oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Nejvyšší soud: K možnosti odstranění stromů

publikováno: 15.11.2017

Nárok na odstranění stromů podle § 1017 odst. 1 o. z. nelze uplatňovat u stromů, jež byly vysázeny před 1. lednem 2014.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5259/2015  

K věci:  

Soud prvního stupně uložil žalované povinnost zdržet se toho, aby stromy a keři rostoucími na jejím pozemku působila žalobkyni na sousedním pozemku jakékoliv imise spadem větviček, jehličí a listí, žalobu zamítl v části, v níž se žalobkyně domáhala na žalované zdržení se stínění způsobeného stromy a keři, nacházejícími se na pozemku žalované, a žalované uložil povinnost odstranit jedli a jalovec, tj. dva stromy, které svým vzrůstem přesahují výšku 3 m a které rostou ve vzdálenosti 3 m od společné hranice pozemků účastnic řízení, dále povinnost zdržet se vnikání keřů a kořenů stromů z jejího pozemku na pozemek žalobkyně, jakož i přesahu větví stromů rostoucích na pozemku žalované nad pozemek žalobkyně. Soud prvního stupně dospěl mj. k závěru, že vzrostlé stromy na pozemku žalované a jejich účinky vybočují z míry přiměřené místním poměrům, neboť se nacházejí v zástavbě rodinných domů. Uzavřel, že je třeba přistoupit rovněž k razantnímu opatření v podobě pokácení dvou vzrostlých stromů podle § 1017 o. z., které se nacházejí ve vzdálenostech 1 a 1,5 m od hranice a svým vzrůstem přesahují výšku 3 m. Tyto stromy způsobují neúměrné zásahy na pozemek žalobkyně, nejen pokud jde o spad jehličí a větévek, ale i o kořenový systém.

K odvolání žalované odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu jeho napadení potvrdil.

Žalovaná v dovolání napadla závěr odvolacího soudu spočívající na § 1017 odst. 1 o. z., když při aplikaci této právní normy soud nehodnotil relevantní atributy podmiňující aplikaci tohoto ustanovení, a to existenci „rozumného důvodu“ a „místních zvyklostí“. Vzhledem k tomu, že judikatura dosud neprovedla výklad obou pojmů, právní názor odvolacího soudu, který předsazuje zájem jednotlivce nad ochranou přírody, neodpovídá záměru zákonodárce. 

Z odůvodnění: 

Dovolací soud se ve své rozhodovací praxi dosud nezabýval otázkou, zda se § 1017 odst. 1 o. z. použije i na stromy, vysázené před nabytím účinnosti o. z., tedy před 1. 1. 2014; dovolání je proto pro řešení této otázky přípustné a zároveň i důvodné.

Podle § 3028 odst. 1 a 2 o. z. se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé od dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Podle § 1017 o. z. má-li pro to vlastník pozemku rozumný důvod, může požadovat, aby se soused zdržel sázení stromů v těsné blízkosti společné hranice pozemků, a vysadil-li je nebo nechal-li je vzrůst, aby je odstranil. Nestanoví-li jiný právní předpis nebo neplyne-li z místních zvyklostí něco jiného, platí pro stromy dorůstající obvykle výšky přesahující 3 m jako přípustná vzdálenost od společné hranice pozemků 3 m a pro ostatní stromy 1,5 m (odst. 1). Ustanovení odst. 1 se nepoužije, je-li na sousedním pozemku les nebo sad, tvoří-li stromy rozhradu nebo jedná-li se o strom zvlášť chráněný podle jiného právního předpisu (odst. 2).

Rozhodným pro posouzení věci je výklad přechodných ustanovení (§ 3028 odst. 1 a 2 o. z.) ve spojení s úpravou obsaženou v § 1017 odst. 1 o. z. z pohledu její použitelnosti na právní poměry vytvořené a ustálené před účinností zákona č. 89/2012 Sb.

K základním principům, vymezujícím kategorii právního státu, patří princip ochrany důvěry občanů v právo a s tím související princip zákazu zpětné účinnosti právních norem. Rozlišuje se přitom mezi pravou a nepravou retroaktivitou.

Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně konstatoval [srov. např. nález ze dne 12. 7. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 3/94 (č. 164/1994 Sb.), jakož i usnesení ze dne 12. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 662/03 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], že právní věda rozeznává tzv. retroaktivitu pravou a retroaktivitu nepravou. Pravá retroaktivita zahrnuje případy, kdy právní norma reglementuje i vznik právního vztahu a nároky z něho vzešlé před její účinností. V obecné teorii práva je dlouhodobě zakotven právní závěr o nepřípustnosti tzv. pravé zpětné účinnosti právní úpravy. Pravá zpětná účinnost by znamenala zásadní porušení principu právní jistoty v právních vztazích tím, že by na právní vztahy, které vznikly před účinností příslušného právního předpisu, a na skutečnosti v těchto právních vztazích nastalé v době před účinností příslušného právního předpisu, připustila aplikaci tohoto nového právního předpisu. Novou právní úpravou by tak bylo zasahováno zpětně do minulosti a právní posouzení v minulosti existujících právních vztahů i skutečností tehdy vzniklých by se po účinnosti nové právní úpravy měnilo. V této souvislosti je ovšem nutné odlišovat od pravé retroaktivity retroaktivitu nepravou. Nepravá retroaktivita spočívá v tom, že právní vztahy hmotného i procesního práva, které vznikly za platnosti práva starého, se spravují zásadně tímto právem, a to až do doby účinnosti práva nového; po jeho účinnosti se však řídí právem novým. Tato zásada však platí jen potud, pokud ostatní závěrečná ustanovení právní normy nestanoví se zřetelem na zvláštnosti některých právních vztahů něco jiného. Jestliže tedy přechodné ustanovení nepamatuje na specifické řešení určité dílčí konkrétní situace, pak je namístě dospět k závěru, že nová právní úprava ode dne své účinnosti do budoucna upravuje i právní vztahy a jednotlivé skutečnosti, které sice vznikly v minulosti, ale existují dále [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 512/05 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

O pravou retroaktivitu se tedy jedná v případě, kdy zákonodárce zpětně zasahuje do právních vztahů, které v minulosti započaly a také skončily. Pravá retroaktivita je obecně nepřípustná.

V případech časového střetu staré a nové právní normy zásadně platí nepravá retroaktivita, tj. od účinnosti nového právního předpisu se i právní vztahy, vzniklé podle zrušeného právního předpisu, řídí právním předpisem novým. Vznik právních vztahů, existujících před nabytím účinnosti nové právní normy, právní nároky, které z těchto vztahů vznikly, jakož i vykonané právní úkony se řídí zrušenou právní normou (důsledkem opačné interpretace střetu právních norem by byla pravá retroaktivita). Aplikuje se tady princip ochrany minulých právních skutečností, zejména právních konání [srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96 (č. 63/1997 Sb.)].

Nepravá retroaktivita předpokládá, že budou novým právem posuzovány skutkové stavy, které nebyly uzavřeny (ukončeny) před účinností nové úpravy (k tomu srov. B. Hess: Das Intertemporale Privatrecht, Mohr Siebeck, Tübingen 1998, str. 53). Na těchto východiscích je ostatně založena i úprava obsažená v § 3028 odst. 2 o. z.

Nicméně i přesto, že nepravá retroaktivita je obecně přípustná a umožňuje, aby adresáti práva přizpůsobili své jednání nové právní úpravě, může i ona znamenat rozpor s principem ochrany důvěry ve stabilitu právního řádu, který se projevuje v tom, že rozhodnutí jednat, případně nejednat, které bylo učiněno s očekáváním určitých následků, se ex post (po přijetí nové úpravy) ukáže jako nesprávné, protože se tyto následky mění. Adresát příslušné právní regulace by totiž mohl právněně namítat, že kdyby znal tyto nové podmínky, bylo by jeho rozhodnutí jiné. Nepravá retroaktivita porušuje ochranu důvěry, pokud takto působící právní předpisy působí negativní zásahy, se kterými adresáti práva nemohli nebo nemuseli počítat nebo je nemuseli při svých dispozicích zohlednit. V konkrétních případech je proto přípustnost nepravé retroaktivity třeba posoudit poměřováním kolidujících právních principů za použití principu proporcionality (k tomu srov. F. Melzer, P. Tégl: Občanský zákoník, Velký komentář, sv. III, Leges, Praha 2014, str. 1102).

