oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Nejvyšší správní soud: Zastavení soudního řízení správního pro nezaplacení soudního poplatku a ujednání o odměně advokáta

publikováno: 14.03.2019

Pokud byla podána kasační stížnost proti usnesení o zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků, nemůže krajský soud zastavit řízení podle § 9 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, pro nezaplacení soudního poplatku. Nebude-li kasační stížnosti proti usnesení o zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků vyhověno, krajský soud znovu vyzve poplatníka k uhrazení soudního poplatku ve lhůtě, kterou stanoví. Výše a vznik nároku na odměnu je primárně otázkou smluvní volnosti advokáta a klienta. Přípustné je i ujednání, že v případě neúspěchu ve věci nebude klient advokátovi hradit nic, v případě úspěchu pak tzv. přísudek.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2018, č. j. 8 As 198/2018-17 

K věci:

Rektor žalované dne 22. 1. 2018 potvrdil své rozhodnutí ze dne 21. 9. 2017 a neprominul žalobkyni poplatek spojený se studiem, a to poplatek za delší studium. Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalobu u Městského soudu v Praze a zároveň požádala o osvobození od soudních poplatků.

K dotazu městského soudu žalobkyně sdělila, že nemá prostředky k úhradám souvisejícím s činností advokátky. Proto byla s ohledem na její majetkovou situaci sjednána úhrada za činnost advokátky ve výši přísudku.

Městský soud v Praze zamítl usnesením ze dne 3. 7. 2018, č. j. 9 A 86/2018-43, žádost o osvobození od soudních poplatků. Uvedl, že tzv. přísudek představuje náhradu nákladů řízení stanovenou po skončení soudního řízení, které musí neúspěšný účastník soudního řízení uhradit úspěšnému účastníkovi. Přísudek je příjmem klienta, nikoliv advokáta. Vzhledem k tomu, že v dané věci není řízení skončeno a nelze dopředu odhadnout úspěch účastníků ve věci, považoval městský soud vysvětlení žalobkyně o úhradě jejího právního zastoupení ve výši přísudku za nedostatečné. Nebude-li ve věci úspěšná, nemůže své právní zastoupení hradit ve výši přísudku. Není tak zřejmé, jak bude odměna hrazena, pokud by ve sporu úspěšná nebyla. Žalobkyně po dobu soudního řízení zároveň může hradit stanovený poplatek za delší studium ve splátkách. To znamená, že v době probíhajícího soudního řízení může být ve výhodě jak s platbou pravomocně stanoveného poplatku za delší studium, tak dle její smlouvy s advokátkou v tom, že prozatím nehradí službu právního zastoupení. Tyto obě skutečnosti mohou tvrzenou finanční situaci žalobkyně značně ulehčit.

Žalobkyně sice doložila své životní náklady, avšak příjmy doložila jen zčásti, a to ve výši výživného ze strany otce a z pracovní činnosti. Podíl matky na výživném však nedoložila, ani k tomuto povinnému zdroji příjmů nic neuvedla. Soud proto pro neúplnost tvrzení a nedostatečné doložení finanční situace žalobkyně nenabyl přesvědčení, že jsou dány důvody pro osvobození od soudních poplatků, a žádost o osvobození od soudních poplatků zamítl.

Proti usnesení městského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost. Dle jejího názoru je zcela obvyklé, že si advokát s klientem ujedná odměnu ve výši přísudku za právní zastoupení. Tím na sebe advokát bere riziko, že v případě neúspěchu ve sporu mu odměna nebude uhrazena, nebo naopak v případě úspěchu může získat více, než kolik by činila jeho standardní odměna. Takový způsob určení odměny advokáta usnadňuje přístup k soudu i sociálně slabším. V případě neúspěchu by stěžovatelka nemusela za náklady právního zastoupení uhradit nic.

