Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti – dvoukolejnost právní úpravy v o. z. a zák. práce

autor: JUDr. Lucia Madleňáková, Ph.D.
publikováno: 23.03.2018

K napsání tohoto článku mne inspirovala jednak praxe naší advokátní kanceláře, ale také přesvědčení, že v nadpisu uvedené téma zajímá mnoho kolegů advokátů. Tohoto přesvědčení jsem nabyla ze zprávy z konference Aktuální trendy v odškodňování újmy na zdraví, která byla publikována v Bulletinu advokacie č. 11/2016 a ve které se píše: „Do diskuse se rovněž přihlásil i JUDr. Antonín Mokrý, který odkázal na dvojkolejnost v odškodňování újmy na zdraví, a to podle občanského zákoníku a zákoníku práce. Diskuse na toto téma by byla nepochybně bouřlivá, ale (…) bylo nutné respektovat i časový harmonogram konference…“ Vzhledem k naznačené rozsáhlosti tématu se však budu věnovat pouze jednomu nároku, a to náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, tzv. rentě. Věřím, že svým článkem otevřu diskusi i o ostatních nárocích a vyjádřím svůj názor na výše uvedenou dvoukolejnost, která je – předesílám – dle mého neakceptovatelná.

S náhradou¹ újmy na zdraví způsobené deliktním jednáním jiného je spojeno několik samostatných nároků, které může poškozený po škůdci požadovat. Jedná se o nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti způsobené škodnou událostí, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení této pracovní neschopnosti, bolestné, náhradu věcné škody, náhradu nákladů na léčení a ztížení společenského uplatnění. Každý z uvedených nároků je samostatný, tzn. u každého jsou specifické podmínky jeho vzniku, zániku (promlčení) a stanovení jeho výše. Deliktním jednáním způsobujícím újmu na zdraví může dojít také ke způsobení nemajetkové újmy, jejíž součástí mohou být způsobené duševní útrapy. Touto problematikou se občanský zákoník[2] zabývá zejména ve svém pododdílu nazvaném Náhrada při újmě na přirozených právech člověka a počínajícím § 2956 a násl. 

Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle občanského zákoníku 

Rentu občanský zákoník v § 2963 upravuje takto:

„(1) Po skončení pracovní neschopnosti, případně při invaliditě, nahradí škůdce poškozenému jeho ztrátu peněžitým důchodem, který se stanoví vzhledem k rozdílu mezi výdělkem, jakého poškozený dosahoval před vznikem újmy, a výdělkem dosahovaným po skončení pracovní neschopnosti s přičtením případného invalidního důchodu podle jiného právního předpisu. Dojde-li ublížením na zdraví k dlouhodobému zvýšení potřeb poškozeného, stanoví se výše peněžitého důchodu i vzhledem k těmto potřebám.

(2) Dosahuje-li poškozený po skončení pracovní neschopnosti výdělku jen s vynaložením většího úsilí nebo se zvýšenou námahou, které by, nebýt škodné události, jinak nemusel vynaložit, odčiní se mu peněžitým důchodem i zvýšená námaha nebo úsilí. Při stanovení výše peněžitého důchodu se přihlédne i ke zvyšování výdělků v daném oboru, jakož i k pravděpodobnému růstu výdělku poškozeného podle rozumného očekávání.

(3) Jsou-li pro to vážné důvody, může soud rozhodnout, zda, jakým způsobem a do jaké výše škůdce zajistí pohledávku poškozeného na peněžitý důchod; návrhy stran přitom není vázán.“

Smyslem vyplácení renty je dorovnat poškozenému snížený příjem, kterého dosahuje vlivem následků škodné události, tzn. odčinit mu snížení vydělávaných prostředků, když toto snížení nastalo v příčinné souvislosti se škodní událostí a nebýt této události, u poškozeného by ke snížení jeho příjmu nedošlo. Ke vzniku tohoto nároku je tak nutné, aby byly splněny tři obvyklé podmínky, tedy škodní událost, vznik škody na straně poškozeného (snížení příjmu) a příčinná souvislost mezi škodní událostí a snížením příjmu. Bez snížení příjmu poškozeného nárok na rentu nevzniká.

