oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Náhradová povinnost dopravce

autor: JUDr. Jiří Krofta
publikováno: 19.01.2016

Podobně jako je závazným způsobem upraven věcný rozsah odpo-vědnosti dopravce za ztrátu zásilky, její poškození nebo překročení dodací lhůty, včetně liberačních důvodů, které může dopravce použít za účelem zproštění své odpovědnosti, upravuje Úmluva CMR rovněž závazným způsobem rozsah náhradové povinnosti dopravce v případech, kdy odpovídá za škodu na zásilce nebo překročení dodací lhůty (čl. 23 a 25 Úmluvy CMR).

ODŠKODNĚNÍ V PŘÍPADĚ ÚPLNÉ A ČÁSTEČNÉ ZTRÁTY ZÁSILKY

Pokud by se však jednalo o náklady, které poškozený vynaložil preventivně v zájmu zabránění vzniku škody nebo které vynaložil na odvrácení již hrozící škody, byl by rozsah náhradové povinnosti dopravce v tomto případě posuzován podle podpůrně rozhodného, národního práva.

Při určení rozsahu náhradové povinnosti dopravce se vychází z těchto základních právních principů:

Hodnota zásilky

Zásadním východiskem pro výpočet výše náhradové povinnosti dopravce je hodnota zásilky v místě a čase jejího převzetí k přepravě.

Nezáleží tak na konečné prodejní hodnotě, resp. ceně zboží v místě příjemce, ale rozhodující je hodnota zboží v místě jejího převzetí dopravcem.

Rovněž jsou nerozhodné zvláštní poměry či individuální zájmy poškozených. Rozhodující je pouze hodnota zásilky, pro jejíž určení je směrodatná v první řadě její burzovní cena.

Protože však jen zřídka které zboží je obchodováno na burze, použije se k určení hodnoty zásilky její tržní cena, a pokud by tržní cena nebyla zjistitelná, potom obecná cena zboží stejného druhu a vlastností. Dalším aspektem, sloužícím k objektivizaci určení hodnoty zásilky, je zohlednění stupně tržního segmentu, ve kterém se zboží určené k přepravě nachází (výrobce – velkoobchodník – maloobchodník – konečný spotřebitel). Jde však vždy o tržní segment místa, kde je zásilka přebírána k přepravě. Případné změny hodnoty zásilky během přepravy se v úvahu neberou.

Je‑li zboží obchodováno tím způsobem, že zboží prochází od výrobce několika přeprodeji v různých tržních segmentech, ale v zájmu vyloučení vícenákladů na přebalování, skladování apod. je takové zboží přepravováno přímo od výrobce ke konečnému spotřebiteli a přitom bylo toto zboží již před převzetím dopravcem k přepravě prodáno, určuje se hodnota zboží podle místa jeho převzetí. Zpravidla by se tak mohlo jednat o nákupní cenu prvního obchodníka v celém řetězci. Navýšení ceny takového zboží při jeho dalším obchodování pak nemá na určení hodnoty zásilky vliv.

Je třeba tudíž počítat s tím, že reklamant doloží, že zásilka byla již před uzavřením přepravní smlouvy, resp. před převzetím k přepravě prodána, a její hodnota se tak odvozuje od kupní ceny obchodníka (importéra – ale i konečného prodejce), který zboží před převzetím zásilky k přepravě již koupil.

Z hlediska právního režimu podpůrným, avšak v praxi nejrozšířenějším způsobem určení hodnoty zásilky – zejména při rutinním zpracování škodných událostí a jejich vyřizování odpovědnostními pojistiteli dopravců – je hodnota zboží odvozena od faktury dodavatele/výrobce/­exportéra, která se očišťuje na úroveň dodací podmínky „ze závodu“ (EXW – INCOTERMS 2010) tak, aby hodnota zásilky nebyla zkreslována dalšími, zpravidla oběhovými náklady, které se do ceny kalkulují v případě jinak sjednaných dodacích podmínek.

Důkazní břemeno ohledně vzniku škody, její výše, a tudíž i ohledně hodnoty zásilky v momentě jejího převzetí k přepravě, nese ten, který se nároku na náhradu škody vůči dopravci dovolává.

U věcí, které mají unikátní povahu, sběratelský význam či osobní význam pro vlastníka, případně jedná‑li se o předměty použité, u kterých se obtížně zjišťuje tržní hodnota, nezbývá, než ponechat určení hodnoty zásilky za účelem výpočtu náhradové povinnosti dopravce na znaleckém posouzení.

V případě, že je zásilka považována za ztracenou na základě právní domněnky podle čl. 20 Úmluvy CMR – tedy v případech, kdy zásilka nebyla vydána příjemci do 30 dnů po uplynutí sjednané lhůty, a pokud lhůta nebyla sjednána, do 60 dnů po převzetí zásilky dopravcem k přepravě – a zásilka je následně objevena a oprávněnému vydána, bude hodnota takové zásilky snížena o náklady, které musel poškozený vynaložit na její znovuzískání. Takové řešení však nepřipadá v úvahu, pokud si oprávněný již nechal nahradit škodu z důvodu ztráty zásilky, aniž by po přijetí takové náhrady za ztracenou zásilku písemně požádal, aby byl bezodkladně zpraven, bude‑li zásilka nalezena do jednoho roku po vyplacení náhrady.

Limit náhradové povinnosti dopravce

Rozsah náhradové povinnosti dopravce je limitován podle ustanovení čl. 23 Úmluvy CMR tak, že je dopravce povinen zaplatit za škodu na zásilce nejvýše částku odpovídající násobku 8,33 jednotek zvláštních práv čerpání (ZPČ) a brutto váhy postrádané nebo znehodnocené zásilky.

