oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Licenční smlouva

autor: prof. JUDr. Karel Marek, CSc.
publikováno: 19.02.2018

Licenční smlouvy k předmětům průmyslového vlastnictví se obecně neuzavírají na krátkou dobu. Ty, které byly uzavřeny do 31. 12. 2013, se řídí obchodním zákoníkem, a to případně ještě i poměrně dlouho, a teprve smlouvy uzavřené od 1. 1. 2014 se řídí zákoníkem občanským.

Chceme-li se tedy zabývat nadepsanou tematikou komplexně, musíme nejprve pojednat o české úpravě obchodněprávní (která koresponduje s právní úpravou platnou ve Slovenské republice) a posléze o úpravě občanskoprávní.[1] 

Práva a povinnosti z licenčních smluv byly v dřívějším právu upraveny nejednotně. Ustanovení o licenci k předmětům průmyslového vlastnictví obsahoval obchodní zákoník (v § 508 a násl.), ustanovení o licenci k předmětům chráněným autorským právem obsahoval zákon autorský (§ 46 a násl.). Obě tyto úpravy byly speciální.

Podle důvodové zprávy se to jevilo jako nedostatek, který bylo vhodné odstranit, a to tak, že se obě speciální úpravy spojí do jednoho institutu, přičemž budou respektovány zvláštnosti licence k předmětům chráněným právem autorským. Nová úprava „sleduje především naplnění systematického hlediska…, právní úpravu v obou speciálních zákonech přejímá, aniž ji podstatně mění“. Práva a povinnosti z licenční smlouvy přecházejí na právního nástupce osoby, které byla licence udělena. Licenční smlouva může takový přechod práv a povinností na právního nástupce vyloučit. Důvodová zpráva pak považovala za důležité uvést, že nabyvatel podlicence může dále poskytovat další podlicenci jen tehdy, bylo-li tak ujednáno mezi ním a poskytovatelem podlicence. 

Obchodněprávní úprava (podle zák. č. 513/1991 Sb.) 

Aby byla produkce zboží na potřebné úrovni, je nutné provádět výzkumné a vývojové práce. Obecně však není nutné vyvíjet všechno to, co je již objeveno. Je možné – v souladu s právem – využívat výsledků činností jiných subjektů, dobré pozice jejich označení na trhu i jiných práv. Přitom lze tyto výsledky a práva na označení, jakož i jiná práva, současně poskytovat. K tomu slouží uzavírání licenčních smluv.[2] 

Licenční smlouvou k předmětům průmyslového vlastnictví:

• opravňuje poskytovatel nabyvatele ve sjednaném rozsahu a na sjednaném území k výkonu práv z průmyslového vlastnictví (dále též „právo“),

• nabyvatel se zavazuje k poskytování určité úplaty nebo jiné majetkové hodnoty.

Smlouva vyžaduje písemnou formu. Tak zní text základního ustanovení licenční smlouvy k předmětům průmyslového vlastnictví (§ 508 obch. zák.).

Vzhledem ke kogentnímu ust. § 263 odst. 2 obch. zák. je základní ust. § 508 obch. zák. kogentní.

Smluvní typ licenční smlouvy k předmětům průmyslového vlastnictví je tzv. relativním obchodem, který bylo možné po­užít na případy, jež splňují podmínky stanovené v § 261 odst. 1 a 2 obch. zák. Přitom i zde bylo možné pochopitelně podle ust. § 262 obch. zák. dohodnout, že vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v § 261, se též obch. zák. řídí. 

Základní ustanovení 

Základní ustanovení určuje podstatné části smlouvy, kterými jsou vedle konkretizace smluvních stran (poskytovatele a nabyvatele): specifikace práv, jejichž výkon se poskytuje, včetně vymezení rozsahu jeho poskytnutí i sjednaného území, a určení úplaty nebo jiné majetkové protihodnoty.

Přitom je nutné si uvědomit, že použití smlouvy bylo možné jen pro „práva z průmyslového vlastnictví“. Použití smlouvy je sice široké, ale je vymezené právě určením této smlouvy.

Podle této právní úpravy bylo možné smlouvu použít jen pro předměty průmyslového vlastnictví, tj. zásadně pro práva chráněná patenty na vynálezy, pro užitné vzory, pro průmyslové vzory, ochranné známky, topografie polovodičových výrobků, nové odrůdy rostlin a plemena zvířat.

