oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Několik poznámek k vydědění

autor: JUDr. Václav Bednář
publikováno: 06.11.2018

V následujícím článku bych rád poukázal na některé sporné otázky, které buď fakticky, nebo uměle vznikají při interpretaci ustanoveních o vydědění. Mou snahou je nastínit některá možná řešení a případně vyvrátit názory, které se sice v odborných textech objevují, avšak jejich věcný základ stojí mimo racionální výklad a popírá základní interpretační pravidla občanského zákoníku upravená v jeho § 2.

Vydědění je nově v občanském zákoníku upraveno podrobněji a šířeji, než tomu bylo v minulosti. Jedním z největších problémů úpravy vydědění, který byl za doby účinnosti předchozího občanského zákoníku spatřován, spočíval v tom, že velmi často docházelo k tomu, že vyděděný potomek se zůstavitelově vůli ubránil a vydědění popřel. Často však nikoliv proto, že by se některého z důvodů vydědění skutečně nedopustil, ale proto, že předchozí právní úprava nebo judikaturní praxe výrazně potomkovu obranu zjednodušovala.

Nově stojí úprava dědického práva na obecném principu, že vydědění se nemá podporovat a má k němu dojít jen tehdy, jsou-li splněny zákonné předpoklady, ale zároveň je posílena pozice zůstavitele, díky níž nebude mít vyděďovaný potomek svoji pozici v popření vydědění tak usnadněnou jako v minulosti. Přesto se však v úpravě vydědění objevuje několik ustanovení, která se alespoň i z pohledu odborné literatury zdají být výkladově sporná. Právě těmto výkladově sporným situacím se budu věnovat. 

Poznámka první – co je vydědění a k čemu slouží 

Co je vydědění, se zdá být otázkou naprosto jasnou, která si nezaslouží nějaké bližší pozornosti, jelikož je o vydědění traktováno již velmi dlouho. Nicméně v souvislosti s formulací § 1646 odst. 1 občanského zákoníku (dále „o. z.“) se vyskytují pochybnosti o tom, k čemu při vydědění skutečně dochází. Interpretační problém ust. § 1646 odst. 1 o. z. není v případě, kdy zůstavitel vedle vydědění pořídí i svoji poslední vůli (ať již závěť, nebo dědickou smlouvu), kterou rozdělí celou pozůstalost.

Problém může nastat, jestliže zůstavitel pořídí jen listinu o vydědění a má dojít k dědění na základě intestátní dědické posloupnosti. Objevují se názory, že v takovém případě by mělo dojít jen ke zkrácení nepominutelného dědice na jeho zákonném dědickém podílu v rozsahu povinného dílu, případně že listina o vydědění nebude mít žádný účinek a nepominutelný dědic bude dědit v plném rozsahu svého dědického podílu v první dědické třídě. Tyto úvahy je třeba odmítnout.

Vydědění je třeba chápat ve smyslu § 1646 odst. 1 o. z. jako vyloučení dědice z jeho dědického práva i s odnětím jeho práva na povinný díl. To dává smysl i v souvislosti s ust. § 1649 odst. 2 o. z., které stanoví, že negativní závětí může zůstavitel stanovit o některém z dědiců nikoliv nepominutelných, že pozůstalost nenabude. Jestliže zůstavitel platně vydědí nepominutelného dědice, pak mu zároveň odebírá jeho dědické právo ze zákona. Je třeba však zdůraznit, že tyto účinky (odnětí zákonného dědického práva) má pouze vydědění, které je platné. Neplatné vydědění tyto účinky způsobit nemůže.[1] 

Poznámka druhá – naplnění vyděďovacího důvodu 

V případě naplnění vyděďovacího důvodu dochází s novou právní úpravou k zásadní změně a posunu při posuzování rozhodné doby pro naplnění vyděďovacího důvodu. Předchozí právní úprava nijak výslovně neřešila, kdy má být vyděďovací důvod naplněn. Nicméně tehdejší teorie vycházela z toho, že vydědění „musí být v podstatě reakcí na chování potomka z doby předcházející době zřízení tohoto pořízení. Není přípustné vydědit potomka pro případ, že by se v budoucnu zachoval způsobem, pro který by mohl být vyděděn. Zatímco u závěti, až na způsobilost pořizovatele ji zřídit, je pro její uplatnění rozhodný skutkový stav v době smrti zůstavitele, pro vydědění je směrodatný skutkový stav pouze z doby zřízení projevu vůle o vydědění nebo z doby předcházející.“[2] Ze stejné premisy vycházela i rozhodovací praxe soudů: „Důvod k vydědění podle ust. § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. je dán jen tehdy, byl-li tu stav, že potomek trvale neprojevoval opravdový zájem o zůstavitele, který by jako potomek měl projevovat, v době pořízení listiny o vydědění.“[3]

Zákon však ani podle předchozí úpravy nic takového nestanovil ani nevyžadoval. Zákon pouze v § 469a odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále „obč. zák. č. 40/1964 Sb.“), uváděl, že o náležitostech listiny o vydědění a o jejím zrušení platí obdobně ust. § 476 a 480 obč. zák. č. 40/1964 Sb.; v listině však musí být uveden důvod vydědění. Nebylo vyžadováno, aby důvod vydědění již byl naplněn, což bylo poměrně zásadní zejména u těch vyděďovacích důvodů, které spočívaly v jednání dědice, které mělo být trvalé či dlouhodobé. Pouze bylo vyžadováno, aby zůstavitel důvod vydědění uvedl. Zároveň zákon výslovně stanovil, že na listinu o vydědění se ohledně jejích náležitostí uplatní ustanovení o závěti obdobně, ovšem výslovně jen § 476 a 480 obč. zák. č. 40/1964 Sb. To v zásadě znamená, že na listinu o vydědění se nemělo uplatnit zvláštní pravidlo o podmínkách v závěti, které bylo obsaženo v § 478 obč. zák. č. 40/1964 Sb., ale naopak mělo být použito obecné pravidlo o právních úkonech stanovené v § 36 obč. zák. č. 40/1964 Sb. Proto nemělo nic bránit tomu, aby mohlo být vyděděno s podmínkou. Nicméně rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak již bylo naznačeno výše, tendovala k výkladu zcela opačnému.

Nová právní úprava již připojování vedlejších doložek k pořízením pro případ smrti nezakazuje, pouze v případě závěti, a na základě § 1649 odst. 1 o. z. i pro případ pořízení listiny o vydědění, se k některým vedlejším doložkám podle § 1551 a 1552 o. z. nepřihlíží. Nic proto nebrání tomu, aby zůstavitel mohl vydědit svého potomka i pro případ, že důvod vydědění bude naplněn po sepsání listiny o vydědění. To je praktické zejména u těch vyděďovacích důvodů, které předpokládají trvalost nebo dlouhodobost (např. neprojevování opravdového zájmu nebo vedení nezřízeného života). Právě v těchto případech v minulosti často docházelo k tomu, že se potomek ubránil vydědění tím, že se nepodařilo prokázat, že trvalost jeho závadného chování byla naplněna skutečně již k okamžiku, kdy zůstavitel sepsal listinu o vydědění, přičemž pro posouzení nebylo rozhodné, že ve svém chování vedoucím k vydědění pokračoval i po sepsání vyděďovací listiny. K takovému jeho chování se již nepřihlíželo. Vzhledem k tomu, že nebylo nijak stanoveno, v jakém okamžiku se již jedná o chování, které je možné označit za trvalé, bylo pro zůstavitele velmi obtížné svého potomka vydědit, jelikož riskoval, že buď vydědí svého potomka příliš brzo a díky tomu neplatně, nebo že bude čekat tak dlouho, že již potomka vydědit nebude moci, např. kvůli zdravotnímu stavu.

