oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
NEJČTENĚJŠÍ
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Mezi insolvenčním a trestním řízením

autor: JUDr. Tomáš Sokol
publikováno: 14.08.2017

V článku se zabývám rozhodnutími soudů, včetně soudu Nejvyššího a Ústavního, které shodně dospěly k závěru, že odsouzený se podáním návrhu na zahájení insolvenčního řízení, jímž chtěl donutit poškozeného k plnění, které neměl povinnost poskytnout, přičemž si toho byl plně vědom, dopustil trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku, neboť popsaným jednáním dochází k pohrůžce jiné těžké újmy ve smyslu znaků skutkové podstaty uvedeného trestného činu. Kromě toho, může-li návrhem na zahájení insolvenčního řízení se zcela smyšlenými důvody, spojeným se zápisem do insolvenčního rejstříku, jenž je dostupným informačním systémem ve veřejné datové síti, dojít k vážným důsledkům pro údajného dlužníka, např. ohrožení jeho konkurenceschopnosti v důsledku ztráty důvěry a dobrého jména u klientů a obchodních partnerů, lze takové jednání považovat za trestný čin pomluvy podle § 184 trestního zákoníku.

I pouhé podání insolvenčního návrhu může být trestným činem  

Ke své velmi malé potěše to nedávno zjistil pan M. Č. Podle všech informací vinklařil a svou nepěknou živnost skrýval za spolek s názvem „Sdružení pro čistotu práva“. Jenže se to nějak vymklo z ruky, protože z čistoty práva bylo obvinění a posléze odsouzení pro trestný čin vydírání a pomluvy. Na téma „těch pravých“ v právu by se dalo napsat hodně, ale není to mým záměrem. Podstatné je, že pachatel, u něhož nebylo možné se dopátrat, je-li alespoň vzděláním právník, když odborností zcela jistě ne, vystupoval jako právní zástupce a zřejmě věren své představě, „jak se to dělá“, nárokoval na advokátovi, jenž mu zkřížil cestu, celou sérii pohledávek. Pohříchu zcela smyšlených.

Podle rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 25. 11. 2013, sp. zn. 30 T 122/2012, byl obviněný M. Č. uznán vinným přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem pomluvy podle § 184 odst. 1, 2 trestního zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění dopustil tím, že poněkud zjednodušeně řečeno „jako pověřený manažer – zaměstnanec společnosti Europé Integrée, spol. s r. o. (dále jen ,společnost Européʻ), dne 23. 4. 2012 vyhotovil písemnou výzvu ‚Oznámení o zahájení kroků k zajištění práv poškozených‘, doručenou poškozenému poštou dne 30. 4. 2012, ve které vyhrožuje zaujetím opatření vedoucích k zajištění práv společnosti Europé, dále V. E. (roz. B.) a dalších osob uplatňujících vůči poškozenému, Advokátní kanceláři JUDr. K. T. a jeho osobě, finanční kompenzace za majetkové škody nebo škody nemajetkové povahy, a nutil poškozeného s podmínkou, že potom své učiněné úkony vezme zpět, k tomu, aby…

Zjednodušeně řečeno, aby různým subjektům, včetně samotného odsouzeného, uhradil různě vysoké částky z různých právních důvodů, „… tedy žádal zaplatit celkovou sumu ve výši 6 737 120 Kč, kdy později svoji výhrůžku splnil tím, že dne 26. 4. 2012 podal ke Krajskému soudu v Brně ,Návrh na prohlášení konkursu na majetek odpůrce‘, kde jako dlužníka označil JUDr. T. K., vedený pod sp. zn. KSBR 38INS 10267/2012-A-2, jenž byl později usnesením Vrchního soudu v Olomouci dne 17. 7. 2012 odmítnut, ačkoli si byl plně vědom, že jeho nároky jsou zcela neopodstatněné a vymyšlené…“

Odsouzený také podal na advokáta JUDr. K. stížnost České advokátní komoře a též mu poslal dopis, v němž mu sliboval, že ho „nakope do zadku“. Vinklář jak má být, nelze nedodat.

