Ke kompetenčnímu zákonu
autor: JUDr. Jan Kněžínek, Ph.D. publikováno: 24.10.2016
§ 28
(Vláda a Úřad vlády České republiky)
Činnost ministerstev řídí, kontroluje a sjednocuje vláda České republiky.
Úkoly spojené s odborným, organizačním a technickým zabezpečením činnosti vlády České republiky, jejích orgánů, členů vlády, kteří nejsou pověřeni řízením ministerstva nebo jiného úřadu, a orgánů, o nichž tak stanoví zvláštní zákon nebo tak rozhodne vláda, plní Úřad vlády České republiky.
Vedoucího Úřadu vlády České republiky jmenuje a odvolává vláda České republiky. Činnost Úřadu vlády České republiky řídí vedoucí Úřadu vlády České republiky, s výjimkou organizačních věcí státní služby a služebních vztahů státních zaměstnanců; v těchto věcech postupuje vedoucí Úřadu vlády České republiky podle zákona o státní službě.
Postavení vlády
Vláda je podle Ústavy České republiky vrcholným orgánem moci výkonné (čl. 67 odst. 1 Ústavy). To znamená, že vláda nese vrcholnou odpovědnost za činnost veškerých orgánů státní správy, respektive státní moci, a za tímto účelem koordinuje jejich činnost, přijímá dokumenty strategické povahy (koncepce, strategie) a v případě potřeby realizuje svou zákonodárnou iniciativu či sama vydává vlastní právní předpisy – nařízení vlády.
Ze své činnosti je vláda (politicky) odpovědna Poslanecké sněmovně a její existence se odvíjí od důvěry Poslanecké sněmovny. Bez důvěry Poslanecké sněmovny je v zásadě dlouhodobější působení vlády vyloučeno, s výjimkou případů pověření vlády prozatímním (časově omezeným) výkonem jejích funkcí až do jmenování nové vlády a případů jmenování nově jmenované vlády, o jejíž důvěře dosud nebylo rozhodnuto.
Poslanecká sněmovna může kdykoliv vyslovit nedůvěru kterékoliv vládě, a to bez udání důvodu. To je dáno právě tím, že každá vláda je vždy odpovědna Poslanecké sněmovně, jež vzešla z demokratických voleb na předem stanovené volební období. Platí to i pro nově jmenovanou vládu, která dosud důvěru nezískala. Pokud by tedy například nově jmenovaná vláda byla například co do svého personálního složení či co do postupu, na jehož základě byla jmenována, anebo i z jakéhokoliv jiného důvodu neakceptovatelná, je bezesporu nezadatelným právem Poslanecké sněmovny vyslovit i této vládě nedůvěru. Názory na tuto otázku však v komentářích nejsou jednoznačné, respektive otevřeně vyslovované (opačný názor viz lit. č. 6). Nemusí se tedy čekat na to, zda a v jaké podobě vláda vypracuje a předloží své programové prohlášení. Stejně tak se nemusí čekat ani na to, aby nově jmenované vládě nejprve byla vyslovena důvěra, opačný výklad by byl formalistický a popíral by základní odpovědnostní pravidlo vztahu mezi vládou a Poslaneckou sněmovnou. Ona třicetidenní lhůta pro předstoupení vlády před Poslaneckou sněmovnu se žádostí o vyslovení důvěry je Ústavou stanovena proto, aby vláda měla dostatečný čas připravit se na získání důvěry, nikoliv proto, aby omezila či dočasně suspendovala odpovědnost vlády Poslanecké sněmovně a s ní související právo Poslanecké sněmovny vymezit se právně relevantní formou proti takové vládě, pokud ji považuje z jakéhokoliv důvodu za nedůvěryhodnou. Postup při vyslovení nedůvěry vládě je pak upraven v čl. 72 Ústavy.