Nově se zůstavitel nemusí této nejistoty obávat a může svého potomka vydědit již v okamžiku, kdy se svým závadným jednáním započal, nebo dokonce ještě předtím. Zde lze z pohledu zůstavitele spatřovat několik výhod. Zejména, jak již bylo zmíněno, odstranění nejistoty, zda již došlo k naplnění důvodu, a tím i ke zvýšení pravděpodobnosti, že vyděďovací důvod obstojí. Zároveň sepsání vyděďovací listiny v době, kdy potomek např. s vedením nezřízeného života začíná, nebo je zde pouze zůstavitelova obava, že by potomek nezřízený život vést mohl, může vůči potomkovi působit i preventivně; pokud se o sepsání listiny o vydědění dozví, je zde šance, že se nezřízenému životu vyhne či jej přestane vést.

Jak posuzovat naplnění vyděďovacího důvodu podle stávající právní úpravy? V zásadě je třeba konstatovat, že důvod vydědění může být naplněn kdykoliv za života zůstavitele. Nepřekročitelným okamžikem k posouzení, zda byl důvod vydědění naplněn, je smrt zůstavitele. Pro naplnění vydědění je v podstatě nerozhodné, zda dědic důvod naplnil, např. dvacet let vedl nezřízený život a rok před zůstavitelovou smrtí vedení takového života zanechal. I přesto bude takový potomek vyděděn po právu a následné upuštění od vedení nezřízeného života již na posouzení nemůže mít vliv. Vydědění vychází z vůle zůstavitele, a proto i ve výše zmíněném případě bude jen na zůstaviteli, zda nápravu potomka akceptuje a např. vydědění zruší nebo s nápravou již bude předem počítat a potomek bude vyděděn s rozvazovací podmínkou, že vedení nezřízeného života zanechá. 

Poznámka třetí – neplatné vydědění 

Občanský zákoník v oddíle nazvaném „Ochrana nepominutelného dědice“ řeší též otázku, co se stane v případě, že bude nepominutelný dědic vyděděn neplatně. Ustanovení, které se možná zpočátku jevilo jako poměrně jasné, které by nemělo přinášet výkladové spory, však i díky některým publikovaným názorům[4] již tak jednoznačně nevypadá. Ustanovení poměrně stručně konstatuje, že neplatně vyděděný nepominutelný dědic má právo na povinný díl. V případě, že zůstavitel pořídil poslední vůli a zároveň svého potomka vydědil, pak je aplikace tohoto ustanovení poměrně jednoznačná a další problémy nevyvolává. Vychází z toho, že neplatně vyděděný potomek je nepominutelným dědicem, a proto má právo na povinný díl. Takže posledním pořízením povolaní dědicové jsou povinni mu jeho povinný díl vyplatit.

Kupodivu dikce § 1650 o. z. vyvolává problém při výkladu v situaci, kdy zůstavitel nepořídí žádnou poslední vůli, spolehne se na intestátní dědickou posloupnost a pouze vydědí svého potomka. Pak někteří autoři mají problém s výkladem § 1650 o. z. a tím, jaké je postavení nepominutelného dědice v případě, že jeho vydědění bude neplatné.

Předně je třeba zmínit, že existuje i spor o to, co vlastně znamená neplatné vydědění. Kittel se v komentáři[5] snaží dovozovat, že neplatným vyděděním není možné rozumět obecně některou z vad, které způsobují obecně neplatnost právního jednání dle § 574 o. z., ale že neplatností vydědění je možné rozumět toliko situaci, kdy nebyl nepominutelný dědic vyděděn „po právu“. Což dle něj znamená pouze to, že zůstavitel uvedl jako důvod pro vydědění něco, co zákon jako vyděďovací důvod neuznává, případně pokud se důvod vydědění nepodaří prokázat. Takové zjednodušení však není namístě.