Hodnota jednotky ZPČ je každý den publikována v tisku, resp. na internetu. Úmluva stanoví jako rozhodný den pro použití odpovídající hodnoty ZPČ den vydání rozsudku v poslední instanci – pokud si účastníci přepravní smlouvy nedohodli jiné datum.

V praxi tento princip může působit problémy, protože zdaleka ne každý případ škodné události je řešen soudní cestou a ne vždy je prostor mezi dopravcem a reklamantem, aby jednali právě o volbě data pro volbu příslušné hodnoty ZPČ.

Velmi často je používána a oboustranně akceptována hodnota ZPČ k datu převzetí zásilky k přepravě, někdy i k datu škodné události.

Tento limit náhradové povinnosti – jak již bylo a ještě bude komento­váno – může být přestoupen jen ve třech případech, a to:

Za „hrubou váhu zásilky“ se považuje brutto-váha, tzn. netto‑váha zásilky + váha obalu.

K balení zásilky patří i palety, na kterých je zásilka fixována, např. pásky nebo folií, takže paleta tvoří s naloženým zbožím samostatnou přepravní jednotku. Pokud dojde ke ztrátě celého kontejneru naloženého zbožím, zahrnuje se do hrubé váhy zásilky i váha kontejneru.

Náhrada škody nepřesahuje limit vypočtený z násobku brutto váhy postrádané či znehodnocené zásilky a 8,33 jednotek ZPČ, pokud je skutečná škoda na zásilce nižší, než je uvedený limit náhradové povinnosti. Dopravce je zavázán samozřejmě nahradit škodu v této skutečné výši, a nikoliv – jak se někdy omylem v praxi vyřizování škodných událostí stává – do výše náhradového limitu. To je též důvod, proč musí reklamant doložit hodnotu zásilky, resp. i hodnotu postrádané či znehodnocené části zásilky.

Výpočet náhradového limitu v případě úplné ztráty zásilky

Výpočet vychází z brutto váhy celkové ztracené zásilky, která tvoří svojí povahou samostatnou přepravní jednotku bez ohledu na to, zda tato samostatně přepravovaná jednotka obsahuje jednotlivé zboží, nebo např. samostatně fakturované kartony zboží. Nezáleží tudíž na tom, jak jednotlivé předměty zásilky nebo jak jednotlivé balené jednotky přepravovaného zboží dosahují či přesahují limit 8,33 jednotek ZPČ za jeden kilogram brutto váhy.

Výpočet náhradové povinnosti dopravce bude zřejmý z následujícího příkladu (pro účel tohoto příkladu vycházíme z toho, že hodnota 8,33 jednotek ZPČ se rovná částce 300 Kč).

Dopravce přepravuje toto zboží:

zboží:

 

váha:

 

hodnota:

 

limit náhradové povinnosti:

 

A

 

200 kg

 

900 000 Kč

 

60 000 Kč

 

B

 

1000 kg

 

30 000 Kč

 

300 000 Kč

 

Celková částka limitu náhradové povinnost dopravce činí 360 000 Kč

 

 

Nebyl by tudíž správný výpočet limitu náhradové povinnosti tak, že by se rovnal součtu limitu náhradové povinnosti zboží A, tj. 60 000 Kč, a samotné hodnoty zásilky B, tj. 30 000 Kč, protože by v tomto případě nepřekračovala hodnota zásilky B limit své náhradové povinnosti. Výpočet se provádí vždy za celou zásilku, která byla ztracena, a tudíž bez ohledu na dílčí limity jednotlivých kusů zásilky.

Limit náhradové povinnosti při částečné ztrátě zásilky

O částečnou ztrátu zásilky jde v případě, kdy určité kusy zásilky jsou ztraceny nebo zcela znehodnoceny, zatímco zbývající část zásilky je vydána oprávněnému příjemci.

Rozhodující pro výpočet náhrady je brutto váha chybějící či znehodnocené části zásilky, a nikoliv celková brutto váha zásilky. Jedná se však opět o celkovou váhu té části zásilky, která byla ztracena či znehodnocena, a nikoliv o váhu jednotlivých kusů ztracené či znehodnocené zásilky. Ke zjištění limitu náhradové povinnosti se tak násobí celková brutto váha postrádané části zásilky a 8,33 jednotek ZPČ – bez ohledu na to, zda hodnota jednotlivého kusu postrádané nebo znehodnocené zásilky sama o sobě dosahuje limit náhradové povinnosti, či nikoliv.

Opět je možné nabídnout tento příklad (vycházíme rovněž z předpokladu, že 8,33 jednotek ZPČ se rovná částce 300 Kč):

Částečná ztráta u zboží A                   Hodnota

100 kg                                                450 000 Kč

Částečná ztráta u zboží B                   Hodnota

500 kg                                                15 000 Kč

Celková částečná ztráta

600 kg

Limit náhradové povinnosti 600 kg x 300 (hodnota 8,33 jednotek ZPČ) = 180 000 Kč

Pokud dojde k situaci, že je část zásilky ztracena a část zásilky poškozena, musí být limit náhradové povinnosti vypočítán zvlášť pro onu část ztracené zásilky, a to podle výše uvedených principů, a zvlášť podle postupu výpočtu limitu náhradové povinnosti v případě poškození zásilky (viz dále).

Náhrada dovozného, cla a jiných výloh vzniklých v souvislosti s přepravou zásilky

Tyto výslovně uvedené položky je dopravce povinen nahradit vedle škody na zásilce, a to v plné výši, pokud jde o celkovou ztrátu zásilky a v poměrné výši, pokud jde o částečnou ztrátu zásilky, resp. o znehodnocení části zásilky.

Přepravné – pokud ho již předtím poškozený dopravci nezaplatil – se nenahrazuje, pokud se jednalo o úplnou ztrátu nebo totální znehodnocení či poškození zásilky, případně se nahrazuje poměrně – pokud šlo o částečnou ztrátu zásilky nebo o znehodnocení části zásilky.

Této konstrukci nároku na přepravné odpovídá i právní úprava vzniku nároku na přepravné v českém občanském, resp. přepravním právu (§ 2564 obč. zák.).

Praktická aplikace tohoto ustanovení Úmluvy CMR bývá někdy obtížná, protože není vždy jednoduché vymezit při konkrétní škodné události ty druhy nákladů, které by měly být ve smyslu ustanovení čl. 23 odst. 4 Úmluvy CMR nahrazovány.

Těmito náklady nejsou takové položky, které souvisejí např. s balením zboží, skladováním zboží před přepravou apod. V takovém případě se jedná o výlohy, které byly učiněny před počátkem přepravy a které zpravidla vcházejí kalkulačně do hodnoty přepravovaného zboží a nemohou být proto duplicitně, separátně znovu nahrazovány dopravcem.

Jak již bylo výše naznačeno, zaplatil‑li poškozený dopravci přepravné, je dopravce zavázán toto přepravné v celé výši nebo ve výši poměrné – podle toho, zda se jedná o úplnou ztrátu či znehodnocení, nebo částečnou ztrátu či částečné znehodnocení zásilky – vrátit oprávněnému. Jinak je dopravce povinen nahradit – kromě vyjmenovaných položek, jako je dovozné a clo – všechny ostatní náklady, které byly kausálně vyvolány samotnou přepravou, ale nikoliv škodnou událostí.

Jako příklad lze uvést vedle již jmenovaného dovozného a cel náklady na vážení, náklady dobírky, importní a exportní daně, zbožové pojistné a všechny další náklady, pokud již nejsou obsaženy v hodnotě přepravovaného zboží, a dále náklady, které vznikly v souvislosti s ukončením přepravy, tzn. např. náklady vykládky.

Nezbývá než počítat s tím, že v konkrétních případech některých soudních rozhodnutí mohou soudy na věcný rozsah náhradové povinnosti dopravce ohledně „náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s přepravou“ pohlížet jinak a uložit tak dopravci i k náhradě takových nákladů, které jsou obecně považovány za položky, které dopravce nenahrazuje.

Těmito náklady jsou např. zpětné přepravy, náklady na zjištění škody, náklady na skladování v souvislosti se škodnou událostí nebo náklady na nové přebalení poškozené zásilky nebo jejího obalu nebo náklady na opravu poškozené zásilky.

Mezi tyto náklady, které se nepovažují za bezprostředně vzniklé v souvislosti s předmětnou přepravou, se počítají i náklady na odstranění následků škodné události, vyčištění vozovky, vyproštění nákladu a jeho zpětný transport.

Nicméně pokud by tyto náklady vznikly v souvislosti s přepravou i bez vzniku škodné události, je dopravce k jejich náhradě povinen. Dopravce však bude povinen nahradit i takové náklady (např. daně apod.), které sice vznikly v souvislosti např. se ztrátou zásilky, ale které by vznikly i nezávisle na takové škodné události při bezporuchovém průběhu přepravy do místa určení. Nejedná se tudíž o náklady, které výlučně vznikly v příčinné souvislosti se škodnou událostí na zásilce.

Je třeba si uvědomit, že se však jedná o věcná omezení náhradové povinnosti dopravce, obsažená v Úmluvě CMR ve prospěch dopravce a tyto výhody neplatí v případě tzv. kvalifikované odpovědnosti dopravce podle čl. 29 Úmluvy CMR (hrubá nedbalost, resp. vědomá lehkomyslnost).

V případě částečné ztráty, resp. v případě znehodnocení části zásilky, se všechny výše uvedené náklady, ke kterým by byl dopravce zavázán, nahrazují poměrně.

Závazek dopravce hradit dovozné, clo a jiné výlohy vzniklé v souvislosti s přepravou zásilky podle čl. 23 odst. 4 Úmluvy CMR se nevztahuje na škody z překročení dodací lhůty.

Dopravce rovněž podle náhradového režimu Úmluvy CMR nenahrazuje – kromě škody na zásilce – žádné následné škody. Klasickým příkladem takové následné škody jsou škody způsobené kontaminací sypkých nebo tekutých substrátů při přepravě v ložném prostoru, který nebyl řádně vyčištěn po předchozí zásilce. Kontaminovaná zásilka tak může způsobit následné škody např. ve výrobním provozu příjemce, avšak za tyto následné škody dopravce podle Úmluvy CMR neodpovídá.

ODŠKODNĚNÍ V PŘÍPADĚ POŠKOZENÍ ZÁSILKY

V souladu s ustanovením čl. 25 Úmluvy CMR hradí dopravce při poškození zásilky částku, o kterou se její hodnota snížila, přičemž se opět vychází z hodnoty zásilky v místě a čase jejího převzetí k přepravě a samotná hodnota zásilky se zjišťuje stejným způsobem jako u náhrady za ztrátu zásilky (viz kapitolu 14.1.).

Náhrada škody však nesmí přesahovat:

a) je‑li poškozením znehodnocena celá zásilka, částku, která by se vyplatila při její úplné ztrátě;

b) je‑li poškozením znehodnocena jen část zásilky, částku, která by se vyplatila při ztrátě znehodnocené části zásilky.

Za poškození zásilky se považuje vnější nebo vnitřní zhoršení substance přepravované zásilky, které má za následek snížení její hodnoty (např. lomy, boule, škrábance, vlhkost, rez, zápach, znehodnocení potravinových produktů, apod.).

Totální škodou na zásilce (avšak nikoliv totální ztrátou) je poškození zásilky takového stupně, že ji není možné technicky reparovat, a vrátit jí tak původní užitné vlastnosti, nebo by náklady na takovou opravu převyšovaly samotnou hodnotu poškozeného zboží.

Za totálně poškozenou zásilku se může považovat i taková, kde škoda na části zásilky kausálně způsobila znehodnocení zásilky jako celku.

Rozsah odškodnění při poškození zásilky

Odškodnění poškozené zásilky spočívá na principu náhrady částky odpovídající snížení hodnoty zásilky v důsledku jejího poškození.

Nejdříve je tak nutné zjistit hodnotu celé nepoškozené zásilky v místě a době jejího převzetí k přepravě a následně se zjišťuje hodnota zásilky, kterou zásilka vykazuje po utrpěném poškození. Rozdíl mezi oběma hodnotami představuje částku, k jejíž náhradě je dopravce zavázán. Jiné a nepřímé škody dopravce nenahrazuje.

Je pravda, že takto určené snížení hodnoty zásilky činí v praxi problémy, a proto si praxe vypomáhá odhadem reálné, prodejní hodnoty poškozeného zboží v místě určení a stanovením procentní částky snížení hodnoty v příčinné souvislosti s poškozením zboží.

Takový postup je v některých jednodušších případech postačující, pokud je určení snížení hodnoty zásilky v důsledku jejího poškození přenecháno nestranné osobě, případně i odpovědnostnímu pojistiteli dopravce. Za skutečně objektivní se potom může považovat výpočet učiněný znalecky havarijním komisařem nebo znalcem.

Pouhou indicií mohou být doložené náklady na opravu poškozeného zboží, avšak dopravce není primárně zavázán k náhradě nákladů na opravu, neboť kogentní právní úprava Úmluvy CMR dopravce zavazuje nahradit částku snížení hodnoty zboží v příčinné souvislosti se škodnou událostí. Může tak dojít a zpravidla také dochází k rozdílu mezi částkou představující snížení hodnoty zásilky v důsledku škodné události a částkou skutečných nákladů na opravu.

Náhrada dovozného, cel a jiných nákladů

Stejně tak jako v předešlé subkapitole, která řešila náhradu nákladů při ztrátě zásilky, je dopravce zavázán i v případě poškození zásilky k náhradě dovozného, cel a jiných nákladů, které byly vyvolány samotnou přepravou a které nebyly vyvolány samotnou škodnou událostí.

Věcný rozsah těchto nákladů odpovídá stejným principům jako v případě ztrátě zásilky, avšak náhrada těchto nákladů se provádí v poměru snížení hodnoty zásilky v důsledku jejího poškození k hodnotě zásilky neporušené, tedy ve vztahu k hodnotě zásilky v době jejího převzetí k přepravě.

Nárok dopravce na dosud nezaplacené přepravné se snižuje v poměru ke snížení hodnoty poškozené zásilky.

Ne zcela jednotně bývá posuzována v soudní praxi jednotlivých případů otázka povinnosti dopravce k náhradě tzv. zachraňovacích nákladů, tedy nákladů, které vyvstávají po škodné události, jako např. náklady spojené s roztříděním částečně poškozené zásilky nebo náklady na zpětnou dopravu zbývající části nepoškozené zásilky apod. Takové náklady není možné přiřadit bez dalšího k náhradové povinnosti dopravce, a to vzhledem k tomu, že nejsou vyvolány samotnou přepravou, ale vznikají jako následek škodné události. Přesto je velmi často dopravce zavázán k náhradě těchto nákladů, a to z celkem logického důvodu, neboť tyto náklady dále snižují hodnotu té části zásilky, která nebyla poškozena v souvislosti se škodnou událostí, za kterou dopravce přímo odpovídá.

Pokud jde o limit náhrady škody v případě poškození zásilky, je dopravce povinen nahradit částku odpovídající snížení hodnoty zásilky v důsledku jejího poškození, přičemž tato částka nesmí přesahovat v případě znehodnocení celé zásilky náhradu při její úplné ztrátě, a je‑li poškozením znehodnocena jen část zásilky, potom částku, která by se vyplatila při ztrátě znehodnocené části zásilky.

Jestliže poškozením zásilky dojde ke znehodnocení celé zásilky, je horní hranicí náhradové povinnosti dopravce částka, kterou je dopravce povinen nahradit při úplné ztrátě zásilky. V tomto případě se tudíž jedná o limit vypočítaný z násobku 8,33 ZPČ a brutto váhy zásilky. Náhrady podle čl. 23 odst. 4 Úmluvy CMR, tj. přepravné, cla a jiné náklady, které byly vyvolány přepravou, se hradí rovněž v celé výši.

Je‑li poškozením znehodnocena jen část zásilky, je limit náhrady omezen jako při ztrátě této části zásilky a pro výpočet tohoto limitu je rozhodující brutto váha této části poškozené zásilky.

Při znehodnocení více kusů jedné zásilky se tudíž sčítá brutto váha všech těchto jednotlivých kusů jedné zásilky a součet se pak násobí 8,33 jednotkami ZPČ, a nikoliv tak, že by byl nejdříve stanoven náhradový limit pro brutto váhu každého jednotlivého kusu znehodnocené zásilky.

Rovněž i v případě poškození zásilky může být nahrazována vyšší částka, než jaká je stanovena výše zmíněným limitem náhradové povinnosti dopravce podle čl. 25, pouze ujednáním o tzv. vyšší hodnotě zásilky podle čl. 24 Úmluvy CMR nebo sjednáním částky zvláštního zájmu podle čl. 26 Úmluvy CMR. Bez jakéhokoliv omezení je dopravce zavázán k náhradě škody, pokud je jeho jednání v příčinné souvislosti se vznikem škodné události kvalifikováno ve smyslu čl. 29 Úmluvy CMR (hrubá nedbalost, resp. vědomá lehkomyslnost).

