oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Nález Ústavního soudu jako důvod pro obnovu řízení

publikováno: 30.10.2018

Nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2018 sp. zn. II. ÚS 2546/18.

Pokud Ústavní soud zaujme v určité věci právní názor, který by mohl být ku prospěchu stěžovatelům v dřívějších, již ukončených, řízeních před Ústavním soudem, resp. ku prospěchu osob v již ukončených řízeních před obecnými soudy, neznamená to, že se tím otevírá prostor pro obnovu daných řízení. Totéž platí pro případy osob, které se nacházely v právní situaci obdobné té, v níž uspěly jiné osoby před Evropským soudem pro lidská práva, ale které ústavní stížnost a posléze stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva nepodaly, resp. jsou jejich řízení již skončena.

Z odůvodnění:

Na Ústavní soud se obrátil stěžovatel, který se podanou ústavní stížností domáhal zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, městského soudu a okresního soudu, neboť byl toho názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a dále právo chráněné čl. 11 odst. 4 Listiny, podle něhož vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu.

Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem obvodního soudu byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal po žalované České republice - Ministerstvu financí zaplacení částky ve výši 133.611 Kč z titulu náhrady škody za omezení vlastnického práva k bytové jednotce vlastněné stěžovatelem, k němuž došlo v období od 1. 1. 2002
do 31. 3. 2006 v důsledku legislativní nečinnosti Parlamentu České republiky ve věci deregulace nájemného. Obvodní soud dospěl k závěru, že nárok stěžovatele byl již ke dni podání žaloby dne 14. 4. 2011 zcela promlčen podle ustanovení § 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Městský soud následně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a konstatoval, že námitka promlčení vznesená žalovanou stranou byla důvodná a závěry napadeného rozhodnutí zcela odpovídaly ustálené judikatuře, podle níž právo na náhradu škody z titulu omezení vlastnického práva v dané situaci podléhá obecné tříleté promlčecí době.

Napadeným usnesením obvodního soudu bylo rozhodnuto o žalobě stěžovatele na obnovu řízení, doručenou soudu dne 27. 1. 2017. Stěžovatel v žalobě argumentoval tím, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 2062/14 (N 198/83 SbNU 185) bylo konstatováno, že vznesení námitky promlčení ze strany státu ve sporech mezi pronajímateli a státem z titulu náhrady škody za omezení vlastnického práva z důvodu regulovaného nájemného odporovalo dobrým mravům. Podle stěžovatele byl důvod obnovy dán, jelikož nemohl příslušný nález v původním řízení uplatnit a jeho uplatnění by mu mohlo přivodit příznivější rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Žalovaná ve vyjádření k žalobě na obnovu řízení s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu uvedla, že právní názor obsažený v novější judikatuře Ústavního soudu není okolností, která by zakládala důvod obnovy řízení. Obvodní soud opřel své zamítavé usnesení o závěr, že žalobou na obnovu řízení lze docílit nového projednání věci jen tehdy, pokud původní rozhodnutí ve věci samé nemůže obstát z hlediska správnosti a úplnosti skutkových závěrů. Tato žaloba však neslouží k nápravě nesprávného právního posouzení věci.

K odvolání stěžovatele městský soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil a v souladu s ním konstatoval, že důvod pro obnovu řízení ve smyslu ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. není dán. Stěžovatel podal následně proti usnesení městského soudu dovolání. Nejvyšší soud však dovolání stěžovatele odmítl a uvedl, že městský soud posoudil nastolenou situaci podle ustálené judikatury dovolacího soudu a není důvod se od této rozhodovací praxe odchýlit.

Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazoval na čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, a na čl. 95 odst. 1 Ústavy, dle kterého je soudce vázán při rozhodování zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu.

Podle stěžovatele se v případě ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů jedná o pokračování jeho marného boje o to, aby mu stát nahradil škodu způsobenou legislativní nečinností v období od 1. 1. 2002 do 31. 3. 2006. Stěžovatel zároveň považoval za nesprávné, že není možné obnovit řízení, které v minulosti probíhalo u Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího. Podle stěžovatele došlo napadenými usneseními k porušení jeho práva na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a práva plynoucího z požadavků na ústavně konformní omezení vlastnického práva, chráněného čl. 11 odst. 4 Listiny.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i průběh řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem namítaného porušení ústavnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud shrnul, že stěžovatel v ústavní stížnosti odkázal na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 (136/2009 Sb. ST 27/53 SbNU 885) a uvedl, že poté, co absolvoval proti nájemkyni bytu řízení o určení obvyklého nájemného, a poté, co se dozvěděl o tomto stanovisku Ústavního soudu, podal žalobu proti České republice - Ministerstvu financí o poskytnutí náhrady za nucené omezení vlastnického práva. Tato žaloba však byla neúspěšná z důvodu námitky promlčení uplatněné žalovanou. Již z jiných řízení vedených v minulosti stěžovatelem před Ústavním soudem (usnesení ze dne 20. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 1896/12 a usnesení ze dne 24. 2. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3775/14, dostupná na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná) je zřejmé, že stanoviskem pléna Ústavního soudu však nebyl založen nový nárok pronajímatelů na náhradu škody proti státu a že jeho smyslem bylo (pouze) v jisté míře korigovat dosavadní postup obecných soudů při posuzování nároků pronajímatelů (kteří se již v té době svého práva proti státu hojně domáhali, ač jej nesprávně právně kvalifikovali). Ústavní soud v nich, tak jako v jiných případech, aproboval i názor obecných soudů o tom, že pro určení běhu promlčecí doby je určující okamžik, kdy právo mohlo být (objektivně) uplatněno, nikoli okamžik, kdy soudy již v té době existující nárok stěžovatele (nově) právně kvalifikovaly. K argumentu, že námitka promlčení uplatněná státem byla v rozporu s dobrými mravy, Ústavní soud opět odkázal na své odůvodnění usnesení sp. zn. IV. ÚS 3775/14, z něhož se podává, že posouzení určitého jednání jako rozporného s dobrými mravy náleží primárně obecným soudům, které zde mají možnost určitého uvážení, závisejícího vždy na konkrétních okolnostech případu. Neuznání námitky promlčení je podle Ústavního soudu vzhledem k zásahu do principu právní jistoty nutno považovat za výjimečné opatření. Stěžovatel nepodal proti rozhodnutím obecných soudů v řízení, jehož obnovy se nyní u obecných soudů neúspěšně domáhal, ústavní stížnost. V nynější věci však otázku, zda bylo uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy, tak jak bylo, s přihlédnutím ke konkrétním podmínkám daného případu, dovozeno v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2062/14, znovu otevírat nelze.

Ústavní soud uvedl, že nelze ji otevírat proto, že rozhodnutí Ústavního soudu v této věci není rozhodováním o oprávněnosti užití námitky promlčení ze strany státu v případě sporu stěžovatele se státem o náhradu škody způsobené omezením vlastnického práva v důsledku legislativní nečinnosti zákonodárce. Základním předmětem posouzení Ústavního soudu je otázka, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů, podle nichž vydání pozdějšího rozhodnutí Ústavního soudu v jiné věci obsahujícího podle názoru stěžovatele jiné právní posouzení není přípustným důvodem pro obnovu řízení, byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva. Z důvodů vymezených níže Ústavní soud takové porušení neshledal.

Ústavní soud poukázal na ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., podle kterého žalobou na obnovu řízení účastník může napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanoveních § 205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci. Žaloba na obnovu řízení je konstantně chápána jako prostředek mimořádné nápravy vadných rozhodnutí, která směřuje k odstranění skutkových vad, nikoli vad v právním posouzení nebo vad procesně právních (shodně SVOBODA, K, SMOLÍK, P., LEVÝ, J., ŠÍNOVÁ, R. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 834 a DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I, II, Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1802). Stěžovatel považuje, oproti názoru obecných soudů, výše uvedený nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2062/14 za rozhodnutí, které spadá do kategorie rozhodnutí odůvodňujících přípustnost obnovy řízení ve smyslu příslušného ustanovení občanského soudního řádu. Ústavní soud uvedl, že ačkoliv je však pravdou, že takovým rozhodnutím může být i rozhodnutí vydané jiným soudem nebo jiným příslušným orgánem, které bylo vydáno až po skončení původního řízení, vždy je nezbytné, aby se vztahovalo ke skutečnostem a důkazům, které byly předmětem řízení původního (řešilo předběžnou otázku, jejíž vyřešení bylo pro výsledek řízení, které má být obnoveno, rozhodné; k tomu s odkazy na příslušnou judikaturu SVOBODA, K, SMOLÍK, P., LEVÝ, J., ŠÍNOVÁ, R. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 837 a DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I, II, Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1805).

Ústavní soud v této souvislosti dovodil, že stěžovatel v podstatě polemizuje s právním závěrem obecných soudů vysloveným v napadených usneseních a majícím oporu jak v konstantní judikatuře, tak odborné komentářové literatuře. Ústavní soud však ve své judikatuře opakovaně klade důraz na to, že jeho úlohou v zásadě není přehodnocovat skutkové ani právní závěry obecných soudů. Ústavně-právně relevantní otázkou je pouze to, zda daný právní závěr obecných soudů nevybočil z ústavněprávních mezí či, jinými slovy, zda jeho uplatněním nedošlo k porušení některého ústavně zaručeného práva stěžovatele (shodně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. II. ÚS 1350/15).