Renta je placena opakovaným plněním, tedy důchodem, který platí škůdce, příp. pojišťovna, pokud byl škůdce pro způsobení takové škody pojištěn. Renta se vypočítává jako rozdíl mezi příjmem, který poškozený měl před vznikem škody, a příjmem, který má po skončení pracovní neschopnosti (dále jen „PN“). K příjmu, který má po skončení PN, se připočítává také invalidní důchod, jelikož se jedná o náhradu peněz, které by měl poškozený z vlastního příjmu, kvůli své trvalé zdravotní indispozici je však neschopen v určitém (celém) rozsahu vykonávat určitou (jakoukoliv) činnost. Renta je tak vypočítávána následující rovnicí:

RENTA = PŘÍJEM PŘED ÚJMOU – (PŘÍJEM PO PN + INVALIDNÍ DŮCHOD).

Občanský zákoník však vzhledem k výše naznačené rovnici stanoví některá specifika, která tuto jednoduchou rovnici modifikují. Tak podle odst. 1 poslední věty bude rovnice modifikována následovně:

RENTA = PŘÍJEM PŘED ÚJMOU – (PŘÍJEM PO PN + INVALIDNÍ DŮCHOD) + ZVÝŠENÉ POTŘEBY.

Tvrzení a prokazování zvýšených potřeb[3] bude na poškozeném a je nutné v té souvislosti tvrdit a prokazovat, že se jedná o potřeby dlouhodobé.

Druhý odstavec citovaného ustanovení pak míří na situace, kdy pořízení vůbec nějakého příjmu je pro poškozeného spojeno s vynaložením většího úsilí či se zvýšenou námahou. Jedná se o situace, kdy poškozený, ač by nemusel, se rozhodne stále získávat příjmy pro své živobytí prací. Tuto práci však již není schopen konat „lehce“ jako před poškozením zdraví, ale musí k tomu vynakládat zvýšené úsilí či námahu.[4] Pak může modifikovaná rovnice vypadat za použití poslední věty odst. 1 takto:

RENTA = PŘÍJEM PŘED ÚJMOU – (PŘÍJEM PO PN + INVALIDNÍ DŮCHOD) + ZVÝŠENÉ POTŘEBY + ZVÝŠENÁ NÁMAHA a bez jejího použití takto:

RENTA = PŘÍJEM PŘED ÚJMOU – (PŘÍJEM PO PN + INVALIDNÍ DŮCHOD) + ZVÝŠENÉ ÚSILÍ.

Poslední věta druhého odstavce cit. ustanovení pak míří na zvyšování důchodu. A to je problém, kterému se chci zejména věnovat. Újma na zdraví totiž nemusí být způsobena pouze osobám před důchodovým věkem (kdy přiznáním nároku na starobní důchod nárok na rentu zaniká), ale třeba i osobám v začátku rozkvětu jejich profesní kariéry (např. advokátnímu koncipientovi s věkem 25 let). S ohledem na věk odchodu do starobního důchodu je tak velká pravděpodobnost, že budou mít nárok na rentu po celý svůj jinak produktivní a profesně kvalitně se vyvíjející život. Vznikem újmy tak poškozený zpravidla neřeší pouze existenční problém z nedostatku financí, ale i problém nenaplnění očekávané profesní dráhy a s tím spojeného zvyšování svého příjmu. Je tak logické, že osoba XY při vzniku škody v postavení advokátního koncipienta by nevykazovala celý svůj další život příjem 13 000 Kč čistého měsíčně, což je příjem, jaký měla v době vzniku škody. Je tedy namístě zohlednit předpoklad rostoucího příjmu poškozeného (nebýt škodní události), tedy předpoklad zvyšování „měsíční škody“ do budoucna.[5]

Občanský zákoník toto zvyšování upravuje konkrétně takto: „Při stanovení výše peněžitého důchodu se přihlédne i ke zvyšování výdělků v daném oboru, jakož i k pravděpodobnému růstu výdělku poškozeného podle rozumného očekávání.“ Stanovuje tak dvě hlediska pro zvyšování renty, ke kterým je nutné při jejím stanovení přihlédnout. Jedná se o:

1. zvyšování výdělků v daném oboru a 

2. růst výdělku poškozeného podle rozumného očekávání.