Městský soud opřel odůvodnění napadeného usnesení i o úvahu, že si stěžovatelka mohla s žalovanou domluvit splátkový kalendář. Není však jisté, zda a v jakém rozsahu by žalovaná vyšla stěžovatelce vstříc. Splátkový kalendář však nemá pro stěžovatelku význam, jelikož není schopna hradit byť i část poplatku za delší studium (rozdíl mezi pravidelnými příjmy a výdaji je 1 727 Kč). Dle internetových stránek žalované je pro dohodu o splátkovém kalendáři nutné uznat dluh, což stěžovatelka nemůže učinit s ohledem na to, že rozporuje oprávnění stanovit poplatek za studium i jeho výši.

Městský soud dále porušil zásadu rovnosti zbraní, jestliže umožnil žalované vyjádřit se k podané žádosti o osvobození od soudních poplatků, aniž by ji přeposlal stěžovatelce.

Stěžovatelka uvedla, že do zdrojů příjmů nezahrnula příjmy od své matky, neboť ta je v obdobné majetkové situaci a žádné výživné jí není schopna hradit. Pokud tuto skutečnost městský soud považoval za důležitou, měl ji k doložení vyzvat, jak to učinil dokonce dvakrát v případě nákladů právního zastoupení.

Stěžovatelka navrhla, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek. Městský soud ji totiž vyzval k zaplacení soudního poplatku. Pokud by nebyl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek, městský soud by pro nezaplacení soudního poplatku řízení zastavil a podaná kasační stížnost by postrádala smysl.

Nejvyšší správní soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 

Z odůvodnění: 

Předpoklady pro osvobození od soudních poplatků soudem zakotvuje § 36 odst. 3 s. ř. s., který stanoví, že „účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.

Nejvyšší správní soud nesouhlasí s názorem městského soudu, že v případě tzv. přísudku by stěžovatelka musela hradit své právní zástupkyni náklady za její služby, pokud by v projednávané věci nebyla úspěšná. Výše a vznik nároku na odměnu je primárně otázkou smluvní volnosti advokáta a klienta. Stěžovatelka v kasační stížnosti uvedla, že ujednání o hrazení nákladů řízení formou přísudku mezi advokátem a klientem, pokud se výslovně nedohodnou jinak, znamená, že v případě neúspěchu ve věci klient zástupci neuhradí nic. Podle soudu jde o jistý přípustný druh odměny dle výsledku sporu. Na tento druh možného sjednání smluvní odměny pamatuje i komentář k zákonu o advokacii (D. Kovářová: Zákon o advokacii a stavovské předpisy: komentář, Wolters Kluwer, Praha 2017): „Někdy klient navrhuje advokátovi, aby pro něj pracoval zdarma a odměnu si posléze nárokoval na protistraně, popř. aby si ji strhl z částky, kterou advokát pro klienta vybojuje. Tento způsob smluvní odměny je v zásadě možný, není však příliš výhodný pro advokáta, neboť závisí na řadě skutečností a okolností, na počátku právní pomoci neznámých.“

Lze dodat, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4495/2014, dovodil, že advokát může poskytovat své služby i zdarma. K tomuto závěru dospěl na základě § 22 odst. 1 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii: „Advokacie se vykonává zpravidla za odměnu; od klienta lze žádat přiměřenou zálohu.“ V tomto rozsudku uvedl, že „zákon o advokacii ponechává v tomto směru prostor pro autonomii vůle smluvních stran. Tomu nasvědčuje znění jeho ust. § 22, v němž je v souvislosti s výkonem advokacie za odměnu užito pojmu ‚zpravidla‘. Zákon o advokacii tedy předpokládá, že právní službu lze poskytnout také bezúplatně. […] Pakliže by měl zákonodárce úmysl takto vůli advokáta omezit, jistě by to v zákoně o advokacii uvedl (slovy vyjádřil), přinejmenším by v ust. § 22 zákona o advokacii nepoužil pojmu ‚zpravidla‘, nýbrž by specifikoval výjimku (výjimky) z pravidla.“ Výše zmíněný komentář k zákonu o advokacii zároveň uvádí, že druhy odměny lze libovolně kombinovat. Není tedy v rozporu se zákonem, aby si stěžovatelka sjednala druh odměny formou přísudku pro případ úspěchu ve sporu ve spojení s případným výkonem advokacie zdarma, pokud ve sporu úspěšná nebude. Pokud advokátka v řízení potvrdila, že pro případ neúspěchu ve věci nebude po stěžovatelce nic požadovat, není důvod jí nevěřit. Závěr městského soudu, že stěžovatelka neprokázala, z čeho by hradila případné náklady na zastoupení pro případ neúspěchu ve věci, tak není správný.

