oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Náhrada škody, náklady na obhajobu, dva obhájci. Opakování důkazů odvolacím soudem

publikováno: 05.06.2014

Náklady řízení spočívající v nákladech na obhajobu dvěma obhájci v trestním řízení, které neskončilo odsuzujícím rozsudkem, jsou zásadně účelně vynaloženými náklady ve smyslu ust. § 31 odst. 1 zák. č. 82/98 Sb. Výjimku činí úkony, které nemohly k výsledku trestního stíhání přispět, nebo úkony dvou obhájců duplicitní, obsahově totožné, což lze z povahy věci s určitostí dovodit výlučně u úkonů písemných. Postup odvolacího soudu, kdy se odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž však dokazování sám zopakoval, není v souladu se zásadami spravedlivého procesu.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3166/2012

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 18. 3. 2011, č. j. 19 C 193/2010-70, ve výroku I uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 117 300 Kč, ve výroku II zamítl žalobu v částce 80 354,75 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 197 654,75 Kč od 15. 3. 2011 do zaplacení a ve výroku III uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. Doplňujícím rozsudkem ze dne 3. 2. 2012, č. j. 19 C 193/2010 105, zamítl soud prvního stupně žalobu v částce 80 354,75 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 197 654,75 Kč od 24. 6. 2010 do 15. 3. 2011. 

K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 6. 2012, č. j. 19 Co 175/2012-120, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I ohledně částky 117 300 Kč tak, že žalobu v daném rozsahu zamítl, co do zamítavého výroku II o věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy prvního a druhého stupně.

Žalobce v podané žalobě požadoval po žalované náhradu škody v celkové výši 197 654,75 Kč s příslušenstvím s tím, že škoda ve výši 80 354,75 Kč měla být žalobci způsobena vynaložením nákladů na obhajobu poskytnutou advokátem JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou v trestním řízení a škoda ve výši 117 300 Kč měla žalobci vzniknout jako ušlý zisk z důvodu pobytu ve vazbě (170 Kč za každý den 690 dnů trvající vazby).

Odvolací soud při svém rozhodování vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že dne 25. 4. 2005 bylo proti žalobci zahájeno trestní stíhání, následně vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 8/2006 pro trestný čin krácení daně, poplatků a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 a 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 4. 2005 byl žalobce vzat do vazby s tím, že vazba započala dnem 26. 4. 2005. Propuštěn z ní byl na základě usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2007. Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2006, 16. 7. 2007 a 2. 5. 2008 byl žalobce opakovaně nepravomocně shledán vinným uvedeným trestným činem a odsouzen. Usneseními Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2007 a 25. 1. 2008 byly postupně první dva rozsudky Městského soudu v Praze zrušeny a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. I poslední rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2008 Vrchní soud v Praze zrušil, a to rozsudkem ze dne 27. 2. 2009, sp. zn. 3 To 67/2008, když zároveň sám rozhodl o zproštění žalobce obžaloby podle § 226 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu.

Soudy dále vzaly za prokázané, že v trestním řízení poskytoval žalobci právní služby jako obhájce mj. advokát JUDr. PhDr. Oldřich Choděra. Odvolací soud dále vycházel stejně jako soud prvního stupně ze skutečnosti, že žalobce v projednávané věci předložil mzdové listy za roky 2002 až 2004, vystavené společností TIAN SHI.CZ. s. r. o., a daňové přiznání uvedené společnosti za rok 2005. Z obsahu posuzovaného spisu i z výpisu z obchodního rejstříku vyplývá, že žalobce byl jediným společníkem výše uvedené společnosti a do 13. 5. 2009 jejím jediným jednatelem. Odvolací soud však z předložených listin na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil jen to, že žalobce byl do konce roku 2004 výdělečně činný v pracovním poměru u zmíněné společnosti a že uvedená společnost vykazovala činnost i v roce 2005, nikoliv už to, že žalobce těsně před vzetím do vazby dosahoval výdělku.

