oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Několik zamyšlení nad spotřebitelskou ochranou v kontextu nové judikatury

autor: doc. JUDr. Dana Ondrejová, Ph.D.
publikováno: 26.03.2018

Cílem tohoto příspěvku je poskytnout kritické zamyšlení nad ochranou spotřebitele zejména v kontextu nové judikatury (ale i právní úpravy). Posuzované případy byly výslovně regulovány dřívější právní úpravou a/nebo judikovány na úrovni vysokých soudů. Jak si však s převzetím/nepřevzetím těchto závěrů poradily nižší soudy, bude rozebráno níže.

Zákaz sjednání smluvní pokuty sankcionující spotřebitele v obchodních podmínkách podnikatele i v režimu nové právní úpravy? Aneb první přístupy soudů k tomu, co všechno (ne)může být obsahem obchodních podmínek při uzavírání smluv se spotřebitelem. 

Ústavní soud ve svém rozhodnutíze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11 (dále rovněž „rozhodnutí Ústavního soudu“), dospěl ve vztahu k dřívější právní úpravě k závěru, že „v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis)“. Z tohoto závěru následně vycházely také nižší soudy.

Odborná literatura[1] se v současné době snaží vyrovnat s otázkou, zda lze uvedené rozhodnutí Ústavního soudu aplikovat bez dalšího také na případy podléhající nové právní úpravě. Ke kladnému závěru, tedy k aplikaci závěrů Ústavního soudu také na novou právní úpravu bez dalšího, se přiklonil např. soudce Nejvyššího soudu P. Horák.[2] Takové automatické převzetí odmítli jiní autoři – např. M. Hulmák[3] považuje za nezbytné, aby se analyzovalo, nakolik zakládá sjednání smluvní pokuty v obchodních podmínkách značnou nerovnováhu v neprospěch spotřebitele v rozporu s požadavky přiměřenosti, K. Csach[4] poukazuje na nesprávnost cesty, po níž Ústavní soud dospěl k závěru o paušální nepřípustnosti sjednání smluvní pokuty v neprospěch spotřebitele v obchodních podmínkách.[5]

Nižší soudy však rozhodnutí Ústavního soudu převzaly bez dalšího také v režimu nové právní úpravy, a vycházejí tedy z paušálního zákazu sjednání smluvní pokuty výše naznačeným způsobem.[6] Učinil tak např. Okresní soud v Jihlavě (rozhodnutíze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 108 C 75/2014, publikované v ASPI), který dospěl k závěru, že „pokud by smluvní pokuta měla vyplývat ze všeobecných obchodních podmínek, nebylo by možné ji přiznat, neboť v tomto ohledu je i nadále použitelná dosavadní judikatura Ústavního soudu, která ujednání o smluvních pokutách obsažená ve všeobecných smluvních podmínkách ve vztahu ke spotřebiteli zakazuje“. Shodně Okresní soud v Jihlavě (rozhodnutí ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 22 C 1/2015, publikované v ASPI). K citovanému rozhodnutí je nutné doplnit kritickou poznámku – soudy používají nesprávně termín „všeobecné“ obchodní podmínky, jimiž je nutno ve smyslu § 1751 odst. 3 o. z. rozumět toliko takové obchodní podmínky, které „vypracovala odborná nebo zájmová organizace“, přičemž z uvedeného je patrné, že soudy aplikují závěr o nepřípustnosti sjednání smluvní pokuty ve vztahu ke všem druhům „běžných“ obchodních podmínek podle § 1751 odst. 1 o. z., nikoliv oněch skutečně „všeobecných“. Jedná se tak o terminologickou nepřesnost.

Uvedený přístup soudů prvního stupně by nebyl až tak dramatický, kdyby soudy nezašly s aplikací uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu ještě dále a nevyložily si jeho závěry po svém.