Na první pohled lze dovodit, že první kritérium je povahy objektivní a druhé kritérium povahy subjektivní, velice těsně navázané na osobu poškozeného. Důvodová zpráva k občanskému zákoníku se konkrétně nevyjadřuje k důvodu stanovení těchto kritérií, resp. k jejich bližšímu vymezení. První kritérium bylo do přijetí rekodifikace soukromého práva upravováno nařízením vlády, kterým se valorizovaly mzdy. O procento této valorizace pak bylo nutné zvyšovat i přiznané renty. Taková valorizace však mnohdy nepokryla ani inflaci. Nový občanský zákoník tedy na model zmocnění vlády k fixnímu stanovování zvyšování nepřistoupil.[6]

Komentářová literatura podává k výše uvedeným kritériím toto vysvětlení: „soud musí ve svém rozhodnutí učinit určitou předpověď toho, jak by se pravděpodobně vyvíjela výdělečná činnost poškozeného, kdyby nedošlo k újmě. Výchozím bodem úvahy je postavení poškozeného v pracovním životě v okamžiku vzniku újmy. Je třeba určit, jak by se býval vyvinul jeho příjem při pravidelném běhu věcí. Ve své předpovědi by měl soud zohlednit hospodářské podmínky (např. odhadovaný rozvoj či útlum odvětví, v němž poškozený pracuje, konkurenční prostředí, trend nezaměstnanosti, vývoj inflace apod.), stejně jako povahové vlastnosti a sklony poškozeného, pokud se projevovaly již před vznikem újmy (Vieweg, 2007, s. 83). Je-li poškozený zaměstnancem, je třeba k předpovědi použít mzdové či platové tabulky (tarify), stejně jako zohlednit pravděpodobné zvyšování příjmu v závislosti na odpracované době.“[7] (zvýrazněno aut.)

Mám tak za to, že při naplňování první podmínky stanovení výše renty bude nutné vycházet z vývoje mezd v dané profesi za určité minulé období.[8] Délka tohoto období by měla být dle mého měřitelná s obdobím, na něž se renta přiznává. Pokud se tak renta přiznává poškozenému ve věku 55 let, mohlo by být tímto „rozhodným“ obdobím předcházejících 5 let. Pro naplnění podmínky druhé však dle mého nebude stačit vycházet z povahových vlastností a sklonů poškozeného, ale také z objektivizovaných milníků v dané profesi, a to vzhledem k bodu, ve kterém se poškozený profesně v době vzniku újmy nacházel.[9] Povahové vlastnosti a sklony poškozeného mohou napovědět, zda nelze od poškozeného jako osoby očekávat více či méně. Tedy, např. zda od konkrétního poškozeného vzhledem k jeho povaze a sklonům nelze očekávat, že by za 10 let od vzniku újmy byl partnerem nadnárodní advokátní kanceláře, či naopak, zda by nezůstal zaměstnaným advokátem u svého současného školitele.

S výše uvedeným velmi úzce souvisí formulace petitu a odůvodnění rozhodnutí soudu o rentě.[10] Soud totiž musí do výroku zakomponovat již ono zvyšování renty.[11] Měl by tedy s ohledem na výše uvedené rozumné očekávání (vzhledem k povaze a sklonům) poškozeného ve výroku uvést např. časové a procentuální zvyšování renty? Při absenci valorizačního nařízení vlády se mi daný způsob jeví jako velice vhodný.

Hledisko zvyšování příjmu poškozeného je však navázané na zásadní pojem „rozumné očekávání“. Je tedy otázkou zásadního významu, co lze považovat za rozumné očekávání. Po poslední ekonomické krizi by se snad málokterý soud odvážil zohledňovat odhadovaný rozvoj odvětví, trend nezaměstnanosti či vývoj inflace na 35 až 40 let dopředu.[12] Na druhou stranu je jistě očekávatelné, že advokátní koncipient složí advokátní zkoušky, příp. že asistent na právnické fakultě bude do několika let disponovat titulem Ph.D. a následně titulem doc. (což mnohdy bývá i podmínkou v pracovní smlouvě).

V rozsudku o rentě by tak soud měl jednoznačně stanovit, ze kterých skutečností jako rozumně očekávatelných vychází při stanovení výše renty. A to zejména proto, aby při nenastoupení těchto skutečností, resp. nastoupení skutečností zcela jiných, bylo možné žádat o změnu výše plnění. Toto lze dovodit i z názoru B. Dvořáka, že „tyto úvahy se promítají i do výjimečné úpravy odsouzení k opětujícím se dávkám splatným v budoucnu (…). Ani v takovém rozsudku soud nevychází z důkazů o skutečnostech, které teprve nastanou; takové důkazy by účastníci řízení ani nemohli označit. Soud i zde své odsuzující rozhodnutí staví na skutkových zjištěních, která se týkají již nastalých (nastávajících) skutečností, a teprve na jejich základě činí prognózu, že zjištěný skutkový stav bude trvat i v budoucnu.“[13] Lze očekávat, že vývoj některých skutečností, zejména těch méně předpověditelných, bude směřovat zcela jiným směrem než předpokládaným. V takovém případě nutno aplikovat klauzuli rebus sic stantibus a požadovat po škůdci, aby hradil takovou újmu, ke které reálně dochází, jelikož se změnily okolnosti tak, jak je soud ve svém rozhodnutí nemohl předpokládat a neměl na ně vliv ani on, ani poškozený. Řečené lze dovodit také z ust. § 1764-1765 o. z., která sice možnost změny poměrů pro vznik zvlášť hrubého nepoměru mezi právy a povinnostmi stran spojují se smluvním ujednáním stran, nicméně lze je podle § 1723 odst. 2 aplikovat i na jiné závazkové vztahy.

Tomuto výkladu svědčí ještě jeden argument: ono očekávání, které má soud vyjádřit ve svém rozhodnutí, má být totiž rozumné. Žádný soud tak dle mého nemůže rozumně očekávat ekonomickou krizi, brexit či nový teroristický útok. Proto jediným rozumným výsledkem nově nastalé situace musí být změna rozhodnutí o výši (zvýšení či snížení) renty vzhledem k neočekávatelným okolnostem. V novém řízení o nové žalobě tak bude věcí žalobce, aby tvrdil a prokazoval skutečnosti, které se od prognózy učiněné soudem odlišují, a dovozoval, jaký mají vliv na stanovení výše renty.

Lze uzavřít, že žádat o změnu rozhodnutí o výši renty lze při změně tří typů skutečností a že tyto skutečnosti odůvodňují nové rozhodnutí ve věci. Prvním typem skutečností budou ty rozumně očekávatelné a vážící se na vývoj výdělků v dané profesi. Druhým typem budou skutečnosti opět rozumně očekávatelné, ale vážící se na vývoj příjmu konkrétního poškozeného. Takovou skutečností může být např. doplnění profesních zkoušek, jak uvedeno výše. Oba typy skutečností, jelikož jsou očekávatelné, musí být již promítnuty do rozhodnutí soudu o výši renty.

