oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Nárok obhájce ex offo na odměnu a hotové výdaje contra pokyny klienta

autor: Mgr. Jiří Kunc
publikováno: 19.03.2015

Trestně stíhaná osoba má za zákonem definovaných podmínek nárok na to, aby jí byl ustanoven obhájce ex offo. V případě vazebního stíhání je tak tomu vždy. Ustanovený obhájce má za povinnost věnovat se obhajobě takovéhoto klienta se stejnou měrou pečlivosti, jakoby tomu bylo v případě, že si ho obviněný zvolí sám a zplnomocní ho. O tomto určitě nebude v široké právnické obci sporu. Nastat však může situace, kdy klient má ve vztahu k ustanovenému obhájci požadavky, se kterými vyhl. č. 177/1996 Sb. primárně nepočítá, avšak při zvážení všech okolností i obhájce dospěje k závěru, že tyto požadavky na způsob, jak bude obhajoba vedena, se jeví jako zcela účelné a rozhodně ničemu neodporují, popř. pokud obviněnému nepomohou, zcela rozhodně mu neuškodí.

Příkladem může být situace, kdy obviněný svou vinu doznává, důkazy proti němu jsou dostatečné k tomu, aby vedly k jeho odsouzení, na svoji obhajobu žádné důkazy nemá a tudíž jedinou možností je vést obhajobu tak, aby následek v podobě případného trestu byl pro obviněného co nejpříznivější. Osobně jsem za poslední dva roky vedl dvě takové obhajoby. Po poradě s klientem vazebně stíhaným jsme dospěli k závěru, že bude vhodné mým prostřednictvím písemně oslovit poškozené se žádostí o jednání ohledně výše a způsobu náhrady škody, jež jim můj klient způsobil. Za této situace jsem doporučeným dopisem oslovil poškozené, přičemž někteří se neozvali, ale většina mne kontaktovala a část z nich žádala osobní setkání na místě jimi určeném, k projednání výše škody a způsobu její úhrady. S poškozenými byl sepsán zápis z jednání, včetně místa, kde k jednání došlo a tento zápis byl posléze zaslán do soudního spisu, a to ještě před hlavním líčením. Musím konstatovat, že tento způsob obhajoby se ukázal velice efektivním, neboť klient byl za rozsáhlou majetkovou trestnou činnost odsouzen pouze k trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem. 

Zatímco v prvém případě, po vyúčtování nákladů obhájce, byly náklady na tento způsob obhajoby uhrazeny již soudem prvého stupně, v druhém případě tomu tak nebylo a stížnost proti usnesení Okresního soudu v Kladně byla Krajským soudem v Praze zamítnuta. Soud prvého stupně dospěl k závěru, že výzva poškozeným k jednání není úkonem, rovněž tak i samotné jednání s poškozenými, tudíž není možné účtovat režijní paušál, ztrátu času a cestovné. Svoji stížnost jsem odůvodnil tím, že není správný závěr soudu prvého stupně s poukazem, že shora uvedené jednání není svou povahou žádným z právních úkonů uvedených ve vyhlášce MS ČR č. 177/96 Sb. ve znění pozdějších novel, ale naopak, na tato jednání se užije § 11 odst. 3 této vyhlášky, tedy „Za úkony neuvedené v odst. 1 a 2 náleží odměna jako za úkony, jimž jsou svou povahou a účelem nejbližší“. 

Uvedl jsem, že považuji za úkon nejbližší „výzvě k jednání“ úkon uvedený v § 11 odst. 2 písm. h) jednoduchá výzva k plnění. Ve výzvě k plnění vyzývá žalobce žalovaného k plnění, zde vyzývá obžalovaný poškozeného k vyčíslení škody a k jednání o způsobu její úhrady. Rozsahem, náročností a svou povahou jde o obdobný úkon. 

Rovněž tak obhájce považuje za úkon nejbližší „jednání s poškozenými“ úkon uvedený v § 11 odst. 1 písm. i) jednání s protistranou, a to každé dvě započaté hodiny. Rozsahem, náročností a svou povahou jde o obdobný úkon, kdy z logiky věci je zřejmé, že poškozený stojí na opačné straně, než obžalovaný. Navíc v tomto jsem odkázal na usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 28. 2. 2014, č. j. 26T 171/2013-271, kde mi byla odměna za jednání s poškozeným přiznána, když jsem doložil soudu potvrzení o jednání s poškozeným. Jednoznačně jsem doložil, že jsem osobně jednal s poškozenými, v místě určeném poškozenými a tudíž mi, kromě jednoho poškozeného, s nímž jsem jednal ve stejném městě, kde má moje advokátní kancelář sídlo, náleží i náklady na cestovné a ztrátu času. 

Citace z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Praze: „Soud II. stupně se s tímto závěrem prvého soudu ztotožnil, je však nutno jej zevrubněji rozvést. Klíčové ustanovení § 11 odst. 3 advokátního tarifu stanoví, jak již bylo připomenuto, že obhájci je možné přiznat mimosmluvní odměnu i za úkony, které tento předpis výslovně nezmiňuje, avšak musí se jednat o úkony, které jsou povahou i účelem blízké úkonům v advokátním tarifu uvedeným. S argumentací obhájce uplatněné ve stížnosti lze souhlasit potud, že výzvy, které zasílal poškozeným, by bylo možno povahově považovat za úkon podle § 11 odst. 2 písm. h) advokátního tarifu, tedy za jednoduchou výzvu k plnění a jednání s poškozenými za úkon podle § 11 odst. 1 písm. i) advokátního tarifu, tedy za jednání s protistranou. Tyto úkony, za něž obhájce nárokuje přiznání odměny, však nesplňují druhou podmínku pro to, aby mohly být považovány za blízké úkonům, za něž se podle advokátního tarifu odměna stanoví vždy a tou je jejich účelnost. Z trestního spisu je zřejmé, že obhájce kontaktoval poškozené pomocí výzev, v nichž je žádá o schůzku, aby s nimi mohl dojednat rozsah a způsob úhrady vzniklé škody. Obhájci však bylo přímo z trestního spisu známo, jaká škoda byla jednotlivým poškozeným odsouzeným způsobena, bylo mu známo i to, jak vysokou částku na náhradě škody požadují. Zrovna tak byl stěžovatel obeznámen s finanční situací odsouzeného a věděl, že ten nemá žádné finanční prostředky ani možnosti, aby v době, kdy na něho byla uvalena vazba, mohl poškozeným cokoliv na náhradě škody uhradit (to ostatně vyplynulo i z výpovědi odsouzeného v hlavním líčení). Za této situace pak nebylo účelné vyzývat poškozené k jednání a jednat s nimi, neboť výsledek takových jednání byl předem znám a úkony, které obhájce vůči poškozeným učinil, nijak ke změně postavení odsouzeného v trestním řízení nepřispěly a ani přispět nemohly. Předmětné úkony podniknuté obhájcem, za něž nyní v této věci nárokuje odměnu a náklady s nimi spojené, proto nejsou úkony, které má na mysli § 11 odst. 3 advokátního tarifu. Pro srovnání je možné odkázat například na rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 4Tmo 20/2013 ze dne 12. 3. 2013, jímž byla odměna obhájci za jednání s poškozeným přiznána, avšak jen z toho důvodu, že jednání obhájce s poškozeným bylo účelné, protože vedlo po úhradě škody poškozenému k podmíněnému upuštění od uložení trestního opatření mladistvému. Napadené usnesení soudu I. stupně tedy netrpí vadami a proto soud II. stupně stížnost obhájce podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.“ 

Argumentace odvolacího soudu, že obhájce věděl, že obviněný nemá žádné finanční prostředky a že toto vyplynulo z jeho výpovědi u hlavního líčení, je podle mého názoru rovněž lichá, neboť předmětné úkony obhájce prováděl před hlavním líčením v dobré víře, že obviněný škodu uhradí buď sám nebo s pomocí rodiny či jiné osoby. Ostatně ani obhájce nemá možnost posuzovat bonitu obviněného a musí přitom vycházet z jeho tvrzení a nemá ani povinnost pravdivost těchto tvrzení zkoumat. 

Domnívám se však, že postup odvolacího soudu rovněž není správný, resp. vytváří disproporci mezi obhajobou klienta na základě plné moci a klienta, jemuž je obhájce ustanoven. Zatímco obhájce, jež zastupuje klienta na základě plné moci, se s klientem dohodne na rozsahu právní pomoci a odměně za ni, tak v případě obhájce ustanoveného to nepřipadá v úvahu, přičemž obhájce se dostává do situace, kdy chce vyhovět pokynu klienta, jež je logický a neodporuje právu, klient díky tomu, že je omezen na svobodě nemůže tento úkon ani provést osobně, avšak nelze po obhájci spravedlivě požadovat, aby nejen poskytoval službu zdarma, ale navíc k jejímu provedení vynakládal vlastní prostředky, zejména v podobě poštovného a cestovného. 

Dále je třeba uvést, že pokud by soudy tyto úkony neproplácely, nebylo by možné vést řádně obhajobu klientů, jimž byl advokát ustanoven, neboť by nebylo možné po advokátovi spravedlivě požadovat, aby na základě pokynů klienta činil zcela bezplatně úkony, o nichž by přitom byl přesvědčen, že jsou účelné a ve prospěch klienta, čímž by ve svém důsledku mohlo dojít k ohrožení lidských práv na spravedlivý proces a rovnosti lidí vůbec. 

V této souvislosti zvažuji podání ústavní stížnosti, aby se zjistilo, zda nedochází k porušení základních lidských práv, a to jak u obviněných, kteří mají ustanoveného obhájce, popř. u obhájců, aby za vykonanou práci jim náležela odměna. 

Závěr 

Pokud ustanovený obhájce činí úkony, jež nejsou v demonstrativním výčtu uvedeny v § 11 odst. 1 a 2 vyhl. č. 177/1996 Sb., přestože je lze s poukazem na § 11 odst. 3 této vyhlášky považovat za úkony nejbližší, jež jsou uvedeny v § 11 odst. 1 a 2 této vyhlášky, nemá podle rozhodovací praxe obecných soudů jistotu, že mu bud následně proplacena odměna advokáta i hotové výdaje. Tento stav svým způsobem hendikepuje obviněné, jimž je obhájce ustanoven oproti obviněným, jež si obhájce zvolí. Rovněž tento stav klade zvýšené nároky na obhájce, kdy se musí rozhodnout, zda tyto úkony provede bez jistoty, že mu budou uhrazeny, popř. je neprovede a zde bude existovat riziko stížnosti klienta na advokáta, a rovněž tak se bude muset obhájce vyrovnat s tím, že neprovedl vše, co mu přišlo vhodné a ve prospěch klienta.

 

Autor je advokátem v Kladně.