Podle čl. 73 odst. 2 a 3 Ústavy pak platí, že vyslovila-li Poslanecká sněmovna vládě nedůvěru, je povinností vlády podat demisi, kterou je prezident povinen přijmout (aniž by byla stanovena lhůta, bezesporu se tak v obou případech musí stát bezodkladně). Pokud by vláda přesto nepodala demisi, prezident republiky by ji povinně odvolal (čl. 74 Ústavy). Prezident republiky by současně podle čl. 62 písm. d) Ústavy (bez kontrasignace) tuto vládu pověřil vykonáváním jejích funkcí prozatímně až do jmenování nové vlády, které by z povahy věci (s ohledem na nedůvěru Poslanecké sněmovny takové vládě) mělo následovat bezodkladně.
Způsob a forma rozhodování vlády
Vláda je kolegiálním orgánem. Počet jejích členů není pevně dán, nepřímo jej však ovlivňuje zejména počet existujících ministerstev a stranicko-politické složení vlády. Podle čl. 67 odst. 2 Ústavy se vláda skládá z předsedy vlády, místopředsedů vlády a ministrů. Vláda podle čl. 76 Ústavy rozhoduje ve sboru a k přijetí jejího usnesení je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech jejích členů, tedy absolutní většiny. Z hlediska rozhodování vlády tak mají všichni členové vlády, předsedu vlády nevyjímaje, stejné postavení, předseda vlády je tedy primus inter pares. Předseda vlády nicméně podle čl. 77 Ústavy činnost vlády organizuje a její schůze řídí, vystupuje jejím jménem a vykonává další činnosti, které jsou mu svěřeny Ústavou nebo jinými zákony. Zastupuje jej místopředseda vlády nebo jiný pověřený člen vlády.
Vláda činí veškerá svá rozhodnutí svými usneseními. Usnesení vlády je tedy výlučnou formou, kterou vláda v rámci své působnosti může činit rozhodnutí. Pravidlem je, že usnesení vlády jsou v daném kalendářním roce číslována souvislou číselnou řadou v pořadí, v němž byla přijata.
Pokud jde o podrobnější komentář týkající se usnesení vlády, jejich povahy, obsahu a závaznosti, odkazuji na komentář k § 21, subkomentář „Usnesení vlády“. Povinnost ministerstev a jiných ústředních správních úřadů řídit se (při veškeré své činnosti, nestanoví-li zvláštní zákon jinak) usneseními vlády vyplývá z § 21.
Řízení, kontrola a sjednocování činnosti ministerstev a jiných správních úřadů
Pravidlo o řízení činnosti ministerstev vládou je třeba chápat v kontextu její role vrcholného orgánu moci výkonné. Současně totiž nelze přehlédnout, že řízením jednotlivých ministerstev jsou podle čl. 68 odst. 2 a 5 Ústavy pověřováni jednotliví členové vlády, a to prezidentem republiky na návrh předsedy vlády.
Základním východiskem tedy je, že jednotlivá ministerstva řídí příslušní resortní ministři, a nikoliv vláda. Pokud vláda zasahuje do „řízení“ ministerstev, děje se tak skrze ukládání závazných úkolů ve formě usnesení vlády, jež jsou pro ministerstva závazná, a ta jsou tedy povinna takové úkoly plnit. Vláda tak ministerstvům ukládá typicky přípravu konkrétních legislativních či nelegislativních úkolů, a to buď obecně na delší časové období, typicky Plánem legislativních prací vlády na kalendářní rok nebo Plánem nelegislativních úkolů zpravidla na konkrétní pololetí, anebo tyto úkoly ukládá ad hoc podle aktuální potřeby. Za plnění takových úkolů odpovídá příslušný resortní ministr, sankcí za jejich neplnění může být především návrh předsedy vlády na odvolání ministra podle čl. 74 Ústavy, jemuž je prezident republiky povinen vyhovět.
