oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
NEJČTENĚJŠÍ
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Kritika zaměstnavatele v judikatuře vrcholných soudních instancí ČR

autor: Richard W. Fetter
publikováno: 22.06.2017

Zaměstnanci stejně jako každému člověku (fyzické osobě) se zaručuje v čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod právo na svobodu projevu. Na druhou stranu zaměstnavatele chrání ust. § 301 písm. d) zák. práce, podle něhož nesmí zaměstnanec jednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Co je víc? Jak konflikt obou práv řeší česká judikatura? Tento příspěvek nepřináší detailní rozbor nebo podrobný výklad právní úpravy, s nímž se může kdokoliv seznámit studiem příslušné (citované) judikatury, nýbrž jen rámcový úvod do problematiky a přehled zajímavých případů, kdy předmětný konflikt práv zaměstnavatele a zaměstnance řešily vrcholné soudní instance ČR na pozadí sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru.

Střet ústavních práv

Podle čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny. Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu (čl. 17 odst. 2 Listiny). Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti (čl. 17 odst. 4). Současně podle čl. 10 Listiny každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.

Judikatorní zásady

Právo na zachování dobré pověsti jak fyzické, tak právnické osoby a právo každého na svobodný projev a informace, které v sobě zahrnuje i právo kritiky, patří mezi základní, ústavně zaručená práva. Právní praxe v zásadě vychází z principu rovnosti základních práv, podle kterého žádné ústavně zaručené základní právo není samo o sobě nadřazeno jinému (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 1997 spis. zn. II. ÚS 357/96). Při posuzování otázky (ne)oprávněného zásahu do dobré pověsti fyzické nebo právnické osoby formou zveřejnění difamující informace (kritiky) se zpravidla dostává právo na zachování dobré pověsti a právo na svobodu projevu do střetu. V případě jejich kolize je vždy třeba zvažovat konkurující si základní práva s ohledem na konkrétně skutkově utvořený základ a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2007 spis. zn. IV. ÚS 23/05). To znamená, že svoboda projevu a právo na informace nejsou neomezené a bezbřehé, a to ani v případech, kdy se dotýkají otázky vážného veřejného zájmu. Přestože je kritika jako součást svobody projevu a široké a veřejné informovanosti nepochybně důležitým nástrojem demokracie ve společnosti, musí mít i svoboda projevu, včetně práva pronášet kritiku, v demokratické společnosti své meze (srov. čl. 17 odst. 4 Listiny) tak, aby nedocházelo k závažným nežádoucím újmám na právu na ochranu osobnosti (včetně práva na zachování dobré pověsti) kritizovaných osob.

Soudně řešené případy

● Kastelánka zámku se pro regionální noviny kriticky vyjádřila k organizaci nočních prohlídek zámku, za což dostala výpověď pro porušení pracovní kázně. Vadilo jí, že zaměstnavatel neuzavřel smlouvu o organizování nočních prohlídek s místní obecně prospěšnou společností stejně jako v předešlém roce. Jenže zaměstnankyně sama byla členkou této obecně prospěšné společnosti. Nelze se proto divit, že jí Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí spis. zn. 21 Cdo 4418/2007, ze dne 13. 11. 2008, vytkl nedostatek loajality. Zaměstnankyně tak nebyla ve sporu úspěšná, když NS konstatoval s obecným judikatorním významem pro všechny další případy, že povinnost nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele patří k základním povinnostem zaměstnanců, jež představují ve své obecnosti mravní imperativ kladený na každého zaměstnance, jenž ve svém obsahu znamená určitou míru loajality ve vztahu ke svému zaměstnavateli, a zároveň též i obecnou prevenční povinnost zaměstnance ve vztahu k majetku a oprávněným zájmům zaměstnavatele; jde o požadavek na určitou úroveň kvality chování zaměstnance.

● Zaměstnanec zdravotní pojišťovny si za kritiku vedení a hospodaření instituce vysloužil okamžité zrušení pracovního poměru, když expresivně naznačil, že dochází k tunelování veřejných prostředků. Jeho případ skončil až u Ústavního soudu, který ve svém nálezu spis. zn. I ÚS 1990/08, ze dne 23. 3. 2010, uvedl, že svoboda projevu jako taková se vztahuje nejen na tvrzení či stanoviska příznivě přijímaná či považovaná za neškodná nebo bezvýznamná, ale i na ta, která jsou považována za polemická, kontroverzní, šokující nebo třeba i někoho urážející – nutno je však vždy zkoumat, zda předmětná kritika nepřekročila určité meze. Zda předmětná kritika nepřekročila meze, je třeba vždy posoudit v celku, včetně jejího znění a kontextu, v němž byla pronesena. Zaměstnance se konstituční tribunál proti zaměstnavateli a také obecným soudům zastal, když posoudil na straně jedné závažnost možné újmy zaměstnavatele, na druhé straně pohnutky zaměstnance a přísnost uložené sankce, přihlédl k tomu, že kritika nebyla veřejná, nebyla nikde publikována. Také vzal v úvahu, že je ve veřejném zájmu kritika upozorňující na případné nedostatky v hospodaření s veřejnými finančními prostředky.

● Úřednice městského úřadu si kolegům postěžovala na šikanu ze strany zaměstnavatele, za to dostala výpověď. Ve sporu, v němž napadla její platnost, uspěla, když Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí spis. zn. 21 Cdo 560/2012, ze dne 21. 3. 2013, uzavřel, že nelze jako porušení pracovní kázně hodnotit vyjádření kritiky ze strany zaměstnankyně vůči postupu zaměstnavatele adresované ostatním zaměstnancům, když uvedená kritika nijak nenarušila chod zaměstnavatele ani nevybočila ze společenských norem, a nebylo prokázáno, že by zaměstnankyně, za účelem vynesení kritických výroků, přerušila práci nebo znemožnila pracovat jiným zaměstnancům zaměstnavatele ani že by je snad, byť na chvíli, zdržela od jejich práce.

● Ovšem jiní zaměstnanci (čističky odpadních vod) propuštění za kritiku zaměstnavatele, byť učiněnou ve veřejném zájmu, zaznamenali při obraně proti opatření zaměstnavatele neúspěch.  Jejich případ, kdy se bránili okamžitému zrušení pracovního poměru, dokonce hned dvakrát putoval soustavou obecných soudů, aby dvakrát skončil u Ústavního soudu. Napoprvé se jich Ústavní soud zastal (nález spis. zn. III. ÚS 298/12, ze dne 13. 12. 2012), když uznal, že poukaz na ohrožování životního prostředí je ve veřejném zájmu (k němu ovšem přidali ještě kritiku podivného hospodaření zaměstnavatele). Vytkl obecným soudům, že měly pečlivěji poměřovat a zvažovat, který zájem, zda veřejný (ochrana společenských hodnot) či soukromý (dodržování smluv, loajalita) převažuje. Ovšem napodruhé, poté co soudy případ znovu prozkoumaly, už stěžovatelé neuspěli (nález spis. zn. IV. ÚS 2449/15, ze dne 4. 11. 2015). Zaměstnanci totiž udělali tu chybu, že na problém upozornili nejenom státní orgány, ale informovali o nich i soukromé subjekty. Z toho dovodil i Ústavní soud, že jednali v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, jelikož sledovali i jiné cíle než ochranu veřejného zájmu, a naopak jednali ve snaze poškodit svého zaměstnavatele.

Zaměstnanec televizního zpravodajství přirovnal interní poměry v televizi k totalitnímu režimu, když kritizoval, že je z pozice redaktora – reportéra povinen vedení předem posílat plán reportáží, aby mohlo rozhodnout, které budou realizovány a vysílány. Tyto skutečnosti byly popsány v článku na internetovém portálu věnujícím se televiznímu vysílání, na což zaměstnavatel reagoval okamžitým zrušením pracovního poměru. Nejvyšší soud ČR ve sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměr dal ve svém rozsudku spis. zn. 21 Cdo 1043/2016, ze dne 20. 3. 2017, za pravdu zaměstnavateli, když shledal zaměstnancovu kritiku neoprávněnou. Zdůraznil, že kritériem oprávněnosti kritiky (popř. přípustného zveřejněného negativního hodnotícího úsudku) jsou pravdivé podklady, v daném případě se však tvrzení zaměstnance o nepřípustném zasahování vedení televize do zpravodajství a o cenzuře neprokázalo. Proto nešlo o přípustnou kritiku a zaměstnanec porušil povinnosti nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele ve smyslu ust. § 301 zákoníku práce. NS ČR shledal v jednání zaměstnance porušení pracovní kázně v nejvyšší míře intenzity (zvlášť hrubým způsobem), když zohlednil závažnost a intenzitu zveřejněných difamujících informací, které zajisté mohly (byly objektivně způsobilé), tím spíše z pozice redaktora-reportéra, vyvolat u veřejnosti dojem o narušení objektivity a vyváženosti informací poskytovaných ve zpravodajských přadenech zásadním způsobem tak zasáhnout do dobré pověsti dané televize.

Jaká kritika je přípustná?

Nejvyšší soud ČR v posledně jmenovaném rozhodnutí konstatoval, že jakýkoli neoprávněný zásah do dobré pověsti zaměstnavatele formou nepřípustné (neoprávněné) kritiky ze strany zaměstnance znamená porušení povinnosti zaměstnance nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele ve smyslu ust. § 301 písm. d) zákoníku práce. NS ČR formuloval kritéria, která má splňovat oprávněná (přípustná) kritika zaměstnavatele ze strany zaměstnance, která lze shrnout takto: musí být založena na pravdivých (podložených) skutkových tvrzeních a pravdivých podkladech. I zveřejněný negativní hodnotící úsudek o určité osobě, aby byl právně přípustný, musí vycházet z pravdivých podkladů. NS ČR v rozsudku spis. zn. 21 Cdo 1043/2016, ze dne 20. 3. 2017, vyložil střet práv a východiska pro jeho řešení takto: „Při výkonu základního práva na svobodu projevu může dojít k zásahu do práva na zachování dobré pověsti fyzické nebo právnické osoby nejen zveřejněním nepravdivých (nepodložených) znevažujících (difamujících) skutkových tvrzení, která jsou objektivně způsobilá ohrozit či poškodit dobrou pověst dotčené osoby, ale i zveřejněním nepřípustných hodnotících úsudků o určité osobě. K neoprávněnému zásahu do dobré pověsti fyzické nebo právnické osoby nedojde jedině v případě, že jde o kritiku právem přípustnou, resp. kritiku oprávněnou. Má-li jít o kritiku přípustnou (oprávněnou), musí být věcná a konkrétní a současně přiměřená co do obsahu, formy i místa, tj. že nevybočuje z mezí nutných k dosažení sledovaného a zároveň uznaného cíle (tedy, řečeno jinak, nesmí být vzhledem k cílům kritiky přemrštěná, přehnaná). Věcnost kritiky vyžaduje, aby vycházela z pravdivých (podložených) skutkových tvrzení, resp. z pravdivých podkladů jako premis pro hodnotící úsudek, z nichž jsou současně dovozovány odpovídající závěry. Nejsou-li skutková tvrzení, resp. podklady pro hodnotící úsudek, pravdivé a jsou-li difamující, nelze kritiku považovat za přípustnou. Při posouzení toho, zda se jedná o přípustnou (oprávněnou) kritiku, je vždy třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem daného případu. Jestliže kritika v konkrétním případě vybočí z mezí její přípustnosti, není namístě upřednostňovat právo na svobodný projev před právem na ochranu dobré pověsti fyzické nebo právnické osoby. Jedná se o exces, který představuje neoprávněný zásah do dobré pověsti fyzické nebo právnické osoby se všemi s tím spojenými následky občanskoprávní odpovědnosti osoby, která se takového zásahu dopustila.“

 

Autor je právníkem, specializuje se zejména na pracovní právo a související obory.