oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Náhrada nákladů řízení ve věci zrušení a vypořádání spoluvlastnictví

publikováno: 07.11.2016

Spoluvlastníci se nemohou dohodnout o zrušení spoluvlastnictví, aniž by se zároveň dohodli o jeho vypořádání; i když tedy mezi nimi není spor o to, že je namístě spoluvlastnictví zrušit, a neshodují se jen ve způsobu vypořádání, musí se obrátit na soud s žalobou jak na zrušení, tak i vypořádání spoluvlastnictví. To znamená, že předmětem řízení je i nárok na zrušení spoluvlastnictví, skutečný spor mezi účastníky je však jen ohledně způsobu vypořádání; tuto skutečnost je třeba zohlednit i při rozhodování o nákladech řízení. V takovém případě by posuzování úspěchu v řízení jen podle toho, že to byl žalobce, kdo podal žalobu na zrušení spoluvlastnictví, které bylo v této části vyhověno, bylo zjevně mechanické, formální a odhlíželo by od podstaty sporu mezi účastníky, ke které bylo vedeno dokazování.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2059/2015

Odůvodnění:

Městský soud v Brně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 4. 2014, č. j. 108 C 102/2012-150, ve znění usnesení ze dne 16. 6. 2014, č. j. 108 C 102/2012-164, výrokem I. zrušil podílové spoluvlastnictví k pozemku parc. č. 135 – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba domu, a k pozemku parc. č. 136 – zahrada, vše v katastrálním území B. Výrokem II. soud přikázal uvedené nemovitosti do výlučného vlastnictví žalované a výrokem III. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na vypořádání spoluvlastnického podílu částku 1 250 000 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku. Výrokem IV. soud zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 1 425 000 Kč, výrokem V. uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 201 404,50 Kč, výrokem VI. uložil žalobci povinnost zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně na nákladech řízení částku 6 752 Kč, výrokem VII. uložil žalobci povinnost zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně doplatek soudního poplatku ve výši 71 250 Kč a výrokem VIII. rozhodl, že žalované bude vrácena zaplacená záloha na znalecký posudek ve výši 2 500 Kč.

O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a o náhradě nákladů řízení státu podle § 148 odst. 1 o. s. ř. Žalované, kterou považoval za plně úspěšnou, přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci, který v řízení nebyl úspěšný, uložil i povinnost nahradit náklady řízení, které vznikly státu. Z odůvodnění rozhodnutí o náhradě nákladů řízení vyplývá, že soud při hodnocení úspěchu ve věci vzal v úvahu, že žalobce nejprve požadoval jiný způsob vypořádání. Teprve poté, co žalovaná vznesla námitku promlčení ohledně nároku na širší vypořádání, a soud poskytl účastníkům poučení, žalobní návrh změnil tak, že korespondoval s návrhem žalované. Ani za situace, kdy návrhy účastníků na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví byly totožné, žalobce nepřistoupil na dohodu účastníků ani na schválení soudního smíru a trval na projednání žaloby. Soud za této situace nepovažoval žalobce za úspěšného ve věci zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Nebyl úspěšný, ani pokud jde o žalobu na širší vypořádání spoluvlastnictví.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobce usnesením ze dne 13. 11. 2014, č. j. 18 Co 347/2014-191, rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení v rozsahu odvolání ve výroku III., jímž byla žalované stanovena povinnost zaplatit žalobci částku 1 250 000 Kč, změnil tak, že lhůtu k zaplacení uvedené částky stanovil do tří dnů od právní moci rozsudku. Ve výroku V. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, ve výroku VI. rozsudek změnil tak, že žalobce i žalovaná jsou povinni zaplatit České republice na účet Městského soudu v Brně na náhradě nákladů řízení částku 3 376 Kč. Výrok VII. rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud potvrdil a ve výroku VIII. rozsudek změnil tak, že se žalované nevrací zaplacená záloha na vypracování znaleckého posudku ve výši 2 500 Kč (výroky pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II. rozsudku odvolacího soudu).

