oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Nejvyšší soud: K naléhavému právnímu zájmu na určení, že věc je předmětem zaniklého a dosud nevypořádaného SJM

publikováno: 13.02.2018

1. Jestliže je v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitosti evidován jen jeden z bývalých manželů a druhý tvrdí, že věc je předmětem zaniklého, avšak dosud nevypořádaného společného jmění manželů, má naléhavý právní zájem na určení, že nemovitost je v zaniklém a doposud nevypořádaném společném jmění manželů. Pokud v průběhu řízení nastanou účinky zákonné domněnky vypořádání, bude třeba žalobu změnit na určení, že věc je v podílovém spoluvlastnictví účastníků.
2. Podkladem pro zápis poznámky spornosti je žaloba na určení, že věc je ve společném jmění manželů, nikoliv žaloba o vypořádání společného jmění manželů.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3245/2017 

K věci: 

Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že nemovitosti – pozemky par. č. 2082/8, zahrada o výměře 788 m2, st. par. č. 5096, zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 139 m2, včetně domu č. p. 2937, který je její součástí, všechny zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu při Královéhradeckém kraji, katastrálního pracoviště Trutnov, na l. v. č. 36 pro obec a katastrální území Dvůr Králové nad Labem – patří do zaniklého společného jmění manželů (dále také „SJM“) žalobce a žalované.

Žalobce se domáhal určení, že sporné nemovitosti jsou součástí zaniklého, avšak nevypořádaného společného jmění manželů – účastníků řízení. Soud prvního stupně žalobě v této části nevyhověl proto, že účastníci již dříve tyto nemovitosti ze SJM dohodou o jeho zúžení řádně vyloučili; tímto závěrem, který žalobce napadl odvoláním, se však odvolací soud nezabýval. Uvedl, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem (§ 80 o. s. ř.), neboť zaniklo-li SJM účastníků a neuplynula dosud tříletá lhůta k podání žaloby na jeho vypořádání, může se žalobce domáhat vypořádání v soudním řízení, ve kterém bude otázka, zda nemovitost patří do SJM, řešena jako předběžná. Odvolací soud odkázal na právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 506/2008; ve věci rozhodl bez nařízení jednání (§ 214 odst. 3 o. s. ř.). Uvedl, že žalobce se stále může domáhat vypořádání SJM rozhodnutím soudu, a nemá tak na požadovaném určení naléhavý právní zájem.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání; jeho přípustnost opírá o tvrzení, že jde o věc dosud v judikatuře neřešenou, a dále, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Vytýká rozhodnutí odvolacího soudu, že bylo pro něj překvapivé, neboť odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil z jiného důvodu, než pro jaký soud prvního stupně žalobu zamítl. Nesouhlasí ani s tím, že by neměl na požadovaném určení naléhavý právní zájem; odkazuje na to, že jde o otázku zápisu práva do veřejných knih [§ 567 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. z.“)], připomíná další spory mezi účastníky a tvrdí, že požadovaným určením by se právní postavení účastníků vyjasnilo. Navrhuje, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolání je důvodné. 

Z odůvodnění: 

Odvolací soud nepostupoval v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 506/2008; navíc právní názor tam uvedený již není pro nemovitosti evidované v katastru nemovitostí použitelný.

Ve zmíněném rozhodnutí se uvádí: „Dovolací soud však má za to, že v případě neshody mezi manžely o tom, zda určitá věc patří či nepatří do společného jmění manželů, není bez významu, zda taková sporná otázka nemůže být již řešena jako předběžná v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů, jestliže již (k dané věci) zaniklo. V řízení o vypořádání společného jmění manželů soud nejprve řeší jako předběžnou otázku, zda majetkové hodnoty, které účastníci učinili předmětem řízení, skutečně do jejich společného jmění manželů patří, a jestliže na ni kladně odpoví, přikáže je některému z účastníků (popř. oběma do podílového spoluvlastnictví) a rozhodne o finančním plnění (náhradě) za takové přikázání. Jestliže je odpověď záporná, žalobu v tomto rozsahu zamítne. Z uvedeného je zřejmé, že otázka společného vlastnictví k určité věci je v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů otázkou předběžnou pro vlastní vypořádání.

Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud otázku existence naléhavého právního zájmu v době, kdy rozhodoval, neposoudil zcela správně, jestliže již předtím společné jmění účastníků zaniklo. Této (oproti době rozhodování soudu prvního stupně) nové situaci již neodpovídal převzatý právní názor, že žalobkyně nadále nemá jinou možnost, jak docílit změny zápisu vlastnictví k předmětným nemovitostem v katastru nemovitostí. Uvedené změny (např. aby byli oba účastníci společně či žalobkyně výlučně určeni vlastníky předmětných nemovitostí) lze již dosáhnout v řízení o vypořádání společného jmění manželů. Po doplnění dokazování v odvolacím řízení bylo namístě, aby žalovaná odvolacímu soudu sdělila, v čem za změněných poměrů mezi účastníky spatřuje svůj naléhavý zájem na požadovaném určení, a odvolací soud jej podle uvedených tvrzení aktuálně posoudil.“

Je zřejmé, že v tomto rozhodnutí dovolací soud nevyloučil možnost existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, jen zpochybnil názor, že je dán již samotným zájmem na změně zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí. Kdyby odvolací soud postupoval podle tohoto právního názoru, musel by žalobci poskytnout možnost vyjádřit se k existenci naléhavého právního zájmu za situace, když se již může domáhat plnění – vypořádání SJM. To neučinil, a navíc je jeho rozhodnutí pro žalobce překvapivé. „V občanském soudním řízení se uplatňuje zásada předvídatelnosti rozhodnutí. Odvolací soud, který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z jiného důvodu, než byl důvod zamítnutí žaloby soudem prvního stupně, aniž by před vydáním potvrzujícího rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem odlišným od právního názoru soudu prvního stupně, a neumožnil jim se k němu vyjádřit, zasáhl do práva na spravedlivý proces; to platí i v případě, že odvolací soud změní rozsudek soudu prvního stupně z důvodů pro účastníka nepředvídatelných“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 646/2009). Pokud odvolací soud takto nepostupoval, je jeho rozhodnutí v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.

Nicméně právní názor, uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 506/2008, týkající se naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví nemovitosti v zaniklém, avšak doposud nevypořádaném SJM účastníků, již není pro nemovitosti evidované v katastru nemovitostí použitelný.

Občanský zákoník z roku 2012 zavedl plně princip materiální publicity zápisů do veřejných seznamů. „Není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Dobrá víra se posuzuje k době, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak k době podání návrhu na zápis“ (§ 984 odst. 1 o. z.). „Není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, může se osoba, jejíž věcné právo je dotčeno, domáhat odstranění nesouladu; prokáže-li, že své právo uplatnila, zapíše se to na její žádost do veřejného seznamu. Rozhodnutí vydané o jejím věcném právu působí vůči každému, jehož právo bylo zapsáno do veřejného seznamu poté, co dotčená osoba o zápis požádala“ (§ 985 o. z.). „Uplatněním práva“ ve smyslu tohoto ustanovení je žaloba na jeho určení; určovací žaloba je podkladem pro vyznačení poznámky spornosti a zamezení účinků zápisu výlučného práva jednoho z účastníků na třetí osoby. Určovací žalobu nemůže nahradit žaloba na plnění, opírající nárok na plnění o právo, jehož existence má být posouzena jako předběžná otázka.

Je-li tedy v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitosti evidován jen jeden z (bývalých) manželů a druhý tvrdí, že věc je předmětem zaniklého, avšak doposud nevypořádaného SJM, může se domáhat určení, že nemovitost je v zaniklém a doposud nevypořádaném SJM. Pokud v průběhu řízení nastanou účinky zákonné domněnky vypořádání (§ 741 o. z., § 150 odst. 4 zák. č. 40/1964 Sb.), bude třeba žalobu změnit na určení, že věc je v podílovém spoluvlastnictví účastníků.