Třetím typem skutečností jsou pak skutečnosti, které nelze rozumně očekávat a které tak soud nemůže do svého rozhodnutí zahrnout. Je pak otázkou, zda pro (nové) stanovení výše renty jsou tyto skutečnosti nerozhodné, a tedy zda při jejich nástupu nelze žádat o změnu výše renty za použití klauzule rebus sic stantibus. Kromě brexitu či ekonomické krize takovou změnou může být např. i změna legislativy přikazující pro výkon určitého zaměstnání doplnění vzdělání (příkladem mohou být učitelé či zdravotní sestry). Není totiž namístě očekávat, že nekvalifikovaný učitel by si za normálního běhu událostí nedoplnil vzdělání, aby mohl ve své profesi pokračovat.

Z povahy věci, tedy z účelu renty a její výše, mám za to, že i neočekávatelné skutečnosti, pokud nastanou, je nutné reflektovat a neignorovat. Jejich specifikum je pouze v tom, že se logicky nemohou objevit již v prvním rozhodnutí soudu o výši renty (jelikož je nelze očekávat). Chtít však následně po škůdci, aby poškozenému hradil škodu, která mu reálně kvůli takové skutečnosti nevzniká, či hradit mu pouze zlomek ze škody, která se naopak vznikem určité skutečnosti mnohonásobně zvýšila, by nebylo spravedlivé.

Z povahy opětovného plnění je tak změna poměrů možná a tato změna poměrů nemusí nastat pouze v osobě poškozeného. 

Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle zákoníku práce 

Pracovní úraz či nemoc z povolání jsou nejčastějším důvodem vzniku nároku na rentu podle pracovněprávních předpisů. Tato renta se však neposuzuje podle občanského zákoníku, ale podle zákoníku práce.[14]

V zákoníku práce, který po přijetí občanského zákoníku v části náhrad škody nedoznal žádných zásadních ideových změn, je renta upravena v § 271b takto:

„(1) Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity přísluší zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu. Ke snížení invalidního důchodu pro souběh s jiným důchodem podle právních předpisů o důchodovém pojištění, ani k výdělku zaměstnance, kterého dosáhl zvýšeným pracovním úsilím, se nepřihlíží.

(2) Náhrada za ztrátu na výdělku podle odstavce 1 přísluší zaměstnanci i při pracovní neschopnosti z jiného důvodu, než je původní pracovní úraz nebo nemoc z povolání; za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje výdělek, z něhož se stanoví výše nemocenského.

(3) Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity podle odstavce 1 přísluší i zaměstnanci, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání; za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje výdělek ve výši minimální mzdy. Pobíral-li zaměstnanec před tím, než se stal uchazečem o zaměstnání, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, přísluší mu tato náhrada v takové výši, ve které mu na ni vzniklo právo za trvání pracovního poměru nebo právních vztahů založených dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr.

(4) Dosahuje-li zaměstnanec ze své viny nižšího výdělku než ostatní zaměstnanci vykonávající u zaměstnavatele stejnou práci[15] nebo práci téhož druhu, považuje se za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání průměrný výdělek, kterého dosahují tito ostatní zaměstnanci.

(5) Zaměstnanci, který bez vážných důvodů odmítne nastoupit práci, kterou mu zaměstnavatel zajistil, přísluší náhrada za ztrátu na výdělku podle odstavce 1 pouze ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a průměrným výdělkem, kterého mohl dosáhnout na práci, která mu byla zajištěna.[16] Zaměstnavatel zaměstnanci neuhradí škodu do výše částky, kterou si bez vážných důvodů opomenul vydělat.[17]

(6) Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení dočasné pracovní neschopnosti přísluší zaměstnanci nejdéle do konce kalendářního měsíce, v němž dovršil věk 65 let nebo důchodový věk, je-li důchodový věk vyšší než 65 let, anebo do data přiznání starobního důchodu z důchodového pojištění.“

Zvýšení renty je pak k nalezení v § 271u:

„(1) Změní-li se podstatně poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady, může se poškozený i zaměstnavatel domáhat změny v úpravě svých práv, popřípadě povinností.

