oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

K výši nákladů zastoupení insolvenčního správce advokátem v incidenčním sporu

publikováno: 12.02.2019

Nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3859/17.

Jedním z požadavků spravedlivého procesu podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod je, aby u drobných nároků (tedy v bagatelních věcech) náklady na právní zastoupení účastníka advokátem nepřesahovaly zpravidla žalovanou částku, přičemž výjimky z tohoto požadavku jsou možné jen ve výjimečných a odůvodněných případech. 

Z odůvodnění: 

Na Ústavní soud se obrátil stěžovatel, který se podanou ústavní stížností domáhal zrušení usnesení vrchního soudu a výroku II. usnesení krajského soudu týkajících se nákladů řízení, neboť byl toho názoru, že jimi došlo k porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). 

Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že krajský soud (dále jen „insolvenční soud“) zjistil úpadek dlužnice a povolil řešení úpadku oddlužením; insolvenčním správcem ustanovil advokáta (dále jen „žalobce“). 

Dne 7. 12. 2016 stěžovatel jako žalovaný (dále též „žalovaný“) doručil insolvenčnímu soudu přihlášku, jíž přihlásil částku 1 530 Kč, sestávající ze tří dílčích pohledávek za dlužnicí ve výši 540 Kč, 504 Kč a 486 Kč. Dne 7. 2. 2017 se konalo přezkumné řízení, v jehož rámci byly uvedené dílčí pohledávky insolvenčním správcem popřeny z důvodu promlčení. 

Dne 8. 3. 2017 insolvenční správce, zastoupený jiným advokátem, incidenční žalobou popřel pohledávku přihlášenou žalovaným do insolvenčního řízení s tvrzením, že tři dílčí pohledávky, jejichž základ je tvořen místními poplatky vyměřenými v letech 2005-2008 podle zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, jsou již zcela promlčeny. 

V písemném vyjádření k incidenční žalobě žalovaný uvedl, že svoji přihlášku pohledávky, která je předmětem sporu, vzal zpět. Dále uvedl, že náklady na právní zastoupení žalobce jako veřejného činitele sui generis advokátem v incidenčním sporu nepovažuje za účelné, neboť šlo o právně jednoduché formulářové podání, což je náplní obvyklé práce insolvenčního správce. Předmětem sporu je pouze částka 1 530 Kč, takže je podle žalovaného nemravné a nespravedlivé, aby náklady fakticky hluboce bagatelního soudního řízení osvobozeného od soudních poplatků činily téměř 538 % skutečného předmětu řízení. Uvedené skutečnosti žalovaný podřadil pod žádost o aplikaci § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a vyjádřil názor, že za přiměřenou částku náhrady nákladů řízení v této věci považuje maximálně jednonásobek sporné částky, tj. 1 530 Kč. 

Insolvenční soud řízení o incidenční žalobě zastavil (výrok I.) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 12 342 Kč (výrok II.) k rukám jeho právního zástupce. Insolvenční soud konstatoval, že – po vyjádření žalovaného k žalobě a zpětvzetí přihlášené pohledávky – vzal žalobce podanou žalobu zcela zpět s požadavkem přísudku nákladů řízení podle § 146 odst. 2 o. s. ř. ve výši 12 342 Kč, neboť ke zpětvzetí žaloby, která byla podána důvodně, došlo v důsledku chování žalovaného. O nákladech řízení insolvenční soud rozhodl podle § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. ve prospěch plně úspěšného žalobce, neboť vzhledem ke zpětvzetí podané přihlášky žalovaného do insolvenčního řízení, jehož je žalobce účasten jako insolvenční správce, platí, že žaloba v předmětné věci byla podána důvodně, a k jejímu zpětvzetí došlo pro chování žalovaného. Insolvenční soud se vyjádřil i k požadavku žalovaného na aplikaci § 150 o. s. ř. a konstatoval, že insolvenční správce není z hlediska zákona vyloučen z obecně dané možnosti nechat se pro soudní spor zastoupit advokátem, přičemž v okolnostech případu, jak se jich žalovaný dovolává, nespatřuje důvody hodné zvláštního zřetele pro možnost výjimečné moderace přísudku nákladů řízení. 

Vrchní soud k odvolání žalovaného usnesení insolvenčního soudu v napadené části, to je ve výroku II. o nákladech řízení, potvrdil (výrok I.) a žalovanému uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalobci částku 1 270,50 Kč (výrok II.). Odvolací soud dospěl k závěru, že insolvenční soud při rozhodování o nákladech řízení správně aplikoval § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., a shodně s tímto soudem považoval za účelně vynaložené náklady žalobce na zastoupení advokátem. Odvolací soud dále uvedl, že insolvenční soud argumentaci žalovaného o neúčelnosti vynaložených nákladů posuzoval sice nesprávně jen z hlediska podmínek aplikace § 150 o. s. ř., nicméně správně uzavřel, že insolvenční správce není z hlediska zákona vyloučen z možnosti nechat se zastoupit advokátem. 

V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že napadenými soudními rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a právo vlastnit a užívat majetek dle čl. 11 Listiny. Stěžovatel byl toho názoru, že insolvenční správci se zcela účelově v incidenčních žalobách nechávají procesně zastoupit spolupracujícími advokáty či dokonce rodinnými příslušníky, jen a pouze za účelem umělého generování náhrad nákladů řízení, což je otázkou dosud v judikatuře Ústavního soudu neřešenou. Stěžovatel podrobně popsal skutkové okolnosti věci a uvedl, že po doručení incidenční žaloby, jež byla podána bez jakékoli předžalobní výzvy, podáním ze dne 13. 7. 2017 vzal přihlášku pohledávky č. 21 v celém rozsahu zpět. Následně insolvenční správce, zastoupený jiným advokátem, vzal incidenční žalobu zpět a žádal přiznání nákladů prvního zastoupení. Stěžovatel byl toho názoru, že účelem zastoupení insolvenčního správce, který je sám advokát, jiným advokátem (v daném případě rodinným příslušníkem), bylo výhradně umělé generování náhrad nákladů řízení, v čemž spatřuje podstatu ústavní stížnosti. Stěžovatel poukázal na četnou judikaturu Ústavního soudu a vyjádřil názor, že zastoupení insolvenčního správce advokátem v jeho případě bylo neúčelné, neboť insolvenční správce již ze své povahy disponuje dostatečným materiálním a personálním zabezpečením k tomu, aby případné zastoupení advokátem v občanském soudním řízení ve standardních věcech bylo z pohledu náhrady nákladů řízení posouzeno jako neúčelné. Stěžovatel podrobněji poukázal na materiální a personální zabezpečení insolvenčního správce, předmět jeho činnosti, nepoměr mezi předmětem řízení a přiznanými náklady řízení, formulářovost, právní a skutkovou jednoduchost věci, dobré mravy, spravedlnost a celospolečenský dopad napadené praxe zastupování insolvenčních správců advokáty. 

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. 

Podstatu ústavní stížnosti shledal Ústavní soud v tvrzení stěžovatele, že obecné soudy nesprávně posoudily otázku účelnosti nákladů vynaložených na právní zastoupení žalobce za situace, kdy předmětem řízení byly, jak bylo výše konstatováno, tři bagatelní pohledávky ve výši 540 Kč, 504 Kč a 486 Kč, v celkové výši 1 530 Kč, čímž mělo dojít k tvrzenému porušení základních práv a svobod. 

Ústavní soud poukázal na to, že k problematice nákladů civilního řízení již existuje bohatá judikatura. Základním koncepčním východiskem Ústavního soudu je zdrženlivý přístup odůvodněný tím, že samotný spor o náklady řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Nicméně rozhodování o nákladech řízení je součástí řízení jako celku a i na ně proto dopadají požadavky spravedlivého procesu. Z hlediska těchto požadavků otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenze například tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona ze strany obecného soudu byl obsažen prvek svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti [srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2013 sp. zn. II. ÚS 736/12 (N 171/71 SbNU 35) a další v něm citovaná rozhodnutí, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. 

Ústavní soud konstatoval, že případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou zcela výjimečné (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 2551/15). V nálezu ze dne 25. 9. 2018 sp. zn. III. ÚS 1971/18, body 15 a 16 Ústavní soud uvedl, že jde zejména o situace, kdy obecný soud při rozhodování o nákladech řízení zjevně a neodůvodněně vybočí z výkladového nebo aplikačního standardu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tak nepředvídatelnou libovůli. Například v nálezu ze dne 30. 4. 2008 sp. zn. III. ÚS 1817/07 (N 81/49 SbNU 177) Ústavní soud zdůraznil, že pochybení při rozhodování o nákladech řízení může nabýt ústavněprávní dimenze, pakliže v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu obecným soudem je obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. 

Ústavní soud poukázal na nález ze dne 10. 1. 2012 sp. zn. III. ÚS 3000/11 (N 6/64 SbNU 61), bod 20, ve kterém Ústavní soud vyjádřil názor, že nelze na posuzování účelnosti nákladů právního zastoupení rezignovat a rozhodnutí o přiznání náhrady nákladů řízení omezit na prosté konstatování, že takové náklady jsou účelné vždy, a to již jen proto, že účastníka zastupuje advokát. Ne každé zastoupení účastníka řízení advokátem v občanském soudním řízení lze bezvýhradně považovat za výkon ústavně garantovaného práva na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny (srov. usnesení ze dne 27. 12. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2777/11). Ústavní soud zdůraznil nutnost zkoumání účelnosti nákladů vynaložených účastníkem na zastoupení advokátem a je otázkou, zda soud zhodnotí zvítězivším účastníkem předestřené náklady jako náklady účelné, resp. důvodně vynaložené. 