Jestliže tedy odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. 

Komentář: 

Publikovaný rozsudek představuje velmi významné rozhodnutí dovolacího soudu, které řeší dvě samostatné právní otázky, byť spolu do jisté míry spojené. Významné je především v tom, že se týká poměrů společného jmění manželů již podle zák. č. 89/2012 Sb. a současně představuje odklon od dosavadní judikatury, přičemž je pro soudní praxi velmi přínosná skutečnost, že dovolací soud měl možnost zaujmout k danému problému stanovisko relativně brzy po nabytí účinnosti občanského zákoníku.

První právní otázkou je posouzení naléhavého právního zájmu na určení, že věc je součástí SJM. V poměrech zák. č. 40/1964 Sb. soudní praxe vcelku bez pochybností připouštěla žaloby na určení, že věc je součástí SJM[1] za trvání manželství, výrazně konzervativnější přístup k naléhavému právnímu zájmu však zastávala v případech, kdy SJM již zaniklo a některý z manželů se domáhal nápravy katastrálního zápisu, protože neprobíhalo řízení o vypořádání SJM, a zejména v případech, kdy po zániku SJM již probíhalo řízení o vypořádání společného jmění, a přesto se ještě některý z manželů domáhal určení, že daná věc tvoří součást SJM. Obecně traktovaná a uznávaná zásada, že naléhavý právní zájem na určení je dán mimo jiné tam, kde prostřednictvím soudního rozhodnutí má být dosaženo souladu skutečného a katastrálního stavu, se v poměrech SJM nahrazovala úvahou, že dosažení shody skutečného a katastrálního stavu bude učiněno prostřednictvím rozhodnutí o vypořádání SJM, kde otázku zařazení věci do SJM soud posuzoval jako otázku předběžnou.

Za východisko řešení těchto otázek v soudní praxi dovolacího soudu sloužil právě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 506/2008, který řešil jako otázku dosud v judikatuře Nejvyššího soudu neřešenou existenci naléhavého právního zájmu na určení, že určitá věc je součástí SJM poté, co společné jmění manželů – účastníků ke sporné věci zaniklo.[2]

Zatímco rozhodnutí vcelku bez pochybností připouštělo existenci naléhavého právního zájmu na určení určité věci jako součásti SJM za trvání manželství („obecně totiž není vyloučeno, aby naléhavý právní zájem na určovací žalobě v průběhu řízení pominul, popř. aby teprve nastal. Podle názoru dovolacího soudu lze za trvání společného jmění manželů připustit existenci naléhavého právního zájmu na určení, že určitá věc náleží do společného jmění manželů – účastníků, zvláště jde-li o nemovitost, která je evidována v katastru nemovitosti. Obvykle to bude v případech, kdy si na spornou nemovitost činí vlastnické nároky osoba třetí, nebo v případě neplatnosti převodu takové věci na jinou osobu jen jedním z manželů bez účasti druhého manžela. Není vyloučen naléhavý právní zájem ani v případě představovaném žalobou v této věci, kdy jeden z manželů koupí nemovitost ze zdrojů, jež (podle tvrzení druhého manžela) mají náležet do společného jmění manželů, jen pro sebe“), pro období po zániku SJM však naznačilo, že samotný požadavek na dosažení shody mezi skutečným a katastrálně evidovaným stavem nemusí zakládat naléhavý právní zájem na požadovaném určení.

Následná snaha senátu 22 Cdo o korekci tohoto judikaturního trendu ve prospěch posílení naléhavého právního zájmu ještě v poměrech obč. zák. č. 40/1964 Sb. však nebyla úspěšná, což se potvrdilo i v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 1726/2012, který důvody ke korekci názorů vyslovených v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 506/2008 neshledal. Velký senát zde lapidárně uzavřel, že „žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, jelikož se mohla domoci téhož žalobou na plnění (žalobou o vypořádání již zaniklého společného jmění manželů)“.