Městský soud uvedl, že si stěžovatelka mohla se žalovanou dohodnout hrazení dlužné částky za delší studium ve splátkách. Stěžovatelka však poplatek za delší studium do svých nákladů, kterými prokazovala špatnou finanční situaci, nezahrnula, jak plyne z rekapitulace v úvodu tohoto rozsudku. Nejvyšší správní soud přiznává, že pokud by nemožnost hradit soudní poplatek byla způsobena nutností uhradit pravomocně stanovený poplatek za delší studium, byla by to relevantní úvaha. Stěžovatelka však nedostatek finančních prostředků dovozovala z jiných okolností. Nejvyšší správní soud se na tomto místě nemůže vyjádřit k tomu, zda stěžovatelka na základě tvrzených výdajů a příjmů dosahuje na dobrodiní, kterým je osvobození od soudních poplatků, jelikož k tomu se nejdříve musí vyjádřit městský soud porovnáním právě výdajů a příjmů, což prozatím neučinil, jelikož žádost zamítl z jiných důvodů.

Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelkou, že městský soud, když už zaslal žalované i žádost o osvobození od soudních poplatků, ta se k ní vyjádřila a městský soud z tohoto vyjádření v napadeném usnesení vycházel, měl toto vyjádření zaslat zpět stěžovatelce k dalšímu vyjádření. Stěžovatelka tak neměla možnost reagovat na tvrzení, kterými žalovaná rozporovala oprávněnost žádosti o osvobození od soudních poplatků. Tímto byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2008, č. j. 1 As 18/2008-68, nebo nález Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2002, sp. zn. IV. ÚS 140/02, č. 79/2002 Sb. ÚS).

Poslední úvaha, na jejímž základě městský soud zamítl žádost, byla ta, že stěžovatelka neuvedla příjmy své matky, která k ní má taktéž vyživovací povinnost. Městský soud vyzval stěžovatelku, aby vyplnila formulář o majetkových a výdělkových poměrech. Nejvyšší správní soud ověřil, že v tomto formuláři se nenachází žádná výzva na sdělení „potenciálních pohledávek, na které má žadatel nárok“ nebo obdobný požadavek, ze kterého by plynula povinnost uvést možné příjmy, které by žadatel mohl standardně využívat, ale nečiní tak z jakéhokoliv důvodu. Do tohoto formuláře má žadatel uvést všechny příjmy a výdaje, nikoliv pak ne­existující příjmy. Není v lidských silách předjímat všechny úvahy rozhodujícího soudu a jeho ještě nevyřčenou argumentaci rozporovat. Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelkou, že pokud této informaci přikládal městský soud takovou důležitost, měl ji vyzvat k jejímu doplnění.

S ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že napadené usnesení je nezákonné, protože všechny tři úvahy, které městský soud považoval za rozhodné pro posouzení věci, dle Nejvyššího správního soudu posoudil nesprávně.

Nejvyšší správní soud nerozhodoval o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, jelikož o kasační stížnosti rozhodl přednostně, a zejména z toho důvodu, že by to bylo nadbytečné. Stěžovatelka odůvodnila návrh tak, že pro svou nemajetnost nebude moci zaplatit soudní poplatek, k jehož úhradě ji městský soud vyzval. Po uplynutí soudem stanovené lhůty k jeho zaplacení pak městský soud zastaví řízení, čímž by se stala projednávaná kasační stížnost bezpředmětnou.

