oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Nejvyšší soud k náhradě za ztrátu na výdělku pro zaměstnance, který začal podnikat jako OSVČ

autor: Richard W. Fetter
publikováno: 15.12.2016

Většina pojednání a návodů pro správný výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, která se přiznává jako odškodnění pracovním úrazem nebo nemocí z povolání postiženým zaměstnancům v důsledku omezení (nebo i celkové ztráty) jejich schopnosti pracovat, se týká osob, které v omezeném rozsahu nadále vykonávají zaměstnání, ale nikoliv osob, které začaly podnikat z pozice osob samostatně výdělečně činných. Poškozený zaměstnanec však nemusí svůj výdělek po pracovním úrazu nebo zjištění nemoci z povolání vždy dosahovat v závislé činnosti. Může začít podnikat jako osoba samostatně výdělečně činná. Také takové příjmy mohou být ovlivněny tím, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání snížena (omezena). K problematice náhrady za ztrátu na výdělku pro osoby samostatně výdělečně činné se nedávno vyjádřil Nejvyšší soud ve dvou významných judikatorních rozhodnutích.

Nejvyšší soud ČR nejprve řešil otázku, zda při zjišťování výdělku dosahovaného po zjištění nemoci z povolání zaměstnancem při výkonu podnikatelské činnosti je třeba přihlížet k odpisům hmotného majetku uplatněným přiznání k dani z příjmů. Posléze se Nejvyšší soud ČR zabýval otázkou, zda lze za výdělek po zjištění nemoci z povolání dosahovaný zaměstnancem, který vykonává podnikatelskou činnost, považovat pro účely stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti minimální započitatelný příjem podle ust. § 8 odst. 2 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů, který však poškozený nedosahuje.  

Nároky poškozeného

Zákoník práce, který upravuje vztahy mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, obsahuje i úpravu povinnosti zaměstnavatele nahradit zaměstnanci škodu a nemajetkovou újmu vzniklou v souvislosti s pracovním úrazem nebo nemocí z povolání. Mezi druhy náhrady škody patří i náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Pracovní úraz či nemoc z povolání si totiž obvykle vynutí přechod zaměstnance na hůře placenou práci nebo dokonce poškozený ztratí schopnost pracovat a vydělávat si zcela. Zaměstnanci se proto přiznává pravidelné odškodnění (náhrada za ztrátu na výdělku příslušející po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání nebo při uznání invalidity) ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody, kterého tedy dosahoval před pracovním úrazem či nemocí z povolání v původním zaměstnání, a stávajícím výdělkem v současném povolání, dosahovaném po pracovním úrazu nebo zjištění nemoci z povolání, a to s připočtením případného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu – náhrada za ztrátu na výdělku.

Výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti se provádí tak, že se vychází z průměrného výdělku před vznikem škody a z výdělku dosahovaného po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání, s připočtením případného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu. Je-li výdělek zaměstnance po pracovním úrazu nebo nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu nižší než jeho průměrný výdělek před vznikem škody, pak je zaměstnavatel povinen tento rozdíl dorovnat náhradou za ztrátu na výdělku. Dojde-li u poškozeného ke zvýšení dosahovaného výdělku nebo zvýšení invalidního důchodu, sníží se mu poskytovaná náhrada za ztrátu na výdělku.

Otázka odpisů

Žalobce pracoval jako zaměstnanec u žalovaného zaměstnavatele do 25. 10. 1996 jako horník, když v roce 1993 u něj byla zjištěna nemoc z povolání, pro jejíž následky byl od 1. 3. 1993 převeden v rámci dolu na jinou méně placenou práci. Žalovaný mu poskytoval náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Po rozvázání pracovního poměru účastníků dohodou dne 25. 10. 1996 žalovaný poskytoval žalobci náhradu za ztrátu na výdělku ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem zjištěným ke dni rozvázání pracovního poměru. Žalobce vykonával od roku 2005 činnost zemědělského podnikatele a podle přiznání k dani z příjmů za rok 2009 dosáhl z této činnosti příjmů ve výši 1 171 673 Kč, od nichž odečetl výdaje související s příjmy ve výši 686 824 Kč, a po odečtení uplatněných odpisů hmotného majetku ve výši 519 044 Kč vykázal ztrátu ve výši 34 195 Kč; zároveň v tomto přiznání k dani vykázal dílčí základ daně ze závislé činnosti ve výši 64 572 Kč. Žalovaný odmítl poskytnout žalobci náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za rok 2009 s odůvodněním, že jeho skutečné příjmy z činnosti zemědělského podnikatele v tomto období byly po odečtení výdajů vynaložených na jejich dosažení vyšší než průměrný výdělek žalobce před vznikem škody, který po valorizaci k 1. 1. 2009 činil 32 513 Kč, a náhradu za ztrátu na výdělku žalobci neposkytoval ani v dalších obdobích.