Co do právního posouzení odvolací soud stejně jako soud prvního stupně uzavřel, že obhajoba obžalovaného v průběhu celého trestního stíhání dvěma či více obhájci není zákonem vyloučena, a to zejména ve skutkově a právně složitých věcech, kdy jsou jednotliví právní zástupci specializováni na jednotlivé oblasti rozhodné z hlediska posouzení konkrétní trestní věci. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že náhradu nákladů právního zástupce JUDr. PhDr. Oldřicha Chuděry v rozsahu částky 80 354,75 Kč nelze žalobci přiznat, neboť se jedná o náhradu nákladů za duplicitně účtované úkony. Svá tvrzení ohledně těchto úkonů žalobce přes výzvu a poučení soudu podle § 118a odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) doplnil a odůvodnil pouze tak, že co se týče zastoupení více obhájci, jednalo se o jeho přání. Odvolací soud uzavřel, že pochybnosti o účelně vynaložených nákladech na zrušení či změnu nezákonného rozhodnutí lze mít především tam, kde jsou jednotlivými advokáty účtovány úkony opakovaně nebo duplicitně, jak tomu bylo v žalobcově věci. Odvolací soud z výše uvedených důvodů shledal žalobcův nárok na náhradu nákladů obhajoby v trestním řízení v rozsahu 80 354,75 Kč nedůvodným a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku.

Co se týče žalobcova nároku na náhradu ušlého zisku ve výši 170 Kč za den trvání vazby, posoudil jej odvolací soud rozdílně od soudu prvního stupně, který žalobci nárok v celkové výši 117 300 Kč přiznal (nepřiznal mu pouze úrok z prodlení z uvedené částky). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že se žalobci podařilo prokázat, že podnikal i v období, které těsně předcházelo vzetí do vazby. Odvolací soud dospěl k opačnému skutkovému závěru, a proto změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I ohledně částky 117 300 Kč tak, že nárok žalobce zamítl.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost proti měnící části napadeného rozsudku dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a proti potvrzující části rozsudku z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolání bylo podáno z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř., neboť řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Žalobce se domnívá, že odvolací soud postupoval v rozporu s § 213 o. s. ř., neboť dospěl ke zcela odlišným skutkovým závěrům ohledně žalobcova nároku na náhradu ušlého zisku ve výši 117 300 Kč za dobu trvání vazby než soud prvního stupně, aniž by provedl jakékoliv dokazování. Žalobce je přesvědčen, že svůj nárok na ušlý zisk dostatečně doložil,

když soudu předložil mzdové listy společnosti TIAN SHI.CZ. s. r. o. z období let 2002-2004, tedy za období, které bezprostředně předcházelo době, kdy byl žalobce vzat do vazby. Žalobce rovněž doložil, že zůstal jediným společníkem a jednatelem společnosti i v roce 2005. Odvolací soud proto pochybil, když se odchýlil od skutkového závěru soudu prvního stupně, že žalobce bezprostředně před vzetím do vazby vyvíjel výdělečnou činnost, kterou přerušil po dobu setrvání ve vazbě. Uvedený postup odvolacího soudu považuje žalobce za vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Posouzení nároku na odškodnění nákladů obhajoby, které vznikly v trestním řízení přibráním dalšího obhájce, považuje žalobce za otázku zásadního právního významu. Žalobce nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že si účtoval jakékoliv nároky duplicitně nebo opakovaně. Skutečnost, že ve stejné době a na stejném místě poskytovali dva advokáti jako obhájci v trestním řízení stejně označené úkony právní pomoci neznamená, že se jedná o úkony duplicitní, neboť každý z těchto úkonů byl prováděn jiným advokátem. Závěr odvolacího soudu o neúčelnosti vynaložených nákladů je nesprávný, neboť soudy v ČR bylo již opakovaně judikováno, že pokud si účastník řízení přibere advokáta k zastoupení při uplatňování svých práv, jsou náklady s tím spojené zásadně účelně vynaložené. Tato zásada by podle žalobce měla platit i v případě zastoupení více právními zástupci. Nesprávný je podle žalobce také závěr odvolacího soudu o nutnosti specializace jednotlivých obhájců v případě, že si jich obžalovaný pro dané řízení zvolí více. Žalobce nepovažuje za svou povinnost sdělovat soudu, kterými konkrétními úkoly jednotlivé obhájce pověřil, neboť taková dohoda mezi žalobcem a jeho právním zástupcem je předmětem tajemství.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, může být založena výlučně podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolání v části, ve které směřuje proti výroku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně, může být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže Nejvyšší soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně právně významné [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena, nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací přezkum je zde přitom předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu je možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.

