oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Nebezpeční lidé mezi námi – k ustanovení § 2923 o. z.

autor: JUDr. Stanislav Křeček
publikováno: 14.07.2015

Pro tuto úvahu mám na mysli osoby, které zcela nově v našem právu vymezuje ustanovení § 2923 nového občanského zákoníku, tedy ustanovení, které, alespoň podle mých zkušeností, zatím poněkud uniká pozornosti laické i odborné veřejnosti, a to přesto, že může v budoucnu mít značný vliv na formulaci vztahů nejen mezi nájemci a pronajímateli. Toto ustanovení zní takto: „Kdo se vědomě ujme osoby nebezpečných vlastností, tak, že jí bez její nutné potřeby poskytne útulek nebo jí svěří určitou činnost, ať již v domácnosti, provozovně či na jiném podobném místě, nahradí společně a nerozdílně s ní škodu způsobenou v takovém místě nebo při této činnosti někomu jinému nebezpečnou povahou takové osoby.“

Závažnost tohoto nového ustanovení spočívá v tom, že pokud si poškozený bude moci vybrat – při solidární povinnosti hradit škodu společně a nerozdílně – mezi tím, kdo osobě s nebezpečnými vlastnostmi způsobení škody umožnil, a touto osobou, nebude asi pochyb o tom, na kom bude škoda vymáhána. To se ovšem velmi dotýká pronajímatelů, lhostejno, zda osob fyzických nebo právnických (obcí!), podnikatelů apod. Stojí jistě za to věnovat tomuto ustanovení pozornost, když toto nové ustanovení na druhé straně přináší i jistou naději těm, kterým byla takovými (dosud v zákoně explicitně nezmiňovanými) osobami způsobena škoda a kteří náhradu způsobené škody prakticky nemohli (např. pro nepříčetnost) od škůdce dosáhnout. Nyní se umožňuje požadovat náhradu škody od toho, kdo – v zákoně stanovených případech – vznik škody volbou nevhodné osoby umožnil.

V předmětném ustanovení se hovoří jednak o osobě „nebezpečných vlastností“ a o osobě, která má „nebezpečnou povahu“. Bylo by asi příliš kazuistické zkoumat, proč zákonodárce v jediném ustanovení odlišil „vlastnost“ a „povahu“, spíše bude významné zkoumat, co měl zákonodárce na mysli a zejména: jak pronajímatel nebo poskytovatel pozná, že se o takovou osobu jedná. Obávám se, že důvodová zpráva nám při výkladu úmyslu zákonodárce příliš nepomůže, neboť se předmětu úpravy příliš nedotýká. Zní takto: „Jedná se o klasickou culpa in eligendo, jejíž dosah je vzhledem k obecnému pojetí odpovědnosti za zaměstnance, zástupce či pomocníka i ke zvláštní úpravě povinnosti hradit škody vzniklé z provozní činnosti či jiných zvláštních příčin, omezen na případy zbývající, na jejichž praktické řešení platná právní úprava nepamatuje.“ Nedostatečnost tohoto zdůvodnění lze spatřit především v tom, že odpovědnost za výběr vhodné osoby (culpa in eligendo) je determinována termínem „osoba s nebezpečnými vlastnostmi“, k němuž ovšem jakékoliv odůvodnění chybí.

Toto ustanovení patří k těm, ve kterých se nový občanský zákoník pouští do právní úpravy skutečností, které však jsou vždy vnímány velmi subjektivně a jejichž reglementace právem může způsobit řadu výkladem velmi obtížně řešitelných problémů. Představy o skutečném úmyslu zákonodárce zde mohou, podobně jako i u jiných ustanovení (§ 2272: obvyklé pohodlné a hygienicky vyhovující podmínky bydlení) být velmi rozdílné. Lze si snadno představit, že občané budou mít o tom, jaká osoba je nebezpečná, velmi osobité představy.