Jaký názor měly nižší soudy

Soud prvního stupně žalobě na vyplacení náhrady vyhověl, dospěl totiž k závěru, že výdělek žalobce po zjištění nemoci z povolání nelze pro účely poskytování náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti zjišťovat bez přihlédnutí k žalobcem uplatněným odpisům ve výši 519 044 Kč, jak to činí žalovaný, který nesprávně vychází z výdělku žalobce ve výši rozdílu mezi příjmy a výdaji (bez odpisů), tj. ve výši 528 026 Kč, přepočteného na částku 44 002 Kč měsíčně, a který proto přestal žalobci náhradu za ztrátu na výdělku poskytovat, neboť podle jeho názoru došlo ke změně poměrů u žalobce, které byly rozhodující pro určení dosud vyplácené náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, protože „výše výdělků žalobce za rok 2009 byla vyšší než by žalobce mohl dosahovat před vznikem škody po příslušných valorizacích“. [1]

K odvolání žalovaného odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Proti takovému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítal, že odpisy nepředstavují „reálný výdaj“, neboť se jedná pouze o „ekonomickou veličinu snižující základ daně“, a že k nim proto při zjišťování skutečného výdělku pro účely výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku nelze přihlížet. 

Posouzení věci Nejvyšším soudem

Poškozený zaměstnanec nemusí svůj „výdělek po zjištění nemoci z povolání“ vždy dosahovat za vykonanou práci v pracovním poměru nebo v poměru obdobném pracovnímu poměru. Začne-li zaměstnanec vykonávat po zjištění nemoci z povolání jako podnikatel místo nebo vedle činnosti konané v pracovním poměru nebo v poměru obdobném pracovnímu poměru soustavnou činnost vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku, představují jeho příjmy z podnikání rovněž výdělek po zjištění nemoci z povolání. Také tyto příjmy totiž mohou být ovlivněny tím, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem nemoci z povolání snížena (omezena), a že tedy zaměstnanec není schopen při svém podnikání dosahovat pro své zdravotní postižení způsobené nemocí z povolání takové příjmy, které by odpovídaly výdělku, jehož dosahoval před poškozením.

Na uvedeném závěru nic nemění skutečnost, že výše příjmů z podnikání podnikatele – fyzické osoby je ovlivňována nejen tím, jaké úsilí podnikatel při svém podnikání sám vynaložil, ale i dalšími faktory (například poptávkou po výrobcích, které vyrábí, cenou výrobků a vynaloženými náklady a investicemi). Uvedené skutečnosti, ovlivňující výsledky podnikání (zejména zisk), jsou s podnikáním nutně spojeny stejně jako to, že výše výdělku (mzdy nebo platu) zaměstnance z pracovního poměru nebo z poměru obdobného pracovnímu poměru závisí nejen na pracovním úsilí zaměstnance, ale i na poměrech jeho zaměstnavatele (zejména na tom, jakou mzdu poskytuje svým zaměstnancům podle kolektivní, pracovní nebo jiné smlouvy, popřípadě jaký plat zaměstnancům náleží podle právních předpisů).

