Kvalifikované (zpřísněné) podmínky u podmíněného zastavení trestního stíhání

autor: JUDr. Jan Zůbek
publikováno: 09.06.2016

V rámci novelizace trestního řádu,[1] která do českého právního řádu zavedla institut dohody o vině a trestu, zákonodárce dále doplnil do institutu podmíněného zastavení trestního stíhání (§ 307 tr. řádu) další podmínky spojené s jeho uplatněním. Důvodem pro tento krok mělo být rozšíření možnosti využití dosavadních odklonů v trestním řízení (tzn. včetně podmíněného zastavení trestního stíhání), kde do té doby jejich alternativní aplikace byla ze strany státního zástupce (soudu) odmítána jako „nepřiměřeně mírné řešení“.[2]

Nové zpřísňující podmínky

Připouští se tedy, aby orgán příslušný k rozhodnutí podle § 307 tr. řádu kladl na obviněného vyšší požadavky než „pouhé“ doznání se k činu či vyrovnání se s poškozeným, a to ve shodě s latinskou formulí Quae nocent docent (co škodí, poučuje). Zde jde o zjevný přesah do veřejného sankčního systému, kde cílem těchto podmínek je mj. způsobení újmy obviněnému. Herbert Hart zmiňuje subjektivně negativní charakter trestu, když trest musí zahrnovat bolest nebo jiné důsledky, které jsou normálně považovány za nepříjemné.[3]

Mezi tyto zpřísňující podmínky zákonodárce zařadil alternativně buď závazek podezřelého, že se během zkušební doby zdrží určité činnosti, v souvislosti s níž se dopustil trestného činu [§ 307 odst. 2 písm. a) tr. řádu], nebo složení peněžité částky určené státu na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti na účet státního zastupitelství, popř. soudu [§ 307 odst. 2 písm. b) tr. řádu]. Tyto další přísnější podmínky musejí být obviněným splněny kumulativně se základními podmínkami, které upravuje § 307 odst. 1 tr. řádu.

Dopad výše uvedené novelizace trestního řádu nelze chápat izolovaně jako pouhé materiální „vpuštění“ závažnějších přečinů do systému odklonů v trestním řízení, ale současně je nutné právní úpravu podle § 307 odst. 2 tr. řádu považovat za určité omezení uplatňované při podmíněném zastavení trestního stíhání právě u závažnějších přečinů. Vyplývá to z návětí zmíněného ustanovení, kam zákonodárce vtělil příkaz, že závažnější přečiny je možné podmíněně zastavit „jen tehdy“, jestliže obviněný je současně zavázán k plnění zpřísněných podmínek, resp. některé z nich.

Výkladovou pomůcku v otázce, kdy je možné uložit toliko „prosté“ a kdy už k nim připojit „kvalifikované“ podmínky, nalezneme hned v úvodu 2. odstavce § 307 tr. řádu. Tento postup je odůvodněn u případů s tomu odpovídající povahou a závažností spáchaného přečinu, okolnostmi jeho spáchání anebo poměry obviněného.

Ze srovnání podmínek podle odst. 1 a 2 tohoto ustanovení vyplývá, že zpřísněné podmínky je možné uložit obviněnému, který spáchal závažnější přečin anebo je to opodstatněné určitými negativními poměry obviněného. Zatímco závětí odst. 2, zcela shodně jako závětí odst. 1, stanoví, kdy je vůbec přípustné trestní stíhání podmíněně zastavit, návětí odst. 2 pak působí pouze uvnitř normy § 307 tr. řádu a lze mu rozumět jako vodítku určenému orgánu rozhodujícímu o odklonu, jež mu napomáhá rozlišit, kdy postačí, aby pachatel splnil prosté podmínky dle odst. 1, a kdy je důvodné obviněnému uložit přísnější podmínky dle odst. 2.

Zdržení se určité činnosti (zkráceně také „zdržení se“)

Záměrem, který zákonodárce sledoval zavedením kvalifikovaných podmínek do § 307 tr. řádu, bylo poskytnout orgánům činným v trestním řízení rovnocenný nástroj působící obviněnému obdobnou újmu jako trest zákazu činnosti. Dříve, i když obviněný splňoval všechny podmínky pro rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání, tak bylo v řízení pokračováno, aby mohl být obviněnému uložen zákaz činnosti (např. zákaz řízení motorového vozidla).[4] Závazek zdržení se určité činnosti, včetně specifikace konkrétní činnosti i doby její nepřítomnosti, musí vyjádřit přímo obviněný. Vyjád­ření obhájce v tomto ohledu nelze považovat za dostačující.

Výrok v usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání týkající se závazku neřídit motorové vozidlo není konstitutivní. Soud (státní zástupce) tímto výrokem žádnou povinnost obviněnému nezakládá, ta je založena závazkem obviněného, který sám sobě stanoví karenční lhůtu, již soud pouze právně deklaruje. I tehdy, pokud obviněný ve zkušební lhůtě nesplní to, k čemu se zavázal, může to být impulsem k tomu, aby trestní řízení bylo dokončeno standardním způsobem. Zákonodárce si však plnění závazku „neřídit“ ze strany obviněného pojistil tím, že právní moc usnesení podle § 307 odst. 2 písm. a) tr. řádu spojil s následkem spočívajícím v pozbytí řidičského oprávnění (§ 94a zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu), k němuž dochází ze zákona. Obviněný až do právní moci rozhodnutí správního orgánu o tom, že se mu řidičské oprávnění vrací (§ 102 odst. 1 zák. o silničním provozu), vůbec nedisponuje právem řídit motorové vozidlo. Důsledky porušení závazku „neřídit“ jsou pak pro obviněného v podstatě shodné jako při porušení trestu zákazu činnosti. Řízení motorového vozidla bez příslušného řidičského oprávnění by nutně představovalo porušení povinnosti řidiče podle § 3 odst. 3 písm. a) zák. o silničním provozu a v konečném důsledku i možné naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu maření úředního rozhodnutí a vykázaní podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.[5]

Vzhledem k tomu, že zákon nestanoví nic o možném započítání doby, po kterou bylo obviněnému již před právní mocí usnesení dle § 307 odst. 2 písm. a) tr. řádu mocensky zabráněno, aby činnost vykonával, o započtení této doby soud nerozhodne (např. zadržení řidičského průkazu podle § 118b zák. o silničním provozu).[6] Považuji to za mezeru současné právní úpravy, která by měla být v budoucnu legislativně zacelena. Jestliže zákon umožňuje takové započtení do doby trestu zákazu činnosti, není žádný důvod, aby k takovému započtení nedošlo i u jeho alternativy, tj. závazku obviněného „neřídit“. Obviněný v době, kdy závazek vyslovuje, ať už v přípravném řízení, nebo po jeho skončení, činí tak podle okolností, které jsou mu v tuto dobu známy (např. pro obviněného je přijatelné v okamžiku, kdy závazek specifikuje, že činnost nebude vykonávat po dobu šesti měsíců). Obviněný ovšem nemůže předvídat chování orgánů činných v trestním řízení. Např. nijak neovlivní, kdy bude přípravné řízení trestní skončeno, nebo kdy se státní zástupce nebo soud začne případem zabývat, což může nastat právě po uplynutí šesti měsíců od doby, kdy obviněný závazek v přípravném řízení vyslovil. Jiné to nebude, ani když obviněný vysloví závazek v průběhu hlavního líčení. Soud po jeho skončení sice rozhodne o podmíněném zastavení trestního stíhání, včetně výroku o závazku ve shodě s návrhem obviněného, ovšem právní moc tohoto usnesení může nastat až o mnoho měsíců později (soud je v prodlení s písemným vyhotovením usnesení, proti usnesení je podán opravný prostředek, nastane nečinnost odvolacího soudu apod.). Újma způsobená obviněnému musí být odůvodněna jeho deliktem, nikoli chováním nebo překážkami na straně orgánů veřejné moci. Takto způsobená újma by byla protivou spravedlivé sankce. Ust. § 350 odst. 1 tr. řádu[7] je zde proto, aby vyvažovalo a zohledňovalo zásah do principu presumpce neviny, tedy že obviněnému je mocensky působena újma ještě předtím, než byla právně závazně stanovena odpovědnost za trestný čin (v souladu se zásadou nulla poena sine lege).

Ať už obviněný oprávnění k určité činnosti, která je předmětem zákazu činnosti, pozbyde ze zákona, nebo z rozhodnutí orgánu veřejné moci, je tento zásah do práv zdůvodněn ochranou společnosti a účinný právní instrument je vnímán jako prostředek, který tuto ochranu zajišťuje. Ve světle terminologie trestního práva bychom takový, byť instrument správního práva, charakterizovali jako zajišťovací prostředek.[8] Újma, která je dosud nevinné osobě způsobena tímto prostředkem, má legitimitu jen dočasně propůjčenou, tento prostředek je dočasný a nemůže působit neomezeně. Má-li být považována za legitimitu „trvalou“, musí do tohoto stadia dospět prostřednictvím rozhodnutí o vině za spáchaný delikt. V takovém případě se legitimní újma započítá do legitimního trestu, je-li uložen. Řešení „předstižné“ újmy má i opačný výsledek, kdy je zjištěna nevina osoby. Postižený má právo obrátit se na stát, aby mu způsobenou újmu ve stanoveném rozsahu kompenzoval. Což demonstruje, že ani újma způsobená obviněnému ještě před přijetím závazku dle § 307 odst. 2 písm. a) tr. řádu nemůže být pominuta z této koncepce.

Podle mého názoru má uvedený nedostatek trestního řádu řešení pomocí analogie.[9] Úvahy o analogii s § 350 tr. řádu by se mohly poněkud zadrhávat tehdy, jestliže bychom tuto výlučnou pravomoc soudu (započítávat zadržení řidičského průkazu do doby trestu) přenesli na státního zástupce. Nejen z tohoto důvodu, ale především pro dostatečnou právní jistotu obviněného by situace měla být v budoucnu řešena legislativním zásahem.

K této problematice se již vyjádřil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 4 Tdo 6/2015, který postup soudu I. stupně, jenž za použití analogie započetl dobu zadržení řidičského průkazu do doby závazku obviněného neřídit motorové vozidlo, zhodnotil jakonezákonný. Podle Nejvyššího soudu není namístě analogie s postupem při zápočtu do doby výkonu trestu zákazu činnosti (§ 74 odst. 1 tr. zákoníku, § 350 odst. 1 tr. řádu) mj. proto, že jednostranný závazek obviněného ve smyslu § 307 odst. 2 písm. a) tr. řádu nemá povahu trestu, nýbrž dobrovolného prohlášení (slibu). S tímto názorem nelze souhlasit, neboť i tyto „dobrovolné“ závazky zpravidla musí obviněný pociťovat jako újmu, jejich dodržování koresponduje s negativními dopady, které by mu jinak působil uložený trest.[10]

Poskytnutí peněžité částky

Je-li to odůvodněno povahou a závažností spáchaného přečinu, okolnostmi jeho spáchání anebo poměry obviněného, je přípustné rozhodnout o podmíněném zastavení trestního stíhání jen tehdy, pokud obviněný složí na účet státního zastupitelství či soudu peněžitou částku, jejíž výše bude dostatečně vyvažovat uvedené negativní okolnosti přečinu. Není vyloučeno, aby obviněný touto formou projevil vlastní hodnocení závažnosti spáchaného přečinu a zapůsobil na soud (státního zástupce), resp. na jeho zvažování, jak s odklonem naloží. Obviněný je povinen složit částku na pomoc obětem trestných činů na účet soudu (státního zastupitelství) ještě před rozhodnutím o podmíněném zastavení trestního stíhání. Ust. § 362 tr. řádu stanoví i další opatření, které úzce souvisí s oběma podmínkami podle § 307 odst. 2 tr. řádu.

Soud závazek obviněného pojme do výroku usnesení podle § 307 odst. 2 tr. řádu, a má-li obviněný dosáhnout konečného zastavení trestního stíhání, musí závazek splnit. V tomto smyslu je obsahem usnesení právní povinnost. Ovšem taková subjektivní povinnost zde nevzešla z vůle soudu (státního zástupce) či nevyplynula přímo ze zákona, nýbrž spočívá ve volním chování obviněného. O právní jednání nepochybně půjde i u druhé kvalifikované podmínky, když se obviněný rozhodne poskytnout státu peněžitou částku na pomoc obětem trestné činnosti. Mám za to, že na takováto právní jednání obviněného se beze zbytku vztahují ustanovení občanského zákoníku upravující právní jednání (§ 545 a násl.). V případě kladné odpovědi by právní jednání obviněného vyžadovalo platnost a účinnost. Náležité by tedy nemohlo být jednání obviněného, který nemá způsobilost k právnímu jednání (§ 581 o. z.), např. poskytnutí peněžité částky. Jako neplatné by mohlo být hodnoceno i jednání, kde by se obviněnému nedostávalo svobody vůle (§ 587 o. z.), atd.

Poskytnutí peněžité částky lze vnímat jako obdobu pokuty a zásah do majetkové sféry pachatele, který v jistém smyslu nahrazuje jiné formy státní represe. Takováto praxe „trestání“ má zajistit, aby ti, kteří dodržují pravidla dobrovolně, nebyli obětováni ve prospěch těch, kteří je nedodržují.[11] Jinými slovy, aby pachatel porušení zákona kompenzoval těm, kteří zákon dodržují. Peníze poskytnuté pachatelem jsou nyní vázány k použití pro ty, kteří byli v nějaké formě trestnou činností jiných pachatelů zasaženi, a i to by mělo být do budoucna zachováno. Poskytnutí peněžité částky je prospěšné (užitečné) většímu počtu osob než jen oběti trestného činu. Podobně jako u dalších institutů trestního práva[12] jde o projev snahy o prospěšnost (tzv. princip utility). Rozhodnutí o podmíněném zastavení je správné tehdy, jestliže jsou jeho důsledky (konsekvence) přinejmenším tak dobré jako důsledky možného alternativního jednání, tedy např. uložení krátkého podmíněného trestu.

Ovšem, jak bylo zmíněno, oproti pokutě anebo peněžitému trestu, který tvoří součást odsouzení a je pachateli nekonsenzuálně uložen, u poskytnutí peněžních prostředků jde o plnění, k jehož konkrétní podobě pachatel dospěl vlastním uvážením, popř. uvážením pozměněným představou soudu (státního zástupce). Oproti peněžitému trestu u poskytnutí částky obviněným odpadá povinnost soudu zjišťovat majetkové poměry proto, aby trest neměl na obviněného likvidační dopady.[13] Kromě toho prostředky, kterými soud disponuje ke zjištění skutečného rozsahu majetku, jsou často nedostatečné. Lze se domnívat, že ve srovnání s peněžitým trestem lze využitím ust. § 307 odst. 2 písm. b) tr. řádu dosáhnout vyšší částky mj. proto, že obviněný je k této transakci výrazně motivován hrozícím postihem. Zřejmě tou největší výhodou oproti peněžitému trestu jsou nulové náklady na výběr peněžité částky. U nekonsenzuálních majetkových sankcí, jako jsou typicky pokuta či peněžitý trest, je často nutné výběr peněz vynucovat, což spotřebuje významnou část těchto prostředků, v některých případech ji spotřebuje celou.[14] Navíc část uložených majetkových sankcí se nepodaří vymoci vůbec.[15]

Závěr

Popisované změny normativní dikce ust. § 307 tr. řádu umožňují rozšířit okruh závažnějších přečinů, které se dají řešit prostřednictvím odklonu, když za významnější a v praxi více přínosné lze pokládat zavedení závazku zdržet se určité činnosti, především vzdání se práva řídit motorová vozidla. Novou úpravu však doprovází nedomyšlenost spočívající v tom, že se obviněnému nezapočítává doba, po kterou již před právní mocí usnesení dle § 307 odst. 2 písm. a) tr. řádu nevykonával činnost. Není přitom žádný věcný důvod, aby v tomto směru byl započtením zvýhodněn obviněný, kterému je uložena sankce zákazu činnosti v běžném trestním řízení.

Autor je advokátem v Praze.