Neplatným vyděděním nepochybně bude projev vůle zůstavitele, který nebyl učiněn v předepsané formě, případně projev vůle, který byl učiněn zůstavitelem v duševní poruše. Zároveň může důvod vydědění spočívat v zůstavitelově omylu. Např. zůstavitelův jediný syn bude na základě ne zcela přesvědčivých důkazů odsouzen za vraždu několika lidí. Zůstavitel jej na základě důvěry v pravomocný rozsudek vydědí, ale po smrti zůstavitele se prokáže, že jeho syn vraždy nespáchal a je nevinný. Důvod neplatnosti vydědění je proto třeba posuzovat mnohem šířeji, než jak se snaží tvrdit Kittel v komentáři. Stejně tak nelze souhlasit s Kittelovým tvrzením,[6] že „Samotné neuvedení nebo neprokázání důvodu vydědění však takovou neplatnost prohlášení o vydědění nezakládá (§ 1648).“ Samozřejmě že neuvedení důvodu pro vydědění již neplatnost vydědění nezakládá, zůstavitel může vydědit potomka i mlčky, nicméně přenáší tím důkazní břemeno na dědice, kteří musí vůči nepominutelnému dědici naplnění některého z vyděďovacích důvodů prokázat. Takže zmíněné Kittelovo tvrzení je vadné v tom, že neprokázání vyděďovacího důvodu vede k neplatnosti vydědění, které zůstavitel učinil mlčky. Ostatně ke stejnému závěru dochází i Svoboda.[7]

Druhým problémem při výkladu § 1650 o. z. se ukazuje být otázka, jaký následek má neplatnost vydědění v případě, že zůstavitel zároveň neučinil některé z pořízení pro případ smrti. Kittel[8] v tomto případě bez hlubšího vysvětlení dochází k závěru, že v případě, kdy zůstavitel neplatně vydědí např. svého jediného syna a nepořídí poslední vůli, pak jeho neplatně vyděděný syn nebude mít dědické právo jakožto zákonný dědic, ale bude mít jen právo na výplatu povinného dílu. Takový výklad je zjevně absurdní a neztotožňuje se s ním ani Svoboda.[9] Pokud je vydědění neplatné, pak není a je třeba v pozůstalostním řízení postupovat tak, jako by k vydědění nedošlo. Pro případ pochybností v situaci, kdy zůstavitel vedle neplatného vydědění zanechal ještě platné pořízení pro případ smrti, zákon výslovně stanoví, že v tomto případě náleží neplatně vyděděnému nepominutelnému dědici povinný díl.

Nicméně ust. § 1650 o. z. je třeba vykládat dle jeho smyslu a účelu, k čemuž ostatně nabádá již § 2 odst. 2 o. z. Větu, že neplatně vyděděný nepominutelný dědic má právo na povinný díl, je třeba chápat tak, že má právo alespoň na povinný díl, ledaže mu zákon nebo poslední vůle zůstavitele přiznávají dědický podíl vyšší. Jestliže dojde k neplatnému vydědění nepominutelného dědice bez zanechání posledního pořízení, pak je tento neplatně vyděděný nepominutelný dědic zákonným dědicem v první dědické třídě dle § 1635 o. z., a proto se mu dostane jeho zákonný dědický podíl v plné výši. V takovém případě se pak ust. § 1650 o. z. nepoužije, jelikož nepominutelný dědic dostal větší podíl, než je výše jeho povinného dílu. Obdobná situace by nastala i v případě, kdy by zůstavitel vedle neplatného vydědění zanechal ještě pořízení pro případ smrti, ve kterém by neplatně vyděděnému zanechal více, než činí jeho povinný díl. 

Poznámka čtvrtá – vydědění potomků vyděděného 

Předchozí úprava umožňovala, aby zůstavitel při vydědění potomka vztáhl účinky vydědění i na jeho potomky (§ 469a odst. 2 obč. zák. č. 40/1964 Sb.), a tím odňal právo na povinný díl celé jedné větvi, resp. důsledky vydědění se vztahovaly na celou větev. Z pohledu zůstavitele je vztažení účinků vydědění i na potomky vyděděného výhodné v tom, že tito potomci již nemusejí naplnit důvod vydědění. Stačilo tak, aby důvod vydědění naplnil jen první potomek v řadě. To dávalo zůstaviteli možnost odejmout právo na povinný díl i vzdálenějším nezletilým potomkům, které by jinak neměl možnost vydědit. Podle předchozí úpravy bylo v zásadě nerozhodné, zda se vyděděný potomek zůstavitelovy smrti dožil či ne. V obou případech byly důsledky vztaženy na jeho potomky a potomci se mohli bránit toliko tím, že žalovali na neplatnost vydědění svého vyděděného předka.

Nově občanský zákoník v § 1646 odst. 3 zpřesňuje pravidla pro vydědění potomků vyděděného. Do značné míry se zde projevuje obecné pravidlo, že vydědění se nemá podporovat.

Z toho důvodu občanský zákoník rozlišuje dvě situace, které jsou vázány na primárně vyděděného potomka. Pokud se tento potomek dožije zůstavitelovy smrti, pak nedědí ani jeho potomci. Zde v zásadě zůstává zachován předchozí právní stav. Byť, a to je velmi podstatné, se obrací předpoklad, kterým je toto pravidlo založeno. Starý občanský zákoník vyžadoval, aby zůstavitel aktivně jednal a v listině o vydědění důsledky vydědění výslovně vztáhl i na potomky vyděděného. Stávající občanský zákoník toto pravidlo stanoví ex lege, nicméně dává zůstaviteli možnost, aby aplikaci tohoto pravidla výslovným projevem vůle vyloučil.

Druhá situace nastává v případě, kdy se vyděděný nedožije zůstavitelovy smrti. V tomto případě pak vyloučení jeho potomků z dědického práva pozbývá účinků a zůstavitel, pokud chce vydědit i je, musí vůči nim uplatnit samostatný vyděďovací důvod.[10] Dochází tak k výraznému posunu oproti předchozí právní úpravě, jelikož v tomto případě již nelze na potomky vyděděného důsledky vydědění vztáhnout. Bude potřeba jim právo na povinný díl samostatně odejmout.

Pro všechna právní jednání učiněná po účinnosti stávajícího občanského zákoníku je situace jasná. Nicméně výkladový problém nastane v případě, že zůstavitel pořídil ještě v době, kdy platil starý občanský zákoník, ale zemře až za účinnosti stávajícího občanského zákoníku. Zde vyvstává otázka, jakým způsobem pak vykládat vztažení důsledků vydědění na potomky vyděděného. Přechodná ustanovení tuto situaci neupravují. Přechodné ustanovení, které se týká vydědění podle § 3072 o. z., řeší jen ty situace, kdy prohlášení o vydědění odporovalo předpisům platným v době, kdy k vydědění došlo. Půjde zejména o situace, kdy např. zůstavitel vydědil mlčky, případně užil jako důvod vydědění marnotratnost či naplnění důvodu dědické nezpůsobilosti. V případě vztažení účinků vydědění i na potomky vyděděného tomu však tak není a zůstavitel pořizoval naopak v souladu s tehdy platným občanským zákoníkem.

Zároveň je však třeba vzít v úvahu i ust. § 3069 o. z., které je obecným přechodným ustanovením týkajícím se dědického práva, dle něhož se při dědění použije dědické právo platné v den smrti zůstavitele. Toto pravidlo interpretaci vztažení důsledků vydědění na potomky vyděděného poněkud znesnadňuje. Pokud bychom se řídili čistě psaným textem zákona, mělo by dojít k aplikaci ust. § 1646 odst. 3 o. z. na všechny listiny o vydědění, a to bez ohledu na to, kdy byly pořízeny. Takováto interpretace se však jeví jako nepřiměřeně tvrdá, a to i díky retroaktivitě. Pokud bychom tedy § 1646 odst. 3 o. z. aplikovali takto striktně, popírali bychom tím i ust. § 2 odst. 2 a 3 či § 7 o. z. Mám proto za to, že vztažení účinků vydědění je třeba posuzovat s ohledem na okamžik, kdy zůstavitel takový projev vůle učinil. Není možné, aby změna právní úpravy zpětně atakovala dobrou víru zůstavitele v okamžiku, kdy svůj projev vůle o vydědění činil.