To, že insolvenční návrh či celé insolvenční řízení rozhodně nemá sloužit k vymáhání neexistujících dluhů, dokonce jeho smyslem ani není řešit reálné spory o to, zda zde určitý nárok je nebo není, asi nemá smysl nějak podrobně rozebírat.

Sporu asi není ani o tom, že insolvenční řízení je v praxi občas zneužíváno. Obvykle k bezprávné pohrůžce vyslovené v souvislosti s požadavkem na zaplacení dluhu. A to, z logiky věci, dluhu sporného. Dluhu, jehož existenci jedna strana tvrdí a druhá buď zcela popírá, anebo tvrdí něco, co činí dluh aktuálně nevymahatelným.

Zmíněné zneužití má ovšem objektivní a subjektivní stránku. V řadě případů má ten, kdo vystupuje jako věřitel, důvod se bona fide domnívat, že pohledávka existuje, a dokonce je spolu s dlužníkem ve stadiu či postavení, které opravňuje podání návrhu na insolvenční řízení. A jako mnoho jiných ve sporném řízení se může stále bona fide, zásadně a občas i fatálně, mýlit. Nepochybně ale existují i případy, kdy „věřitel“ přesně ví, že buď je „nevěřitel“, anebo pohledávka není dospělá. Případně je zde nějaká jiná překážka, vylučující řešení sporu cestou insolvenčního řízení. Ale vůbec ho to nezajímá. Spoléhá na to, že i jen pouhá pohrůžka podáním insolvenčního návrhu a to, co může následovat po jejím naplnění, donutí údajného dlužníka platit. I když ten nejen nechce, ale de iure ani nemusí. O jednání v dobré víře tu pochopitelně nemůže být zmínky. Přitom ovšem vnějškově jsou obě jednání stejná a o vnitřní motivaci, jinak též o subjektivní stránce jednání, lze toliko spekulovat.

Nabízí se tedy zásadní otázka, zda žalobce (navrhovatel) musí být alespoň subjektivně přesvědčen o správnosti a zákonnosti svého požadavku na plnění.vice versa, zda lze stíhat někoho jen a pouze za to, že ve svém návrhu na zahájení řízení uvádí něco, o čem velmi dobře ví, že to není pravda. A dokonce tak činí proto, aby protistranu donutil konat něco, co sama nechce a co s předmětem řízení ani bezprostředně nesouvisí.

Podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se kaž­dý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Pojem „svého práva“ rozhodně neznamená, že toto právo musí objektivně existovat. Může být nepochybně jen iluzí toho, kdo se jej u soudu domáhá. V této rovině se předpokládá pouze respektování „stanoveného postupu“. „Odpověď na otázku, co přesně se rozumí tímto postupem, se odvíjí od příslušné zákonné procesní úpravy, která musí uplatnění práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) reálně umožňovat. Jsou-li přitom v konkrétním případě splněny podmínky pro projednání určitého návrhu a rozhodnutí o něm, je povinností soudu odpovídající uvedenému základnímu právu, aby k projednání tohoto návrhu přistoupil a ve věci rozhodl.“[1] Jde tedy o postup stanovený procesním předpisem.

Až do řízení, jež vrcholilo níže analyzovanými rozhodnutími, nebyl zaznamenán případ, kdy by samotná realizace zmíněného ústavního práva, tedy iniciování soudního řízení, byla posléze kvalifikována jako trestný čin, nebo dokonce dva trestné činy. NS ČR judikoval o tom, že „naplnění zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. spočívajícího v ,uvedení někoho v omyl‘ʻ nelze spatřovat v tom, že obviněný podal k soudu žalobu, která obsahuje vědomě nepravdivá tvrzení, popřípadě, že podal návrh na vydání směnečného platebního rozkazu, který se opírá o padělanou směnku.[2]

Soud rozhodující ve sporném občanskoprávním řízení totiž nelze podle zmíněné judikatury pokládat za subjekt, který by mohl být tímto způsobem uváděn v omyl. Jinou věcí jsou a byly žaloby zjevně šikanózní, zakládající nárok na náhradu způsobené škody. A naopak žaloby nactiutrhačné, u nichž soudy dovozovaly, že v civilním sporu lze v rámci procesní obrany i lhát a pomlouvat. Ve zkoumaném případě ale nešlo o snahu uvést v omyl soud, ale poškodit návrhem jinou osobu.