(2) Vláda vzhledem ke změnám, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně a životních nákladů, upraví nařízením[18] podmínky, výši a způsob náhrady za ztrátu na výdělku příslušející zaměstnancům po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, a to zpravidla s účinností od počátku kalendářního roku; to se vztahuje i na náhradu nákladů na výživu pozůstalých.“

Jak na první pohled z výše uvedeného vyplývá, základní rovnice výpočtu výše náhrady je shodná s rovnicí podle občanského zákoníku:

RENTA = PŘÍJEM PŘED ÚJMOU – (PŘÍJEM PO PN + INVALIDNÍ DŮCHOD).

Již však chybí rovnice, která by reflektovala zvýšené potřeby.

Pro náhradu zvýšené námahy byla v zákoníku práce naopak použita zrcadlová forma, podle které rovnice pro výpočet renty při zvýšeném úsilí podle zákoníku práce vypadá následovně:

RENTA = PŘÍJEM PŘED ÚJMOU – (PŘÍJEM PO PN – ZVÝŠENÉ ÚSILÍ) + INVALIDNÍ DŮCHOD).

Zvýšené úsilí se tak v pracovněprávních vztazích neodškodňuje nad rámec základního výpočtu, ale výslovně se do základního výpočtu vůbec nezahrnuje. Podle občanského zákoníku má tak poškozený při zvýšeném úsilí nárok na něco navíc od škůdce, v pracovněprávních vztazích si toto „něco navíc“ zaměstnanec vydělá sám, tedy mu to nehradí přímo škůdce. V konečném důsledku však bude výsledek výpočtu pro oba případy stejný.[19]

Odst. 4 a 5 pak reagují na specifické případy, kdy by příjem zaměstnance mohl být vyšší (bez zvýšeného úsilí), ale nestalo se tak. Základní rovnice tak bude modifikována následovně:

RENTA = PŘÍJEM PŘED ÚJMOU – (PŘÍJEM SROVNATELNÝ + INVALIDNÍ DŮCHOD)

RENTA = PŘÍJEM PŘED ÚJMOU – (PŘÍJEM NABÍDNUTÝ + INVALIDNÍ DŮCHOD)

RENTA = PŘÍJEM PŘED ÚJMOU – (PŘÍJEM OPOMENUTÝ + INVALIDNÍ DŮCHOD).

Určování samotné výše renty by se tak mohlo zdát docela jednoduché a na rozdíl od občanského zákoníku nereflektující nijak vývoj v čase. Zákoník práce totiž neobsahuje žádné ustanovení o reflexi zvyšování mezd soudem ani růstu výdělku poškozeného. Nicméně, není to sice soud, kdo má zohledňovat změny v čase, ale zákonodárce v pracovněprávních věcech touto pravomocí nadal vládu.[20] Ta má svým nařízením zohlednit změny ve vývoji mezd a životní úrovně. Z formulace však lze dovodit, že tak má činit plošně, s ohledem na celkový vývoj mezd v ČR a celkové životní úrovně v ČR, tedy nejen mzdy a životní úrovně poškozeného.

Zákoník práce však obsahuje možnost žádat změnu výše renty, a to při podstatné změně poměrů poškozeného rozhodných pro výši renty. Není tedy pouze na vládě, jak obecně zohlední změny ve mzdách a životní úrovni, ale o změnu výše svojí renty se může přičinit i poškozený. A to tehdy, pokud dojde ke změně jeho poměrů. Ve srovnání s občanským zákoníkem tak není možné změnu předpovídat již v prvním rozhodnutí o rentě a inkorporovat do něj její zvyšování, ke zvýšení může dojít, až reálně nastane ona skutečnost, která odůvodňuje zvýšení renty pro poškozeného. Tyto situace mají zásadně odlišnou kvalitu. U „běžného“ poškozeného bude na základě soudního rozhodnutí docházet k předpokládanému zvyšování renty bez ohledu na to, zda k předpokládaným změnám reálně dojde. (Což je např. u předpokladu složení advokátní zkoušky nerealizovatelný předpoklad, pokud poškozený ztratil vlivem újmy na zdraví možnost nadále vykonávat práci advokátního koncipienta.) U poškozeného – zaměstnance však ke zvýšení bude moci dojít pouze tehdy, pokud u něj reálně dojde k nějaké změně. Navíc je postavení poškozeného – zaměstnance ztížené ještě tím, že podle ustálené judikatury je za změnu poměrů poškozeného v dané souvislosti považována vesměs pouze změna jeho zdravotního stavu. Předpokládatelný vývoj (subjektivní) zaměstnancovy mzdy se tak absolutně nijak neprojeví ve zvyšování jeho renty na rozdíl od „běžného“ poškozeného. 