V případě souběhu částečného poškození zásilky a částečné ztráty se musí náhrada v obou případech posuzovat odděleně, tzn. u částečné ztráty podle čl. 23 odst. 3 Úmluvy CMR a u částečného poškození podle čl. 25 Úmluvy CMR. Celková náhrada škody však nesmí přesáhnout náhradu, ke které by byl dopravce zavázán při úplné ztrátě zásilky.

Ke sporným situacím dochází v případě souběhu poškození zásilky a vzniku škod z překročení dodací lhůty.

Jedná se např. o situace, kdy musí být zásilka – před další přepravou – opravena a z toho důvodu dojde k prodloužení dodací lhůty nebo dojde k poškození zásilky v důsledku zdržení při přepravě (zejména při přepravách zkazitelného zboží).

V takových případech se zásadně likvidují škody na zásilce zvlášť od případných víceméně finančních škod zapříčiněných prodloužením, resp. překročením dodací lhůty.

Příkladem může být situace, kdy v důsledku prodloužení, resp. překročení dodací lhůty dojde ke snížení užitné hodnoty přepravované zeleniny a zároveň dojde ke ztrátě na ceně, byla‑li přeprava termínována z důvodu určité sezónní akce.

Obecně tedy platí, že nelze aplikovat kriteria a právní režim škod kausálně způsobených překročením dodací lhůty na škody způsobené na samotné zásilce – i když lze tyto škody přičítat právě k prodloužení doby přepravy.

Pokud poškození zásilky spočívá zároveň na okolnostech, za které dopravce odpovídá a rovněž i na okolnostech, ze kterých je dopravce – z důvodů uvedených v čl. 17 odst. 2 a 4 vyviněn, nastává případ dělené odpovědnosti, resp. spoluodpovědnosti dopravce.

V takovém případě se při stanovení náhradové povinnosti dopravce postupuje takto:

Má‑li však škodní jednání dopravce povahu tzv. kvalifikovaného zavinění podle čl. 29 Úmluvy CMR, není možné využít výhody dělené odpovědnosti a dopravce za škodu odpovídá výlučně sám, a rovněž tak je povinen nahradit úplnou škodu, včetně finančních škod, např. ušlého zisku atd.

Odškodnění v případě překročení dodací lhůty

Je‑li překročena dodací lhůta a oprávněný prokáže, že vznikla škoda z tohoto důvodu, je dopravce povinen nahradit škodu jen do výše dovozného.

Pro tuto odpovědnost je velmi důležitý důkaz poškozeného o příčinné souvislosti překročení sjednané nebo přiměřené dodací lhůty dopravcem a vznikem konkrétní finanční škody.

Definice překročení dodací lhůty je obsažena v čl. 19 Úmluvy CMR.

Znovu je třeba připomenout zánik nároku na odškodnění kausálních následků překročení dodací lhůty v případě, kdy nebyla dopravci zaslána písemná výhrada do 21 dnů poté, kdy byla zásilka dána k dispozici příjemci (čl. 30 odst. 3 Úmluvy CMR).

Jak už bylo dříve zmíněno, nejedná se v tomto případě odpovědnosti o náhradu škod na zásilce samotné, ale o režim odpovědnosti a náhradové povinnosti dopravce za finanční újmy, které kausálně vzniknou z důvodu překročení dodací lhůty. Takovou újmou může být zaplacení smluvní pokuty příjemcem, který v důsledku nemožnosti disponovat se zbožím ve sjednané lhůtě porušil jiný svůj závazek, nebo povinnost zaplatit dodatečné dovozní daně či dávky, ušlý zisk, ztráty z předprodeje zboží a ztráty ze sezónního prodeje zboží, cenové propady a kursové ztráty, výpadky z provozu atd.

Důkazní břemeno ohledně vzniku a výše škody nese reklamant, který se tak nemůže omezit pouze na nedoložené tvrzení o tom, že mu ta či ona finanční škoda vznikla, nebo na předložení faktury, ve které určitou částku pouze deklaruje. Častým je také tvrzení regresující pojišťovny, že prostě určitou částku vzhledem k uzavřené pojistné smlouvě vyplatila.

Škody z překročení dodací lhůty nelze podceňovat, zejména při dodávkách komponentů do výrobních procesů např. v automobilovém průmyslu, a to v systémech „just in time“, kdy je nepřerušený chod výrobního provozu příjemce závislý na velmi přesném dodržení sjednané dodací lhůty, jinak je nucen vynakládat další náklady na zajištění náhradní dodávky (to v lepším případě), nebo výrobní provoz přerušit a uplatnit náhradu jak věcných, tak osobních nákladů atd. V těchto případech zcela automaticky reklamant opomíjí limit náhradové povinnosti ve výši sjednaného přepravného a vždy dovozuje kvalifikovanou odpovědnost dopravce, tedy skutečnost, že dodací lhůta byla překročena z důvodu hrubě nedbalostního nebo vědomě lehkomyslného jednání dopravce – a pro ten případ potom požaduje po dopravci náhradu úplné škody.

Znovu je třeba potvrdit pravidlo, že při souběhu škod na zásilce a škod z překročení dodací lhůty jsou tyto škody posuzovány samostatně. Prakticky to znamená, že náhrada škody na zásilce způsobená překročením dodací lhůty není omezena sjednanou výší přepravného, neboť tento limit náhradové povinnosti dopravce se vztahuje výlučně k finančním škodám, kausálně způsobeným překročením dodací lhůty.

Limit náhradové povinnosti dopravce je omezen na výši sjednaného přepravného – to však neznamená, že v případě odpovědnosti dopravce za škodu z překročení dodací lhůty tento dopravce ztrácí nárok na zaplacení přepravného. Takový nárok zaniká pouze v případě ztrát a škod na zásilce (poměrně nebo úplně), avšak nikoliv v případě finančních škod z překročení dodací lhůty.

Sjednané přepravné zde slouží pouze jako pomůcka pro vyjádření limitu náhradové povinnosti dopravce.