Přechodná ustanovení týkající se dědického práva se principiálně snaží respektovat skutečnou vůli zůstavitele, a i proto je v pořádku, že obecně je stanoveno pravidlo užití práva platného v den smrti zůstavitele, jelikož většinově toto pravidlo respektuje zůstavitelovu vůli (např. platnost ustanovení dědice s podmínkou, zřízení odkazu atd.). V případě vztažení důvodů vydědění i na potomky by však došlo k popření zůstavitelovy vůle a jeho dobré víry. Proto bude dle mého soudu nutné v tomto případě teleologickou redukcí dojít k závěru, že vydědění potomků vyděděného se bude v určitém případě řídit právem platným v okamžiku, kdy k projevu vůle o vydědění došlo. Tím případem mám na mysli první výše popsanou situaci. Zůstavitel vydědí potomka a vztáhne účinky vydědění i na jeho potomky, projev vůle učiní před účinností stávajícího občanského zákoníku a vyděděný potomek zůstavitele přežije. Zde zůstavitel v zásadě neměl možnost, a to ani při vší předpokládatelné opatrnosti, nevztáhnout důsledek vydědění na potomky vyděděného.

Ve druhém případě, pokud došlo k vydědění potomka a byly důsledky vztaženy i na jeho potomky, avšak vyděděný se smrti zůstavitele nedožil, bude dle mého soudu možné použít pravidlo § 1646 odst. 3 o. z., a to proto, že tito potomci mohou být vyděděni jen tehdy, pokud sami naplní některý z vyděďovacích důvodů. Zde již není zůstaviteli v zásadě zabráněno v realizaci jeho možné vůle, jelikož jeho projev vůle může být naplněn tím, že je připuštěno, aby vyděďovací důvod nebyl v pořízení o vydědění uveden, a proto, pokud vztáhl účinky vydědění i na potomky vyděděného, může proti nim být vyděďovací důvod stále uplatněn. Občanský zákoník zde změnil pravidlo pro vydědění potomků vyděděného, nevyloučil však možnost naplnění tohoto pravidla dosáhnout, jestliže zůstavitel jednal podle předchozí úpravy v dobré víře.[11] 

Závěrem

Z nastíněných otázek, které mohou vznikat při vydědění, je zřejmé, že některé problémy při aplikaci nového dědického práva jsou spíše problémy virtuální a nemají racionální opodstatnění. Vznikají spíše z touhy publikovat odlišný názor za každou cenu. Na druhou stranu existují i problémy, které mají reálný základ a jejich řešení není jednoznačné. Bude záležet zejména na aplikační praxi a citlivém posouzení ze strany Nejvyššího soudu, zda tyto problematické otázky budou vyřešeny způsobem, který odpovídá smyslu a účelu úpravy dědického práva jako celku. 

Autor působí na Právnické fakultě UP Olomouci.

 


[1] Srov. D. Kittel in J. Petrov a kol.: Občanský zákoník: komentář, C. H. Beck, Praha 2017, str. 1591.

[2] J. Mikeš, L. Muzikář: Dědické právo v teorii a praxi, Leges, Praha 2011, str. 97.

[3] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2001, sp. zn. 21 Cdo 3028/2000, uveřejněný pod č. 36/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní.

[4] D. Kittel in J. Petrov a kol., op. cit. sub 1, str. 1595.

[5] Tamtéž.

[6] Tamtéž.

[7] J. Svoboda in R. Fiala, L. Drápal a kol.: Občanský zákoník IV, Dědické právo (§ 1475–1720), Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2015, str. 429.

[8] D. Kittel in J. Petrov a kol., op. cit. sub 1, str. 1591.

[9] J. Svoboda in R. Fiala, L. Drápal a kol., op. cit. sub 7, str. 429.

[10] Shodně J. Svoboda in R. Fiala, L. Drápal a kol., op. cit. sub 7, str. 416.

[11] Srov. tamtéž, str. 627.