V prvním případě Okresní soud v Jihlavě (rozhodnutí ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 3 C 174/2014, publikované v ASPI) aplikoval zákaz sjednání smluvní pokuty s odkazem na uvedené rozhodnutí Ústavního soudu i na její ujednání obsažené přímo ve smlouvě, nikoliv v obchodních podmínkách. V konkrétním případě se jednalo o ujednání na druhé straně textu smlouvy (ale stále její součásti) označené jako „smluvní ujednání“, přičemž podpis spotřebitele se nacházel až za textem těchto „smluvních ujednání“. Soud svůj závěr zdůvodnil tím, že „ujednání na druhé straně textu smlouvy v části označené jako ‚smluvní ujednání‘ je třeba považovat za smluvní podmínky, tj. za oddíl, který vzbuzuje dojem nepodstatného charakteru“. Soud uzavřel, že „zahrnutí ujednání smluvní pokuty do smluvních podmínek je třeba považovat za neplatné. Na tomto závěru nic nemění ani to, že podpis žalované se nachází až za textem těchto ‚smluvních ujednání‘, neboť ujednání stran o smluvní pokutě by mělo být v části smlouvy upravující konkrétní podmínky smluvního vztahu v hlavní části smlouvy, což nebylo.“

Okresní soud ve Zlíně (rozhodnutíze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 19 C 344/2016, publikované v ASPI) rozšířil „zákaz“ sjednání smluvní pokuty v obchodních podmínkách v neprospěch spotřebitele na jakékoliv „dodatkové platební povinnosti“. Soud svůj závěr zdůvodnil takto: „Dodatkové platební povinnosti ve spotřebitelské smlouvě nemohou být zásadně ujednány ve všeobecných obchodních podmínkách, ale na listině, na které je podpis spotřebitele. Pokud jsou dodatkové platební povinnosti ujednány mimo listinu, na které je podpis spotřebitele, pak je takové ujednání (z právního poměru vzniklého do 31. 12. 2013) absolutně neplatné. Při aktuálně účinné právní úpravě (§ 2048 a násl. o. z.) pak soud k takovému (dříve absolutně neplatnému) ujednání nepřihlédne, ledaže sám spotřebitel se jeho aplikace dovolá.“ Co je nutné rozumět „dodatkovými platebními povinnostmi“, soud blíže neobjasnil (a je tak nutné i nadále jen odhadovat, co všechno těmito dodatkovými platebními povinnostmi mělo být), v kontextu daného rozhodnutí lze za tyto považovat poplatek za upomínku (zde 1 080 Kč). 

 „Per se“ zákaz sjednání úroku z prodlení ve vztazích podnikatele vůči spotřebiteli (tzv. B2C[7] vztahy) i v režimu nové právní úpravy? 

Nastíněná otázka možnosti sjednání úroku z prodlení ve vztazích mezi podnikatelem a spotřebitelem v neprospěch spotřebitele se již netýká vložení takového ujednání do obchodních podmínek, ale do textu samotné smlouvy.

Je nesporné, že podle staré právní úpravy nebylo možné platně sjednat mezi podnikatelem a spotřebitelem (v jeho neprospěch) úroky z prodlení. To vyplývalo jak z kogentního charakteru občanskoprávní úpravy (§ 517 obč. zák. č. 40/1964 Sb.) podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (rozhodnutí ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 32 Odo 873/2006), tak z ust. § 262 odst. 4 obch. zák.,[8] které odkazovalo na posouzení odpovědnosti nepodnikatele na občanskoprávní úpravu.

Z nové právní úpravy (§ 1970 a 1802 o. z.) výslovně vyplývá, že si jakékoliv smluvní strany (!) mohou sjednat výši úroků z prodlení (samozřejmě s korektivy souladnosti s dobrými mravy a dalšími). V této otázce jsou i komentáře zajedno.[9] Pro případ spotřebitelského vztahu by bylo možné dospět ke kvalifikaci takového ujednání jako nepřiměřeného, ale pouze v konkrétním případě s ohledem na zvláštní okolnosti – a i v takovém případě by se nejednalo o ujednání bez dalšího neplatné, ale o ujednání, ke kterému by se v režimu § 1815 o. z. nepřihlíželo, pokud by se jej spotřebitel nedovolal.

