oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Nejvyšší soud: K právnímu režimu vypořádání SJM

publikováno: 05.09.2018

Soud při vypořádání společného jmění manželů vzniklého za účinnosti zák. č. 40/1964 Sb., zaniklého však až za účinnosti zák. č. 89/2012 Sb. postupuje při vypořádání podle zák. č. 89/2012 Sb. U dosud neuhrazených dluhů tvořících společné jmění manželů je namístě, aby soud v rozhodnutí promítl jejich výši v době, kdy k vypořádání dochází. Jestliže některý z manželů po rozvodu manželství hradil takový dluh ze svých výlučných prostředků, má právo na náhradu ve smyslu § 742 odst. 1 písm. c) zák. č. 89/2012 Sb. Tato skutečnost se promítne do výroku o povinnosti jednoho z manželů zaplatit určitou částku druhému manželovi na vyrovnání jejich vypořádacích podílů.Soud při vypořádání společného jmění manželů podle zák. č. 89/2012 Sb. může rozhodnout, že podíly obou manželů na vypořádávaném jmění nejsou stejné; může tedy přistoupit k tzv. disparitě vypořádacích podílů.

Soud při vypořádání společného jmění manželů vzniklého za účinnosti zák. č. 40/1964 Sb., zaniklého však až za účinnosti zák. č. 89/2012 Sb. postupuje při vypořádání podle zák.

č. 89/2012 Sb.

U dosud neuhrazených dluhů tvořících společné jmění manželů je namístě, aby soud v rozhodnutí promítl jejich výši v době, kdy k vypořádání dochází. Jestliže některý z manželů po rozvodu manželství hradil takový dluh ze svých výlučných prostředků, má právo na náhradu ve smyslu § 742 odst. 1 písm. c) zák. č. 89/2012 Sb. Tato skutečnost se promítne do výroku o povinnosti jednoho z manželů zaplatit určitou částku druhému manželovi na vyrovnání jejich vypořádacích podílů.

Soud při vypořádání společného jmění manželů podle zák. č. 89/2012 Sb. může rozhodnout, že podíly obou manželů na vypořádávaném jmění nejsou stejné; může tedy přistoupit k tzv. disparitě vypořádacích podílů. 

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017 

K věci: 

Soud prvního stupně rozsudkem přikázal ze zaniklého společného jmění manželů (dále též „SJM“) do výlučného vlastnictví žalobce pozemek parc. č. st. 190, zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 135 m2,jehož součástí je budova č. p. 173, pozemek parc. č. 40, zahrada, o výměře 400 m2, a pozemek parc. č. 1299/4, zahrada, o výměře 965 m2, vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro L. kraj, katastrálního pracoviště L. v k. ú. J. a obci R. (dále též „předmětné nemovitosti“), a k úhradě dluhu ze smlouvy o hypotečním úvěru ze dne 14. 10. 2011 uzavřené se společností Komerční banka, a. s., v částce 3 371 798,60 Kč. Do „výlučného vlastnictví“ žalované ze zaniklého SJM přikázal dluh z úvěrové smlouvy uzavřené se společností Českomoravská stavební spořitelna, a. s., ze dne 11. 8. 2008, v částce 57 759,29 Kč. Uložil žalované povinnost uhradit žalobci na vypořádacím podílu částku 818 715 Kč do dvou let od právní moci rozsudku a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně přikázal předmětné nemovitosti žalobci, neboť je výlučně užívá a má o ně na rozdíl od žalované zájem. Dluhy přikázal k úhradě tomu z účastníků, který výlučně hradí splátky, a to ve výši dané ke dni rozhodování soudu, tj. včetně do té doby již kapitalizovaných úroků. Shledal, že není namístě prodej předmětných nemovitostí ani jejich přikázání do spoluvlastnictví účastníků. Tyto způsoby vypořádání SJM by rovněž neměly žádný vliv na hodnotu pasiv SJM, a tedy na výši dluhů žalované. Z důvodu, že předmětem vypořádání SJM je pouze jedno aktivum (předmětné nemovitosti), ve věci nebylo možné provést prosté přikázání jednotlivých věcí manželům tak, aby bylo spravedlivě na základě principu stejné velikosti jejich podílů rozděleno celé SJM. Přikázáním předmětných nemovitostí jednomu manželu by ve standardním případě došlo k založení nepoměru mezi oběma manžely, který by soud kompenzoval stanovením povinnosti vyplatit příslušnou část podílu druhému manželovi v penězích. Tento postup pro zápornou hodnotu SJM nebyl možný. Žalobci se tedy dostalo veškerých aktiv a žalovaná neobdržela žádnou finanční kompenzaci, a naopak jí soud uložil povinnost uhradit žalobci částku ve výši poloviny dluhů po odečtení poloviny hodnoty předmětných nemovitostí. Soud prvního stupně neshledal skutečnost, která by odůvodňovala disparitu vypořádacích podílů. Negativní důsledky toho, že jeden z účastníků musí druhému platit na vyrovnání podílů částku přesahující jeho majetkové možnosti, řešil prodloužením lhůty k plnění na dva roky.

K odvolání žalované odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že: 1. do výlučného vlastnictví žalobce přikázal předmětné nemovitosti a zůstatek dluhu ze smlouvy o hypotečním úvěru ze dne 14. 10. 2011, uzavřené se společností Komerční banka, a. s., v částce sestávající z jistiny 3 210 859,66 Kč a úroků, a 2. do výlučného vlastnictví žalované přikázal zůstatek dluhu z úvěrové smlouvy uzavřené se společností Českomoravská stavební spořitelna, a. s., ze dne 11. 8. 2008, v částce sestávající z jistiny 38 874,37 Kč a úroků. Uložil žalované povinnost uhradit žalobci na vypořádacím podílu částku 585 993 Kč do deseti let od právní moci rozsudku a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Odvolací soud při výpočtu výše vypořádacího podílu nezohlednil částku, kterou zaplatil žalobce na hypotečním úvěru v době po zániku manželství z důvodu, že předmětem vypořádání SJM nebylo žádné aktivum, s výjimkou předmětných nemovitostí, jež po dobu několika let výlučně užívá žalobce k bydlení a s nimiž oba sjednané úvěry úzce souvisí. Žalovaná na rozdíl od žalobce nenabývá žádné kladné majetkové hodnoty. Žalobce sice nadále zatěžuje povinnost splácet hypoteční úvěr, předmětné nemovitosti však užívá k bydlení, a navíc mu svědčí vlastnictví kladné majetkové hodnoty. Žalovaná v minulosti navrhla prodej předmětných nemovitostí, důvodem nepřijetí této dohody byl postoj žalobce. Za spravedlivé, se zřetelem k příjmovým poměrům účastníků, odvolací soud považoval „nezohlednění částky uhrazené žalobcem po zániku SJM na plnění závazku založeného smlouvou o hypotečním úvěru u Komerční banky“. Do závěrů odvolacího soudu se nijak nepromítl stav týkající se poměrů nezletilé dcery účastníků, odvolací soud však přihlédl k právu bydlení žalobce v předmětných nemovitostech. Uzavřel, že by se sice obecně mělo zohledňovat, kolik každý z manželů zaplatil na společné dluhy v době po právní moci rozvodu manželství, v řešeném případě by však postup podle těchto závěrů nebyl spravedlivý. Odvolací soud tedy splácení společných dluhů souvisejících s předmětnými nemovitostmi žalobcem z jeho výlučných prostředků po rozvodu manželství do rozhodnutí nepromítl, neboť je získává jako aktivum do výlučného vlastnictví. Dále prodloužil lhůtu žalované k uhrazení vypořádacího podílu žalobci na deset let, neboť se blíží době sjednané s věřitelem hypotečního úvěru, a navíc je žalobce schopen splácet hypoteční úvěr z vlastních prostředků.

Žalobce v dovolání namítal nesprávné právní posouzení věci primárně v tom, zda plnění bývalého manžela na společný dluh po zániku manželství představuje vnos do společného majetku, a to i přesto, že jde o plnění poskytnuté po zániku SJM, a jako takové je třeba je vypořádat. Je přesvědčen, že jím provedená úhrada na společný dluh po zániku manželství měla být posouzena jako vnos a zohledněna v meritorním rozhodnutí. Zcela nedůvodným odvoláním a s tím spojeným oddálením právní moci rozhodnutí soudu prvního stupně žalovaná dosáhla stavu, kdy po úhradě značné části společného dluhu z výlučných prostředků žalobce se její povinnost na vyrovnání vypořádacích podílů bez jakéhokoliv jejího přičinění podstatně snížila cca o 375 000 Kč, což je stav, který nemá oporu v zákoně a je v příkrém rozporu s dobrými mravy. Pokud odvolací soud uzavřel, že účastníci byli dohodnuti o tom, kdo z nich bude splácet peněžité závazky vzniklé v době trvání manželství coby svůj dluh, pak je takové zjištění v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními. Podle judikatury Nejvyššího soudu se musí přihlédnout k částkám zaplaceným na dluh do dne rozhodnutí odvolacího soudu a u dosud nevyrovnaných společných dluhů a pohledávek je namístě, aby soud ve výroku o jejich vypořádání promítl jejich výši v době, kdy k vypořádání dochází, při současném zohlednění toho, co který z účastníků na sporný dluh zaplatil. Odvolací soud rovněž v rozporu s judikaturou rozhodl o splatnosti vypořádacího podílu ve lhůtě deseti let od právní moci napadeného rozsudku. 

Z odůvodnění: 

Podle § 3028 odst. 1, 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Společná jmění manželů vzniklá za účinnosti zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák. č. 40/1964 Sb.“), se do 31. 12. 2013 řídila úpravou obsaženou v obč. zák. č. 40/1964 Sb.; po 1. 1. 2014 se však řídí již úpravou v o. z. s korektivem obsaženým v § 3028 odst. 2 části věty za středníkem o. z. Protože v dané věci zaniklo SJM účastníků po 1. 1. 2014 a až po účinnosti o. z. vzniklo účastníkům právo domáhat se vypořádání SJM rozhodnutím soudu (§ 736 věta první, § 740 a § 765 odst. 2 o. z.), podléhá režim jeho vypořádání soudem již příslušným ustanovením o. z. (zejména § 736 a násl. o. z.).

V řízení o vypořádání SJM i nadále platí, že dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že ve vztahu k některé z vypořádávaných položek je dovolání přípustné, neznamená, že je dovolání přípustné bez dalšího i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již jen z tohoto důvodu oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2537/2013 (uveřejněný pod č. C 12 873 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)].

Pro rozhodnutí v dané věci bylo rozhodné posouzení, jaký je právní režim výlučných finančních prostředků poskytnutých jedním z bývalých manželů na úhradu dluhu tvořícího SJM v období po zániku SJM. V daném případě se jednalo o plnění poskytnutá žalobcem na úhradu dluhu ze smlouvy o hypotečním úvěru, jenž je součástí SJM. Protože tato otázka nebyla dosud dovolacím soudem v poměrech o. z. řešena, na jejím posouzení je rozhodnutí odvolacího soudu založeno a dovolatel závěry přijaté dovolacím soudem napadá, je dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné a zároveň je i důvodné.