Sjednání licence přitom nepřichází v úvahu (vzhledem ke speciální povaze vázané jen na příslušné území) u označení původu a zeměpisných označení.

V jednom z komentářů textu obch. zák. se objevil tento názor: „Poskytovatel licence podle § 508 až 515 může být jen majitel, popř. přihlašovatel výlučného práva k některému z uvedených nehmotných statků. Úpravu § 508 až 515 nelze použít na smlouvu o sublicenci.“[3]

Citovaný názor je plně v souladu s ust. § 511 odst. 2 obch. zák. Text ust. § 511 byl však dispozitivní. Dohodou stran bylo možné jej buď vyloučit, anebo ujednat jinak. Proto se domnívám, že v těch případech, kdy smluvní strany takové odchylné ujednání provedly, nic obecně nebránilo uzavření sublicen­ční smlouvy, a nebylo to v rozporu se základním ustanovením tohoto smluvního typu.

Poskytovatel je podle § 511 obch. zák. nadále oprávněn k výkonu práva, jež je předmětem smlouvy, a k poskytnutí jeho výkonu jiným osobám.

Nabyvatel není oprávněn přenechat výkon práva jiným osobám.

Vzhledem k dispozitivnosti tohoto ustanovení je zde ovšem možnost sjednat jiná řešení. Je pochopitelně možné řešení, že je poskytovatel nadále oprávněn k výkonu práva, nesmí však poskytnout výkon jiným osobám apod.

Podle obch. zák. se sjednává licence jako nevýhradní, je ji však možné též sjednat i jako výhradní.

Podle obchodněprávní úpravy nebylo možné licenční smlouvu – smluvní typ upravený obch. zák. – uzavírat jinak než k předmětům průmyslového vlastnictví. Jiné smlouvy tohoto druhu poskytující práva k jiným předmětům než k předmětům průmyslového vlastnictví bylo možné uzavírat jako smlouvy nepojmenované podle § 269 odst. 2 obch. zák. V takové situaci se na tyto nepojmenované smlouvy (viz text § 269 odst. 1 obch. zák.) nevztahovala ustanovení obch. zák. upravující licenční smlouvu, ledaže by si to smluvní strany ujednaly.

Na podporu tohoto právního stavu se argumentovalo takto: „Licenční smlouvy mají mnoho typů s velmi rozdílným obsahem. Není proto snadné (ani vhodné) stanovit v zákoně jednotný režim, vyhovující licencím všech typů na všechny druhy nehmotných statků. Společná úprava licenční smlouvy jako takové by byla příliš obecná. Omezení úpravy § 508 až 515 obch. zák. pouze na licence k předmětům průmyslového vlastnictví vyplývá ze společných prvků, např. jejich ochrany na základě rozhodnutí státního orgánu (např. registrace), což další nehmotné statky nemají.“[4]

Podle mého názoru bylo možné zvážit, zda by bylo možné tehdejší licenční smlouvu upravit tak, aby zahrnovala širší okruh vztahů (s výjimkou autorských licenčních smluv podle autorského zákona) včetně licenční smlouvy na know how, zahrnující např. technologické postupy či materiálové složení přísad zboží, které nejsou chráněné průmyslovými právy.

Právní úprava v osmi paragrafech obch. zák. je tak obecná (s výjimkou základního ustanovení), že vyhovuje univerzálnímu použití. Ostatně tam, kde se jedná o práva zapisovaná do příslušného rejstříku, je na to pamatováno v kogentním ust. § 509 odst. 1 obch. zák.

Po vydání obch. zák. jsme se domnívali, že pro případné budoucí obecné použití licenční smlouvy není nutné v ust. § 509 až 515 obch. zák. změnit vůbec nic. Změny by si vyžádalo jen ust. § 508 odst. 1. Sjednání smlouvy umožňovalo výkon práva, nikoli jeho převod. Pokud by strany chtěly sjednat převod práva, vzhledem k tomu, že obch. zák. takový smluvní typ nevyjmenovává, nezbývalo jim než volit kontrakt inominátní.

Smlouvu o převodu práva bylo možné sjednat jen tam, kde ji zvláštní právní úprava nezakazovala. Zákaz převodu práva je např. stanoven podle právní úpravy u tzv. kolektivních ochranných známek. Je rovněž stanoven zákaz poskytnutí licence u těchto kolektivních ochranných známek. 

Zápis do rejstříku práv 

Obch. zák. určil: „Stanoví-li tak zvláštní předpis, vyžaduje se k výkonu práva poskytnutého na základě smlouvy zápis do příslušného rejstříku těchto práv.“ Uvedené kogentní ustanovení se uplatňovalo např. podle českého práva u ochranných známek.

Licenční smlouva k ochranné známce nabývá účinnosti vůči třetím osobám zápisem do rejstříku ochranných známek, který vede Úřad průmyslového vlastnictví.

Přitom bylo a je třeba respektovat, že pokud jde o průmyslové vlastnictví a jeho ochranu, uplatňuje se zde princip teritoriality. Výkon práva je tedy v souladu s tímto principem nutné zajistit ve všech zemích, kde je podmínka zápisu daným právem stanovena.

Ustanovení, které jsem uvedl v uvozovkách (viz výše) je kogentní (viz § 509 odst. 1 a § 263 obch. zák.). Je to jediné ustanovení tohoto druhu – kromě základního ustanovení – v právní úpravě této smlouvy. Ostatní ustanovení obch. zák. u této smlouvy jsou dispozitivní a ujednání stran v těchto případech má přednost před textem zákona.

V jednotlivých případech bylo dispozitivnosti textu zákona jistě bohatě využíváno. Nestačilo zde však po mém soudu učinit dohody odlišné od zákona, ale bylo vhodné upravit smluvně řadu otázek, které v obch. zák. nejsou zmíněny. Ve smlouvě mohly být – podle povahy daného případu – mj. sjednány odborná pomoc poskytovatele, odborné vzdělávání příslušných pracovníků, podrobnosti o předávané dokumentaci a o obsahu příslušných předávacích zápisů, platební podmínky atd. Protože se jednalo o předmět průmyslového vlastnictví, bylo nutné seznámit se přitom se speciální právní úpravou, která se na takový předmět vztahuje.

Při uzavírání smlouvy musel přitom poskytovatel též respektovat ustanovení zákona na ochranu hospodářské soutěže. Dohody o převodu práv nebo o poskytnutí licencí na vynálezy, průmyslové vzory, ochranné známky, topografie polovodičových výrobků, užitné vzory a chráněné odrůdy rostlin nebo plemena zvířat nebo části dohod mohou být neplatné, jestliže nabyvatelům ukládají v hospodářském styku omezení, která přesahují předmět a rozsah průmyslově právní ochrany těchto předmětů.

Neplatnost se však nevztahovala zejm. na omezení nabyvatele práva nebo licence, jestliže byla odůvodněna zájmem převodce práva či poskytovatele licence na řádném užití předmětu ochrany; dále též na závazky nabyvatele práva nebo licence k výměně zkušeností nebo k poskytnutí licence k patentům na zlepšení či na užití předmětu ochrany, pokud to odpovídá vzájemným závazkům převodce práva či poskytovatele licence; stejně jako na závazky nabyvatele práva nebo licence vztahující se na hospodářskou soutěž na trzích mimo oblast působnosti zákona na ochranu hospodářské soutěže.

Příslušná ustanovení zákona na ochranu hospodářské soutěže se použila obdobně na převod nebo poskytnutí výkonu práva na předměty plnění, které nelze podřadit pod průmyslové vlastnictví.

Závisí-li trvání práva poskytovaného licenční smlouvou na jeho výkonu, je nabyvatel k tomuto výkonu povinen. Např. u ochranných známek se užívání práva pro jeho zachování vyžaduje. Z rejstříku by byla vymazána známka, která by nebyla po dobu pěti let užívána, a majitel ochranné známky by její užívání řádně nezdůvodnil. U ochranných známek platí tedy o neužívání kogentní úprava podle zvláštního předpisu.

Předpisy týkající se průmyslového vlastnictví však v konkrétním případě mohou být jiné než české, ev. je třeba mít na zřeteli i mezinárodní úmluvy. 

Udržování práva, podklady 

Navazující ustanovení obch. zák. určila poskytovateli povinnost po dobu trvání smlouvy udržovat právo, pokud to povaha tohoto práva vyžaduje. To se týká především placení poplatků, případně zajišťování činností souvisejících např. s obnovou zápisů v rejstřících apod. Protože se může jednat i o jiné území než Českou republiku, platí zde opět poznámka o důležitosti sjednání území a o případném respektování právních předpisů jiných států a mezinárodních úmluv.

Podle obch. zák. je poskytovatel povinen bez zbytečného odkladu po uzavření smlouvy poskytnout nabyvateli veškeré podklady a informace, jež jsou potřebné k výkonu práva podle smlouvy. Nebude-li mezi poskytovatelem a nabyvatelem dohodnuto jinak, bude plnění této zákonné povinnosti často vlastně jedním z předpokladů úspěšného výkonu práva.

Zákonnou povinností nabyvatele je utajovat poskytnuté podklady a informace před třetími osobami, ledaže ze smlouvy nebo z povahy poskytnutých podkladů a informací vyplývá, že poskytovatel nemá zájem na jejich utajování. Za třetí osoby se nepovažují osoby, jež se účastní na podnikání podnikatele a které podnikatel zavázal mlčenlivostí.

Po zániku smlouvy je nabyvatel povinen poskytnuté podklady vrátit a dále utajovat poskytnuté informace do doby, kdy se stanou obecně známými. To upravuje ust. § 513 obch. zák., a rozšiřuje tak úpravu § 17 až 20 o obchodním tajemství a § 271 o důvěrných informacích poskytnutých při jednání o uzavření smlouvy.

Je-li nabyvatel omezován ve výkonu práva jinými osobami nebo zjistí-li, že jiné osoby toto právo porušují, je povinen bez zbytečného odkladu podat o tom zprávu poskytovateli. Jinak při porušení této povinnosti, nebude-li sjednána specifická sankce, přichází v úvahu uplatnění odpovědnosti za škodu jako při porušení povinnosti obecně. Nepodání zprávy by též mohlo být ve smlouvě označeno za podstatné porušení smlouvy s důsledky z toho plynoucími.

Poskytovatel je povinen bez zbytečného odkladu učinit potřebná právní opatření k ochraně výkonu práva nabyvatelem. Při těchto opatřeních je nabyvatel povinen poskytnout poskytovateli potřebné spolupůsobení. Vzhledem k tomu, že „výkon práv“ je podstatnou částí smlouvy, museli bychom i bez smluvního ujednání o tom, že takové porušení smlouvy je podstatným porušením smlouvy, hodnotit případné porušení této povinnosti poskytovatelem jako podstatné. Nabyvatel je zde odkázán na aktivitu poskytovatele.[5]

Smlouva mohla být sjednána na dobu určitou i neurčitou. Zákon stanovil, že nebyla-li sjednána smlouva na dobu určitou, lze ji vypovědět. Jde ovšem opět o dispozitivní ustanovení, není tedy vyloučeno sjednání výpovědi i u smlouvy na dobu určitou. Nestanoví-li smlouva jinou výpovědní lhůtu, nabývá výpověď účinnosti uplynutím jednoho roku od konce kalendářního měsíce, v němž byla výpověď doručena druhé straně.

Vzhledem k tomu, že je právní úprava zásadně dispozitivní, bylo možné konkrétní smlouvu „ušít na míru“, bylo však třeba nepostupovat povrchně a respektovat i speciální tuzemské právní úpravy, v daných případech i speciální právní úpravy v jiných právních řádech a mezinárodní úmluvy. 

Občanskoprávní úprava (podle zák. č. 89/2012 Sb.) 

Právní úprava občanskoprávní není příliš rozsáhlá. V tom se nijak neodchyluje od úpravy obchodněprávní. Pod nadpisem Licence najdeme obecnou úpravu v ust. § 2358 až 2370 o. z.

Navazují pak zvláštní ustanovení pro licenci k předmětům chráněným autorským zákonem a zvláštní ustanovení pro licenční smlouvu nakladatelskou. Tato ustanovení však nejsou předmětem tohoto pojednání.

Přitom řada poznámek, které jsem učinil v části věnované obchodněprávní úpravě, má platnost i pro úpravu občanskoprávní. Půjde-li o shodný dílčí problém, v takovém případě nebudu již toto vyjádření v této části článku uvádět znovu. To se týká zejm. příkladů využití smluvní volnosti a odkazů na zvláštní úpravy.

Občanskoprávní úprava je zásadně dispozitivní. Ust. § 1 odst. 2 totiž určuje: „Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. 

Základní ustanovení, výhradní a nevýhradní licence, zápis do veřejného seznamu 

Respektovat je však třeba základní ustanovení tohoto smluvního typu, které obsahuje podstatné náležitosti smlouvy. Licenční smlouvou podle tohoto základního ust. § 2358 poskytuje poskytovatel nabyvateli oprávnění k výkonu práva duševního vlastnictví (licenci) v ujednaném omezeném nebo neomezeném rozsahu a nabyvatel se zavazuje, není-li dohodnuto jinak, poskytnout poskytovateli odměnu.

Podstatné náležitosti smlouvy tedy tvoří:

• vymezení příslušného práva duševního vlastnictví,

• poskytovatelovo poskytnutí oprávnění nabyvateli k výkonu práva (v ujednaném omezeném nebo neomezeném rozsahu),

• nabyvatelův závazek zaplatit odměnu (není-li dohodnuto jinak, např. při tzv. křížových licencích, kdy nabyvatel jako poskytovatel poskytuje místo odměny oprávnění k výkonu jiného práva).

Přitom není možné odchylné ujednání od odst. 2 základního ustanovení, který určuje, že smlouva vyžaduje písemnou formu:

• poskytuje-li se licence výhradní, nebo

• má-li být licence zapsána do příslušného veřejného seznamu.

Odchylné ujednání zde není možné s ohledem na ust. § 559 o. z., které vymezuje: „Každý má právo zvolit si pro právní jednání libovolnou formu, není-li ve volbě formy omezen ujednáním nebo zákonem.“[6]

Pro vymezení kogentních a dispozitivních ustanovení je pak třeba zkoumat ust. § 2360 odst. 1 a 2. Odst. 1 určuje, že je-li ujednána výhradní licence, poskytovatel nemá právo poskytnout tutéž licenci třetí osobě po dobu, co výhradní licence trvá. Není-li výslovně ujednán opak, zdrží se i poskytovatel výkonu práva, ke kterému udělil výhradní licenci. Zde chápeme první větu odst. 1 jako nikoli dispozitivní vymezení, zatímco druhá věta umožňuje (jde-li o výhradní licenci v obvyklém významu tohoto pojmu) výslovně ujednání odchylného řešení.

Ust. § 2360 odst. 2 přitom určuje, že poskytne-li poskytovatel za trvání výhradní licence nabyvatele bez jeho souhlasu uděleného v písemné formě licenci třetí osobě, licence nevznikne. Byla-li však nevýhradní licence poskytnuta před poskytnutím výhradní licence, zůstává zachována. Podle mého názoru pak znění odst. 2 první věty neumožňuje jiné ujednání za trvání výhradní licence, ledaže by nabyvatel poskytl souhlas v písemné formě. Podle druhé věty odst. 2 půjde pak o výhradní licenci podle jejího označení, avšak dřívější poskytnutá nevýhradní licence zůstane zachována.

Za kogentní přitom považuji i ust. § 2358 odst. 3, které je součástí základního ustanovení. Pro licence k předmětům průmyslového vlastnictví zapsané do veřejného seznamu je určeno, že jsou účinné vůči třetím osobám zápisem do tohoto seznamu. Je zde tedy zvoleno obvyklé řešení; případné nezapsání má význam ve vztahu ke třetím osobám, strany smlouvy však smluvní ujednání zavazuje.

Jak vidno, zatímco úprava v obch. zák. vyžadovala obecně pro licenční smlouvu k předmětům průmyslového vlastnictví písemnou formu vždy, o. z. tak činí jen pro vymezené případy.

O. z. přitom nevymezuje území, na kterém je možné licenci vykonávat. Ujednání o této otázce je však vhodné. Jinak by se muselo při výkladu zřejmě vycházet z teritoria, na kterém je dané právo chráněno, případně i z jiných skutečností. 

Využití licence, udržování práva 

Po sjednání licence není nabyvatel povinen licenci využít, ledaže trvání práva závisí na jeho výkonu (§ 2359 odst. 1). Dle obsahu druhé části věty tohoto odstavce si nebudou zásadně moci strany smlouvy dohodnout jinak, a to vzhledem k jiné právní úpravě, ve které bude povinné užívání práv určeno (např. u ochranných známek).

Ust. § 2359 odst. 2 ukládá poskytovateli povinnost udržovat právo po dobu licence, vyžaduje-li to jeho povaha. Jedná se např. o obnovu zápisů v příslušných rejstřících (tam, kde to ukládají jiné právní předpisy) apod.

Podle dispozitivního ust. § 2361, je-li sjednána nevýhradní licence, je poskytovatel oprávněn k výkonu práva, ke kterému udělil nevýhradní licenci, a může poskytnout licenci i další osobě. K této otázce je ovšem možné ujednat různá smluvní řešení, např. takové, že výkon práva poskytovatele bude nadále možný, avšak další licenci již nebude moci udělit. Pokud bude moci být další licence udělena, je pak v zájmu nabyvatele, aby případně byla ve smlouvě taková možnost vymezena.

Bude-li pak nabyvatel chtít poskytnout oprávnění tvořící součást licence k poskytnutí licence zcela nebo zčásti třetí osobě, může tak učinit, jen bylo-li to sjednáno ve smlouvě (§ 2363). Pak je podlicence možná.

Kromě problematiky podlicence řeší o. z. (§ 2364) i případné postoupení licence třetí osobě. Toto postoupení je zcela nebo zčásti možné jen se souhlasem poskytovatele. Pro udělení souhlasu je předepsána písemná forma. Jinou formu zřejmě dohodnout nelze.

Nabyvatel – postupitel pak po udělení souhlasu sdělí bez zbytečného odkladu, že licenci postoupil, a sdělí i osobu postupníka (§ 2364 odst. 2). Tuto dílčí otázku je však možné dohodnout jinak.

O. z. (v § 2365) řeší i licenci ve vztahu k převodu závodu (dříve podle obch. zák. „převodu podniku“) nebo jeho části. Byl-li převeden závod nebo jeho část, která tvoří jeho samostatnou složku, souhlas poskytovatele k převedení licence se vyžaduje, jen bylo-li to zvlášť ujednáno.

Protože z příslušné smlouvy nemusí být zřejmé, zda se jedná o licenci výhradní či nevýhradní, snaží se o. z. pomoci řešit tuto situaci a upravuje: „Není-li výslovně sjednána výhradní licence, platí, že se jedná o nevýhradní licenci.“ 

Podklady 

Tato problematika je v o. z. upravena obsahově shodně s dřívější úpravou obchodněprávní (v § 2367 až 2369).

Poskytovatel poskytne nabyvateli bez zbytečného odkladu po uzavření smlouvy veškeré podklady a informace potřebné k výkonu licence. Jak jsem již uvedl v části věnované obchodněprávní úpravě, plnění této povinnosti bude předpokladem k výkonu práva.

Po zániku licence nabyvatel poskytnuté podklady vrátí; sdělení utají až do doby, kdy se stanou obecně známými.

Nabyvatel utají před třetími osobami podklady a sdělení, jichž se mu od poskytovatele dostalo, ledaže ze smlouvy nebo z povahy podkladů a sdělení vyplývá, že poskytovatel nemá na jejich utajování zájem. Za třetí osobu se nepovažuje zaměstnanec ani ten, kdo se na podnikání podnikatele účastní, byl-li podnikatelem zavázán k mlčenlivosti.

Jinak (shodně s úpravou obchodněprávní) zde podle ust. § 2369 platí, že je-li nabyvatel omezován ve výkonu práva jinými osobami nebo zjistí-li, že jiné osoby toto právo porušují, je povinen bez zbytečného odkladu podat o tom zprávu poskytovateli. Jinak při porušení této povinnosti (shodně jako podle dřívější úpravy), nebude-li sjednána specifická sankce, přichází v úvahu uplatnění odpovědnosti za škodu jako při porušení povinnosti obecně. Nepodání zprávy by též mohlo být ve smlouvě označeno za podstatné porušení smlouvy s důsledky z toho plynoucími. 

Odměna 

Významným smluvním ujednáním je ujednání o odměně. Rozhodující je zde to, co si strany dohodly. Většinou bude dohoda sjednána. Může být přitom sjednána různými způsoby. Může být pevná jednorázová, měsíční, výpočtem podle objemu produkce licencovaného zboží, v závislosti na výnosech apod.

Není-li ujednána výše odměny nebo způsob jejího určení, je smlouva přesto platná, pokud:

• z jednání stran o uzavření smlouvy vyplývá jejich vůle uzavřít úplatnou smlouvu i bez určení výše odměny; v takovém případě nabyvatel poskytovateli zaplatí odměnu ve výši, která je obvyklá v době uzavření smlouvy za obdobných smluvních podmínek a pro takové právo, nebo

• strany ve smlouvě ujednají, že se licence poskytuje bezúplatně.

Jestliže by tedy nebyly dodrženy tyto podmínky určené podle § 2366 odst. 1, nebylo by možné hodnotit smlouvu jako platnou.

Je-li výše odměny ujednána v závislosti na výnosech z vy­užití licence, umožní nabyvatel poskytovateli kontrolu příslušných účetních záznamů nebo jiné dokumentace ke zjištění skutečné výše odměny.

Poskytnuté informace mohou být označeny za důvěrné.

Poskytne-li takto nabyvatel poskytovateli informace označené nabyvatelem jako důvěrné, nesmí je poskytovatel prozradit třetí osobě ani je použít pro své potřeby v rozporu s účelem, ke kterému mu byly poskytnuty.

Plnění této povinnosti může být utvrzeno příslušnou konkrétní sankcí, a jestliže by tomu tak nebylo, bylo by při porušení povinnosti i v těchto případech možné postupovat podle ustanovení o náhradě škody.

Nabyvatel předloží poskytovateli pravidelná vyúčtování odměny v ujednaných časových obdobích; není-li ujednáno jinak, je povinen tak učinit alespoň jednou ročně. 

Ukončení smluvního vztahu, výpověď 

Licenční smlouvy se často uzavírají na dobu určitou. I v takových případech je však možné podle mého názoru dohodnout, jak lze ukončit smluvní vztah v průběhu doby určité.

Platí zde pochopitelně i obecné způsoby ukončení tohoto vztahu, tj. dohodou, odstoupením atd. To platí pochopitelně i pro smlouvy uzavřené na dobu neurčitou.

Při uzavření smlouvy na dobu neurčitou platí podle § 2370, není-li dohodnuto jinak, ustanovení o výpovědi. Je-li smlouva uzavřena na dobu neurčitou, nabývá výpověď účinnosti uplynutím jednoho roku od konce kalendářního měsíce, v němž výpověď došla druhé straně. Zákonná výpovědní doba se zde může jevit dlouhá. Je však odůvodněna potřebou opatření, která bude třeba ve většině případů učinit, a ta nebudou mít začasté krátkodobou povahu.

Pro případ ukončení smluvního vztahu je pak možné dohodnout i případné uhrazení další části odměny a otázky využívání či nevyužívání získaných poznatků. Je též možné dohodnout i ujednání obsahově odpovídající konkurenční doložce.

V závěru mohu potvrdit, že nová právní úprava vychází (a zásadně se shoduje) z úpravy obchodněprávní. Novinkou je možnost sjednání této smlouvy jako bezplatné. Široce je možné využít smluvní volnosti.



[1] Navazujeme na K. Marek: Smluvní obchodní právo, Kontrakty, 4  aktualizované a rozšířené vydání, MU, Brno 2008; M. Pospíšil: Licenční smlouva k předmětům průmyslového vlastnictví podle občanského zákoníku, Rekodifikace & praxe č. 6/2014, str. 14-17.

[2] Navazuji na K. Marek, op. cit. sub 1, str. 212-219.

[3] Z. Švarc a kol.: Úplné znění zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, s výkladem, Ekonomický a právní poradce podnikatele č. 12-13/1996, str. 174.

[4] Viz pozn. č. 3.

[5] Viz též I. Pelikánová: Komentář k obchodnímu zákoníku, Linde, Praha 1997, str. 435.

[6] Blíže viz L. Tichý in J. Švestka, J. Dvořák, J. Fiala: Občanský zákoník, komentář, Svazek I, Wolters Kluwer, Praha 2014, str. 1380-1384.