V části, ve které směřuje dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II co do částky 80 354,75 Kč s příslušenstvím, je dovolání přípustné, neboť při úvaze o účelnosti vynaložení nákladů na zastoupení dvěma obhájci v trestním řízení ve smyslu § 31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „OdpŠk“), dospěl odvolací soud k jinému řešení, než jaké bylo po vydání napadeného rozsudku dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu. Dovolání je v daném rozsahu také důvodné.

K uvedené otázce se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 1. 2014, č. j. 30 Cdo 2533/2013. V něm dospěl k závěru, že náklady řízení spočívající v nákladech na obhajobu dvěma obhájci v trestním řízení, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, jsou zásadně účelně vynaloženými náklady ve smyslu § 31 odst. 1 OdpŠk.

V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud dále uvedl: Účelnost takto vynaložených nákladů na obhajobu lze posuzovat jen ve vztahu k výsledku trestního stíhání, aniž by poškozený musel tvrdit a prokazovat, že nemít dva obhájce, trestní řízení by pro něho skončilo nepříznivě.

Z uvedeného budou dány výjimky jen tehdy, bude-li zjevné, že – stejně jako v případě jediného obhájce – určité úkony nemohly k výsledku trestního stíhání poškozeného přispět, nebo že jsou úkony dvou obhájců duplicitní (obsahově totožné), což lze z povahy věci s určitostí dovodit výlučně u úkonů písemných.

Je samozřejmě na tom, kdo uplatňuje nárok na náhradu škody spočívající v nákladech vynaložených na obhajobu v trestním řízení, aby účelnost takto vynaložených nákladů (ve smyslu právě uvedených kritérií) tvrdil a prokázal, obvykle se tak stane poukazem na rozhodnutí, jímž bylo trestní řízení skončeno. Poukaz na výjimku by pak měl tvrdit a prokazovat žalovaný škůdce.

Žalobce v kompenzačním řízení poukázal na rozsudek Vrchního soudu ze dne 27. 2. 2009, sp. zn. 3 To 67/2008, kterým byl zproštěn obžaloby, a prokázal jím, že byl v trestním řízení úspěšný. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně neúčelnosti žalobcem vynaložených nákladů na obhajobu tak přešlo na žalovanou, která, nemá-li být povinna k úhradě těchto nákladů, musí prokázat, že konkrétní úkony obhájce JUDr. PhDr. Oldřicha Choděry byly obsahově totožné s úkony druhého obhájce žalobce, nebo že tyto úkony nemohly přispět ke zproštění žalobce obžaloby, a že náklady vynaložené na úhradu těchto úkonů tedy prokazatelně byly náklady neúčelnými. Odvolací soud se musí zabývat otázkou, zda žalovaná uvedené skutečně tvrdila a prokázala (k tomu je třeba podotknout, že za úkony obsahově totožné a tudíž duplicitní je dle Nejvyššího soudu z povahy věci možno považovat pouze úkony písemné).

V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti té části rozsudku odvolacího soudu, kterou se mění vyhovující rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ohledně částky 117 300 Kč tak, že se žaloba v této části zamítá, je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a). V tomto rozsahu je dovolání i důvodné.