Řízení činnosti jiných ústředních správních úřadů je rovněž projevem působnosti vlády jako vrcholného orgánu moci výkonné, a netýká se tedy běžného chodu těchto úřadů, které obecně řídí ten, o kom zákon stanoví, že je v čele takového úřadu. I zde tedy jde o vrcholné „řízení“ v nejzásadnějších otázkách, které má opět podobu spíše ukládání konkrétních závazných úkolů legislativní či nelegislativní povahy. Neplnění takových úkolů uložených vládou může v případě vedoucích ústředních správních úřadů, kteří jsou státními zaměstnanci, vyústit v odvolání ze služebního místa vedoucího služebního úřadu podle § 60 zák. o státní službě a za podmínek tam stanovených.
V obdobném významu a kontextu je třeba chápat též kontrolu činnosti ministerstev a jiných ústředních správních úřadů. Kontrola ministerstev a jiných ústředních správních úřadů souvisí s odpovědností vlády za chod výkonné moci. Jedná se opět o vrcholnou politickou kontrolu, nikoliv o kontrolu jako formalizovaný postup orgánů moci výkonné, orgánů územních samosprávných celků, jiných orgánů a právnických nebo fyzických osob, pokud vykonávají působnost v oblasti veřejné správy, při kontrole činnosti orgánů moci výkonné, orgánů územních samosprávných celků, jiných orgánů, právnických a fyzických osob ve smyslu kontrolního řádu. Kontrola prováděná ze strany vlády má typicky podobu pravidelné kontroly vládou uložených úkolů. Prvkem kontrolní úlohy vlády ale je například i projednávání kontrolních závěrů Nejvyššího kontrolního úřadu podle zákona č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu, vládou. Kontrolní nástroje v tomto ohledu obsahuje též zákon č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, a to v § 20 odst. 2 písm. a) a v § 22 odst. 2.
V případě sjednocování půjde opět o vstupy z úrovně vrcholného řízení exekutivy jako celku. I ke sjednocování činnosti ministerstev a jiných ústředních správních úřadů bude vláda vydávat usnesení vlády. Vláda tak například prostřednictvím Legislativních pravidel vlády, která jsou jejím usnesením, bude sjednocovat post ústředních správních úřadů při přípravě návrhů právních předpisů, a to jak po formálně obsahové, tak i po procesní stránce.
Řídící, sjednocovací a kontrolní úloha vlády bude v případě „nezávislých“ správních úřadů limitována tím, nakolik podle zvláštních zákonů lze do jejich činnosti zasahovat. Tam, kde nepůjde o přímý zásah do zákonem chráněné nezávislé sféry daného úřadu, budou taková usnesení vlády přípustná.
K vývoji právní úpravy vlády
Ustanovení § 28 odst. 1 se do své současné podoby dostalo s účinností od 1. ledna 1991 díky novele obsažené v zákoně č. 575/1990 Sb., o opatřeních v soustavě ústředních orgánů státní správy České republiky.
Původní znění z roku 1969, podle kterého vláda České socialistické republiky schvalovala statut stanovující zásady činnosti a organizace jednotlivých ministerstev a jiných ústředních správních úřadů, by v podmínkách právního státu nadále nemohlo obstát.
Úřad vlády České republiky jako ústřední správní úřad
Úřad vlády České republiky se stal ústředním orgánem státní správy díky zákonu č. 219/2002 Sb., kterým se provádějí změny v soustavě ústředních orgánů státní správy České republiky, s účinností od 28. května 2002. Dřívější Úřad vlády České republiky, který ústředním správním úřadem nebyl, se tak vlastně transformoval do podoby ústředního správního úřadu. Změna postavení Úřadu vlády tehdy úzce souvisela s paralelně přijatým zákonem č. 218/2002 Sb., o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (služební zákon), který měl v České republice zavést státní službu ve správních úřadech a naplnit tak požadavek vyplývající z čl. 79 odst. 2 Ústavy. Tehdejší služební zákon předpokládal, že vrcholným služebním orgánem bude generální ředitel státní služby, jemuž bude podléhat Generální ředitelství státní služby. Právě Generální ředitelství státní služby mělo mít úzkou vazbu na Úřad vlády České republiky, neboť se předpokládalo, že Generální ředitelství státní služby bude relativně nezávislou organizační jednotkou Úřadu vlády České republiky.
