oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Náhrada nemajetkové újmy při usmrcení

autor: Mgr. Ondřej Pavelek
publikováno: 28.02.2018

Od nabytí účinnosti nového občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), který odmítá fixní částky pro určení výše náhrady nemajetkové újmy při usmrcení, uběhly více než tři roky a soudy vydávají rozhodnutí, ve kterých odškodňují tzv. sekundární oběti podle § 2959 o. z. Soudci již nejsou vázáni pevně stanovenými částkami, ale uplatní se zde volné soudcovské uvážení. Tato možnost rozhodnout, jaká výše náhrady je spravedlivá s ohledem na okolnosti konkrétního případu, klade na soudce vyšší nároky, zejména na řádné zjištění skutkového stavu, znalost judikatury a pečlivé odůvodnění. Při úvahách o výši náhrady nesmí zůstat stranou srovnání se zahraniční úpravou, a to zejména se státy, které jsou nám blízké svou právní tradicí i obecně uznávanými společenskými hodnotami. Cílem tohoto příspěvku je srovnat výši náhrady v aktuální judikatuře českých soudů k § 2959 o. z. s výší náhrady, která je přiznávána tzv. sekundárním obětem v Rakousku.

Jako tzv. comparandum nebyla úprava v ABGB zvolena náhodně, ale zejména s ohledem na skutečnost, že ABGB sloužil jako významný inspirační zdroj pro platný a účinný český občanský zákoník. 

Základní východiska úpravy v o. z. a ABGB 

Náhrada nemajetkové újmy v případě zásahu do přirozených práv člověka je upravena v § 2957 o. z., na který pak navazuje speciální úprava náhrady za ublížení na zdraví (§ 2958 o. z.) a při usmrcení (§ 2959 o. z.).

Podle § 2959 o. z. platí, že „při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.“

ABGB upravuje náhradu nemajetkové újmy ve více svých ustanoveních; jde zejména o § 1325 (bolestné), § 1329 (újma při zásahu do svobody člověka) nebo § 1331 (náhrada za cenu zvláštní obliby).[1]

Úprava náhrady nemajetkové újmy v o. z. je podrobnější než v ABGB, kde je základním východiskem pro odškodňování ať už újmy na zdraví, či při usmrcení § 1325: „kdo někoho poškodí na těle, uhradí mu bolestné přiměřené vyšetřeným okolnostem“; toto ustanovení nebylo od roku 1811 změněno.[2]

Speciální ustanovení, které by upravovalo náhradu nemajetkové újmy při usmrcení, tj. obdobu § 2959 o. z., bychom však v ABGB nenašli. Náhrada je dovozována z ust. § 1325 ABGB, které primárně upravuje náhradu za bolest, event. ztížení společenského uplatnění.[3] Výslovná úprava náhrady nemajetkové újmy při usmrcení tak chybí a byla dlouhou dobu odmítána s tím, že smrt je obecným životním rizikem, které se neodškodňuje. Byla dovozena až judikaturou v roce 2001.[4] Vedl k tomu zejména narůstající počet katastrof, při nichž docházelo k velkým ztrátám na lidských životech; např. havárie lanovky v Kaprunu v roce 2000.[5] Následně došlo k rozvoji judikatury a doktríny, která v souvislosti s náhradou nemajetkové újmy při usmrcení začala rozlišovat tzv. SchockschadenTrauerschaden.[6] 

Schockschaden a Trauerschaden 

Schockschaden[7] představuje újmu, která vznikne třetí osobě tak, že je šokována ztrátou nebo zraněním třetí osoby, zejména osoby blízké. Je doktrínou a judikaturou definována jako újma s klinickými příznaky, kterou příbuzný oběti prožil v souvislosti s usmrcením příbuzného.[8] Jde např. o poruchu nervové soustavy,[9] těžké deprese a stav vyčerpání,[10] traumatický zážitek, který následně vede k pokusům o sebevraždu,[11] psychosomatické onemocnění, např. mentální anorexie[12] či poruchy spánku.[13]