Aplikace ustanovení občanského zákoníku a zákoníku práce a otázka neústavnosti jejich rozporu 

Vztah zákoníku práce a občanského zákoníku je založen na principu subsidiarity občanského zákoníku k zákoníku práce a speciality zákoníku práce k občanskému zákoníku. Byla-li tak újma na zdraví způsobena škodní událostí, která je pracovním úrazem (či nemocí z povolání), na tento vztah se primárně použijí ustanovení zákoníku práce. Subsidiárně se však mohou i zde použít ustanovení občanského zákoníku, pokud se jedná o situace, které nejsou v zákoníku práce výslovně upraveny a zároveň nejsou výslovně z použití vyloučeny.

Podle § 4 zák. práce tak „Pracovněprávní vztahy se řídí tímto zákonem; nelze-li použít tento zákon, řídí se občanským zákoníkem, a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů.“ Základními zásadami pak jsou podle § 1a zák. práce:

• zvláštní zákonná ochrana postavení zaměstnance,
• uspokojivé a bezpečné podmínky pro výkon práce,
• spravedlivé odměňování zaměstnance,
• řádný výkon práce zaměstnancem v souladu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, a
• rovné zacházení se zaměstnanci a zákaz jejich diskriminace.

Je-li pak v případě vzniku újmy podle občanského zákoníku možné nahrazovat u poškozeného kromě jiného zvýšené potřeby a reflektovat zvyšování mezd v dané profesi a příjmu poškozeného již v prvním rozhodnutí o rentě (a to „pouze“ podle rozumného očekávání), když toto v případě vzniku stejné škody, ale v pracovněprávním vztahu, nahrazovat a reflektovat možné není, domnívám se, že je tím porušována základní zásada pracovního práva na zvláštní ochranu postavení zaměstnance a jeho spravedlivé odměňování.

Dle mého je takový zásadní rozpor mezi ustanoveními občanského zákoníku a ustanoveními zákoníku práce zcela neodůvodněný, když vytváří nesmyslný (tím spíše nelegitimní) rozdíl[21] mezi osobou poškozeného, které vznikla újma na zdraví v pracovněprávním vztahu, a osobou poškozeného bez takového vztahu, a to dokonce proti základním principům právní úpravy pracovního práva. Poškozený – zaměstnanec je pak v případě, kdy nelze využít ustanovení občanského zákoníku pro nároky a způsob výpočtu výše uvedené, diskriminován oproti „běžnému“ poškozenému, a to z důvodu jeho postavení jako zaměstnance (kterému v takovém postavení vznikla škoda). V následcích vzniklé újmy totiž mezi oběma typy poškozených není žádný rozdíl.

Za této situace je tak jediným možným východiskem provést na základě výše uvedených argumentů ústavně konformní výklad,[22] podle kterého se i na újmu na zdraví vzniklou v pracovněprávním vztahu použije § 2963 o. z. Ust. § 271b odst. 4 a 5 zák. práce však dle mého překlenout pouhým výkladem není možné, zejména proto, že se jedná o speciální ustanovení, která občanský zákoník vůbec neobsahuje. Ze základního principu soukromého práva, podle kterého je dovoleno vše, co není zakázáno, lze dovozovat, že speciální krácení renty z důvodu opomenutého, nabídnutého a srovnatelného příjmu pro náhradu újmy dle občanského zákoníku nelze použít. Daná ustanovení zákoníku práce tak opět znevýhodňují poškozeného – zaměstnance oproti poškozenému „běžnému“. V literatuře ani judikatuře zatím nebyl prezentován názor, který by dostatečně tento zásadní rozpor mezi zcela totožnými situacemi újmy na zdraví odůvodňoval či ospravedlňoval.