Při zjišťování průměrného výdělku poškozeného zaměstnance, který vykonává podnikatelskou činnost, nelze vycházet jen z příjmů (výnosů) dosažených poškozeným z této činnosti, ale také z výdajů (nákladů), které musel vynaložit, aby tyto příjmy (výnosy) získal. Rozdíl mezi těmito příjmy (výnosy) a výdaji (náklady) poškozeného zaměstnance představuje jeho zisk, a tedy i výdělek v období, v němž tyto příjmy (výnosy) dosáhl a v němž tyto výdaje (náklady) vynaložil. Výdaje (náklady), které poškozený zaměstnanec vynaložil na dosažení příjmů (výnosů) ze své podnikatelské činnosti, mohou být spojeny též s úplatným pořízením hmotného majetku (například strojů, zařízení, budov aj.), kterého je k této jeho činnosti zapotřebí. Protože tyto výdaje (náklady) se v přiznání k dani z příjmů, z něhož je třeba při zjišťování průměrného výdělku poškozeného zaměstnance vykonávajícího podnikatelskou činnost zejména vycházet, neuplatňují (nemohou uplatňovat) jednorázově ve zdaňovacím období, ve kterém byly skutečně vynaloženy, nýbrž postupně ve více zdaňovacích obdobích ve formě odpisů hmotného majetku za podmínek stanovených zákonem o daních z příjmů, je možné k nim ve zdaňovacím období, v němž se zjišťuje průměrný výdělek, přihlédnout jen v rozsahu odpovídajícím výši odpisů hmotného majetku, které poškozený zaměstnanec v souladu se zákonem o daních z příjmů uplatnil ve svém daňovém přiznání.

Jak hodnotit odpisy

Okolnost, že poškozený zaměstnanec uplatnil ve svém přiznání k dani z příjmů odpisy hmotného majetku, však sama o sobě (bez dalšího) nemůže vést k závěru, že skutečně vynaložil výdaje (náklady) na úplatné pořízení hmotného majetku, kterého je zapotřebí k jeho podnikatelské činnosti a k dosahování příjmů z ní. Odpisy hmotného majetku totiž poplatník daně z příjmů může uplatnit jako výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů pro zjištění základu daně z příjmů nejen v souvislosti s úplatným pořízením hmotného majetku, ale i v případech jeho bezúplatného nabytí (například zděděním nebo darováním) nebo pořízení či vyrobení ve vlastní režii. Přihlížet nelze bez dalšího ani k odpisům hmotného majetku uplatněným poškozeným zaměstnancem v jeho daňovém přiznání v souvislosti s úplatným pořízením hmotného majetku, neboť samotná skutečnost, že poškozený zaměstnanec tento majetek pořídil úplatně, nevypovídá nic o tom, zda jde o majetek, který je vskutku potřebný k jeho podnikatelské činnosti a k dosahování příjmů z ní.

Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že při zjišťování průměrného výdělku zaměstnance, který vykonává podnikatelskou činnost, po zjištění nemoci z povolání je třeba přihlížet též k odpisům hmotného majetku uplatněným zaměstnancem v jeho přiznání k dani z příjmů, jestliže jsou tyto odpisy spojeny s úplatným pořízením hmotného majetku, který je potřebný k jeho podnikatelské činnosti a k dosahování příjmů z ní.

V projednávané věci se soudy tím, s jakým majetkem byly spojeny odpisy hmotného majetku ve výši 519 044 Kč uplatněné žalobcem v jeho přiznání k dani z příjmů za zdaňovací období roku 2009, zda šlo o hmotný majetek potřebný k podnikatelské činnosti žalobce a k dosahování příjmů z ní a zda byl žalobcem pořízen úplatně, nezabývaly. Rozsudek odvolacího proto soudu není správný. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud ČR svým rozsudkem spis. zn. 21 Cdo 1525/2014, ze dne 9. 4. 2015, rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 

Snižování renty pro snížené pracovní úsilí

Dosahuje-li zaměstnanec ze své viny nižšího výdělku než ostatní zaměstnanci vykonávající u zaměstnavatele stejnou práci nebo práci téhož druhu, považuje se za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání průměrný výdělek, kterého dosahují tito ostatní zaměstnanci. Zaměstnanci, který bez vážných důvodů odmítne nastoupit práci, kterou mu zaměstnavatel zajistil, přísluší náhrada za ztrátu na výdělku pouze ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a průměrným výdělkem, kterého mohl dosáhnout na práci, která mu byla zajištěna. Zaměstnavatel zaměstnanci neuhradí škodu do výše částky, kterou si bez vážných důvodů opomenul vydělat. 