Limit náhradové povinnosti, stanovený částkou sjednaného přepravného, je závazný, a vyšší náhrada přichází v úvahu pouze v případě, kdy byla mezi účastníky přepravní smlouvy sjednána a do CMR-nákladního listu zapsána tzv. částka zvláštního zájmu podle čl. 26 Úmluvy CMR, nebo se dopravce dopustil překročení dodací lhůty hrubě nedbalostním nebo vědomě lehkomyslným jednáním (čl. 29 Úmluvy CMR).

Jako v případě škody na zásilce způsobené její částečnou nebo úplnou ztrátou, poškozením, znehodnocením či překročením dodací lhůty, je věcí důkazního břemene reklamanta, resp. žalobce, aby věrohodně doložil svůj nárok na náhradu škody.

Pokud by byl spor o takovou náhradu škody předmětem soudního řízení v České republice, nelze opomenout, že český občanský soudní řád dává možnost soudu, aby v případě, kdy lze výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze‑li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy (§ 136 o. s. ř.).

Určení výše nároku na náhradu škody však není záležitostí volné úvahy soudu, nepodléhající žádnému hodnocení. Základem úvahy soudu musí být zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí celého případu.

Soud v této situaci zhodnotí zpravidla žalobcem předložené důkazy a vysvětlení podaná účastníky a zváží ustanovení znalce za účelem zpracování znaleckého posudku k otázce výše náhrady škody. Je skutečně otázkou každého individuálního případu, zda soud shledá předložené důkazy včetně znaleckého posudku za postačující pro svoji konkrétní úvahu o výši škody, nebo k takové úvaze nebude moci dospět.

Sjednání vyšší hodnoty zásilky nebo částky zvláštního zájmu

a) Ujednání o vyšší hodnotě zásilky

Sjednání zvýšení hodnoty zásilky podle čl. 24 Úmluvy CMR je nástrojem účastníků přepravní smlouvy k tomu, aby – pokud si to společně přejí – zvýšili jinak závazně stanovenou hranici náhradové povinnosti dopravce pro případ částečné a úplné ztráty nebo poškození zásilky – tedy limit vypočítaný z násobku 8,33 jednotek zvláštních práv čerpání a brutto váhy poškozené nebo postrádané zásilky.

Dojde‑li tudíž k platnému sjednání vyšší hodnoty zásilky a je‑li takto sjednaná, vyšší hodnota zásilky zapsána do CMR-nákladního listu, bude dopravce zavázán nahradit škodu v případě své odpovědnosti nikoliv do zákonného limitu (násobek ZPČ a brutto váhy zásilky), ale do individuálně sjednaného vyššího limitu tak, jak byl zapsán do CMR-nákladního listu.

Samotný zápis do CMR-nákladního listu je nutným předpokladem platnosti ujednání o vyšší hodnotě zásilky, a má tudíž konstitutivní charakter. Důvodem je skutečnost, že tímto zápisem je prokazatelně dopravce (případně i třetí osoby) upozorněn, resp. varován o tom, že dopravcova odpovědnost, resp. náhradová povinnost, je pro případ škody vyšší.

Právní úprava (čl. 24 Úmluvy CMR) spojuje sjednání vyšší hodnoty zásilky a její zápis do CMR-nákladního listu se zaplacením dohodnutého příplatku k přepravnému. Tento dohodnutý příplatek by měl dopravci kompenzovat vyšší odpovědnost, a tudíž i vyšší náhradovou povinnost. Pokud se dopravci podaří sjednat se svým odpovědnostním pojistitelem pojistné krytí i pro případ této zvýšené náhradové povinnosti, měl by sjednaný příplatek k přepravnému pokrýt i zvýšené pojistné, které by byl dopravce nepochybně nucen za takovou nadstandardní pojistnou ochranu zaplatit.

Výkladová i soudní praxe však dokumentuje, že faktické zaplacení tohoto příplatku není nutným předpokladem platnosti ujednání o zvýšení hodnoty zásilky – na rozdíl od povinného zápisu této částky do CMR-nákladního listu.

Za ujednání o zvýšení hodnoty zásilky nelze považovat pouhé předání faktur za přepravované zboží dopravci, nebo uvedení hodnoty zásilky v jiných přepravních či spedičních dokladech. Postačí však, když je zvýšená hodnota zásilky dle čl. 24 uvedena v CMR‑nákladním listu odkazem na konkrétní obchodní faktury, vydané k zásilce.

Vyšší hodnota zásilky rovněž nemůže být odesílatelem jednostranně dopravci uložena. Není však vyloučeno, aby k takovému ujednání došlo až po uzavření přepravní smlouvy, tedy v průběhu přepravy zásilky. V každém případě však musí být ze strany dopravce se zvýšením hodnoty zásilky vyjádřen souhlas a oboustranná vůle dopravce i odesílatele musí být ze způsobu zápisu této skutečnosti do CMR-nákladního listu zřejmá. V této souvislosti nepřiznává rozhodovací praxe zahraničních soudů oprávnění osádce vozidla, aby za svého dopravce akceptovala takový později učiněný návrh či podnět odesílatele ke zvýšení hodnoty zásilky, a tudíž i ke zvýšení náhradové povinnosti dopravce.

Pokud je zvýšení hodnoty zásilky platně sjednáno a zapsáno do CMR‑nákladního listu, pak v případě, kdy škoda, za kterou dopravce odpovídá, přesahuje částku zvýšené hodnoty zásilky, nahrazuje dopravce škodu pouze do výše této částky.

Vedle takto zvýšeného odškodnění se rovněž nahrazují položky podle čl. 23 odst. 4 Úmluvy CMR, tzn. přepravné, cla a jiné náklady, které byly vyvolány samotnou přepravou.

Jiné náklady dopravce nenahrazuje (zejména ušlý zisk), pokud s odesílatelem nesjedná tzv. částku zvláštního zájmu podle čl. 26 Úmluvy CMR.

b) Pokud jde o částku zvláštního zájmu, stanoví čl. 26 Úmluvy CMR, že odesílatel může – zaplatíli dohodnutý příplatek k přepravnému – udat v nákladním listě částku zvláštního zájmu na dodání zásilky pro případ její ztráty nebo poškození anebo překročení dodací lhůty.

Byl‑li udán zvláštní zájem na dodání, může se nezávisle na náhradách škod spočívajících ve ztrátě či poškození zásilky či překročení dodací lhůty požadovat náhrada dalších prokázaných škod až do částky udaného zájmu na dodání.

Znamená to, že dopravce – pokud odpovídá za škodu na zásilce – je povinen tuto škodu nahradit do limitu, který v případě ztráty, resp. poškození zásilky vychází z násobku postrádané či znehodnocené brutto váhy zásilky a 8,33 jednotek ZPČ, resp. v případě škod z překročení dodací lhůty je limit odvozen ze sjednaného přepravného. Takto limitovaná náhrada škody na zásilce může být zvýšena jen sjednáním vyšší hodnoty zásilky podle čl. 24 Úmluvy CMR – jak shora uvedeno. Jiné náhrady není dopravce zavázán poskytnout. Jediným způsobem, jak zvýšit tyto limity a umožnit oprávněnému požadovat a dopravci nahradit vyšší částky, je sjednání tzv. částky zvláštního zájmu podle čl. 26 Úmluvy CMR.

Smluvní strany musí výslovně nebo konkludentně stanovit určitou částku. Pouhé ujednání o tom, že dopravce je zavázán zaplatit veškeré škody, je nepostačující a neplatné.

Částka zvláštního zájmu musí být opět povinně zapsána do CMR-nákladního listu, jinak by bylo ujednání neplatné.

Sjednání částky zvláštního zájmu tedy slouží k náhradě nepřímých škod, které by jinak dopravce nenahrazoval, protože je zavázán nahradit pouze škodu na zásilce. Právní úprava má tak na mysli např. ušlý zisk. Nahrazují se prokázané škody do limitu sjednané částky zvláštního zájmu. Částka zvláštního zájmu tak ohraničuje náhradu těch škodných položek, které nejsou odškodnitelné podle režimu náhrady škody na samotné zásilce (čl. 23, 24, 25 Úmluvy CMR). Nad tento limit by sahala náhradová povinnost dopravce pouze v případě jeho kvalifikované odpovědnosti podle čl. 29 Úmluvy CMR (hrubá nedbalost, resp. vědomá lehkomyslnost).

Sjednání částky zvláštního zájmu za účelem pokrytí těch škodných nároků, které nelze odškodňovat podle režimu náhrady škody na samotné zásilce, je také jediným způsobem, jak je lze „zakomponovat“ do náhradové povinnosti dopravce.

Samotné sjednání „klasické“ smluvní pokuty, pokud jde o ztrátu nebo škodu na zásilce a překročení dodací lhůty, by bylo neplatné vzhledem k tomu, že ustanovení Úmluvy CMR jsou kogentní a sjednání takové smluvní pokuty by vylučovalo tzv. blokační ustanovení čl. 41 Úmluvy CMR, které v principu považuje za neplatná a právně neúčinná všechna ujednání, která se přímo nebo nepřímo odchylují od ustanovení Úmluvy CMR.

Je třeba upozornit na skutečnost, že běžné pojistné produkty v pojištění odpovědnosti dopravce vylučují pojistné krytí takto zvýšené náhradové povinnosti dopravce – ať už jde o zvýšení samotné hodnoty zásilky podle čl. 24 Úmluvy CMR, nebo sjednání částky zvláštního zájmu podle čl. 26 Úmluvy CMR.

Dopravce by tak měl zvážit, zda přijme toto vyšší břemeno své odpovědnosti a náhradové povinnosti, když odesílatel není ochoten nabídnout odpovídající příplatek k přepravnému nebo není možné dosáhnout pojistného krytí takto zvýšeného rizika, popř. pokud nemůže dosáhnout ani jednoho z těchto způsobů kompenzace.

Některé pojišťovny určitě nabízejí možnost odpovídající zvýšené pojistné ochrany. Konečně pojistit lze téměř každé riziko, ale je otázkou pro dopravce, za jakých podmínek a zejména za jakou cenu.

Dopravce s odesílatelem mohou sjednat jak zvýšení hodnoty zásilky (čl. 24), tak částku zvláštního zájmu (čl. 26) kumulativně. Pro případ překročení dodací lhůty je však možné sjednat částku zvláštního zájmu pouze v případě, že byla sjednána fixní dodací lhůta. Nebyla‑li totiž sjednána pevná dodací lhůta v přepravní smlouvě, není možné sjednat částku zvláštního zájmu pouze pro případ přiměřené dodací lhůty ve smyslu definice překročení dodací lhůty podle čl. 19 Úmluvy CMR.

Jinak ale mají účastníci přepravní smlouvy smluvní volnost a mohou tato ujednání věcně a hodnotově precizovat podle vlastních představ.

V případě sjednání částky zvláštního zájmu je rovněž sjednání příplatku k přepravnému povinné. Je otázkou, zda by samotné ujednání bylo neplatné, pokud by odesílatel s dopravcem sjednali, že příplatek k přepravnému je paušálně obsažen již ve sjednaném přepravném.

Úroky ze škody

Podle ustanovení čl. 27 Úmluvy CMR může oprávněný požadovat úroky z náhrady škody. Tyto úroky ve výši 5 % ročně se počítají ode dne zaslání písemné reklamace dopravci, a nebyla‑li reklamace podána, ode dne podání žaloby u soudu.