Podle § 736 věty první o. z. je-li společné jmění zrušeno nebo zanikne-li, anebo je-li zúžen jeho stávající rozsah, provede se likvidace dosud společných povinností a práv jejich vypořádáním.

Podle § 740 věty první o. z. nedohodnou-li se manželé o vypořádání, může každý z nich navrhnout, aby rozhodl soud.

Podle § 765 odst. 2 o. z. nedohodnou-li se rozvedení manželé o vypořádání, může bývalý manžel podat návrh na vypořádání rozhodnutím soudu.

Podle § 742 odst. 1 o. z. nedohodnou-li se manželé nebo bývalí manželé jinak nebo neuplatní-li se ust. § 741, použijí se pro vypořádání tato pravidla: a) podíly obou manželů na vypořádávaném jmění jsou stejné, b) každý z manželů nahradí to, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho výhradní majetek, c) každý z manželů má právo žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek, d) přihlédne se k potřebám nezaopatřených dětí, e) přihlédne se k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, zejména jak pečoval o děti a o rodinnou domácnost, f) přihlédne se k tomu, jak se každý z manželů zasloužil o nabytí a udržení majetkových hodnot náležejících do společného jmění.

Nejvyšší soud již v poměrech obč. zák. č. 40/1964 Sb. formuloval v rozsudku ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněném pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), mj. závěr, že jestliže se některý z manželů po rozvodu manželství podílel na zaplacení společného dluhu již ze svých výlučných prostředků, má právo na jejich náhradu ve smyslu § 149 odst. 2 věty druhé obč. zák. č. 40/1964 Sb. Tato skutečnost se pak promítne do výroku o povinnosti jednoho z manželů zaplatit určitou částku druhému na vyrovnání jejich podílů. U dosud nevyrovnaných společných dluhů a pohledávek účastníků je namístě, aby soud ve výroku o jejich vypořádání promítnul jejich výši v době, kdy k vypořádání dochází, při současném zohlednění toho, co který z účastníků na dluh zaplatil.

Vzhledem k obsahové podobnosti úpravy obsažené v § 149 odst. 2, 3 obč. zák. č. 40/1964 Sb. a § 742 odst. 1 o. z., kterou důvodová zpráva k občanskému zákoníku označuje dokonce jako „přepis dosavadní právní úpravy“ (k tomu srov. K. Eliáš a kol.: Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem, Sagit, Ostrava 2012, str. 324), neshledává dovolací soud důvod k odklonu od uvedených závěrů – pro řešení situací, kdy jeden z manželů ze svých výlučných prostředků hradí dluh tvořící součást SJM – ani v poměrech o. z. tím spíše, že podle § 736 věty druhé o. z. platí, že dokud zúžené, zrušené nebo zaniklé společné jmění není vypořádáno, použijí se pro ně ustanovení o společném jmění přiměřeně. Jestliže navíc § 742 odst. 1 písm. a) o. z. normuje při vypořádání SJM stejnou velikost podílů obou manželů na vypořádávaném jmění, přičemž podíl na jmění představuje podíl jak na aktivech, tak i na pasivech tohoto jmění, tj. na společných dluzích (k tomu srov. § 495 o. z.), je zřejmé, že úprava mj. v § 742 odst. 1 písm. c) o. z. musí dopadat i na případy použití výhradního majetku na společné dluhy bez ohledu na to, že uvedené ustanovení hovoří toliko o „vynaložení na společný majetek“. Podle přesvědčení dovolacího soudu není žádný důvod pro odlišení případů, kdy jsou výhradní prostředky jednoho z manželů použity na společný majetek na straně jedné a na úhradu společných dluhů na straně druhé. V obou případech musí mít manžel právo na zohlednění těchto prostředků při vypořádání SJM.

Závěr, že plnění poskytnuté jedním z manželů z jeho výlučného majetku na úhradu dluhu tvořícího SJM je třeba považovat za vnos, jehož režim podléhá § 742 odst. 1 písm. c) o. z., je ostatně sdílen jednotně i odbornou literaturou [k tomu srov. M. Hrušáková, Z. Králíčková, L. Westphalová a kol.: Občanský zákoník II., Rodinné právo (§ 655-975), Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2014, str. 378; F. Melzer, P. Tégl a kol.: Občanský zákoník – velký komentář, Svazek IV., § 655––975, Leges, Praha 2016, str. 636]. To platí s přihlédnutím k § 736 větě druhé o. z. i pro plnění, která z výlučného majetku na úhradu společných dluhů poskytl některý z manželů po zániku SJM.

Žádnou věcnou oponenturu tomuto názoru neklade ani rozhodnutí odvolacího soudu, jehož nesprávnost spočívá již v tom, že v rozporu s § 157 odst. 2 o. s. ř. vůbec nevysvětluje, jaký právní názor odvolací soud zaujímá k plněním, která žalobce poskytl na úhradu společného dluhu po zániku SJM. Odvolací soud sice vysvětlil, proč uvedené platby ve prospěch žalobce nezohlednil, z pouhého poukazu na to, že takový postup považoval za „spravedlivý za daných okolností“, nelze jakkoliv usuzovat na právní charakteristiku takového plnění. Z rozhodnutí odvolacího soudu není vůbec patrné, zda platby uskutečněné žalobcem považoval za plnění z jeho výhradního majetku na majetek společný, případně zda jejich nezohlednění má mít základ v tzv. disparitě vypořádacích podílů, nebo zda odvolací soud aplikoval některá z obecných ustanovení o. z. (§ 8 – zákaz zneužití práva, § 2 odst. 3 – spravedlnostní hledisko či jiné ustanovení).

Již z tohoto důvodu byl dovolací důvod nesprávného právního posouzení uplatněn právem. Pro další řízení je pak odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu potud, že plnění poskytnutá žalobcem z jeho výlučných finančních prostředků na úhradu společného dluhu je třeba zohlednit v režimu § 742 odst. 1 písm. c) o. z.

Samotná aplikace tohoto ustanovení z pohledu vnosu z majetku žalobce na úhradu společného dluhu účastníků pak nevylučuje ani promítnutí do úvahy o disparitě podílů, která je uplatnitelná i v poměrech o. z.

Judikatura v poměrech obč. zák. č. 40/1964 Sb. neměla žádné pochybnosti, že podíl na společném jmění při vypořádání SJM nemusí být v zásadě totožný, nýbrž může být modifikován soudem v rámci soudního vypořádání SJM [k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99 (uveřejněný pod č. C 45 v Souboru), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2055/2011 (uveřejněné pod č. C 12 690 v Souboru). Soudní odklon od principu rovnosti podílů (tzv. disparita podílů) byl však považován za postup, jenž musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Určení výše disparity vypořádacích podílů bylo na úvaze soudu na základě zohlednění všech okolností případu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 4/2006, str. 152)]. Disparita se přitom mohla podle konkrétních okolností případu vztahovat na veškeré položky náležející do SJM či jen na některé z nich [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2914/99 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 2/2002, str. 99)]. Dovolací soud přitom přezkoumával splnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání majetkového společenství jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy č. 3/2010, str. 100)]. V novější judikatuře se k těmto závěrům souhrnně přihlásil Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5228/2015 (dostupném na www.nsoud.cz), jež obstálo i z hlediska ústavněprávního přezkumu [k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 2757/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

Dovolací soud si je vědom skutečnosti, že úprava obsažená v § 149 odst. 2 větě první obč. zák. č. 40/1964 Sb. stanovila, že „zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do společného jmění jsou stejné“, z čehož soudní praxe dovozovala možnost tzv. disparity podílů, zatímco § 742 odst. 1 písm. a) o. z. používá odlišnou textaci, že pro vypořádání se použije pravidlo, že „podíly obou manželů na vypořádávaném jmění jsou stejné“; v uvedené formulační změně však nelze spatřovat důvod pro odlišný přístup oproti soudní praxi v poměrech obč. zák. č. 40/1964 Sb.

Jak již bylo uvedeno výše, i důvodová zpráva k o. z. ve vztahu k § 742 odst. 1 o. z. zdůrazňuje (byť ne zcela přiléhavě), že se jedná o „přepis dosavadní právní úpravy“ (k tomu srov. K. Eliáš a kol.: Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem, Sagit, Ostrava 2012, str. 324); z uvedeného však bez pochybností vyplývá, že smyslem odlišné formulace nemá být stanovení odlišného pravidla chování, tedy nemožnosti rozhodnutí soudu o vypořádání SJM s využitím tzv. disparity podílů. Vyloučením možnosti disparity podílů by ostatně soudní praxe přišla o nástroj, který při vypořádání SJM umožňuje zohlednit všechny okolnosti případu. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ostatně vždy v souvislosti s vypořádáním zákonných majetkových společenství ve vztahu k vnosům, resp. disparitě podílů, zdůrazňovala hledisko spravedlivého uspořádání právních poměrů [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1915/2015 (uveřejněné pod č. C 15 522 v Souboru)], resp. posouzení věci v souladu s principem dobrých mravů [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5133/2016 (dostupné na www.nsoud.cz); proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 1075/17 (dostupným na http://nalus.usoud.cz)], tj. hlediska, která lze zohlednit právě úvahou o disparitě podílů.

V rozsudku ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3324/2011 (uveřejněném pod č. C 12 691 v Souboru), pak Nejvyšší soud formuloval obecný závěr, že soud musí nejen respektovat právo, ale jeho výklad a aplikace musí směřovat k výsledku spravedlivému. Jinými slovy, právo musí být především nástrojem spravedlnosti, nikoliv souborem právních předpisů, které jsou mechanicky a formalisticky aplikovány bez ohledu na smysl a účel toho kterého zájmu chráněného příslušnou normou. V materiálním právním státě nejde pouze o dodržování práva bez dalšího, ale především o dodržování takových pravidel chování, která jsou v souladu s hodnotami, na nichž je právní řád vybudován. Právo je společenský normativní systém, jehož účelem je rozumné uspořádání vztahů mezi členy společnosti. Již z této základní funkce práva vyplývá, že řešení, která se požadavku rozumného uspořádání vztahů příčí, jsou nepřijatelná. Soudu tedy jednoznačně přísluší, aby se zabýval otázkou, zda mechanická aplikace zákona nemůže přinést absurdní důsledky, a v případě, že tomu tak je, aby takovou interpretaci pomocí redukce ad absurdum odmítl a aby zvolil výklad, jenž bude v souladu se smyslem a účelem zákona a jenž bude racionální a spravedlivý.

Dovolací soud tak uzavírá, že i v poměrech o. z. může soud při vypořádání SJM rozhodnout s využitím tzv. disparity (nerovnosti) podílů. Tomuto závěru ostatně jednoznačně nasvědčují i kritéria uvedená v § 742 odst. 1 o. z., k nimž je soud povinen při vypořádání přihlédnout. Vyloučení úvahy o disparitě podílů by znamenalo faktickou obsoletnost uvedených zákonných hledisek. Tento závěr je ostatně jednotně sdílen i odbornou judikaturou se zdůrazněním – pro účely disparity – významu hledisek § 742 odst. 1 písm. d) až f) o. z. [k tomu srov. M. Hrušáková, Z. Králíčková, L. Westphalová a kol.: Občanský zákoník II., Rodinné právo (§ 655–975), Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2014, str. 374], resp. hledisek § 742 odst. 1 písm. b) až f) o. z. (k tomu srov. F. Melzer, P. Tégl a kol.: Občanský zákoník – velký komentář, Svazek IV., § 655–975, Leges, Praha 2016, str. 636), resp. s obecně zdůrazněnou možností disparity podílů (k tomu srov. J. Švestka, J. Dvořák, J. Fiala, M. Zuklínová a kol.: Občanský zákoník, Komentář, Svazek II., Wolters Kluwer, a. s., Praha 2014, str. 201). V poměrech souzené věci se tyto závěry prosadí potud, že i požadavek na zohlednění vnosu ve smyslu § 742 odst. 1 písm. c) o. z. může být poměřován úvahou o disparitě podílů. To ostatně koresponduje i judikatuře vytvořené v poměrech obč. zák. č. 40/1964 Sb., která zastávala závěr, že disparita se mohla podle konkrétních okolností případu vztahovat na veškeré položky náležející do SJM či jen na některé z nich [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2914/99 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 2/2002, str. 99)].

Pro úplnost této části odůvodnění pak dovolací soud dodává, že i kdyby úvaha odvolacího soudu směřovala (ač to odvolací soud výslovně nevyjádřil) k úvaze o disparitě podílů, nemohla by bez dalšího v této fázi řízení obstát.

Odvolací soud závěr o tom, že „nezohlednil při výpočtu výše vypořádacího podílu částku, kterou zaplatil na hypotečním úvěru žalobce v době po zániku manželství“, odůvodnil tím, že předmětem vypořádání SJM není, vyjma předmětných nemovitostí, žádné aktivum; předmětné nemovitosti užívá žalobce k by­dlení a oba sjednané úvěry s předmětnými nemovitostmi „úzce souvisí“ (bez bližší konkretizace – na jiném místě pak odvolací soud uvádí, že společné dluhy vznikly v přímé souvislosti s vlastnictvím předmětných nemovitostí). Žalovaná na rozdíl od žalobce nenabývá žádné kladné majetkové hodnoty, které naopak získal žalobce, byť jej nadále zatěžuje povinnost splácet hypoteční úvěr. Žalovaná je nucena vynakládat prostředky na zajištění dalšího bydlení a „do budoucna nese povinnost zaplatit žalobci vypořádací podíl“. Přes návrh žalované nedošlo k prodeji předmětných nemovitostí, a navíc příjmové poměry účastníků vykazují zřetelné rozdíly.

I kdyby v dané věci nebyly dány jiné okolnosti, jež by bylo třeba při úvaze o případné disparitě podílů zohlednit, přičemž pro úvahu o disparitě ponechává judikatura Nejvyššího soudu nalézacím soudům široký prostor, nemohly by odvolacím soudem uvažované okolnosti bez dalšího vést k závěru, že žalobce nemá právo na vypořádání svého vnosu.

Především není správný úsudek odvolacího soudu, že žalovaná nenabývá žádné majetkové hodnoty. Byť tím odvolací soud zřejmě myslel stav, že do vlastnictví žalované není přikázán žádný majetek, má v rámci vypořádání právo na polovinu hodnoty předmětných nemovitostí (což odvolací soud zohlednil). Odvolacím soudem uvažované „vlastnictví kladné majetkové hodnoty“ na straně žalobce tak pro úvahu o disparitě žádný význam nemá také proto, že žalobce – což sám odvolací soud zdůraznil – nadále „zatěžuje povinností splácet hypoteční úvěr“. Odlišné majetkové poměry účastníků se mohou promítnout v institutu výživného mezi bývalými manžely, nikoliv však úvahou o disparitě v neprospěch žalobce již proto, že prostřednictvím této úvahy by odvolací soud zjevně paradoxně směřoval k nižšímu podílu žalobce, ač dosahuje vyššího příjmu. Samotná okolnost, že nedošlo k prodeji předmětných nemovitostí, v nichž žalobce uspokojuje potřebu svého bydlení, pak důvodem pro postup uvažovaný odvolacím soudem nemůže být vůbec.

Vedle těchto skutečností však odvolací soud navíc nedocenil, že částky zaplacené žalobcem na hypotečním úvěru nezohlednil v situaci, kdy po rozvodu manželství probíhalo řízení o vypořádání SJM, předmětné nemovitosti dosud nebyly přikázány do výlučného vlastnictví žalobce a jejich bezpodílovou spoluvlastnicí byla i žalovaná, s čímž bylo spojeno i její právo předmětné nemovitosti užívat. To by platilo tím spíše, pokud by finanční prostředky z hypotečního úvěru byly použity právě na pořízení nemovitostí; nebýt pak totiž takto vzniklého dluhu, nedošlo by ani k pořízení nemovitostí do společného jmění účastníků. Jestliže pak dovolatel snižoval dluh, jehož vznik umožnil získání finančních prostředků na pořízení nemovitostí, má primárně právo na náhradu za takto použité finanční prostředky. Odvolací soud tak odepřelžalobci právo na náhradu vnosu, jehož prostřednictvím byl snižován společný dluh účastníků, provedeného v době, kdy předmětné nemovitosti tvořily stále součást SJM. Byť v individuálních případech není vyloučeno zohlednit ani stav užívání nemovitostí po rozvodu manželství, je tento stav primárně rozhodný pro úvahu o tom, komu bude věc přikázána. Okolnost, že manželé po rozvodu manželství nesdílejí společné bydlení, je v praxi zcela běžná a do značné míry je právě důsledkem rozvodu manželství. Dovolací soud připouští, že v praxi mohou nastat i situace, kdy do právní moci rozhodnutí o vypořádání společného majetku má jeden z manželů zájem nemovitost užívat a z objektivních či subjektivních důvodů není takové užívání realizováno, důsledkem čehož může být mj. nutnost vynakládat finanční prostředky na zajištění bydlení jiným způsobem; může jít např. o stav, kdy vztahy bývalých manželů objektivně neumožňují vzájemné soužití, dochází k tzv. domácímu násilí apod., nebo se jeden z bývalých manželů domáhá užívání dosud společné věci a ani cestou výkonu rozhodnutí nebo exekuce se takového užívání nedomůže atd. Pak takové okolnosti mohou být podkladem pro případnou úvahu o disparitě podílů, byť ani ony vždy bez dalšího důvodem pro disparitu podílů být nemusí. Naznačené okolnosti se však z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu v žádném směru nepodávají. V těchto případech je nutné vždy přísně vycházet z individuálních okolností dané konkrétní věci.

Odvolací soud, který rozhodoval mj. o způsobu vypořádání SJM, tak vlastně uzavírá, že (zčásti) právě v důsledku toho, jak sám rozhodl o vypořádání SJM, nebude mít žalobce právo na zohlednění svého vnosu. Byť odvolací soud neuvádí, o jakou částku má jít (kromě zjištění, že dluh splácí žalobce), ač výše takové částky je též nepochybně rozhodná pro možnou úvahu o disparitě, z rozsudku soudu prvního stupně se podává, že od rozvodu manželství do května 2015 mělo jít ze strany žalobce o částku 466 023 Kč; sám žalobce v dovolání pak tvrdí, že do dne rozhodování odvolacího soudu zaplatil 750 690 Kč. 

Dovolání je přípustné (a důvodné) i ve vztahu k výhradám dovolatele vůči rozhodnutí odvolacího soudu o lhůtě k plnění, neboť i v této části je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.

Odvolací soud platební povinnost žalované vůči žalobci ve výši 585 993 Kč (výše této platební povinnosti nepodléhá přezkumu dovolacím soudem, neboť je napadena žalobcem toliko lhůta k jejímu splnění a žalovaná dovolání nepodala) stanovil do deseti let od právní moci rozsudku s odůvodněním, že žalovaná dosahovala v roce 2016 příjmu cca 16 000 Kč měsíčně, zatímco žalobce cca 45 000 Kč měsíčně. Desetiletá lhůta „se blíží délce doby sjednané oběma účastníky s věřitelem hypotečního úvěru“„umožní žalované opatřit si peněžní prostředky na splnění platební povinnosti určené rozsudkem, aniž by přitom došlo k fatálním dopadům na poměry její a do jisté míry i poměry nezletilé dcery účastníků“. Žalobci pak „nepřiměřená újma na jeho právech způsobena nebude“.

Stěžejní úvaha odvolacího soudu vztahující se k poměrům žalované s předpokladem možnosti opatřit si peněžní prostředky je neúplná již tím, že odvolací soud vůbec nevysvětlil, jakým způsobem žalovaná bude moci reálně opatřit prostředky v částce přesahující půl milionu korun v jím stanovené lhůtě k plnění. Jeho úvaha je pak čistě hypotetická [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016 (uveřejněný pod č. C 15 714 v Souboru). Bez ohledu na tuto okolnost však rozhodnutí odvolacího soudu v této části neobstojí.

Podle § 160 odst. 1 o. s. ř. uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku nebo, jde-li o vyklizení bytu, do patnácti dnů od právní moci rozsudku; soud může určit lhůtu delší nebo stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1920/2005 (uveřejněném pod č. C 5 050 v Souboru), v poměrech vypořádání SJM připustil jako výjimečnou možnost vyplacení vypořádacího podílu ve splátkách.

Ve výše uvedeném rozsudku ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016, dovolací soud – v poměrech vypořádání spoluvlastnictví – zdůraznil: „Podle § 160 odst. 1 o. s. ř. je zpravidla lhůta ke splnění povinnosti (tzv. pariční lhůta) tři dny od právní moci rozsudku. Soud sice může určit delší lhůtu ke splnění povinnosti nebo může stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí, měl by ale mít na zřeteli, že se již jedná o výjimku, pro jejíž uplatnění by měly svědčit konkrétní okolnosti případu a racionální důvody zohledňující zejména povahu projednávané věci, přiznaný nárok a osobní poměry účastníků [k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 1966, sp. zn. 5 Cz 126/65 (uveřejněné pod č. 67/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Soudy musí s ohledem na konkrétní okolnosti případu zvážit, zda využití této možnosti nezaloží nespravedlivou nerovnováhu mezi zájmy sporných stran [k tomu srov. P. Lavický: § 160 (Pariční lhůta). In: P. Lavický a kol.: Občanský soudní řád (§ 1 až 250l), Řízení sporné, Praktický komentář, 1. vydání, Wolters Kluwer, Praha 2016, str. 783, marg. č. 7]“.

