Nejvyšší soud vyloučil možnost soudního exekutora namítat relativní neplatnost dohody dědiců o vypořádání dědictví
autor: Mgr. Miroslava Káňová publikováno: 29.08.2014
V Bulletinu advokacie č. 9/2011 byl publikován můj příspěvek, zpracovaný jako polemika se závěry článku Mgr. Davida Hozmana, exekutorského koncipienta, věnovaný účinkům exekučního řízení a dispozitivnímu oprávnění dědiců (BA č. 5/2011 – pozn. red.).
Řada soudních exekutorů i exekučních soudců reagovala na můj příspěvek značně odmítavě a považovala jej za zcestný. Pokud by se soudní exekutor nemohl dovolat neplatnosti učiněného právního úkonu v rozporu s generálním inhibitoriem (dnes relativní neplatnost) s poukazem na ust. § 159a odst. 4 o. s. ř., ztratilo by pak ust. § 44a exekučního řádu, jako institut generálního inhibitoria, svůj smysl. Povinní by pak mohli zcela bez postihu v dědickém řízení tento institut porušovat a ve svém důsledku i oprávněného krátit na jeho právech, neboť v rámci dědického řízení ne vždy může vyjít najevo, že vůči povinnému dědici zůstavitele je vedeno exekuční řízení.
Ustanovení § 44a odst. 1 exekučního řádu
Podle ustanovení § 44a odst. 1 exekučního řádu po doručení usnesení o nařízení exekuce nesmí povinný nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, vyjma běžné obchodní a provozní činnosti, uspokojování základních životních potřeb svých a osob, ke kterým má vyživovací povinnost, a udržování a správy majetku; právní úkon, kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatný. Právní úkon se však považuje za platný, pokud se neplatnosti právního úkonu nedovolá exekutor, oprávněný, nebo přihlášený věřitel, aby zajistili uspokojení vymáhané pohledávky. Právní účinky dovolání se neplatnosti nastávají od účinnosti právního úkonu, dojde-li exekuční příkaz nebo jiný projev vůle exekutora, oprávněného, nebo přihlášeného věřitele všem účastníkům právního úkonu, jehož neplatnosti se exekutor, oprávněný nebo přihlášený věřitel dovolává.
Citovaným ustanovením je povinnému stanoven zákaz nakládání s jeho veškerým majetkem s výjimkou běžné obchodní a provozní činnosti, uspokojování základních životních potřeb svých a osob, ke kterým má vyživovací povinnost, a udržování a správy majetku (tzv. generální inhibitorium), jehož počátek je vázán na okamžik doručení usnesení o nařízení exekuce povinnému a jehož porušení zákon sankcionuje (relativní) neplatností právního úkonu, kterým povinný navzdory tomuto zákazu nakládal se svým majetkem.
Právní závěry Mgr. Davida Hozmana
Mgr. Hozman ve svém článku dospěl k závěru, že ustanovení § 44a odst. 1 exekučního řádu stíhá neplatností jakýkoliv právní úkon dlužníka-dědice učiněný v rozporu s generálním inhibitoriem. V rámci dědického řízení přicházejí v úvahu dva úkony dlužníka jakožto povolaného dědice, které ve svém důsledku mohou vést ke zkrácení práva věřitele na uspokojení jeho pohledávky, a to odmítnutí dědictví ve smyslu ustanovení § 463 odst. 1 občanského zákoníku a uzavření dohody o vypořádání dědictví dle ustanovení § 482 odst. 1 občanského zákoníku.
Pokud povinný učinil v rámci dědického řízení některý z vyjmenovaných úkonů, které jsou sankcionovány neplatností, je na místě, aby se jí dovolal exekutor nebo oprávněný či jiný přihlášený věřitel. Soudní exekutor tak učiní vydáním exekučního příkazu, kterým postihne majetek, jenž by jinak dlužník nabyl na základě závěti zůstavitele nebo jako zákonný podíl. Soudní exekutor při formulaci výrokové části exekučního příkazu tedy nebude přihlížet k obsahu dědické dohody nebo k projevu vůle dlužníka, kterým odmítl nabýt dědictví.Majetek postižený tímto příkazem soudní exekutor následně zpeněží předepsaným způsobem provedení exekuce. Obdobná situace nastává v případě, kdy dlužník úkon stižený neplatností učinil před citovanou novelou exekučního řádu, provedenou zákonem č. 286/2009 Sb. V takovém případě je tento úkon neplatný bez dalšího. Pokud se tak stalo, soudní exekutor k absolutní neplatnosti takového úkonu musí přihlédnout z úřední povinnosti a majetek, který na základě takového úkonu ušel z majetkové sféry dlužníka, postihnout příslušným exekučním příkazem.