V tomto případě se jedná o zúročení nároků výlučně vůči dopravci. Prakticky se jedná o nároky na náhradu škody ze ztráty nebo poškození zásilky a z překročení dodací lhůty (tedy odpovědnost dopravce podle čl. 17 odst. 1 Úmluvy CMR).

Zmíněné zúročení by se rovněž použilo na škodu z odpovědnosti dopravce za neprovedení dobírky a aplikovalo by se rovněž na zvýšenou náhradu škody v souladu s ujednáním o zvýšení hodnoty zásilky podle čl. 24 Úmluvy CMR a na náhradu jiných škod v souladu se sjednanou částkou zvláštního zájmu podle čl. 26 Úmluvy CMR. Na jiné škodní nároky toto zúročení nelze použít.

Zúročení škody není automatické, ale uskuteční se pouze k žádosti reklamanta. Není však nutné, aby požadavek zúročení škody byl uplatněn současně s nárokem na náhradu škody – může být uplatněn i kdykoliv později. Nejzazší hranicí však bude promlčení nároku na úrok ze škody podle čl. 32 Úmluvy CMR.

Pokud má být počítán počátek běhu úroků od odeslání reklamace, musí mít tato reklamace písemnou formu a musí z ní být jednoznačně zřejmé, že reklamant požaduje odškodnění od dopravce, kterému je reklamace určena, a musí být odůvodněna a doložena alespoň tak, aby k ní dopravce mohl zaujmout věcné stanovisko – a to jak k tvrzené odpovědnosti, tak ke skutkovým okolnostem škody.

Na druhé straně však reklamace nemusí obsahovat přesný výpočet nároku na náhradu škody, který může být precizován a doložen později.

Den odeslání reklamace je zároveň prvním dnem, na který se vztahuje zúročení. Tento den odeslání musí reklamant k požadavku dopravce prokázat.

Doba zúročení škody končí dnem uspokojení nároku na náhradu škody.

Vzhledem k tomu, že ust. čl. 27 Úmluvy CMR o povaze a výši úroků ze škody ve výši 5 % ročně má povahu donucujícího ustanovení, které nelze měnit či doplňovat právním režimem podpůrně platného národního práva, nelze požadovat vedle náhrady škody ještě úroky z prodlení, zpravidla uplatňované a upravené předpisy českého občanského práva.

Uplatnění nároku na zaplacení zmíněných úroků z náhrady škody podle čl. 27 Úmluvy CMR tak vylučuje jakékoliv další zúročení tohoto nároku (Zemský soud München, 4 HK O 5614/13).

Pokud je však vůči dopravci úspěšně uplatněna námitka jeho kvalifikované odpovědnosti za škodu podle čl. 29 CMR, potom se dopravce nemůže dovolávat pro něj výhodného úroku ze škody podle čl. 27, ale reklamant může požadovat úroky z prodlení podle národního práva, kterým se přepravní smlouva podpůrně řídí.

Kvalifikovaná odpovědnost dopravce podle čl. 29 Úmluvy CMR (příklady ze soudní praxe)

Celý odpovědnostní systém Úmluvy CMR, včetně výčtu přednostních vyviňujících důvodů z odpovědnosti dopravce, ulehčené důkazní povinnosti dopravce s možností pouze osvědčit existenci příčiny škody v rámci privilegovaných vyviňujících důvodů, limitované náhradové povinnosti, možnosti dovolávat se spoluodpovědnosti, včetně i krátké, jednoroční promlčecí lhůty ohledně nároků směřujících zejména vůči dopravci – to všechno jsou ustanovení Úmluvy CMR, která v podstatě chrání dopravce před tak vysokými náhradami škod, že by mohly ohrožovat samou podstatu jeho podnikání, případně chrání před nepřiměřeně dlouhou dobou, po kterou by hrozilo dopravci uplatnění nároků na náhradu škody.

V zájmu vyváženého právního postavení obou účastníků přepravní smlouvy však Úmluva CMR obsahuje i zásadní ustanovení čl. 29, podle kterého se dopravce nemůže odvolávat na ustanovení, která vylučují nebo omezují jeho odpovědnost nebo přenášejí důkazní břemeno, byla‑li škoda způsobena úmyslně nebo takovým jeho zaviněním, které se podle práva soudu, u něhož se právní věc projednává, považuje za rovnocenné úmyslu.

Totéž platí i tehdy, jestliže se úmyslného jednání nebo zavinění dopustili zástupci nebo pracovníci dopravce nebo jiné osoby použité dopravcem k provedení přepravy a jestliže tito zástupci, pracovníci nebo jiné osoby jednali v rámci svých pracovních úkolů. V takovém případě se tito zástupci, pracovníci nebo jiné osoby rovněž nemohou odvolávat, pokud jde o jejich osobní odpovědnost, na ustanovení Úmluvy CMR, která odpovědnost dopravce vylučují nebo omezují anebo přenášejí důkazní břemeno.

Úmyslné způsobení škody dopravcem nebo těmi, kteří pro dopravce či za něj plní závazky z přepravní smlouvy, není třeba komentovat.

Mnohem závažnější je praktická aplikace té části ustanovení čl. 29 soudy v Evropské unii, kde se hovoří o zavinění rovnocenném úmyslu.

Klíčem k určení hranice mezi standardní odpovědností dopravce za ztrátu či škodu na zásilce nebo za překročení dodací lhůty a kvalifikovanou odpovědností dopravce podle čl. 29, kdy veškeré výhody limitované náhrady, ulehčeného důkazu atd. padají, je úroveň profesionální péče dopravce při plnění jeho závazků z přepravní smlouvy a konkrétně pak uplatnění této profesionální péče ve všech stádiích přepravy zásilky.

Z publikace Přepravní právo v mezinárodní kamionové dopravě. Koupit lze Z D E.