Žalobce v dovolání důvodně vytkl vadu řízení, která podle názoru Nejvyššího soudu mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jednalo se o vadu spočívající v absenci zopakování dokazování odvolacím soudem. Odvolací soud neprovedl v odvolacím řízení žádné dokazování, přesto hodnotil důkazy provedené v řízení před soudem prvního stupně, z nichž soud prvního stupně činil skutková zjištění zásadně významná pro právní posouzení věci. Na základě hodnocení těchto důkazů pak odvolací soud dospěl k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně, a v důsledku toho rozsudek soudu prvního stupně změnil.

Vadou řízení je skutečnost, že odvolací soud vyšel z jiných skutkových zjištění než soud prvního stupně, aniž postupoval podle ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř., tj. aniž zopakoval dokazování, na němž soud prvního stupně svá skutková zjištění založil.

Podle ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Podle odst. 2 cit. ustanovení odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.

I když ve smyslu ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. a ustálené judikatury soudů není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, neznamená to, že od skutkových zjištění, která soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků řízení a svědků, listinných důkazů, popř. jiných důkazů, se může odvolací soud bez dalšího odchýlit. Postup odvolacího soudu, kdy se odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž však dokazování sám zopakoval, není v souladu se zásadami spravedlivého procesu, neboť tímto odňal dotčenému účastníkovi reálnou možnost jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně a skutkově argumentovat, v důsledku čehož došlo k porušení jeho základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Chtěl-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů předloženými listinami, bylo nutno, aby tyto důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení těchto důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06, nebo nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. II. ÚS 366/2000).

Odvolací soud proto plně nedocenil skutečnost, že zásada vyjádřená v ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. neznamená zejména s přihlédnutím k zásadě přímosti a ústnosti, že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z listinných důkazů. Ustanovení § 213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1966, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný pod č. 11 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 372/2003).

V posuzovaném případě soud prvního stupně na podkladě výpisu z obchodního rejstříku, přiznání daně z příjmu právnických osob společnosti TIAN SHI.CZ. s. r. o. a mzdových listů žalobce za roky 2002-2004 vzal za prokázané, že i těsně před vzetím do vazby žalobce podnikal a provozoval výdělečnou činnost.

Chtěl-li odvolací soud korigovat uvedená skutková zjištění, resp. závěr o skutkovém stavu věci, jež po provedení listinných důkazů učinil soud prvního stupně, měl způsobem předvídaným v § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakovat dokazování a jedině pak mohl dospět k závěrům odlišným od skutkových závěrů soudu prvního stupně. Takto ovšem odvolací soud nepostupoval, když ve věci samé rozhodl bez jednání a bez zopakování nebo případného doplnění dokazování dospěl k odlišným skutkovým závěrům než soud prvního stupně. Tím žalobci znemožnil uplatnit jeho právo se k prováděným důkazům při ústním jednání vyjádřit.

Z uvedených důvodů byl žalobcem uplatněný dovolací důvod, spočívající v tvrzení, že (odvolací) řízení je postiženo (shora vyloženou) vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, shledán opodstatněným.

Protože je právní posouzení nároku žalobce na náhradu škody v rozsahu částky 80 354,75 Kč s příslušenstvím nesprávné a ve zbylém rozsahu je odvolací řízení stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).

V další fázi řízení bude úkolem odvolacího soudu v souladu s postupem plynoucím z ustanovení § 213 o. s. ř. opětovně posoudit, zda se žalobci podařilo unést důkazní břemeno, jde-li o jeho výdělečnou činnost v období bezprostředně předcházejícím vzetí do vazby. Odvolací soud se dále musí při respektování pravidel popsaných výše vypořádat s otázkou, zda náklady na jednotlivé úkony druhého obhájce žalobce v trestním řízení byly vynaloženy účelně, či nikoliv.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

 

Rozhodnutí zaslal JUDr. PhDr. Oldřich Choděra , advokát v Praze.

Právní věta redakce.