V širším kontextu se tak jedná o jednu z forem tzv. legitimního očekávání, kterou Ústavní soud formuloval v obecnějším širším kontextu např. ve stanovisku pléna ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (dostupném na http://nalus.usoud.cz), tak, že ze zásady legitimního očekávání vyplývá, že vlastníku musí být dána možnost počítat s udržením určitého právního stavu a měla by mu být poskytnuta ochrana proti jakékoliv změně tohoto stavu, kterou nemohl rozumně očekávat.

Podle názoru dovolacího soudu se o tento případ jedná v řešené věci.

Ust. § 1017 o. z. spadá do oblasti tzv. sousedských práv.

Dovolací soud sdílí názor vyslovený v odborné literatuře, že i pro úpravu vlastnického práva platí nepravá retroaktivita; jeho obsah se tedy zásadně mění nabytím účinnosti nové právní úpravy. Jednotlivé instituty však vyvolávají zvláštní problémy ohledně tzv. ochrany nabytých práv, resp. ochrany důvěry ve stabilitu právního řádu. V režimu sousedských práv pak základní podstata spočívá v tom, že 1) omezuje negatorní nárok tím, že je vlastník v případě nepřímých imisí povinen strpět rušení přiměřené místním poměrům, 2) konkretizuje a doplňuje tento nárok. Rozhodující tedy je, zda za účinnosti nové právní úpravy stále trvá vlastní působení rušitele, případně stále pramení ze sféry, za kterou odpovídá (k tomu srov. F. Melzer, P. Tégl: Občanský zákoník, Velký komentář, sv. III, Leges, Praha 2014, str. 1165).

Tato východiska jsou ve shodě s již ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu; ten v rozsudku ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2015 (č. 104/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), formuloval závěr – ve sporech z imisí – o aplikovatelnosti nepravé zpětné účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. i na právní poměry existující před 1. 1. 2014, a to s odkazem na úpravu § 3028 odst. 2 o. z. Tento závěr pak v obecnější rovině sporů z imisí vyjádřil v rozsudku ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3277/2014 (č. 105/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), závěrem, že sousedská práva se po 1. 1. 2014 budou posuzovat podle o. z.

Tato rozhodnutí se však netýkala použitelnosti § 1017 odst. 1 o. z. na právní poměry vytvořené před 1. 1. 2014 osázením stromů. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1704/2015 (č. C 15 028 v Souboru), formuloval nutnost odlišení nároků uplatněných podle § 1013 odst. 1 a § 1017 odst. 1 o. z. s tím, že nárok upravený v § 1017 odst. 1 o. z. lze uplatnit žalobou na zdržení se sázení stromů nebo na jejich odstranění; nevyjádřil se však k bližším podmínkám uplatnění tohoto ustanovení z hlediska intertemporality.

V řešené věci žalovaná ještě před nabytím účinnosti o. z. vysadila v blízkosti hranice svého pozemku a pozemku žalobkyně dva stromy, ve vzdálenosti 1 m a 1,5 m od hranice, jež svým vzrůstem přesahují výšku 3 m. Šlo tedy o jednání, které bylo dokončeno ještě před 1. 1. 2014, tedy v době, kdy se žalovaná mohla legitimně řídit občanskoprávní úpravou, která obdobu ust. § 1017 odst. 1 o. z. neobsahovala, tedy žalovaná nemohla počítat s tím, že vznikne v případě, že stromy vysadí v určité vzdálenosti od hranice, resp. že stromy vzrostou do určité výšky, nárok žalobkyně na jejich odstranění, opírající se o ustanovení o sousedském právu.

Nároky spojené s úpravou obsaženou v zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák. č. 40/1964 Sb.“), se omezovaly na možnost domáhat se ochrany prostřednictvím imisní sousedské žaloby mající základ v § 127 odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb., kterou nebylo možné se domáhat aktivního chování ze strany žalovaného, tj. nebylo možné domáhat se uložení aktivní povinnosti k odstranění zdroje rušení nebo obtěžování, ale petit žaloby ze sousedského práva musel být formulován negativně. Ochrana podle § 127 odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb. nesměřovala k tomu, aby byla žalovanému uložena povinnost provést konkrétní opatření [k tomu srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 12. 1984, sp. zn. Cpj 51/84 (č. 45/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), nebo stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 6. 1987, sp. zn. Cpj 203/1986 (č. 3/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Aktivního jednání bylo možné se domáhat toliko v rámci předcházení hrozícím škodám v režimu § 417 odst. 2 obč. zák. č. 40/1964 Sb., a to i ve vztahu k požadavku na uložení odstranění stromu (opětovně stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 6. 1987, sp. zn. Cpj 203/1986). Judikatura současně zdůrazňovala, že pokud se žalobce domáhal, aby soud uložil žalovanému povinnost provést určité opatření (nikoliv zdržet se určitého rušení) s poukazem na hrozící závažnou škodu, jednalo se o žalobu podle § 417 odst. 2 obč. zák. č. 40/1964 Sb., a nikoliv o vlastnickou žalobu podle § 126 obč. zák. č. 40/1964 Sb. [k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1599/99 (č. C 383 v Souboru)].