V kontextu s odsouzením M. Č. se tak logicky nabízí otázka, zda a co se změnilo, když byl trestní sankcí postižen samotný fakt, že se někdo obrátil na soud s insolvenčním návrhem, ač věděl, podobně jako směnečný žalobce, že jeho návrh či požadavek do něj inkorporovaný nemá žádnou skutkovou, a tedy ani právní oporu. Základní otázka pak nabývá konkrétnější a též ultimativnější podobu. Protože minimálně z pohledu někoho, kdo není odborníkem na insolvenční právo, se logicky mohou jevit jako splněné podmínky pro podání insolvenčního návrhu. A pak otázka zní, zda se věřitelé mají obávat podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení s tím, že když špatně indikují zákonné důvody insolvenčního řízení, čeká je trestní stíhání.

Odpověď na první, zásadní otázku, je kladná, na druhou uklidňující. Obě daly soudy v řízení, v němž uznaly vinným pachatele, který, jak již naznačeno, chtěl insolvenčním řízením donutit poškozeného k plnění, které ten neměl povinnost poskytnout, a nadto ještě způsobem, který byl kvalifikován jako trestný čin pomluvy. Rozhodnutí nižších soudů pak úspěšně prošla testem dovolacího řízení[3] a ústavní stížnosti.[4] A to i přes vehementní obranu odsouzeného, který se právě dovolával svého práva obracet se na soud a přednášet či uplatňovat tam své nároky, a to i v případě, že jsou postavené na mylných premisách, a vznášel i jiné námitky zásadního charakteru (subsidiarita trestní represe).

Obhajobu odsouzeného všechny zainteresované soudy odmítly a shodly se na tom, že odsouzený žádnou pohledávku za poškozeným neměl a neměli ji ani ti, které „zastupoval“. Takto formulovaná skutková zjištění shrnul NS ČR na str. 7 rozhodnutí uvedeného v pozn. 3 do věty: „Obviněný podáním insolvenčního návrhu v řešené trestní věci předstíral úpadek poškozeného, podal jej vědomě a záměrně ve snaze uškodit poškozenému a jeho podáním jen vytvářel zdání, že poškozený je dlužníkem a že je v úpadku.“

O skutku včetně jeho subjektivní stránky tedy nebylo pochyb a šlo pouze o jeho právní kvalifikaci a v této souvislosti o to, zda podání insolvenčního návrhu za takovýchto podmínek může být trestným činem.

Jak řečeno, soudy shodně dospěly k závěru, že ano, a tento závěr zejména NS ČR obsáhle zdůvodnil. Na str. 7 rozhodnutí uvedeného v pozn. 3 uvedl: „Také v takovém případě bude na orgánech trestního řízení, aby posoudily, zda jde o úkony obvyklé v rovině insolvenčního práva, anebo zda se jedná o zneužití tohoto institutu k jiným a podstatně závažnějším následkům a důsledkům, jež navrhovatel sledoval z různých příčin, zejména však se snahou poškodit jeho jméno, pověst nebo jinak vytvořit zdání jeho nesolventnosti a obchodní nezodpovědnosti. Rozhodné pro závěr, zda již jde o kriminální čin, v takovém případě zejména bude posouzení motivace a záměrů navrhovatele včetně volby konkrétních použitých prostředků.“