Ust. § 9 odst. 1 zák. o soudních poplatcích ve znění do 29. 9. 2017 upravovalo postup soudu v případě neuhrazení soudního poplatku následovně: „Nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví.“ Tato úprava znamenala, že v případě, kdy poplatník uhradil soudní poplatek i po lhůtě k tomu dané výzvou soudu, soud nemohl řízení zastavit, popř. musel zrušit usnesení o zastavení řízení, pokud poplatek byl uhrazen alespoň ve stejný den, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o zastavení řízení.

Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19. 11. 2008, č. j. 1 As 75/2008-77, s odkazem na předchozí judikaturu kasačního soudu uvedl, že „kasační stížnost proti rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudního poplatku je přitom ochranou účastníka před důsledky nezaplacení soudního poplatku v případě, kdy požádal o osvobození od poplatku a rozhodnutí o této žádosti považuje za nezákonné. Krajský soud nesmí v takovém případě zastavit řízení o žalobě, dokud Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti nerozhodne (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 12. 5. 2005, č. j. 2 Afs 132/2004-91, publikovaný pod č. 608/2005 Sb. NSS). Z tohoto důvodu je však nutné považovat výzvu krajského soudu k zaplacení soudního poplatku spojenou s hrozbou zastavení řízení o žalobě, obsaženou v usnesení č. j. 30 Ca 57/2007-26, za zkonzumovanou podáním kasační stížnosti žalobci. Jinými slovy, tím, že žalobci podali kasační stížnost proti usnesení krajského soudu o nepřiznání osvobození od soudního poplatku, nebyli povinni zaplatit soudní poplatek ve stanovené lhůtě a krajský soud nemohl na základě předmětné výzvy řízení o žalobě zastavit, neboť tato výzva se stala neúčinnou. V souladu s § 36 odst. 1 s. ř. s. je soud povinen poskytnout účastníkům stejné možnosti k uplatnění jejich práv a poskytnout jim poučení o jejich procesních právech a povinnostech v rozsahu nezbytném pro to, aby v řízení neutrpěli újmu. V projednávaném případě tak bylo povinností krajského soudu vyzvat žalobce po doručení rozhodnutí o kasační stížnosti opětovně k zaplacení soudního poplatku, určit jim k tomu přiměřenou lhůtu a poučit je o následcích nezaplacení.“ Dle tohoto rozsudku tak krajský soud nemohl zastavit řízení ani po marném uplynutí lhůty k uhrazení soudního poplatku při podání kasační stížnosti proti usnesení o zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků, a zároveň v případě zamítnutí této kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem musel krajský soud znovu vyzvat poplatníka k uhrazení soudního poplatku a stanovit mu k tomu lhůtu.

Novela zákona o soudních poplatcích č. 296/2017 Sb. s účinností ke dni 30. 9. 2017 změnila § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích následovně: „Nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží. Dle nyní platné a účinné právní úpravy soud řízení zastaví a později zaplacený soudní poplatek pouze vrátí poplatníkovi. Na již vydané usnesení o zastavení řízení nemá pozdější zaplacení soudního poplatku vliv. Shodně nemá vliv na povinnost zastavit řízení ani to, pokud je soudní poplatek zaplacen sice ještě před vydáním usnesení o zastavení řízení, ale již po uplynutí stanovené lhůty.

Jak ve znění zákona o soudních poplatcích před nabytím účinnosti novely č. 296/2017 Sb., tak i po jejím nabytí dochází k zastavení řízení úkonem soudu, a to vydáním usnesení o zastavení řízení dle § 47 písm. c) s. ř. s. Ani dle nového znění zákona o soudních poplatcích nenastává zastavení řízení přímo ze zákona uplynutím lhůty k úhradě soudního poplatku, jako tomu bylo např. v daňovém řízení, kde ze zákona došlo k zastavení nalézacího řízení týkajícího se pohledávek, které nejsou pohledávkami za majetkovou podstatou, ukončením přezkumného jednání v insolvenčním řízení (§ 243 odst. 2 zák. č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2017). Jediné, co se danou novelou zákona o soudních poplatcích změnilo ve vztahu k zastavení řízení, bylo, že se nově již nepřihlíží k poplatku uhrazenému po lhůtě. K ukončení řízení je však stále nutné, aby soud o zastavení řízení rozhodl.