Starší judikatura a doktrína Schockschaden odmítala z důvodu, že poškozenou osobou není příbuzný, ale přímo usmrcená osoba; takové pojetí však bylo kritizováno.[14] Třetí osoba je poškozena tím, že utrpí především psychickou újmu zásahem do své osobnostní integrity.[15] Tento názor se v roce 1994 prosadil také v judikatuře. Odškodnění dostal chlapec ve věku 8 let za to, že byl přítomen autonehodě, při níž se zranila jeho matka a otec s bratrem zemřeli. Za vzniklou posttraumatickou poruchu dostal odškodnění ve výši 14 534 eur (cca 392 000 Kč).[16] Schockschaden je obdobou bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění ve smyslu § 2958 o. z., neboť např. stres, který musí poškozený příbuzný vytrpět, zasahuje do jeho zdraví.

Následně došlo k posunu judikatury směrem k odškodnění případů, kdy poškozený příbuzný neměl zdravotní následky, ale trpěl „pouze“ citovou újmou ze ztráty osoby blízké (Trauerschaden – lze přeložit jako újma ze smutku); jde tak o obdobu náhrady za usmrcení podle § 2959 o. z.

Trauerschaden může být definována jako psychická újma (např. smutek, pocity zoufalství a beznaděje, strach), kterou utrpěl člověk tím, že došlo k usmrcení nebo závažnému zranění jeho příbuzného. Od Schockschaden (újmy vzniklé z šoku) se liší tím, že zde nejde o psychické následky zdravotního charakteru. Odškodňování Trauerschaden bylo dlouhou dobu odmítáno. Až v roce 2001 přiznal OGH v rozhodnutí sp. zn. 2 Ob 84/01v[17] rodičům náhradu nemajetkové újmy za usmrcení dcery ve věku 8 let, a to i přesto, že rodičům žádná zdravotní újma nevznikla; šlo tak „jen“ o odškodnění jejich smutku ze ztráty dcery. Trauerschaden se však poskytuje pouze v případě zavinění, a to jen ve formě úmyslu nebo hrubé nedbalosti.[18] Takové pojetí je však předmětem kritiky a návrh reformy deliktního práva s tímto konceptem již nepočítá.[19]

SchockschadenTrauerschaden se mohou prolínat. Výsledná výše náhrady může být kombinací těchto dvou náhrad. V případě sp. zn. 2 Ob 186/03x byl odškodněn otec a manžel za usmrcení své ženy a tří dětí při autonehodě. Část náhrady se vztahovala k citové újmě za usmrcení (Trauerschaden) a část za těžká traumata (Schockschaden). 

Koho odškodňovat? 

Otázkou je, jak široký by měl být okruh osob, kterým se náhrada poskytuje. Mají nárok na náhradu jen rodiče, děti a manžel? Lze odškodnit také sourozence, prarodiče, bratrance, dobré přátele či milence?

Ustanovení § 2959 o. z. uvádí výčet osob, kterým je náhrada poskytována: „manžel, rodič, dítě nebo jiná osoba blízká“. Osoba blízká je pak definována v § 22 odst. 1 o. z.: „osoba blízká je příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel nebo partner podle jiného zákona upravujícího registrované partnerství; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, pokud by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Má se za to, že osobami blízkými jsou i osoby sešvagřené nebo osoby, které spolu trvale žijí.“ Tento výčet je však neurčitý a bude muset být upřesněn judikaturou, neboť není zřejmé, co se rozumí „v poměru obdobném rodinnému“. Melzeruvádí, že může jít o osoby, které spolu mají intimní poměr, např. milence.[20] Ačkoli má zařazení mezi osoby blízké závažné následky, tak v případě § 2959 o. z. by měl být okruh osob chápán šířeji, a to ve prospěch faktické intenzity vztahu mezi poškozeným a usmrceným. Připustíme-li, že osobou blízkou může být milenka, proč by náhradu nemohl žádat celoživotní kamarád, jehož vztah k usmrcenému může být svou intenzitou postaven na roveň sourozenci? Takové řešení by bylo možné, neboť faktický vztah by měl být důležitější než formální příbuzenství.

Podle rakouské judikatury je při odškodňování rozhodující intenzita vztahu mezi poškozeným a usmrceným.[21] Ačkoli ABGB neposkytuje výčet obdobný jako § 2959 o. z., judikatura postupně dovodila, že jde především o manžela, druha a družku, rodiče, děti a registrované partnery.[22] Vztah rodiče a dítěte zůstává také obvykle zachován, pokud již dítě opustí domácnost rodičů a založí si svou rodinu.[23] U rodičů, dětí a manželů platí vyvratitelná domněnka, že mezi nimi existuje vztah, a škůdce má prokázat, že tomu tak není, např. tak, že vztah mezi rodičem a dítětem byl slabý nebo že manželství bylo před rozvodem. Přitom není rozhodné, že občas dochází mezi rodinnými příslušníky ke střetům, takové hádky nemají (samozřejmě) na vztahy vliv, ledaže by šlo o zásadnější narušení vztahů. To se vztahuje např. na děti v pubertě apod.[24] Také sourozenci mohou požadovat náhradu, pokud žijí ve společné domácnosti; pokud už jsou dospělí a neby­dlí společně, tak to samo o sobě nevede k nároku na náhradu citové újmy (Trauerschaden); nestačí pouze, že se potkávají na rodinných oslavách.[25] Obdobně to platí také pro prarodiče. OGH připustil, že nárok na náhradu má také životní partner, pokud spolu žili a plánovali společnou budoucnost, i když nebyli sezdaní. Není rozhodné formální příbuzenství, ale naopak faktická intenzita vztahu s poškozeným. Na druhou stranu ale pouhé přátelství k tomu vést nemůže. Je však nutné upozornit, že žádné pevné hranice stanoveny nejsou,[26] a proto také osoby, které nejsou příbuzní, mohou žádat odškodnění. Lze tak uzavřít, že není rozhodující biologický (formální) vztah, ale faktická intenzita vztahu.

Otázkou tak je, zda lze pod § 2959 o. z. podřadit také celoživotní přátele. Pokud se jedná o přátele, kteří jsou na úrovni sourozenců, není žádný důvod, proč by neměli být zařazeni mezi osoby blízké. Na druhou stranu je však vždy nezbytné intenzitu tohoto vztahu prokázat, což bude u těchto typů vztahů složité.

Nová koncepce náhrady stojí na soudcovském uvážení, které by mělo být limitováno pouze zásadou proporcio­nality a zásadou legitimního očekávání, nikoli okruhem osob, kterým by měla být náhrada přiznávána. Pouze tento otevřený okruh osob, kterým bude náhrada přiznávána, umožňuje zohlednit okolnosti konkrétního případu, a tím odškodnit osoby podle zásad slušnosti, což plně odpovídá dikci § 2959 o. z. 

Výše náhrady újmy při usmrcení osob blízkých 

Praktické problémy, které vznikají při aplikaci těchto ustanovení, jsou v obou případech shodné, neboť je složité kvantifikovat tento specifický nárok. Zatímco v případě náhrady nemajetkové újmy na zdraví existují alespoň určitá kritéria, která jsou založena na odborných podkladech, např. znaleckých posudcích z oboru lékařství, tak v případě odškodnění sekundárních obětí je situace složitější. Ačkoli je pochopitelná snaha ze strany soudců, advokátů i pojišťoven, že by měl existovat „exaktnější“ návod, tak to v tomto případě není možné.

Nejvyšší soud i Ústavní soud zdůrazňují význam zásady legitimního očekávání, nyní zakotvené v § 13 o. z. Nesmí tak docházet k situacím, kdy soudy různých stupňů budou rozhodovat případy vycházející z obdobného skutkového stavu odlišně. Aktivní roli v této souvislosti sehrál Nejvyšší soud v případě náhrady nemajetkové újmy na zdraví tím, že připravil Metodiku Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví, která byla přijata a publikována ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 63/2014 (dále jen „Metodika“), která by měla po určitou dobu stanovit návod, jak určit výši náhrady.

