valné hromady pouze předpokladem pro to, aby mohlo dojít k právní události, jejímž důsledkem bude změna společenské smlouvy, pak podle mého názoru takové rozhodnutí nelze označit za rozhodnutí, v jehož důsledku se mění společenská smlouva (např. rozhodnutí o udělení souhlasu s převodem podílu – v důsledku tohoto rozhodnutí ke změně společenské smlouvy nedochází, vytváří se jím pouze předpoklad pro právní jednání, v jehož důsledku ke změně dojde – smlouvu o převodu podílu).

Rovněž konečné vyřešení této otázky lze očekávat až s judikaturou vyšších soudů. Nejvyšší soud už ostatně s tímto řešením započal, když ve stanovisku Cpjn 204/2015 uzavřel, že usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným o souhlasu s převodem podílu na osobu, která není společníkem (§ 208 odst. 1 z. o. k.), není usnesením, v jehož důsledku se mění společenská smlouva ve smyslu § 171 odst. 1 písm. b) z. o. k.; nejde tudíž ani o rozhodnutí, které se obligatorně osvědčuje veřejnou listinou podle § 172 odst. 2 z. o. k. Obdobné problémy vznikají ve vztahu k rozhodnutím, v jejichž důsledku se mění stanovy akciové společnosti (§ 416 odst. 1 z. o. k.).  

V. Závěr

Jak patrno ze shora uvedeného, výkladových problémů týkajících se změny zakladatelského právního jednání není málo. V možnostech tohoto příspěvku nebylo zmapovat a pokusit se řešit všechny. Snad se mi podařilo postihnout alespoň ty, které působí praxi největší potíže.

Autorka, emeritní soudkyně Nejvyššího soudu, je garantkou oborů Právo v obchodních vztazích a Obchodněprávní vztahy v Cevro institutu v Praze. 

Příspěvek byl přednesen v červnu 2016 na XXIV. Karlovarských právnických dnech. 



[1] I. Štenglová, B. Havel, F. Cileček, P. Kuhn, P. Šuk: Zákon o obchodních korporacích. Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2013, str. 15.

[2] J. Lasák, J. Pokorná, Z. Čáp, T. Doležil a kol.: Zákon o obchodních korporacích. Komentář. I. díl, Wolters Kluwer, a. s., Praha 2014, str. 116 a 133.

[3] A. J. Bělohlávek a kol.: Komentář k zákonu o obchodních korporacích, Aleš Čeněk, Plzeň 2013, str. 91.

[4] „Právní jednání týkající se založení, vzniku, změny, zrušení nebo zániku obchodní korporace vyžadují písemnou formu s úředně ověřenými podpisy, jinak jsou neplatná; soud k této neplatnosti přihlédne i bez návrhu.“

[5] Shodně V. Filip, J. Lasák in J. Lasák, J. Pokorná, Z. Čáp, T. Doležil a kol., op. cit. sub 2, str. 1897, a P. Šuk in I. Štenglová, B. Havel, F. Cileček, P. Kuhn, P. Šuk, op. cit. sub 1, str. 659.

[6] § 171, 172 a 416 z. o. k.

[7] In I. Štenglová, B. Havel, F. Cileček, P. Kuhn, P. Šuk, op. cit. sub 1, str. 336.

[8] In J. Lasák, J. Pokorná, Z. Čáp, T. Doležil a kol., op. cit. sub 2, str. 974.

[9] P. Čech: Mýty a pověry ve výkladu a aplikaci nového civilního práva: Dnešní klid před zítřejší bouří, Právní rádce č. 7-8/ 2015, str. 48.

[10] Zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce; nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu.

[11] § 147 odst. 1 a 2, § 171 odst. 1, § 172 odst. 1, § 416 odst. 1 a 2 z. o. k.

[12] B. Havel, P. Šuk in I. Štenglová, B. Havel, F. Cileček, P. Kuhn, P. Šuk, op. cit. sub 1, str. 288, 324.

[13] In J. Lasák, J. Pokorná, Z. Čáp, T. Doležil a kol., op. cit. sub 2, str. 907, 963.

[14] A. Rozehnal in A. J. Bělohlávek a kol., op. cit. sub 3, str. 697.