oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Kolik stojí průtahy v řízení?

publikováno: 16.10.2014

Z hlediska posouzení naplnění čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod v případech újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením je podstatné, zda při jejím určení byly zohledněny všechny relevantní okolnosti případu.

Nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2551/14 a ze dne 12. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 4227/12 

Odůvodnění: 

Ústavní soud se v nedávné době zabýval dvěma případy, v nichž se vyjádřil k postupu obecných soudů při stanovení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřeně dlouho trvajícím soudním řízením. Při určení výše zadostiučinění vycházely obecné soudy z kritérií, která jsou explicitně vyjmenovaná v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Jde o celkovou délku řízení, složitost řízení, jednání stěžovatele, postup soudů během řízení a význam předmětu řízení pro stěžovatele. Obecné soudy se též nepochybně řídily stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu z dubna 2011 (sp. zn. Cpjn 206/2010, ­publ. pod č. 58/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), sjednocující judikaturu obecných soudů v otázkách odškodňování podle zákona č. 82/1998 Sb. 

Ústavní soud považuje toto stanovisko za důležité vodítko pro výpočet přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, zároveň však opakovaně zdůrazňuje, že obecné soudy nezbavuje povinnosti posuzovat každý případ individuálně a v závislosti na něm stanovit odpovídající výši zadostiučinění, eventuálně i výrazně mimo rozpětí, které obecně stanovil Nejvyšší soud.

Ve věci, vedené pod sp. zn. I. ÚS 2551/14, se na Ústavní soud obrátila stěžovatelka, kterou orgány činné v trestním řízení stíhaly dlouhých jedenáct let, aby ji nakonec zcela zprostily viny zčásti proto, že se nejednalo o trestný čin, a zčásti proto, že obžalobou popsané jednání se vůbec nestalo. Průtahy v trestním řízení spojené s nekvalitním rozhodováním obecných soudů a masivní medializace její věci stěžovatelku, která byla činná ve veřejném životě, výrazným způsobem poškodily, dehonestovaly a dlouhodobě vystavily stresu v soukromém i rodinném životě. V řízení o poskytnutí přiměřeného zadostučinění za nemajetkovou újmu se stěžovatelka domohla částky několikanásobně nižší, než žádala, což považovala za porušení práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), a proto se obrátila s ústavní stížností na Ústavní soud. Ten její argumentaci přisvědčil a napadená rozhodnutí soudů všech tří stupňů nálezem zrušil.

Ústavní soud vytkl obecným soudům, že nevzaly v potaz všechna výjimečná specifika daného případu a jeho individuální okolnosti. Za ty Ústavní soud považoval nejen průtahy v trestním řízení, ale za mnohem významnější fakt označil následky způsobené ve veřejném a soukromém životě stěžovatelky jednáním přičitatelným státu. Ústavní soud popsal projednávaný případ jako obecně povědomý lidský příběh střetu s mocí – stát po dlouhá léta bezdůvodně trápil slušného a bezúhonného člověka, vzal mu dobrou pověst, klidný spánek a práci, kterou měl rád. Když se postižený domáhal zadostiučinění, stát se zachoval v podstatě jako opatrný úředník a jakoby na lékárnických váhách odvažoval míru své odpovědnosti, neboť se obával, že věci jako precedentu by mohli využít s odvoláním na presumpci neviny i skuteční zločinci, kterým se jejich činy nepodařilo prokázat. Ústavní soud má však za to, že pokud stát, reprezentovaný nezávislými soudy, nedokáže podobné případy v řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu odlišit a adekvátně finančně klasifikovat i ve vztahu k dalším odškodněním dotčeného subjektu, nemůže dostát svému poslání v demokratické společnosti a být státem skutečně právním a ústavním.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomněl, že trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to i tehdy, není-li stíhán vazebně. Takový zásah je pak citelnější o to více, je-li trestní řízení posléze skončeno zprošťujícím rozsudkem, kdy je konstatováno, že skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, se nestal, případně nebyl trestným činem. Existence samotného trestního řízení už jen tím, že vnáší do života obviněného značnou nejistotu, znamená významnou psychickou zátěž a dochází-li v takovém řízení ještě k průtahům, pochopitelné pocity frustrace mohou vést k psychickému i fyzickému poškození takové osoby. Navíc tam, kde je v sázce osobní, rodinný a pracovní život, občanská čest a dosavadní naprostá bezúhonnost, jsou důsledky o to závažnější, a vedou někdy k naprosté osobní, společenské a profesní likvidaci dotčeného člověka. Je proto na místě, aby v takovém případě byl obecný soud nucen odpovědně přihlédnout ke všem nepříznivým následkům vyvolaným trestním řízením a zvážil veškeré negativní dopady, dotýkající se zejména osobnostní integrity konkrétního poškozeného. Soud pak s ohledem na vždy jedinečné skutkové okolnosti takového individuálního případu určuje výši finanční náhrady; pracuje zde vlastně s obecným právním principem přiměřenosti a posuzuje věc zejména v intencích životního postavení poškozeného před a po zásahu chybujících orgánů veřejné moci. Jedině takové rozhodnutí, přihlížející ke všem kritériím, které nutno vzít do úvahy v kontextu daného případu, je pak možno považovat za spravedlivé a ústavně konformní.

Ústavní soud dal najevo, že je dalek toho, aby sám přesně určoval finanční částku, která osobám poškozeným průtahy v řízení po právu náleží ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny, resp. aby dával podrobný návod pro její výpočet; to není a ani nemůže být jeho úkolem. Nemůže však z ústavně právního hlediska akceptovat rozhodnutí, ze kterého je zjevné, že obecný soud nevážil všechny klíčové okolnosti případu.

Shodně Ústavní soud judikoval i ve věci, vedené pod sp. zn. I. ÚS 4227/12. Původní řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů trvalo skoro dvacet let a stěžovatel v něm stál na straně žalované. Jeho žádost o poskytnutí náhrady škody, za kterou považoval nemalé náklady původního řízení, zvýšené soudní poplatky, náklady na opakované znalecké posudky a zvýšenou částku na vypořádání nemovitostí, obecné soudy zamítly s tím, že nešlo o újmu, kterou lze odškodnit podle zákona č. 82/1998 Sb. Jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou průtahy v řízení přiznaly stěžovateli zlomek jím požadované částky.

Při přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud respektoval poměrně restriktivní přístup obecných soudů při posouzení nároku na náhradu škody, uvedl však, že okolnosti vzniku této újmy měly být vzaty na zřetel v rámci posuzování způsobené nemajetkové újmy a přiměřeného zadostiučinění za ni. Pro přezkum Ústavního soudu a určení, zda řešení nalezené obecnými soudy se ještě nachází v mezích čl. 36 odst. 3 Listiny, či je již třeba jej označit za extrémní, a tedy neústavní, je rozhodující celková míra kompenzace a okolnosti případu zohledněné při stanovení této částky. Ústavní soud nahlíží na náhradu přiznanou poškozenému v jejím celku, ať už má finanční, či nefinanční charakter, ať je přiznána pod hlavičkou náhrady škody, či pod hlavičkou zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Konkrétně v případě stěžovatele proto Ústavní soud konstatoval, že pokud obecné soudy neshledaly možnost, jak (alespoň částečně) vyhovět nároku stěžovatele na náhradu škody, měly lépe posoudit jemu vzniklou nemajetkovou újmu, a to i s ohledem na okolnosti, od nichž svůj nárok na náhradu škody odvozoval.

Ústavní soud připomněl, že řízení o vypořádání majetku bývalých manželů probíhalo od konce roku 1988 a po celá 90. léta. V této době v našem státě docházelo k převratným společenským i hospodářským a právním změnám, mimo jiné též k neustálým podstatným změnám cenových předpisů, jakož i cen nemovitých a movitých věcí. Tento výjimečný společensko-hospodářsko-právní kontext doby nepochybně vyvolával ještě větší nejistotu účastníků nepřiměřeně dlouhého řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, do něhož náležely i nemovitosti a hodnotné movité věci, v porovnání s takovým řízením probíhajícím v období nikoliv těsně navazujícím na politický převrat, na přechod z komunistického režimu k demokratickému, na přechod od centrálně plánovaného hospodářského systému k tržnímu. Jinak řečeno, na vzniku nemajetkové újmy stěžovatele se významným způsobem podílely též události doby, v níž ono původní řízení probíhalo. Pro stěžovatele bylo tehdy těžší než kdy jindy předvídat výsledek řízení, a to jak ohledně výše vypořádávaného majetku (jmění), tak i například ohledně výše nákladů řízení. Ceny nemovitostí se měnily zcela mimořádným způsobem a jejich neustálé změny vedly v původním řízení k potřebě obecných soudů opakovaně vyžadovat znalecké posudky za účelem stanovení ceny dotčených nemovitostí (případně i konkrétních movitých věcí), růst hodnoty vypořádávaného majetku se projevil též ve výši soudních poplatků, jež účastníci řízení byli povinni uhradit. V původním řízení tak s jeho přibývající délkou docházelo ke zcela neočekávatelnému růstu nákladů řízení; nešlo tedy jen o běžné navýšení nákladů řízení spojené s prodlužujícím se řízením, ale o navýšení mimořádné, způsobené opakovanými změnami cenových předpisů a cen, zejména nemovitostí. Jen pro ilustraci, celková cena (hodnota) vypořádávaného majetku, jak byla zjištěna nalézacím soudem, se mezi jeho prvním rozhodnutím ve věci z roku 1994 a jeho druhým rozhodnutím ve věci z roku 2007 zvýšila téměř čtyřnásobně; obdobné platilo i pro cenu (hodnotu) vypořádávaného rodinného domu s pozemky – vypořádací podíl, který byl stěžovatel povinen uhradit své bývalé manželce, se zvýšil téměř o dvouapůlnásobek. Takové enormní změny hodnoty věcí byly skutečně mimořádné.

Popsaná mimořádnost doby a její důsledky byla umocněna i specifiky původního řízení. Řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů bylo řízením představujícím nutný následek rozvodu manželů, kterým jejich bezpodílové spoluvlastnictví zaniklo, a účast v takovém řízení zcela nezáležela na stěžovatelově vůli. Stěžovatel v zásadě neměl jinou možnost, než v řízení setrvat až do konce, a nemohl na jeho začátku nijak předvídat, jak řízení dopadne a jaké budou jeho náklady. V uvedeném typu řízení totiž neplatí při hrazení nákladů řízení obecná zásada úspěchu, ale náklady řízení (zde soudní poplatky, znalečné, tlumočné) hradili účastníci podle poměru svých vypořádacích podílů.

Ústavní soud nálezem napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 3 Listiny a vyslovil přesvědčení, že spravedlivé řešení stěžovatelovy věci vyžaduje, aby v rámci kompenzace újmy, která stěžovateli vznikla nesprávným úředním postupem státu, byly všechny mimořádné okolnosti tehdejší doby náležitě zohledněny. 

Rozhodnutí zaslala JUDr. JIŘINA GOJOVÁ, asistentka soudce Ústavního soudu.