Pokud jde o výše zmiňovanou ústavní licenci obracet se na soud, zabývá se jí NS ČR o něco výše a v této souvislosti uvádí: „Z těchto přesně zákonem stanovených podmínek, za nichž lze podat návrh na zahájení insolvenčního řízení, je zřejmé, že tak lze učinit jen tehdy, když jsou splněny zákonem stanovené podmínky, jejichž podstatou je zásadně úpadek dlužníka. Jen v takovém případě jde o zákonem dovolený prostředek. Nedovoleným prostředkem se stává tehdy, pokud takovým návrhem chce navrhovatel pouze donutit údajného dlužníka k plnění, které nemá žádný zákonný ani smluvní podklad, tzn., že neexistují předstírané dluhy a údajný dlužník není v úpadku. Za takové situace, je-li návrh zneužit jen k vlastním nekalým zájmům, stává se protiprávním nástrojem a nedovoleným prostředkem. Jím je takový návrh tehdy, je-li ho jako právního nástroje zne­užito k jiným účelům než ke skutečné snaze o oddlužení, zejména k vlastním zájmům (které mohou mít různou příčinu) osoby podávající takový návrh, je-li motivem především snaha uškodit osobě, na jejíž majetek je insolvenční návrh podáván, bez toho, aby navrhovatel měl skutečné poznatky o tom, že předmětná osoba (fyzická nebo právnická) je v úpadku, jak jej má na mysli § 3 zák. č. 182/2006 Sb. Jde především o případy, kdy je takový návrh dokládán skutečnostmi osvědčujícími úpadek dlužníka (což je podle § 103 odst. 2 zák. č. 182/2006 Sb. jednou z podstatných náležitostí návrhu) na základě vědomě nepravdivých, lživých nebo smyšlených informací.“

Tento rozbor, dělící návrhy na zahájení soudního/insolvenčního řízení na dovolené a nedovolené, je podle mne zásadní a kritéria selekce přesahují rozměr daného případu. NS ČR zjevně připouští, že formální realizace ústavního práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny ještě neznamená, že ve chvíli, kdy vyjdou najevo faktické důvody této realizace, nemůže být shledána nezákonnou a takto trestnou. Nabízí se samozřejmě otázka, zda může podobně skončit naprosto nesmyslná žaloba např. na popření vlastnictví k nemovitosti, továrně, která jen svým ohlasem poškodí vlastníka a podnikatele. Domnívám se, že ano.

Zbývá dodat, že ústavnost interpretace čl. 36 odst. 1 Listiny přezkoumal v řízení zmíněném v pozn. 4 i Ústavní soud a neshledal ji neústavní. V zásadě se zcela ztotožnil se závěry NS ČR, a to včetně toho, že v daném případě trestní postih odsouzeného nebyl v rozporu ani s principem subsidiarity trestního práva. Odsouzený mu v rámci své ústavní stížnosti poněkud ulehčil rozhodování, když poukázal na svůj motiv, podle něhož „… účelem insolvenčního návrhu bylo především varovat před vedlejším účastníkem“.

Replika Ústavního soud se v tomto kontextu jeví jako zcela adekvátní, pokud uvedl: „… insolvenční řízení, včetně insolvenčního návrhu, je nástrojem, který je schopný výrazně poznamenat život kohokoli. Jeho zneužívání, tedy využití bez důvodu, účelu, či k jiným účelům, než bylo vytvořeno, tak skutečně může být citelným zásahem. Stěžovatel si byl vědom, proč tento návrh používá a čeho tím chce dosáhnout. Nebyly to však cíle, ke kterým je insolvenční řízení určeno.“

A tak lze na závěr formulovat souhrnnou odpověď na výše položené otázky, která zní: Omylu při podání insolvenčního návrhu se nemusí bát ti, kteří návrh nepodávají zcela vědomě bezdůvodně, nadto jako součást taktiky, která má „dlužníka“ donutit k plnění, k němuž není povinen. Samotný omyl, pokud jde o splnění podmínek pro podání insolvenčního návrhu, může být civilním deliktem (§ 128a ins. zák.), ale ne trestným činem.

Omyl lze jistě předstírat či naopak zlý úmysl maskovat, ale přesto to insolvenční či obecněji justiční vyděrači typu pana M. Č. budou mít výrazně těžší.



[1] Viz nález Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2016, sp. zn. II. ÚS 1687/16.

[2] Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 229/2004, uveřejněné pod č. 24/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. Podobně usnesení NS ČR ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 6 Tdo 890/2006.

[3] Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014, uveřejněné pod č. 49/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.

[4] Viz usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 20. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 1843/2015.