Tímto závěrem se zdála být otázka naléhavého právního zájmu na určení věci coby součásti SJM vyřešena (viz však dále).

Náznak snahy o opětovné prověření správnosti dosavadních závěrů v otázkách naléhavého právního zájmu již v poměrech panujících po účinnosti zák. č. 89/2012 Sb. naznačil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1789/2016, kde vysvětlil, že na určení, že sporná věc je součástí společného jmění, může mít účastník naléhavý právní zájem, jestliže si na spornou věc činí vlastnické nároky osoba třetí, nebo v případě neplatnosti převodu takové věci na jinou osobu jen jedním z manželů bez účasti druhého manžela.[3] Protože rozsudek o vypořádání SJM je závazný jenom pro účastníky, nelze upřít naléhavý právní zájem na určení proti třetí osobě jen proto, že již probíhá řízení o vypořádání SJM.

Z tohoto rozhodnutí vyplývají dva důležité momenty:

1. Připouští se určovací žaloba, je-li v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník třetí osoba, i tehdy, pokud již probíhá řízení o vypořádání SJM. Připuštění takové žaloby je dáno požadavkem, aby soudní rozhodnutí mohlo být způsobilé k zápisu do katastru nemovitostí. Tento cíl by nemohl být naplněn tehdy, pokud by v průběhu řízení o vypořádání SJM byla v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník třetí osoba, protože pak by rozhodnutí o vypořádání SJM nenavazovalo na stav zápisu v katastru nemovitostí. Jestliže se však dosáhne určení, že věc je součástí SJM, je tato otázka vyřešena jednak ve vztahu k třetí osobě, ale také ve vztahu mezi manžely a odpadá její předběžné posouzení v řízení o vypořádání SJM.

2. Již v tomto rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1789/2016 se naznačila mimořádně významná rovina pro posílení naléhavého právního zájmu na určení, že věc je součástí společného jmění, a to je ochrana před důsledky materiální publicity katastru nemovitostí (§ 980 a násl. o. z.). Ochrana tzv. dobrověrného nabyvatele se totiž může vyskytovat jak v případech, kdy je jako vlastník v katastru nemovitostí zapsána třetí osoba, jež vlastníkem věci ve skutečnosti není, tak také v případech, kdy je jako vlastník věci zapsán pouze jeden z manželů, ačkoliv se jedná o věc tvořící součást SJM.

Judikatura Ústavního soudu připustila nabývání od ne­oprávněného v katastrálních poměrech i v období účinnosti zák. č. 40/1964 Sb. v judikatuře, která se definitivně zformovala až po zrušení zák. č. 40/1964 Sb. v klíčovém nálezu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, nálezech ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 402/15, a ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 405/16, což ve svém důsledku nakonec respektoval i Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016.[4]

Tím ovšem vznikl do jisté míry historický paradox, že riziko nabývání od neoprávněného existovalo i v poměrech zák. č. 40/1964 Sb., přesto však soudní praxe nespatřovala naléhavý právní zájem na určení, že věc je součástí SJM, jestliže již došlo k zániku společného jmění. Tím ovšem vznikl stav, že pokud byl zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník nemovité věci pouze jeden z manželů, ačkoliv šlo o věc tvořící SJM, a došlo k zániku SJM, byla výrazně omezena možnost dosáhnout nápravy katastrálního stavu, přičemž riziko, že v mezidobí od zániku společného jmění do jeho vypořádání věc od „katastrálního vlastníka“ třetí osoba koupí, bylo tím větší, čím delší byla časová prodleva od zániku SJM do jeho skutečného vypořádání s odrazem v katastru nemovitostí.

Právě se zdůrazněným poukazem na princip materiální publicity a právní úpravu s tím spojenou (§ 980 až 986 o. z.) aktuální publikované rozhodnutí Nejvyššího soudu zdůrazňuje, že zavedení tohoto principu je jasným důvodem pro posílení naléhavého právního zájmu na určení, že určitá věc je součástí SJM. Jde totiž o to, že v případě zápisu výlučného vlastnického práva k nemovité věci pouze ve prospěch jednoho z manželů, který následně věc prodá třetí osobě, se dostává do střetu ochrana dvou subjektů:[5] za prvé tzv. dobrověrného nabyvatele, jenž se bude dovolávat ochrany s poukazem na splnění podmínek pro nabytí ve smyslu § 984 o. z., a za druhé opomenutého manžela, který se dovolá relativní neplatnosti převodní smlouvy podle § 714 o. z. s tím, že se nejednalo o běžnou záležitost, a se závěrem, že věc stále tvoří součást SJM.

Přestože soudní praxe na úrovni dovolacího soudu zatím tento případ v poměrech zák. č. 89/2012 Sb. neřešila,[6] je zřejmé, že spory tohoto typu se budou v soudní praxi objevovat nepochybně poměrně často, tím spíše, čím častěji bude v katastru nemovitostí nesprávný zápis výlučného vlastnictví k majetku, který tvoří součást SJM. Aby se elimininovala rizika tohoto střetu, publikované rozhodnutí zdůrazňuje, že manžel, který se domáhá určení, že určitá věc tvoří součást SJM, má naléhavý právní zájem na takovém určení i tehdy, pokud již došlo k zániku SJM, a jde tedy o věc v zaniklém a dosud nevypořádaném SJM. Tento závěr o naléhavém právním zájmu platí bez pochybností tím spíše, pokud jde o SJM ještě trvající, a soudní praxe by ho měla přijmout i tehdy, jestli by šlo o SJM, které již zaniklo a kde probíhá řízení o vypořádání společného jmění. Z pohledu nabyvatele je totiž situace ve vztahu ke katastru nemovitostí a v něm obsažených informací v zásadě stejná bez ohledu na to, kdy katastrálně zapsaný majetek nabývá; jestliže je v katastru nemovitostí zápis výlučného vlastnického práva jednoho z manželů a nabyvatel ani neví, že jde o majetek ve společném jmění, pak je z jeho pohledu nerozhodné, jestli tento majetek nabývá za trvání SJM, po jeho zániku, když žádné řízení o vypořádání neprobíhá,[7] anebo ve fázi, kdy již soud vede řízení o vypořádání SJM. Ve všech těchto případech při splnění podmínek § 984 o. z. se bude dobrověrného nabyvatelství dovolávat.

Proto také základní argument rozhodnutí je založen na tom, že se existencí naléhavého právního zájmu má posilovat předcházení rizika dobrověrného nabyvatelství. V zásadě nejde o nic jiného než o vždy uznávaný požadavek na dosažení shody mezi katastrálním a skutečným stavem, který býval také dostačující pro závěr o naléhavém právním zájmu na požadovaném určení, a potud jde tedy o potvrzení dosavadního přístupu zdůrazněného právě poukazem na výslovnou úpravu dobrověrného nabyvatelství. Tento závěr je pak posílen obsahem druhého stěžejního prvku publikovaného rozhodnutí ve směru, že podkladem pro zápis tzv. poznámky spornosti není samotná žaloba o vypořádání SJM, ale právě žaloba o určení, že konkrétní věc je v SJM.

Ostatně otázka naléhavého právního zájmu v publikovaném rozhodnutí není první, která se již v poměrech zák. č. 89/2012 Sb. objevila a kde se objevil argument materiální publicity jakožto okolnosti posilující naléhavý právní zájem na určení právního vztahu (v daném případě spoluvlastnického vztahu) taktéž ve vazbě na relativně neplatné právní jednání. Protože se však jednalo o problematiku podílového spoluvlastnictví, a nikoliv SJM, byť se shodou potud, že v katastru nemovitostí byl v důsledku dovolání se relativní neplatnosti právního jednání tvrzený zčásti nesprávný katastrální zápis, odkazujeme čtenáře na popis a vysvětlení tohoto problému v odborné literatuře[8] tím spíše, že věc se v současné době nachází ve fázi řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu, o níž dosud nebylo rozhodnuto. 