V případě náhrady za usmrcení vydání obdobné metodiky není možné, neboť určení výše náhrady záleží výlučně na soudcovském uvážení a role znalců je omezena, popř. vyloučena. Musíme se zde tak spolehnout pouze na kritéria, která vymezila judikatura. V rozhodnutí ze dne 12  4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, Nejvyšší soud správně upozornil, že nová Metodika se vztahuje pouze na náhradu nemajetkové újmy na zdraví podle § 2958 o. z., nikoli na § 2959 o. z. Soudy nižších stupňů, zejména trestní soudy, začaly interpretovat Metodiku tak, že ji lze použít také na náhradu nemajetkové újmy při usmrcení, a dovodily, že náhrada za ztížení společenského uplatnění, která podle Metodiky může dosáhnout až 10 milionů korun v případě kompletního vyřazení ze společenského života, je hodnota lidského života také ve smyslu § 2959 o. z. Takový výklad není správný. Také v ABGB neexistuje žádná metodika pro stanovení výše náhrady při usmrcení, podle které by měla být náhrada stanovena, ačkoli pro bolestné neoficiální metodika existuje. 

Výše náhrady podle o. z. 

Ačkoli důvodová zpráva proklamuje diskontinuitu s dosavadním zákoníkem z roku 1964, tak Nejvyšší soud zdůraznil, že „se nejedná o nekritické převzetí dosavadního rozhodování, současně ovšem nelze dospět k závěru, že dovolání se ratia normy § 2959 by mělo vyústit do závěru o nutnosti dramatické změny dosavadní rozhodovací praxe a vůli k nastolení stavu přiznávání neúměrně vysokých náhrad“.[27] Tento postoj Nejvyššího soudu je motivován obavou, aby nedošlo k extrémním rozdílům výše náhrad podle o. z. a podle jiných předpisů. Občanský zákoník z roku 1964 stanovil v ust. § 444 odst. 3 paušální výši náhrady 240 000 Kč, resp. 175 000 Kč. Za pozornost stojí také úprava v jiných přepisech; podle zákoníku práce činila výše náhrady 240 000 Kč, podle § 109 zák. č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, činí výše náhrady 200 000, resp. 100 000 Kč, nebo podle zák. č. 221/1999 Sb., o vojácích, 240 000 Kč. Částky, kterou jsou uvedeny v těchto speciálních předpisech, bychom měli vzít v úvahu, nikoli je však vnímat jako ty, které odpovídají zásadě slušnosti. Tyto paušální částky nejsou v souladu s koncepcí volného soudcovského uvážení přijatou v o. z.

Nejvyšší soud zdůraznil, že „je třeba stále vnímat výši přiznané částky ve světle dosavadní judikatorní praxe a zachování její kontinuity“,[28]a dospěl k závěru, že „se jeví jako ospravedlnitelné, aby se stanovení výše náhrady odvíjelo v základním rozpětí mezi 240 až 500 tisíc Kč, a to pro skupinu citově nejbližších spjatých osob, jakými jsou rodiče, děti a manželé“. Tato částka však musí být brána pouze jako základní výše odškodňování a měla by být modifikována na základě okolností konkrétního případu. Nikoli však nepřiměřeně vysoko, tj. v řádech milionů či desítek milionů, ale cca kolem jednoho milionu.

Ústavní soud zdůrazňuje, že výše náhrady nesmí být pro škůdce likvidační, a co je likvidační, musí být posouzeno podle okolností konkrétního případu. Tuto částku vnímá každá osoba (fyzická či právnická) odlišně. Ústavní soud[29] proto zařadil mezi okolnosti, které by měly být vzaty v úvahu při stanovení výše náhrady, majetkové poměry škůdce. Toto kritérium je však sporné, neboť zasahuje základní princip, na kterém je postaven demokratický právní řád, a to rovnost před zákonem. Nejvyšší soud v novější judikatuře[30] uvedl, že kritérium majetkových poměrů nesmí představovat otázku, zda škůdce disponuje či nikoli dostatečným majetkem, nesmí být tedy bráno v úvahu, zda je škůdce chudý či bohatý. Podstatným argumentem proti zohledňování majetkových poměrů je povaha náhrady újmy v soukromém právu, jež nemá sankční funkci.