„Nebezpečná vlastnost“ je rovněž nový termín v našem právním řádu. Je vlastností (povahou) osoby nemoc? Např. epilepsie, či nervová nebo duševní porucha, která může být příčinou toho, že osoba, bez úmyslného zavinění, způsobí škodu právě v souvislosti s tímto onemocněním? Na rozdíl od některých jiných názorů vyjádřených v komentářích (Beck) se spíše kloním k závěru, že nikoliv. Ten, kdo poskytne útulek či umožní jinou činnost v tomto ustanovení předvídanou takové osobě, by spravedlivě neměl nést solidární odpovědnost za škody takto vzniklé již proto, že patrně na něm nelze spravedlivě požadovat, aby měl (třeba jako pronajímatel) relevantní vědomost o zdravotním stavu budoucího nájemce. Podle mého názoru ovšem s výjimkou případů, kdy věděl, že porucha nebo nemoc je způsobena zaviněným jednání osoby (alkoholismus, drogová závislost, agresivita) a přes tuto povědomost útulek poskytne či činnost umožní. Samotné obecné povědomí o vědomosti, kterou si osoba může osvojit (§ 4 odst. 2 o. z.) v praxi podle mého názoru nemůže postačovat.

Nebezpečnou vlastností bezpochyby bude opakované páchání trestné či přestupkové činnosti, a to v některých případech i nedbalostní. Podnikatel, který ví, že určitá osoba se opakovaně dopustila nedbalostního trestného činu v dopravě, by asi právem nesl solidární odpovědnost za škodu, kterou taková osoba způsobí někomu jinému, pokud jí umožnil používat firemní vozidlo, i když by tato osoba nebyla jeho zaměstnancem…. Nebezpečnou vlastností může být i zvláštní způsob života a z něho plynoucí, opakovaně prokázaný bezohledný či lhostejný vztah k majetku, ať již pronajímatele, nebo provozovatele nějakého zařízení.

Pronajímateli vznikne povinnost k náhradě škody, pokud takové osobě poskytne „útulek“. Tento termín se v našem právním řádu vyskytuje v zákonných nebo podzákonných předpisech v souvislosti s péčí o opuštěná zvířata (např. Pravidla útulku) a v novém občanském zákoníku (mimo zkoumané ustanovení) jen v ustanovení § 1059 právě v souvislosti s nakládáním se zvířaty. Poskytnutí útulku fyzické osobě (byť s nebezpečnými vlastnostmi) je v našem právu nové. Zákonodárce nepoužil přiléhavějších termínů „přechodné“ nebo „dočasné bydlení“, „ubytování“, nebo „pobyt“ patrně ve snaze zahrnout sem jakékoliv umístění osoby i v případech, které s bydlením nebo ubytováním, tak, jak je tomu obecně rozuměno, nemají nic společného. Takové situace si lze jistě představit (neštěstí, přírodní katastrofy, mimořádné povětrnostní podmínky), ovšem obtížné to bude tehdy, vezmeme-li v úvahu, že povinnost k náhradě škody vzniká poskytovateli útulku jen tehdy, pokud osobě poskytne útulek „bez její nutné potřeby“. V uvedeném případě neštěstí nebo přírodních katastrof by se bezpochyby o nutnou potřebu jednalo a tedy humanistické jednání by takovou povinnost k náhradě škody nezakládalo.

Z uvedeného je však patrné, že jakákoliv poskytnutá forma přístřeší nebo dokonce bydlení (k zajištění bytových potřeb, k rekreaci či zjevně krátkodobému účelu – § 2235 a násl.), ale i umožnění dočasného užívání ubytovacího zařízení (§ 1852 a násl.) osobě s nebezpečnými vlastnostmi by povinnost k náhradě škody zakládat mohlo. Pokud je v tomto ustanovení použito termínu „ujme osoby“, znamená to, že k tomu není třeba žádné, natožpak písemné smlouvy. Jistě však bude třeba vědomého jednání poskytovatele. Neodpovídal by solidárně za škodu, kterou způsobili ti, kteří nemovitost „obsadili“ či zařízení používali bez jeho vědomí nebo proti jeho vyjádřenému nesouhlasu.