Rozhodnutí zpracovali JUDr. EVA DOBROVOLNÁ, Ph.D., LL.M., asistentka soudce Nejvyššího soudu, Mgr. MICHAL KRÁLÍK, Ph.D., soudce Nejvyššího soudu. 



[1] Tyto žaloby byly podávány obvykle: a) vůči třetí osobě zapsané v katastru nemovitostí s argumentem, že k zápisu došlo na základě relativně neplatného právního úkonu pro rozpor s § 145 odst. 2 obč. zák. č. 40/1964 Sb., neboť se jednalo o převod nemovitosti jakožto neběžnou záležitost, k níž nedal druhý z manželů souhlas, a katastrálně zapsaný manžel převedl nemovitost na třetí osobu. Po dovolání se relativní neplatnosti ze strany nezapsaného manžela byla obvykle podána žaloba na určení, že věc je v SJM, b) vůči druhému z manželů, jestliže byl zapsán jako výlučný vlastník nemovitosti, ačkoliv podle tvrzení druhého manžela se jednalo o nemovitost tvořící součást SJM.

[2] Právně významná část rozhodnutí je citována přímo v publikovaném rozhodnutí, a proto na ni pro stručnost odkazujeme.

[3] Zde Nejvyšší soud odkázal právě na rozhodnutí 22 Cdo 506/2008.

[4] I když toto rozhodnutí nakonec nebylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nic to nemění na tom, že i judikatura Nejvyššího soudu nabývání od neoprávněného nakonec připustila.

[5] Podrobně k tomuto problém srov.: F. Melzer, P. Tégl a kol.: Občanský zákoník – velký komentář, Svazek IV, § 655-975, Leges, Praha 2016, str. 367-370.

[6] V poměrech zák. č. 40/1964 Sb. dávala soudní praxe přednost v těchto případech ochraně společného jmění, nicméně se jednalo o závěry přijaté ještě před ústavněprávní judikaturou, která nabývání od neoprávněného připustila (k tomu srov. např. rozsudek ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3450/2009, uveřejněný pod č. 131/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

[7] Může nastat také situace, kdy je vlastnické právo k věci zapsáno ve prospěch jednoho z manželů a probíhá řízení o vypořádání společného jmění. V takovém případě může být zapsána poznámka (nikoliv spornosti) podle § 23 odst. 1 písm. o) zák. č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ale nemusí, např. proto, že: a) v katastru je zapsána nemovitost jako výlučné vlastnictví jednoho z manželů a tento manžel podává návrh na vypořádání SJM, tuto nemovitost nezahrne do žaloby, b) návrh podává druhý manžel, ale neví, že taková nemovitost existuje, c) účastník informaci o zahájeném řízení katastru nesdělí, i když o nemovitosti ví, d) účastník informaci o zahájeném řízení katastru nemovitostí zašle, ale učiní tak až delší dobu po podání žaloby, d) informace o takovém řízení je účastníkem poslána, ale ještě není v katastru zapsána, e) nemovitost je katastrálně evidována jako vlastnictví třetí osoby odlišné od účastníků řízení o vypořádání SJM – ve všech těchto případech se dobrověrnému nabyvateli jeví katastrální zápis jako správný, bez informací zpochybňujících jeho dobrou víru. V těchto případech má určovací žaloba, že věc je v SJM, svůj význam. Tato žaloba ho má ale i tehdy, pokud obecná poznámka zapsána je, protože účinky obecné poznámky jsou jiné než poznámky spornosti. Obecná poznámka sice dobou víru nabyvatele zpochybní, ale nevylučuje naléhavý právní zájem na určení, že věc je ve společném jmění. 

[8] K tomu srov. M. Králík: Podílové spoluvlastnictví: přechodná ustanovení a judikatura Nejvyššího soudu, Bulletin advokacie č. 4/2017, str. 32-33.