Skutkovým znakem právní normy obsažené v § 1017 odst. 1 je „sázení stromů“, s nímž je spjat právní následek spočívající v nároku souseda na odstranění stromu. V případě vysazení stromu jde o jednání, které se vyznačuje jednorázovostí. Pokud tento okamžik nastal před účinností o. z., jedná se o uzavřený skutek (factum praeteritum), který s ohledem na zásady evropské právní tradice nemůže být podroben právním následkům, které jsou stanoveny novým právem (srov. M. Avenarius: Savignys Lehre vom intertemporalen Privatrecht, Wallstein Verlag, reprint, Göttingen 1993, str. 55). V opačném případě by mohla být zklamána důvěra žalované v platnost dosavadního předpisu v době, kdy zde ještě žádný nový předpis nebyl, resp. důvěra – jako v řešené věci – v autonomní prostor, který dosavadní předpis založil.

Takovému závěru ostatně odpovídá i konstrukce § 1017 odst. 1 o. z., jež má především preventivní povahu a charakter projevující se tím, že vlastník pozemku – má-li pro to rozumný důvod – může požadovat především to, aby se soused zdržel sázení stromů v těsné blízkosti společné hranice pozemků. Následkem výsadby nebo vzrůstu je pak zákonná možnost domáhat se jejich odstranění.

Dovolací soud dodává, že vlastník pozemku, který je obtěžován stromy vysázenými na sousedním pozemku před 1. 1. 2014 tak, že jej nad míru přiměřenou místním poměrům obtěžují účinky způsobené těmito stromy, se může bránit cestou negatorní žaloby (§ 1013 odst. 1 o. z.), v případě jejíhož úspěchu může v konečném důsledku odstranění stromu dosáhnout, byť ne přímým žalobním požadavkem na jeho odstranění. Proti přesahu větví nebo prorůstání kořenů pak má i u stromů vysázených před 1. 1. 2014 zákonný nárok vyplývající z § 1016 odst. 2 o. z. (k tomu srov. F. Melzer, P. Tégl: Občanský zákoník, Velký komentář, sv. III, Leges, Praha 2014, str. 1166) a proti hrozící újmě se může domáhat aktivního opatření postupem podle § 2903 o. z. Z uvedeného je zřejmé, že opatření, která může vlastník pozemku uplatnit proti negativním vlivům stromu na sousedním pozemku, jsou v zásadě shodná jak v režimu obč. zák. č. 40/1964 Sb., tak i v režimu o. z., jenž nadto zakládá odstraňovací nárok v § 1017 odst. 1 o. z.

Při zohlednění a zhodnocení všech výše uvedených skutečností dospívá dovolací soud k závěru, že úpravu obsaženou v § 1017 odst. 1 o. z. je možné ve vztahu k požadavku na odstranění stromů aplikovat až na stromy vysázené po 1. 1. 2014. Vzniklý stav založený výsadbou stromů na vlastním pozemku v době, kdy úprava sousedských práv v obč. zák. č. 40/1964 Sb. neumožňovala domáhat se jejich odstranění (tj. do 1. 1. 2014), založil princip ochrany důvěry, jenž obstojí v konfrontaci s důsledky nepravé zpětné retroaktivity tím spíše, že úprava obsažená v o. z. neznamená v žádném směru nižší standard ochrany pro vlastníka domáhajícího se ochrany oproti prostředkům ochrany v obč. zák. č. 40/1964 Sb.

Odborná literatura v této souvislosti ostatně ve vztahu k § 3028 odst. 2 části věty za středníkem o. z. přiléhavě vysvětluje, že pojem „práva a povinnosti z nich vzniklé“ představuje vyjádření principu ochrany důvěry, což znamená, že je třeba tento princip poměřovat s kolidujícími principy, a pokud se v tomto poměřování prosadí, pak jde o „nabyté právo“, resp. „vzniklé právo nebo povinnost“, na které se nebude aplikovat nová právní úprava, neboť by to znamenalo neproporcionální zásah do ochrany důvěry (k tomu srov. F. Melzer, P. Tégl: Občanský zákoník, Velký komentář, sv. III, Leges, Praha 2014, str. 1153).

Závěry dovozené Nejvyšším soudem pak odpovídají i názorům prezentovaným v tuzemské odborné literatuře, jež se přiklání k závěru o nemožnosti aplikace § 1017 odst. 1 o. z. na stromy vysazené před 1. 1. 2014.

Část odborné literatury uvádí s podrobnou argumentací opírající se o obecné principy výkladu přechodných ustanovení a normativní úpravu obsaženou v § 3028 odst. 2 o. z., že důvěra v existující právní úpravu může být nepřiměřeně dotčena následným zpochybněním dřívějšího vysázení stromů, případně zbudování staveb v blízkosti hranic pozemku. Pro použitelnost nové úpravy je proto rozhodující okamžik vysázení stromů, resp. zbudování staveb (srov. F. Melzer, P. Tégl: Občanský zákoník, Velký komentář, sv. III, Leges, Praha 2014, str. 1166). Ke shodnému závěru pak dospívá i další část odborné literatury poukazující na to, že „vzhledem k zásadě, že ani občanskoprávní předpisy nepůsobí zpětně“, nelze se domáhat odstranění stromu, vysazeného před účinností zákona č. 89/2012 Sb., s tím, že i v tomto případě se lze domáhat, aby se „vlastník stromu“ zdržel rušení souseda nad míru přiměřenou poměrům (stíněním), jestliže podstatně omezuje obvyklé užívání pozemku, se závěrem, že bude-li žaloba úspěšná, pak žalovanému „mnohdy nezbude než strom odstranit“ [k tomu srov. J  Spáčil a kol.: Občanský zákoník III, Věcná práva (§ 976–1474), 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2013, str. 170].

Zásadní nemožnost faktické aplikace o. z. na stromy vysazené před účinností občanského zákoníku – s odkazem na výše uvedenou a posledně citovanou literaturu – zastává i další část odborné literatury, která však předpokládá, že výjimečně i v těchto případech bude možné rozhodnout o odstranění stromu, např. v případě, kdy se soused bude moci domáhat odstranění stromu za situace, že v bezprostřední blízkosti hranice roste strom již tak poškozený, že hrozí jeho vyvrácení nebo zlomení a pád na sousední pozemek (k tomu srov. K. Eliáš: Stromy a občanský zákoník, Právník č. 11/2015, str. 893). Potřebu řešení těchto akutních situací pak doplňuje odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu směřující k aplikaci § 417 odst. 2 obč. zák. č. 40/1964 Sb. K tomu je však třeba uvést, že obsahově prakticky totožný nárok je upraven v § 2903 o. z., pročež ani tento poukaz neodůvodňuje aplikaci § 1017 odst. 1 o. z. na stromy osázené před 1. 1. 2014.

Zbylá část literatury buď k dané otázce nezaujímá přímé stanovisko (k tomu srov. J. Večerová, M. Konečná: Zamyšlení nad § 1017 občanského zákoníku, Rekodifikace & Praxe č. 3/2015, str. 4), nebo se k této otázce vůbec nevyjadřuje (k tomu srov. J. Švestka, J. Dvořák, J Fiala a kol.: Občanský zákoník, Komentář, Svazek III, Wolters Kluwer, a. s., Praha 2014, str. 81-82).

Při promítnutí výše předestřených úvah na posuzovaný případ je tak zcela zřejmé, že jak odvolací soud, tak i soud prvního stupně aplikovaly nesprávnou právní normu (§ 1017 odst. 1 o. z.), pročež dovolací důvod nesprávného právního posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) byl uplatněn právem. 

Komentář: 

Publikované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR představuje výklad dalšího zcela nového ustanovení, a to § 1017 odst. 1 o. z.[1] V širším kontextu se však jedná především o doplňující výklad přechodných ustanovení, tj. problematiky značně složité, která byla v popředí rozhodovací praxe Nejvyššího soudu hned od počátku účinnosti nové právní úpravy.[2] Význam závěrů přijatých v rozhodnutí je o to větší, že představuje další judikaturou výslovně zformulovanou výjimku vylučující aplikaci zákona č. 89/2012 Sb. oproti obecnému směřování vyjádřenému v § 3028 odst. 2. První výjimku judikatura přijala ve vztahu k vypořádání společného jmění manželů zaniklého, zrušeného nebo zúženého do 31. 12. 2013.[3] Druhou pak ve vztahu k vypořádání neoprávněných staveb zřízených do 31. 12. 2013 zcela na cizím pozemku. V rozsudku ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4461/2015,[4] pak Nejvyšší soud podrobně odůvodnil závěr, podle kterého, pokud jde o neoprávněné stavby vybudované zcela na pozemku jiného vlastníka než stavebníka před 1. 1. 2014, pak i kdykoliv po 1. 1. 2014 bude prováděno vypořádání takových staveb podle § 135c obč. zák. č. 40/1964 Sb. bez ohledu na to, že jde o rozhodnutí mající konstitutivní povahu. Jedná se tak o výslovnou výjimku z jinak v úvahu přicházející použitelnost zákona č. 89/2012 Sb. v oblasti věcných práv. Stejný závěr Nejvyšší soud vyjádřil i v usnesení ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3765/2015, které je významné tím, že proti němu směřovala ústavní stížnost mj. výslovně namítající nesprávnost postupu podle § 135c obč. zák. č. 40/1964 Sb. Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 2818/16,[5] přičemž se výslovně ztotožnil i s právním názorem o aplikovatelnosti § 135c obč. zák. č. 40/1964 Sb. Význam tohoto rozhodnutí Ústavního soudu je v tom, že se jedná zřejmě o vůbec první rozhodnutí, které prolomilo § 3028 odst. 2 o. z. o dosahu nové právní úpravy mj. i na práva věcná, a připustilo, že z tohoto obecného principu budou existovat výjimky tam, kde to právní poměry či jiné mimořádné okolnosti budou vyžadovat.[6]

V poměrech samotných sousedských práv se jedná o rozhodnutí, které na první pohled jde proti dosavadnímu judikaturnímu trendu v oblasti věcných práv. Rozhodnutí uvádí konkrétní judikaturu, ve které Nejvyšší soud vyjádřil obecný závěr, že sousedská práva se po 1. 1. 2014 řídí novou občanskoprávní úpravou, přičemž takový závěr byl typově vyjádřen v tzv. imisních sporech. Tento stěžejní princip není publikovaným rozhodnutím nijak dotčen, protože obecná použitelnost nové právní úpravy po 1. 1. 2014 zůstává i nadále zachována. Dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se navíc k aplikovatelnosti § 1017 odst. 1 o. z. před tímto rozhodnutím nevyjádřila.

Klíčový závěr, zda se lze domáhat odstranění stromů v režimu uvedeného zákonného ustanovení, vyřešilo rozhodnutí ve prospěch závěru, že tento nárok je spojen až se stromy vysázenými po 1. 1. 2014. Protože šlo o otázku dosud v judikatuře Nejvyššího soudu neřešenou, která navíc představuje i výklad přechodných ustanovení, mapuje rozhodnutí všechny dosud publikované názory k dané otázce a s využitím zahraniční odborné literatury se snaží o podrobné vysvětlení a odůvodnění tohoto právního závěru.

Přijetí názoru, že odstraňovací nárok je spojen až se stromy vysázenými po 1. 1. 2014, bylo v části odborné literatury relativizováno poukazem na to, že se soudy budou muset složitě důkazně vypořádávat s posouzením, kdy došlo k vysázení stromů. Bez ohledu na to, že tento argument zjevně míří pouze do skutkových zjištění a unesení důkazního břemene, nezdá se tato otázka natolik složitá, že by měla působit soudní praxi větší obtíže. Stáří stromů lze prokazovat mj. i znaleckým dokazováním a mezi „znesvářenými“ blízkými sousedy jsou zpravidla informace o době vysázení stromů známé.