Právní závěry autorky
V příspěvku jsem s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu dospěla k závěru, že soudní exekutor není oprávněn namítat relativní neplatnost schválenédědické dohody, neboť výroky usnesení soudu vydaného v dědickém řízení jsou závazné pro účastníky dědického řízení (jejich právní nástupce) a v tomto rozsahu také (§ 159a odst. 4 o. s. ř.) pro všechny soudy, správní úřady a jiné orgány veřejné správy, tedy i pro soudní exekutory. Dohoda dědiců se týká majetku, který je předmětem dědění a jenž se teprve po právní moci usnesení soudu o jejím schválení stává vlastnictvím jednotlivých dědiců. Pokud tedy dlužník s ostatními dědici uzavře dědickou dohodu, nečiní žádný právní úkon týkající se jeho majetku, ale pouze za předpokladu schválení dohody soudem právní úkon týkající se jeho případného budoucího majetku.
Aktuální rozhodnutí Nejvyššího soudu
Nejvyšší soud v tomto roce posuzoval případ, kdy soudní exekutor namítl relativní neplatnost dědické dohody a na část dědictví nabytou třetí osobou dle dědické dohody jako údajný dědický podíl povinného dědice vydal exekuční příkaz k prodeji nemovitostí, a dospěl k závěru, že možnost soudního exekutora namítat relativní neplatnost dědické dohody je zcela vyloučena.
Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 3400/2013 konstatoval, že usnesení, jímž soud pravomocně schválil dohodu o vypořádání dědictví, je závazné (§ 159a odst. 1 a 4 o. s. ř.) pro všechny soudy a taktéž i pro soudního exekutora, na nějž stát přenesl část svých mocenských pravomocí (srov. § 1 odst. 1 exekučního řádu) a který má v exekučním řízení postavení soudu prvního stupně, a dále, že otázku platnosti takové dohody nemůže soud (soudní exekutor) řešit v jiném (než dědickém) řízení, a to ani jako otázku předběžnou.
Z toho vyplývá, že dovolal-li se soudní exekutor (§ 44a odst. 1 věta druhá a třetí exekučního řádu) v exekučním řízení vedeném proti povinnému relativní neplatnosti dohody o vypořádání dědictví schválené pravomocným usnesením, jejímž účastníkem byl povinný, žalobce a další dědic, tím, že vydal exekuční příkaz, jímž nařídil provedení exekuce proti povinnémuprodejem ideálního spoluvlastnického podílu dědice-žalobce, rozhodl v rozporu s ustanovením § 159a odst. 1 a 4 o. s. ř. i s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu.
Lze shrnout, že již ze samotného závěru, že dohoda o vypořádání dědictví, která byla schválena pravomocným usnesením soudu, nemůže být rozhodnutím soudu určena neplatnou, vyplývá, že je vyloučeno, aby se soudní exekutor (případně osoby uvedené v § 44a odst. 1 exekučního řádu) mohl (mohly) dovolat relativní neplatnosti této dohody, a že tedy ustanovení § 44a odst. 1 větu druhou a třetí exekučního řádu nebylo možno v exekučním řízení vedeném proti povinnému aplikovat.
Generální inhibitorium obsažené v ustanovení § 44a odst. 1 větě první exekučního řádu se vztahuje pouze na majetek povinného (srov. slova …„nesmí povinný nakládat se svým majetkem“…). Spoluvlastnický podíl na nemovitostech však povinný nikdy nenabyl, neboť dědictví se sice nabývá smrtí zůstavitele (§ 460 občanského zákoníku), avšak – je-li dědiců více – jen, byla-li soudem schválena jejich dohoda o vypořádání dědictví (§ 482 odst. 2 občanského zákoníku). Pokud však povinný podle schválené dohody dědiců spoluvlastnický podíl na nemovitostech nenabyl, nemohl tedy nakládat se „svým majetkem“.