Podnikatel málo vydělává 

Poškozený zaměstnanec nemusí svůj „výdělek po pracovním úrazu nebo zjištění nemoci z povolání“ vždy dosahovat za vykonanou práci v pracovním poměru nebo v poměru obdobném pracovnímu poměru. Začne-li zaměstnanec vykonávat po pracovním úrazu nebo zjištění nemoci z povolání jako podnikatel – místo nebo vedle činnosti konané v pracovním poměru nebo v poměru obdobném pracovnímu poměru – soustavnou činnost vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku, představují jeho příjmy z podnikání rovněž výdělek po pracovním úrazu nebo zjištění nemoci z povolání. Také tyto příjmy totiž mohou být ovlivněny tím, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání snížena (omezena), a že tedy zaměstnanec není schopen při svém podnikání dosahovat pro své zdravotní postižení způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání takové příjmy, které by odpovídaly výdělku, jehož dosahoval před poškozením.

Na uvedeném závěru nic nemění skutečnost, že výše příjmů z podnikání podnikatele – fyzické osoby je ovlivňována nejen tím, jaké úsilí podnikatel při svém podnikání sám vynaložil, ale i dalšími faktory (například poptávkou po výrobcích nebo službách, které vyrábí nebo poskytuje, cenou výrobků nebo služeb a vynaloženými náklady a investicemi). Uvedené skutečnosti, ovlivňující výsledky podnikání (zejména zisk), jsou s podnikáním nutně spojeny stejně jako to, že výše výdělku (mzdy nebo platu) zaměstnance z pracovního poměru nebo z poměru obdobného pracovnímu poměru závisí nejen na pracovním úsilí zaměstnance, ale i na poměrech jeho zaměstnavatele (zejména na tom, jakou mzdu poskytuje svým zaměstnancům podle kolektivní, pracovní nebo jiné smlouvy, popřípadě jaký plat zaměstnancům náleží podle právních předpisů).

Ani v případě zaměstnance, který vykonává podnikatelskou činnost, není (nemusí být) pro určení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání plné nebo částečné invalidity bez dalšího vždy rozhodující výdělek, který tento zaměstnanec skutečně dosahuje. Opomene-li si zaměstnanec vykonávající podnikatelskou činnost bez vážných důvodů vydělat částku, kterou by si s přihlédnutím ke své dosavadní kvalifikaci, zdravotnímu stavu, schopnostem a zkušenostem mohl vydělat, není zaměstnavatel povinen mu tuto ztrátu na výdělku nahradit. 

Minimální započitatelný příjem pro určení životního minima a sociálních dávek

K závěru, že poškozený zaměstnanec vykonávající podnikatelskou činnost si bez vážných důvodů opomenul vydělat částku, kterou by si s přihlédnutím ke své dosavadní kvalifikaci, zdravotnímu stavu, schopnostem a zkušenostem mohl vydělat, je možné dospět pouze na základě konkrétních okolností případu svědčících o pasivním postoji poškozeného zaměstnance k možnostem dosahování vyššího výdělku při výkonu jeho podnikatelské činnosti, a nikoli jen na základě skutečnosti, že jeho výdělek je nižší než minimální příjem z podnikání stanovený zákonem č. 110/2006 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) pro účely určení životního a existenčního minima.

Za započitatelný příjem za kalendářní měsíc se u osoby, která má nebo měla příjmy z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti uvedené v zákoně o daních z příjmů, považuje částka odpovídající měsíčnímu průměru těchto příjmů za období uvedené v daňovém přiznání za předchozí zdaňovací období zahrnující kalendářní měsíce, v nichž byla alespoň po část měsíce vykonávána činnost, z níž měla osoba tyto příjmy, nejméně však částka ve výši 50 % měsíční průměrné mzdy v národním hospodářství za předchozí kalendářní rok (zaokrouhlená na celé stokoruny dolů), kterou vyhlašuje Ministerstvo práce a sociálních věcí na základě údajů Českého statistického úřadu sdělením uveřejněným ve Sbírce zákonů. Účelem stanovení „minimálního započitatelného příjmu“ osob, které měly nebo mají příjmy z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti uvedené v zákoně o daních z příjmů, je zamezení zneužívání systému dávek pomoci v hmotné nouzi, jejichž poskytováním stát napomáhá řešit situaci osob či rodin, které nemají dostatečné příjmy a jejichž celkové sociální a majetkové poměry neumožňují uspokojení základních životních potřeb na úrovni ještě přijatelné pro společnost, a současně si tyto příjmy nemohou z objektivních důvodů zvýšit a vyřešit tak svoji nelehkou situaci vlastním přičiněním.

Předmětná částka minimálního započitatelného příjmu odpovídající 50 % průměrné měsíční mzdy v národním hospodářství činí do 30. 6. 2016 12 800 Kč a od 1. 7. 2016 13 200 Kč.

Ve sporu o náhradu na ztrátu na výdělku, který projednal Nejvyšší soud pod spis. zn. 21 Cdo 2378/2014, soud prvního stupně vzhledem k tomu, že skutečné příjmy žalobkyně – zaměstnankyně z podnikání nedosahovaly částky ve výši 50 % měsíční průměrné mzdy v národním hospodářství, která je vyhlašována Ministerstvem práce a sociálních věcí, vycházel při zjišťování výdělku žalobkyně po zjištění nemoci z povolání v rozhodném období ze zákona č. 110/2006 Sb., který v ust. § 8 odst. 2 považuje pro účely stanovení výše „sociálních dávek“ za započitatelný příjem osoby mající příjmy z podnikání nejméně částku ve výši 50 % měsíční průměrné mzdy v národním hospodářství, která je vyhlašována Ministerstvem práce a sociálních věcí (minimální započitatelný příjem osoby mající příjmy z podnikání). Soud prvního stupně uvedl, že se mu tento způsob výpočtu se jeví jako logický i vzhledem k zabránění situacím, ve kterých osoby po pracovním úrazu či s nemocí z povolání zvolí dráhu osoby samostatně výdělečně činné a úmyslně vykazují nízké příjmy, aby měly nárok na vyšší náhradu za ztrátu na výdělku. Skutečnost, že výdělky žalobkyně byly bezpochyby ovlivněny tím, že její pracovní schopnost byla následkem nemoci z povolání snížena (omezena) a že žalobkyně tak nebyla schopna při svém podnikání dosahovat příjmy odpovídající výdělku, který měla před poškozením, shledal soud prvního stupně pro způsob výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku nerozhodnou. 

Posouzení případu Nejvyšším soudem

Tento názor však naštěstí pro poškozenou bývalou zaměstnankyni nesdílel ani odvolací soud, ani Nejvyšší soud, který uvedl ve svém usnesení ze dne 19. 1. 2016 následující:

Minimální započitatelný příjem“ stanovený pro účely určení životního a existenčního minima se vztahuje – jak vyplývá z ust. § 8 zákona č. 110/2006 Sb. i na podnikající nebo jinak samostatně výdělečně činné osoby, jejichž příjmy uvedeného minima nedosahují proto, že jejich pracovní schopnost byla následkem nemoci z povolání snížena (omezena). Je-li účelem náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné nebo částečné invalidity) poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené nemocí z povolání dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením, nemůže být tento účel naplněn tím, že se při odškodnění zaměstnance bude přihlížet nikoli k výdělku, který skutečně dosahuje po zjištění nemoci z povolání a který odpovídá zbytku jeho pracovního potenciálu, nýbrž k výdělku („minimálnímu započitatelnému příjmu“ stanovenému pro účely určení životního a existenčního minima), který nedosahuje a s ohledem na snížení (omezení) jeho pracovní schopnosti v důsledku nemoci z povolání ani dosahovat nemůže.

Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že výdělkem zaměstnance, který vykonává podnikatelskou nebo jinou samostatnou výdělečnou činnost, po zjištění nemoci z povolání pro účely stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné nebo částečné invalidity) příslušející tomuto zaměstnanci může být jen výdělek jím skutečně dosahovaný, popřípadě stanovený s přihlédnutím k částkám, které si bez vážných důvodů opomenul vydělat, nikoli však minimální započitatelný příjem z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti stanovený v § 8 odst. 2 zákona č. 110/2006 Sb. pro účely určení životního a existenčního minima, který tento zaměstnanec nedosahuje.

V projednávané věci soud prvního stupně, jak už bylo uvedeno, považoval za výdělek žalobkyně po zjištění nemoci z povolání částku ve výši 50 % měsíční průměrné mzdy v národním hospodářství vyhlašovanou Ministerstvem práce a sociálních věcí jako minimální započitatelný příjem z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti stanovený v § 8 odst. 2 zákona č. 110/2006 Sb. pro účely určení životního a existenčního minima, neboť zjistil, že skutečné příjmy žalobkyně, která vykonávala podnikatelskou činnost za situace, kdy její pracovní schopnost z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla o 20 %, byly v rozhodném období nižší než tato částka. Shledal-li odvolací soud v napadeném usnesení tento právní názor soudu prvního stupně, který na základě něj zamítl žalobu, nesprávným, je tento závěr odvolacího soudu – jak vyplývá z výše uvedeného – v souladu se zákonem. Nejvyšší soud ČR proto zamítl dovolání žalovaného zaměstnavatele proti usnesení odvolacího soudu. 

Shrnutí

Při zjišťování průměrného výdělku zaměstnance, který vykonává podnikatelskou činnost, po zjištění nemoci z povolání – pro účely stanovení náhrady za ztrátu na výdělku je třeba přihlížet též k odpisům hmotného majetku uplatněným (bývalým) zaměstnancem (posléze podnikatelem – OSVČ) v jeho přiznání k dani z příjmů, jestliže jsou tyto odpisy spojeny s úplatným pořízením hmotného majetku, který je potřebný k jeho podnikatelské činnosti a k dosahování příjmů z ní. (Podle rozsudku Nejvyššího soudu spis. zn. 21 Cdo 1525/2014, ze dne 9. 4. 2015) Výdělkem zaměstnance, který vykonává podnikatelskou nebo jinou samostatnou výdělečnou činnost, po zjištění nemoci z povolání pro účely stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity příslušející tomuto zaměstnanci může být jen výdělek jím skutečně dosahovaný, popřípadě stanovený s přihlédnutím k částkám, které si bez vážných důvodů opomenul vydělat, nikoli však minimální započitatelný příjem z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti stanovený v § 8 odst. 2 zákona č. 110/2006 Sb. pro účely určení životního a existenčního minima, který tento zaměstnanec nedosahuje. (Podle usnesení Nejvyššího soudu spis. zn. 21 Cdo 2378/2014, ze dne 19. 1. 2016).

 

Autor je právníkem v Praze.

 



[1]     Právní úprava zajišťuje poškozeným zaměstnancům aktualizaci resp. valorizaci jejich průměrného výdělku před vznikem škody s ohledem na obecný mzdový vývoj v ČR. Zmocnění pro tento postup je zakotveno (na základě novelizace zákonníku provedené zákonem č. 205/2015 Sb.) v ust. § 271u odst. 2 zákoníku práce (namísto někdejšího ust. § 390 odst. 2 zákoníku práce). Nařízení vlády, kterým se upravuje náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, se vydávají již od r. 1976. Přehled předchozích valorizačních předpisů je obsažen vždy v poznámce pod čarou v posledním valorizačním nařízení. Před r. 1989 byla vydána jen 2 nařízení vlády, po r. 1989 1 zákon a další nařízení vlády (které nejprve provedly zpětné valorizace za léta, kdy nebyla pravidelná valorizace činěna, a posléze začaly realizovat valorizace pravidelné). V prvním období vydávání nařízení vlády se zvyšování provádělo v zásadě tak, že se průměrný výdělek před vznikem škody zvyšoval v závislosti na zvýšení průměrné mzdy v národním hospodářství za dané období. Protože se však ukázalo, že tento systém není vyhovující, neboť v průměrné mzdě v národním hospodářství byly zohledňovány i vysokopříjmové kategorie zaměstnanců, avšak většině zaměstnanců o tak vysoké procento výdělky nevzrůstaly, bylo zvoleno zvýšení podle procentní výměry důchodů. Důvodem byla skutečnost, že alespoň o toto procento musí být zvýšení provedeno, neboť kdyby tomu tak nebylo, poškození, kteří pobírají z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání invalidní důchod, a kterým by se tento důchod zvýšil jako ostatním důchodcům, by zvýšení vlastně neobdrželi, neboť o částku, o kterou se jim zvýší důchod, se jim sníží poskytovaná náhrada. Faktického zvýšení tedy lze dosáhnout pouze zvýšením průměrného výdělku, do kterého se jim náhrada poskytuje.