O to více překvapivé bylo rozhodnutí Okresního soudu v Jihlavě (ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 108 C 75/2014, publikované v ASPI), kde soud v režimu nové právní úpravy (o. z.) dospěl k závěru, že ve vztazích mezi podnikatelem a spotřebitelem (v jeho neprospěch) není možné platně sjednat úroky z prodlení. Tak zásadní právní názor odchylující se od publikované odborné literatury bych očekávala řádně zdůvodněn. O této otázce však soud konstatoval toliko toto: „Dle soudu i nadále platí to, že ve vztahu mezi podnikatelem a spotřebitelem, o který v této věci zcela nepochybně jde, nelze ujednat úroky z prodlení v jiné než zákonem (resp. nařízením vlády) stanovené výši.“ Soud vůbec nevysvětlil, z čeho tento závěr dovozuje. Nejen právní závěr, ale i samotná formulace, že „nelze ujednat úroky z prodlení v jiné než zákonem (resp. nařízením vlády) stanovené výši“, se jeví jako nevhodná, když soud měl spíše konstatovat, že „nelze ujednat úroky z prodlení ve výši nad zákonnou sazbu“ (strany si pravděpodobně nebudou ujednávat úroky z prodlení v zákonné výši, když se tato aplikuje automaticky ze zákona).

S uvedeným závěrem Okresního soudu v Jihlavě zásadně nesouhlasím. Je pravda, že se jedná o rozhodnutí prvostupňového soudu a není namístě z toho dělat žádné zásadní závěry, neboť vyšší soudy mohou mít k dané otázce (a doufám, že mít budou) odlišný názor, ale dané rozhodnutí nabízí hned několik povzdechů – jednak nad závěrem soudu (který je odlišný od nezvykle zajedno stojících komentářů) a jednak nad kvalitou jeho odůvodnění (která již tak ojedinělá bohužel není).

Kde je hranice přípustnosti prorogační doložky ve spotřebitelských vztazích? 

Třetí případ se netýká rozhodovací praxe nižších soudů, ale určitého posunutí přístupu Nejvyššího soudu ke sjednávání prorogačních doložek ve spotřebitelských vztazích.

Nejvyšší soud se zabýval platností následujícího ujednání: V obchodních podmínkách si smluvní strany (podnikatel mající sídlo v obvodu Prahy 6 a spotřebitel s bydlištěm v Plzni) sjednaly místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 6.

Žalovaný spotřebitel namítal neplatnost ujednání prorogační doložky jako nepřiměřeného ujednání obsaženého v obchodních podmínkách spotřebitelské smlouvy. Jeho právní názor byl odůvodněn názorem Nejvyššího soudu, který ve stanovisku ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, dovodil, že prorogační doložka ve spotřebitelské smlouvě, která nebyla sjednána individuálně a která zakládá místní příslušnost soudu, jenž se nachází daleko od bydliště spotřebitele jak z hlediska územního, tak i dopravních možností, odporuje ust. § 56 odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb., jestliže v rozporu s požadavkem dobré víry způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele.

Ve výše naznačeném případě Nejvyšší soud (rozhodnutí ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2999/2015), dospěl k závěru, že „dovolateli nestačí za účelem účasti u jednání před Obvodním soudem pro Prahu 6 překonat vzdálenost mezi Plzní a Prahou, nýbrž musí projet též značnou částí hlavního města. Též v tomto případě je tedy třeba dovodit, že strany si sjednaly místní příslušnost soudu, který je v blízkosti sídla dodavatele a je značně vzdálen od bydliště spotřebitele. Nejvyšší soud proto dospěl k názoru, že posuzované ujednání v rozporu s požadavkem dobré víry znamená k újmě dovolatele jako spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, a je tudíž neplatné“ (pozn. aut. – dnes by bylo ujednání neúčinné, ledaže by se jej spotřebitel dovolal, srov. § 1815 o. z.).

Z uvedeného tak vyplývá, že Nejvyšší soud posuzuje prorogační doložky ve spotřebitelských smlouvách poměrně přísně. Pro smluvní strany tak je nejisté, jaká přesná vzdálenost mezi bydlištěm spotřebitele a zvoleným místně příslušným soudem bude přiměřená, jaká již nikoliv, a sjednávání prorogačních doložek v neprospěch spotřebitele tak nelze z praktického pohledu příliš doporučit. 

Závěrem

Z výše rozebíraných rozhodnutí soudů prvního stupně lze dovodit, že i v režimu nové právní úpravy není možné bez dalšího platně sjednat smluvní pokutu v obchodních podmínkách inkorporovaných do spotřebitelských smluv v neprospěch spotřebitele ani jiné dodatkové platební povinnosti. To platí i pro smluvní pokutu sjednanou v samotné smlouvě, avšak v části označené jako „smluvní ujednání“, které spotřebitel vnímá jako nepodstatného charakteru. Ve stejném režimu smluvních vztahů není možné (stejně jako podle dřívější právní úpravy) platně sjednat úroky z prodlení v jiné než zákonné výši.

To jsou zcela zásadní průlomy do současné relativně jednotné doktríny a bylo by vhodné, aby se soudy s touto odchylkou patřičně vypořádaly. Z uvedených rozhodnutí soudů prvního stupně jsou však patrné některé obecné rysy rozhodovací praxe soudů prvního stupně v naznačených otázkách –‒ jednak alibistické přebírání rozhodnutí vztahujících se k dřívější právní úpravě bez zohledňování specifik nové právní úpravy, jednak nedostatečné a nekvalitní zdůvodňování rozhodnutí soudů prvního stupně.



[1] Její závěry vhodně shrnuje P. Bezouška: Postavení a ochrana věřitele v novém soukromém právu, Aktuální otázky, Wolters Kluwer, a. s., Praha 2016, str. 39-43.

[2] P. Horák: Smluvní pokuta v nové úpravě soukromého práva, Právní rozhledy č. 19/2015, str. 649 a násl.

[3] M. Hulmák a kol.: Občanský zákoník VI., Závazkové právo, Obecná část (§ 1721–2054), Komentář, C. H. Beck, Praha 2014, str. 429.

[4] K. Csach: Zopár pripomienok k článku Práva a povinnosti stanovené v obchodních podmínkách pouhým odkazem na ně, www.lexforum.cz [online], publikováno 20. 12. 2013.

[5] Viz zejména odst. 28-30 nálezu Ústavního soudu I. ÚS 3512/11: „Ve spotřebitelském právu je dodavatel ve fakticky výhodnějším postavení, neboť má odbornou převahu nad spotřebiteli, kterým své služby poskytuje. A proto kromě omezení vyplývajících z výše uvedeného principu rovností prostředků lze od dodavatele také očekávat (případně i vyžadovat), že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat v obecné poloze poctivě. Nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka smluvního vztahu v poctivost svého jednání, a takovému nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu [srov. § 265 obchodního zákoníku nebo § 6 nového občanského zákoníku]… Je třeba zdůraznit, že obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl třeba od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (např. rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu.“

[6] V tomto kontextu je však nutné upozornit na důsledek nepřiměřených ujednání ve spotřebitelských smlouvách, které stanoví § 1815 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále rovněž „o. z.“ nebo „občanský zákoník“) tak, že se k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. To je tedy rozdílné od důsledků podle staré občanskoprávní úpravy, podle níž platilo, že nepřiměřené ujednání ve spotřebitelské smlouvě (srov. § 56 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále rovněž „obč. zák. č. 40/1964 Sb.“) je absolutně neplatné.

[7] Vztahy „business to consumer“.

[8] Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále rovněž „obch. zák.“ nebo „obchodní zákoník“.

[9] Srov. např. J. Šilhán in M. Hulmák a kol., op. cit. sub 3, str. 1050 a násl.; A. Bányaiová in J. Švestka, J. Dvořák, J. Fiala a kol.: Občanský zákoník, Komentář, Svazek V., Wolters Kluwer, Praha 2014, str. 476; P. Horák in J. Petrov, M. Výtisk, V. Beran a kol.: Občanský zákoník, Komentář, C. H. Beck, Praha 2017, str. 1982 a násl.