Není proto důvod i po uvedené novele zákona o soudních poplatcích nepostupovat podle shora uvedené judikatury. Opačný výklad by žalobcům velmi znesnadňoval jejich postavení, neboť by v případě neúspěšnosti jejich kasační stížnosti již nemohli soudní poplatek uhradit ani dodatečně. Jednalo by se tedy o výklad výrazně znesnadňující jejich přístup k soudní ochraně. Pro změnu přístupu v této otázce proto neshledává Nejvyšší správní soud důvod. Podáním kasační stížnosti proti usnesení o neosvobození od soudních poplatků dochází i nadále k tomu, že pokud krajský soud určil v souladu s § 9 odst. 1 zák. o soudních poplatcích žalobci lhůtu k zaplacení soudního poplatku, je tato lhůta podáním kasační stížnosti konzumována. I pokud je kasační stížnost neúspěšná, je krajský soud po doručení rozhodnutí Nejvyššího správního soudu povinen určit žalobci novou lhůtu pro zaplacení soudního poplatku.

Jak již bylo uvedeno, městský soud tedy nemohl a nyní ani nemůže řízení o žalobě zastavit, dokud nedá stěžovatelce možnost uhradit soudní poplatek v nové lhůtě znovu. Z toho důvodu tak nebylo nutné rozhodovat o návrhu na přiznání odkladného účinku. 

Komentář: 

Soudní praxe obecně uznává, že požadavek na zaplacení soudního poplatku za řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí, které nepřiznává účastníkovi osvobození od soudního poplatku, je zpravidla jak v rozporu s právem na přístup k soudu, tak vede ke zbytečnému zatěžování a neefektivitě soudního systému (nález Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 4032/16). Z toho vychází i závěr zastávaný v civilním soudním řízení při podání dovolání, že se neplatí soudní poplatek z dovolání proti rozhodnutí, jímž odvolací soud (případně ve spojení s rozhodnutím soudu prvního stupně) nepřiznal dovolateli zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1031/2014, jež bylo uveřejněno pod č. 73/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Komentované rozhodnutí se vztahuje již k § 9 odst. 1 zák. o soudních poplatcích ve znění účinném od 30. 9. 2017.

Podle § 9 odst. 1 zák. o soudních poplatcích po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. platí, že nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží.

Soudní praxe – jak se i podává z odůvodnění komentovaného rozhodnutí – před uvedenou novelou běžně tolerovala, že účastník, který neuhradil soudní poplatek ve lhůtě, která mu byla stanovena výzvou soudu, mohl tento soudní poplatek uhradit dodatečně (tedy třeba až v odvolací lhůtě proti usnesení o zastavení řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku – pro oblast civilního soudního řízení např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 29 Cdo 38/2015, podle kterého zaplatí-li žalobce soudní poplatek za řízení před soudem prvního stupně až poté, kdy uplynula lhůta k podání odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku, avšak dříve, než odvolací soud rozhodne o jeho včasném odvolání proti usnesení o zastavení řízení, odvolací soud usnesení o zastavení řízení změní tak, že se řízení nezastavuje, neboť důvod pro zastavení řízení v důsledku zaplacení soudního poplatku odpadl). Tento postup již po novele možný nebude.

 

Rozhodnutí zpracovali JUDr. EVA DOBROVOLNÁ, Ph.D., LL.M., odborná asistentka na Katedře občanského práva PF Masarykovy univerzity v Brně, a Mgr. MICHAL KRÁLÍK, Ph.D., soudce Nejvyššího soudu.