Nejvyšší soud rozhodl, že zaměstnanec není oprávněn odborně hodnotit pokyny zaměstnavatele
autor: JUDr. Petr Veselý publikováno: 13.04.2016
Nejvyšší soud vydal dne 2. 9. 2015 rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 3840/2014, ve kterém byla řešena závaznost pokynu zaměstnavatele a možnost jeho hodnocení a případného nerespektování ze strany zaměstnance.
Ve věci zaměstnavatel okamžitě zrušil pracovní poměr se zaměstnankyní, a to z následujících tří důvodů:
- zaměstnankyně porušila zákaz provádění hotovostních plateb nad 1 000 Kč bez předchozího souhlasu zaměstnavatele a to dokonce přes jeho výslovný písemný zákaz tak činit,
- zaměstnankyně řádně řádně neodváděla denní tržby a v souhrnu odevzdala částku o cca 60 000 Kč nižší, než odpovídalo prodanému zboží a
- zaměstnankyně neoprávněně nakládala se zbožím, když řadu položek zboží evidovala z prodejny cenou 0 Kč, ačkoli zboží bylo prodáno zákazníkům za běžné ceny, čímž byla značně zkreslena skladová evidence, a se zbožím, které žalobkyně označila za prošlé, disponovala v rozporu s právními předpisy a s provozním řádem lékárny tím, že je poskytla neznámým třetím osobám.
Zaměstnankyně s okamžitým zrušením nesouhlasila a jeho důvody napadla následujícími argumenty:
- provádět hotovostní platby nad 1000 Kč bylo nutné z provozních důvodů, neboť pokud by pokyn dodržela, nemohla by platit dodavatelům zaměstnavatele – lékárny, některé zboží by tak do lékárny nebylo vůbec dodáno a došlo by tak k ochromení jejího provozu, na čemž by nakonec utrpěl zaměstnavatel. S nástupem zaměstnankyně ostatně také došlo ke značnému zvýšení obratu lékárny,
- přístup k tržbám mělo více lidí a žalobkyně neměla uzavřenu dohodu o odpovědnosti za ztrátu svěřených hodnot,
- s cenou 0 Kč vydávala jen zboží po expirační době, a pokud jej vydávala, vždy po součinnosti s nadřízenou.
Soud prvního stupně dal ve všech bodech za pravdu zaměstnankyni. K prvnímu bodu pak sdělil, že plnění pracovních povinností je sice povinností zaměstnance, ale co se týče pokynů nadřízených, pak tyto pokyny mají vést k tomu, aby zaměstnavatel a lékárna dále prosperovali, nikoli k tomu, aby bylo zabráněno, aby se do lékárny dostalo zboží, které bylo dobře prodejné.
Odvolací soud dal pro změnu za pravdu ve všech bodech zaměstnavateli.
Nejvyšší soud pak se pak v rozhodnutí o dovolání takřka nevyjadřoval k druhému a třetímu bodu a věnoval se pouze bodu prvnímu. Svůj názor uzavřel tím, že žalobkyně „přes opakovaná upozornění“ zcela úmyslně opětovně porušila zcela jednoznačný zákaz zaměstnavatele vydaný v souladu s právními předpisy provádět hotovostní platby nad 1 000 Kč za hotové, a tím porušila jednu ze stěžejních povinností zaměstnance charakterizující pracovní poměr jako výkon závislé práce – plnit pokyny zaměstnavatele vydané v souladu s právními předpisy [§ 301 písm. a) zák. práce]. Je právně nerozhodné, jak sama žalobkyně hodnotila vydaný pokyn, neboť zaměstnanec je povinen plnit pokyny nadřízených vydané v souladu s právními předpisy bez ohledu na to, jaké odborné stanovisko k nim zaujímá. Již ze skutečnosti, že žalobkyně nebrala zřetel na předchozí pokyny zaměstnavatele a přesto dále jednala proti výslovnému příkazu nadřízených, je zřejmé, i s přihlédnutím k dalším dvěma vytýkaným porušením právních povinností, že po žalované nelze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr žalobkyně trval až do uplynutí výpovědní doby.
V souladu s názorem Nejvyššího soudu lze shrnout, že zaměstnanec není oprávněn hodnotit pokyny zaměstnavatele a odmítnout jejich plnění pro nerozumnost či nehospodárnost. Pokud zaměstnanec takový pokyn přes opakované písemné upozornění i nadále porušuje, závažnost prohřešku se tím rapidně zvyšuje. Takové jednání může to být považováno i za porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem a tak důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele.
Autor je advokátem V Praze.