I v rozhodovací praxi Ústavního soudu je však možné najít reflexi a posun v nazírání na do očí bijící rozpor v odškodňování újmy na zdraví v pracovněprávních vztazích a ve vztazích obecně soukromoprávních, a to konkrétně v nálezu z posledního období sp. zn. IV. ÚS 3122/2015 (ze dne 2. 2. 2016). V tomto nálezu Ústavní soud vyjádřil jasné stanovisko k rozporu mezi odškodňováním ztížení společenského uplatnění podle zákoníku práce (prováděcího nařízení vlády[23]) a občanského zákoníku. Jeho úvahy jsou však podle mne aplikovatelné i na problém rozebíraný v tomto článku a dávají naději, že mnou provedený ústavně konformní výklad by nemusel být ten z druhu science fiction. Ústavní soud totiž uvedl, že opět zavedený bodový systém je problematický, jelikož nerespektuje metodiku Nejvyššího soudu k odškodňování ztížení společenského uplatnění (vydanou však k rozhodování sporů podle občanského zákoníku!), navíc však „opomíjí výchozí premisu rekodifikovaného civilního soukromého práva (…), totiž že rozhodovací činnost soudů při stanovení konkrétních částek odčinění je třeba oprostit od vlivu moci výkonné, která není oprávněna limitovat soudy v přiznávání spravedlivé a dostatečné náhrady“.[24]V té souvislosti pouze upozorňuji na to, že podle zákoníku práce vláda nařízením nestanoví pouze zvyšování renty, ale dle něj má vláda stanovit nařízením podmínky, výši a způsob náhrady. Pokud by vláda skutečně svým nařízením, tedy podzákonným aktem, snad takovéto základní atributy náhrady újmy stanovila, bylo by to dle mého překračování jejích pravomocí vzhledem k dělbě moci.[25] Podmínky, způsob a výši náhrady újmy na zdraví má především stanovit zákonodárce, a to zcela v souladu se zásadou legality. O ústavnosti takového nařízení by pak bylo dle mého možné velmi silně pochybovat. 

Závěr 

Přijetím nového občanského zákoníku se úprava náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti kvalitativně posunula k lepšímu zajištění reparace situace poškozeného zejména zohledněním zvýšených potřeb, které u poškozeného mohou škodnou událostí nastat, a reflexí očekávané změny příjmu poškozeného v budoucnu (nebýt újmy). Tento posun bude nejcitelnější zejména u poškozených, kterým újma vznikla takřka na počátku jejich pracovního života, a tedy rozhodný příjem pro výpočet renty je u nich minimální. Málokdo si totiž asi umí reálně představit, že by po celý zbytek svého produktivního života dosahoval příjmu absolventského.

Takovouto životu vzdálenou konstrukci však vytváří a již několik desetiletí udržuje zákoník práce, který reflektuje pouze zvyšování mezd, a to en block v České republice, bez ohledu na profesi a na osobu poškozeného, jeho plány, vlastnosti a schopnosti. Poškozený – zaměstnanec se tak vlastně dostává do situace, kdy mu není hrazena reálná škoda, ale pouze jakási tabulková představa o této škodě.

Poškozený – zaměstnanec je tak oproti poškozenému „běžnému“ diskriminován ve svém nároku na řádné odškodnění újmy na zdraví, která mu vznikla. Vzhledem k četnosti pracovních úrazů (a nemocí z povolání) tak bude dle mého pouze otázkou času, kdy odborná veřejnost dospěje k rozhodnutí o nutné změně této protiústavní právní úpravy.