Ustanovení kompetenčního zákona o Generálním ředitelství státní služby zařazeném v rámci Úřadu vlády ostatně dokonce nabylo účinnosti, a to už dnem 28. května 2002, a součástí účinného znění kompetenčního zákona zůstalo až do 31. prosince 2014, avšak samotné Generální ředitelství státní služby s výjimkou krátké počáteční a naopak konečné epizody fakticky nikdy nefungovalo, což korelovalo s tím, jak se postupně odkládala účinnost tehdejšího služebního zákona. Ačkoliv několik málo ustanovení služebního zákona z r. 2002 nabylo účinnosti již dnem 28. května 2002, jeho zbývající ustanovení v účinnost nikdy nevstoupila a jejich účinnost byla novelami postupně opakovaně odkládána. K prvnímu odložení účinnosti služebního zákona došlo již v roce 2003, a to v důsledku katastrofálních povodní, jež v létě 2002 Českou republiku zasáhly a jejichž následky měly být odstraňovány právě i pomocí finančních prostředků, které by si jinak vyžádalo zavedení státní služby již od 1. ledna 2004. K prvnímu odložení účinnosti dosud neúčinných ustanovení došlo zákonem č. 281/2003 Sb. a účinnost jím byla odložena o jeden rok, tj. na 1. leden 2005. Ještě před tímto datem ale byla zákonem č. 626/2004 Sb. účinnost odložena podruhé, a to o další dva roky na 1. leden 2007. Zákonem č. 531/2006 Sb. byla posléze účinnost odložena potřetí ještě o další dva roky, tedy na 1. leden 2009. Zákon č. 381/2008 Sb. ji pak počtvrté odložil o další tři roky, na 1. leden 2012. Ani tímto datem ale služební zákon plné účinnosti nenabyl, neboť zákonem č. 445/2011 Sb. byla účinnost služebního zákona odložena popáté, tentokrát o další tři roky, tedy na 1. leden 2015. Ještě před uvedeným datem byl ale služební zákon zcela zrušen, a to k 6. listopadu 2014 zákonem č. 234/2014 Sb., o státní službě. K témuž dni bylo novým zákonem o státní službě zrušeno i Generální ředitelství státní služby, byť k jeho vypuštění z § 28 došlo až k 1. lednu 2015 zákonem č. 250/2014 Sb.
Úřad vlády však ani poté status ústředního správního úřadu neztratil. Proto je podle zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, úřadem služebním, ve kterém se na zaměstnance vykonávající v něm činnosti uvedené v § 5 zák. o státní službě vztahuje úprava služebního poměru. Výjimkou je pouze vedoucí Úřadu vlády, který státním zaměstnancem není, neboť jej zákon o státní službě v § 2 odst. 1 písm. b) vyjímá ze své působnosti. Služebním orgánem v Úřadu vlády není vedoucí Úřadu vlády, nýbrž státní tajemník. K podrobnostem viz komentář k odstavci 3.
Dobu, kdy Úřad vlády České republiky nebyl považován za správní úřad, připomíná v právním řádu systematika celé řady zákonných ustanovení zvláštních zákonů, typicky tím, že vedle správních úřadů výslovně uvádějí též Úřad vlády České republiky. Například § 3 odst. 1 zák. o majetku ČR nebo § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 352/2001 Sb., o užívání státních symbolů České republiky a o změně některých zákonů. Materiálně by to však nemělo činit žádné obtíže, neboť platí zásada, že nadbytečné neškodí (superfluum non nocet).
Působnost Úřadu vlády České republiky
Působnost Úřadu vlády České republiky je v porovnání s jinými ústředními správními úřady značně specifická. Její vymezení totiž není navázáno na zákonem věcně definované okruhy společenských vztahů. Působnost Úřadu vlády je navázána na působnost vlády jako takové, na orgány vlády, na členy vlády bez portfeje a jejich úkoly, včetně předsedy vlády, a případně na další orgány. Věcná stránka vymezení působnosti Úřadu vlády je tedy jednak vcelku vágní, jednak podléhá proměnám, aniž by to bylo podmíněno změnami právní úpravy, neboť skutečný obsah působnosti Úřadu vlády může být určován třeba i usneseními vlády či jinými akty, jako je jmenování člena vlády bez portfeje. Ústavněprávně to obstojí pouze za předpokladu, že nejde o výkon působnosti navenek, typicky o rozhodování o právech a povinnostech.
Úzká vazba na vládu a její činnost, na předsedu vlády a jeho činnost a na ostatní členy vlády bez portfeje a jejich činnost do značné míry ovlivňuje skutečné fungování úřadu vlády a jeho organizační uspořádání, organizační strukturu. Ten tak bezesporu je jiným ústředním správním úřadem pod největším politickým vlivem. Někteří autoři o něm hovoří jako o strategickém mocenském centru (viz lit. č. 11). Ať už tak Úřad vlády České republiky budeme chápat, či nikoliv, neboť formálně-právně to je jen jeden z mnoha ústředních správních úřadů, je nepopiratelné, že činnost Úřadu vlády může podléhat silným politickým tlakům, které navíc mohou přicházet z více stran, než by bylo běžné u monokraticky řízeného ministerstva – nominantem jedné vládní politické strany nebo politického hnutí. V Úřadu vlády se zpravidla bude koncentrovat více členů vlády bez portfeje, včetně samotného předsedy vlády, a tito členové vlády bez portfeje nemusí a často také nebudou ani ze stejné politické strany či politického hnutí. I tato skutečnost může faktické poměry uvnitř Úřadu vlády i jeho skutečný vliv zásadním způsobem ovlivňovat. Nic na tom nemění skutečnost, že ani předseda vlády, ani ostatní členové vlády bez portfeje nejsou v čele Úřadu vlády, nejsou tedy vedoucími organizační složky státu a nemají ani služební a – až na jedinou výjimku vyplývající z § 173 odst. 3 in fine zák. o státní službě – ani pracovněprávní pravomoc. V čele Úřadu vlády České republiky a vedoucím organizační složky je vedoucí Úřadu vlády České republiky, jmenovaný a odvolávaný vládou, služebním orgánem je státní tajemník. Blíže viz komentář k odstavci 3.
Vztah Úřadu vlády České republiky k vládě a zabezpečení její činnosti
Úřad vlády České republiky odpovídá za zajištění činnosti vlády v rovině odborné, organizační i technické. Jednotlivé činnosti vykonávané Úřadem vlády České republiky se však mohou vzájemně prolínat, konkrétní činnost tak může mít současně povahu jak odbornou, tak i organizační nebo technickou. Jedná se každopádně o zabezpečení činnosti vlády jako kolegiálního orgánu, tedy vlády jako celku, nikoliv o zabezpečení činnosti jednotlivých jejích členů. Odborné zabezpečení budou jednotlivým členům vlády zpravidla poskytovat jimi řízená ministerstva (či jiné úřady), zabezpečovací úloha Úřadu vlády vůči jednotlivým členům vlády nastoupí pouze výjimečně, půjde-li o členy vlády bez portfeje.
Odborné zajištění činnosti vlády Úřadem vlády České republiky má svoje limity, dané povahou vlády jako vrcholného orgánu výkonné moci. Smyslem činnosti Úřadu vlády České republiky není dublovat odbornou činnost všech ústředních správních úřadů (čtrnácti ministerstev a ostatních dvanácti jiných ústředních správních úřadů). Odborné zajištění činnosti se proto bude uskutečňovat především v oblastech, které jsou průřezové a společné v zásadě všem ústředním správním úřadům. Typickým případem takové činnosti bude činnost legislativní a právní, úzce provázaná s činností Legislativní rady vlády podle § 28a. Mezi odborné zabezpečení bude spadat například i kontrola plnění úkolů ukládaných vládou apod. Úřad vlády bude sehrávat také koordinační úlohu tam, kde půjde o činnost dotýkající se působnosti více ústředních správních úřadů, pokud tato problematika nebude zákonem [např. § 6 odst. 3 písm. a) a f) nebo § 12 odst. 2 až 4] nebo usnesením vlády (srov. § 21) svěřena jinému úřadu, respektive členu vlády stojícímu v čele ministerstva. Zvláštní oblast v tomto ohledu hraje též agenda vztahu k Evropské unii, reprezentovaná osobou „státního tajemníka pro evropské záležitosti“ stojícího v čele Sekce pro evropské záležitosti Úřadu vlády České republiky (označení státní tajemník v tomto případě neplyne ze zákona, ale z Jednacího řádu vlády, nejde tedy o státního tajemníka ve smyslu zákona o státní službě). Rovněž sem spadne kupříkladu agenda svobodného přístupu k informacím. Úřad vlády bude povinným subjektem podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím i v případě, kdy žádost o informace bude směřována vůči vládě.
Organizační zabezpečení činnosti vlády bude spočívat především v rovině zabezpečení vládní agendy, tedy odborné činnosti související s organizováním schůzí vlády, zajišťováním jejich řádného průběhu a závěrů jednání schůze vlády. Technické zabezpečení činnosti vlády bude spočívat v širokém spektru činností technické povahy, jako je zajištění prostorů pro činnost vlády, technických zařízení pro jednání (ozvučení, pořizování zvukového záznamu, správa webových stránek vlády aj.).
Vztah Úřadu vlády České republiky k orgánům vlády a zabezpečení jejich činnosti
Kromě činnosti vlády zajišťuje Úřad vlády České republiky též činnost orgánů vlády. V praxi půjde o relativně široké spektrum orgánů různého významu a povahy. Typickým příkladem jsou rady vlády, plnící obvykle roli poradních, pracovních či iniciačních orgánů vlády. Půjde například o Legislativní radu vlády nebo o Radu hospodářské a sociální dohody neboli Tripartitu (§ 28a). Podle zvláštních zákonů to pak bude Bezpečnostní rada státu (čl. 9 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky), Rada pro Evropské strukturální a investiční fondy (§ 18 odst. 8 zák. č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje), Rada pro výzkum, vývoj a inovace [§ 35 zák. č. 130/2002 Sb., o podpoře výzkumu, experimentálního vývoje a inovací z veřejných prostředků a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o podpoře výzkumu, experimentálního vývoje a inovací)], Rada vlády pro národnostní menšiny (§ 6 odst. 3 zák. č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin a o změně některých zákonů). Řada rad vlády pak bude zřízena usneseními vlády. K podrobnostem viz komentář k § 28a. Ne u všech však bude jejich činnost zabezpečována Úřadem vlády, některé z nich budou na základě usnesení vlády působit přímo při ministerstvech, jejichž působnosti se agenda dané rady nejvíce dotýká (například činnost Rady vlády pro bezpečnost silničního provozu je zajišťována Ministerstvem dopravy).
Otázkou je, zda za orgány vlády lze považovat takové politické orgány, které reprezentují spíše politické strany a politická hnutí sdružené ve vládní koalici než vládu jako takovou. Příkladem takového politického orgánu může být koaliční rada či obdobné politické uskupení. Domnívám se, že podobná uskupení nelze za orgány vlády považovat. Organizační a technickou podporu však jejich jednáním bude možné poskytnout skrze zabezpečení činnosti předsedy vlády, zejména pak tehdy, bude-li se jednání takového uskupení sám účastnit a řídit jej.
Vztah Úřadu vlády České republiky k členům vlády bez portfeje a zabezpečení jejich činnosti
Členem vlády bez portfeje se rozumí každý člen vlády, který není pověřen řízením ministerstva nebo jiného správního úřadu. A priori jím bude zejména sám předseda vlády, neboť zpravidla nebude pověřen řízením žádného ministerstva. Mohou to ale být i další členové vlády, počet členů vlády bez portfeje přitom není nijak limitován. Ve vládě Bohuslava Sobotky jmenované dne 29. ledna 2014 jsou členy bez portfeje kromě předsedy vlády Bohuslava Sobotky (ČSSD) též místopředseda vlády pro vědu, výzkum a inovace Pavel Bělobrádek (KDU-ČSL) a ministr pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu Jiří Dienstbier (ČSSD).
Komentované ustanovení je však v tomto ohledu koncipováno nevhodně. Lze to demonstrovat na praktickém příkladu. Pokud by například předseda vlády byl, byť i jen dočasně, pověřen řízením některého ministerstva (např. předseda vlády Vladimír Špidla byl po přechodnou dobu, konkrétně v období od 6. srpna 2003 do 16. září 2003 a následně od 15. června 2004 do 4. srpna 2004, současně pověřen i řízením Ministerstva spravedlnosti), pozbyl by statusu člena vlády bez portfeje a při doslovném výkladu i zabezpečení poskytovaného ze strany Úřadu vlády České republiky. Takový závěr by však byl absurdní. Předsedovi vlády bude Úřad vlády zcela jistě poskytovat zajištění jeho činnosti i tehdy, bude-li výjimečně a typicky dočasně řídit některé ministerstvo.
Přesnější v tomto směru je § 84 odst. 2 zák. o státní službě, který materiálně směřuje v zásadě na tytéž členy vlády jako § 28 odst. 2 zák. o státní službě. V § 84 odst. 2 zák. o státní službě je stanoveno, že člen vlády může státním zaměstnancům zařazeným v příslušném útvaru Úřadu vlády ukládat služební úkoly a jejich plnění řídit a kontrolovat, pokud jej vláda pověřila zabezpečováním úkolů, které jinak spadají do působnosti Úřadu vlády České republiky. Není přitom rozhodné, zda takový člen vlády je bez portfeje, anebo zda kromě zabezpečování úkolů, které jinak spadají do působnosti Úřadu vlády České republiky, řídí i některé ministerstvo, což v minulosti býval případ opakované kumulace funkce ministra spravedlnosti s funkcí předsedy Legislativní rady vlády podle § 28a. V takovém případě mu v části agendy, která jinak spadá do působnosti Úřadu vlády, Úřad vlády poskytuje odborné, organizační i technické zabezpečení jeho činnosti, bez ohledu na to, že současně řídí i některé ministerstvo. Zpravidla zde bude dána úzká vazba na činnost poradních či jiných orgánů vlády, jejichž činnost Úřad vlády podle § 28 odst. 2 rovněž zabezpečuje.
Rozsah a zaměření odborného zajištění se bude odvíjet od toho, kolik členů vlády bez portfeje a jaká agenda jim bude vládou svěřena. Nepůjde-li o předsedu vlády, bude u ostatních členů vlády bez portfeje jejich agenda zpravidla navázána na činnost některého z poradních, pracovních či iniciačních orgánů vlády, jejichž činnost bude Úřad vlády rovněž zabezpečovat.
Mimo jiné to souvisí s tím, že každému členovi vlády se zřizuje také samostatný kabinet, v jehož působnosti je formulování politik výlučně pro člena vlády (§ 173 odst. 1 zák. o státní službě). Kabinet mu poskytuje administrativní, politické či například i mediální zázemí. Kolik členů vlády bez portfeje při úřadu vlády působí, tolik se v něm zřizuje kabinetů členů vlády. Souvisí to též s institutem náměstků podle § 173 zák. o státní službě.
Z publikace Kompetenční zákon. Koupit lze ZDE.