Soudy jsou však povinny zkoumat, zda není výše náhrady pro škůdce likvidační, a proto Nejvyšší soud zvolil jako vhodné řešení vy­užití moderačního práva podle § 2953 o. z. Je však otázkou, zda lze moderační právo využít také pro náhradu nemajetkové újmy, jak uvádí usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1400/2015. Z jazykového výkladu § 2953 o. z. lze dovodit, že moderace náhrady nemajetkové újmy není možná, neboť toto ustanovení hovoří pouze o škodě, ačkoli o. z. rozlišuje škodu a újmu. 

Výše náhrady podle ABGB 

Rakouská judikatura i doktrína se v zásadě shodují, že účelem náhrady je kompenzace ztráty příbuzného, nikoli sankce pro škůdce. Na druhou stranu platí, podobně jako v české judikatuře, pokud škůdce za své jednání nebyl potrestán, může to vést k prohlubování utrpení poškozeného. Pro poškozeného tak může být určitou satisfakcí, že škůdce je za své jednání potrestán. Judikatura však odmítla koncept punitive damage.

Nejvýznamnějším kritériem pro stanovení výše náhrady je intenzita vztahu mezi usmrceným a poškozeným. Vymezení těchto vztahů je však velmi obtížně objektivizovatelné, a proto jako pomůcka slouží obvyklé (formální) vztahy a jejich intenzita. Za nejintenzivnější je považován vztah mezi rodiči a dětmi a následně mezi manžely, popř. druhem a družkou.[31] Judikatura však zdůrazňuje, že rozhodující jsou skutečně pouze faktické vztahy, nikoli formální, a proto není vyloučeno, aby v konkrétním případě byl vztah mezi rodičem a dítětem hodnocen jako méně intenzivní než např. mezi manžely, popř. prarodiči.

Schockschaden je náhrada průměrně vyšší než v případě Trauerschaden. U Schockschaden je to v průměru 10 až 30 tisíc eur, ve výjimečných případech až 65 tisíc eur, což byla doposud nejvyšší přiznaná částka.[32] V případě Trauerschaden je to v průměru méně; nejčastěji kolem 10 tisíc eur. Nejvyšší částka byla přiznána kolem 20 tisíc eur. Tato výše náhrady je však kritizována s tím, že by se měla hranice zvýšit, např. v rozmezí 15 až 30 tisíc eur. Rakouská judikatura[33] se ohledně výše náhrad nechává inspirovat také švýcarskou judikaturou, podle které se výše náhrady pohybuje v rozmezí od 10 do 50 tisíc CHF. 

Závěr 

Cílem tohoto příspěvku bylo srovnání výše náhrady poskytované tzv. sekundárním obětem podle § 2959 o. z. a podle § 1325 ABGB. Ze srovnání vyplynulo, že zatímco český občanský zákoník obsahuje výslovnou úpravu náhrady nemajetkové újmy při usmrcení v § 2959 o. z., ABGB žádné takové ustanovení neobsahuje. Odškodňování bylo dovozeno judikaturou v roce 1994, resp. 2001, která formulovala základní principy, kritéria a výši náhrady. V obou státech tak sehrává judikatura zcela nezastupitelnou roli, neboť zákonodárce nestanovuje žádné fixní částky, které by obětem měly být přiznávány.

Okruh osob, kterým by měla být náhrada přiznávána, je sporný, neboť o. z. uvádí, že jde o osoby blízké, avšak není zřejmé, zda lze pod tento okruh zařadit také např. blízkého kamaráda. Rakouská judikatura vymezila okruh osob, kterým náhrada náleží – jde zejména o rodiče, děti, manžela, druha a snoubence; vždy však v konkrétním případě musí být posouzena faktická intenzita vztahu.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. Tdo 1402/2015, vyplynulo, že základní výše náhrady nemajetkové újmy při usmrcení by měla být v rozmezí 240 až 500 tisíc korun. K této hranici dospěl Nejvyšší soud při zohlednění dosavadní výše náhrady, neboť odmítl dramatickou změnu (revoluci) ohledně výše náhrad, která byla uplatňována dosud. Dále zohlednil výši náhrady v ostatních evropských zemích. Na příkladu Rakouska se ukazuje, že výše náhrady je v soudcovské praxi obdobná jako v České republice. Výše náhrady je v Rakousku, ve srovnání s českou judikaturní praxí, při zohlednění parity kupní síly, nízká. Ačkoli je výše náhrady v Rakousku kritizována, tak příčinou takto nižší náhrady je, obdobně jako v případě náhrady nemajetkové újmy na zdraví, která je rovněž nižší, účel této náhrady. Účelem je kompenzace citové újmy, nikoli snaha, aby náhrada byla pro poškozeného jackpotem a zároveň zlikvidovala škůdce.

Výši náhrady za usmrcení osoby blízké, která by se měla pohybovat v rozmezí od 250 tisíc do max. jednoho milio­nu korun, považuji za správnou, a to i s ohledem na úpravu v Rakousku. Judikatura Nejvyššího soudu je tak prozatím nastavena správně, dovodila-li, že základní výše náhrady by se měla pohybovat v tomto rozmezí.



[1] K. H. Danzl: Der Ersatz ideeller Schäden in Europa und im ABGB am Beispiel des Angehörigenschmerzengeldes, in Festschrift 200 Jahre ABGB, str. 1.

[2] Tamtéž.

[3] ABGB hovoří pouze o bolestném, do kterého řadí také ztížení společenského uplatnění.

[4] Rozhodnutí OGH ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. 2 Ob 84/01v.

[5] L. B. Beisteiner: Angehörigenschmerzengeld: der Ersatz von Schock- und Trauerschäden bei Tötung oder Schwerstverletzung naher Angehöriger, Manzsche Verlags- und Universitätsbuchhandlung, Wien, str. 1-2.

[6] Tamtéž, str. 20.

[7] Lze volně přeložit jako újma z šoku.

[8] F. Kerschner: Schmerzengeld, Kommentar und Judikatur, 2013, str. 67-70.

[9] Rozhodnutí OGH ze dne 29. 1. 1976, sp. zn. 2 Ob 285/75.

[10] Rozhodnutí OGH ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 8 Ob 127/02p.

[11] Rozhodnutí OGH ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 2 Ob 135/07b.

[12] Rozhodnutí OGH ze dne 12. 6. 2003, sp. zn. 2 Ob 111/03t.

[13] Rozhodnutí OGH ze dne 14. 6. 2007, sp. zn. 2 Ob 163/06v.

[14] Např. rozhodnutí OGH ze dne 3. 11. 1950, sp. zn. 3 Ob 331/50.

[15] F. Kerschner, op. cit. sub 8.

[16] Rozhodnutí OGH ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. 2 Ob 84/07v.

[17] L. B. Beisteiner, op. cit. sub 5, str. 45-47.

[18] A. M. Stiegler: Schmerzengeld für Schock – und Trauerschäden, 2009, str. 21.

[19] K. H. Danzl, op. cit. sub 1.

[20] F. Melzer: Občanský zákoník: velký komentář, 1. vydání, Leges, Praha 2013, str. 303.

[21] Rozhodnutí OGH ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 8 Ob 127/02p.

[22] F. Kerschner, op. cit. sub 8, str. 76-77.

[23] Rozhodnutí OGH ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. 2 Ob 141/04f.

[24] A. M. Stiegler, op. cit. sub 18, str. 38.

[25] Rozhodnutí OGH ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. 2 Ob 90/05g.

[26] A. M. Stiegler, op. cit. sub 18, str. 24.

[27] Rozsudek NS ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015.

[28] Tamtéž.

[29] Nález ÚS ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14.

[30] Usnesení NS ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1400/2015.

[31] L. B. Beisteiner, op. cit. sub 5, str. 288.

[32] Rozhodnutí OGH ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 2 Ob 186/03x.

[33] Rozhodnutí OGH ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. 2 Ob141/04f.