Ústavní soud konstatoval, že tento soud tak může zakročit jen v situacích, kdy jsou právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. K žádnému z těchto závěrů však v nyní posuzované věci Ústavní soud nedospěl.

Ústavní soud uvedl, že k tomu ho vedl nejen důvod právě zmíněný, tedy princip respektu k právním závěrům obecných soudů (není-li důvod v rámci ochrany ústavnosti zasáhnout), ale i to, že institut obnovy řízení slouží ke zcela mimořádnému prolomení právní moci určitého rozhodnutí, které má dopad na právní jistotu účastníků řízení i dalších osob. Podle názoru Ústavního soudu je proto namístě vykládat příslušná ustanovení občanského soudního řádu restriktivně a obezřetně posuzovat a hodnotit zásahy, které by z extenzivního výkladu těchto ustanovení plynuly. Ústavní soud z těchto důvodů stěžovateli stran jeho právního názoru nepřisvědčil. Z hlediska tvrzeného porušení práva na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a elementu práva vlastnit majetek chráněnému čl. 11 odst. 4 Listiny Ústavní soud podotkl, že obecné soudy stěžovateli srozumitelně odůvodnily s odkazy na příslušnou judikaturu, proč nelze vydání pozdějšího nálezu Ústavního soudu založeného na jiném právním posouzení obdobné věci považovat za důvod pro obnovu řízení. Ústavní soud neshledal důvod tento právní závěr obecných soudů zpochybňovat a porušení základních práv stěžovatele tedy nezjistil.

Ústavní soud poukázal na to, že nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2062/14 vzešel z jiného řízení a reagoval na konkrétní okolnosti daného případu a nelze z něho jakkoli vyvozovat, že by měl být důvodem pro obnovu řízení ve věci stěžovatele. Odpovídá to navíc obecnému závěru, že pokud Ústavní soud zaujme v určité věci právní názor, který by mohl být ku prospěchu stěžovatelům v dřívějších, již ukončených, řízeních před Ústavním soudem, resp. ku prospěchu osob v již ukončených řízeních před obecnými soudy, neznamená to, že se tím otevírá prostor pro obnovu daných řízení. Totéž platí pro případy osob, které se nacházely v právní situaci obdobné té, v níž uspěly jiné osoby před Evropským soudem pro lidská práva, ale které ústavní stížnost a posléze stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva nepodaly, resp. jsou jejich řízení již skončena (k posouzení takového návrhu na obnovu řízení před Ústavním soudem jako podaného někým zjevně neoprávněným viz usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 29/17).

Ústavní soud dále uvedl, že součástí argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je i námitka, podle níž je ústavněprávně nekonformní soudní praxe nepřipouštějící obnovu „řízení, které v minulosti probíhalo u Nejvyššího soudu ČR jako soudu dovolacího“. Z odůvodnění napadených usnesení obecných soudů jasně vyplývá, že důvodem zamítnutí žaloby na obnovu řízení byla neexistence přípustného důvodu obnovy. Ústavní soud tedy námitku stěžovatele v tomto ohledu shledal irelevantní a mimo rozhodný právní rámec nyní řešené věci (ostatně dovolání proti rozsudku městského soudu ani podáno nebylo). Nadto však Ústavní soud pro úplnost uvedl, že má-li stěžovatel na mysli skutečnost, že žalobou na obnovu řízení nelze napadnout rozhodnutí Nejvyššího soudu, tak je tato logika dána tím, že obnova řízení slouží k nápravě skutkových zjištění v původním řízení. Dovolací řízení je však instancí právní, nikoli skutkovou (viz zejm. ustanovení § 237 o. s. ř.).

Ústavní soud proto shrnul, že napadenými usneseními obecných soudů nebyla porušena a ústavně zaručená práva stěžovatele, zejména jeho právo na soudní a jinou právní ochranu a právo vlastnit majetek. Obecné soudy ústavně-konformně interpretovaly a aplikovaly příslušná ustanovení občanského soudního řádu v tom smyslu, že vydání pozdějšího rozhodnutí Ústavního soudu v jiné věci, v níž Ústavní soud měl podle stěžovatele zaujmout odlišný právní názor, než jaký zaujaly obecné soudy v jeho věci, není důvodem pro obnovu původního řízení dle ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

Ústavní soud proto ústavní stížnost podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zamítl.

 

Rozhodnutí zpracovala JUDr. Renata Rázková, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu.