oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

K zamítnutí stížnosti proti rozhodnutí, kterým se zamítá návrh na povolení obnovy řízení v neveřejném zasedání

publikováno: 01.11.2018

Nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2018 sp. zn. IV. ÚS 38/18.

Zamítne-li soud v neveřejném zasedání jako nedůvodnou stížnost [§ 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu] proti rozhodnutí, kterým se zamítá návrh na povolení obnovy řízení
[§ 283 písm. d) trestního řádu] v situaci, kdy již sám dokazování neopakuje, popř. nedoplňuje, nejde o porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Z odůvodnění:

Na Ústavní soud se obrátil stěžovatel, který se podanou ústavní stížností domáhal zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů, neboť byl toho názoru, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36, čl. 38 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu městského soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem téhož soudu shledán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2 a odst. 3 písm. j) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“) ve stádiu pokusu. Uvedeného trestného činu se měl dopustit ve zkratce tak, že 1) v úmyslu jej usmrtit si vzal jako rukojmí poškozeného bezdomovce, kterého ohrožoval nožem, a následně sám zavolal Policii České republiky, jejíž výzvy k odhození nože uposlechl po použití donucovacích prostředků, aniž by způsobil poškozenému fyzické zranění, a 2) po předchozím uvážení napadl nožem jiného bezdomovce s úmyslem jej usmrtit, přičemž k usmrcení nedošlo jen díky aktivní obraně poškozeného, příchozímu svědkovi a poskytnutí včasné lékařské pomoci. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 17 a půl roku.  

Stěžovatelovo odvolání vrchní soud zamítl. V následném dovolání stěžovatel změnil své stanovisko k předmětným trestným činům a uvedl, že jeho dřívější vyjádření (kdy se k trestným činům doznával) bylo motivováno snahou upoutat pozornost. Proto údajně popisoval útoky (a další své činy, které se ani nestaly) v tom nejhorším světle. Ve skutečnosti však nebyly vedeny v úmyslu poškozené usmrtit. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 5. 2016 výše uvedená rozhodnutí městského a vrchního soudu zrušil v části týkající se prvního z uvedených skutků a sám rozhodl tak, že se stěžovatel odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání 15 let. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že změna stěžovatelova postoje představuje novou skutečnost, kterou nelze v dovolacím řízení přezkoumat, mohla by však být důvodem k podání návrhu na povolení obnovy řízení. Kasační část rozsudku Nejvyšší soud odůvodnil tím, že z provedeného dokazování u prvního skutku nevyplývá úmysl stěžovatele poškozeného usmrtit, jenž soudy dovozovaly výhradně ze stěžovatelova doznání, nepodloženého jakýmikoliv věrohodnými důkazy. Úmysl usmrtit poškozeného v případě druhého skutku byl naopak dle Nejvyššího soudu podložen nejen výpověďmi stěžovatele, nýbrž (mimo jiné) i způsobem provedení útoku a tím, že stěžovatel nepřivolal na místo policejní hlídku.

Proti uvedeným rozhodnutím podal stěžovatel ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 29. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 3083/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud se ztotožnil s názorem Nejvyššího soudu, že změna výpovědi stěžovatele může být předmětem návrhu na povolení obnovy řízení. Skutečnost, že se obžalovaný obsáhle dozná, určuje i rozsah prováděného dokazování, zvláště ve vztahu k nepřímým důkazům. Ústavní soud uvedl, že soudy provedly dostatečné množství důkazů, poznamenal nicméně, že s novou důkazní situací se může tento závěr změnit.

Stěžovatel podal návrh na obnovu řízení, který nyní napadeným usnesením městský soud zamítl. Podle soudu změna výpovědi nic nemění na tom, že se stěžovatel daného trestného činu dopustil. Při rozhodování o vině soud nevyšel jen ze stěžovatelovy výpovědi, ale i z jiných důkazů, které s doznáním korespondovaly. Městský soud také uvedl, že změna postoje stěžovatele nastala až ve chvíli, kdy si uvědomil, že činy, kterými se honosil, byly v souladu se zákonem potrestány.

Ústavní stížností napadeným usnesením vrchní soud stížnost stěžovatele proti prvostupňovému rozhodnutí zamítl, přičemž se ztotožnil s argumenty městského soudu.

Stěžovatel proto podal další, nyní posuzovanou ústavní stížnost. V ní uvedl, že i s ohledem na jeho osobnost by jeho původní výpověď neměla být považována za věrohodnou. Soudy se však zaměřily právě na jeho původní doznání, ačkoli jej vzal zpět, a vůbec nehodnotily změnu výpovědi jako nový důkaz. Dle názoru stěžovatele nebylo dostatečně zohledněno, jak změna ve výpovědi ovlivnila původně zjištěný majetkový motiv činu. Nadto vrchní soud pochybil, když nenařídil veřejné zasedání. Soudy navíc neprovedly stěžovatelem navrhované důkazy. Stěžovatel také poukázal na tvrzení vrchního soudu, že v době trestného činu již nebyl zaměstnancem restaurace, odkud údajně odcizil nože, což je prý v extrémním rozporu s obsahem spisu. Podobně tomu má být u tvrzení, že se na místě činu nenašel majetek větší hodnoty.

K výzvě Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřil vrchní soud, který ve svém vyjádření uvedl, že k porušení základních práv stěžovatele nedošlo. Vrchní soud se neztotožnil s argumentací zaujatou Ústavním soudem v nálezu ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 1377/16 (N 175/82 SbNU 705), dle níž jsou soudy povinny rozhodovat o stížnosti proti zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení ve veřejném zasedání. Podle vrchního soudu musí mít i princip kontradiktornosti své mantinely a nelze pominout, že v rámci obnovy neplatí revizní princip, nezkoumá se správnost výroků původního rozsudku, ale toto řízení je výhradně zaměřeno na to, zda vyšly najevo nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé, které by mohly vést k vydání jiného než původního meritorního rozhodnutí. Vrchní soud neshledal jediný důvod, proč by tytéž důkazy a totéž řízení měly být prováděny duplicitně, resp. tyto důkazy měly být pro nadbytečnost opakovaně odmítány, když takový princip stran provádění důkazů není v případě shodného meritorního rozhodnutí zaveden ani v odvolacím řízení v rámci trestního stíhání.

Z výše uvedených důvodů vrchní soud navrhl, aby IV. senát Ústavního soudu postupoval podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) a předložil danou otázku k posouzení plénu pro překonání právního názoru uvedeného v nálezu sp. zn. I. ÚS 1377/16. Následně by dle vrchního soudu měla být ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta.

Vrchní státní zastupitelství se naopak domnívalo, že s ohledem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1377/16, jakož i na východiska nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10 (N 173/58 SbNU 513) bylo na místě, aby bylo o stížnosti stěžovatele rozhodnuto ve veřejném zasedání. Projednáním a rozhodnutím věci v neveřejném zasedání dle vrchního státního zastupitelství došlo k porušení stěžovatelova práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny.

Usnesením ze dne 24. 7. 2018 č. j. IV. ÚS 38/18-52 IV. senát Ústavního soudu přerušil řízení o podané ústavní stížnosti a předložil plénu Ústavního soudu návrh na zaujetí stanoviska k právnímu názoru odchylnému od právního názoru vysloveného v nálezech ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 1377/16 a ze dne 1. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 1135/17. Dne 25. 9. 2018 plénum k uvedenému návrhu přijalo stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 47/18, čímž odpadl důvod přerušení řízení, proto Ústavní soud rozhodl výrokem I. tohoto nálezu o jeho pokračování.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem namítaného porušení ústavnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda k porušení stěžovatelových základních práv nedošlo projednáním jeho stížnosti v neveřejném zasedání. Následně se zaměřil na námitku opomenutých důkazů, jakož i na zbývající námitky, mířící zejména proti samotnému závěru soudů, že nebyly splněny podmínky pro povolení obnovy řízení.

Ještě předtím nicméně - vzhledem k tomu, že stěžovatel opakovaně poukazoval na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3083/16 - Ústavní soud považoval za nutné uvést, že Ústavní soud sice v tomto usnesení připustil, co již konstatoval Nejvyšší soud ve svém rozsudku, tedy že změna stěžovatelovy výpovědi může být předmětem návrhu na povolení obnovy řízení (a může teoreticky ovlivnit důkazní situaci ve věci), v žádném případě ovšem nedovodil, že by stěžovatel musel být s tímto mimořádným opravným prostředkem úspěšný. Stěžovatel návrh na povolení obnovy řízení podal, městský soud jej ve veřejném zasedání vyslechl a návrh řádně projednal. O rozporu s citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu a Ústavního soudu tak podle názoru Ústavního soudu nemůže být řeč.

Ústavní soud poukázal na to, že v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení v trestní věci je navíc třeba vzít v úvahu, že navrhovatel je osobou již pravomocně odsouzenou a že základní záruky spravedlivého trestního procesu musely být uplatňovány již v řízení vedoucím k jeho pravomocnému odsouzení. Na úrovni zákona jsou předpoklady zásahu do principu právní jistoty v trestních věcech pravomocně skončených upraveny v ustanovení § 277 a násl. zákona č. 141/1961Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“). Ústavní soud konstatoval, že posouzení otázky, zda vyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé a způsobilé přivodit důsledky dle ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu, je tak zásadně záležitostí obecných soudů, nikoliv Ústavního soudu.

Ústavní soud uvedl, že stěžovatel namítal, že o jeho stížnosti proti prvostupňovému usnesení rozhodl vrchní soud v neveřejném zasedání. V této souvislosti stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 608/10. Ústavní soud konstatoval, že v tomto nálezu byla řešena situace, kdy soud prvního stupně návrhu na povolení obnovy řízení vyhověl, nicméně ke stížnosti státního zástupce stížnostní soud návrh v neveřejném zasedání zamítl. Šlo tedy o jiný případ, než který je řešen nyní. Nicméně v nálezech sp. zn. I. ÚS 1377/16 a sp. zn. I. ÚS 1135/17 Ústavní soud uvedl, že povinnost nařídit veřejné zasedání dopadá i na situaci, v níž se ocitl stěžovatel, tedy kdy stížnostní soud rozhoduje o stížnosti odsouzeného proti prvostupňovému rozhodnutí, jímž byl návrh na povolení obnovy řízení zamítnut.

Z dosavadního průběhu řízení vyplynulo, že IV. senát Ústavního soudu se s tímto právním názorem neztotožnil, a proto mu nezbylo než postupovat podle § 23 zákona o Ústavním soudu a předložit danou otázku k posouzení plénu. Stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2018 sp. zn. Pl. ÚS-st. 47/18 pak byl názor uvedený v citovaných nálezech překonán s tím, že zamítne-li soud v neveřejném zasedání jako nedůvodnou stížnost proti rozhodnutí, kterým se zamítá návrh na povolení obnovy řízení v situaci, kdy již sám dokazování neopakuje, popř. nedoplňuje, nejde o porušení čl. 36 odst. 1 ani čl. 38 odst. 2 Listiny. Obecná námitka, že stížnostní soud nenařídil veřejné zasedání, tedy nemůže být podle Ústavního soudu úspěšná.

Ústavní soud v předmětném stanovisku zaujal právní názor, že právě uvedené platí v situaci, kdy stížnostní soud nepřehodnotí nalézacím soudem zjištěný skutkový stav způsobem ovlivňujícím jeho právní závěry a nedoplní-li dokazování provedené před nalézacím soudem, resp. v rámci původního trestního řízení. Tato situace, uvedl Ústavní soud, v nyní posuzované věci nenastala. V řízení o návrhu na povolení obnovy provedl dokazování městský soud, z čehož následně vrchní soud vycházel. Stížnostní soud vlastní dokazování neprováděl a od hodnocení důkazů řádně provedených prvostupňovým soudem se relevantním způsobem neodchýlil, naopak se se závěry městského soudu plně ztotožnil a na jejich podporu poukázal i na další okolnosti zjištěné v průběhu původního trestního řízení. K nařízení veřejného zasedání tedy podle názoru Ústavního soudu nebyl z ústavněprávního hlediska žádný důvod.

K námitce stěžovatele, že soudy neprovedly některé navrhované důkazy, Ústavní soud uvedl, že z odůvodnění stížnosti není zcela zřejmé, konkrétně jaké důkazy měly soudy opomenout. Stěžovatel pouze uvedl, že navrhoval provedení dalších svědeckých výpovědí a vypracování revizního znaleckého posudku.

V tomto směru Ústavní soud zdůraznil, že je na trestních soudech, aby rozhodly, které důkazy v řízení provedou, přičemž Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší do této jejich úvahy zasahovat. Z ústavního pořádku plyne pouze požadavek, aby v případě neprovedení navrhovaných důkazů soudy svůj postup patřičně odůvodnily (což na druhou stranu nutně neznamená, že se vždy v odůvodnění svých rozhodnutí musí vyjádřit jednotlivě ke každému neprovedenému důkazu).

Jde-li o nyní posuzovanou věc, Ústavní soud (i při zohlednění obecnosti této stěžovatelovy námitky) porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal. Podstatou návrhu na povolení obnovy byla změna stěžovatelovy výpovědi. Městský soud přitom stěžovatele řádně vyslechl a se změnou výpovědi se patřičně vypořádal. Další navrhované důkazy soudy sice neprovedly, dostatečně však tento postup vysvětlily. Ve svém usnesení městský soud uvedl, že nebylo zjištěno, že by předchozí znalecký posudek vykazoval vady či že by se cokoli na osobnosti odsouzeného změnilo. Stěžovatelova změna výpovědi na závěrech původně vypracovaného znaleckého posudku dle městského soudu nic nemění (novým důkazem je koneckonců až samotný nový posudek, nikoli stěžovatelovo přesvědčení, že kdyby jej někdo vypracoval, dopadl by pro něj příznivěji). Městský soud dále vysvětlil, že výslech navrhovaných svědků by neměl žádný smysl, neboť to, že stěžovatel na sebe chtěl trestnou činností upoutat pozornost (což měli tito svědci potvrdit), je a bylo soudu dobře známo. K neprovedení stěžovatelem navrhovaných důkazů se konečně podrobně vyjádřil i vrchní soud.

Pokud jde o vlastní posouzení návrhu na povolení obnovy řízení trestními soudy, Ústavní soud uvedl, že zbylé stěžovatelovy námitky postrádají ústavněprávní rozměr, neboť jimi stěžovatel v podstatě jen zpochybňuje v trestním řízení učiněné skutkové závěry. V této souvislosti Ústavní soud znovu odkázal na východiska uvedená v tomto nálezu a nad jejich rámec dodal následující.

Ústavní soud dále poukázal na to, že stěžovatel v ústavní stížnosti zdůraznil, že soudy dostatečně nezohlednily změnu výpovědi a neposoudily ji jako nový důkaz. Podle názoru Ústavního soudu pomíjí ovšem, že změna jeho výpovědi z velké části není pro původní výsledek řízení vůbec podstatná. Nadále totiž platí, že se stěžovatel uvedeného skutku dopustil, přičemž i při výpovědi před městským soudem uvedl, že poškozenému „chtěl způsobit co největší zranění, aby to zranění vypadalo co nejzávažněji“.

Ústavní soud konstatoval, že změna výpovědi tak má určitou relevanci jen potud, že stěžovatel nově tvrdí, že poškozeného nechtěl zabít ani okrást. Soudy ovšem přesvědčivě vysvětlily, proč stěžovateli v tomto směru neuvěřily, jakož i (především) to, že jejich původní závěry se opíraly i o řadu jiných důkazů. Jak uvedl vrchní soud, provedené důkazy a okolnosti případu zapadají do stěžovatelovy původní výpovědi (i proto na ni vrchní soud odkazoval, byť stěžovatel s těmito odkazy nesouhlasil s tím, že tuto výpověď změnil), přičemž i dle městského soudu je nová stěžovatelova výpověď nelogická (např. ohledně vysvětlení, proč si na místo činu přinesl tři nože). Ústavní soud proto na napadená usnesení odkázal.

Ústavní soud dále uvedl, že stěžovatel opakovaně poukazoval na údajný extrémní rozpor mezi závěry soudů a provedenými důkazy. Šlo jednak o posouzení jeho nové výpovědi (k tomu viz výše) a dále o otázky, zda byl v inkriminované době zaměstnán v restauraci, odkud měl odcizit nože, a zda se na místě činu našel majetek větší hodnoty.

Ústavní soud vyslovil, že extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a obsahem spisu může za určitých okolností představovat porušení základních práv účastníka řízení. Zároveň ovšem platí, že za ústavněprávně relevantní nelze považovat jakoukoli nepřesnost, která se případně v rozhodnutí soudu objeví. Ústavní soud proto nepovažoval za nezbytné zkoumat, do kdy skutečně stěžovatel pracoval v předmětné restauraci, neboť již městský soud, který se otázce přinesení nožů obzvláště věnoval, uvedl (bez ohledu na to, odkud stěžovatel nože nesl), že jejich přinesení na místo činu postrádalo logické vysvětlení, pakliže neměly sloužit k tomu, co stěžovatel následně spáchal.

Tvrdí-li stěžovatel, že se na místě činu našel majetek větší hodnoty, podle Ústavního soudu není zcela zřejmé, proti čemu tato námitka míří. Vrchní soud ve svém usnesení pouze uvedl, že se ve stěžovatelově peněžence nenašla žádná hotovost, což zcela odpovídá i nové výpovědi stěžovatele, který před městským soudem hned několikrát uvedl, že neměl žádné peníze („... já jsem byl exekučně zablokovaný, výplata, všechno, protože mi naskočila …. exekuce, všechny majetky, všechno jsem měl zablokované, neměl jsem nic. Neměl jsem absolutně majetek“).

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.


Rozhodnutí zpracovala JUDr. Renata Rázková, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu.