oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Náhrada nákladů řízení v oblasti věcných práv v aktuální judikatuře NS

autor: JUDr. Petr Coufalík
publikováno: 05.12.2017

Proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným od 1. 1. 2013 do 29. 9. 2017 bylo za určitých podmínek přípustné dovolání i do výroků o náhradě nákladů řízení.[1] Vzhledem k tomu se naskytla Nejvyššímu soudu opakovaně příležitost k tomu, aby se vyjádřil k problematice náhrady nákladů řízení i ve věcněprávní agendě. Předkládaný příspěvek judikaturu dovolacího soudu analyzuje a věnuje se některým obecným otázkám souvisejícím s náhradou nákladů řízení, jakož i zvláště problematice náhrady nákladů v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a v řízení o vypořádání společného jmění manželů.

Obecně o rozhodování o náhradě nákladů řízení ve věcněprávní agendě 

V civilním soudním řízení vznikají jeho jednotlivým aktérům (procesním subjektům) průběžně náklady, které si v zásadě nesou ze svého. Občanský soudní řád obsahuje institut náhrady nákladů řízení, jehož prostřednictvím se za přesně specifikovaných podmínek nahradí alespoň část nákladů řízení, které jsou zákonem uznané[2] a účelně vynaložené.[3] Existují dvě základní zásady, které se v rámci náhrady nákladů řízení uplatňují:

V první řadě se jedná o zásadu úspěchu ve věci, podle níž se hradí zákonem uznatelné a zároveň účelně vynaložené náklady toho z účastníků, který v řízení uspěl (§ 142 a násl. o. s. ř.); tato zásada se uplatňuje primárně i v řízeních týkajících se věcných práv, přičemž zásadu úspěchu ve věci neprolamuje ani ta skutečnost, že v některých řízeních není soud vázán návrhy účastníků, a tak může přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se účastníci domáhají (§ 153 odst. 2 o. s. ř.).[4]

Jako druhá v pořadí se uplatňuje zásada procesního zavinění, kdy účastník, popř. jeho zástupce, hradí ostatním náklady, které by bez jeho zavinění nevznikly (§ 143, § 146 odst. 2 a § 147 o. s. ř.). Uplatnění těchto dvou zásad pak může být modifikováno ještě z důvodů hodných zvláštního zřetele (§ 150 o. s. ř.); je však třeba upozornit, že tato varianta dopadá jen na výjimečné případy dané konkrétními okolnostmi případu, přičemž judikatura stanovila pro aplikaci tohoto ustanovení relativně striktní pravidla.[5]

Dosavadní literatura i judikatura zdůrazňují, že je-li na některé z procesních stran pluralita účastníků a mají-li samostatné procesní postavení, náleží či se ukládá náhrada nákladů řízení každému z účastníků samostatně. Jinak je tomu v případě nerozlučného společenství, u něhož se náhrada nákladů řízení přiznává k ruce společné a nerozdílné.[6] Zatímco v případě pasivní solidarity (tedy více osob zavázaných k náhradě nákladů řízení) by bylo možné se s tímto závěrem ztotožnit, nejsem přesvědčen o tom, že by tyto závěry měly být drženy v případě aktivní solidarity, tedy v případě, kdy má být náhrada nákladů řízení přiznána více nerozlučným společníkům, obzvláště v situaci, kdy má každý z nich vlastního zástupce. Tato problematika je však sporná,[7] pročež by si zasloužila samostatný rozbor.

Demonstrativní výčet zákonem akceptovaných nákladů řízení je uveden v § 137 o. s. ř., podle něhož se jedná zejm. o hotové výdaje účastníků a jejich zástupců, včetně soudního poplatku, ušlý výdělek, náklady důkazů, tlumočné, znalečné, o náhradu za daň z přidané hodnoty a odměnu za zastupování.[8] V praxi dovolacího soudu se však v tomto ohledu vedou spory v zásadě jen o náhradu nákladů za zastupování advokátem, když se rozporuje zpravidla výše tarifní hodnoty, popř. počet a typ úkonů, za něž náleží účastníkovi náhrada.

Stále se lze ještě setkat s názorem, že náhrada za zastupování nepřináleží s ohledem na § 149 odst. 1 o. s. ř. účastníkovi, nýbrž advokátovi, který ho zastupuje. Ve skutečnosti je tomu přesně naopak, neboť náhrada nákladů řízení přináleží přímo účastníkovi a advokát ve shodě s § 149 odst. 1 o. s. ř. odpovídající částky jen inkasuje. Advokát je pak zpravidla placen z prostředků svého klienta; vůči němu tedy uplatňuje vzniklé náklady a odměnu za zastupování. Odměna advokáta se primárně odvíjí od vzájemné dohody s klientem, a není-li jí, pak od mimosmluvní odměny podle advokátního tarifu (§ 1 odst. 1 AT[9]).

Pro účely stanovení nákladů, které vznikly účastníkovi v souvislosti s jeho zastupováním, se má ve shodě s § 151 odst. 2 o. s. ř. vycházet z vyhlášky stanovující paušálně náhradu pro řízení v jednotlivých stupních. Jelikož však vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, zrušena pro protiústavnost a náhradní vyhláška doposud přijata nebyla, vychází judikatura Nejvyššího soudu ve shodě s § 151 odst. 2 in fine o. s. ř. z výše mimosmluvní odměny za zastupování podle advokátního tarifu.[10] Pro stanovení náhrady nákladů za zastupování přitom nehraje roli, zda si advokát a jeho klient ve skutečnosti smluvně ujednali odlišnou výši odměny za zastupování a odlišný způsob náhrady hotových výdajů.

Upozorňuji, že k odlišnému závěru dospěl Ústavní soud v nálezu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15, který zdůraznil přiznávání náhrady nákladů řízení postupem podle § 136 o. s. ř., a to i analogicky podle zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb.; argumentoval přitom právní jistotou. Tento nález byl následován několika rozhodnutími Nejvyššího soudu, a to v případech, kdy se jednalo o řízení zahájené před zrušením paušální vyhlášky Nejvyššího soudu.[11] Byť lze rozumět argumentaci Ústavního soudu, lze ji akceptovat toliko v soudních řízeních zahájených před řadou let před derogací uvedené vyhlášky. Naopak následování tohoto nálezu v řízeních zahájených jen krátce před zrušením uvedené vyhlášky, či až dokonce po jejím zrušení, považuji za nanejvýš nevhodné, neboť popírá právní jistotu účastníků řízení opřenou tentokrát o ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu a nutí soudy – byť jen analogicky – aplikovat vyhlášku zrušenou pro její protiústavnost, což je podle mě více než kontroverzní postup, který ve své podstatě zpochybňuje samotný derogační nález Ústavního soudu.[12] Na uvedeném nic nemění, že právní úprava stále počítá s vyhláškou o paušální náhradě nákladů řízení a Ministerstvo spravedlnosti se nemá k jejímu novému přijetí. Je třeba si uvědomit, že náhrada nákladů řízení by měla krýt skutečné náklady účastníka v souvislosti s jeho zastoupením, pročež považuji obecně za nesprávné východisko, aby se náhrada nákladů řízení stanovovala jakýmkoliv kvalifikovaným odhadem.[13]

Judikatura zdůrazňuje, že se při stanovení tarifní hodnoty primárně vychází z hodnoty sporu (§ 8 AT);[14] to se týká i sporů z věcných práv, např. řízení o určení vlastnictví.[15] Až tehdy, když není hodnota sporu v řízení spolehlivě zjištěna, lze uplatnit pravidla pro stanovení tarifní hodnoty uvedené v § 9 AT.[16] Ohledně aplikace § 9 AT dospěl Nejvyšší soud k závěru, že je třeba s ohledem na pravidlo lex specialis primárně aplikovat odst. 2 až 5, a teprve poté, kdy nelze žádný z nich aplikovat, se použije záchytný odst. 1, stanovující tarifní hodnotu 10 000 Kč.[17] K tomu je vhodné podotknout, že pro stanovení tarifní hodnoty je rozhodující předmět řízení, a nikoliv předběžná otázka, která se v daném řízení řešila. Nelze tak např. v řízení o vyklizení pozemku aplikovat § 9 odst. 4 písm. b) o. s. ř. namísto § 9 odst. 1 o. s. ř. s tím, že v řízení byla předběžnou otázkou problematika vlastnického práva k pozemku.[18]

Aby mohlo dojít k výpočtu náhrady nákladů řízení podle hodnoty sporu (§ 8 AT), je nezbytné, aby bylo v soudním řízení postaveno najisto, jakou hodnotu předmět řízení skutečně má. V této souvislosti nelze akceptovat postup, kdy soud bez jakýchkoliv podkladů „kvalifikovaně“ odhadne tarifní hodnotu sporu.

Soud rozhoduje o náhradě nákladů řízení z úřední povinnosti (projev zásady oficiality[19]), z toho ale ještě nevyplývá, že by se v rámci stanovení náhrady nákladů řízení měla uplatnit i zásada vyšetřovací, tedy že by měl soud sám i bez přičinění účastníků do všech detailů aktivně zjišťovat všechny náklady, které účastníkovi řízení vznikly, jakož i hodnotu sporu. Na druhou stranu není důvodu, proč by se neměly i při rozhodování o náhradě nákladů řízení uplatnit jak modifikovaná zásada projednací, která přiměřeným způsobem zvyšuje aktivitu soudu v civilním sporném řízení, tak i materiální vedení řízení.[20] Z modifikované projednací zásady vyplývá, že pro účely stanovení hodnoty sporu může soud vyjít ze shodných tvrzení účastníků, dále z relevantních důkazních návrhů účastníků,[21] např. jimi předloženého odborného vyjádření, z něhož vyplyne cena věci, která je předmětem sporu, jakož i ve shodě s § 120 odst. 2 o. s. ř. může soud zohlednit i skutečnosti vyplývající z obsahu spisu. Judikatura Nejvyššího soudu připouští (není to však povinností soudu), aby si soud na návrh účastníka nechal i pro pouhé účely náhrady nákladů řízení opatřit odborné vyjádření nebo vyhotovit znalecký posudek, aby mohl stanovit hodnotu sporu.[22] V této souvislosti je ovšem vhodné dodat, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení se nemá blížit složitosti rozhodování o věci samé, pročež je vhodné dát soudům dostatečný prostor pro vlastní uvážení, zda jsou procesní návrhy stran s ohledem na předmět sporu a danou procesní situaci přiměřené, nebo naopak zbytečně prodlužují či prodražují řízení. Domnívám se tak, že varianta zadání znaleckého posudku toliko pro účely stanovení tarifní hodnoty bude v praxi spíše výjimečným případem.

K uvedenému podotýkám, že podle § 8 odst. 1 AT se tarifní hodnota úkonu určuje podle výše peněžitého plnění nebo ceny věci nebo práva v době započetí úkonu právní služby. To ve své striktní podobě klade na soud požadavek, aby u kaž­dého úkonu právní služby přezkoumával aktuální cenu věci. Nejvyšší soud však zdůraznil, že s ohledem na praktické obtíže, které by doslovný výklad v praxi způsobil, na tomto požadavku striktně netrvá, takže pokud soud v řízení zjistí cenu věci nebo práva a pokud zároveň v průběhu řízení nedojde k podstatné změně okolností (např. znehodnocení věci či práva, výrazné cenové změny ve spojení s délkou řízení), může soud pro účely výpočtu náhrady nákladů řízení vyjít ze stejné hodnoty věci nebo práva pro všechny úkony právní služby.[23]

Jak bylo uvedeno výše, vedle projednací zásady se při rozhodování o náhradě nákladů řízení uplatňuje i materiální vedení sporu, z něhož podle mého názoru vyplývá, že – v případech, kdy hodnota sporu nevyplývá ze samotného žalobního návrhu (typicky žaloba na zaplacení peněžité částky) – by měl soud účastníkům řízení dát najevo, jakou hodnotu sporu bere za prokázanou, či by jim naopak měl sdělit, že se tarifní hodnota zjistit nepodařila, takže hodlá rozhodovat o náhradě nákladů řízení podle náhradních pravidel (myšleno dle § 9 AT). Tím se účastníkům řízení poskytne vhodný prostor k tomu, aby mohli předložit důkazní návrhy, na jejichž základě by byla hodnota sporu stanovena. 

Náhrada nákladů řízení v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví 

Řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je řízením sporným v režimu § 153 odst. 2 o. s. ř. a zároveň tzv. iudicium duplex.[24] S ohledem na uvedené se lze často setkat s názorem, že žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení nepřináleží. Toto zažité přesvědčení však neodpovídá právní úpravě ani judikatuře Nejvyššího soudu, která i v tomto sporu zdůrazňuje aplikaci zásady úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.).

Již z Rc 54/1973[25] se podává, že řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je v otázce náhrady nákladů řízení plně ovládáno zásadou procesního úspěchu ve věci. Jestliže soud žalobě vyhoví a vypořádá spoluvlastnictví způsobem, který žalobce navrhoval, je namístě postup podle § 142 odst. 1 o. s. ř. V případě, že soud rozhodne o vypořádání jinak, než žalobce navrhoval, je namístě úvaha o postupu podle § 142 odst. 2 o. s. ř., přičemž je nutné přihlédnout k individuálním okolnostem konkrétního případu.

Ke správnosti tohoto závěru se posléze přihlásila judikatura Ústavního soudu[26] i Nejvyššího soudu.[27] Z ní vyplývá, že procesní úspěch se poměřuje s žalobním návrhem. Navrhne-li žalobce nejen zrušení spoluvlastnictví k určité věci, ale rovněž i konkrétní způsob jeho vypořádání,[28] který požaduje, je účastník plně procesně úspěšný toliko za situace, kdy je vyhověno jak návrhu na zrušení, tak i na požadovaný způsob vypořádání. Pokud je spoluvlastnictví sice zrušeno, avšak je vypořádáno jiným než navrženým způsobem, pak by náhrada nákladů řízení neměla být přiznána žádnému z účastníků řízení.[29]

Tyto závěry byly posléze do jisté míry zrelativizovány, když Nejvyšší soud zdůraznil, že procesní úspěch v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nelze hodnotit mechanicky ve vztahu k samotné žalobě, nýbrž je třeba přihlédnout k průběhu celého řízení, k závěrečným procesním stanoviskům a s případným přihlédnutím k tomu, zda ze strany účastníka řízení nejde o zneužití jeho procesních práv.[30] Nejvyšší soud však rovněž podotkl, že do rozhodování o nákladech řízení se nemusí nutně promítnout každá změna postojů účastníků v řízení; soud musí vycházet z toho, co (jaká zásadní otázka) bylo od počátku mezi účastníky sporné, k čemu bylo vedeno dokazování a jak byl tento spor řešen v rozhodnutí. Posouzení této otázky může být na úvaze soudu, kterou je třeba uvést v odůvodnění rozhodnutí.[31]

V judikatuře Nejvyššího soudu byl zastáván názor, že pro stanovení procesního úspěchu není určující skutečnost, že rovněž druhý spoluvlastník mohl podat žalobu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, tedy že se jedná o již zmíněné tzv. iudicium duplex.[32] Tento striktní názor však judikatura částečně opustila. Nadále sice platí, že povaha řízení jako iudicium duplex nevylučuje přiznání náhrady nákladů řízení podle zásady úspěchu ve věci, ale Nejvyšší soud zdůraznil, že soudy by měly přihlédnout, co je mezi stranami skutečně sporné a k čemu se vedlo dokazování.[33]

Je otázkou, zda posledně uvedený judikaturní závěr je s ohledem na zásadu procesního úspěchu ve věci správný. Domnívám se, že by se částečné či úplné nepopírání žalobního návrhu nemělo promítat do úvah o procesním úspěchu ve věci, nýbrž do případných úvah o tom, zda není namístě aplikovat jiné pravidlo pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Do úvahy obecně přichází aplikace § 143 o. s. ř., který přiznává náhradu nákladů řízení žalovanému, který nezavdal příčinu k vedení řízení, což však asi na tento případ nebude dopadat. Vzhledem k tomu by se spíše výjimečně dalo uvažovat o aplikaci § 150 o. s. ř.,[34] pokud by zde byly dány výjimečné okolnosti případu; podotýkám však, že toliko povaha řízení jakožto iudicium duplex, vyskytující se ve všech sporech o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, nemůže být zjevně důvodem pro aplikaci § 150 o. s. ř., který míří na individuální okolnosti případu.

Soudobá judikatura se rovněž správně kloní k závěru, že jednání účastníků před zahájením řízení nemá vliv na stanovení procesního úspěchu.[35] Judikatura Nejvyššího soudu však připustila tuto skutečnost zohlednit při posouzení toho, zda by nebylo vhodné přistoupit k uplatnění zásady zavinění podle § 143 o. s. ř.,[36] čímž se přihlásila k doposud poněkud opomíjeným závěrům vyjádřeným již v Rc 31/1972.[37] Osobně považuji za vhodné na tomto dříve vysloveném závěru nadále setrvat a nepovažuji naopak za vhodné zcela opomíjet jednání účastníků před zahájením řízení; v mnoha případech by totiž takový striktní závěr mohl být rozporný s principem poctivosti. Např. pokud byl rovnodílný spoluvlastník připraven zrušit a vypořádat spoluvlastnictví dohodou a nebrojil ani proti žalobě na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, pak je namístě uvažovat o tom, zda nejsou splněny podmínky pro aplikaci § 143 o. s. ř.

Shrneme-li uvedené, pro stanovení náhrady nákladů řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je podle aktuální judikatury výchozí zásadou procesní úspěch ve věci. Ten stanoví soud volnou úvahou, v níž zohlední zejm. obsah žaloby, procesní stanoviska stran, tedy co je mezi účastníky sporné, případně přihlédne ke změně postojů a k průběhu řízení; to vše pak poměří s konečným rozhodnutím ve věci.

Zvláštní problematiku v otázce náhrady nákladů řízení tvoří zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby. Při zpětvzetí žaloby se v zásadě hradí náklady řízení žalovanému, neboť žalobce zpětvzetím žaloby zavinil výsledek řízení; je-li však žaloba vzata zpět pro chování žalovaného, pak má být naopak náhrada nákladů řízení přiznána žalobci (§ 146 odst. 2 o. s. ř.).[38] Uvedené se uplatní i v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Příkladem zpětvzetí žaloby pro chování žalovaného může být uzavření dohody o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví v průběhu soudního řízení, na kterou spoluvlastník před zahájením řízení odmítl přistoupit.[39] Naopak o zpětvzetí žaloby pro chování žalovaného se podle judikatury nejedná v případě, že je zpětvzetí žaloby zdůvodněno převodem spoluvlastnického podílu žalovaným na třetí osobu v průběhu řízení; na tom by nic nezměnila ani okolnost, že třetí osoba a žalobce uzavřeli smlouvu o budoucí dohodě o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, jestliže ke dni zpětvzetí žaloby k uzavření takové dohody nedošlo.[40] 

Náhrada nákladů řízení v řízení o vypořádání společného jmění manželů 

Obdobně jako v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví se i v řízení o vypořádání společného jmění manželů (dále též „SJM“) traduje, že žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení nepřináleží. Tento zarytý stereotyp se projevuje tím, že soudy ještě nedávno zcela bez jakýchkoliv pochybností náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků nepřiznávaly, přičemž účastníci buď tento postup akceptovali, nebo si jej alespoň nechali líbit a nijak se proti nepříznivým soudním rozhodnutím neodvolávali; v důsledku toho nesli náklady řízení ze svého. Paradoxně toto přesvědčení odporuje dřívější judikatuře, jakož i právní úpravě (§ 142 o. s. ř.).

Konkrétně již v Rc 42/1972,[41] které bylo mnohdy považováno, obrazně řečeno, za „bibli“ bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále též „BSM“), se uvádí, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení o vypořádání BSM soudy správně vycházejí ze zásady úspěchu ve věci podle § 142 o. s. ř. Navrhovatel měl plný úspěch, bylo-li jeho návrhu na vypořádání BSM vyhověno, a to i v případě, že odpůrce s tímto vypořádáním souhlasil.[42] Nejvyšší soud se v Rc 42/1972 zabýval i poměřováním úspěchu ve věci, když uvedl: „Pokud soudy spatřují procesní úspěch nebo neúspěch obou manželů v tom, jak velikého podílu se jim ze společného majetku dostane, jde o postup, který odpovídá tomu, že soudy nejsou návrhem na vypořádání vázány při zjišťování rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví a při provedení vypořádání. Tento postup vyhovuje zřejmě i potřebám praxe svou jednoduchostí, přičemž nelze přehlédnout ani to, že shodně postupují soudy i při vyměřování soudního poplatku. Nelze ovšem vyloučit ani ten postup, kdy soudy při posuzování poměru procesního úspěchu obou manželů přihlédly podle okolností konkrétního případu i k tomu, jak byla řešena otázka rozsahu a hodnoty bezpodílového spoluvlastnictví.“

Na tento historický výklad navázala i novější judikatura. Ústavní soud v nálezu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1441/11, s odkazem na dřívější judikaturu uvedl, že „základním pravidlem rozhodování o náhradě nákladů řízení o vypořádání SJM je zásada úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.). Toto základní pravidlo lze v konkrétním případě korigovat buď nepřiznáním náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků, jsou-li pro takový závěr dány důvody hodné zvláštního zřetele (§ 150 o. s. ř.), nebo přiznáním náhrady nákladů řízení neúspěšnému žalovanému, jestliže svým chováním nezavdal příčinu k podání žaloby o vypořádání společného jmění manželů (§ 143 o. s. ř.).“

Rovněž Nejvyšší soud poté, co bylo možné otázku náhrady nákladů řízení otevřít v dovolacím řízení, navázal na svou dřívější judikaturu, jakož i judikaturu Ústavního soudu,[43] a dovozené závěry dále precizoval, zejm. v otázce, jak zjistit, který z účastníků měl v řízení procesní úspěch.[44]

Konkrétně Nejvyšší soud zdůraznil, že rozhodování o náhradě nákladů řízení se svou náročností nemá blížit sporu ve věci samé. Proto obzvláště tam, kde je předmětem vypořádání SJM mnoho položek, nelze ukládat soudům, aby pro účely náhrady nákladů řízení přihlížely k procesnímu úspěchu u každé navržené položky; stanovení procesního úspěchu tak závisí na úvaze soudu, která zohlední všechny okolnosti případu.[45] Zejména je třeba přihlížet k požadované a skutečně přiznané výši vypořádacího podílu a zohlednit výsledek sporu mezi účastníky o to, které věci (majetkové položky) náležejí do SJM a které nikoliv. Dále pro účely náhrady nákladů řízení musejí soudy přihlédnout k položkám větší hodnoty (zpravidla nemovitosti) a k položkám, které vyžadovaly složité dokazování (zpravidla spor o vnosy či disparitu).[46]

Podle judikatury je nezbytné procesní úspěch ve věci posuzovat podle více hledisek: Je třeba vzít do úvahy výsledek řízenípoměřit jej s návrhy stran v průběhu řízení, je nutné přihlížet i k výši požadované a skutečně přiznané výše vypořádacího podíluzohlednit výsledek sporu mezi účastníky o to, které věci (majetkové položky o vyšší hodnotě) náleží do SJM a které nikoliv. Do úvahy je třeba vzít i tu skutečnost, že některý z účastníků odmítl před zahájením sporu bez ospravedlnitelného důvodu jednat o vypořádání SJM.[47] 

Závěrem 

Podle současné judikatury se i v řízeních týkajících se věcněprávní agendy řídí otázka náhrady nákladů řízení zásadou úspěchu ve věci, s čímž lze de lege lata bezesporu souhlasit. Oproti jiným sporným řízením se však tato agenda vyznačuje určitými specifiky. V první řadě nelze vždy zcela jednoduše stanovit, který z účastníků měl v řízení plný úspěch (to se týká především řízení v režimu § 153 odst. 2 o. s. ř., např. řízení o vypořádání SJM), a proto musí být mnohdy procesní úspěch pro účely náhrady nákladů řízení stanoven úvahou soudu. Dále v řadě sporů (např. řízení o vyklizení pozemku nebo řízení o zdržení se neoprávněného zásahu) není patrná jejich hodnota, a proto se při výpočtu náhrady nákladů řízení vychází častěji z náhradních pravidel pro stanovení tarifní hodnoty (§ 9 AT).

Na správnost dovozených závěrů mohou panovat různé náhledy. Bezesporu, pokud někdo před procesem bez náležitého důvodu odmítá smluvně zrušit a vypořádat spoluvlastnictví či vypořádat SJM, svým postojem ve své podstatě nutí ostatní spoluvlastníky, aby uplatnili své právo u soudu. Pokud ovšem předprocesní dohoda není uzavřena pro odlišné představy o vypořádání, pak by se k tomu mělo podle mého názoru při stanovení náhrady nákladů řízení přihlédnout, a to především v rámci možného postupu podle § 143 o. s. ř., a nikoliv při zvažování procesního úspěchu ve věci. V této souvislosti nelze odhlédnout od skutečnosti, že vypořádání často vede k odnětí vlastnického práva, a proto by měla spoluvlastníkovi připadnout náležitá náhrada, která bude souladná s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod; přiznání náhrady nákladů řízení protistraně však tuto náhradu fakticky snižuje.

Extrémním příkladem v tomto ohledu může být žaloba na povolení nezbytné cesty (ta rovněž spadá do kategorie řízení, u nichž z právní úpravy vyplývá určitý způsob vypořádání práv a povinností podle § 153 odst. 2 o. s. ř.[48]), kdy žalovanému coby vlastníkovi služebného pozemku bude za povolení nezbytné cesty přiznána jednorázová náhrada ve výši 10 000 Kč, ale současně mu bude uložena povinnost k náhradě nákladů řízení žalobci ve výši 20 000 Kč. Pokud by přitom žalovaný svým chováním nezapříčinil vedení sporu (např. žalobce ho před řízením nijak nekontaktoval ohledně předprocesního jednání), pak se domnívám, že by tento výsledek byl v rozporu s obyčejným lidským cítěním a racio­nalitou zákona. Dospívám tedy k názoru, že v řízeních týkajících se věcněprávní agendy by se mělo ohledně otázky náhrady nákladů řízení k předprocesnímu stadiu přihlížet, a to i daleko více než v jiných klasických případech sporného řízení. Vždy však nikoliv v rámci zohlednění úspěchu ve věci, který se zkoumá z procesního hlediska podle míry uspokojení uplatněného procesního nároku, ale v rámci možného postupu podle § 143 o. s. ř., popř. podle § 150 o. s. ř.

Jelikož se v současnosti uvažuje o rekodifikaci civilního procesu, dávám na zvážení, zda by de lege ferenda nebylo vhodnější, aby řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, řízení o vypořádání SJM a řízení o povolení nezbytné cesty byla nově koncipována jakožto řízení nesporná, jak naznačuje již dnes část procesualistiky.[49] K uvedenému dodávám, že takové zařazení by nemuselo vést k uplatnění zásady oficiality a zásady vyšetřovací, jak by se bylo možné mylně obávat, a nadto by se podařilo vyřešit řadu palčivých problémů, k nimž současné pojetí těchto řízení jako řízení sporných vede, a to včetně problematiky náhrady nákladů řízení. 



[1] Dne 30. 9. 2017 vešla v účinnost novela o. s. ř. zákonem č. 296/2017 Sb., která vylučuje přípustnost dovolání mj. do výroků o náhradě nákladů řízení proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným od tohoto dne; tato novela má napomoci snížit dovolací nápad.

[2] Nenahrazují veškeré náklady vzniklé v souvislosti se soudním řízením [např. rozsudek NS ČSR ze dne 28. 12. 1983, sp. zn. 3 Cz 69/83 (Rc 14/1985), usnesení NS ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1655/2014 (C 14 040)], zejm. se nenahrazuje imateriální újma způsobená samotným průběhem soudního řízení.

[3] K tomu např. usnesení NS ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 756/2014 (C 14 563).

[4] Usnesení NS ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013 (C 12 875).

[5] Viz např. usnesení NS ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 825/2015.

[6] Usnesení KS v Hradci Králové ze dne 28. 1. 2005, sp. zn. 19 Co 440/2004. L. Drápal, J. Bureš a kol.: Občanský soudní řád I, II, Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2009, str. 593, marg. č. 3.

[7] K opačnému závěru dospěl např. L. Drápal, J. Bureš a kol., op. cit. sub 6.

[8] Z demonstrativního výčtu vyšel i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13, dotvořil procesní právo tak, že přiznal nezastoupeným účastníkům nárok na paušální náhradu ve výši 300 Kč. Ke kritice srov. P. Coufalík: Kritické zhodnocení nálezu ÚS ve věci paušální náhrady hotových výdajů nezastoupenému účastníku, Soudní rozhledy č. 1/2015, str. 8-9.

[9] Vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.

[10] Viz rozsudek NS ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010 (Rc 73/2013).

[11] Srov. usnesení NS ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 403/2015, ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4211/2014, a ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1025/2016.

[12] Nález ÚS ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12.

[13] Ke kritice vyhlášky č  484/2000 Sb. viz I. Šoljaková: Vyhláška č. 484/2000 Sb. – toliko problémy, přínos žádný, Právní rozhledy č. 7/2012, str. 257 a násl.

Podotýkám, že „kvalifikovaný odhad“ se někdy aplikuje i v případě náhrady nákladů řízení, a to při stanovení procesního úspěchu (viz níže judikatura k náhradě nákladů řízení v rámci vypořádání SJM), nelze-li stanovit procesní úspěch zcela přesně. Rozdíl oproti kritizovanému přístupu spočívá v tom, že se v takovém případě stanovuje odhadem toliko procesní úspěch, který nelze rozumně stanovit nijak jinak, a že se takříkajíc od stolu neurčuje, jakou náhradu by měl účastník za řízení obdržet, aniž by se přitom zohledňovala složitost případu.

[14] Nálezy ÚS ze dne 4. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 598/2000, ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 2811/08, a ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 538/10.

[15] Usnesení NS ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015.

[16] Usnesení NS ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3509/2015.

[17] Srov. např. usnesení NS ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015, ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 20 Cdo 2056/2016, ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4947/2015, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 176/2015.

[18] Usnesení NS ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4636/2016.

[19] Uvedené není jediným případem, kdy soud uplatňuje zásadu oficiality i ve sporném řízení (srov. např. § 101 odst. 2, § 103, 107 o. s. ř.).

[20] K tomu srov. např. P. Lavický, B. Dvořák: Pro futuro, Právní rozhledy č. 5/2015, str. 153 a násl.; P. Lavický a kol.: Moderní civilní proces, 1. vydání, Masarykova univerzita, Brno 2014, str. 37-70.

[21] Lze ovšem vycházet toliko z aktuálních údajů, a proto Nejvyšší soud zcela správně odmítl stanovení hodnoty sporu podle zcela neaktuálního znaleckého posudku. Usnesení NS ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1176/2015.

[22] Usnesení NS ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1176/2015.

[23] Tamtéž.

[24] Termín iudicium duplex vystihuje skutečnost, že každý ze spoluvlastníků může podat žalobu a že všichni spoluvlastníci mají postavení žalobce i žalovaného bez ohledu na to, kdo žalobu podal, soud není vázán návrhem, nýbrž zákonnou posloupností vypořádacích důvodů, přičemž rozsudek lze vykonat nejen na návrh žalobce proti žalovanému, ale i na návrh žalovaného proti žalobci.

[25] Rozbor a zhodnotenie rozhodovacej činnosti súdov na Slovensku vo veciach podielového spoluvlastníctva a stanoviska občianskoprávneho kolégia Najvyššieho súdu SSR ze dne 8. 3. 1973, sp. zn. Cpj 8/72.

[26] Usnesení ÚS ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 1637/09.

[27] Např. rozsudek NS ČSR ze dne 28. 3. 1980, sp. zn. 3 Cz 4/80 (Výběr č. 4/1980, str. 478), usnesení NS ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013 (C 12 875), ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1577/2014 (C 14 039).

[28] Dovolím si upozornit, že pro projednatelnost žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví musí žalobce v žalobě uvést, k jaké věci má být spoluvlastnictví zrušeno a vypořádáno, nemusí však uvést jím preferovaný způsob; v takovém případě soud postupuje podle zákonné posloupnosti vypořádacích důvodů. Ani v tomto případě však není náhrada nákladů řízení vyloučena [k tomu srov. usnesení NS ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3389/2014 (C 14 239)].

[29] Usnesení KS v Ústí nad Labem ze dne 18. 3. 2003, sp. zn. 10 Co 101/2003. Shodně M. Králík: Podílové spoluvlastnictví v občanském zákoníku, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2008, str. 256 a násl., marg. č. 27.

[30] Usnesení NS ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3389/2014 (C 14 239), a ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4600/2015.

[31] Usnesení NS ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2059/2015.

[32] Usnesení NS ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3183/2014, ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3549/2014, nebo ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2645/2015.

[33] Usnesení NS ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2625/2016.

[34] Ovšem podotýkám, že judikatura váže postup podle § 150 o. s. ř. na poměry účastníků (srov. např. usnesení NS ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014), takže aplikace tohoto ustanovení je v praxi velice obtížná.

[35] Usnesení NS ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 245/2014, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2645/2015.

[36] Usnesení NS ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2882/2015.

[37] Rozsudek NS SSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 4/71. Na uvedené rozhodnutí poukazuje též M. Králík, op. cit. sub 29, str. 257, marg. č. 27.

[38] V této souvislosti je vhodné poukázat na nedávný nález ÚS ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. III. ÚS 2741/16, a ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. III. ÚS 3592/16, podle něhož při posouzení důvodnosti či nedůvodnosti žaloby je třeba zvažovat úspěch ve věci samé; jinými slovy, má se zkoumat oprávněnost nároku i z hmotněprávního hlediska. Tím se však judikatura odchýlila od dříve běžně přijímaného výkladu, že se zkoumá toliko procesní úspěch; okolnosti případu by bylo možné zvažovat postupem podle § 143 o. s. ř.

[39] Usnesení NS ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 825/2015.

[40] Usnesení KS v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 60 Co 57/2006. Shodně M. Králík, op. cit. sub 29, str. 257, marg. č. 27.

[41] Rozbor a zhodnocení rozhodovací činnosti soudů v České socialistické republice ve věcech vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů a stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR k výkladu zákonných ustanovení o bezpodílovém spoluvlastnictví, ze dne 3. 2. 1972, sp. zn. Cpj 86/71.

[42] Rovněž rozsudek NS ČSSR ze dne 4. 3. 1966, sp. zn. 5 Cz 7/66 (Rc 65/1966).

[43] Za všechny viz např. usnesení NS ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3345/2013 (C 12 874).

[44] Otázkou však je, zda se stanovení procesního úspěchu pro praxi přespříliš nezkomplikovalo.

[45] Usnesení NS ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3331/2014, a ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4602/2015.

[46] Usnesení NS ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3331/2014, nebo ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4602/2015.

[47] Usnesení NS ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3730/2015. Posledně zmíněná věta z uvedeného rozhodnutí je poněkud kontroverzní, neboť předprocesní jednání je daleko vhodnější zohlednit v rámci úvahy o možné aplikaci § 143, případně § 150 o. s. ř.

[48] Usnesení NS ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, a ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1680/2014 (C 14 266).

[49] P. Lavický: § 1 (Úvodní ustanovení), in P. Lavický a kol.: Zákon o zvláštních řízeních soudních, Řízení nesporné, Praktický komentář, 1. vydání, Wolters Kluwer, Praha 2015, str. 10, marg. č. 15.