Obecně platí, že v řízeních o vypořádání SJM mají soudy zvažovat při volbě způsobu vypořádání i rozsah platební povinnosti, která vznikne, a s tím související lhůtu k plnění. Byť lze připustit, že i v řízeních o vypořádání SJM mohou okolnosti případu vyžadovat stanovení delší než třídenní lhůty k plnění, je obecně žádoucí, aby majetkové poměry mezi bývalými manžely byly vypořádány ve lhůtě co nejkratší. Lhůta k plnění pohybující se v řádu více let – pokud by o ní dovolací soud uvažoval – je naprosto a zcela výjimečná a její opodstatněnost může být odůvodněna jen zcela mimořádnými okolnostmi konkrétního případu (např. souhlasem bývalého manžela).

Za stávajícího stavu takové výjimečné okolnosti, jež by odůvodňovaly lhůtu k plnění v trvání deseti let, dány zjevně nejsou. Kromě výše uvedeného dovolací soud poukazuje na to, že odvolací soud měl při úvaze o lhůtě k plnění zohlednit také, že žalované neuložil žádnou platební povinnost ve vztahu k částce, kterou žalobce zaplatil na hypotečním úvěru v době po zániku manželství, jakož i okolnost, že žalobce bude hypoteční úvěr splácet (zřejmě) pravidelnými měsíčními splátkami, aniž by se mu v takovém případě dostalo odpovídajícího protiplnění v rozumné době. Stav navozený odvolacím soudem fakticky znamená, že pokud by žalobce splácel hypoteční úvěr po dobu uvažovaných deseti let pravidelnými měsíčními splátkami, jejichž výše z odůvodnění rozhodnutí ostatně ani nevyplývá, pak by odpovídající protiplnění ze strany žalované mohl nárokovat nejdříve po uplynutí deseti let od právní moci rozsudku, a to bez jakékoliv reálné garance, že žalovaná těmito prostředky vůbec kdy bude disponovat, případně, že v případně nesplnění uložené povinnosti bude existovat majetek, ze kterého bude moci žalobce povinnost uloženou žalované realizovat.

Jestliže odvolací soud odůvodnil stanovenou lhůtu k plnění mj. tím, že doba deseti let se blíží délce sjednané oběma účastníky s věřitelem hypotečního úvěru, pak se měl také zabývat obsahem smlouvy o hypotečním úvěru. Podmínky této smlouvy o hypotečním úvěru však z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nijak patrné nejsou. Vyjde-li dovolací soud z toho, že v naprosté většině případů jsou hypoteční úvěry spláceny v pravidelných měsíčních splátkách, měl zohlednit také to, že účastníci těchto smluv také počítají s takovým způsobem splácení. Jestliže se pak vypořádáním SJM na postavení věřitele nic nemění (§ 737 odst. 2 o. z.), uvažoval-li odvolací soud o jiné než třídenní lhůtě k plnění, měl posoudit také možnost plnění ve splátkách, což v poměrech vypořádání zákonných majetkových společenství manželů připustila v minulosti výše citovaná judikatura. Je zřejmé, že dluh ze smlouvy o hypotečním úvěru dlouhodobě splácí výhradně dovolatel (a lze předpokládat, že tomu tak bude i nadále) právě v měsíčních splátkách, což měl odvolací soud také zohlednit při úvaze o lhůtě k plnění.

Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek v rozsahu uvedeném ve výroku rozsudku zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. 

Komentář: 

Na počátku roku 2018 se soudní praxe dočkala prvního rozhodnutí dovolacího soudu, které se vztahuje přímo k hmotněprávním otázkám spojeným s vypořádáním SJM podle zák. č. 89/2012 Sb. Tento časový odstup byl dán výkladem přechodných ustanovení ve vztahu k SJM zaniklým, zrušeným nebo zúženým do 31. 12. 2013, která byla vypořádávána podle zák. č. 40/1964 Sb. (k tomu srov. Rc 103/2015). Do doby přijetí rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 6109/2017 se jednalo pouze o rozhodnutí, které ve vztahu k náhradě nákladů řízení ve sporech o vypořádání SJM prohlásilo dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k otázkám spojeným s rozhodováním o náhradě nákladů řízení ve sporech o vypořádání SJM za použitelnou i při rozhodování podle zák. č. 89/2012 Sb.,1 resp. o důležité rozhodnutí, které se dotýkalo otázek spojených se SJM a materiální publicitou veřejných seznamů v situaci nesprávného zápisu věci tvořící součást SJM do kata­stru nemovitostí v podobě zápisu výlučného vlastnického práva jednoho z manželů, při posuzování naléhavého právního zájmu na určení, že taková věc je součástí SJM.2

Publikované rozhodnutí pak otevírá řešení několika hmotněprávních otázek spojených s vypořádáním SJM. Ač se může zdát, že právě při úpravě vypořádání SJM nevykazuje zákonná úprava obsažená v zák. č. 40/1964 Sb. a zák. č. 89/2012 Sb. zásadních změn, bude soudní praxe velmi pečlivě zvažovat, které závěry dosavadní judikatury bude považovat za nadále použitelné či nikoliv. Na rozdíl od judikatury v jiných oblastech věcných práv (nezbytná cesta, vypořádání podílového spoluvlastnictví, sousedská práva v oblasti imisí apod.) při vypořádání SJM nepoužije rozhodovací praxe Nejvyššího soudu tradiční klauzuli o obecné po­užitelnosti dosavadní judikatury s výhradou, že se neuplatní tam, kde zákonná úprava doznala výslovných změn. Ukazuje se totiž s odstupem času, že některé závěry, které soudní praxe vcelku bez pochybností aplikovala z poměrů sporů o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví do režimu vypořádání SJM od 90. let 20. století, resp. ještě do poměrů vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví na počátku 90. let, jsou diskusní a s přijetím úpravy zák. č. 89/2012 Sb. je nutné jejich použitelnost znovu pečlivě posoudit (jedná se zejména o závěry formulované v Rc 42/72). Některé z těchto otázek naznačilo již publikované rozhodnutí; byť závěry v něm vyslovené jsou poměrně široké, dovolací soud se zde přidržel poměrně přísně základního pravidla, že se mohl zabývat pouze otázkami, které dovolatel v rámci dovolání žádal přezkoumat, a nezabýval se těmi otázkami, které také ještě v poměrech nové úpravy nebyly judikaturou dovolacího soudu řešeny, ale jejich zodpovězení se dovolatel nedomáhal, byť se jich soudy ve svých rozhodnutích okrajově dotkly.3

Publikované rozhodnutí řeší (v právních větách) několik dosud neřešených otázek:

1. intertemporalita sporů o vypořádání SJM – od přijetí důležitého Rc 103/2015 je soudní praxe sjednocena v tom, že vypořádání SJM, která zanikla, byla zrušena nebo zúžena do 31. 12. 2013, se v soudních řízeních vypořádávají podle úpravy obsažené v zák. č. 40/1964 Sb., byť soudy rozhodují již za účinnosti zák. č. 89/2012 Sb. Na toto východisko publikované rozhodnutí navazuje doplňujícím závěrem, že pokud došlo k zániku SJM již za účinnosti zák. č. 89/2012 Sb., provede se vypořádání SJM podle tohoto právního předpisu. Tím není dotčena použitelnost zák. č. 40/1964 Sb. v některých ohledech takového řízení, např. při posuzování rozsahu majetku, který je předmětem vypořádání a který byl nabyt za účinnosti zák. č. 40/1964 Sb., platnost právních úkonů učiněných ohledně věcí tvořících součást SJM do 31. 12. 2013 apod. Ostatně lze předpokládat, že právě s ohledem na závěry v Rc 103/2015 soudní praxe u SJM zaniklých po 1. 1. 2014 vcelku bez pochybností provádí vypořádání již podle zák. č. 89/2012 Sb., neboť již za účinnosti tohoto předpisu jsou tato řízení také zahajována;

2. disparita podílů – důležitý závěr vyslovuje rozhodnutí k možnosti použití tzv. disparity podílů, čímž si záměrně zachovává tzv. spravedlnostní nástroj ve sporech o vypořádání SJM. Přestože ani odborná literatura nepochybovala o tom, že tuto možnost by soudy i v poměrech vypořádání SJM podle zák. č. 89/2012 Sb. mít měly, změněná (byť na první pohled nepatrně) formulace zákonného textu budící dojem, že má jít o změnu v dosavadním přístupu soudní praxe, si vyžádala i výslovný výklad této otázky. Přestože praktické zkušenosti v minulosti ukázaly, že se disparita podílů prosazovala do soudní praxe poměrně obtížně, minimálně v posledních deseti letech byl patrný trend zvýšené aplikace tohoto nástroje při vypořádání;

3. tzv. otázka vnosu – zde soudní rozhodnutí bez ambice na zobecňující závěry posoudilo platbu na společný dluh z výlučných prostředků jednoho z bývalých manželů jako investici z výlučného majetku do společného, čímž setrvalo na dosavadním judikaturním přístupu vyjádřeném v Rc 103/2015. Jistá obezřetnost při formulaci obecných závěrů ohledně vnosů pramenila (vedle vymezeného dovolacího rozsahu) také z toho, že odborná literatura začíná naznačovat, že dosavadní velmi široké pojetí tzv. vnosů by měla soudní praxe posuzovat výrazně individuálněji na základě zčásti jiných přístupů a právního hodnocení;4

4. zohlednění okolností, které nastaly po zániku SJM – navzdory problematické formulaci § 740 věty druhé o. z., podle kterého o vypořádání rozhoduje soud podle stavu, kdy nastaly účinky zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění, je třeba při vypořádání brát zřetel také na § 736 větu druhou o. z., podle které dokud zúžené, zrušené nebo zaniklé společné jmění není vypořádáno, použijí se na ně ustanovení o společném jmění přiměřeně. I zde se soudní rozhodnutí přidrželo dosavadního judikaturního přístupu, který při úhradě dluhů zohledňuje i plnění, která některý z bývalých manželů uskutečnil po zániku SJM, a promítá je do vypořádání závěrem, že je dluh třeba vypořádávat ve výši, kdy k vypořádání dochází, a nikoliv ve výši dané ke dni zániku společného jmění.

Protože úprava zák. č. 89/2012 Sb. se na vypořádání SJM uplatní u SJM zaniklých po 1. 1. 2014, pak i při obvykle delší době trvání sporů o vypořádání SJM lze očekávat, že pomalu doznívají spory o vypořádání SJM v režimu zák. č. 40/1964 Sb. a praxe se začne stále více setkávat již s vypořádáním SJM podle zák. č. 89/2012 Sb. Protože půjde o případy v poměrech tohoto zákona judikaturou dovolacího soudu neřešené, lze předpokládat, že se k nim Nejvyšší soud bude vyjadřovat v rámci přípustných dovolání především z pohledu, nakolik jsou dosavadní judikaturní závěry aplikovatelné i v poměrech zák. č. 89/2012 Sb., či nikoliv. 

Rozhodnutí zpracovali JUDr. EVA DOBROVOLNÁ, Ph.D., LL.M., asistentka soudce Nejvyššího soudu, Mgr. MICHAL KRÁLÍK, Ph.D., soudce Nejvyššího soudu.