Odvolací soud posoudil úspěch účastníků odlišně od soudu prvního stupně. Vyšel z toho, že žalobě na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví bylo zcela vyhověno, proto v této části měl žalobce plný úspěch. Pokud se domáhal širšího vypořádání spoluvlastnictví a žádal zaplacení částky 1 425 000 Kč, úspěšný nebyl; plně úspěšná byla žalovaná. Odvolací soud uzavřel, že míra úspěchu žalobce i žalované je srovnatelná, a proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. V tomto směru podle § 142 odst. 2 o. s. ř. změnil výrok V. rozsudku soudu prvního stupně. Z uvedených důvodů odvolací soud dospěl k závěru, že je třeba uložit účastníkům, aby zaplatili náhradu nákladů řízení, které vznikly státu, rovným dílem a tomu odpovídá změna výroku VI. rozsudku soudu prvního stupně. V souvislosti se změnou výroku VI. odvolací soud změnil i související výrok VIII. Odvolací soud nevyhověl odvolání žalobce proti výroku VII. rozsudku soudu prvního stupně, jímž mu soud uložil zaplatit soudní poplatek z návrhu na vypořádání v širším slova smyslu zaplacením částky 1 425 000 Kč. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení odůvodnil tím, že žalobce i žalovaná měli v odvolacím řízení každý úspěch jen z části.

Proti usnesení odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, a to do části výroku pod bodem I., kterým odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích V., VI. a VIII., a do výroku pod bodem II., kterým odvolací soud rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Přípustnost dovolání opírá o § 237 o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.

Žalovaná přípustnost dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to, jak posuzovat procesní úspěch účastníka, jehož procesní postoj se v průběhu řízení měnil.

Žalovaná má za to, že odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně nesprávně posoudil otázku, co lze považovat za procesní úspěch žalobce při zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, a v důsledku toho nesprávně rozhodl o povinnosti k náhradě nákladů řízení. Poukazuje na skutečnost, že soud prvního stupně rozhodl o vypořádání podílového spoluvlastnictví jiným způsobem, než který původně navrhoval žalobce, a to v souladu s návrhem žalované, jejíž postoj byl od počátku řízení neměnný. Žalobce teprve ke konci řízení (u jednání 8. 4. 2014) pod vlivem provedeného dokazování a po poučení soudem změnil žalobní návrh tak, že korespondoval s návrhem žalované (souhlasil s tím, aby se stala výlučnou vlastnicí nemovitostí a na vypořádání jeho podílu zaplatila částku 1 250 000 Kč).

Žalovaná nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který odůvodnil změnu rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně tím, že žalobce i žalovaná měli ve věci úspěch každý jen zčásti. Odvolací soud nezohlednil, že žalobce požadoval přikázání nemovitostí do svého výlučného vlastnictví; teprve pod tíhou procesní situace se rozhodl žalobu změnit. Žalovaná vytýká odvolacímu soudu, že při posuzování úspěšnosti účastníků v řízení, na rozdíl od soudu prvního stupně, nepovažoval za důležité zohlednit celkový přístup žalobce ke sporu, že se žalobce před podáním žaloby a v průběhu řízení nepokusil o jakoukoliv dohodu, dál trval na soudním řešení sporu, i když bylo možné věc řešit smírně. Pro posouzení úspěchu ve věci považuje za důležité i to, že žalobce podal žalobu předčasně, aniž by se pokusil o jakoukoliv dohodu, a tím nenaplnil zákonné podmínky ust. § 142 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (obč. zák.). Odvolací soud pouze správně posoudil, že žalobce byl neúspěšný s návrhem na vypořádání v širším slova smyslu. Je nepochybné, že pokud by žalobce přistupoval ke sporu jiným způsobem (mohlo dojít k mimosoudní dohodě nebo k uzavření smíru), nevznikly by jemu ani žalované náklady řízení v takové výši.

I v případě, že by odvolací soud považoval určitou část žaloby za úspěšnou, měly by ho uvedené okolnosti věci vést k postupu podle § 143 o. s. ř.

Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že se potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích V., VI. a VIII., dále aby změnil výrok, jímž bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, tak, že uloží žalobci zaplatit žalované náklady odvolacího řízení (uplatňuje je ve výši 16 456 Kč) a přizná žalované právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal, vázán přitom obsahem dovolání, a zjistil, že dovolání je důvodné.

V projednávané věci bylo pro její rozhodnutí významné vyřešení právní otázky rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu se odchýlilo od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání přípustné i důvodné.

V dané věci žalobce uplatnil dva nároky, které spolu souvisejí, ale nejsou totožné; jde jednak o nárok na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, jednak o nárok na tzv. širší vypořádání spoluvlastnického vztahu (každý z těchto dvou nároků bylo možno uplatnit zvlášť, šlo o tzv. objektivní kumulaci – k samostatnosti uvedených nároků viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4756/2008, publikovaný – stejně jako další zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na www.nsoud.cz).

Podle § 142 odst. 1-3 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popř. vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. I když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li ne­úspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.

Plný procesní úspěch žalobce v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je dán tam, kde soud žalobě vyhověl a vypořádal spoluvlastnictví způsobem navrženým žalobcem. V případě, že soud rozhodl o vypořádání jinak, než žalobce navrhoval, je namístě úvaha o postupu podle § 142 odst. 2 o. s. ř., přičemž je nutno vždy přihlédnout k individuálním okolnostem konkrétního případu (Nejvyšší soud SSR v rozboru a zhodnoteniu rozhodovacej činnosti súdov na Slovensku vo veciach podielového spoluvlastníctva a stanovisku občianskoprávneho kolégia ze dne 8. 3. 1973, Cpj 8/72, uveřejněném pod č. 54/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nově viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013, uveřejněném na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).

Žalovaný, který neměl úspěch ve věci, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalobci, jestliže svým chováním nezavdal příčinu k podání návrhu na zahájení řízení (§ 143 o. s. ř.). Z uvedeného se podává, že úspěšný žalobce má v zásadě právo na náhradu nákladů řízení proti tomu žalovanému, který svým chováním zavdal příčinu k podání návrhu na zahájení řízení (argumentum a contrario).

„O tom, že žalovaný svým chováním nezavdal příčinu k podání žaloby, lze zpravidla hovořit tehdy, jestliže řízení bylo žalobcem zahájeno, aniž by žalovaný porušil své povinnosti, anebo jestliže je sice porušil, avšak byl ochoten závadný stav mimosoudně plně odčinit, nedošlo k tomu jen pro nedostatek potřebné součinnosti ze strany žalobce, a žalobce se tím neocitl v prodlení“ (L. Drápal, J. Bureš a kol.: Občanský soudní řád, Komentář, Díl I, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2009, str. 983).

V nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 228/04, se uvádí: „Poměřovat úspěch či neúspěch ve věci nelze ovšem jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba jej posuzovat v širších souvislostech.“ V nálezu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1441/11 (na který opakovaně odkázal v dalších rozhodnutí jak Ústavní soud, tak i Nejvyšší soud), Ústavní soud uvedl: „Základním pravidlem rozhodování o náhradě nákladů řízení o vypořádání společného jmění manželů je zásada úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.). Toto základní pravidlo lze v konkrétním případě korigovat buď nepřiznáním náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků, jsou-li pro takový závěr dány důvody hodné zvláštního zřetele (§ 150 o. s. ř.), nebo přiznání náhrady nákladů řízení ne­úspěšnému žalovanému, jestliže svým chováním nezavdal příčinu k podání žaloby o vypořádání společného jmění manželů (§ 143 o. s. ř.) … vypořádání společného jmění manželů není jediným řízením, v němž mají obě procesní strany postavení žalobců a žalovaných (iudicium duplex), návrh mohou podat obě strany a soud není návrhem vázán. Takový charakter má mj. rovněž řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. I v tomto řízení judikatura a literatura vycházejí ze zásady úspěchu ve věci, samozřejmě s tím, že vzhledem k okolnostem případu není vyloučeno použití § 150 o. s. ř., případně § 143 o. s. ř. K tomu srov. M. Králík: Podílové spoluvlastnictví v občanském zákoníku, C. H. Beck, Praha 2008, str. 257-258, jakož i judikaturu tam citovanou.“

K citované judikatuře dovolací soud dodává: Spoluvlastníci se nemohou dohodnout o zrušení spoluvlastnictví, aniž by se zároveň dohodli o jeho vypořádání; i když tedy mezi nimi není spor o to, že je namístě spoluvlastnictví zrušit, a neshodují se jen ve způsobu vypořádání, musí se obrátit na soud s žalobou jak na zrušení, tak i vypořádání spoluvlastnictví. To znamená, že předmětem řízení je i nárok na zrušení spoluvlastnictví, skutečný spor mezi účastníky je však jen ohledně způsobu vypořádání; tuto skutečnost je třeba zohlednit i při rozhodování o nákladech řízení. V takovém případě by posuzování úspěchu v řízení jen podle toho, že to byl žalobce, kdo podal žalobu na zrušení spoluvlastnictví, které bylo v této části vyhověno, bylo zjevně mechanické, formální a odhlíželo by od podstaty sporu mezi účastníky, ke které bylo vedeno dokazování.

Do rozhodování o nákladech řízení se však nutně nemusí promítnout každá změna postojů účastníků v řízení; soud musí vycházet z toho, co (jaká zásadní otázka) bylo od počátku mezi účastníky sporné, k čemu bylo vedeno dokazování a jak byl tento spor řešen v rozhodnutí. V některých případech může být posouzení této otázky na úvaze soudu, kterou je třeba uvést v odůvodnění rozhodnutí.

V projednávané věci soud prvního stupně zrušil podílové spoluvlastnictví; v této části zcela vyhověl žalobnímu návrhu, který od počátku podporovala i žalovaná; ta navíc již ve vyjád­ření k žalobě též uváděla, že žalobce se s ní nepokusil o této věci před zahájením řízení jednat. Žalovaná tak podle dosavadních výsledků řízení svým chováním nezavdala příčinu k podání návrhu na zahájení řízení.

Mezi účastníky byl od počátku řízení spor jen o způsob vypořádání. Soud přikázal předmětné nemovitosti do výlučného vlastnictví žalované; to bylo v souladu s jejím návrhem na vypořádání, který uplatnila již ve vyjádření k žalobě (č. l. 34 a násl.) a na kterém vytrvala; žalobce naopak zprvu žádal, aby nemovitosti byly přikázány jemu, a tento postoj změnil až při závěrečném jednání (č. l. 137v). Zde byla žalovaná zcela úspěšná.

Z uvedeného vyplývá, že úvaha odvolacího soudu o tom, že žalobce měl plný úspěch, pokud jde o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, je nesprávná; stejně tak se odvolací soud opomenul zabývat pro rozhodnutí o nákladech řízení významnou otázkou, kdo z účastníků zavdal svým chováním důvod k podání žaloby. Odvolací soud navíc o nákladech řízení rozhodl jinak než soud prvního stupně, aniž se zabýval důvody, o které své rozhodnutí opřel soud prvního stupně; v této části jeho rozhodnutí není v souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř.

Soud prvního stupně dále zamítl žalobu v (kumulované) části, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 1 425 000 Kč. V této části tak byla žalovaná plně úspěšná.

Dovolací soud uzavírá, že ve věci podle dosavadních zjištění nebyly podmínky pro přiznání práva na náhradu nákladů řízení žalobci podle § 142 odst. 1 o. s. ř., pokud jde o žalobu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví; pokud pak jde o žalovaný nárok na širší vypořádání, byla žalobkyně jednoznačně úspěšná. Za této situace je závěr o tom, že každý z účastníků měl ve věci částečný úspěch a je namístě aplikace § 142 odst. 2 o. s. ř., nesprávný. Rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné, nejsou však podmínky pro postup podle § 243d o. s. ř. (nelze vyloučit potřebu provést důkazy k postojům účastníků před zahájením řízení). Proto nezbylo než rozhodnutí odvolacího soudu v nákladových výrocích zrušit a věc v uvedeném rozsahu vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 3 o. s. ř.).

Právní věta redakce.