V nálezu ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61), bod 16 Ústavní soud připomněl, že již v usnesení ze dne 27. 12. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2777/11 potvrdil právní názor obecného soudu, dle něhož lze přiznat jen náhradu těch nákladů řízení, které byly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva: „… pokud občanský soudní řád ponechává otázky nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, úvaze obecných soudů a ty v jednotlivých případech přihlížejí ke konkrétním okolnostem případu a své úvahy dostatečně odůvodní, nelze jejich postup z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný ani nepřiměřený.“ 

Podle názoru Ústavního soudu je tudíž úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní zákonná pravidla procesní a hmotněprávní povahy; navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech skutkových okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovují obecnému požadavku procesní spravedlivosti, obsaženému v čl. 36 a násl. Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 

Jelikož v projednávaném případě byly předmětem sporu 3 bagatelní částky, lze podle názoru Ústavního soudu též poukázat na praxi prosazovanou v rámci Evropské unie ve vztahu k tzv. drobným nárokům, jejíž základ je obsažen v Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) ze dne 11. 7. 2007 č. 861/2007, kterým se zavádí evropské řízení o drobných nárocích, ve znění Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) ze dne 16. 12. 2015/2421 (dále jen „Nařízení“). 

Ústavní soud uvedl, že Nařízení se vztahuje na občanské a obchodní věci v přeshraničních případech, jestliže hodnota nároku bez navýšení o úroky, náklady a výlohy nepřesahuje v době doručení žalobního formuláře k příslušnému soudu částku 5 000 EUR (čl. 2 odst. 1) s výjimkami uvedenými v čl. 2 odst. 2 Nařízení. Ve vztahu k nákladům řízení je pak rozhodující čl. 16 Nařízení, dle něhož „Náklady řízení nese strana, která neměla úspěch ve věci. Soud však straně, která měla úspěch ve věci, nepřizná náhradu nákladů v rozsahu, v němž nebyly nutně vynaložené nebo nebyly přiměřené ve vztahu k nároku.“ 

Ústavní soud poukázal na to, že v projednávaném případě předmětem popěrného řízení byly tři bagatelní částky v souhrnné výši 1 530 Kč. Soudem přiznané náklady na právní zastoupení žalobce advokátem ve výši 12 342 Kč jsou zjevně nepřiměřené celkové hodnotě částek projednávaných v insolvenčním sporu, což současně vyvolává i pochybnosti o účelnosti takto vynaložených nákladů. 

Ústavní soud uvedl, že akceptuje jako ústavně relevantní názor obecných soudů [viz usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 4. 2011 č. j. 13 VSOL 12/2011-26, 22 ICm 10/2010 (KSOS 22 INS 188/2010)], že žádný právní předpis nevylučuje, a je běžnou praxí v incidenčních sporech zastoupení insolvenčního správce advokátem, je-li insolvenční správce sám advokátem. Insolvenční správce totiž vykonává obvykle svou činnost současně v různých insolvenčních řízeních a je účasten mnoha incidenčních sporů vyvolaných těmito insolvenčními řízeními. Insolvenční správce má proto právo, aby se nechal jako účastník řízení v těchto incidenčních řízeních zastoupit zástupcem, kterého si zvolí, a to i advokátem. Ústavní soud uvedl, že plně respektuje základní právo žalovaného na právní pomoc od počátku řízení, zaručené v čl. 37 odst. 2 Listiny. 

Jinou relevantní otázkou je podle názoru Ústavního soudu ovšem posouzení účelnosti výše nákladů zastoupení insolvenčního správce advokátem v incidenčních sporech. Ústavní soud poukázal na to, že obecné soudy ve vztahu k nákladům na právní zastoupení žalobce advokátem musí posoudit všechny skutkové okolnosti konkrétního případu, zejména s ohledem na shora citované Nařízení, dle něhož u drobných nároků (jinak řečeno v bagatelních věcech) by náklady na právní zastoupení mohly přesahovat žalovanou částku jen ve zcela výjimečných a odůvodněných případech. 

Ústavní soud připomněl, že kritéria, obsažená v tomto Nařízení, se v rámci Evropské unie prosazují jako standard, jehož dodržování patří k požadavkům spravedlivého procesu. 

V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že obecnými soudy přiznaná výše nákladů na právní zastoupení insolvenčního správce advokátem je v hrubém nepoměru k výši částek, projednávaných v insolvenčním sporu, a k ostatním skutkovým a právním okolnostem sporu. Ústavní soud proto vyslovil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny. 

Z uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnosti zcela vyhověl a napadená rozhodnutí insolvenčního soudu a odvolacího soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona v požadovaném rozsahu zrušil.

 

Rozhodnutí zpracovala JUDr. Renata Rázková, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu.