oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Nejvyšší soud: K zamítnutí žaloby o povolení nezbytné cesty

publikováno: 05.12.2017

Hrubě nedbalé či úmyslné jednání vlastníka nemovité věci žádajícího o povolení nezbytné cesty, které je důvodem zamítnutí žaloby podle § 1032 odst. 1 písm. b) o. z., může podle okolností případu spočívat nejen ve zbavení se existujícího spojení s veřejnou cestou, ale i v nabytí nemovité věci bez zajištěného spojení s veřejnou cestou.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015 

K věci:

Soud prvního stupně zamítl žalobu s návrhem, aby soud zřídil věcné břemeno chůze a jízdy všemi motorovými vozidly přes pozemky žalované parc. č. 590/1, 595 a 601/1, vše v obci a k. ú. K, k budovám žalobkyně – budově vrátnice bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. st. 996, budově skladu na pozemku parc. č. st. 981, budově skladu bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. st. 997 a budově archivu bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. st. 982 (dále jen „předmětné budovy“), vše v obci a k. ú. K., za náhradu stanovenou soudem (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Přihlédl mimo jiné k tomu, že si právní předchůdkyně žalobkyně pořídila předmětné budovy s tím, že k nim přístup není zajištěn, před podáním žaloby se nesnažila se žalovanou seriózně jednat o vzniklé situaci, nabídnout jí adekvátní řešení, neučinila ani seriózní nabídku na finanční protiplnění. Od samého počátku se snažila bez předchozího jednání dostat do areálu žalované, a to i za pomoci policie.

K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud mimo jiné uvedl, že soud prvního stupně vzal v úvahu nevstřícný přístup žalobkyně k řešení celé situace, neochotu nabídnout žalované odpovídající protiplnění a skutečnost, že žalobkyně vydražila předmětné budovy, aniž by k nim měla zajištěn přístup. Takovéto okolnosti nejsou podle odvolacího soudu důvodem k tomu, aby byla žaloba zamítnuta. Podmínky pro zamítnutí žaloby vyplývají z právní úpravy a nelze je spatřovat v chování účastníka v dosavadním průběhu řízení či před jeho zahájením. Ust. § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. pak dopadá na situace, kdy vlastník stavby v minulosti již přístup ke stavbě měl, ale úmyslně či hrubou nedbalostí se o něj připravil, naopak nedopadá na situace, kdy někdo nabyl budovu s vědomím, že k ní nemá přístup.

Žalovaná v dovolání poukazuje na skutečnost, že dovolací soud dosud neřešil případ, kdy se povolení nezbytné cesty domáhá osoba, která nabyla vlastnictví k budově bez přístupu, a to navíc s vědomím, že budova leží na cizím pozemku v uzavřeném areálu jiného vlastníka, za cenu, která tuto skutečnost zohledňovala. Nesouhlasí s tím, že § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. lze aplikovat toliko v případech, kdy vlastník stavby již v minulosti přístup ke stavbě měl, ale úmyslně či hrubou nedbalostí se o něj připravil. Domnívá se, že sem lze podřadit i případ, kdy někdo vědomě zakoupí stavbu bez přístupu.

Dovolatelka předkládá dovolacímu soudu otázku aplikace § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. v případě, že někdo nabude nemovitou věc (budovu) v uzavřeném cizím areálu s vědomím, že k ní není zajištěn přístup.

Dovolání je v této otázce přípustné, neboť nebyla doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a je i důvodné.

Podle § 1029 odst. 1 a 2 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek. Nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení nové cesty.

Podle § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. soud nepovolí nezbytnou cestu, způsobil-li si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá.

Na překážku povolení nezbytné cesty je takové závadné jednání (aktivní konání či nečinnost), z něhož lze usoudit na zavinění žadatele ve formě úmyslu (přímého či nepřímého) či ve formě hrubé nedbalosti. Z judikatury Nejvyššího soudu týkající se náhrady škody se podává, že zavinění je psychický vztah jednajícího ke svému jednání, které je protiprávní, a ke škodě jako následku takového jednání. Je založeno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání jednajícího, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které jednající vnímal dříve nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle, která zahrnuje především chtění nebo srozumění, tj. rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Zavinění ve formě úmyslu (úmyslné zavinění) je dáno tehdy, jestliže jednající věděl, že škodu může způsobit, a chtěl škodu způsobit (úmysl přímý), nebo tehdy, když jednající věděl, že škodu může způsobit, a pro případ, že ji způsobí, s tím byl srozuměn (úmysl nepřímý). Srozumění jednajícího se způsobením škody u nepřímého úmyslu vyjadřuje jeho aktivní volní vztah ke škodnímu následku, který není přímým cílem jeho jednání ani nevyhnutelným prostředkem k dosažení jiného jím sledovaného cíle, nýbrž nechtěným (vedlejším) následkem jeho jednání, kdy je jednající srozuměn s tím, že dosažení jím sledovaného cíle předpokládá způsobení tohoto následku. Na takové srozumění lze usoudit tehdy, jestliže jednající nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla škodnímu následku, který si představoval jako možný, zabránit, nebo jestliže spoléhal jen na okolnosti, které nebyly reálně způsobilé takovému následku zamezit. Zavinění ve formě nedbalosti (nedbalostní zavinění) je dáno tehdy, jestliže jednající věděl, že škodu může způsobit, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že ji nezpůsobí (nedbalost vědomá), nebo tehdy, jestliže jednající nevěděl, že škodu může způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nedbalost nevědomá). Vědomá nedbalost se shoduje s nepřímým úmyslem ve složce vědění (intelektuální), ale oproti nepřímému úmyslu zde chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Při vědomé nedbalosti jednající ví, že může způsobit škodu, avšak nechce ji způsobit a ani s tím není srozuměn; naopak spoléhá na to, že škodu nezpůsobí. Pro účely rozlišení vědomé nedbalosti od nepřímého úmyslu je třeba hodnotit, zda důvody, pro které jednající spoléhá na to, že škodu nezpůsobí, mají charakter takových konkrétních okolností, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé zabránit škodě (nešlo o „přiměřené“ důvody), které by ale v jiné situaci a za jiných podmínek k tomu reálně způsobilé být mohly [rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1059/2003 (uveřejněný pod č. C 2361 v Souboru), či ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013 (uveřejněný pod č. 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Občanský zákoník v případě nedbalosti v některých případech obsahuje ještě zvláštní kategorii, a to hrubou nedbalost. Tou se v judikatuře Nejvyššího soudu týkající se závazkového práva, z níž lze opět přiměřeně vyjít i v oblasti práv věcných, rozumí nedbalost nejvyšší intenzity, jež svědčí o lehkomyslném přístupu osoby k plnění jejích povinností, kdy je zanedbán požadavek náležité opatrnosti takovým způsobem, že to svědčí o zřejmé bezohlednosti této osoby k zájmům jiných osob [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2702/2012 (uveřejněný pod č. 59/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

V rámci úpravy povolení nezbytné cesty lze z uvedeného vymezení vyjít přiměřeně (především v základních rysech odlišení úmyslu a hrubé nedbalosti), neboť je třeba zohlednit, že úprava § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. primárně nemíří na protiprávní jednání, nýbrž na jednání, která sice za protiprávní považovat nelze, zakládají však důvod k tomu, aby nebyla nezbytná cesta povolena. Jaká konkrétní jednání lze pod uvedené ustanovení podřadit, však občanský zákoník výslovně neuvádí a návod neposkytuje ani důvodová zpráva k uvedenému ustanovení.

Dosavadní právní úprava obsažená v zákoně č. 40/1964 Sb. negativní podmínku pro zřízení nezbytné cesty v podobě způsobení si nedostatku přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně tím, kdo o nezbytnou cestu žádá, neobsahovala. Přesto však judikatura dovolacího soudu zcela zřejmě po vzoru úpravy obsažené v § 2 odst. 1 zákona č. 140/1896 ř. z., o propůjčování cest nezbytných, podle něhož „žádost za propůjčení nezbytné cesty jest nepřípustna, … jestliže nedostatek cestovního spojení byl způsoben patrnou nedbalostí vlastníka pozemku po době, kdy tento zákon nabyl účinnosti“, uvedenou negativní zákonnou podmínku reflektovala. Nutno ovšem podotknout, že se judikatura dovolacího soudu po vzoru judikatury k obecnému zákoníku občanskému [k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1941, sp. zn. R I 745/40 (uveřejněné pod č. 17 974/1941 ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ve věcech občanských – dále jen „Vážného sbírka“, svazek XXIII, ročník 1941, str. 137)] stavěla k zamítnutí žaloby pro zaviněné jednání vlastníka stavby spíše zdrženlivě. Konkrétně v rozsudku ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009 (uveřejněném pod č. C 9680 v Souboru), Nejvyšší soud uvedl, že „ani to, že žalobce sám zavinil to, že k jeho stavbě není řádný přístup, nemůže zcela vyloučit možnost zřízení práva nezbytné cesty. Zákon totiž pro tento případ zřízení práva cesty přímo nevylučuje; je třeba vzít v úvahu, že ve veřejném zájmu je i zajištění řádného užívání staveb jejich vlastníky. Jde tu nejen o zájem na tom, aby vlastnické právo vlastníka stavby mohlo být vykonáváno, ale i o veřejný zájem na řádné údržbě stavby a na minimalizaci účinků neužívané a neudržované stavby na okolí. V takovém případě je však třeba vzít do úvahy, zda jde o zřízení dosud neexistujícího přístupu ke stavbě nebo jen o zlepšení stávajícího přístupu, a také přihlédnout k okolnostem, za kterých stavba zůstala bez přístupu.“

V rozsudku ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2957/2009 (uveřejněném pod č. C 9687 v Souboru), Nejvyšší soud uvedl, že „stávající právní úprava neřeší, zda zřízení práva nezbytné cesty se může domáhat ten, kdo se zbavil přístupu ke stavbě hrubou nedbalostí. Zákon č. 140/1896 ř. z. takovou možnost vyloučil (§ 2), ovšem jen v případě, kdy vlastník takto postupoval až po nabytí účinnosti zákona. Stávající odborná literatura vychází z toho, že v současné době nelze žádost o zřízení nezbytné cesty odmítnout bez dalšího jen proto, že nabyvatel stavbu koupil bez zajištěného přístupu nebo se přístupu z nedbalosti zbavil. Jednak proto, že zajištění užívání stavby je v obecném zájmu a je i v zájmu vlastníků sousedních nemovitostí, a jednak proto, že platné právo takovou výjimku nezná a i zákon o propůjčování cest nezbytných ji vázal na podmínku, že vlastník se možnosti přístupu zbavil až po dni nabytí jeho účinnosti, k dřívějšímu nedbalému jednání se nepřihlíželo. Proto je třeba vždy zjistit důvody, proč se vlastník budovy zbavil možnosti přístupu ke stavbě. Zřízení cesty pak v zásadě nebrání skutečnost, že někdo koupil stavbu bez zajištěného přístupu (k tomu srov. J. Švestka, J. Spáčil, M. Škárová, M. Hulmák a kol.: Občanský zákoník I., § 1 až 459, Komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2009, str. 1052).“ K těmto závěrům se následně přihlásil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3055/2012 (dostupném na www.nsoud.cz), v němž zdůraznil, že sama o sobě není na překážku zřízení nezbytné cesty skutečnost, že žalobce nabyl stavbu s vědomím, že k ní není zajištěn přístup, nýbrž je nutné přihlédnout ke všem okolnostem případu.

Jak je patrné, dosavadní judikatura k § 151o odst. 3 obč. zák. č. 40/1964 Sb. měla tendenci posuzovat zaviněné jednání žadatele spíše benevolentně a nežádoucí jednání promítnout toliko do stanovení výše přiměřené náhrady za zřízení nezbytné cesty, přičemž tak činila i proto, že pro zamítnutí návrhu na zřízení nezbytné cesty z důvodu zaviněného jednání žadatele nebyla v občanském zákoníku zákonná opora. Současný právní stav je však odlišný, neboť přímo v § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. je výslovně zakotvena povinnost soudu zamítnout žalobu na povolení nezbytné cesty pro úmyslné či hrubě nedbalé jednání žadatele, jímž si žadatel způsobil nedostatek přístupu. Vzhledem k tomu nelze při posuzování důsledků úmyslného či hrubě nedbalého jednání žadatele bez dalšího vycházet z dosavadní judikatury k § 151o odst. 3 obč. zák. č. 40/1964 Sb. V této souvislosti pak dovolací soud pro úplnost dodává, že pokud soud v jednotlivých individuálních případech dospěje k závěru, že jednání žadatele o nezbytnou cestu sice je nedbalé, ale nejde o nedbalost hrubou, a není tudíž takové jednání na překážku povolení nezbytné cesty, lze okolnosti tohoto jednání promítnout do úvahy, nakolik se mohou projevit ve stanovení výše úplaty za povolení nezbytné cesty.

V důvodové zprávě k § 1029 až 1036 o. z. je uvedeno, že obč. zák. č. 40/1964 Sb. obsahoval úpravu nezbytné cesty zkratkovitě a velmi nedostatečně. Z toho důvodu se stávající úprava nepřejímá a navrhuje se řešit problematiku nezbytné cesty po vzoru standardních úprav (Rakousko, Německo, Québec aj.) důkladněji (k tomu srov. K. Eliáš a kol.: Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rej­stříkem, 1. vydání, Sagit, Ostrava 2012). Z uvedeného je tedy zřejmé, že inspiračním zdrojem současné právní úpravy nezbytné cesty byl výše zmíněný zákon o propůjčování cest nezbytných, který je v Rakousku účinný doposud.

Podle § 2 odst. 1 zákona č. 140/1896 ř. z., o propůjčování cest nezbytných, žádost za propůjčení nezbytné cesty „jest nepřípustna, … jestliže nedostatek cestovního spojení byl způsoben patrnou nedbalostí vlastníka pozemku po době, kdy tento zákon nabyl účinnosti“.

Rakouská právní nauka i judikatura při výkladu „patrné nedbalosti“ vycházejí z toho, že vlastník pozemku se má sám starat o spojení s veřejnou cestou, je povinen si počínat opatrně, přičemž povinnost opatrnosti stíhá vlastníka pozemku jak při nabytí pozemku, tak i později při existenci jeho vlastnického práva, kdy má vlastník zabránit zániku existujícího spojení, např. svou stavební činností na pozemku či obranou proti zrušení původní cesty [srov. P. Höfle: Notwegerecht, 1. Auflage, Verlag Österreich, Wien 2009, str. 78, rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora (Oberster Gerichtshof – dále jen „OGH“) ze dne 28. 1. 1986, sp. zn. 1 Ob 509/86, ze dne 19. 1. 1989, sp. zn. 8 Ob 502/89, či ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 7 Ob 66/06s (všechna zde uvedená rozhodnutí OGH jsou dostupná na www.ris.bka.gv.at)].

Ohledně problematiky nabytí pozemku zastávala starší judikatura OGH přístup, že koupí pozemku bez dostatečného spojení s veřejnou cestou není dotčeno právo nabyvatele na zřízení nezbytné cesty (rozhodnutí OGH ze dne 27. 2. 1952, sp. zn. 2 Ob 131/52). Ovšem v průběhu doby došlo v judikatuře k přísnějšímu posuzování případů se závěrem, že mají být chráněni jen ti nabyvatelé, kteří jednali obezřetně, a nikoliv nabyvatelé neopatrní. Dřívější paušální závěr, že koupě pozemku bez spojení s veřejnou cestou ještě sama o sobě nebrání povolení nezbytné cesty, judikatura OGH korigovala s tím, že posouzení otázky, zda lze nedostatek spojení přičítat patrné nedbalosti žadatele, závisí na konkrétních okolnostech případu. Rovněž novější judikatura OGH připustila, že podle konkrétních okolností případu může již samotná koupě pozemku bez přístupu založit patrnou nedbalost (srov. např. rozhodnutí OGH ze dne 12. 1. 1984, sp. zn. 6 Ob 684/83, ze dne 8. 9. 2000, sp. zn. 2 Ob 229/00s, ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 7 Ob 175/04t, ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 2 Ob 37/05p, ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 8 Ob 11/14x). Uvedené závěry jako východiska považuje Nejvyšší soud za uplatnitelné i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb. při posuzování splnění zákonných podmínek povolení nezbytné cesty.

Získávání informací o případném spojení s veřejnou cestou před nabytím nemovité věci není samoúčelné. Vědomost o absenci přístupu k nemovitosti sama o sobě sice nepostačuje k závěru o patrné nedbalosti, ovšem má vést k tomu, aby se nabyvatel pozemku pokusil zajistit si přístup k pozemku ještě před jeho samotným nabytím. Nabyvatel má zejména oslovit vlastníky pozemků, přes něž by přístup k nabývané nemovitosti přicházel do úvahy (nejen vlastníky pozemků, přes které cesta již dříve vedla), s nabídkou na povolení nezbytné cesty; nelze mu však vytýkat, že jeho snaha nebyla úspěšná pro nepřiměřené hospodářské požadavky vlastníků pozemků. Jinými slovy řečeno, pokud se nabyvatel snaží se sousedy dohodnout, k uzavření dohody však s ohledem na objektivně nepřiměřené požadavky sousedů nedojde, nelze v případě nabytí nemovitosti návrh na povolení nezbytné cesty zamítnout s tím, že si nabyvatel počínal hrubě nedbale. Jestliže ovšem nabyvatel zakoupí nemovitou věc za sníženou cenu s vědomím, že není spojena s veřejnou sítí komunikací, přičemž pro její zajištění před koupí nic neučiní, bylo by zneužitím práva, kdyby nabyvatel dosáhl zvýšení ceny pozemku povolením nezbytné cesty (srov. např. rozhodnutí OGH ze dne 26. 9. 2003, sp. zn. 3 Ob 183/03p, ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 3 Ob 154/09g, ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 8 Ob 11/14x, nebo ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 6 Ob 36/16m).

Uvedené závěry dopadají i na případy nabytí pozemku v dražbě. Konkrétně v rozhodnutí OGH ze dne 3. 4. 2008, sp. zn. 8 Ob 15/08a, se jednalo o případ, kdy navrhovatelka koupila pozemek v dražbě daleko pod 50 % běžné tržní ceny s vědomím, že cena, za kterou se pozemek dražil, byla snížena z důvodu nedostatečného přístupu. V takovém případě bylo na navrhovatelce, aby už před nabytím pozemku učinila šetření ohledně případného smluvního rozšíření existující služebnosti, která byla v daných poměrech nedostatečná. Dané opomenutí by přitom nebylo nedbalostí, pokud by se navrhovatelka nebo její právní předchůdci pokusili s vlastnicí pozemku, přes nějž má cesta vést, dohodnout, ale dohoda by ztroskotala na nepřiměřených představách vlastnice pozemku. Navrhovatelka měla v souvislosti s nabytím pozemku oslovit vlastnici pozemku, která byla připravena k jednání, se „zajímavou nabídkou“, přičemž cestu pak mohla financovat z prostředků, které ušetřila při koupi pozemku. Jelikož navrhovatelka takovou nabídku do zahájení řízení neučinila, je z jejího jednání zřejmá patrná nedbalost.

Z výše uvedeného lze učinit závěr, že aplikace § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. může typově přicházet do úvahy zejména 1) v situacích, kdy vlastník nemovité věci měl k nemovité věci zajištěno spojení na veřejnou cestu, o které následně hrubě nedbalým či úmyslným jednáním přišel, 2) v situacích, kdy vlastník nemovité věci svou stavební činností zabránil napojení své nemovité věci na veřejnou cestu [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1499/2015 (dostupný na www.nsoud.cz), jakož i rozhodnutí OGH ze dne 19. 1. 1989, sp. zn. 8 Ob 502/89], a 3) v situacích, kdy osoba nabývá nemovitou věc, aniž by k ní měla zajištěno spojení veřejnou cestou, a její jednání lze považovat za hrubě nedbalé či úmyslné. Tato obecná východiska je pak nutné vždy poměřovat okolnostmi konkrétního případu.

Koupě nemovité věci bez spojení s veřejnou cestou automaticky neznamená, že nabyvatel nemá právo na povolení nezbytné cesty [rovněž J. Spáčil a kol.: Občanský zákoník III., Věcná práva (§ 976–1474), Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2013, str. 206]. K zamítnutí žaloby na povolení nezbytné cesty lze proto přistoupit až na základě posouzení veškerých konkrétních okolností případu, z nichž vyplyne jednoznačný závěr, že nabyvatel nemovitosti v daném případě postupoval hrubě nedbale či dokonce úmyslně, v důsledku čehož zabránil zřízení či existenci přístupu ke své nemovitosti. Jinými slovy řečeno, soud nebude moci v poměrech konkrétní věci učinit závěr, že nabyvatelovo jednání nebylo úmyslné či nikoliv hrubě nedbalé (prostá nedbalost).

Rozhodnutí o povolení nezbytné cesty je konstitutivním rozhodnutím ve věci, ve které právní úprava upravuje podmínky pro vznik práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, přičemž v hraničních případech jsou dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008 (uveřejněné pod č. C 8610 v Souboru)]; dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012 (dostupný na www.nsoud.cz)].

Při posouzení jednání nabyvatele nemovité věci lze vyjít ze základní premisy obsažené v § 4 o. z., podle níž se má za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat. Taková osoba se v rámci běžné opatrnosti při nabytí nemovité věci zajímá o to, jak je k nabývané nemovité věci zajištěn přístup, a v případě, že k nemovité věci přístup není zajištěn, se již před koupí pokusí přístup k nemovité věci zařídit a bez dalšího se nespoléhá jen na to, že mu soused umožní přes svůj pozemek přístup, popř. že mu bude přístup povolen soudním rozhodnutím.

Při řešení otázky, zda nabyvatel jednal hrubě nedbale, či dokonce úmyslně, bude třeba zvážit veškeré okolnosti případu. Zejména bude nezbytné posoudit chování nabyvatele, zcizitele a dalších osob (např. sousedů), obsah listin dostupných před nabytím nemovité věci (např. znalecký posudek, výpis z katastru nemovitostí) a konkrétní místní podmínky (např. patrná absence cesty k nabývané nemovitosti). Zohlednit bude nezbytné především a) jak se nabyvatel zajímal o existenci přístupu k nemovité věci, b) zda nabyvatel věděl o absenci přístupu či zda vědět o absenci přístupu měl, c) jak nabyvatel naložil s informací o absenci přístupu, d) zda se nabyvatel pokusil přístup zpravidla již před nabytím nemovitosti získat, e) zda bylo reálné docílit povolení cesty jednáním nabyvatele. Rovněž bude nezbytné přihlédnout k dobré víře nabyvatele v existenci přístupové komunikace vyvolané kupř. vyjádřením zcizitele či stavem v terénu, který pochybnosti o absenci přístupu nevyvolával.

Při posuzování je třeba mít na paměti, že podmínkou obsaženou v § 1032 odst. 1 písm  b) o. z. nemá být sankcionována sama o sobě skutečnost, že někdo nabyl nemovitou věc bez přístupu, nýbrž především ta okolnost, že nabyvatel se lehkovážně spoléhal na to, že mu bude přístup k pozemku po jeho nabytí umožněn sousedy či povolen soudem, přičemž se nepokusil si přístup zajistit před nabytím nemovité věci sám, ačkoliv tak nepochybně učinit mohl. Pokud se naopak o zajištění přístupu nabyvatel pokusil, jeho snaha však nebyla úspěšná (např. pro kategorický nesouhlas sousedů či pro požadavky sousedů, které po nabyvateli nebylo možné spravedlivě požadovat), pak mu nelze tuto skutečnost přičítat k tíži. Úmyslem zákonodárce totiž zjevně nebylo vytvoření kategorie nemovitostí bez přístupu, k nimž již nebude moci být nezbytná cesta povolena, nýbrž úmyslem bylo sankcionovat lehkovážné jednání nabyvatelů.

K uvedenému výkladu dovolací soud dodává, že zákon o propůjčování cest nezbytných spojoval následky uvedené v § 2 až se situacemi, které nastaly po nabytí účinnosti tohoto zákona. Občanský zákoník naproti tomu žádné obdobné přechodné ustanovení neobsahuje, pročež s ohledem na obecné intertemporální pravidlo obsažené v § 3028 odst. 1 o. z. se veškeré podmínky pro povolení nezbytné cesty posuzují již podle § 1029 a násl. o. z. Naplnění podmínky hrubě nedbalého či úmyslného jednání nemusí tudíž zakládat až jednání, která nastala až po 1. 1. 2014 [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1499/2015 (dostupný na www.nsoud.cz)].

Nelze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, který bez dalšího považoval druhý důvod pro zamítnutí žaloby soudem prvního stupně (nevstřícný přístup žalobkyně k řešení celé situace, neochota nabídnout odpovídající protiplnění a skutečnost, že žalobkyně vydražila předmětné budovy, aniž by k nim měla zajištěn přístup) za nevýznamný.

Nesprávný je závěr odvolacího soudu v tom, že posouzení nároku na povolení nezbytné cesty nelze poměřovat dobrými mravy. Z judikatury Nejvyššího soudu se totiž podává, že dobré mravy jsou obecným principem, ke kterému je třeba přihlížet „při použití právního předpisu“, tedy i při vydání konstitutivního rozhodnutí [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2371/2014 (uveřejněné v časopise Právní rozhledy č. 11/2015, str. 412)]. V konkrétních poměrech se takové posouzení promítne do případné úvahy o zneužití práva ve smyslu § 8 o. z. nebo aplikace principu poctivosti ve smyslu § 6 o. z.

Akceptovat nelze ani závěr odvolacího soudu, že aplikace § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. dopadá jen na situace, kdy vlastník stavby v minulosti již přístup ke stavbě měl, ale úmyslně či hrubou nedbalostí se o něj připravil, nedopadá však na situace, kdy někdo nabyl nemovitost s vědomím, že k ní nemá přístup, přičemž tuto okolnost má být možné zohlednit jen při stanovení výše náhrady za povolení nezbytné cesty.

Vyloučení aplikace § 1032 odst. 1 písm  b) o. z. bez dalšího v situaci, kdy právní předchůdkyně žalobkyně nabyla předmětné budovy bez přístupu s tím, že tato skutečnost byla obsažena ve znaleckém posudku, je v rozporu s výše dovozeným závěrem dovolacího soudu. Neobstojí-li přitom v této fázi řízení závěr odvolacího soudu o tom, že nebyly dány podmínky pro zamítnutí žaloby na povolení nezbytné cesty z důvodu úmyslného nebo hrubě nedbalého jednání žalobkyně, jímž si způsobila nedostatek přístupu, není možné ani akceptovat postup odvolacího soudu, který zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně s tím, že je třeba hledat vyvážené řešení poměrů, které bude proporčně přihlížet jak k potřebám vlastníka stavby, tak i k zájmu vlastníka pozemku na tom, aby byl zřizovaným právem co nejméně omezován. 

Komentář:

Publikované rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky představuje jedno z již poměrně mnoha rozhodnutí směřujících k výkladu věcných práv v novém občanském zákoníku, tentokrát k institutu tzv. nezbytné cesty, jenž doznal oproti úpravě obsažené v § 151o odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku, zásadních změn. Jednou z těch pro praxi velmi významných je i úprava obsažená v § 1032 o. z., jež vymezuje případy, kdy soud nezbytnou cestu nepovolí. Odlišnost oproti zákonu č. 40/1964 Sb. spočívá především v zakotvení výslovných případů pro nepovolení nezbytné cesty, byť se z velké části jedná o důvody, které dovozovala i praxe v poměrech předchozí právní úpravy.

Jedněmi zřejmě z těch nejčastějších, které budou v praxi posuzovány, jsou situace, kdy se žadatel o nezbytnou cestu zbaví přístupu ke své nemovitosti svým zaviněným jednáním a domáhá se povolení nezbytné cesty. I tento důvod se v předchozí soudní praxi objevoval, ale jak vysvětluje publikované rozhodnutí, normativní úprava § 1032 odst. 1 písm  b) o. z. přinese v tomto směru jistou korekci judikatury.

Komentované rozhodnutí řešilo, s ohledem na právní závěry odvolacího soudu a dovolací argumentaci, především otázku, zda může jít o hrubě nedbalé (či úmyslné) jednání jen tam, kde se žadatel existujícího přístupu následně zbaví, nebo i tam, kdy se hrubě nedbalého (nebo úmyslného) jednání dopustí již při nabývání nemovitosti, ke které se následně domáhá povolení nezbytné cesty.

V pozadí řešení této otázky pak stála potřeba vysvětlit, kdy o hrubě nedbalé jednání půjde (posouzení úmyslných jednání zpravidla nebude činit v praxi obtíže). Rozhodnutí při vědomí inspirace zahraničními právními úpravami (především rakouskou) pak analyzovalo příslušnou rakouskou judikaturu a literaturu, které se dlouhodobě výkladem hrubě nedbalého jednání zabývají, a dospělo k závěru, že základní principy a východiska jsou aplikovatelná i v poměrech české právní úpravy.

Základ výkladu hrubě nedbalého jednání, resp. jeho absence, spočívá (v daném případě při nabývání nemovitosti) v tom, aby při získávání nemovitostí neopomněl žadatel uvažovat o zajištění přístupu, neboť spojení jeho nemovitosti s veřejnou cestou je jedním ze základních požadavků, které podmiňují následné řádné užívání nemovitostí. Stěžejní je při výkladu hrubě nedbalého jednání závěr, který si bude muset praxe osvojit, že hrubě nedbalé není bez dalšího jednání, které nevede k zajištění přístupu k nemovitosti. Kdyby tomu tak bylo, pak by povolení nezbytné cesty soudem prakticky nepřicházelo do úvahy. V poměrech § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. je proto hrubě nedbalým jednáním takové jednání, které před nabytím nemovitosti rezignuje na rozumnou snahu o zjištění poměrů a podmínek, za kterých je (případně může být) zajištěn přístup z nemovitosti na veřejnou cestu, a do značné míry spoléhá na následné řešení přístupu typicky prostřednictvím institutu nezbytné cesty.

Rozhodnutí opakovaně zdůrazňuje potřebu přísně individuálního posouzení jednotlivých případů, neboť skutkové okolnosti v různých životních situacích bývají velmi odlišné, a soudy budou mít široký manévrovací prostor při úvaze o splnění podmínek § 1032 odst. 1 písm. b) o. z., a to tím spíše, že hranice mezi nedbalým a hrubě nedbalým jednáním může být často velmi tenká. Smyslem zákonné úpravy není razantně zvyšovat počty případů, kdy majitelé nebudou mít ze svých nemovitostí přístup na veřejnou cestu, ale sankcionovat jednání, kterého by se rozumný vlastník nedopustil. To vyplývá zřetelně již z toho, že zákonná sankce je spojena nikoliv s pouhou nedbalostí, ale až s nedbalostí hrubou. Přezkumná činnost dovolacího soudu při posuzování splnění podmínek § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. bude determinována tradičním hlediskem zjevné nepřiměřenosti úvah soudů vyslovených v nalézacím řízení. Proto také rozhodnutí Nejvyššího soudu podrobně naznačuje, podle jakých hledisek a kritérií lze usuzovat na hrubou nedbalost jednání žadatele o nezbytnou cestu.

Pro praxi je významný také závěr podávající se z rozsudku citovaného v publikovaném rozhodnutí, a to rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1499/2015,[1] který přijal závěr, že k jednání naplňujícímu znaky hrubě nedbalého jednání ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. lze přihlédnout i tehdy, pokud k němu došlo před 1. 1. 2014, tj. před účinností občanského zákoníku. Druhým významným závěrem pak je, že při posuzování splnění podmínek pro povolení nezbytné cesty (resp. pro zamítnutí žaloby) není vyloučeno v poměrech individuálních případů přihlédnout i k jednání, kterého se dopustili právní předchůdci žadatele o nezbytnou cestu. Tím judikatura dává jasně najevo, že institut nezbytné cesty bude vykládán s primárním zohledněním minimalizace zásahu do práva vlastníka dotčeného pozemku jakožto obecného pravidla, což se bude projevovat nejenom při určení rozsahu povolené nezbytné cesty, ale také již při úvaze o splnění podmínek jejího povolení. Proti rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, která ovšem byla – vzhledem ke kasační povaze rozhodnutí – Ústavním soudem ČR odmítnuta usnesením ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS 624/17 (nalus.usoud.cz).

Publikované rozhodnutí bylo na červnovém zasedání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR jednomyslně schváleno k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a představuje tak již ustálený směr soudní praxe, ze kterého Nejvyšší soud nadále vychází (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2432/2016, nebo ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5229/2016 – proti oběma rozhodnutím byly podány ústavní stížnosti, ohledně kterých nebylo do dne sepisu tohoto komentáře rozhodnuto – sp. zn. IV. ÚS 1021/17, resp. sp. zn. I. ÚS 1448/17).

Již i samotná četnost ústavních stížností v těchto případech naznačuje, že zákonná úprava vyžadující zvýšenou odpovědnost vlastníků nemovitostí, kteří se povolení nezbytné cesty domáhají, představuje změnu, na kterou si praxe (a to nejenom právní) bude muset přivyknout. To však není doména pouze této části úpravy institutu nezbytné cesty, ale obecný trend spojený s občanským zákoníkem, vyžadující odpovědnější přístup k realizaci možných práv a plnění povinností.

Institut nezbytné cesty v nové právní úpravě s sebou přinesl mnohem více změn oproti předchozí úpravě než jenom zakotvení podmínek, při jejichž existenci nelze nezbytnou cestu povolit. Ty samozřejmě budou postupem času předmětem výkladu Nejvyšším soudem, jak se budou v právní praxi objevovat. Na jejich existenci lze poměrně s jistotou usuzovat již z toho, že problematika nezbytné cesty společně se zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví představují dvě oblasti, v nichž existuje již nejčetnější judikatura Nejvyššího soudu.

Rozhodnutí zpracovali JUDr. EVA DOBROVOLNÁ, Ph.D., LL.M., asistentka soudce Nejvyššího soudu, Mgr. MICHAL KRÁLÍK, Ph.D., soudce Nejvyššího soudu. 



[1] Proti tomuto rozsudku byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud ČR odmítl usnesením ze dne 7. 2. 2017, sp. zn. III. ÚS 201/17 (nalus.usoud.cz).