Pokud bychom přijali, že vlastností je i choroba, pak by solidární odpovědnost poskytovatele útulku byla založena jen tehdy, pokud by o takové chorobě, jak již naznačeno shora, věděl. Jistě nebude možné, aby ubytovatel („útulkář“?) požadoval od zájemců o ubytování potvrzení o zdravotním stavu. Bezpochyby však bude oprávněn požadovat výpis z rejstříku trestů, případně i rejstříku přestupků (pokud to zákon umožní) a nebude moci mu být (ať již z jakýchkoliv důvodů) vytýkáno, odmítne-li poskytnout jakékoliv bydlení či ubytování osobě, o které ví, že se přestupkového nebo dokonce trestného jednání dopouští. To může být významné především u obcí, kterým má být povinnost ubytovávat tzv. nepřizpůsobivé osoby připravovaným zákonem o sociálním bydlení, dokonce snad pod hrozbou sankcí, svěřena…

Existenci „nutné potřeby“ bude asi třeba posuzovat objektivně. Lze si představit, že subjektivně kdokoliv může pociťovat potřebu útulku nebo umožnění jiné činnosti, ale pro solidární odpovědnost bude rozhodující objektivní nutná potřeba na straně osoby, jíž byl útulek poskytnut nebo činnost umožněna.

Rovněž „svěření činnosti“ je pojem s možností širokého výkladu. Bude se tedy jednat o jakoukoliv činnost, kterou „útulkář“ nebo provozovatel čehokoliv osobě s nebezpečnými vlastnostmi „svěří“. Za „svěření“ bude patrně třeba považovat i umožnění. V domácnosti se pak bude jednat o svěření nějaké činnosti nejen v době, kdy v bytě nebo domě je poskytovatel útulku přítomen, ale i činnost, kterou osobě svěří vykonat v době své nepřítomnosti (oprava, úprava, ošetření zařízení apod.). Škoda může být způsobena např. jiným nájemcům bytu v domě nebo jiným zaměstnancům provozovatele, ale i návštěvám nebo jiným přítomným. A to nikoliv jen těm, kteří byli přítomni v „útulku“ nebo v „provozovně“, ale i mimo tyto prostory („…v takovém místě nebo při této činnosti…“). Škoda však může být způsobena i pronajímateli, pokud ji způsobí nájemce bytu, bytovému družstvu, pokud ji způsobí podnájemce, kterého do podnájmu vzal nájemce družstevního bytu, nebo i všem vlastníkům bytových jednotek (společenství vlastníků), pokud škodu způsobí ten, jemuž vlastník bytové jednotky umožnil užívání bytu.

Společná a nerozdílná povinnost náhrady škody vznikne jen tehdy, pokud je škoda zapříčiněna „nebezpečnou povahou“ osoby, nikoliv, pokud škoda vznikne z jiných příčin (neopatrností, opomenutím apod.). Ten, kdo se bude, třeba na pronajímateli, domáhat solidární odpovědnosti, bude muset prokázat, že se jedná o škodu vzniklou v souvislosti s nebezpečnou povahou nebo vlastností škůdce.

V souvislosti s již zmíněným připravovaným zákonem o sociálním bydlení se naléhavost věcného zvážení důsledků tohoto zákonného ustanovení zvyšuje. Je nepochybné, že i osoby s nebezpečnými vlastnostmi, ať již je tím míněno cokoliv, mají právo požadovat, aby jim byla zaručena realizace jejich práva na bydlení (Pl. ÚS č. 231/2000 Sb.). Nebezpečí velmi extenzivního výkladu tohoto ustanovení např. při realizaci bytové politiky obcí nebude patrně možné v praxi přehlédnout…

Na straně druhé sotva lze na jiné fyzické nebo právnické osobě spravedlivě požadovat, aby poskytovala „útulek“ osobám, když za jimi způsobenou činnost má, podle předmětného ustanovení, nést solidární odpovědnost. Pak se ovšem nabízí otázka, zda by – jedná-li se o realizaci ústavního práva – neměl převzít odpovědnost stát, otázka, na níž odpověď však leží již mimo právní rozbor tohoto ustanovení.

Autor, zástupce veřejné ochránkyně práv, se dlouhodobě zabývá bytovým právem.