Naproti tomu přijatý závěr bude minimalizovat evidentní četnost sporů, které by soudní praxe jinak musela řešit, protože přímý odstraňovací nárok, jdoucí nad rámec obecné negatorní sousedské žaloby s tradičním petitem a výrokem rozhodnutí (§ 1013 o. z.), je „velkým lákadlem“ řešení sousedských sporů, který by umožňoval vyřešení sporného sousedského vztahu kategorickým odstraněním stromů. Dosavadní zkušenosti soudní praxe také naznačují, že uplatnění odstraňovacího nároku v režimu § 1017 odst. 1 i u stromů osázených před 1. 1. 2014 začínají účastníci využívat poměrně velmi často. Obecně by však i do budoucna zřejmě mělo platit, že uložení povinnosti odstranit v režimu § 1017 odst. 1 stromy z pozemku by mělo být opatřením krajním, neboť je spojeno s podstatným zásahem do vlastnického práva k pozemku. Podmínky konkrétní aplikace § 1017 odst. 1 zejména ve vztahu k mírnějšímu opatření v podobě negatorní sousedské žaloby podle § 1013 odst. 1 bude dovolací praxe řešit teprve v budoucnu. Je-li však působnost § 1017 odst. 1 vztažena až na stromy vysázené po 1. 1. 2014, lze usuzovat, že to nebude budoucnost zcela blízká, ale spíše vzdálenější.

Tím však není aplikovatelnost § 1017 odst. 1 zcela vyloučena i pro nejbližší období, protože kromě odstraňovacího nároku umožňuje i v rámci prevence dosáhnout uložení povinnosti vlastníku pozemku stromy vůbec nevysázet. Jde o zcela samostatnou skutkovou podstatu, která má zjevně preventivní charakter. Zde se soudní praxe bude potýkat zase s jinými okruhy právních otázek,[7] k nimž rozhodovací praxe dovolacího soudu zatím schází zcela. V této souvislosti snad lze vyjádřit základní koncepční pochybnost o naplnění tohoto preventivního postupu založeného soudním rozhodnutím v těch případech, kdy sice bude podána žaloba na uložení povinnosti stromy nevysázet, ale žalovaný vlastník pozemku tak přesto v průběhu řízení učiní, což lze vzhledem k době soudního řízení a relativní malé obtížnosti vysázení stromů v běžných sousedských vztazích předpokládat. 

Rozhodnutí zpracovali JUDr. EVA DOBROVOLNÁ, Ph.D., LL. M., asistentka soudce Nejvyššího soudu, Mgr. MICHAL KRÁLÍK, Ph.D., soudce Nejvyššího soudu. 



[1] Je nepochybné, že postupem času bude muset judikatura dovolacího soudu řešit značné množství složitých právních otázek vztahujících se k použitelnosti § 1017 o. z., a to jak otázek procesních, tak i hmotněprávních, jejichž existence se dříve či později v praxi objeví. I při vědomí jejich existence nejsou v publikovaném rozhodnutí zmiňovány ani naznačovány, neboť dovolací soud byl při přezkumu vázán vymezeným dovolacím důvodem.

[2] K tomu srov. M. Králík: Intertemporalita v oblasti věcných práv v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, Soudní rozhledy č. 6/2016, str. 182 a násl.

[3] K tomu srov. rozsudek NS ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

[4] Dostupném na www.nsoud.cz – uvedené rozhodnutí je na pořadu zářijového jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu z hlediska posouzení jeho publikace ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.

[5] Dostupným na nalus.usoud.cz.

[6] Problematika staveb obecně v nové právní úpravě i ve spojení s přechodnými ustanoveními představuje mimořádně rozsáhlou a složitou oblast právních problémů, se kterými se bude potýkat právní praxe ještě mnoho let. Aktuální závěry a možná budoucí problematická místa prezentuje aktuální publicistika člena senátu 22 Cdo Jiřího Spáčila – k tomu srov. J. Spáčil: Stavba na cizím pozemku – nová judikatura a nové problémy, Soudní rozhledy č. 7-8/2017, str. 218.

[7] Např. formulace žalobního petitu z hlediska jeho přesnosti a určitosti, předpokládaný informační deficit vlastníka domáhajícího se preventivního neosázení z hlediska chybějících informací o tom, jaké konkrétní stromy a kde přesně mají být na sousedním pozemku osázeny, apod.