Možnost namítnout právní neúčinnost dědické dohody
Jak konstatoval Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 662/2012, a potažmo i v citovaném rozsudku sp. zn. 21 Cdo 3400/2013, i když dohoda o vypořádání dědictví nemůže být rozhodnutím soudu, vydaným v řízení podle části třetí občanského soudního řádu, určena jako neplatný právní úkon, mohla by být posouzena jako právní úkon, který je právně neúčinný vůči věřitelům účastníka této dohody. Vysloví-li soud pravomocným rozsudkem právní neúčinnost dohody o vypořádání dědictví, nemá to vliv na závaznost rozhodnutí vydaného soudem v řízení o dědictví o schválení dohody o vypořádání dědictví podle ustanovení § 175q odst. 1 písm. c) o. s. ř., a tedy ani na vypořádání dědictví jako takové.
Okolnost, že dohoda o vypořádání dědictví nemůže být (dodatečně) rozhodnutím soudu, vydaným v jiném než dědickém řízení, určena jako neplatný právní úkon, pak spíše nasvědčuje závěru, že za odporovatelnou je třeba ve smyslu ustanovení § 42a občanského zákoníku pokládat i takovou dohodu o vypořádání dědictví, která byla oběma (všemi) jejími účastníky uzavřena v úmyslu zkrátit věřitele nebo (alespoň) jednoho z nich. Ten, v jehož prospěch dlužník (jako zůstavitelův dědic) dohodu o vypořádání dědictví uzavřel nebo komu z ní vznikl prospěch, pak musí být „srozuměn“ s tím, že věřitel se může uspokojit z věcí nebo jiných majetkových hodnot, které zdědil místo dlužníka, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému na základě dohody o vypořádání dědictví místo dlužníka.
Má-li oprávněný (věřitel) za to, že povinný dlužník (jako dědic) uzavřel dohodu o vypořádání dědictví schválenou pravomocným usnesením soudu o dědictví v úmyslu jej jako věřitele zkrátit, je jen na něm, zda se bude žalobou podle § 42a občanského zákoníku domáhat, aby soud určil, že tato dohoda dědiců (jako hmotněprávní úkon) je vůči němu právně neúčinná.
Věřitel může s úspěchem odporovat dohodě o vypořádání dědictví schválené pravomocným usnesením o dědictví, kterou dlužník (jako dědic) uzavřel v úmyslu zkrátit své věřitele, jsou-li pro vyslovení odporovatelnosti splněny všechny předpoklady uvedené v ustanovení § 42a občanského zákoníku. Vyhověním odpůrčí žaloby získá věřitel právo uspokojit svou pohledávku z majetku, který nabyl na základě vůči němu právně neúčinné dohody o vypořádání dědictví někdo jiný než povinný dlužník.
Nezákonný postup soudních exekutorů
Pokud soudní exekutoři, vedení nesprávným právním názorem o oprávnění dovolat se relativní neplatnosti dědické dohody, vydají exekuční příkaz k prodeji nemovitostí, postupují v rozporu s ust. § 66 odst. 2 exekučního řádu, podle kterého k provedení exekuce prodejem nemovitosti povinného může exekutor přistoupit, jen jestliže bude listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány, popřípadě též veřejnými listinami notáře doloženo, že nemovitost je ve vlastnictví povinného. Uvedený postup soudních exekutorů je tudíž nezákonný.
Postihne-li soudní exekutor exekučním příkazem majetek některého z dědiců s tím, že tento majetek měl být zákonným podílem povinného dlužníka jako dědice z dědictví, pak tato třetí osoba má právo podat žalobu na vyloučení věci z exekuce dle § 267 o. s. ř. S odkazem na závěry rozsudku sp. zn. 21 Cdo 3400/2013 bude taková žaloba na vyloučení věcí z exekuce úspěšná.
Závěr
Podle reakcí soudních exekutorů na můj příspěvek se domnívám, že právní závěry popisované Mgr. Hozmanem převzala řada soudních exekutorů a takový postup při provádění exekuce byl doporučen Exekutorskou komorou České republiky. Chápu snahu soudních exekutorů zajistit věřitelům uspokojení jejich pohledávek, přesto zmiňovaný postup soudních exekutorů není akceptovatelný. Toto nezákonné postihování majetku třetích osob je závažným porušením práva vlastnit majetek garantované v čl. 11 Listiny základních práv a svobod a je důvodem pro uplatnění nároku na náhradu škody dle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Za škodu způsobenou exekutorem při výkonu veřejné moci přenesené na něj zákonem [jako úřední osoba ve smyslu ustanovení § 3 písm. b) zák. č. 82/1998 Sb.] pak odpovídá vedle státu též exekutor sám za podmínek § 32 zák. č. 120/2001 Sb.
Autorka je soudkyní Okresního soudu v Novém Jičíně.